10. veřejné slyšení - "Role represe a prevence v boji proti drogám"

10. veřejné slyšení na téma

"Role represe a prevence v boji proti drogám", konané dne 1. 4. 1999

 

 

 

 

Vážené dámy, vážení pánové !

 

            U zrodu občanského sdružení ARCHA stála řada osob s aktivním zájmem o veřejné záležitosti. Podnětem k založení sdružení byla jejich zkušenost, že celou řadu problémů a témat, které mají pro společnost zásadní význam, politické strany buď ignorují, nebo se jimi zabývají pouze takovým způsobem, jenž vyhovuje jejich momentálním mocenským nebo volebním zájmům. Tato skutečnost pak podstatně ovlivňuje i míru veřejné pozornosti a informovanosti o daných věcech.

 

            Hlavní cíl  občanského sdružení ARCHA je tento stav alespoň do jisté míry změnit tím, že organizuje veřejné události, při nichž jsou jednotlivá témata projednávána bez zmíněných mocenských a volebních ohledů. Především formou veřejných slyšení, konferencí, seminářů apod.

 

            Jako nejvhodnější forma veřejných událostí se k tomuto účelu ukazují veřejná slyšení. Občanské sdružení  ARCHA úspěšně organizovalo v roce 1998  prvních sedm slyšení.

 

            Podotýkám, že každé slyšení je zvukově nahráváno, nahrávka přepsána a vydána jako samostatný tisk. Podotýkám dále, že pozvánky na všechny akce OS ARCHA a následně výstupy jsou k dispozici na stránkách INTERNETU.

 

            Ve druhé etapě – tedy v roce 1999 připravilo občanské sdružení ARCHA dalších dvanáct veřejných slyšení. Tento projekt získal podporu v rámci programu PHARE. Díky tomu je projekt v 90 % plánovaných výdajů financován Komisí Evropského společenství.

 

            Dámy a pánové!

 

Z pověření výboru OS ARCHA Vás na 10. veřejném slyšení v roce 1999 vítám a dovolte, abych jednání oficielně zahájil předáním slova hlavnímu řečníkovi p. P. Bémovi, starostovi Prahy 6 a jeho oponentům p. M. Freiové z Občanského institutu, p. J. Kopřivovi nám. ministra vnitra a p. J. Vackovi nám. primátora města Liberce, kteří s pověření výboru prezentují dnešní téma "Role represe a prevence v boji proti drogám".

 

 

        

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pavel Bém

Pěkný a příjemný podvečer dámy a pánové,

Děkuji za pozvání občanského sdružení ARCHA. Vážím si ho, jsem rád, že jsem toto pozvání dostal a těším se na debatu,  která se po mém úvodním slovu doufám rozpoutá. Přál bych si, aby to byla diskuse věcná, racionální, opírající se o rozumné argumenty, abychom se bavili o datech a ne o mýtech. Diskuse o drogové problematice již tradičně je opředena nepřeberným množstvím mýtů a polopravd. Diskutující jsou obvykle nálepkováni buď jako liberálové nebo jako tzv. represionisté. Za liberály jsou obvykle označováni ti, kteří prosazují např. legalizaci dnes nezákonných drog nebo ti, kteří se zasazují o tzv. dekriminalizaci užívání drog. Také ovšem ti, kteří hájí elementární metody  prevence šíření infekce HIV a dalších infekčních chorob,jako jsou např. výměnné programy sterilního injekčního náčiní. Anebo také ti, kteří obhajují léčebné metody zaměřené na chronické uživatele heroinu. Mluvím o léčebných metodách, jejichž smyslem a cílem je stabilizovat dlouhodobě závislé uživatele heroinu pomocí substitučních preparátů, jako je např. metadon. Tito všichni jsou velmi často házeni do jednoho pytle jako tzv. liberálové. Na druhé straně za represionisty jsou obvykle považováni ti, kteří upřednostňují nástroje zákonné represe aplikované nikoliv pouze na oblast nezákonného obchodu a distribuce  drog, ale v různé míře také na samotné uživatele. Tato dichotomizace je  z hlediska sociální psychologie zcela pochopitelná. Stojí-li před lidskou společností chronický problém, který společnost jako taková neumí jednoduše a rychle řešit (a drogy nepochybně takovým problémem jsou), máme vždy tendenci zjednodušovat a štěpit realitu na černou a bílou. Hledat na jedné straně spojence a na druhé straně nepřátele, označovat je, nálepkovat je. Dovolím si tvrdit, že takové zjednodušení je iracionální a nebezpečné. Je nebezpečné, protože nezadržitelně vede k vytvoření jakéhosi válečného stavu.

Vrátím se k tématickému vymezení  dnešního 10. veřejného slyšení "Role represe a prevence v boji proti drogám". Rád bych Vás vyzval, abychom se alespoň dnes vzdali "krvelačných ambic" a dovolil bych si upřít Vaši pozornost nikoliv na boj, ale na racionální, rozumové řešení problému na hodnotitelné metody, jejichž cílem je kontrola rychle se rozvíjející drogové scény. Pokusím se vymezit roli represe a  prevence při racionálním řešení drogové scény spíše, než v rámci tzv. “boje proti drogám”. Klíčové heslo pro mne je racionální kontrola drogové scény. Na začátku jsem si dovolil upozornit na fakt, že protagonisté různých pohledů na řešení drogové problematiky jsou často nálepkováni. Dopustím se stejného - i já budu nálepkovat. Budu nálepkovat postoje,  nikoliv ovšem jako liberální či represivní, ale pouze jako racionální či ideologické. Racionální - ty které se opírají o fakta, efektivitu, měřitelné výstupy. Ideologické - které se opírají o přání, výzvy, morální  apely,  které nestojí na pevné, rozumové  půdě.

Jaká je tedy role represe a prevence při racionální kontrole drogové scény? Existují obecně uznávané principy (já si je dovolím nazvat “axiomy”) efektivního protidrogového působení. Seřadím je v určitém pořadí,  bez nároku na zdůraznění důležitosti jednoho či druhého.Elementární axiom č. 1: pro efektivní protidrogovou strategii je nezbytná účast řady resortů, sektorů či oborů. Drogová problematika je interdisciplinární a mezirezortní a není možné ji řešit pouze v rámci úzce vymezené působnosti jednoho či několika málo resortů. Je nezbytné definovat odpovědnost a kompetence jak státního,tak také nestátního sektoru. Významná je mezioborovost. Vstoupí-li do řešení problému lékaři, budou prezentovat určitý partikulární postoj, hájit samozřejmě zkušenosti a postoje lékařského stavu, vstoupí-li do problematiky učitelé, pedagogové, budou vnímat problém v trochu jiném světle. Stejně tak jiné postoje a zkušenosti budou reprezentovány sociology, policisty či politiky. Každý samozřejmě bude mít právo, možná dokonce  i z jistého pohledu povinnost hájit svůj určitý postoj.  Elementární axiom říká, že pouze kombinace těchto postojů ve vzájemné rovnováze, ve vzájemné koordinaci může přinést příslušný efekt.

Elementární axiom č. 2:  všechny zúčastněné strany jsou partnerem. Tam, kde existuje vzájemný antagonismus, tam také existuje citovaný “válečný stav”. Tam řešení  drogového problému nemůže přinést příslušný efekt, který bychom si přáli. Tam, kde naopak zúčastněné strany jsou partnery, platí opak.

Axiom č. 3: neplatí binární vztahy a neexistuje zástupnost. Není  možné jeden sektor nahradit druhým, není možné jednu vědeckou disciplinu nahradit jinou, není možné nečinnost jednoho resortu nahradit dalším. Není možné nahradit prevenci represí, není možné represi nahradit prevencí. Celek je tvořen jeho součástmi.To, co přináší výsledný efekt , je  cílová podoba mozaiky, daleko spíše, než jedna maličká součást, která také do této mozaiky patří. Můžeme použít metaforu chybějícího dílu motoru. Můžeme se dívat na efektivní protidrogovou politiku jako na motor, kde pokud chybí jedna jeho součást, tak stroj nefunguje. Z praxe v mnoha vyspělých zemí vidíme, že v určitých fázích vývoje protidrogových strategií se tento stroj do jisté míry “zadřel”. Nepohyboval se tím správným směrem. Za další z elementárních axiomů si dovolím považovat skutečnost, kterou teď možná budu postupovat jako kategorický imperativ a které se dotknu a nepochybně budou předmětem další diskuse. Morální a etické normy sice existují, ale nemohou být nástrojem řešení. V průběhu další diskuse, kdy se pokusím rozvést slovo "prevence", rozvést slovo "léčení", rozvést slovo "jakýsi konečný cíl", co je cílem našeho protidrogového snažení, tak se dostanu k vysvětlení tohoto pojmu poněkud blíže.

Elementární axiom č. 4: účinnost je přímo úměrná cílenosti. Neexistuje vždy přímá úměra mezi množstvím investovaných peněz a výsledným efektem. Když se podíváme na jednotlivé evropské státy či např. USA, zjistíme, že konečnou efektivitu protidrogového snažení nemůžeme měřit skrze množství investovaných peněz, často tato úměra je dokonce nepřímá.

Elementární axiom č. 5: Protidrogová strategie musí vycházet z dat, musí být realistická a splnitelná. Nedovedu si představit, že bychom vytvářeli dlouhodobou koncepci, která se stane vzdušným zámkem.

Elementární axiom č. 6: Strategie je měřitelná v čase, jsou definována kriteria  a způsob hodnocení efektivity.  Není možné, abychom si vytyčili cíl – “společnost bez drog” a nebyli schopni stanovit a jasně pojmenovat metody a také způsob, jak k tomu cíli dospět i samozřejmě způsob, jak hodnotit, jestli jsme k tomu cíli skutečně dospěli.

Elementární axiom č. 7: a Protidrogová strategie, má-li být efektivní, musí být pragmatická a ekonomicky orientovaná. Tedy investuje finační prostředky tam, kde to přinese největší efekt. Dovolil jsem si tento obecný úvod udělat proto, abych si vytvořil jakýsi rámec, ve kterém bych rád, aby se odvíjela následná diskuse.

Řekl jsem, že protidrogová strategie musí být vyvážená. Co vlastně znamená ono klíčové slovo "vyváženost"? Znamená to, že v ní bude obsaženo ve velmi zjednodušené podobě 50%  prevence a 50 % represe? Pokusím se vydefinovat, co já vnímám pod pojmem “vyváženost”. Pro mne vyváženost znamená vhodnou nebo můžeme říci ideální volbu konkrétní intervence či metody v závislosti na typu cílové populace, na kterou je daná intervence namířena. Když říkám ideální nebo “vhodná forma intervence”, o jakou cílovou populaci se jedná? Tvrdím, že velmi odlišnou cílovou populací je ta, která se dopouští organizovaného zločinu, či ta, která se dopouští pouliční distribuce drog na otevřené drogové scéně. Tvrdím, že pouliční distributor drog je někdo jiný, než závislý narkoman.  Pochopitelně, že i závislý člověk se může dopouštět trestného činu -  pouliční distribuce drog. Tvrdím, že tento závislý distributor je někdo jiný, než chronický uživatel drogy, stejně jako chronický  uživatel drogy je někdo jiný než pravidelný uživatel drogy. Platí také, že pravidelný uživatel drogy je někdo jiný než pouhý experimentátor. Netvrdím, že experimentátor se nemůže stát pravidelným uživatelem. Může skončit dokonce i jako člen vysoce sofistikované a organizované zločinecké skupiny.

