33. veřejné slyšení – 28. 2. 2002

„Co bude největší hrozbou 21. století?“

Karel Ledvinka

Dobrý večer dámy a pánové, dovolte mi, abych Vás přivítal na již desátém závěrečném veřejném slyšení ze série 10. veřejných slyšení, který získal grant Evropské unie a tudíž jak jistě víte, je z 90 % financován Evropskou komisí. Podotýkám, že celé slyšení je zvukově nahráváno. Proto Vás prosím, abyste mluvili v diskusi na přenosný mikrofon. Nahrávka je přepsána, vydána jako samostatný tisk a následně předána na naší internetovou stránku. Ještě jednou Vás vítám a předávám slovo prezidentovi sdružení Pavlovi Bratinkovi, který bude dnešní večer moderovat. Předtím mi však dovolte splnit  milou povinnost, abych mezi námi po delší době přivítal zakládajícího prezidenta našeho sdružení pana Martina Dvořáka, který 28 měsíců spravoval jedno město v Kosovu.

Pavel Bratinka

Vážené dámy, vážení pánové, opět Vás tady vítám.  Dovolím si představit naše dnešní hosty. Titul dnešního 33. veřejného slyšení ARCHY je „Co bude největší hrozbou 21. století?“Hlavním řečníkem bude Michal Semín, ředitel Občanského institutu a jeho oponenty, respektive těmi, kteří by měli říci alternativní postoj, či jiné hledisko bude jednak Jaques Rupnick, politolog a člověk, který zná velmi dobře střední Evropu, ač pokud se nemýlím má francouzské občanství a je činný v prestižním Francouzském institutu a Pavel Štalmach, podnikatel. Připomínám, že byl svého času ředitelem pracovní skupiny pro hospodářské otázky ODA. Připomenu znovu ambice ARCHY. Ambice ARCHY není vydávat politická prohlášení, nýbrž naopak způsobovat to, že se o závažných, společenských problémech, které jsou na pořadu dne nebo na pořadu velmi brzy budou , aby se o nich diskutovalo velmi důkladně bez tlaku, kterému jsou normálně podrobeni politici, kteří operují v prostředí, kde každé slovo, které řeknou, může být použito proti nim. Je to pak všechno vytrženo z kontextu. Tudíž se domníváme, že ve sféře politické není mnoho příležitostí diskutovat cokoliv opravdu důkladně. A naší ambicí je vést takovéto diskuse, ze kterých může mít politika velký užitek. Veškeré řeči zde vedené jsou navždy zaznamenány do elektronického mramoru, zvaný Internet. Takže jsou tam i pro poučení všech těch, kteří se chtějí s těmito problémy seznámit hlouběji. Předal bych nyní slovo hlavnímu řečníku panu Michalovi Semínovi a prosím ho o jeho příspěvek.