Jaká je role represe a prevence v boji proti drogám? Pokusím se na tuto otázku odpovědět ve vztahu k těmto jednotlivým cílovým kategoriím. Začnu organizovaným zločinem. Organizovaný zločin - obchod, případně výroba nezákonných drog ve velkém množství, jejich pašování a distribuce často spojená s praním špinavých peněz. Víme, že organizovaný zločin a obchod s nezákonnými drogami je jeden z nejvýnosnějších ilegálních obchodů na světě. Asi bych měl zmínit, že legální obchod s legálními drogami je také neobyčejně výnosný, mluvím samozřejmě o tabákovém a alkoholovém průmyslu. Ale o ty tady dnes pravděpodobně nepůjde. Jaká je role prevence a represe ve vztahu k vysokým etážím organizovaného zločinu? Role represe  je zcela prioritní. Velmi obtížně si dovedu představit jakýkoliv podíl účinných preventivních strategií jiných, než je tvrdé vynucování zákona. Pouliční distribuce drog - je vnímána ve všech zemích Evropské unie jako něco, co společnost poškozuje. Přesto ve většině zemí Evropské unie je vnímána cílová kategorie pouličních distributorů jinak  než cílová kategorie vyšších etáží organizovaného zločinu. Na příkladě řady států (Holandsko, Velká Británie) vidíme, že v oblasti zákonné represe je priorita namířena proti vyšším etážím organizovaného drogového zločinu. I  Česká republika definovala v koncepci protidrogové politiky na období 1993 – 1996 prioritu v oblasti boje proti vyšším etážím organizovaného zločinu. Nevím, zdali nezkušeností příslušných policejních složek či příliš velkou razancí  zločineckých skupin, v každém případě je třeba přiznat, že nabídka a dostupnost drog stále stoupá. Ne snad, že by neexistovaly dokumentovatelné příklady úspěchů, ale ve vztahu k rychle se rozvíjející drogové scéně jich bylo příliš málo. Jinými slovy, drogová scéna, právě ta organizovaná, se rozvíjela rychleji, než jak stačily účinně proti ní zasahovat orgány zákonné represe.

Nová protidrogová strategie, která byla schválena pro období 1998 - 2000 si stanoví jako jednu z priorit v České republice potlačování pouliční drogové kriminality a samozřejmě i potlačování s tím související pouliční dostupnosti drog. Tím se mírně pootočila protidrogová politika v České republice. Přesto není sporu, že i proti pouliční distribuci role represe hraje klíčovou roli.

Závislý distributor - tady bych si dovolil  na chviličku zastavit. Závislý distributor je člověk, který podle mezinárodní klasifikace nemocí trpí onemocněním, kterému říkáme závislost. Z titulu této choroby ve snaze vyhnout se abstinenčním příznakům, které jsou provázeny především bolestí,  se snaží získat jakýmikoliv prostředky nezákonnou drogu, která uspokojí jeho "hlad”, “nutkání", “touhu” po droze. Z hlediska lékařského či sociálně- psychologického je zde přítomna nezadržitelná motivace. Nechci spekulovat o tom, jak se dotyčný jedinec stal závislým, jaké jsou skutečné příčiny onemocnění. Patří k nezpochybnitelnému faktu závislosti, že závislý člověk baží po droze. Aby mohl uspokojit svoje bažení, dopouští se i trestného činu. Může se dopouštět majetkové kriminality, ale může se také dopouštět trestného činu distribuce drog. Jaká je vlastně role prevence či represe ve vztahu  k této cílové populaci?

Když se podíváme na vývoj v evropských státech, popřípadě ve Spojených státech amerických, tak zjistíme, že vědecká data nás přesvědčují o jedné skutečnosti. 60 - 80 % všech kriminálních deliktů ve Spojených státech jsou delikty, které jsou s drogami spojené. Tvrdá data nás usvědčují z toho, že tzv. drogová kriminalita se od začátku 80. let do poloviny 90. let ztrojnásobila. Podívejme se na oběh finančních prostředků, které je i potřeba investovat do řešení drogového problému. Když si uvědomíme, že jeden rok strávený ve vězení ve Spojených státech se pohybuje řádově mezi 30 - 40 tisíci dolary, pochopíme, že  se jedná o obrovské finanční náklady. Podívejme se na efektivitu toho, co se odehrává se závislým distributorem drogy v průběhu výkonu trestu a jak pokračuje jeho životní příběh po propuštění  z výkonu trestu. Téměř 90% odsouzených závislých ve Spojených státech (obdobná čísla budou platit i pro většinu evropských zemí)se po absolvování výkonu trestu vrací zpět ke svému životnímu stylu, tedy vrací se zpět k drogám. Dochází k recidivě. Vrací-li se zpět k drogám, vrací se zpátky ke svému, samozřejmě kriminálnímu chování, které v konečném důsledku v závislosti samozřejmě na tvrdosti  režimu, na schopnosti policie a ostatních orgánů v oblasti zákonné represe. To nezadržitelně vede k další chronifikaci celého problému. Z hlediska ekonomického dojde k přirozenému nárůstu prostředků, které je třeba investovat do jeho řešení. Znamená to snad, že mířím ke konstatování, že v takovém případě je potřeba rezignovat na kriminalizaci distributorů, kteří jenom prostě proto, že jsou závislí, tak na ně bude použit jiný metr než na pachatele trestné činnosti, kteří nejsou závislí? Ne, to určitě ne. Konstatuji pouze, že pokud se smíříme s tím, že závislého distributora potrestáme výkonem trestu a neučiníme další návazné kroky, tak se také musíme smířit s tím, že příčinu trestné činnosti neřešíme, ale naopak že problém  vlastně dramaticky zvyšujeme. Musíme se smířit s tím, že  vydáváme obrovské finanční prostředky, které v konečném důsledku nepřinesou patřičný efekt. Když v průběhu 80. let byla tato zjištění ve Spojených státech prezentována, začalo se velmi živě diskutovat o alternativách. Jak je možné změnit chování závislého distributora? A protože závislý distributor je primárně osobou závislou, nenapadlo nikoho nic jednoduššího, než ve výkonu trestu závislého jedince léčit. A data jsou velmi výmluvná. Za situace, kdy závislý distributor v rámci výkonu trestu absolvuje intenzivní dlouhodobé léčení formou terapeutické komunity, výstup na konci je zcela prokazatelný. Obecně se snižuje recidivita trestné činnosti, snižují se náklady, které jsou investovány vlastně do té doby do neefektivní strategie, takový program sám o sobě ve vztahu k investovaným prostředkům přináší efekt a šetří v konečném důsledků veřejné zdroje. Dokonce tento efekt je patrný i v okamžiku, kdy dochází k léčení nikoli v rámci výkonu trestu, ale jako alternativa k výkonu trestu. Pokud závislý člověk absolvuje ve výkonu trestu léčení, z 90 % recidivity se stává pouze 60 %. Stále ovšem míra recidivity je vysoká. Američané šli v klinických experimentech dále a zjistili, že v okamžiku, kdy po ukončeném výkonu trestu je prováděna následná péče, tak konečná efektivita je ještě vyšší. Jinými slovy, pokud budeme závislého distributora pouze trestat výkonem trestu, spotřebováváme značné množství veřejných prostředků s minimálním efektem. Pokud budeme závislého distributora léčit ve výkonu trestu, přinejmenším ve třetině případů šetříme, snižujeme recidivitu, zvyšujeme tím sekundárně bezpečnost občanů a samozřejmě vytváříme prostor pro tzv. resocializaci závislých osob, tedy návrat dotyčného zpět ke společensky akceptovatelnému životnímu stylu.V okamžiku, kdy po propuštění z výkonu trestu nabídneme doléčovací programy v rámci následné péče, tak se výsledná efektivita  násobí. Tedy zpět k té původní otázce. Jaká je vlastně role prevence a role represe ve vztahu k pouličním distributorům drog? Role represe je nezpochybnitelná, přesto pokud zůstaneme pouze u represivních opatření,  nepřinese to efekt, který bychom si přáli. Role prevence a léčení je tady nezastupitelná. Mám na mysli léčení dlouhodobé, intenzivní, v rámci výkonu trestu, popřípadě vedle výkonu trestu doplněné doléčováním.

Chronický uživatel drog – je další cílovou skupinou, pro kterou musíme  použít specifické metody. Dovolím si citovat: “Závislost na drogách  je chorobný stav, pro který je typická nutkavá potřeba k opakovanému užívání drogy, oslabení či ztráta kontroly, narůstající tolerance doprovázená potřebou zvyšovat množství užívané drogy, přítomnost abstinenčních příznaků při vysazení drogy, převažující orientace na životní styl s drogou i postupná ztráta jiných zájmů a hodnot a nakonec neschopnost odpoutání se od drogy navzdory tělesným či duševním komplikacím, které samotné užívání přináší”. Proč  cituji tuto komplikovanou definici ? Proto, abychom si uvědomili, že pokud budeme aplikovat prostředky zákonné represe na závislého člověka,  který se nedopouští žádné trestné činnosti, dopouštíme  se zásadního pomýlení. Takovému jedinci nikdy nemůžeme prostředky zákonné represe pomoci. Pro stanovení diagnózy podle mezinárodní klasifikace nemocí stačí přítomnost pouze tří z výše uvedených kritérií. Podstatou pro pochopení vzniku závislosti tvoří fenomén návyku. Návyk se vyvíjí nevědomě. Často v dlouhém časovém období. Postupně se stává naučenou potřebou. Návyk rozvíjí svoji funkční autonomii, svůj vlastní dynamismus a to bez ohledu na původ a souvislosti jeho vzniku. Vytváří se tak vlastně sebeudržovací vzorec chování, při kterém užití drogy vede nezadržitelně k dalšímu užití drogy. Tento stav pak bývá často závislým označován jako bezmoc, okolím pak jako ztráta vůle. Samozřejmě, závislost nakonec prostoupí celou osobnost, stává se způsobem života, kde primární je  kompulsivní nutkavá potřeba užít drogu, různé formy psychické, fyzické i sociální adaptace jsou až druhotné. Proč to říkám? V okamžiku, kdy přijde ideolog a  prohlásí: “Závislý člověk si za svoji závislost může sám a je otázka jeho rozhodnutí, zda se rozhodne abstinovat či nikoliv”  - tak  popírá vše, co o závislosti víme. Závěr, že za závislost si může každý sám, je zjednodušená ideologie a vychází z naprosté neznalosti a z nepochopení toho, co závislost ve své podstatě je. Závislost na drogách je chronické, progresivně se vyvíjející onemocnění, jehož důsledky lze přirozeně spatřovat v oblasti biologické, psychologické i sociální. Rychlost rozvoje choroby závisí na mnoha faktorech, z nichž významným je samozřejmě věk uživatele Víme, že u mladistvých, zvláště u dětí se závislost vyvíjí daleko rychleji než u dospělých. Zdůrazňuji to  proto, že se může objevit ideolog, který řekne: “Dobře, budeme léčit, ale budeme léčit pouze přesně vymezenou formou a léčení bude trvat 14 dní”. Ideolog se mýlí, protože z podstaty choroby vyplývá, že závislost je chronické recividující onemocnění a ve své podstatě závislý člověk se musí léčit celý život. Neříkám, jak se musí léčit celý život. Jaká je role represe či prevence ve vztahu k chronickému uživateli drogy a závislému člověku? Role prevence, resp. léčení je naprosto klíčová, role represe je pouze a jenom druhotná.

Experimentátor s návykovou látkou - v případě experimentátora je opět potřeba použít jiné intervence než u závislého jedince. Jaká je role prevence či represe ve vztahu k experimentátorům ? I když nelze souhlasit s vulgarizujícím zjednodušením, že každý experiment s drogou dříve či později skončí závislostí, je zřejmé, že při komplexní povaze problému není možné s definitivní přesností určit, u koho se po jednorázovém experimentu závislost postupně rozvine a u koho ne. Nicméně lze s určitým ohledem na problematiku dětí a mladistvých přesto vymezit okruh nejdůležitějších rizikových faktorů, a to především na úrovni jedince, také na úrovni rodiny či vrstevníků.

Rizikovými faktory na úrovni jedince jsou notoricky známé: časný začátek experimentování, zvýšená, citlivá, zranitelná osobnost, poruchy sebehodnocení a sebevědomí, nízké komunikační dovednosti, neschopnost se prosadit, neschopnost zvládat stres, sklony k impulsivitě, k agresivitě, špatné ovládání, nízká ctižádost, poruchy soustředění, poruchy chování, nízká výkonnost atd. Toto jsou pouze některé z individuálních rizikových faktorů.

Rizikovými faktory na úrovni rodiny jsou: prodrogové postoje rodičů, sourozenců, dostupnost alkoholu, drog v rodině, nedostatečná vzájemná vazba rodič - dítě, nejasná pravidla v rodině týkající se chování, nejasné hranice a role v rodině, absence rodičů atd. Rizikové faktory na úrovni vrstevníků: příslušnost k partě s prodrogovými postoji, přátelé užívající drogy, mající problémy s autoritami, vykazující rysy protispolečenského chování, šikana atd. Jmenuji jenom některé, protože na složitější, komplexnější analýzu zde není prostor. Dovolím si Vám položit otázku.  Do kterých z těchto rizikových faktorů si  myslíte, že může vstoupit represe? Téměř do každého může vstoupit represe, záleží pouze na tom, jakými formami. Když do nich vstoupí represe, uplatňovaná  rodiči ve vztahu k vymezování jasných pravidel hry, kdy určité chování přinese určitý následek, tak je vše v pořádku. Když do tohoto časoprostoru vstoupí zákon, který bude kriminalizovat samotné chování, kterého se mladý člověk dopouští, tak se k žádanému efektu nepřiblížíme.

Zmíním se o roli prevence ve vztahu k abstinující populaci. Smyslem preventivního působení je, aby vůbec nedošlo ke kontaktu s drogou, potažmo, aby nedošlo v případě  kontaktu k experimentování s drogou. Je užitečné poučit se s historického vývoje preventivních aktivit. V prvopočátcích drogových epidemií ve většině zemí světa existovala spíše tendence k potírání problému. Užívání drog bylo spojováno s asociální částí společnosti, o normálních lidech se soudilo, že drogy neberou. Záhy se ukázalo, že to není pravda. První protidrogové preventivní programy byly zaměřeny na informace o škodlivosti užívání. Posléze se ukázaly jako neúčinné.  Další se snažily emotivními, odstrašujícími apely mladé lidi od experimentování s drogou odradit. I tyto programy se ukázaly jako neúčinné. Rozšířil se jiný typ programu. Věřilo se, že v okamžiku, kdy se o drogách bude mluvit, bude to působit dokonce kontraproduktivně. Jako návod zvyšující zájem  dospívajících o návykové látky. Proto se rozšířil typ prevence, kterému říkáme afektivní výchova. Nespecifická prevence, aktivity zaměřené na  volný čas dětí, podporu jejich zrání atd., v očekávání, že nebudou mít na drogy čas. I toto se ukázalo jako mylné očekávání, protože jak ukazují průzkumy veřejného mínění, naprostá většina dnes mladých lidí ve vyspělé Evropě se dříve či později s drogou setká.

Které preventivní strategie jsou účinné? Ty, které kombinují mnohočetné strategie,   (do kterých vstupuje škola, rodina, rodič, vrstevníci, místní společenství, masmédia), které působí kontinuálně, jsou systematicky plánovány a rozvíjeny (nesystematičnost a jednorázovost jsou faktory, které snižují efektivitu protidrogového působení). Informace  musí být cílené a adekvátní věku. Prevence zneužívání nealkoholových drog je zasazena do širších souvislostí prevence problémů působených alkoholem a tabákem. Proč? Protože, když se podíváme opět na tvrdá data, tak zjistíme, že náklady, které jsou například v Kanadě vynakládány na problematiku závislostí, vypadají následovně: 52 % tabák, 41 % alkohol, 7,4 % nezákonné drogy. V číslech jsou zahrnuty veškeré náklady, které jsou spojeny s užíváním  té či oné skupiny návykových látek. Samozřejmě, patří sem i ztráta produktivity práce, nezaměstnanost atd. V rovině metod a forem preventivního působení musí být kvalitní program  zaměřen na kvalitu postojů a konkrétní dovednosti, schopnosti odmítat drogu daleko spíše než pouze a jenom na předávání informací. Dobré programy využívají vrstevnického prvku v preventivním působení. Posilují schopnost dětí a mládeže čelit negativnímu tlaku svých vrstevníků. Jsou zaměřeny spíše na podporu protektivních faktorů. Kladou důraz na aktivní zapojení dětí do samotných preventivních programů. Zdůrazňuji, že  ve vztahu k abstinující populaci je klíčovou metodou či formou působení  prevence.

Jaká je role represe a prevence ve snaze o  efektivní kontrolu drogové scény ? Stručný závěr: ve vztahu k  vyšším etážím organizovaného zločinu hrají klíčovou roli represivní opatření. V případě pouliční distribuce je opět rozhodující  především represe, i když již musí mít jiné formy. U závislého distributora  je nezbytná vyvážená role prevence a represe. U chronického uživatele drog má klíčovou  roli léčení, represe musí být až druhotná. V případě experimentující mládeže mají klíčovou roli především preventivní opatření, stejně jako u abstinující populace.

 

Michaela Freiová

Děkuji za slovo panu předsedajícímu, ale domnívám se, že právě proto, že pan Bém zde hovořil z pozice dříve státního úředníka a dnes činitele samosprávy, bylo by daleko vhodnější, kdyby napřed navázali oba pánové, kteří se pohybují v analogických rovinách a já se spokojím s posledním místem v diskusi. Nicméně Vám děkuji.

 

 

 

 

 

Jaroslav Kopřiva

Děkuji za slovo a protože neznám stupeň Vašeho "masochismu", tak se pokusím zkrátit a nevyčerpat svůj limit úplně. Po úvodní přednášce mně napadlo, že by se mohlo mluvit úplně o něčem jiném než o drogách a sice o používání jazyka k naprostému matení pojmů. Zdá se mi, že toho se pan MUDr. Bém několikrát dopustil. K té jazykové stránce jenom několik poznámek. Axiom je opravdu natolik nezpochybnitelná pravda ve fyzice, v matematice, o které nikdo nepochybuje. A myslím si, že teze, které zde byly vytyčeny, jsou k diskusi, tudíž bych je možná mohl začít zpochybňovat jednu po druhé, byť s některými souhlasím. Naprosto však nesouhlasím s tím, že účinnost se přímo rovná cílenosti. Můžeme se totiž zacílit na úplně špatný směr a tím dosáhnout místo pozitivního řešení naprosto opačného efektu právě tou cíleností. Ale k problému samému. Já se na to pokusím podívat nikoliv očima Ameriky, ale očima České republiky a pokusím se shrnout velmi stručně, jak vidím vývoj. Je pravda, že do r. 1990 byla problematika drog víceméně tabuizována, něco takového v socialistickém státě přece nemohlo existovat a když, tak to byl výplod nějaké špinavé propagandy. Demokracie, otevření hranic, získání velkých možností, možností nakládat se svým volným časem, tělem a se vším, zvláště pro mladou generaci samozřejmě znamenalo možnost otevřít brány  vnímání drogovému problému. A myslím si, že tady všechny složky společnosti selhaly v tom, že naprosto podcenily, co se může stát. Selhaly v primární prevenci a v jasném principiálním postoji k tomu, že ty drogy jsou špatné a žádným způsobem nemohou člověka učinit šťastnějším, zlepšit jeho život. Určitou roli samozřejmě tu hrál černobílý efekt, že to co jaksi dřívější propaganda považovala za černé, se v myslích některých mohlo stát bílým. Zvláště v mladé populaci, která (a já jsem tím byl také ovlivňován celá léta) viděla, že určité generační vzory mají kladný postoj k drogám, proto, když se naskytla možnost si to reálně vyzkoušet, tak tady již bariéry nebyly. Pokusy o nastolování nějakých protidrogových politik po mém soudu naprosto logicky vedly k tomu, že se nepodařilo hned nastavit vyváženost prevence a represe. Takže obecně vzato i v té represivní oblasti (a přítomní bývalí poslanci, kteří v té době přijímali zákony, mi to potvrdí) jsme všichni na lékárnických vahách vážili to procento represe, které bychom k čemukoliv chtěli přidat. Po malých kouscích se policii vracela některá oprávnění v úplně jiných oblastech, která ji jinde přirozeně náležela. Současně zde byl  výkyv na druhou stranu, zbavit polici pravomocí, zbavit ji důvěry apod. Jakmile nárůst drog ať již skutečný nebo jeho poznání v mediálním obrazu dostoupil určitého stupně, řekněme i zájmu politiků, tak se z toho stalo také téma politické. Ale od té chvíle došlo k poměrně nešťastnému vývoji, kdy celá diskuse o drogové problematice se zploštila prakticky na jediný moment. A to diskusi, zda je vhodné či nevhodné přijmout zákon, který tím či oním způsobem bude postihovat držení drogy pro vlastní potřebu, což po mém soudu naprosto paralyzovalo tu scénu a jakékoliv pokusy dělat  něco jiného, protože aktéři vlastně byli soustředěni na řešení tohoto problému, což jim zabránilo řešit některé jiné, po mém soudu stejně důležité problémy. Dnes, kdy tento problém je alespoň nějakým způsoben vyřešen, se otevírá prostor pro seriozní diskusi o míře prevence, v které oblasti a jak ji nastavit. Po mém soudu je velký problém v tom, že za ta léta se nevyváženě rozdělovalo mezi primární, sekundární a terciální prevenci. Finanční prostředky, čili sektor osvěty, první informovanosti byl saturován poměrně bohatě, ale dnes vlastně stojíme před tím, že nemáme léčebná zařízení, nemáme resocializační  zařízení, což je po mém soudu v prevenci největší dluh a toto myslím si mělo by být absolutní prioritou politiky státu v této oblasti. Pokud se týká činnosti represivních složek není možné vidět tento problém zaměřený na člověka jen ve vztahu k drogám, tzn. tak jak to tady líčil p. MUDr. Bém. On se zaměřil na ten aspekt jeho života, který se týká drog a nějakého vztahu, užívání, prodávání  atd. Život narkomana je o mnoho složitější v tom, že on si mnohdy nevydělává prodáváním drog, ale krádežemi a kriminalitou naprosto jiného typu, čili se dostává do vězení (já myslím, že v 90 %) za krádeže, tudíž za věci nespojené s drogovou kriminalitou. Stěžuje nám to identifikaci skutečné vězeňské drogové populace. Myslím si (a s tím je nutno souhlasit a tady mám naprosto shodné názory s panem doktorem Bémem), že je nutno bedlivě zvážit, jaká má být trestní politika státu. Je v rámci ukládání trestu nutno přijmout takový systém, který by nejenom těm, kteří budou odsouzeni za něco společného s drogami, ale i těm, kteří páchají sekundární drogovou kriminalitu anebo těm, kteří se prostě dostanou do problému v 16, 17 letech v partách apod., nabídl možnosti odkladu, alternativ apod. V průběhu přípravy zákona to celkem prošlo bez povšimnutí. Podstatné prvky v systému, které by toto umožňovaly, se do trestního zákona dostaly. Je velkou výzvou pro ministerstvo spravedlnosti, aby probační systém, který je tam zárodečně ukotven, byl uveden do praxe tak, aby na každém okresu byli probační úředníci, aby mohli dělat to, o čem mluvil doktor Bém. Myslím si, že je to jediná cesta jak nekriminalizovat nebo nepostihovat nejen drogovou populaci, ale jakoukoliv mladou populaci, protože s tímto bude mít problémy, ať už se do nich dostane s drogami či bez. Chtěl bych reagovat ještě na to, co bylo úspěchem či neúspěchem v uplynulém období. Není úplně fér říkat, že selhala represe směrem ke složkám organizovaného zločinu. Práce vrcholných složek má prostě nějakou maximální účinnost, řekněme 20, 30 % po celém světě a je naprosto iluzorní si představit, že by protidrogová centrála byla schopna pracovat účinně na 100 %, to není nikde na světě. Řešení problému je opravdu ve vztahu nabídky a poptávky. Je-li obrovská poptávka tažená drogovým trhem, tak boj proti organizovanému zločinu nemůže toto celé ovlivnit, čili za klíčové považuji soustředit se na velikost báze poptávky, a to není role orgánů, které bojují proti organizovanému zločinu, ale celé společnosti, role preventivních programů atd. Takže tolik můj stručný pohled. Děkuji.