Michal Semín

Děkuji přátelům z Archy za milé pozvání a těším se na diskusi k dnešnímu tématu. Když jsem vešel do této budovy, tak mně vítal Vojtěch Cepl se slovy – doufám, že nebudeš mluvit o terorizmu. Ubezpečil jsem ho o tom, že se k tomu opravdu nechystám. Na druhou stranu po tom, co Vám řeknu, nemohu vyloučit, že na mne bude spáchán teroristický útok, takže se to tématem třeba do večera stane. Záměrně volím k tomuto tématu výběr otázek, nebo tak jak název říká hrozeb, nebezpečí, která jsou zčásti tabuizována, zčásti jsou žurnalisticky přetřásána. Ale málokdy a na málokterém foru se jim věnuje dostatečně velká pozornost. Nejsem pochopitelně jasnovidec, nemohu znát budoucnost. Budoucnost může mít zcela nečekaný překvapivý průběh. Vzhledem také ke svému teocentrickému názoru, ke svému pohledu na život a na svět nemohu vyloučit a nevylučuji také mimořádné nadpřirozené zásahy do lidských dějin. Tak jak tomu bylo ostatně mnohokrát v minulosti. A proto trendy, procesy o kterých budu hovořit nepovažuji za nezvratitelné. Je tedy možné, že to, o čem budu hovořit může být v krátké nebo dlouhodobé perspektivě zažehnáno, překonáno. Jediné, co můžu s jistou mírou objektivity předložit je logika ideových a politických tendencí, které mají negativní dopad na lidský život v jeho veřejném i soukromém aspektu. A domnívám, že pokud jim nebudou kladeny překážky, že jejich další rozvoj a bujení budou těmi největšími hrozbami v 21. století. Zvolil jsem ne hrozbu jedinou, ale budu hovořit o třech, které budou spolu souviset. Ale každá z nich se projevuje v trochu jiné sféře. První se týká spíše sféry ideové. Chci se věnovat blíže pokračujícímu úpadku vzdělanosti a krize etického myšlení. Druhá úvaha bude více politická a institucionální. Budu se věnovat otázce mocenské centralizace a tomu, čemu se říká planetarizace politiky. A třetí problém nebo hrozba je praktičtější povahy a souvisí s pokračující nebo narůstající demografickou implozí a s ní souvisejícími migračními procesy. Které za předpokladu, že budou pokračovat v tom trendu, jak jsem ho dnes svědky, může kulminovat, vyvrcholit islamizací Evropy. V kombinaci tyto tři procesy vytvářejí mimořádně výbušnou směs. K tomu prvnímu tématu – k otázce ideové. Stále jsme ještě myšlenkově svázáni s novověkým myšlením a s jeho předpoklady. Novověké myšlení je antimetafické. Je založeno na přesvědčení, že oblast poznatelného, oblast objektivizovatelného nebo chcete-li vědeckého, je ohraničena lidskými smysly. Věda a objektivita má vztah pouze k tomu, co je předmětem empirických věd. Co lze měřit, co lze experimentálně prověřovat. Ale tato sféra objektivity již není prokazatelná v oblasti mimoempirické. Tedy metafyzické. Ta je podle novověkých myslitelů rozumu nedostupná. Zde tedy máme být skeptiky. Není objektivizovatelná. A jaké to má pro nás a pro myšlení důsledky? Tím je zpochybněna poznatelnost všech metafyzických, mimoempirických skutečností. Včetně těch etických, jako např. spravedlnost, mravnost, cíl lidského života, otázky dobra a zla. A snad mi dáte za pravdu, že i přes tu naší neohrabanost v těchto otázkách, zároveň je  považujeme za nejdůležitější otázky lidského života. Otázka po smyslu lidského života, po cíli lidského života, je otázka, kterou si aktualizujeme každý z nás. A právě ta rezignace na objektivitu, na objektivní poznání těchto skutečností, má závažné důsledky. Vzhledem k tomu, že jsme rezignovali na objektivní poznatelnost, tak tyto životní  základní otázky máme sklon  řešit voluntaristicky. Svévolně. Podle soukromého úsudku. Nebo podle nějaké tradice. Mínění moje pravda, tvoje pravda, je myslím velmi časté a velmi rozšířené. Že to, co jeden z nás považuje za spravedlivý čin, ten druhý již za spravedlivý nepovažuje a nepovažujeme ani za možné dojít k nějakému jednoznačnému závěru v těchto otázkách. Člověk v závislosti na tomto řešení této otázky, neřídí svůj život v závislosti na poznaném řádu, který má mimolidský původ. Člověk je měřítkem věcí, je strůjcem a soudcem vlastní životní orientace, která nepodléhá vnějšímu hodnocení. Jsme podmíněni dobou, kulturou, sociálním původem, či obyčejnou svévolí. To závažné důsledky také pro otázku lidské svobody. Svobody v lidském životě soukromém i veřejném. Není-li poznatelný mravní řád, nemůžeme-li se vztáhnout k mravnímu řádu, který je závazný pro všechny, pak také pojem svoboda se stává pouhou svévolí, jenom soukromým rozhodnutím bez možnosti zhodnotit dané rozhodnutí  právě nějakým měřítkem, které existuje mimo subjekt. Přesvědčení o neexistenci univerzálního mravního řádu nebo přinejmenším o jeho nepoznatelnosti je ovšem katalyzátorem k manipulaci s člověkem. Právě tím programovým voluntarizmem, tím přesvědčením, že nelze tyto otázky lidského života nějak závazně stanovit, dochází k tomu že ve veřejném životě nakonec vítězí vůle. Ne rozum, ale vůle. Vůle většiny nebo těch, kteří mají k dispozici prostředky k tomu svojí vůli prosadit. Tato manipulace s člověkem je jev, který oprávněně kritizujeme v novověkém světě. A všichni, co tu jsme, jsme měli možnost na vlastní kůži zažít politické důsledky této manipulace v totalitních režimech dvacátého století. Právě tato rezignace na možnost poznatelnosti otázek lidského života a jejich řešení, je také příčinou bídy a nedokonalého řešení otázek spojených např.s řešením naší komunistické minulosti. Právě to, že se nějaké lidské jednání podložené např. psaným zákonem jakoby emancipuje od mravního řádu, dovoluje nositelům totalitních režimů se legitimně hájit. Vždyť my jsme jednali podle tehdy platných zákonů. My jsme neporušovali právo, my jsme neporušovali spravedlnost, protože tehdejší doba voluntaristicky stanovila, že právo a spravedlnost je to, co je vtěleno v psaných zákonech. S tím souvisí také stále nevyřešená, explozivní otázka pojetí lidských práv. Protože hodnoty, jako svoboda, spravedlnost, mravní život nejsou objektivizovatelné, pak to platí také pro lidská práva. Lidská práva jsou považována ne za něco, co je vlastní dané osobě, co vyplývá z neměnné stálé přirozenosti člověka, ale jsou jakýmsi sociálně kulturním konstruktem, který je proměnlivý v závislosti na veřejné mínění a jeho prostředcích. Budu blíže o tom hovořit v souvislosti s tím druhým problémem, s tou druhou hrozbou. Planetarizací politiky. V Občanském institutu se dosti podrobně věnujeme právě otázkám, kterým se málo věnuje český mediální svět. A to je život nadnárodních organizací. To jsou konference Organizace spojených národů a různých organizací, které jsou přičleněny k OSN. A právě otázka lidských práv hýbe politikou v těchto organizacích. A posledních 10 – 15 let jsme svědky obratné manipulace s tímto pojmem. A postupné expanze toho, co považujeme za lidská práva. Právě v závislosti na různých společenských procesech to, co dříve za lidské právo považováno nebylo, dnes již jako lidské právo je deklarováno. Čili v logice tohoto procesu nelze vyloučit, že tato expanze může pokračovat i dále. Lidská práva nejsou omezena. Nevyplývají z lidské přirozenosti. Ale mohou v závislosti na společenské poptávce dále narůstat. Kvantitativně i kvalitativně se proměňovat. Chesterton je autorem známého výroku „nevěří-li lidé v Boha, není problém, že nevěří v nic, ale že věří v cokoliv“. Víme, že tam, kde se ztratí povědomí univerzálního mravního řádu, který má mimolidský původ, takže na místo boží nastoupí něco jiného. Rasa, třída, stát. Politická moc, která existuje mimo dobro a zlo. Skepse o pravdě nezasahuje pouze řád mravního života. Ale člověka jako celek. Na konferencích OSN se průběžně diskutuje otázka, jaká je lidská přirozenost a jaká práva z ní vyplývají. A z projevů mnoha delegátů vyplývá ethos nebo přesvědčení o tom, že politickými prostředky a společenskými procesy můžeme vytvořit nového člověka.  Nové lidství. Tím, že popřeme stálou lidskou přirozenost a dovolíme expanzi lidských práv, dochází k tomu, že na těchto konferencích se redefinují základní pojmy lidského života. Kdo je muž, kdo je žena, jaký je vztah mezi mužem a ženou, jaký je vztah mezi rodičem a dítětem. Velmi časté téma těchto konferencí v posledních deseti letech. Ruku v ruce s tím jde proces, který je dnes také velmi finančně podporován ve vědecké komunitě a to je jakási nová forma eugeniky. Praktické eugeniky. Právě tato teoretická „gymnastika“ v oblasti teoretického vymezení lidské přirozenosti, je doprovázeno praktickou stránkou věci. Totiž svévolným zasahováním do lidského života v okamžiku jeho početí, jeho zrání a jeho přirozeného konce. Jsme svědky toho, že dnes parlamenty, někdy s úspěchem, někdy bez úspěchu prosazují zákony, které dovolí klonování lidských bytostí, které dovolí zasahování do genového fondu pod vznešeným principem ochrana člověka před nemocemi, před údajnou hrozbou přelidnění a jiných nebezpečí. Ale prostředky, které se k tomu používají jsou tytéž, které lidstvo používalo právě v době totalit dvacátého století. Zvláště totality nacistické. Která prakticky program eugeniky prováděla. Ne náhodou osoby, které dnes participují na novém eugenickém programu mají společné duchovní, ale mnohdy i personálně se prolínají s tou původní starou eugenikou nacistickou. Paní Margaret Singer, americká feministka, jedna z prvních radikálních socialistek, založila společnost, která se jmenovala „Eugenická společnost“. A kromě toho, že se přímo podílela na vytváření Hitlerova eugenického plánu třetí říše, tak také prosazovala v rámci svých představ o politické revoluci, revoluci sexuální. Změny sexuálního chování, které umožní později politickou manipulaci s člověkem a se společností. Byla v čele hnutí, které prosazovalo právo na potrat, právo na umělou regulaci početí. Tehdy ještě pod hlavičkou „Eugenické společnosti“. Po druhé světové válce, kdy nebylo z politických důvodů již možné takový název ve společnosti udržet, tak byla tato společnost přejmenována na „Mezinárodní společnost pro plánované rodičovství“. Společnost, která je dnes rozšířena po celém světě, má svoje pobočky. Je financována mnoha vládami členských států OSN. Organizací spojených národů je otevřeně podporována. Také u nás má svojí pobočku. Jistě znáte doktora Radima Uzla, který stojí v čele pobočky. Nikdo se už samozřejmě verbálně nehlásí k ideovým základům, východiskům, které spočívaly v eugenice. Ale myšlenková příbuznost tam zůstává dodnes. Společnost  zredukovala svojí činnost, zvláště na otázku tzv. reprodukčních práv. Což je pojem z novořeči OSN. Ale zároveň podporuje přímo i nepřímo snahy spojené s propagací klonování, s propagací selekce pohlaví, podporuje čínskou politiku jednoho dítěte a podobné programy. Problém spočívám v tom (abych se vrátil k teoretickému založení), že v konfrontaci k tomu metafyzickému pojetí lidské přirozenosti, to jak novověký člověk rozumí pojem přirozenost, je jiný. Lidská přirozenost je chápána empiricky, ne metafyzicky, jako skladby určitých biologických nebo empirických daností. Pojetí člověka je skladebné. Má-li člověka nějaké schopnosti, dokonalosti, které tradičně přisuzujeme člověku, pak je člověkem. Pokud přijmeme tuto koncepci lidské přirozenosti, pak také velmi snadno přistoupíme na to, že započatý lidský život v lůně matky, vzhledem k tomu, že se ještě neaktualizovaly všechny projevy lidství, není za člověka považován. A naopak třeba ve stáří nebo v nemoci, kdy člověk ztrácí některé kvality vlastní člověku, se dostává do situace, kdy jeho lidství je také zpochybňováno. Jeho lidství je hodnoceno na základě utility. Efektivity. Tento člověk již není přínosem pro společnost, protože již nepřispívá třeba k hrubému národnímu produktu nebo materiálnímu rozvoji. Je zátěží, ztrácí něco, co člověk má mít a jeho právo na život začíná být zpochybňováno. Bohužel se právě tato ideologie, tato představa o lidské přirozenosti stala vlastní některým národním organizacím. V míře největší je to Organizace spojených národů. Která v posledních deseti, patnácti letech získává a snaží se získat stále větší kompetence v politickém životě. Mohli bychom se zabývat otázkou smysluplnosti takové organizace již v jejich počátcích. Organizace, která sdružuje členy s odlišnými až protikladnými světonázory. Organizace, jejíž členské státy vyznávají i jiná pojetí lidských práv, jiné pojetí svobody, spravedlnosti, míru. Jinak míru rozuměl Sovětský svaz, jiné pojetí míru najdeme v pojetí v povaze islámu islámských států apod. Jejich přihlášení se k deklaraci lidských práv bylo a je jen formální. Těmto vzájemně protikladným režimům chyběla a chybí společná intence. Což je předpoklad obecného dobra. A právě nedostatek společné intence a společné ideové orientace v těchto organizacích vede k tomu, že existující mechanizmy politického života tomu, čemu se říká abstraktně světové společenství, přestávají reprezentovat zájmy jednotlivých členských států.  Např. v oblasti rodinné politiky patří mezi nejradikálnější hlasy společná reprezentace Evropské unie, aniž by byla zohledněna rozdílná legislativa členských států Evropské unie, křesťanské kořeny Evropy apod. Snaha přenést co největší míru politických kompetencí s úrovně národních států nebo regionálních seskupení na úroveň Organizace spojených národů vrcholila v roce 2000 v rámci milénia a ten trend nadále pokračuje. Tehdy během miléniového shromáždění se předkládaly projekty navržené k realizaci. Součástí těchto projektů, které vyšly z dokumentu, který se nazývá „Naše globální sousedství“, což je dokument, který se začal rodit v roce 1991 pod vedením tehdejšího předsedy socialistické internacionály Williho Brandta, doporučuje tyto politické reformy na úrovni OSN. Navrhuje zrušit Institut stálých členů rady bezpečnosti a Institutu veta, vytvoření stálé armády Organizace spojených národů, vlastní příjmy OSN formou daní, vytvoření stálého mezinárodního trestního soudu, rozšíření způsobu zastoupení států z jednokomorového na dvojkomorový parlament. Přičemž k tomu prvnímu existujícímu shromáždění by byla přičleněna druhá komora, tzv. sněmovna nebo komora lidu, ve které by byli zástupci tzv. nevládních organizací. Kteří by ovšem nebyli delegováni členskými státy, ale byli by vybíráni reprezentanty první komory. Tato druhá komora by zastupovala lid. Všechny tyto aspekty nebo instituce, jako je dvojkomorový parlament, armáda, daně, soud jsou atributy státu. Je tedy zřejmé, že intence, těch kdo předkládají tento návrh reformy OSN, uvažují o přesunutí existujících politických kompetencí národního státu nebo regionálních organizací na tuto úroveň.  Čili založení nějakého planetárního státu, vůči kterému by byly všechny jiné politické subjekty inferiorní. Nevím na kolik máte čas sledovat diskusi o založení mezinárodního trestního soudu. Zde jsme ale svědky (domnívám se)  revoluce v otázkách mezinárodního práva, neboť jurisdikce mezinárodního trestního soudu má se stát univerzální. Má být vykonávána i vzhledem k těm státům, které se nestanou signatáři smlouvy, těch statut mezinárodního trestního soudu. Podle těch statut, ve chvíli když 60 států OSN ratifikuje statuta, vstupuje mezinárodní trestní soud do existence a vykonává jurisdikci i nad těmi státy, které statuta nepodepsala. Za předpokladu, že předmětem trestního stíhání nebo vyšetřování, respektive že osoba, která  je předmětem vyšetřování, nemusí být osobou nebo občanem jednoho z těch signatářských států. Podmínkou je, aby se daný zločin, má-li být vyšetřován, stal  na území toho daného státu. Ale občan nemusí být občanem státu, který bude smlouvu ratifikovat. Z těch statut dále vyplývá, že soud má vytvářet jurisdikci na základě prolínání různých právních tradic. Víme jak je obtížné i v rámci Evropské unie sladit tradici kontinentální s tradicí anglosaskou. Představte si, že v rámci mezinárodního trestního soudu z důvodu politické korektnosti budete muset připojit také tradici afrických kmenů nebo asijských společností. To pochopitelně povede k velikým politickým tlakům, k možnostem veliké manipulace, protože mimo tento soud již není jiná odvolací instance. Proto není takovým překvapením, že tento proces má tak výraznou podporu osob, u kterých bychom si (rozhodně my, co jsme zde  v tomto sále) přáli, aby již byli součástí politické minulosti. A to jsou představitele komunistického Sovětského svazu. Osobou, která se velmi angažuje na tomto poli je Michael Gorbačov, který zatím to účelem stojí v čele několika organizací. Nejen své nadace, která každý rok pořádá forum o stavu světa. Na první v roce 1995 doporučoval redukci světové populace o 60% z důvodu životního prostředí. Ale stojí také v čele organizace, která se jmenuje Mezinárodní zelený kříž, jejíž program je veřejně přístupný na Internetu. A z tohoto programu vyplývá také úmysl přesunout veškerou kompetenci rozhodování v otázkách životního prostředí na tuto planetární úroveň. Případně bude-li zájem v diskusi lze ještě ukázat některé další zajímavé souvislosti a osoby, které jsou s tímto procesem spojeny. To je tedy druhé nebezpečí, které vidím. Planetarizace politiky, zvláště za předpokladu, že bude ideově pohybována tím myšlenkovým zázemím, o kterém jsem hovořil v úvodu svého vystoupení. A třetí nebezpečí, které souvisí se sociálním inženýrstvím na planetární úrovni, je demografická politika těchto institucí a s ní související migrační procesy. V šedesátých letech minulého století se stala velice populární, zvláště v levicových kruzích, teorie tzv. hrozby přelidnění. Tato teorie má svou souvislost s politickými procesy šedesátých  let. Tato politika se nejprve zaměřila na tzv. první svět, tedy na to, čemu říkáme politický západ, euroamerickou civilizaci. Vyzývala k tomu, aby obyvatelé západu zredukovali svojí porodnost. Propagoval se ideál bez dětství. Víme, že představitelé organizací, které propagovaly teorii přelidnění, se demonstrativně nechávali sterilizovat, aby ukázali odhodlanost přispět k ekologické rovnováze. Nicméně tato hrozba se nenaplnila. A mnozí kritikové na to již tehdy upozorňovali, že jde o ideologickou předpojatost a ne o seriozní vědecký přístup v demografii. Dnes naopak a i již se to tak netabuizuje, čelíme opačnému problému. Problému demografické imploze. Právě ideologie bez dětnosti má vážné morální, sociální i ekonomické dopady na život společnosti. To, že se ve společnosti tolik dařilo představě, názoru, že dítě je buď přítěž nebo v opačném extrému prostředek k uspokojení potřeb rodičů (dnes jsme svědky opakovaných pokusů zlegalizovat selekci pohlaví, tak by si rodiče měli možnost vybrat zda chtějí chlapce nebo děvče, nebo jaké biologické předpoklady by dítě mělo mít) vede to pochopitelně k tomu, že populační úpadek, který je úpadkem v globálu,(ale musíme si to představit také ve vztahu k jednotlivé rodině) se začíná projevovat nedostatek přirozených socializačních mechanizmů, návyků, dovedností. A má to i velmi praktické projevy. O těch se nejčastěji hovoří  a píše a to je krize důchodového zabezpečení v souvislosti s tím, že v roce 2050 bude v Evropě trojnásobek osob starších 60 let