 

Jiří Vacek

 

Děkuji také za slovo a budu také stručný, abych dal spíše prostor k té diskusi. Mě zarazila spousta slov o nálepkování. Já jsem nikdy nevnímal, že tady byli liberální politici, kteří se snažili dělat liberální drogovou politiku, protože k té liberální politice patří i dodržování pravidel a zákonů a o to se nikdo nesnažil a já se domnívám, že od začátku ta byla jakási touha po monopolu v oblasti drog, která směřovala buď k tomu, že se udělalo 200 závislých koordinátorů a řada komisí (my jsme národ komisí) a já musím říci – komise bez pravomocí v životě nikdy nic nevyřešily a taky tento problém ani řešit nebudou. Když budu upřímný, tak si s té protidrogové politiky až tak moc nevyberu, musím říci, že byla špatná. Špatná z toho důvodu, protože neurčovala kdo co má dělat, nezajistila finance ani pro jednu oblast a vlastně jak říká p. Kopřiva, zabývala se jenom tím, jest-li trestat či netrestat uživatele drog a zapomnělo se na tak důležité zákony, jako jsou zákon o psychotropních  látkách, jaká je manipulace s prekurzorama, protože podle státu ještě ke všemu, velkým výrobcem prekurzoru atd. Toto všechno se zanedbalo a politiku protidrogovou lze vnímat z několika aspektů. Domnívám se, že základem je jakási filozofie. Jestli droga  lidem nepomáhala a to zvlášť ta droga ilegální a jestli vlastně my vždy, když staneme před nějakým problémem a nedokážeme ho řešit, tak vlastně tomu povolíme ty stavidla a pro mě to byla vždycky jakási kapitulace před organizovaným zločinem.  Protože představa, že by zde došlo k legalizaci části drog, např. měkkých, chci ujistit, že za čas by bylo volání po legalizaci tvrdých drog a nekonečně by se tato záležitost opakovala. Pokud se zde týká selhání  represe v České republice, tak musím říci, že co nejvíce selhalo, byla prevence, protože byla špatně dělaná, byla mířena vlastně do naslouchání o nebezpečnosti a rozdělování drog, místo toho, jak bylo správně řečeno, aby se věnovala aktivitám volného času, aby se věnovala už vlastně od – řekl bych populace do devíti let – i k jakémusi vytváření hodnot obraných mechanizmů, které by vlastně tomuto fenoménu zabraňovaly. Když jsem slyšel, že nemá být trestán závislý člověk, tak se ptám, ano, zato, že užívá drogu by neměl být trestán, ale ve světě je běžné, že je trestán za jiný trestný čin, nikoliv za svoji závislost, protože kdyby jsme trestali závislé lidi v této republice, tak bychom trestali dle mého názoru nějakých 10 milionů lidí, protože my žijeme ve společnosti, která nese všechny atributy závislosti a ta závislost nemusí být vždy drogová a je stejně nebezpečná, ať je to závislost na lidech, atd., takže to se nedomnívám, že je ten správný postoj. Ta filozofie je v tom, jest-li trestný čin, který je spáchán, má společnost trestat. A já se domnívám že ano, že společnost tvoří jakési zákony, tvoří jakási pravidla, které ne vždy vyžadují nebo nejsou vždy prostě názorem minority, ale je to tak, společnost potřebuje určitou obranu, je to vždy věc politiků, a tady byla velká snaha vlastně tu politiku z toho vyřadit, říkat vlastně že politici by se neměli plést do řešení této situace, až ta situace nazrála natolik, že politikům nic jiného nezbývalo, než se touto problematikou zabývat. Co se týče toho zákona, já jsem se dosti divil, že se pan doktor Bém dneska k tomu nedodal, aby kritizoval zákon, kterého byl velkým spolupodílníkem, tak musím říci, že v České republice existuje od pana Jiřího Nováka je 12 alternativních trestů, nebo-li zákon o alternativních trestech a ty se všechny dají na drogově závislé uplatnit. Není to o tom, že když dnes je někdo zadržen s drogou, že putuje do vězení, tak jak bylo často v tisku avizováno. Nemyslím si, že je v České republice problém, že byly drogy zamlčovány, naopak, dostalo se jim neobvyklého mediálního prostoru a musím říci, že oproti jiným problémům skoro nezaslouženého. Domnívám, že není ani řešení vlastně se zabývat tím, jak budeme nadále postupovat, protože ty řešení v obou dvou zmíněných jakýchsi vizích vlády, protože za systém to není možné považovat, jsou opravdu pro mne jenom kus papíru, který není realizován, dnes zrovna ta oblast, o které pan doktor tolik mluví, jako jsou prevence, rehabilitace, trpí naprostým nedostatkem peněz, nejsou vlastně projekty možné dalšího působení a to jenom z toho důvodu, že je ten systém špatný. Nic jiného. A co se týká např. našeho způsobu léčení a tím bych skončil, tak musím říci, že v té první vizi bylo napsáno, že drogově závislí půjdou do psychiatrických klinik a to nejdéle na tři měsíce. Tam o žádné jiné alternativě nebylo, domnívám se, že to bylo špatné řešení, že právem se někteří lékaři stěžovali, nedostalo se jim hlasu, protože pokud se pamatuji, tak by mezirezortní komise beze slova vzala na vědomí když pan ministr Stránský  např.škrtal jedním pohybem ruky 120 nových lůžek. Ta situace v které se nacházíme je velice kritická a já můžu říci, že jsem měl tu čest pracovat na programu ostravských romů a nikdo si vlastně( protože to je skupina, o kterou se nestará ani hygiena, ani jiné podobné organizace), takže ta analýza vypadala tak, že vlastně ta věková skupina začíná od 9 let, k těmto dětem není vlastně žádný kontakt a mluvit o tom, že tam není ani dostatek hygieny a jiných věcí, tak Vás chci ujistit, že my se můžeme bavit o drogové problematice jak vlastně dlouho chceme, kdejaký expert Vám bude nabízet řešení, ale to co se promarnilo a i ty peníze a nebylo jich málo, vlastně je nevratná záležitost a my si budeme muset zvyknout žít prostě s určitou skupinou, okolo které bude nejen kriminalita, ale budou i právě nemoci typu HIV, které budou tu společnost, která si myslí, že se jí to netýká nebo které se to vyhne, pan poslanec Šuman si jistě dobře pamatuje, když při prvním jakýmsi semináři v Parlamentu jsme slyšeli výkřiky, že jsme nejúspěšnější v Evropě, tak teď myslím v oblasti prevence a máme-li nejefektivnější komise, tak tyto Poťomkinovy vesnice se nevyplatí celé společnosti a já bych prosil všechny o velkou míru tolerance, protože to co tato republika zažije, bude nesrovnatelné s tím co zažilo Švýcarsko a co zažilo západní Německo. Děkuji Vám.

 

Michaela Freiová

 

Děkuji Vám za slovo. I já se budu držet časově zpátky, abych umožnila delší diskusi, už proto, že zde v publiku vidím několik tváří, které by asi byly možná kvalifikovanější než já. Půjdu na věc z trochu jiného konce, což se koneckonců asi ode mne očekává.

Na začátku bych ovšem pronesla  korigující poznámku vůči všem  předřečníkům, totiž proti jejich tvrzení, že drogová problematika je cosi, co tady bylo až do roku 1990 tabuizováno a o čem se zase tak moc nevědělo. Tím také zodpovím řečnickou otázku pana Béma, zda se nejen ing. Šuman ale i třeba já mohu stát v budoucnosti závislou. Není to už příliš pravděpodobné právě proto, že moje generace -  kterou bych společně s panem Bémem  nazvala  “vietnamskou” -  prochází už vlastně podruhé poměrně intenzivní fází propagace drog.

První fáze se u nás odehrála na přelomu let šedesátých a sedmdesátých ; tehdy nešlo o  populaci, která by stála na nižší společenské úrovni, drogy se naopak začaly propagovat spíše mezi intelektuály. Právě z té doby jsem si mimo jiné odnesla tu zkušenost, že není správné oddělovat drogy nealkoholové od alkoholových. K tomu se ještě vrátím, až  se zmíním o  protidrogové prevenci mezi dětmi. Nešlo ani jen o propagaci drog v uzavřených kruzích, objevila se i na oficiální rovině, nakladatelství Avicenum vydalo např.  knihu, která vyzdvihovala přednosti LSD, tvrdily se tam takové věci, že mystické zážitky dosažené pomocí této drogy jsou stejně autentické jako zážitky mystiků, světců apod. To jenom poznámka úvodem.

Jinak bych ráda trošku upřesnila,  proč vycházím z jiného konce než moji předřečníci. Není to jenom tím že nejsem nejen  ani státní úředník ani činitel samosprávy, je to spíše proto, že bych ráda upozornila, že doba, ve které žijeme, civilizace ve které žijeme - i když samozřejmě jedním z jejích kořenů je antika -  se nicméně výrazně a vědomě distancovala od antické představy, že ve společnosti,  resp. v životě člověka,který se dělí na sféru soukromou a veřejnou, řecky OIKOS a POLIS, je to právě sféra veřejná, která generuje hodnoty a které je soukromá sféra podřízena. Bylo to naopak právě křesťanství, které díky svému biblickému kořeni zdůraznilo, že věci se mají jinak, že zdrojem hodnot,  zdrojem našich jistot, zdrojem toho co je správné a zdrojem toho co drží společnost pohromadě, je právě  sféra soukromá. To ona je zdrojem ctnosti, včetně ctnosti občanské. Pouze v tomto kontextu je možné smysluplně tvrdit to, co se jinak  říká dosti často, ale bohužel spíše kontraproduktivně, to jest se záměrem kritickým vůči rodině -  že totiž východiskem nápravy, východiskem prevence je ve společnosti právě rodina.  To musíme zdůraznit právě v těchto  letech, kdy věk prvouživatelů drog, jak je obecně známo, klesá. (Všichni jsme koneckonců měli možnost vidět  záběr v televizi na průvod, který žádá revizi novely tzv. drogových zákonů, kde nešlo jenom o mladé lidi, šlo tam o děti. Já jsem sama měla příležitost, když se průvod rozešel,  vidět kloučky tak ve věku 8 – 10 let kouřící ubalenou marihuanu.)  Takže mluvit o rodině jako o východisku prevence, není možná takovou banalitou, jak už má někdy člověk dojem z některých projevů v tisku nebo jinde. .

Kde je tedy problém? Problém je v tom, že společnost i další společenské instituce by měly  rodinu po této stránce podpořit a to jak v oblasti prevence tak i v oblasti represe, což činí nedostatečně nebo vůbec ne. Já jsem měla v ruce velmi zajímavý  . rozbor právníka, který působí léta v Curychu, jehož atmosféru poměrně znám, a ten poukazoval na to, jak komunální politika města Curychu napomáhá růstu drogových závislostí. A tam se objevil jeden moment, se kterým se setkáváme i u nás: zlehčování rodičovské generace, rodičovského vedení, rodičovského poučení v prevenci drog. Děti jsou často poučovány v jiných institucích, že problematika drog je něco, čemu rodiče nerozumějí a v čem jim tedy nemohou být žádným vodítkem. Tady bych viděla určitou dvojsečnost tzv. peer-programů, protože zbytečně zvyšují závislost dětí na vrstevnících a oslabují mezigenerační vazby , oslabují přirozený respekt v rodině. Druhý moment, který byl v uvedené  analýze vyzdvižen, je zlehčování zákona. A i to - zejména v populárních projevech, se kterými se setkáváme v tisku -  můžeme vystopovat i u nás. Je to postoj, který by se dal velmi stručně charakterizovat jako tvrzení, že pro člověka, který se už jednou setkal s drogou ( neříkám ještě, že se stal závislým) jakoby méně platily zákony, jakoby méně  platila pravidla obecného řádu.

Zde trochu odbočím k tomu, co zde bylo řečeno o morálce. Bylo zde řečeno, že morálka nemůže být nástrojem  protidrogového, protialkoholového a  jakéhokoli dalšího vedení  u dětí. Neviděla bych funkci morálky jako nástroj primární. To je pravda. Ale to, že by tím nástrojem nebyla, to prostě nemohu přijmout a nemůže to přijmout přece nikdo z nás, kdo viděl obrovské davy, které se valily za rakví Jaroslava Foglara. Ten vlastně nedělal celý život nic jiného, než že  moralizoval. Moralizoval způsobem, který nám už dnes může přijít naivní, ale  uchránil před alkoholem a místy před kouřením několik  generací.  Přesto bych přijala to tvrzení, že morálka není v prvé řadě nástrojem:  tvrdím ovšem, že morálka a náboženství mají v této oblasti, tak jako v oblastech jiných, výraznou  roli motivační. Liberální společnost může přežít jedině díky tomu, že žije v určitém rámci, který  sama není schopna vyprodukovat. Liberální stát, liberální společnost není schopna připravit člověka do života s dostatečnou výbavou sebekontroly, s vědomím limitů, s vůlí ke spolužití s ostatními, s ochotou pomáhat a zříkat se eventuelně vlastních potřeb. Že to má dopad i v ekonomice, je celkem známo.