a pětinásobek osob starších 80 let. Můžeme si představit, jak ohromný tlak bude existovat na legalizaci euthanasie. Což je další z hrozeb pro 21. století. V nadsázce lze říci, že generace, která legalizovala potrat, bude odměněna legalizací euthanasie. Umožněnou generací, která se neměla narodit. Nedostatečná kultura života (tím nemyslím jen porodnost, jenom množení, tak jako pan Špidla) má za následek rostoucí tlak na otevření hranic migraci z oblastí, které nejsou dostatečně hospodářsky produktivní, které nemají stejné  duchovní a politické zázemí a které nevyrostly z duchovně kulturních kořenů, které jsou vlastní Evropě. Domnívám se, že tento proces může vést k závažné politické a náboženské proměně Evropy. V závěru svého vystoupení chci upozornit na reálnost hrozby islamizace Evropy. Islám je náboženství, které se v posledních 50 – 60 letech rozvíjí nejdynamičtěji. Každoroční nárůst na základě dat OSN je 6,4 % muslimské populace. Růst populace křesťanské je 1, 46 %. V letech 1989 – 1998 v Evropě narostl počet muslimů o 142 %. Počet křesťanů pouze o 47 %. Jak píše Daily Telegraf z počátku září loňského roku, spolu s úbytkem počtu kněží, věřících i udílených svátostí v anglických kostelech, roste nebývalým tempem počet mešit a islámských škol. Před čtyřiceti lety byl počet mešit ve Velké Británii 10. Dnes je to 1 600. A muslimská populace čítá přes 2,5 milionu. Před 30 lety to bylo 82 000. V Německu 4 miliony, přes 5 milionů ve Francii, 1 milion v Itálii a v Holandsku, 1/5 milionu ve Španělsku. Což je více než  za dob kordobského kalifátu. Chair Azan, prezident rady mešit říká: „Myslím si, že západní svět dnes potřebuje duchovní vedení. A islám je to schopen poskytnout“. Západní svět se k rozšíření islámu v Evropě a Spojených státech stavěl (alespoň doposud) lhostejně. A dovolil muslimům postupný instituční průnik do veřejného života. Náboženství, které nerozlišuje rozdíl mezi náboženstvím a státem, mezi náboženstvím, civilním a politickým životem. Berlínský soud v srpnu r. 2001 nařídil umožnit výuku islámu na státních školách vedle již existující výuky katolického a protestantského náboženství. Nejvyšší německý soud i přes existenci zákonů přikazující zvíře před usmrcením omráčit, dovolil islámským řezníkům nechat zvíře vykrvácet podle předepsaných obřadů bez předchozího omráčení. Mají zvláštní výjimku ze zákona rozhodnutí nejvyššího soudu. Představitel německé islámské rady prohlásil, že se jedná o důležitý krok k integraci muslimů do německé společnosti. Proto za podmínku zvrácení těchto trendů považuji návrat Evropy ke svým kořenům. Pokud toto neučiní, tak tou největší hrozbou pro 21. století bude ona sama. A ne nepřítel zvenčí. Děkuji.

Pavel Štalmach

Dobrý večer dámy a pánové. Já bych také rád poděkoval občanskému sdružení ARCHA za možnost zde vystoupit se svým názorem na téma, které nepochybně je složité a velké. Dovolte mi, abych se nejprve pokusil zahájit úvahou ( možná metodickou ), ke které mně přivedl fakt, že když jsem se zamýšlel, jak na otázku, která byla navozena odpovědět, tak jsem si uvědomil, že to má dva metodické problémy. První problém vyplývá z toho, že otázka má výběrový charakter. Když se na ní podíváte, tak zní co bude největší hrozbou 21. století? Kdybych měl postupovat korektně, měl bych jistě shromáždit všechny hrozby a z nich si samozřejmě nějakým způsobem snažit určit největší. Je to velký problém, protože zjistíte, že výběr v takovémto případě bude jistě záviset na množině, ze které budete vybírat na výběrových kritériích atd. Druhý problém, který jsem si uvědomil při pohledu na otázku bylo, že otázka je subjektivní. Protože všichni asi budou ochotni připustit fakt, že na stejnou otázku úplně jinak odpoví americký makléř, čínský rolník a pražský intelektuál. Jak z toho a jak se vyrovnat s otázkou? Já jsem k ní přistoupil takovým způsobem,  že jsem se pokusil jít cestou, kterou bych nazval objektivizací reformulace otázky. Pokusit se najít něco, co by všechny možné hrozby nějakým způsobem splňovalo. Nebo-li hledat obecnější hrozbu, která se potom nějakým způsobem profiluje v jednotlivých konkrétních hrozbách. Tzn. Že já jsem si otázku trochu změnil a zní co bude největší obecnou hrozbou 21. století? Pokusím se říci svoji osobní odpověď na otázku. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že největší obecnou hrozbou 21. století bude další růst asymetrie současného společenského vývoje. Pokusím se vysvětlit, co tím chci doopravdy říci. Asi všichni budete souhlasit s větou, kterou řeknu. I když zní na první pohled složitě. A to je, že společenský vývoj je generován prostoro časovou subjektivně řízenou interakcí společenských faktorů. Vypadá ta věta velmi složitě, ale já tím chci říci něco velmi jednoduchého. A to, že přeci společenský vývoj je vždycky realizován na daném místě a v daném čase a společenský vývoj vytváří konkrétní lidé. Takto si myslím, že se dá přeložit moje složitá věta. Co se týče společenských faktorů, asi budete ochotni připustit i to, že jsou společenské faktory, které jsou prostoro časově homogenní. Tzn., že na všech místech budou působit stejně. A pak jsou faktoru, které budou nehomogenní, tzn. budou v daném místě a v daném čase působit nesymetricky. Takže z tohoto bychom mohli vyjít. Asi nemá smysl, pokud chci dojít k odpovědi, že pokud společenský vývoj bude asymetrický, nemá cenu se zabývat symetrickými faktory. Ale pokusím se říci něco o představě, co si myslím, že jsou asymetrické společenské faktory. Zde by šlo samozřejmě postupovat stejně jako na začátku. Tzn. pokusit se o zobecnění a říci, co je to asymetrie společenských faktorů. Zde jsem nenašel dosti odvahy, abych se o takové zobecnění pokusil. Proto jsem šel spíše cestou, že se pokusím říci 6 typů společenských asymetrií, které mně napadly. První je hodnotová asymetrie. Ta se projevuje např. ve společenských vztazích mezi různými náboženstvími, mezi náboženstvími a ideologiemi. Dalším možným typem společenské asymetrie je např. ekonomická asymetrie. To je asymetrie mezi prací a důchodem a mezi kapitálem a důchodem. Další společenská asymetrie, která mně napadla, je ekologická asymetrie. A to je asymetrie mezi využíváním zdrojů a produkováním odpadů. Čtvrtý typ, který mne napadl, je informační asymetrie. Je jistě prakticky představitelné, že přestože jsme v informačním věku, tak někteří z nás mohou využívat informace aktivně, ale většina lidí na světě je bude samozřejmě využívat pouze pasivně. Další typ je občanská asymetrie. Jsou to dnes velmi diskutované společenské vztahy mezi většinou a menšinou. A poslední typ v mém krátkém výčtu, který jsem si sestavil, je mocenská asymetrie. A to jsou společenské vztahy mezi demokracií a mezi mocí. To je jakýsi můj výčet, který jsem si udělal a který se týká konkrétních věcí, které si umím já prakticky představit, protože jsem prakticky založený člověk. Co se týče společenského vývoje, na který působí asymetrické společenské faktory, tak lze pravděpodobně přijmout další mojí tezi. Že jestliže tam budou asymetrické faktory, ten vývoj bude pravděpodobně asymetrický. Co to znamená? Dle mého názoru to znamená dvě věci. Zaprvé, že asymetrie společenských faktorů povede pravděpodobně ke společenské nerovnováze. K tomu lze jistě dojít jak praktickou úvahou, tak i zobecněním určitých poznatků z teorie systému, atd. Druhá věc, která pravděpodobně nastane je, že asymetrie povede k tomu, co se stane. Systém se stane společensky citlivý na dvě věci. V nerovnovážném systému vzrůstá úloha společenských fluktuací. To je obecná věc, která je známa z nejrůznějších ať již přírodních nebo společenských věd. Že v nelineárních nerovnovážných systémech fluktuace se stávají velmi důležitými a mohou velmi změnit chování celého systému. Druhá věc, která v nerovnovážném společenském systému se může stát je, že se v systému mohou projevit (a zvětšuje se pravděpodobnost v nerovnovážném systému) nelineární společenské procesy, kterým já říkám společenské katastrofy. Lze si představit nejrůznější typy katastrof. Tak toto když jsem řekl, tak můžete říci, že takto to probíhalo vždycky v celých dějinách. Ono se to vždycky nějakým způsobem (společenský vývoj, společenské interakce) střetávalo. Vždycky se to pohybovalo kolem společenské rovnováhy. Zkusím teď říci další svojí tezi. A to je, že minulé století tuto rovnováhu pravděpodobně významně porušilo tím, že tam došlo k velmi vysokému nárůstu společenských asymetrií oproti předchozímu vývoji. Jaké mohly být důvody? Já jsem přesvědčen o tom, že mohly být tři rozhodující. Zaprvé došlo pravděpodobně v minulém století k prudce postupující technologické globalizaci. Zadruhé si myslím, že druhý faktor, který ve 20. století významně zapůsobil, došlo k ekonomické globalizaci. Tzn., že i ty asymetrické faktory, které byly převážně v předchozím vývoji lokálního chrakteru, tak se najednou začaly globalizovat. Tomu se samozřejmě nevyhnula  ani třetí oblast. A já tvrdím, že ve 20. století samozřejmě bohužel pokračovala i jakási strukturovaná mocenská integrace nebo reintegrace. Tzn., že nedošlo k větší eliminaci mocenského pojetí, pojetí vývoje dějin. Co je ještě důležité asi říci? Mám názor, že bohužel i přes velkou snahu, kterou lze jistě vidět v průběhu 20. století, se nepodařilo růst asymetrických faktorů zastavit. Co to tedy znamená pro 21. století? A nyní si dovolím říci něco velmi ostrého a doufám, že k tomu vznikne diskuse, kterou si velmi rád vyslechnu. Přestože řada z Vás mně zná a víte, že jsem rodilý optimista, tak nyní řeknu něco strašně pesimistického. Jsem hluboce přesvědčen, že bohužel, alespoň v první části 21. století, negativní, vývojové, společenské trendy, které byly ve 20. století, budou bohužel pokračovat. Dokonce jsem ještě více pesimista a řeknu, že dokonce lze očekávat, že budou další nelineární projevy společenského vývoje. Ať již jsou to dva nejznámější projevy, což je válka, jako organizovaný projev a neorganizovaný, který bych já nazval terorizmus. Co se s tím dá dělat? I zde zachovám pesimismus. Nevím, jak odpovědět na tu otázku, ale přesto nějaký názor na to mám. Bohužel jsem přesvědčen o tom, že má-li nějaká změna nastat, tak to nemohou způsobit současně existující instituce, které ve světě existují. Mají v sobě bohužel samy zakódovány asymetrii. A tudíž chtěli-li bychom použít tyto instituce k symetrizaci společenského vývoje, tak bychom museli něco provést z jejich vnitřní asymetrií. Zadruhé si myslím, že je další problém, proč s tím nyní nebude možné něco krátkodobě učinit, je generační problém. Tak, jak jsem se snažil popisovat asymetrické společenské faktory, tak lidé mají v sobě také asymetrii zakódovánu a to velmi silně. A proto já se obávám, že chtít od nich, aby se snažili změnit něco, co jim brání jejich vnitřek, tak tomu nevěřím. Myslím si, že to bude problém až dalších generací, jak se k tomu postaví. Přesto si troufám říci, že v 21. století se řešení nerovnovážného asymetrického vývoje najde. Osobně si myslím, že musí vycházet z nějakého modelu, který jsem si nazval v principu planetární symetrie. Pokud se mně zeptáte, jak si představuji, že vypadá, tak Vám řeknu, že nevím. To je asi moje odpověď na otázku, která byla položena. Přiznám se, že možná moje odpověď je jednoduchá, možná že s ní řada z Vás nebude souhlasit, přesto je mým osobním příspěvkem do diskuse, která doufám, že se tady vzápětí otevře. Děkuji Vám za pozornost.

Jacques Rupnik

Děkuji za pozvání. Nemám referát, spíše budu reagovat na to, co jsem slyšel. Než řeknu co si myslím o budoucích hrozbách, možná pár poznámek k tomu, co bylo řečeno. Byla tady vyslovena obava o islamizaci Evropy. Islám je tu představen jako něco homogenního. Jakoby islám byl to samé  v Saudské Arábii, v Alžírsku, v Berlíně atd. To není homogenní pojem. Islám je rozdělen, rozpolcen. Vnitřně se tam vede velký spor či dokonce boj, který se týká vztahu k západu, k modernosti, k demokracii atd. A přítomnost islámu v Evropě klade otázku ne islamizaci Evropy jak formuloval pan Semín, ale také evropeizaci islámu. Nebo jinou formu islámu, který by se stal kompatibilní s demokratickou společností. Což znamená přistoupit na to, co je v západní Evropě společným jmenovatelem a to je rozdělení náboženství a politiky. A to je možná věc, která Vás zase z jiného hlediska trápí. To jsem vycítil z Vašich jiných úvah. Ale zásadní spojení islámu a politiky, náboženství a politiky, to je zásadní stanovisko islámských fundamentalistů a zásadní boj těch muslimů v Evropě, kteří se snaží právě proti tomuto směru působit je, jak převzít a skloubit svoje náboženské přesvědčení s demokratickým kontextem evropským. A to znamená sekularizaci, přistoupit na oddělení státu a církve, politiky a náboženství. To je náročný úkol. Nevíme, jak tento vnitřní spor uvnitř islámu dopadne, ale  určitě bych to neformuloval jenom jednostranně jak jste to formuloval Vy. Že nám hrozí islamizace Evropy. Je tu také možnost nebo šance pro islám na základě některých zkušeností v Evropě. Uvidíme jak to dopadne. Je třeba se zamyslet nad tímto „poevropštěním“ islámu. Podobně bych měl také poznámku, co se týče demografické hrozby. V dnešním světě vliv nebo moc nejsou měřeny jenom počtem obyvatel. Jsou tu také jiná kritéria. A to, že v Evropě klesá porodnost úměrně se zvyšováním dávek, přídavků na děti, to je problém velice závažný. Který můžeme reflektovat, který také souvisí s náboženstvím, který souvisí s tím, že katolíci a protestanti jsou v tomto zajedno. Že katolíci se čím dále více v těchto otázkách chovají jako protestanti a tento trend bude předpokládám pokračovat. Podívejte se, kde je největší propad porodnosti v Evropě. Je to v latinských zemích, katolických zemích jižní Evropy. Španělsko, Portugalsko, Itálie, atd. Kde naopak roste, je nyní Švédsko. Čili tyto věci je třeba relativizovat a tím pádem také relativizovat hrozby migrační. Migrace nejsou jenom hrozby, jsou také poznaná nutnost. Pokud naše obyvatelstvo stárne v celé Evropě (to se netýká jenom západní Evropy, to se týká také střední Evropy, včetně České republiky), tak samozřejmě migraci nelze brát jenom jako hrozbu, ale také jako nutnost, jako příležitost. A samozřejmě jaká to bude migrace, odkud, jak bude integrována nebo neintegrována, to je otázka nebo výzva pro Evropu. A to souvisí i s islámem. Poevropštěním islámu nebo islamizací Evropy. Viděl bych to jako proces daleko otevřenější a složitější. Ne abych minimalizoval hrozby, ale abychom nedělali z pomyslných hrozeb (věnujme se těm vážným hrozbám), toto se mi zdá jako pomyslná hrozba, z kterými operují mnozí. To není věc, která se stane za dvacet let. To je debata, která se vede nyní a je to téma, které je důležité pro určitý politický trend v celé západní Evropě a zřejmě i střední Evropa tímto tempem dohání své západní modely velice rychle. Takže to je druhá rezerva nebo otázka. Třetí se týká hrozby OSN (pan Semín). Nová hrozba OSN. Bude tady světová vláda. Naše státy budou ochromeny. Pokud myslíte, že největší hrozba pro suverenitu státu je jenom OSN, tak můžete klidně spát. Protože odtud hrozba skutečně nepřichází. Světovláda, o které snil Emanuel Kant se zatím do Spojených národů nevtělila a jen tak nevtělí. Naopak je to systém, kde velmoci, které jsou v radě bezpečnosti, si velice chrání pojem suverenity a vzájemně se blokují, když si myslí, že suverenita v něčem podstatném je ohrožena. A někdy postoj hájí Spojené státy, jindy je to Rusko nebo Čína. Jestli máte skutečně obavu, že tu hrozí světovláda OSN, Koffi Annan žádným světovým diktátorem nebude. Je tu spíše ale jiný problém do budoucna. A to je opak toho, co Vy jste zmínil. Tzn., že suverenita je skutečně ohrožena, ale je ohrožena procesem globalizace. Ten proces se vyvíjí a je otázka příštích dvacet let, jest-li to bude viděno jenom jako hrozba. Značná část veřejného mínění na západě ve třetím světě to vidí jako hrozbu. A jestli to bude znovu viděno jako hrozba a nebo naopak jestli to vyvolá nutnou odpověď, ale která by šla trošku jiným směrem, než ten, který jste zmínil. Který právě poukazuje na nutnost toho, čemu se říká v angličtině global govermments. Pokud necháte skutečně jenom volný trh a budete se ohánět pojmem suverenity, tak co to znamená v globálním kontextu ?. Ve chvíli, kdy okamžitě přesunujete miliardové sumy na počítači ? Co znamená pojem suverenity? Já si pamatuji, když John Mayer, který byl velkým zastáncem suverenity (a dosud určitě je) se oháněl tímto pojmem dnes a denně. A bylo to v kontextu Maastrichtu, že vznikne EURO a jaká to bude hrozba atd. a suverenita britské libry atd. A pak přes noc kvůli spekulacím na mezinárodním finančním trhu, libra ztratila 20 %. V září r. 1992. Co znamená suverenita státu nebo suverenita měny? Když přes noc ztratí 20 %, tak se ztratí 20 % suverenity přes noc ? Třeba zítra to bude více. Čili je třeba se zamyslet, co v kontextu globalizace suverenita skutečně znamená. A do jaké míry lze tento proces globalizace do něj zasahovat a ovládat ho. A nebo se smířit s tím, že úplně vymizela politika. Protože to je vymizení politiky. Tzn. říci, že ¾ rozhodnutí všech evropských vlád jsou dnes podřízeny globálnímu trhu, mezinárodním faktorům nebo evropskému kontextu atd., znamená, že jste vyprázdnil domácí politiku veškerého obsahu ? A buď se s tímto smíříte a nebo musíte se zamýšlet nad tím, co suverenita skutečna znamená a budete hledat odpovědi (to je alespoň mé přesvědčení) i v tom evropském kontextu, kde jde o pojem sdílené suverenity. A že to je jediný způsob. EURO je. Samozřejmě, Vy se vzdáte suverenity, ale jenom se vzdáte suverenity, abyste mohl v rámci sdílené suverenity se podílet na něčem, kde alespoň můžete částečně ovlivnit to, co se děje. Zde je debata, kde je skutečný problém, Hrozí nám světovláda OSN nebo globalizaci ponecháme volnému trhu a uvidíme jak to vše dopadne. Myslím, že debata o tom, co globalizace je, jaká pravidla nejenom pro ekonomiku, ale i v jiných oblastech tady je. A to se potom také týká i mezinárodního soudu, který byl zmíněn. Já  nechci příliš mluvit o současné situaci. Jenom bych zmínil pro upřesnění debaty, že mezinárodní myšlenka mezinárodního soudu, který se zabývá třeba zločiny proti lidskosti atd., nevznikla nebo není jenom podporována nostalgickými skupinami bývalého SSM a panem Gorbačovem, ale samozřejmě že vznikla v kontextu jugoslávské války, a že byla tvrdě prosazována mimo jiné Spojenými státy. Byly to Spojené státy, které tvrdě tlačily na to, aby Miloševič byl vydán mezinárodnímu soudu. Evropané byli v tomto daleko vlažnější. Takže nejen Gorbačov a SSM, ale i jiné temné síly mají zájem o to, aby jisté normy mezinárodních lidských práv byly dodržovány. Pak samozřejmě jsou často v protikladu s vlastním konceptem suverenity. Spojené státy na jedné straně hájí mezinárodní soud pro Jugoslávii, ale nehodlají ratifikovat globální mezinárodní tribunál, který by se těmito věcmi zabýval. Je to otevřená debata, ale nesmí se zredukovat tím, že to uvedeme jako jakési spiknutí nostalgických sil bývalého komunistického režimu, které si našly nový prapor internacionalismu, tentokrát internacionalismu lidských práv. Myslím si, že je to trošičku složitější. Velice jsem souhlasil s konceptem asymetrie. To je myslím klíčová věc. Týká se také nového typu konfliktů. Vím, že slovo terorismus se nesmí v tomto prostředí vyslovit. Ale přeci jen, to co jsme nedávno zažili, je znamením něčeho, co bude příštích dvacet let určitě klíčovou věcí. Že nemáme už tradičního nepřítele. Za studené války byl jeden nepřítel. Ten byl jasně identifikovaný a hrozba byla jasně identifikovaná. Po konci studené války nepřítel zmizel a řeklo se, už nemáme nepřítele. Ale jsou tu nová rizika. Jsou tu nové hrozby. Ale nový nepřítel je těžko identifikovatelný. Je daleko. Není to jedna země. Není to jedna instituce. Nebo jedna armáda. Je to pojem daleko širší. A s tímto typem nových asymetrických hrozeb bude třeba se vypořádat, protože to souvisí s tím, co si myslím, že je nejvážnější. A to je konec monopolu státu na použití násilí. Byla to Weberove definice státu. A přenesení násilí, včetně jaderných zbraní, včetně biologických zbraní atd. na skupiny nebo sítě, které nejsou teritoriálně identifikovány jasně. Které jsou uvnitř i venku. Jsou uvnitř Spojených státu, i v západní Evropě a jsou na cizím území. Nepřítel je mezi námi. Nepřítel je ale také v Afganistanu. Myšlenka, že vnitřní a vnější bezpečnost se vzájemně prolínají, to je myslím klíčový problém, klíčová hrozba. Nejenom ve smyslu, že hrozí atentáty atd., ale hrozí, co to bude dělat s našimi společnostmi do budoucna. Jsou tu právníci a povolaní lidé, ale na toto téma bude třeba vést důležitou debatu. Jak se může otevřená společnost bránit proti tomuto typu hrozby ? Nevyslovil jsem slovo terorismus, ale s tím to samozřejmě souvisí. Nové hrozby po 11. září určitě s tímto souvisí. Na závěr bych chtěl říci ještě něco o Evropě. Protože, když se podíváme do budoucna, tak tady máme 2 krajní scénáře. Realita většinou bývá tak mezi těmi krajnostmi. Ale někdy je dobré mít scénář formulovaný, abychom věděli, kde možná problémy budou. Jeden scénář je, že Evropská unie se stane „náhradní říší“ pro střední a východní Evropu. Střední a východní Evropa ztratila říši mocnářství a od té doby se z toho těžko vzpamatovávala. A Evropská unie je taková zdrženlivá říše. Zdrženlivá v tom smyslu, že expanduje ne proto, že chce dobýt nové území, ale protože to periferie žádá. Je tady poptávka. Vemte nás do impéria. To je nový typ impéria a bude otázka, jestli Evropská unie je schopna být říší, která by nechtěla být říší, ale plní tuto funkci. A mohla by v budoucnu tuto funkci plnit pro středovýchodní Evropu. Nejenom jako konsolidace nebo pojistka pro demokracii, ale také jako neutralizaci nacionalistických třenic mezi středo a východoevropskými zeměmi. Když vzpomenete, co bylo mezi válkami, to není úplná samozřejmost a tuto funkci plnila Habsburská říše. Evropská unie by mohla plnit dvojí funkci, kterou plnila Habsburská říše. Neutralizovat středoevropské nacionalismy a na druhé straně vyrovnat vztah s Německem. To byla dvojí funkce Rakouska a Evropská unie by se mohla stát touto zdrženlivou nebo nechtěnou říší. Ale jenom za podmínky (a to je velice složitá podmínka), že bude schopna formulovat změnu, transformaci svých institucí směrem, který by zřejmě kolem tohoto stolu a v této republice zřejmě vyvolával velkou nevůli. Protože by to bylo hned označeno za federalismus. Takže máte tady jeden scénář, který nutně pojí rozšíření říše do středovýchodní Evropy, zásadní změně jejího dosavadního fungování, zásadní reformulaci vztahu demokracie, suverenity atd. v evropském kontextu. Pokud se toto nepodaří, nelze vyloučit druhý krajní scénář. To nemusí být za dvacet let. To může být za dvacet měsíců. Když se dívám na nedávný vývoj v těchto končinách, udělám politickou poznámku, která sem nepatří. Ale představte si příští volby, kde zároveň vyhrají Orbán, Mečiar, Klaus, Schüsell s Haidrem a Stoiber, bude to zajímavá kombinace. Jiná Evropa. Jiná střední Evropa, která by zřejmě vyhovovala mnohým i zde. Ale musíte vědět, že to by byla právě Evropa, která by souvisela nejenom s návratem nacionálních konfliktů, ale samozřejmě s totálním krachováním pokusů o transformaci evropských institucí, která je nyní rozjetá. Osa, která by byla jasně proti ústavním změnám v Evropské unii, která vede od Berlusconiho přes Stoibera, Schüsela až Orbána a i zdejší stoupence (možná uspěje), ale bude to Pyrrhovo vítězství, Tzn. pro střední Evropu to bude možná návrat k věcem, které důvěrně znala ne tak daleko ve svých dějinách a samozřejmě by to znamenalo úplně zásadní novou definici Evropské unie. Znamenalo by to konec určitého projektu Evropské unie a byla by tam nutná refundace na úplně jiných základech, v jiném složení atd. To jsou dva krajní scénáře. Nevím, jestli je to na dvacet let nebo na kratší období, ale chtěl jsem to zmínit. Když už přemýšlíme o hrozbách, abychom jenom nestrašili hrozbami vnějším, které k nám přijdou z dalekých zemí a cizích náboženství, ale s hrozbami, které si dovedeme „upéct“ sami zde v krásné střední Evropě.

Diskuse

Karel Ledvinka

Děkuji za slovo. Bude to malá úvaha. Mám nyní tu čest pracovat na ekonomicko politické studii o vývoji české ekonomiky za posledních 12 let. A právě to při studiu materiálu mi umožnilo trochu se podívat na určitou paralelu a také na rozdíly mezi vývojem poválečným v Německu a postkomunistickým v Československu, respektive v České republice. V obou zemích po určitou dobu tady automaticky vzniklo období tzv. válečného kapitalismu, různě nyní nazývaného moderně mafiemi apod., kdy majetkový propletenec reálné ekonomiky byl spojen v majetkovém portfoliu bank a to z jediného důvodu, že tam jedině byly zdroje. Pak bylo to období nahrazeno deetatizací bank, tzn. jakoby hledáním skutečných vlastníků a v obou obdobích se prosadili v mezidobí, tedy i v tom období válečného kapitalismu i v období deetatizace, velké množství spekulantů. A docela neúspěšných investorů. A je zajímavé v té studii sledovat, jak najednou přesně v této fázi paralela úplně končí. Ludvík Erhart po válce měl na čem stavět. Protože tam přes veliké regulace nacistického státu, existovalo soukromé vlastnictví a existoval tam do značné míry tržní princip. V politické oblasti ať si kdo chce co chce říká, došlo v poválečném Německu díky Konrádu Adenauerovi a jeho kolegů k výraznému odsouzení nacismu a hlavně vyjádření politické vůle vyrovnat se s nacismem. My jsme při té studii zjistili, že to bylo hlavně v oblasti morální, ani ne tak v oblasti ekonomické. Ale to se samozřejmě pak v ekonomice ukázalo jako klíčové. Je zřejmé, že my jsme po listopadu 89 přeskočili zákonnou dobu po každé revoluci, tzn. vyrovnání se s minulostí a právě hlavně v oblasti morální. Což potom v ekonomice nám dělá dnešní problémy. Na jedné straně je to samozřejmě dobré. Protože prý se v porevolučním období dělá dost chyb. Ale na druhé straně destrukce starých struktur tady nenastala a pokračuje. Když to velmi zjednoduším, tak komunisté utekli, opustili své pozice velice zbaběle, jak se říkalo. A já tvrdím, že to nebyla zbabělost, že to byla taktika. Že se z politických elit staly znovu mocenské elity, díky tomu, že se dostaly k ekonomickým možnostem. A protože jsme se s morálkou nedokázali vyrovnat, tak mohli nastoupit velmi rychle. Za zločiny minulosti se fakticky u nás udělala tlustá čára. Do paměti národa to vrylo informaci, že zločiny se vyplácejí. Pokud se dělají co možná největší a samozřejmě kolektivně. Proto my jsme si (na rozdíl od poválečného Německa) přivedli do dnešních dnů zničenou morálku. A proto mi dovolte na konci mé malé úvahy citovat Davida Price Johnse: „Tak jako 20. století ničil fašismus a komunismus, tak 21. století bude pustošit korupce. Obviňujte z toho globalizaci, pokud chcete, nebo možná náboženství, nebo možná asymetrické faktory. Ale neobviňujte západ, že se nevyrovnal z nacismem. Ale obviňujte západ a taky sami sebe, že jste společně dovolili zločiny komunismu zamést pod koberec“. Pro mne je jedním (možná ne největším), ale velmi vážným nebezpečím právě korupce. Z důvodů, o kterých jsem mluvil. A to z toho důvodu, že my jsme v morální oblasti umožnili, aby korupce vznikla a aby se pěkně dále přenesla i tam, kde ji ani skoro neznali. Děkuji.