Už jsem tady  poznamenala, že skutečně nepovažuji za správné stavět proti sobě závislosti alkoholové a nealkoholové (cigarety bych, s ohledem na přítomné pány, nechala stranou).  Napsala jsem všehovšudy dvakrát do novin -   když nepočítám jeden čtenářský dopis - článek, který se točil kolem problematiky drog; držela jsem se své vlnové délky, která je dána mým soustředěním na postavení rodiny ve společnosti. Jaké byly reakce? Když nepočítám pozitivní reakce od známých, které jsou ústní a které samozřejmě jsou vždycky selektivní, pak byly ostatní reakce dvojího typu: jednak výhružné telefonáty, o kterých zde netřeba mluvit, protože postrádaly jakýkoliv obsah, ale to co považuji za podstatné a z čeho mne jako matku srdce bolí, byly  dopisy. Dopisy od dětí, psané takovým tím hrbolatým dětským písmem, s pravopisnými chybami. Bylo z nich velmi, velmi výrazně  vidět, jak jsou ty děti ideologizovány , jak jsou přesvědčovány o tom, že  dopřávají-li si  (nebo si chtějí dopřávat)  nějaké drogy nealkoholové, je to zcela v pořádku prostě proto, že my dospělí si dopřáváme drogy jiné. Bývám v těch dopisech obviňována z alkoholismu (je pravda, že nejsem  abstinent), ale bývám - zcela proti skutečnosti - obviňována a se mnou  prakticky každý, kdo se už s takto s premedikovanými dětmi setká, z chorobné závislosti na televizních seriálech. Já se přiznám, že teprve z těchto dopisů jsem se vlastně dozvěděla, že existuje nějaký seriál “Dallas”.

Je tu tedy prevence, která je vedena tím směrem, že za A: rodiče problematice drog nerozumějí, nemají Vám v tomto punktu co říci (a k tomu bych počítala i ty dobře míněné kufříky, ve kterých jsou jaksi předváděny drogy v podobě rostlé drogy,  upravené drogy atd.), a za B:  život nás dospělých je plný jiných závislostí, které jsou stejně nebezpečné. To je velmi nebezpečný moment, který se v  prevenci podle mého soudu vyskytuje příliš často. Nechci obviňovat někoho osobně, ale je to jeden ze silných momentů, kde “prevence”,  tím, že staví dítě do konfrontace k rodině, ho zbavuje přesně té kotvy, které se může zachytit v okamžiku, kdy zakopne a dostane se do rizikové situace.

 Domnívám se, že to by pro začátek( protože nepochybně v diskusi ještě zazní něco k tomu) stačilo, jenom bych se ještě zmínila o jedné věci, která mi velmi vadí v  debatě o tom, jak má vypadat legislativa, která se týká mimo jiné drogové problematiky. A to je motiv lži. Já tady mám petici proti “drogové novele”, ve které se tvrdí: o platnosti zmíněného zákona, při jehož tvorbě nebyl brán v potaz názor odborníků, rozhodly nakonec hlasy 4 senátorů. Hlasování vypadalo takto: 13. 2. 1998 Poslanecká sněmovna: 118 pro, (76 % z přítomných) , 25 proti, 12 se zdrželo. 19. 3. 1998 Senát: 40 pro, 56 % přítomných, 21 proti, 12 se zdrželo hlasování. 6. dubna prezident zamítá. V  petici se argumentuje pouhými 4 hlasy a já se nemohu  zdržet poznámky, že také president byl zvolen pouze také jedním hlasem: má to snad znamenat, že byl méně platně  zvolen a že ho nemáme respektovat? 12. 5.: Poslanecká sněmovna znovu: 128 pro, 43 proti, 17 se zdrželo hlasování. Dr.Bém nás už předem rozdělil na ty, kteří postupují racionálně a na ty, kteří jsou spíše emotivní, a tak bych si tady dovolila skutečně poněkud emotivní dotaz: co je to za argumentaci, která používá lež a co je to za debatu, která zatahuje do problému nejenom mladé nezletilé lidi, ale také děti?  -- Tady se stále mluvilo o uživatelích, experimentátorech apod. Pro mne jako pro ženu a matku jsou to především lidé, mladí lidé a děti. Děkuji Vám.

 

Diskuse

Vladimír Šuman

Dovolte mi napřed, abych pro ty, kteří neznají pana doktora Béma, je ujistil, že v soukromých diskusích je to velice příjemný diskutér. Pokud ovšem nedošlo k tomu, že od té doby, co se stal politikem, nasadil jiný tón,který se zde představil dnes. Takže je to fajn člověk. Tím nechci říci, že bych s ním ve všem souhlasil. Jenom ten tón  Vám škodí. Tak, jak jste ho tady prezentoval. Já bych se dopustil nejdříve několik krátkých glos a pak bych se dopustil i názorů. Především k tomu zákonu bych chtěl říci, že pokud vím, tak po jeho aplikaci, po jeho nabytí práva se nic zásadního nestalo. A to podle mého názoru, (pokud je to jinak, bychom tady měli slyšet), jsme byli děšeni, když se to projednávalo tím, co strašného se v této společnosti stane, když ten zákon bude schválen. Pak bych řekl, že mně mrzí jedna z věcí, která tady nebyla zmíněna a která je pro mě děsivá o to víc jako bývalého předsedu příslušného výboru, jsou drogy ve vězení. Pane doktore musím říci, že pro mne je zcela nepřijatelné, že míra odpovědnosti za závislost není. Prostě my nemůžeme vycházet, z toho, že člověk není odpovědný za to, že došel k závislosti na jakýchkoliv drogách. A teď mi nejde jenom o ty nezákonné. To prostě nemůžeme připustit. V jakékoliv kategorii života společnosti je něco nebezpečného a platí to i tady. Na druhé straně naprosto souhlasím s tím, že to nemůže být ta věc první. A teď bych se snad dostal konečně k tomu názoru. Víte, charakteristický vývoj pro tuto debatu je, jaký podíl času byl vlastně věnován tomu, co já považuji za nejdůležitější, totiž prevenci vůči nezasažené části populace. Proč pořád vytváříme dojem, že nejdůležitější je starat se o ty závislé? Vždyť přece my musíme zastavit to jedině tím, že se pokusíme snížit co nejvíce bude možné přísun do skupiny závislých a tím pádem další léčení. Čili  - veškeré aktivity společnosti by měly být podle mne věnovány právě této prevenci.  Já se obávám, že sekundární a terciální prevenci stát nebude umět nikdy dělat dobře. Ten může umět dělat jenom peníze, ale jinak ji musí dělat lidé znalí, ale s žádnou tolerancí k drogám. Já se Vám pane doktore musím přiznat, přesto že jsem diskutoval z mnohými z Vás a že většinou říkáte názory, s kterými lze souhlasit nebo jsou diskutabilní. To základní, co mně vadilo, že já jsem tenkrát vždycky cítil u Vás určitou toleranci k droze. Já vím, že toto prostě existuje, já chápu, že musíte být citliví a tolerantní k těm, kteří už se dostali do závislosti, ale proboha odmítat jejich osobní odpovědnost za ten stav a za ty důsledky toho stavu je nemožné. To je to nejhorší, co může být a podle mne to snižuje efektivitu i možná opatření. A konečně,  já mám dojem, že nejefektivnější uplatnění je výchova k umění říci si "ne" a nejefektivnější to je v předškolním věku. A pak už jenom fungují 3 základní věci. Dítěti dát co nejvíce jistoty, co nejvíce lásky a co nejvíce sebevědomí. Ale já mám dojem, že my jsme se ještě vůbec do těchto kategorií nedostali, ani o těch kategoriích neuvažovali. My jsme třeba vůbec nedovedli využít tak důležitý prostředek, jako je veřejně právní televize, při čemž víme, že to je prostředek nenahraditelný, ničím jiným nejsme schopni působit jako televizí. Já jsem např. absolvoval jednu přednášku v Blaníku. Mně se to v první chvíli zdálo být docela zajímavé, užitečné, ale já si nejsem jistý, jestli to přináší ten efekt, který od toho očekáváme. Já se dokonce domnívám, že nejvíce žádoucí by bylo, kdyby se nám podařilo dostat přes televizi lidi k televizi nad programem byť jakkoliv, ale hlavně chytrým a zajímavým, tak aby v rodinách o tom začala diskuse. Ale vzpomeňte si, když jsme o tom mluvili, že k tomuto se nikdo z důvodů pro mne zcela nepochopitelných ještě nedobral, aby se tomu systematicky a cílevědomě věnoval. Čím to, že všichni  odborníci se hlavně zajímají o péči o závislé? Proč se tady nikdo prostě systematicky veřejně neprezentuje jako někdo, kdo přichází z nějakými nápady, nebo proč to není někde vidět?  Chytré nápady veřejného působení na společnost ne v jednotlivostech, ale v celkovém projektu. Já na rozdíl od pana Vacka si myslím, že ty komise a ty jednotliví lidí, kteří jsou v jednotlivých okresech je velmi užitečná věc, ale za jednoho předpokladu: když jsou tam lidé, kteří o tom něco vědí, něco umějí, umějí poradit, ale ne aby to bylo jenom obsazené místo, k čemuž v minulosti došlo. Skončím jedinou větou. Základní aktivity státu by měly být věnovány  prvotní prevenci, primární prevenci na nezasaženou část populace. Jakákoliv jiná politika vede k tomu, že budeme těch léčeben potřebovat čím dále víc i když obávám se, že má pravdu pan Bém, že jich stejně více budeme potřebovat. Děkuji za pozornost.

 

Pavel Bratinka

Byl jsem také poněkud vyděšen, když se tady teoreticky mluvilo o tom, že  člověk nemůže za to, že  drogu bere, protože on je v té závislosti. Samozřejmě. Ale platí, že téměř vždy může za to, že se tím otrokem stal. Já sám na sobě bych mohl vyjmenovat mnoho příkladů vlastní závislosti na různých věcech, které jsem si zavinil prostě sám. Hlásání této doktríny je nebezpečné. Zdůvodnění, že už si nemohou pomoci, a že už to nemohou odvrátit, je  nebezpečné. Myslím si, že zde chybí silné křivky -  jakési morální pole, které by dávalo opravdu tomu, kdo propadne drogám cejch hanby nebo zbabělosti, nebo selhání, či porážky. Myslím si, že by se měli stydět, alespoň ve svém střízlivém stavu. To se samozřejmě  neobejde bez určitého jasného a často na konkrétního člověka nespravedlivě dopadajícího odsudku. Dnes se mnoho lidí stydí za to, že nemá peníze, nebo že nezná pokračování nějakého seriálu a stydí se více než se přiznat k tomu, dokonce se s tím chlubí, že bere nebo alespoň ochutnal nějakou drogu. S tím je třeba něco dělat. A teď se obracím na řečníky. Mně naprosto chyběly  statistiky o drogové závislosti a dokonce i z represivních režimů. Tam na letišti, ještě než vlezete za pasovou kontrolu přijde varování:" Pašování drog se trestá smrtí provazem". To znamená, že člověk si to může rozmyslet, ještě než půjde do té pasové kontroly. Toto předčasné varování bylo ústupkem nehumanistickým. Nicméně je známé, že se tam věší a jsou tam tělesné tresty. Jsou tam opravdu drastické věci, nepřijatelné pro evropskou kulturu. Já nemohu tvrdit, že jsem tam neviděl žádné drogy nebo drogisty, neboť v době jednání jsem se pohyboval jenom v určitém okruhu diplomatů. Takže nejsem očitý svědek. Ale z doslechu vím a nebo nenarazil jsem na žádné statistiky, které by ukazovaly, že v Malajsii přes všechnu represi se rozšiřují drogy. Já se přiznám, že to není  přípustná cesta pro naší civilizaci. Ale ta represe je účinná. Kolega Šuman se rozčiloval, že se pořád bavíme o těch, kteří už jsou na drogách závislí, co s tím a jaké problémy a nikdo se nevěnuje těm, kteří ještě drogu nepoužívají. To je další nepochybná tendence. Že vlastně normalita nebo ochota dodržovat určitá pravidla je považována za něco nereálného, nezajímavého, o to se starat nemusíme. Což chápeme jakoby se ta společnost už zabývala, hlavně jaké jsou instituce, jaké hodnoty a jaké postoje jsou nutné pro udržení toho, aby  většina lidí dostala do podvědomí ten problém a byla ochotna platit za zboží a sloužit až v době, kdy je opravdu nemocný. To je bráno jako úkol: starejte se o ty, kteří jsou nějakým způsobem postiženi. A to je věc, o které by také mohlo býti nějaké další veřejné slyšení.