Pan Vančura

Budu mluvit v podobném duchu, jako pan Ledvinka, ale o něco obecněji. Mám čtyři body. Zaprvé si myslím, že hlavní hrozbou a hlavním nebezpečím, které před námi stojí, je oslabení dobra. Když to řeknu schematicky. Tím přímo navazuji na to, co říkal Michal Semín v první části svého projevu. Má na mysli oslabení úcty k základním hodnotám naší civilizace. To je mravnost, morálka o které mluvil Karel Ledvinka. Jestliže společnost nemá společnou úctu k těmto hodnotám, tak se život přirozeně rozpadá, protože se lidé přestávají domlouvat. Nemohou si věřit, nerozumějí si. Zadruhé. Na jedné straně jsem řekl oslabení dobra. A druhá věc, na kterou chci poukázat, která s tím přímo souvisí, je existence aktivního zla. Když jsme tady měli komunismus, tak aktivní zlo byla sovětská říše. Tomu jsme rozuměli a je dobré si vzpomenout na to, jakým způsobem aktivní zlo působilo. Tam nebyla žádná konstruktivní tvořivá myšlenka, pozitivní cíl. Cílem bylo moc, vládnout. A k tomu se používaly všechny možné nástroje. A ty nástroje aktivně rozkládaly dobré síly ve společnosti. A to je věc, která pokračuje a dokonce si myslím, že pokračuje ze stejného centra. Z Ruska. Ale i kdyby to nebylo z Ruska, tak tady máme dost svého. A šíří se to i na západě. Korupce je toho první projev. Co to je korupce? To je zneužívání moci, zneužívání svěřené pravomoci. A lidé vědomě porušují pravidla, hodnoty, na kterých je společnost postavena. Jednu z nich si vyberu. A to je koncept lidských práv. To je koncept, který je jednoduchý, ale není jednoduše chápán. Pokusím se to znovu vysvětlit. Lidská práva jsou pojem čistě odvozeným. A sice odvozeným od mravnosti. Já mám lidské právo nebo nárok jenom proto, že druhý člověk má mravní závazek se nějak chovat. Jakmile se na toto zapomene a pojem lidských práv získá autonomii, tak najednou začne bobtnat a narůstat. A místo toho, abych čekal, že ostatní se ke mně budou chovat správně a že budou mravní, tak tím, že já si nárokuji nějaká práva, tak nejsem pokorný a začíná to mít nepříjemný „zápach“. To je třetí bod. A začtvrté chci jednom naznačit, kde si myslím, že je východisko. Východisko je pro nás jenom v tom, že poctiví a slušní lidé se postaví na nohy a k tomu aktivnímu zlu postaví protiváhu v poctivé a slušné akci. Děkuji.

Roman Joch

Děkuji za slovo. Nechci mluvit dlouho, ale mám dilema. Protože hodně toho zaznělo. Původně jsem se obával, že např. relativismus bude problémem. Jenomže věci jsou ještě horší. Nejde o to, že by se evropská společnost dostávala do situace bez hodnot. Ale děje se něco jiného. Tradiční hodnoty jsou záměrně démonizovány a místo nich se konstruují neohodnoty. Uvedu příklad. Začíná vznikat velice těžký hřích homofóbie nebo zločin homofobie. Nenávist proti homosexuálům. Přičemž jakožto zlo nejsou vnímány pouze útoky vůči lidem, ale samotná představa o tom, že určité aktivity nejsou naprosto košer. Bere se lidem svoboda diskriminovat. Přičemž slovo diskriminace nabývá čistě negativní konotace. A přitom diskriminace znamená rozlišování. Dokonce civilizace je založena na diskriminaci. Bez diskriminace není civilizace. Bez rozlišování toho, co je šlechetnější, co je méně šlechetné. A pokud někdo pronese projev, ve kterém kritizuje homosexuální aktivity, tak se začíná dopouštět zločinu homofobie. A může být kriminalizován. Jiný případ je kouření. Kouření z hlediska tradiční morálky neutrální, začíná být vnímáno jako společenská rakovina. Vedou se kampaně proti kouření, atd. Tradiční soubor hodnot je opouštěn a neohodnoty jsou násilím legislativou vnucovány společnostem. Otázka nadnárodních institucí. Myslím, že Michal Semín mluvil o mezinárodním trestním soudu. Ne nutně o ad hock soudu v Haagu v případě Miloševiče. Který je sice ad hock, ale i ten je problematický, protože vydání Miloševiče znamenalo porušení jugoslávské ústavy. Demokracie v Jugoslávii byla zaváděna tak, že prvním krokem bylo porušení platné ústavy. A problém s tribunály s univerzální jurisdikcí je právě jejich universální jurisdikce. Vzpomeňme si, jak začínala myšlenka jednoho státu. Začínala v 60. letech západní levicí, která se chtěla vyhnout zlu. A tím zlem by byla potenciální válka mezi západem a sovětským blokem. Tj. mezi dvě společnostmi, založených na totálně odlišných hodnotách. Jak se válce vyhnout? Tím, že nastane konvergence obou bloku v podobě jednotné instituce, a tím by měla být OSN. Tzn., aby se zabránilo výlce, nastává konvergence hodnot. Všimněme si. To je naprosto antizápadní postoj. Západní postoj byl takový, že nahlédnutá pravda a na ní založíme společnost. Pokud jsme přesvědčeni o tom, že jsme nahlédli pravdu. Ať již filozoficky v sokratovské tradici nebo zjevením v izraelské tradici. Ale podstatné bylo to, že společnost založíme na pravdě. A pak jí bráníme. Nikoliv v tom, že vezmeme amalgam všech existujících hodnot, tyto hodnoty smícháme a na tom založíme politickou společnost. A to se děje v případě institucí typu OSN. A veškerá zásada klasického liberalizmu a liberálního konstitucionalizmu  byla ta, že zlo, které identifikovali, byla koncentrace moci. Když si čtete Looka, Medisona aj., tak to, z čeho měli noční můru, byla jedna jediná instituce, která by byla absolutní. Ať již by to byl monarcha, lid, parlament, exekutiva nebo soud. A řešení bylo postavit proti jedné instituci institucionální protiváhu. A problém institucí s mezinárodní jurisdikcí je to, že tam protiváha neexistuje. V případě mezinárodního trestního tribunálu vzniká instituce, která by měla absolutní moc, kdyby vznikla. A to, co říkal Michal Semín, je naprostá pravda. Amerika skutečně původně mezinárodní trestní soud podporovala (konkrétně Clintonova vláda), ale od toho ucukla. A to přesně na základě toho, že se tam prosadila (myslím v Říme r. 1998) klausule, podle které by měl tento soud jurisdikci i nad občany těch zemí, jejichž parlamenty by záměrně smlouvu odmítly. Příklad. Pokud by země např. Německo schválila dobrovolně svou podřízenost pod mezinárodní trestní soud a voják země např. Ameriky, jejíž kongres by záměrně jurisdikci odmítl, byl podezřelý ze spáchání něčeho na území Německa, tak automaticky by spadal pod jurisdikci toho tribunálu. Nejenom, že jurisdikce by byla universální, ale vztahovala by se i na občany, jejichž země záměrně odmítly jurisdikci. Což je totální popření jakéhokoliv konstitucionalizmu. A bylo by skandální, kdyby se  nebezpečí, na které upozorňoval Michal Semín, tady banalizovalo. Poslední věc – otázka islámu a migrace. To, před čím varoval Michal Semín, před těmi trendy, to pan Rupnick nepopřel. Pouze je interpretoval jako dobré. Dokonce migraci nazval jako poznanou nutností. Což je hodně marxistický termín. A vkládá velké  naděje do evropeizace islámu. To by bylo fajn, kdyby se islám evropeizoval. Ale problém je ten, co by se stalo, pokud v rámci islámu by existovala solidní menšina, která by se nenechala evropeizovat. Je báječné, pokud 90 % muslimů interpretuje korán velice mírumilovným způsobem. Ale pokud pouze 10 % muslimů z těch 3 mil. v každé zemi  interpretuje korán nepacifisticky, tak to je veliký problém. Vzniká veliký problém pro západní společnost. Zprávy např. z Berminghamu, ve kterém za války mladí muži, kteří se již narodili ve Velké Británii, byli ochotni jít bojovat do Afganistanu, nikoliv za svoji zemi a její korunu, ale za své radikální souvěrce, je mementem. Mementem ohledně loajality značných segmentů současné západní populace a to segmentů, jejichž imigrace je vítána. A to je problém. A poslední věc. Pan Rupnick varoval před osou Orbán, Mečiar, Klaus, Schüsel, Haider, Stoiber. Jako vnitřní hrozbu Evropy, abychom si nevšímali pouze vnějších hrozeb. Mně především zaráží hození do jednoho pytle jako je Stoiber nebo Schüsel na jedné straně a lidí jako je Mečiar, Haider na straně druhé. Připadá mně to naprosto nefér. Co má společné rakouský demagog, který navštíví Sadama Husajna a bavorský premiér, který obhajuje válku proti Iráku? Něco mají společné. Ale má to význam říkat o Jožkovi Fischerovi, že to byl bývalý terorista nebo že Jospin je možná dodnes zakuklený trockistický agent?  Těžko říci. Hrozba, kterou pan Rupnick vidí, je v podstatě hrozba středoevropských konzervativců. To je to, před čímž varuje. Nediskriminativní hození do jednoho pytle lidí, kteří snad sdílejí určité charakteristiky. Ale jejich největší vina mnohých z nich je, že se vymykají z univerzálního modelu toho, co je intelektuálně přípustné. Zatímco hrozba (případně radikálních menšin) z vnějšku je minimalizována. Je to zajímavé.

Jan Ruml

Mám několik poznámek k panu Semínovi. Souhlasím s tím, že v posledních desetiletích je obrovská exploze práva nebo rozšiřování původních lidských práv mimo jejich rámec, aniž by tomu odpovídalo dostatečné vnímání odpovědnosti a povinnosti, které s tím musí samozřejmě souviset. A je to možná jedna z asymetrií, které by spíše patřily do souboru šesti asymetrií, které jsme slyšeli ve druhé přednášce. Já mám problém s islámem v Evropě. Protože jestliže hovoříme o univerzálním mravním řádu, objektivním mravním řádu a nerelativizujeme to, tak pak platí všude, vždy a pro každého a nemůžeme z něj z tohoto pohledu na svět vyloučit muslimy. Není to podle mě možné, jinak neplatí ta teze. A já se k ní velmi hlásím. Takže s tím já mám velký problém. Mimochodem jedna z velkých hrozeb v Evropě souvisí s demografickým vývojem. A z celým systém sociálního zabezpečení v Evropě, který je postaven principiálně na přerozdělovacím systému. A jestliže vzniká dnes měnová unie v Evropě a bude ji následovat nějaká unifikace fiskální, tak tento přerozdělovací systém vlastně může fungovat v celé Evropě. A tady vzniká obrovský problém mezigenerační solidarity, protože ta přestane existovat úplně. Nikdo nedonutí německého podnikatele nebo člena nějaké střední vrstvy, aby platil nezaměstnané lidi v Portugalsku. Pokud se nezmění radikálně celý sociální systém, tak pak může dojít k tendencím jako jsou euthanasie atd., protože mladá generace přestane ze starší generací komunikovat a bude se snažit jí odstranit. Já tvrdím, že jedinou možnou reakcí na to může být (protože systémy se sami od sebe nezmění a není žádná vůle je měnit) právě to, že do Evropy budou migrovat čerstvé pracovní síly a eliminují toto riziko, které já považuji za větší riziko, než islamizaci Evropy. Já vidím v migraci do Evropy spíše pozitivní prvek z tohoto hlediska. A myslím si, že může dojít k evropeizaci islámu. Samozřejmě islám, který je nereformovaným náboženstvím, musí zdroje reformace především hledat sám v sobě. A ono k tomu dojde. A mimochodem napětí v islámu, které je, svědčí o tom, že v řádu několika staletí se to možná stane. Že islám dojde ke své vlastní reformaci a možná tady za několik set let bude úplně jiné náboženství. Pokud by kontakty těch dvou světů pomohly reformě islámu, tak si myslím, že by to byl pozitivní výhled do budoucích století, nikoliv do tohoto jednoho, který prožíváme.

Daniel Korte

Děkuji, budu stručný. Mám pouze poznámku k scénářům pana Rupnicka. Jedná se o dva protikladně vyhrocené scénáře vnitřního nebezpečí Evropy. Částečně již na to reagoval Roman Joch. Když pan Rupnick vysvětloval první scénář, že Evropská unie je náhrada říše, mně samozřejmě vyskočila svatá říše římská národa německého. Myslím, že to tak je správnější, než pouze redukovat tento koncept na Habsburskou říši. Má to ovšem jeden základní problém. Jednotící myšlenkou svaté říše římské bylo křesťanství, jež bylo vytěsněno se všemi důsledky, o kterých tak pěkně hovořil Michal Semín. A tato jednotící ideologie byla v nové říši, již ne svaté, nahrazena čím? Já to nevím. Kdyby někdo zde z přítomných moudrých to věděl, byl bych rád. Já bych řekl, že to je „zlaté tele“.  Pak je zde druhý scénář, který naopak pan Rupnick hodnotil jako velice negativní. Byl by to krach evropské myšlenky, bylo by to Pyrrhovo vítězství. Pyrrhovo vítězství ve skutečnosti bylo prohrou. A z historie víme, že někdy něco prohrát se může vyplatit. A nakonec i Pyrrhova prohra měla pozitivní efekt, že umožnila civilizaci rozšíření římského impéria na další území se všemi pozitivními důsledky, které to mělo. Takže si nejsem jistý, že druhý scénář je tak negativní, jak ho pan Rupnick vidí. Děkuji.

Pavel Bratinka

Islám versus Evropa. Problém je zásadní. Když rozdělíme věci na ty, o kterých si lidé v Evropě myslí, že se dají rozhodnout většinovým hlasováním a na ty, které nejsme rozhodně ochotni svěřit většinovému hlasování, tak se tyto množiny nepřekrývají. Myslím mezi námi a muslimy. Především militantní muslimové nejsou ochotni uznat za žádných okolností, platnost určitých rozhodnutí ve státě. A budou proti tomu bojovat bombami, vraždami a vším možným. To je bezpečnostní problém. A ne jenom bezpečnostní. To není problém abstraktní bezpečnosti státu. To je konkrétní  problém nás všech. Oni budou chtít rozbít všechny sochy a dokud to neuděláme, tak nás budou chtít zabíjet. To je problém, co s takovouto komunitou. Zda je s ní možno žít v míru nebo není možno žít s ní v míru. A je otázka, zda se má povolit emigrace živlů z těchto komunit. Řeknu to takto otevřeně. Je to zahrávání si s vlastním osudem a vlastně vzdání se ochrany lidských práv, ke kterým se náš stát zavázal. Takže není pravda, že emigrace ze strany muslimských zemích je věc hodnotově nebo jakkoliv neutrální. Není. Druhá věc. Evropská unie byla zde zmiňována. Já jsem v tom EU nepoznával. Ač jsem člověk, který se živí poradenstvím Evropské unie, tak se musím přiznat, že jsem ji téměř ani v jednom projevu nepoznával. To přeci zatím není žádná říše. Ani v nejabstraktnějším smyslu. To je systém nejrůznějších dohod mezi 15 státy, s tím, že jsou vytvořeny instituce, které zajišťují, že dohody nejsou cáry papíru. Že se skutečně plní. Politika z Evropské unie nevymizela. Bohužel, v mnoha zemích Evropské unie, včetně naší, se politici vyhýbají některým velmi závažným tématům, které by měly tvořit politickou debatu. A proto politika jakoby hyne na úbytě bez obsažností. Ale ne proto, že by mizela politická témata. A jedno z velkých politických témat je i reforma penzijních systémů. V Evropě nedochází k žádné integraci fiskálních nebo-li nádob s penězi. V žádném případě. Systémy jsou separovány. K čemu dochází na základě dohod, uzavřených před dávnými lety je, že když někdo pracuje dlouhou dobu třeba v Portugalsku, tak mu vzniká určitý nárok na důchod z portugalského systému. Poměrný k tomu, jak dlouho tam pracoval. To je věc neutrální, která nemůže mít katastrofické důsledky. Jinak integrace fiskální je velmi nepatrná. Takže zatím žádná říše neexistuje. Její idea není „zlaté tele“. Pokud je „zlaté tele“ v Evropské unii, jako „Bruselské zlaté tele“, tak je stokrát větší v jednotlivých členských zemích. Protože Brusel je produkt členských zemí. Nebezpečí ohrožení  zvrácení integrace. Já si myslím, že  evropská integrace by se nikdy nepodařila, kdyby nebylo Sovětského svazu. A já vždycky říkám, že tento veliký tyranosaurusrex, co stál na východní hranici, donutil kdejaké obskuranty Evropy, aby zmlkli a nečelili evropské integraci. Tři dny před 11. září jsem měl v Holandsku projev, kde jsem si ztěžoval, že již žádný tyranosaurus není a jak to bude s integrací. Ale rozhodně si myslím, že je zřejmé (možná ani ne tady v českém kotli předvolebně), ale v politických sférách Evropy je přeci jasné, že aby Evropa měla nějakou šanci přežít, tak nemůže být nesmírně bohatou nádobou s penězi, kde není žádný policajt. Musí mít schopnost projektovat svojí sílu nebo svojí obranu do světové scény, nebo se stane kořistí kdejakých lupičů. Nebo základnou pro Al kaidu  nebo něco podobného. Myslím, že debata o budoucnosti evropské integraci bude zase tentokrát pod blahodárným tlakem nového tyranosaura. Byť je poněkud rozmazanější, ale rozhodně už vnímán je. Všimněte si bleskovosti, s kterou se v Evropské unii schválil evropský zatykač. O kterém se mluvilo deset let a nikdy to předtím  nikam nepokročilo. Pak to bylo schváleno během tří dnů. A možná i s porušením nějakých procedurálních pravidel. Myslím si, že nový Tyranosaurus je. Nezažil jsem jeden jediný argument proti Evropské unii z české a nejenom české politické scény, který by byl opravdu platný a pravdivý. To je vždycky nějaká konstrukce z novin. Marek Benda vždycky uvádí, jako výhružný případ o Evropské unii, že tam je nějaká unifikace záchodových prkének. Dal jsem si práci, použil jsem naší podnikové databáze a nalezl jsem si klíčovou větu o záchodových prkýnkách. Ano. Existuje opravdu jedna směrnice asi dvacet let stará, kde se mluví v jedné větě o záchodových prkýnkách. A je to v souvislosti s tím, aby po celé Evropě se mohly volně prodávat lodě na vnitrostátní dopravu říční již bez jakýchkoliv překážek, tak se dohodli na nějakých základních požadavcích na vybavení pro posádku. A tam se také mluví o tom, že záchodová prkýnka mají být snadno čistitelná. Někdo to tam prosadil, nějaký členský stát, asi ten nejčistotnější, hádejte který a to je všechno o záchodových prkýnkách. Ale zřejmě to bude nyní používáno, jak příšerná říše evropská nám bude tady chodit kontrolovat naše WC. Takže většinou jsou to naprosté pitomosti.

Jacques Rupnick

Budu velice stručný. To, co řekl pan Bratinka, se vším naprosto souhlasím. Reagoval perfektně na věci, ke kterým jsem se chtěl také vyjádřit. Když člověk mluví, tak nepoužívá uvozovky.  Takže když řeknu poznaná nutnost nebo říše, tak pánové berte to s uvozovkami. Příště to budu naznačovat. Trochu humoru do diskuse o hrozbách. Jestli si někdo myslel, že jsem skrytým podpůrcem militantního islámu, tak je skoro směšné, že musím toto vysvětlovat. Já jsem jenom zmínil otázku, jestli jste si jistý, že to je jenom tento scénář, je to proces složitější. Islám není homogenní. A co takhle také druhá možnost. Integrace a poevropštění určitého islámského obyvatelstva, které mimochodem je v Evropě. To není jenom otázka jestli přijde emigrační vlna. Vždyť v Evropě již je. A přišli do Evropy na pozvání. Německá vláda pozvala Turky atd., Francouzi zase již od 60. let, kdy byli zapotřebí pracovní síly, byli pozváni a gastarbaitři proto se jim říkalo. To nebylo žádné tažení. To není r. 1683 před Vídní, kde princ Sobětský zachrání Evropu před Turky. Oni byli pozváni a jejich problém integrace, o tom se dnes debatuje. V Německu se dnes debatuje zákon nejenom o migracích, ale také národnostní zákon za jakých podmínek se člověk stává občanem, co to je národ, jestli se národ definuje etnicky nebo občansky. Takže to všechno s tím souvisí. Já jsem, pokud někdo potřebuje, abych to zdůraznil, pro nejtvrdší potrestání vlastizrádců z Berminghamu, kteří šli bojovat do Afganistanu s Al kaidou. Nejtvrdší zásah proti vlastizrádcům. Ale potrestat tribunálem, který soudí podle určitých zákonů a ne skrytým vyjímečným vojenským soudem. Musíme bojem s těmito teroristy hájit svoje vlastní principy, včetně principů právního státu. Pokud jsem zmínil druhý scénář (pesimistický) jak střední Evropa, která byla tak úspěšná v demokratické transformaci posledního desetiletí, by se mohla zvrhnout v něco jiného, co jsme znali.Alespoň se nad tím zamyslet. Samozřejmě, že  neříkám, že se to stane. Ty dva scénáře jsem úmyslně formuloval jako krajní scénáře, které doufám, že se neuskuteční. Ale zamyslet se nad tím je třeba. Jak málo stačí. Neberme jako samozřejmost, že to co známe z Evropy, tady musí vždy být. Neberme Evropskou unii jako naprostou samozřejmost. Je to proces, který se rozšiřováním musí znovu definovat, je tu nová situace a někdy stačí strašně málo. Vždyť čtete noviny, tak trochu přemýšlejte. A když jsem dal jistá jména do souvislosti, samozřejmě neříkám, že jsou identičtí. Říkám jenom souvislost. Je tu určitý kontext, kdy jsou určití političtí aktéři u moci v jedné chvíli. A jejich souhra nebo nesouhra může vytvořit situaci, která může být předzvěstí něčeho nepříjemného. Jenom se nad tím zamyslet, nic víc, nic míň. Děkuji.