 

Radim Špaček

Dámy a pánové, dobrý večer,

na úvod jednu poznámku nebo možná vyznání, mně se mnohokrát stalo v diskusích na téma drogy, že ti, kteří jsou zastánci řekněme spíše té represivní cesty, tak po nějaké době v té diskusi  vyjevili názor o té protivné straně, o těch, kteří jsou zastánci liberalismu. Že vlastně ti liberálové to dělají proto, že buď mají toleranci vůči droze nebo protože samy jsou, nebo samy by byli rádi feťáky nebo něco takového. Já při této příležitosti chci říci, že nejsem feťák, který by užíval nelegální drogy, užívám pouze legální drogy a myslím si, že ani zvláště velkou toleranci vůči těm nelegálním drogám nemám. S jednou vyjímkou, ke které se ještě možná dostanu. Já se s Vámi chci podělit o dvě věci, které mně na přístupu vůči drogám v této civilizaci a v této době nesmírně zaráží. Ta první  se týká  pouze této civilizace. Naprosto zásadní schizofrenie zabudovaná v samotných základech k přístupu k drogám spočívá v tom,  že není zakázáno požívat drogy a zároveň je zakázáno je získávat, nakládat s nimi jiným způsobem. Je to podobné, jako kdyby bylo povoleno explicitně jezdit s vozem a bylo zakázáno si ho koupit (když to přeženu do absurdna). Myslím, že má pravdu Pavel Bratinka, že v těch civilizacích, kde je to zakázáno natvrdo a kde je to opravdu předmětem absolutní represe, tak nakonec asi je to svým způsobem účinné. Také je pravda, že tam je tento přístup uplatňován i vůči ostatním drogám, které jsou zde v této civilizaci legální. A také je pravda, že tato civilizace prostě tyto způsoby nepoužívá. Nejsme v Singapuru, ale asi to tam efektivní je. Já se domnívám, že příčina neefektivity protidrogového boje měřeno tím, že feťáků neubývá, naopak přibývá,je jednou z příčin právě tato základní schizofrenie, která je v samotných základech. Tím ale nechci horovat za to, aby zde bylo zakázáno užívání  nelegálních drog. Ukazuje se, že zakázat užívání je vlastně nesmysl. Jednak proto, že důvody, proč by mohlo být to užívání zakázáno, jsou pouze takové, že to škodí zdraví. Pak je zde otázka: Kdybychom se zastavili, kdybychom zakazovali vše, co škodí zdraví, tak jestli se zastavíme u tlustého masa nebo skončíme až u toho, že škodí zdraví necvičení. Pak každý den ráno skončíme u povinných rozcviček na náměstí, to je pak otázka opravdu. jenom míry. Druhý důvod je, že se ukazuje, že se to v této civilizaci neosvědčilo. A tím přecházím k dalšímu a myslím si, že důležitějšímu zdroji mého soustavného překvapení v přístupu k drogám. Tady přece v této civilizaci je historický precedens, kam vede tento přístup. Ve Spojených státech prostě existovala jedenáct let prohibice alkoholu. A její následky byly slušně řečeno takovéto:  Nedá se zjistit nebo prokázat, zda spotřeba alkoholu klesla nebo neklesla, nebo jestli vzrostla. To se prostě neví. Ti, kteří se přes veškeré zákazy k tomu alkoholu dostali a bylo jich mnoho, se dostávali k látkám nebo poživatinám, které vůbec nebyly kontrolovány z hlediska kvality, z hlediska dodržování jakýchkoliv norem. Takže to, co byly ty patoky, tak ve skutečnosti mohlo poškozovat jejich zdraví daleko více než samotný etanol, který i tak je dosti nebezpečný.  Díky prohibici a to je myslím zcela nezvratné, vzrostly a obrovsky zesílily nelegální struktury tzv. organizovaného zločinu, které nabyly obrovské ekonomické moci a byly to také tyto struktury organizovaného zločinu, v jejímž zájmu bylo, aby prohibice vydržela co nejdéle. Zrušení prohibice po jedenácti letech tyto struktury poškodilo nejvíce. To je myslím zcela zjevné. Zarážející je, že situace, ve které se nacházíme je vlastně velmi podobná. Ten, kdo nejvíce profituje z toho, že drogy jsou kriminalizovány, jsou struktury organizovaného zločinu. A je také v jejich zájmu, aby tato situace vydržela co nejdéle. A skončím velmi provokativní tezí. Tvrdím, že všichni, kteří bojují za represivní přístup, za to,aby drogy byly i nadále mimo zákon, zpravidla nevědomky, ale o to účinněji, působí ve prospěch těchto struktur organizovaného zločinu.

 

Prof. Plichta

Já doufám, že mohu mluvit takto, protože jsem zvyklý pokřikovat na své studenty v západním Německu čtvrt století, kde jsem po emigraci z Československa v r. 1968 pracoval v oddělení  sociálních pedagog těch vysokých škol. Dělám jednu věc, hovořím s Vámi, ačkoliv vím, že je to téměř nesmysl. Protože verbální apely, teorie a analýzy nemají skoro žádnou účinnost u studentů. Po třech letech své činnosti na vysokých školách v Německu jsem řekl svým kolegům. Moc tady mluvit nebudu, tady se bude něco dělat. Dělal jsem terapeutické skupiny, dělal jsem s nimi tedy politické divadlo a vím jednu věc. Nejdůležitější pro člověka je zážitek. Starý Freud už odhalil, že člověk je z 93 % determinován jednak geneticky a jednak prostředím. Sedm procent nám zbývá na myšlení, ale i tím  s prominutím na moje "kecání". A to přitom každý z Vás a v realitě prosím existuje každý z nás jedině jako subjekt. Jakmile se dostáváme do hovoru o feťácích a o různých lidech, abstrahujeme od reality individua a otázka je tedy co máme dělat ve společnosti. Já jsem řekl potom, já se snažím vytvářet charakter člověka nezávislého, samostatného, tzn. že musí mít určitou sílu a musí vědět zčásti co dělá. To jsem pokládal za svoje poslání a moc se mi to nedařilo. Tam byly stovky studentů, šílených chaotů. Zažil jsem začátky 70 let se všem krásnými zjevy. A k těm patřilo prosím rozkoš hned, tzn. žádná pokud jde o kázeň a disciplinu podobné věci. Docenti byli pokládáni za nástroje moci těch vládnoucích kruhů. Čili my jsme byli vnitřně odmítáni těmi studenty. Ale chci zdůraznit jednu věc. Jsem přesvědčen, že jak naše školství tak pedagogika, nejenom myslím české, nýbrž  americkozápadní, (v Americe se to z části mění úspěšně), stojí na hlavě a to je prosím pozice špatná. Tady neexistuje výchova etiky a jsme-li ve vývojovém stupni jako následovníci brontosaurů a jiných druhů, je prosím ten duch zřejmě ona rovina, která z nás dělá lidi. Ale co žijeme ve společnosti, jsme v nepřetržitém konzumu. Dítěti od začátku dneska  jsou házeny věci masově, jemu jsou strkány do pusy tabletky od začátku a se vším se naučili moji studenti (když se nachladil, tak šel okamžitě ke třem doktorům a nechával si nacpat léky), tzn. lidi se změnili ne na lidi tvořící, nýbrž na lidi konzumující a ty, kteří si zvykli na model, že já mám všechno dostávat, čili já si můžu také všechno prožít. Pojem zodpovědnost a svoboda, to se nedá oddělit jak společensky tak jinak. To dneska není nikde na školách zprostředkováno. Dá se to ve velmi konkrétních situacích všechno dělat a zprostředkovat, kde si to ty děti zařídí.  Děti se musí naučit prožívat a musí vědět, v čem vlastně žijí. Jenomže dneska se to ve společnosti neví. To, o čem hovoříme zčásti tady, je zajímavá věc.Že asi od konce 2. světové války se vytvořil (nikdo si to tady neuvědomuje) kult mládí. Ale na základě, na problematice výrobních kapacit ve Spojených státech, které musely  a jinde v Evropě najít odbytiště, tzn. nový trh (prosím do první světové války neexistovaly rozdíly mezi oblečením skoro dětí a dospělých, a když bylo někomu 14 let, tak se říkalo jsi dospělý a máš ty a ty povinnosti, rodina to tak pojímala, že už musí být rozumný a má se chovat společensky komfortně). Ale průmysl vytvořil a zároveň kruhy finanční vytvořily jasně novou oblast, která je dokonce v opozici systematicky vůči jak rodičům, (což odpovídá,) ale je v opozici i vůči společnosti. Má svoji kulturu, má svoji hudbu. Největším distributorem drog jsou oblasti diskoték, atd. Má svoje naprosté návyky, které se musí lišit od těch návyků těch dospělých a jiných částí populace. Ale to je prosím uměle udržováno. A do toho patří i zpracovávání a obchod s drogami jako samozřejmá činnost. Pokud jde o  poznámku,  že  represe (samozřejmě v tomhletom smyslu) nemá tolik cenu. Ano, neboť lidé a obchodníci si najdou zase jiné prostředky. Vezměte si jenom mediální prostředky. Co dnes ovládá společnost? Když se zeptáte mladého člověka, kde má jakou hodnotu, tak řekne: peníze, vagína, chlast. A vezměte si potřeby, které ta mládež má "Hašek je Bůh". Pak se jde na náměstí. Čili potřeba idolu je  způsob konzumace. Ale podíváte-li se na televizi, (já jsem dělal analýzu televize se studenty), tak ty obsahy, které jsou dány ale ve všech filmech a ve všem ostatním, ty jsou takového druhu, že tam jasně dávají vzory - takto se máš chovat. A tito lidé jsou na tom hůře než psi. Mládež -  s prominutím. A dneska na gymnáziích tady. V celé Evropě skoro jsou tak determinováni také módou. Jeden francouzský sociolog říkal, že od 17. století neexistuje boj o hodnoty, nýbrž existují jenom módní směry a lidé se přizpůsobují. Tzn. tato determinace je do té míry pokračující. Tvorba charakteru a opravdu nezávislého, ale vědomého jedince, to je úkol našeho školství a to se nedá dělat pouze výklady a teoretickými určitými analýzami. Protože jak jsem zjistil i tady (3 roky jsem pracoval tady, dal vlastní peníze, to všechno ztroskotalo, to nebylo potom uznáno ministerstvem školství, protože tu školu vytuneloval jeden manažér "je krásný způsob tady života"). Ale prosím, ta determinace  lidskou komunikací je i zde. Já říkám, že když se s někým setkávám "aha" budeš počestný, i když sto lidí okolo tebe se všemi, se kterými si se setkal, od tebe chce úplatek a říkají mi, ty to musíš zaplatit a jinak ti nic nejede. Já se Vás ptám v této společnosti. Mohu? Totiž ta praxe rozhoduje. My nemůžeme dělat jen teoretické věci - (my je budeme dělat a intelektuálové vždycky dělají teoretické modely), ale mně zajímalo ( a z těch důvodů jsem nepsal nikdy knihy a nechtěl nikdy vystupovat na veřejných různých kongresech a setkání), protože jsem si říkal, že moje práce je tady konkrétně s těmito lidmi, abych viděl jak reagují a abychom se poznávali. Je třeba nesmysl, vezměte si, abych Vám nějak zobrazil tu realitu potřeby charakteru, že když někdo řekne, třeba ministerstvo školství (a to jsou přístupy institucionální) v té a v té zemi potřebujeme 100 tisíc učitelů, tak to zjištění je nesmysl pro realitu. Víte proč? Protože v realitě může být 60 tisíc z těchto lidí nekvalifikovaných, kteří nenávidí svoje zaměstnání a kteří působí naprosto negativně na děti a vedle toho má 20 tisíc učitelů, kteří se obětují do roztrhání těla. Ovšem počet 100 tisíc jako takový je naprostý nesmysl. Ale pak pracují prostě instituce, (čili jde opravdu o charakter), do jaké míry stojíš za věcí, do jaké míry se obětuješ pro toho druhého. Aa jsme u něčeho, o čem hovořila paní Freiová. Ale to tady není  konfrontní v této společnosti hovořit o křesťanství a o výchově náboženské, o které Peroutka (prohlásil se za atheistu) říkal,že jakmile se nebude vyučovat náboženství, tak nás čeká hrozná tragedie, protože citová výchova napojená na hodnoty, ta se zhroutí a z lidí budou psi a budou se jenom nenávidět a závidět. Já se přiznám, já se dost nerad pohybuji v této zemi i když teďka tady pracuji. Poněvadž už ze západu mně lidé říkají o velmi nepříjemném kontaktu  s lidmi v obchodě a jinde, (jenom co mně dáš a přístup žádný). Čili domnívám se a chtěl jsem tady jenom zdůraznit výchovu charakteru, a výchovu hodnot k hodnotám, která musí být. Ale to musí být prosím hodnoty, které musí být vnitřně vžité a zažité. Jinak to nemá cenu. A stejné je  "nemůžu zabraňovat", a stejný  je prosím princip další, "nemůžu jak represi tak prevenci". Člověk se chce prožívat v této společnosti a chce žít dnes intenzivně, chce něco konzumovat. Vezmu-li mu jednu drogu, musím mu dát náhradu. Čili on za to musí něco dostat a to je smysl, proč ty vlastně žiješ. A musí to být trochu více, než peníze, vagína a jiné věci. Už končím, nezlobte se, že jsem tak dlouho mluvil, ale člověk je nadržen z toho co tu prožívá a prožil v různých debatách, kde  musel taky často mlčet. Děkuji Vám za pozornost.