Pavel Štalmach

Mám jistou drobnou výhodu, protože z příspěvků, které zazněly z pléna, jsem nepostřehl otázku, na kterou bych mohl odpovědět. Zadruhé ani nesměřovaly věci k tomu, co jsem si dovolil zde přednést. Mohu se jen domýšlet nad tím zda-li jsem zvolil správnou abstrakci nebo nezajímavost. Nicméně mi dovolte vyjádřit tři věci, které jsem načerpal z diskuse. První je problém migrace, který tady byl poměrně často zmiňován. Tvrdím, že je to samozřejmě problém vážný, problém, který vzniká v důsledku existence asymetrií a který tady bude. Ať se Vám to líbí nebo ne, bude nějakým způsobem probíhat. A bude probíhat buď nenásilným způsobem a to v případě, že se nám podaří věc nějakým způsobem regulovat a nebo možná násilným, v případě, že se nám to nepodaří a asymetrie bude v dalších věcech růst. Tím ale nechci říci, že migrace je špatná. Myslím si, že migrace může být dobrou věcí. Bylo zde zmíněno několik dobrých přínosů. Ať již je to z hlediska pracovního potenciálu. Zkusím přidat jeden humornější. Já jsem si v této souvislosti uvědomil, že to může mít i přínos jiný a to v souvislosti s tím, že jsem začal přemýšlet v čem byl přínos procházejícího bílého cestovatele černošskou africkou osadou. Je to otázka, která se Vám možná může zdát směšná, ale z hlediska dlouhodobého pohledu je tady problém genetické degenerace, který může nastat. Neříkám, že je to hlavní věc, pro kterou bychom měli podporovat migraci, ale jenom mně to napadlo jako komentář k věci. Druhá poznámka. Velice souhlasím s tím, co zde řekl pan Ledvinka ohledně vztahu historické paměti a společenské korupce. To je také typický asymetrický faktor, který je významný v tom, že si ho v podstatě vždycky produkujeme sami. A to poměrně v uzavřených kolektivech a máme v tom svéráznou schopnost učinit to téměř pokaždé. A velmi těžce ji potom nějakým způsobem eliminujeme z toho systému. A třetí poznámka.  Zazněla tady celá řada úvah. Já z toho jenom  cítím, že doufám, že toto téma nebude v této slovutné společnosti opuštěno. Možná bude rozděleno do dalších subtémat, ale že je to rozhodně klíčové téma, které by mělo být diskutováno. Protože bez diskuse o těchto věcech se dá těžko produkovat to, co já jsem tady zmínil, že neznám řešení. Věřím, že společnost ho někde v sobě má a diskusí se k němu dobere. Ale nicméně diskuse musí probíhat. Děkuji.

Michal Semín

Jsem rád, že Pavel Bratinka sem vnesl problém záchodových prkýnek. A použiji to ve své odpovědi na pana Rumla. Představte si, že k Vám přijde domů někdo na návštěvu. A Vy očekáváte, že dotyčná osoba, jako kdokoliv jiný, když potřebuje, tak jde na WC. A močí tam, kam má. A on toto nerespektuje a močí Vám do umyvadla. A otázka je, zda má lidské právo, zda Vy, kdybyste mu to zakázal, zda porušíte jeho právo močit Vám do umyvadla. A něco podobného je to v případě osoby, která neuznává univerzální mravní řád, nebo nějaké jiné závazky, vyplývající z mravnosti, jak o tom hovořil Petr Vančura. Korán nezná univerzální mravní řád. Čtenáři koránu vědí, že korán rozlišuje to, jak se má muslim chovat k muslimovi a jak se má chovat k nemuslimům. To je věc nejen koránu, ale je to věc i psaného a ústního práva muslimského. Jinak se muslim chová v daraislám a jinak v dararhalb v nedobytém území. Debata, která se dnes vede mezi muslimy, není o tom, nakolik se sekularizovat, tak aby se vešli do konceptu sekulární společnosti v Evropě. Ale spory probíhají o jiné věci. A my dnes stojíme před realitou nereformovaného (a já se domnívám nereformovatelného islámu). Protože, kdyby se měl reformovat podle našich utopických představ, tak se musí vzdát koránu, musí se vzdát své tradice. A situace je taková, že když prezident Scalfaro v Saudské Arábii očekává, že na území vlastní ambasády se bude moci účastnit mše svaté, není mu to umožněno. Dva týdny na to spoluotevírá v Římě mešitu a na důkaz úcty k islámu do ní vstupuje neobut. Toto dělá jenom nezodpovědný člověk. Který poznal a zná povahu islámu. A otevírá mešitu v Římě, která je financována saudsko arabskou vládou. Musíme si uvědomit, že mešita není jenom náboženská instituce, ale je i politická. Islám nezná toto rozdělení, má totalitní tendenci. A v rámci demokratických zemí nebo zemí, které uznávají univerzální mravní řád, musí být zaujat realistický postoj k osobám nebo ideologiím, které univerzální mravní řád nerespektují. Vzpomínám si, že jste také např.  spolunavrhoval nebo podporoval zákaz komunistické strany. V logice Vaší námitky Vy byste odporoval lidským právům komunistů šířit ve veřejnosti a politicky prosazovat komunistickou ideologii. To Vám nepřišlo absurdní, protože víte, že komunismus je společensky rozkladný, nebezpečný a že politická svoboda, která patří k univerzálnímu mravnímu řádu, by rozšířením komunismu a jeho politickým vítězstvím, by byla zničena. Podobně je tomu v případě islámu. A ještě mám poznámku k jednomu tématu. Reaguji tím na pana Rupnicka. A to je představa, že se nejen islám, ale jakoby všechny jiné světonázory se sekularizují. A že jakousi ideální společností je společnost sekularizovaná, kde se náboženství privatizuje, kde náboženství je jenom privátní věcí a společnost se organizuje kolem něčeho jiného. A to je to, o čem hovořil Roman Joch. Že s vyloučením náboženství z veřejného prostoru , nedojde k tomu, že společnost je bezhodnotová nebo že nehledá ideové založení, ona si najde náhradní. A to náhradní vytlačí alternativy. Čili upozorňuji a nabádám k přemýšlení o tom, zda  není iluzorní se domnívat, že lze vybudovat společnost na sekulárních základech. Poslední poznámka na závěr, týkající se otázky britského občana, který bojuje proti Velké Británii. Nevidím žádný důvod, proč by ho měl trestat trestní mezinárodní tribunál, je to pochopitelně v kompetenci britského soudu. To je vše. Děkuji.

Karel Ledvinka

Děkuji za slovo, bude to krátká replika. V posledních dvou letech jsem měl v ARCHE na starost přípravu 14. veřejných slyšení. A považuji za svoji povinnost Vám všem, kteří jste u toho byli, poděkovat. Protože se domnívám, že jednou, až se bude historicky posuzovat období zlomu tisíciletí v České republice, že jim mohou naše závěry z těchto slyšení posloužit. A to v dobrém a dík za to. A ještě jednu poznámku. Jsem rád, že jsem toto téma dnes vybrali s Evropskou komisí. A proč to říkám? Jednak proto, že to je nosné téma, ale  hlavně mně k tomu přivedly některá slova pana Rupnicka a Jana Rumla. O tom, jakým způsobem se bude vyvíjet dále Evropa. A poznámka o tom, jestli vůbec lze ufinancovat předvídatelné sociální situace, jak říkal Jan Ruml. A proto já mám rád Ameriku. Protože oni to řeší úplně obráceně. Ať si každý ufinancuje, předvídatelné sociální situace podle vlastního rozhodnutí. Protože když to budeme financovat všichni najednou bez motivace, tak svět neufinancujeme. V tom je problém. Vyzývám ARCHU, aby se vrátila zpátky k tématu bohužel neuskutečněné konferenci o globalizaci, kde jsme právě toto téma hrozby 21. století a globalizace (na rozdíl od konference o globalizaci Václava Havla) chtěli učinit právě z tohoto hlediska těch obav. Takže vyzývám ARCHU, aby v dalším období sehnala peníze a uskutečnila tuto konferenci, protože si myslím že stojí za to. Děkuji.

Pavel Bratinka

Děkuji za případnou poznámku Karla Ledvinky. Chtěl bych poděkovat našim řečníkům za velmi pečlivě vypracované příspěvky a za intelektuální práci, kterou odvedli na toto bezesporu závažné téma, které s námi bude pořád. Hrozby nikdy nepominou a vždy některá bude největší. Chtěl bych Vám říci, že tímto slyšením vlastně končí série slyšení financovaných Evropskou komisí. Byť náklady na účetní práce spojené s grantem by zřejmě přesáhly samotný grant, kdybychom to měli hradit na základě komerčního principu. Ale to je malý paradox těchto grantů. Chci ale říci, že všechny výsledky jsou stálé a trvale budou na internetu. A že zřejmě v průběhu letošního půlroku se rozhodneme v jaké sérii a v jakém rozsahu pokračovat dále. Doufám, že nám zachováte přízeň, že budete navštěvovat naše internetové stránky a čerpat z moudrostí, které tam jsou uvedeny. A těším se na to, že budete šířit naší slávu a shánět pro nás další peníze, abychom mohli v další naší činnosti pokračovat. Děkuji a nashledanou na nějakém dalším příštím veřejném slyšení.

V Praze dne 26.3.2002

Přepsala: Brettschneiderová