 

Viktor Vereš

Já myslím, že tady byla debata o principu: je-li  koncepce pana Béma správná nebo byla správná. Myslím si, že to už nemusíme řešit, protože statistická data ukázala, že prostě tento postoj v principu anarchistický se ukázal jako velice špatný. Můžeme se podívat třeba na Evropskou unii, kde v kategorii 15 - 16 letých je přibližně 1 % dětí se zkušeností s heroinem. Zatímco u nás už v kategorii 15 letých to je 2,4 % a v kategorii 16 letých to je již 3 %. Stejná situace je v USA, kterou nám tady pan Bém ukazoval, jak to dělají špatně a přitom vlastně tam ten heroin se pohyboval z r. 1990, kdy byl 0,9 % na 2,1 % v r. 1997, což (a to je v kategorii 18 letých) a přitom je to braný jako velice špatný jev a u nás je to v té kategorii 17 - 18 let i dokonce mladší je to 5,8 %. Tudíž je to opět několikanásobek toho, co je jinde ve světě. Takže myslím si, že zde skutečně není co řešit. Navíc podle posledních údajů z r. 1998 se ta situace ještě akceleruje, neboť počet nových případů ještě narůstá. Takže to je jedna věc. Druhá věc je ta, že pan Bém tady velice dlouho vyprávěl, jak je dobré, aby ve vězení byli lidé léčeni. Já myslím, že úplně všichni jak jsme tady, jsme vždy byli pro. A na panu Bémovi bylo, aby toto vše realizoval.

 

Věra Šumanová

Já se také ještě jednou vrátím ke škole. Chtěla bych upozornit na problém, jaký u nás je. Škola, zvláště v těch prvních letech, je podle mého vkusu příliš nátlaková. Domnívám se, že prvňáček a  děti ve druhé a třetí třídě by měli získat chuť informace přijímat, měly by být motivováni. Měli by zažít něco formou těch prožitků, jak jsme tady již slyšeli. Ne, aby byli hned v prvních letech buďto zařazeni mezi neúspěšné žáky formou nějaké špatné známky a vlastně  demotivováni  k přijímání informací. Zpočátku to vypadalo, že se tady vzedmou aktivity jako byla zdravá škola nebo angažované učení a občanská škola, ale v podstatě se učitelé z pohodlnosti zase vrátili ke starým zvykům, které měli. A nutí je také k tomu to, že neustále celostátně se připravují programy různých cestování, zkoušení, povinných maturit apod. A to v podstatě brání  kantorům, aby slevili z těch požadavků, na které si zvykli po léta a ač je třeba ti žáci nechápou, tak oni na těch požadavcích trvají. Toto já považuji za základní chybu. Jestliže žák ve škole nezažije úspěch, jestliže tam nechodí rád, jestliže po dobu působení je v podstatě odrazován od chuti číst a informace přijímat, tak ta škola v podstatě spíše škodí než rozvíjí. Myslím si, že nejkvalitnější prevence a nejlevnější by byla kvalitní výchova v rodině, což jsme už také tady slyšeli. A taková chápající vstřícná škola, která by dávala najevo zájem o každého  jednoho žáka. Potom už ve starším věku  může přijít kantor s vědou a tím jednotlivým předmětovým učením a  žák nebo student už se ubrání. Ale  prvňáček nebo žák v těch prvních ročnících to skutečně potřebuje.

Dále vystoupila v diskusi pí. Berdychová, které se jménem výboru omlouváme za závadu při nahrávání. Proto nebylo možno její příspěvek zapsat.

 

Martin Dvořák

 

Vzhledem k pokročilé době končím obecnou rozpravu a předávám slovo hlavnímu řečníkovi a oponentům k závěrečným vystoupením. Jako první se ujme slova pan náměstek Kopřiva, po něm paní Freiová a posledním diskutujícím bude doktor Bém.

 

Jaroslav Kopřiva

Byl zde dotaz na zkušenosti s fungováním novel trestního a přestupkového zákona. Vyjádřím se pouze ke třem bodům. Za prvé: Nepotvrdilo se, že by policie začala zákon zneužívat a odchytávat narkomany při návštěvách kontaktních center. Police o tom nemá poznatky a myslím si, že o tom nemá poznatky kdokoliv jiný. Pozoruhodné je, že v průběhu těch tří měsíců byl odchycen, byť možná půl dne pracující pracovník právě v prevenci, jak prodával drogy. Za druhé - ztížila se dostupnost drog pro prvokonsumenty. Nesporně existuje i jistá obava dealerů, vyklízejí náměstí, stěhují se na jiná místa. Není tedy již tolik lidí ohroženo tou bezprostřední, snadnou dostupností drog. A za třetí - přeci jenom to jistým způsobem komplikuje dealerům prodej, protože musí drogy dělit na více částí, musí se přepravovat, jsou zranitelnější a prostě efektivita prodeje je nižší. To jsou zatím naše tříměsíční poznatky, naše závěry. Od represe bych přešel k prevenci, protože si myslím, že je ještě jedna oblast prevence, které se tady dotkl trochu pan profesor. Protože mluvíme o rodině, o hodnotových řebřících těch lidí, o tom, že pokud mají sebevědomí, hodnotový řebříček atd., nepotřebují drogu k tomu, aby naplnila jejich život nebo jejich konzum. Když jsem se chystal na debaty o drogovém zákonu, přečetl jsem spoustu autorů a z knih (protože já nemám takový bezprostřední styk s těmi lidmi) jsem získal dojem, že drogy pro ně představují něco jako transcendetální přesah, že se identifikují s tou drogou subkulturou, tak jako se věřící člověk identifikuje s náboženstvím, že přijímá tyto drogy kolektivně nebo jsou spojeny se zvláštními rituály a proto tam vzniká vazba podobná vazbě na sekty nebo na náboženství. Pokud si tedy člověk vytvoří jinou vazbu, která je plnohodnotná, tak tuto náhradu nepotřebuje. Čili já si myslím, že to není jenom v rovině tělesné záležitosti, ale že to je celé problémem struktury osobnosti. Prevence je také o nabídce - a to je v této společnosti mimořádně obtížné - uceleného, hodnotového systému, který člověka naplňuje, se kterým se identifikuje a který mu umožní žít. To si myslím, že je velký problém a je to otázka prevence velmi vzdálené od drog samých, ale zato klíčová.

 

 

Michaela Freiová

Musím-li už na závěr něco říci, pronesu dvě věci, které zase tak moc spolu nesouvisí. Jednak ještě poznámka k té rodině, o které jsem tady mluvila a byla jsem v tom podpořena. Nebyla jsem ovšem podle mého soudu dostatečně podpořena v tom, že má-li rodina splnit tuto svoji funkci, musí mít společenskou podporu. A ta podpora (už jsem tady řekla) může být oslabena, resp. může být kontraproduktivní tam, kde primární prevence staví dítě do konfrontace k jeho rodině a k starší generaci vůbec (to už tu bylo řečeno). Druhá věc je otázka represe. Skutečností prostě je, že  děti se dnes pohybují v prostředí, které je objektivně skutečně nebezpečnější, pokud jde o otázky drog. Všichni jsme byli vystaveni v dětství takovým věcem, jako jsou cigarety, alkohol. Víme všichni, že už fyziologický dopad  prvních pokusů měl velmi často brzdný  efekt. Ale to, aby se dítě tak snadno setkalo s dealerem drog, je prostě záležitost nová. A já bych tady poděkovala panu ing. Šumanovi za tu poznámku, že je zvláštní, že se tak málo poukazuje na to, že eventuelně i v té nešťastné televizi (i když tady se trochu protiřečím, protože bych řekla, že funkční rodina zase tak moc televizi nepoužívá),  existuje něco dobrého, návodného, tedy film, který skutečně dává vodítko, tak se na to vůbec neupozorňuje. Např. v televizi asi před rokem běžel večer vynikající návodný film o  americké organizaci "Přísná láska". Rodiče, kteří se vzájemně podporují v důsledném postoji vůči dětem, které se nějak zapletli s drogami. Byl to film vysloveně  návodný. I když měl určitou story, byl výborný, ale způsob, jakým byl inzerován vůbec nenaznačoval, že o něco takového jde. A mně mrzí, že nikdo z lidí, kteří se drogovou prevencí  zabývají, nemá  vazbu na televizi v tom smyslu, aby se na ten film upozornilo předem. Já jsem o něj "zakopla" víceméně náhodou. Ale to je poznámka na okraj. Já bych teď přistoupila k jinému bodu, který je z jiného soudku a prosila bych, aby se to vzalo jako věc, která opravdu pramení také z mé  osobní zkušenosti. Hovořilo se tady o tom, že boj s organizovaných drogovým zločinem není nikde příliš úspěšný. Proč? Protože je propojen s politickými kruhy. A je to ve všech zemích a pravděpodobně se tomu žádná, alespoň z vyspělých zemí nevyhne. Samozřejmě se to týká individuálních osob nebo eventuelně malých skupin. To je jedna věc. Druhá věc ale je, že se to týká také politických stran. A bohužel mně mrzí, že pan Radim Špaček už tady není, ale to, co zde přednesl, se velmi podobalo tomu, co zhruba před dvěma lety přednesla komunistická poslankyně Ulja Leibke, která sedí v Bundestagu za PDS. My jsme vlastně v jistém smyslu výjimeční tím, že naše Komunistická strana, právě proto, že se vlastně ani formálně nereformovala, je protidrogová. To není obvyklé. Ty reformovanější komunistické strany zapsaly do své agendy i tento bod. To není náhodou. Souvisí to s celou neomarxistickou agendou, která se opírá o filozofii Antonia Grandši, jehož (řeknu-li to velmi stručně a zjednodušeně) myšlenkou je, že je možné zmocnit se moci ve společnosti změnou kulturního pravidla. Neomarxisticky orientované strany proto prosazují liberalizaci i legalizaci všech drog, jak to např. převedla právě paní Ulja Leibke. Kdybych byla věděla, co tady pan Špaček řekne, byla bych si tu interpelaci vzala sebou. A to je podstatný moment, který ohrožuje naší společnost přes  drogy jaksi nepřímo, protože z  neomarxistické agendy se tady dosud v naší společnosti ještě téměř nic nechytlo. Nějaký ekologický ekoterorismus  tu nemá žádný velký ohlas. Radikální feminismus proticivilizačního zaměření, taky nemá žádný úspěch. První moment, kde se neomarxistická agenda nějakým způsobem ve  společnosti skutečně zachytla a skutečně ty mladé lidi oslovuje, je bohužel právě drogová problematika. I to je třeba mít na paměti.  Pokus o Levý blok, který pravděpodobně k tomuto směřoval, zatím selhal. Zatím. Ale měli bychom  sledovat, jak se to v budoucnosti bude vyvíjet a já se obávám, že ani tento moment se nám nevyhne. Děkuji Vám za pozornost.

 

 

 

 

Karel Ledvinka

Ani dnešní neschválení revitalizačního programu vládou, ani dnešní vítězství ČR nad Skotskem ve fotbale není aprílovým žertem, přesto, že je dnes opravdu  1. dubna. Pokud jde o vládu - bohužel, pokud jde o fotbalisty - naštěstí.

Josef Chovanec, trenér českých fotbalistů měl odvahu vybrat borce, kteří to umí a mají odvahu. Také proto nám udělali radost.

Miloš Zeman, předseda vlády, vybral své "old boys", kteří neumějí ani nemají odvahu. Také proto nás zklamali.

Ještě, že je dnes 1. duben.

Připomínám tyto souvislosti pro všechny Ty, kteří budou na Internetu číst referáty či diskusi z dnešního jednání, že se nejednalo o nic jiného, než vážně míněné a cítěné názory, přesto, že je dnes opravdu "apríla".

Nejen za to si dovoluji všem "účinkujícím" poděkovat.

 

Pavel Bém

Dámy a pánové,

 děkuji za příležitost uzavřít odbornou část dnešního večera. Jsem trochu na rozpacích, jak se poprat s obrovským množstvím nápadů, připomínek či kritik,  které v diskusi zazněly. Chtěl bych poděkovat těm, kteří vyslechli mojí výzvu, abychom zde dnes nebojovali. Abychom diskutovali věcně. Ne všichni tuto výzvu vyslyšeli, nezlobím se na ty, kteří bojovali, nezlobím se ani na ty, kteří se pustili do bezhlavé kritiky. Tak to koneckonců chodí. Myslím si, že to byla škoda, protože se vzdali možnosti říci něco racionálního a konstruktivního. Pokusím se to vzít odzadu, velmi stručně,  s kratičkými poznámkami.

 Paní Berdychová zmínila: “stát by měl říci, kolik, kde, čeho je". Ano, stát to říká. Když si přečtete vládou schválenou protidrogovou koncepci, tak ta Vám přesně řekne, kdy, v kterém roce má být kolik lůžek např. v terapeutických komunitách. Jestli je něco skutečně dnes jednoznačně měřitelného, tak to jsou přesně místa protidrogové koncepce, která Vy napadáte. Nezlobte se, to musím odmítnout. Asi jste ji nečetla pozorně. Řekla jste, že se dnes  nerespektuje zákon o zadávání veřejných zakázek.  Jestli víte o nějakém takovém případu, kdy někdo nerespektoval zákon, podejte na něj trestní oznámení.

 Paní Šumanová zdůraznila, že výkonnostní orientace, zvláště v základním školství v prvních, druhých, třetích třídách je možná na škodu celému systému vzdělávání. Ano, já to potvrdím. Skutečně z hlediska drogové problematiky, výkonnostní orientace na základních školách je významným rizikem (z hlediska potenciální drogové kariéry) pro neúspěšné studenty, neúspěšné žáky.

 Pan Vereš se pokusil srovnat nesrovnatelné. Řekl,  že v ČR máme 2,4 % 15 - 16 letých, kteří mají za sebou experiment s heroinem a ve Spojených státech nebo jinde to je méně, třeba 1 %. Pane Vereš, vy dobře víte, že srovnávat lze jenom srovnatelné. To co v populační epidemiologii lze srovnávat, je výzkum, který používá stejnou metodologii, u stejné cílové populace. Ale čísla, která Vy jste nabídl,  srovnat nelze. Přesto lze srovnat jiná čísla. Byl proveden před dvěma lety výzkum - srovnání zemí Evropské unie, České republiky a některých dalších postkomunistických zemí, a to stejnou metodologií. Z toho výzkumu je zjevné, že na úrovni tvrdých drog na tom nejsme ani v nejmenším  hůře než západoevropské státy. Kde na tom jsme hůře,  je celoživotní prevalence u 15,  16 letých ve vztahu k měkkým drogám, konkrétně kouření marihuany. Tam, kdybyste poukázal na určitou kritiku, tak bych ji bral, jinak ne. Řekl jste, že zde existuje “anarchistický přístup”, kde vlastně není vyvozeno, kdo je za co zodpovědný.  Doporučuji Vám, abyste si přečetl kompetenční zákon a aby jste zjistil a hledal odpovědnost u toho, kdo jí má mít. Nezlobte se, nemůžete mne vinit z něčeho, co podle kompetenčního zákona patří úplně někomu jinému. Já skutečně nemohu být zodpovědný za to, že u nás prodávají heroin dobře organizované skupiny kosovských Albánců. Samozřejmě patří do primární kompetence ministerstva vnitra a mohl bych pokračovat s odpovědnostmi jednotlivých resortů, přečtěte si zákon.

Pan profesor Plichta má (podle mého) až příliš kritický pohled na dnešní mladé lidi. Já si nemyslím, že jsou tak špatní, nemyslím, že studenti jsou horší než byli třeba před 10 - 20 lety. Jsem optimistou, když se dívám na dnešní mladou generaci.

 K panu Šumanovi -  vždycky s ním rád diskutuji a tak si dovolím u jeho čtyřech bodů se zastavit. Proč se věnujeme pouze závislým? Ne já si myslím, že jsem se snažil ve svém vystoupení  nevěnovat se jenom závislým. Jestli jste si všiml, tak jsem vlastně nejvíce času věnoval tzv. “závislým distributorům”. Těm, kteří jsou sice závislí, ale zároveň se  dopouštějí různé trestné činnosti. Kdyby se nám podařilo dostat rodiny k televizi? To je  problém. Protože televize je úžasné médium, které získává své zákazníky tím, že se jim podbízí. Tím se zase vracím k panu prof. Plichtovi. Bohužel je pravděpodobné,  že v okamžiku, kdyby si měl 15 letý teenager  vybrat mezi seriálem Dallas anebo protidrogovou osvětou, tak si buďme téměř jisti, že si vybere  Dallas. Bohužel. Také se mi to nelíbí. Předškolní věk a výchova v asertivitě? Ano, máte pravdu, přesto bych nebyl tak skeptický. Už v předškolním věku dnes existuje řada programů primární prevence např. na mateřských školách. Těžiště těchto programů je ve výchově ke zdravému životnímu stylu. Tolerance k droze? Mohu říci, že já osobně mám skutečně určitou toleranci k droze. Mně droga vůbec nic neříká. Já k ní nemám žádný vztah, ani odpudivý,  ani kladný. Pro mne je droga z hlediska vztahu stejně zajímavá nebo nezajímavá jako ústřední topení nebo tato sklenice minerálky. To k čemu mám také toleranci  a to je možná něco, co se Vám  nemusí líbit, je člověk, který je závislý. Ano, skutečně pro mě vztah k závislému člověku je stejný, jako v případě toho, který trpí ischemickou chorobou srdeční nebo dědičnou vrozenou vadou. Daný problém se vždy snažím vidět nikoliv jako problém drogy, ale jako problém vztahu mezi člověkem, prostředím a  návykovou látkou. Zjednodušení tohoto vztahu na válku proti drogám je opravdu nesmyslné. Protože droga není nic jiného, než rostlina, popř. syntetický prášek. To,  co je daleko důležitější,  je vztah,  který si k dané látce vytváří konkrétní člověk.

 

 

 

K paní Freiové – je mi líto, že paní Freiová uzavřela svůj komentář polemikou o lži, a sama se dopustila téhož. Prý “co je to za argumentaci, která používá lež”, glosuje paní Freiová na adresu petice proti “drogové novely”. Pozastavila se nad tím, že tato petice obsahuje odvolání, že pouze 4 hlasy senátorů nakonec rozhodly o jejím přijetí. Je mi líto, paní Freiová, ale byly to skutečně pouhé 4 hlasy. Tedy autoři petice měli pravdu a s motivem lži máte co do činění bohužel Vy. Nicméně to vůbec nic nemění na faktu, že zákon byl zcela  demokraticky přijat, a bylo by tomu tak i kdyby se rozhodlo rozdílem pouze jediného hlasu.

            Poukazujete na neúspěch komunální protidrogové politiky Curychu v důsledku liberálního přístupu. Dovolím si opět nesouhlasit. Dovolím si Vám nabídnout dokument, který je oficiálním vyhodnocením švýcarské protidrogové strategie, a kde právě v řadě ohledů přístup města Curych je velmi pozitivně hodnocen, např. ve smyslu snižování rizik šíření infekce HIV mezi vnitrožilními uživateli drog, atd.

            Naopak s Vámi plně souhlasím v důrazu, který kladete na význam rodiny v oblasti primární protidrogové prevence. Pouze na okraj: podivila jste se nad tím, že zážitky po požití LSD mohly být stejně autentické jako zážitky mystiků a světců. Možná Vás překvapím, ale je to dokonce velmi pravděpodobné, protože na úrovni biochemie mozku dochází v obou případech k podobným změnám, které jsou způsobeny endogenními látkami produkovanými a uvolňovanými na nervových zakončeních.

 

K panu Vackovi – na rozdíl od pana Šumana s panem Vackem se téměř diskutovat nedá. Téměř v jedné větě je schopen nejprve sdělit, že protidrogová politika je úplně špatná, a to především proti, že nezajistila žádné finance ani pro jednu oblast protidrogového působení, aby vzápětí kontroval sdělením, že se promrhalo obrovské množství peněz. Posléze poukáže na to, že kdybychom chtěli trestat v ČR závislé osoby, museli bychom potrestat 10 milionů osob, protože nesou určité atributy závislosti, a vzápětí prohlásí, že správný společenský postoj je závislost trestat ! Tento přístup v případě pana Vacka je pro mě zcela zarážející.

            Úvaha, že legalizace některých drog automaticky povede k legalizaci drog tvrdých  je sice zajímavá, i když nepravděpodobná, přesto na úrovni vlády ČR se nikdy o legalizaci měkkých drog neuvažovalo.

            Zbytek příspěvku pana Vacka byl pro mne díky zcela destruktivní, a řekl bych až bezhlavé kritice neuchopitelný, a tak snad jenom doplním, že považuji až za dětinské, s jakou tvrdošíjností hovoří Jirka Vacek o protidrogové koncepci, kterou snad ani nečetl. Jinak by snad nemohl konstatovat, že v  první protidrogové strategii bylo napsáno, že drogově závislí mají jít pouze a jenom na 3 měsíce do psychiatrických klinik.

 

K panu náměstku Kopřivovi – pan náměstek zpochybnil platnost axiomu, že “účinnost protidrogové strategie se přímo úměrně rovná cílenosti”. Jako příklad pro své zpochybnění uvedl tvrzení, že můžeme zacílit na úplně špatný směr a tím dosáhnout místo pozitivního efektu právě opaku. Děkuji, pane náměstku, svým tvrzením jste právě dokázal platnost uvedeného axiomu. Čím hůře, či méně přesně je působení protidrogových opatření, tím je nižší výsledný efekt !

            Tvrdíte pane náměstku, že absolutní prioritou protidrogové politiky musí být oblast léčení závislých osob. Údajně  příliš mnoho prostředků bylo investováno do oblasti primární prevence. Není to tak docela pravda. Daleko větší díl státem investovaných prostředků byl v minulých 4 letech investován právě do oblasti léčebné a resocializační péče. V ČR máme v současnosti asi 230 léčebně kontaktních  center oproti přibližně 20 v roce 1993. To není málo. Přesto to stále nestačí. Naopak, do oblasti primární prevence a především osvěty na školách bylo zatím investováno velmi málo prostředků.

            Nemyslím si ani, že by se příliš mnoho času ztratilo diskusí o protidrogovém zákonu na úkor jiného. Pochopitelně, u představitele rezortu vnitra to tak může být, přesto v ostatních rezortech či sektorech to bylo téma spíše okrajové, i když důležité.

            Moje kritika represivních orgánů na adresu potlačování nabídky drog v ČR byla možná příliš ostrá, zcela s Vámi pane náměstku, souhlasím v tom, že účinnost represivních složek je ve všech evropských zemích limitována a skutečně se pohybuje přibližně do 20 %.

            To je pravděpodobně úplný komentář k mým spoluřečníkům a diskusním příspěvkům.

 

 

Martin Dvořák

Vážené dámy a pánové,

jménem občanského sdružení ARCHA Vám děkuji za účast na dnešním, podle mého názoru, velmi úspěšném slyšení a dovoluji si Vás pozvat na slyšení 11 s tématikou "Limity ochrany životního prostředí ve svobodné společnosti", které se uskuteční dne 6. 5. 1999 opět zde. Přeji pěkný večer.

 

 

V Praze dne 29. 4. 1999

 

Přepsala: Brettschneiderová