11. veřejné slyšení - Limity ochrany životního prostředí ve svobodné společnosti

 

11. veřejné slyšení

"Limity ochrany životního prostředí ve svobodné společnosti"

 

 Vážené dámy, vážení pánové !

 

            U zrodu občanského sdružení ARCHA stála řada osob s aktivním zájmem o veřejné záležitosti. Podnětem k založení sdružení byla jejich zkušenost, že celou řadu problémů a témat, které mají pro společnost zásadní význam, politické strany buď ignorují, nebo se jimi zabývají pouze takovým způsobem, jenž vyhovuje jejich momentálním mocenským nebo volebním zájmům. Tato skutečnost pak podstatně ovlivňuje i míru veřejné pozornosti a informovanosti o daných věcech.

 

            Hlavní cíl občanského sdružení ARCHA je tento stav alespoň do jisté míry změnit tím, že organizuje veřejné události, při nichž jsou jednotlivá témata projednávána bez zmíněných mocenských a volebních ohledů. Především formou veřejných slyšení, konferencí, seminářů apod.

 

            Jako nejvhodnější forma veřejných událostí se k tomuto účelu ukazují veřejná slyšení. Občanské sdružení ARCHA úspěšně organizovalo v roce 1998 prvních sedm slyšení.

 

            Podotýkám, že každé slyšení je zvukově nahráváno, nahrávka přepsána a vydána jako samostatný tisk. Podotýkám dále, že pozvánky na všechny akce OS ARCHA a následně výstupy jsou k dispozici na stránkách INTERNETU.

 

            Ve druhé etapě – tedy v roce 1999 připravilo občanské sdružení ARCHA dalších dvanáct veřejných slyšení. Tento projekt získal podporu v rámci programu PHARE. Díky tomu je projekt v 90 % plánovaných výdajů financován Komisí Evropského společenství.

 

           Dámy a pánové

Z pověření výboru OS ARCHA Vás na 11. veřejném slyšení v roce 1999 vítám a dovolte, abych jednání oficielně zahájil předáním slova pánům Ivanovi Ryndovi, z Centra university Karlovy pro otázky životního prostředí, Janu Kellerovi z Fakulty sociálních studií Masarykovy university v Brně a Romanovi Jochovi z Občanského institutu, kteří s pověření výboru prezentují dnešní téma "Limity ochrany životního prostředí ve svobodné společnosti".

  

Ivan Rynda

 

Dámy a pánové,

rád bych poděkoval za čest, které se mi Vaším pozváním dostalo a protože si té cti skutečně vážím, tak proti svému zvyku použiji částečně papíru, abych stihl říci všechno, co mám k tak vážené společnosti na srdci a pokusím se to říkat rychle. Druhá úvodní poznámka se týká toho, že budu mluvit na jisté obecnější úrovni s předpokladem, že bude následovat debata, ve které bude možno zodpovídat dotazy až po ty nejkonkrétnější. Myslím si, že to bude lepší, než kdybychom to udělali obráceně.

Já bych mohl začít zprávou Světového fondu na ochranu přírody za roky 1970–1995, který konstatuje, že za pouhé poslední čtvrt století přišla planeta Země o plnou třetinu svého přírodního bohatství. Konstatuje se tam, že celkový počet živočichů ve světovém oceánu klesl během 25 let o 30 %, na souši zmizelo 10 % lesů, říká se tam, že spotřeba se zvyšuje ročně o 5 %, přitom u uhlí a obilnin se zdvojnásobila a tak bych mohl pokračovat – ale neudělám to. Neudělám to proto, že podobných zpráv je plný Internet a pokusím se mluvit na úrovni skutečně obecnější.

Protože mám k dispozici více prostoru než kolegové, domnívám se, že je mou jistou povinností pokusit se nadefinovat některé základní pojmy, které jsou, musím říci, že díky kolegovi Špačkovi, obsaženy ve velmi produktivním a vybuzujícím provokativním názvu. Životní prostředí se nepokusím definovat, řeknu jen, že k překvapení některých z Vás jsou v jeho v současném pojetí zahrnuty nejenom umělé složky, tedy složky vytvořené člověkem, ale dokonce i složky sociální. Zkusím říci, co pro nás bude ochrana životního prostředí, protože o té bychom měli hovořit. Vytvořil jsem pro tuto potřebu stručnou pracovní definici: myslím si, že je to úkol všemi společensky přijatelnými prostředky zachovávat přirozenou podobu přírody, krajiny a životní podmínky všech živých tvorů od ekotopů přes ekosystémy a biomy až ke globálním životodárným biosférickým systémům. Pokládám to za důležité proto, že se pokusím v jiné části prokázat, že náš vztah k životnímu prostředí je jednak horizontální na ploše planety, jednak vertikální od místního prostředí ke globálním systémům a že tato kvadratura kruhu skloubení toho bezprostředního plošného okolí s planetou v globálním měřítku jeden z nejtěžších úkolů pro demokracii vůbec. Pak bych zkusil na úvod říci – protože předpokládám, že některé námitky se ponesou v rovině ekonomické, v rovině svobodného trhu apod., tak bych se pokusil úvodem hned pracovně stanovit tři etapy, které historicky existovaly a navrhoval bych je vzít jako danost. Když pomineme romantický návrat člověka k přírodě, pak přichází etapa, kterou já si pracovně nazývám etapa „prostého ochranářství“, která se vyznačuje snahou člověka zachytit všechny ohrožené živočišné i rostlinné druhy do knih, zakonzervovat ten pozůstalý, relativně neporušený životní prostor, ověsit ho cedulkami vstup zakázán apod. Zaplať Bůh za tuto etapu prostého ochranářství – ale nestačí. Druhou etapou je etapa, kterou environmentalisté nazývají pracovně „konec roury“, ale ten název je běžně zavedený. Jste publikum různorodé, takže se omlouvám, že některé z Vás možná budu unavovat trivialitami, ale při diferencovaném publiku to jinak není možné. Je to tedy ta etapa, kdy na tlak světové veřejnosti – a zase jsme u demokracie – zejména veřejnosti těch nejpokročilejších států, začali politikové cosi pro stav životního prostředí dělat. Velmi jednoduše řečeno, „bohaté, mírně nafoukané, přesycené a pohodlné“ Spojené státy nasadily na bodové zdroje znečištění filtry, protože na to měly peníze. Kolektivističtí Japonci si dovolili klasický technologický „přeskok jedné etapy“ a proto dnes máme samá JVC, Mitsubichi a řadu elektronických nebo automobilových hraček, ke své libosti nebo nelibosti. Výsledek se nicméně dostavil za 7 až 12 let v obou těch zemích v podobě radikálního zlepšení prakticky všech složek životního prostředí. Podstatné pro nás je, že v té době začal i japonský poválečný hospodářský zázrak. A já to uvádím z velkou chutí, protože tím rád demonstruji, jak říkají nevládní organizace, že co je ekologické, je i ekonomické, že existuje cosi jako strategie dvojího vítězství a že životní prostředí a ekonomie nemusí jít nutně proti sobě, ale – zase jsme u té demokracie, již po třetí: ekonomika potřebuje nějaké parametry, aby životní prostředí chránila a nikoliv mu ubližovala. Třetí etapou je trvale udržitelný rozvoj, ale k němu se dostanu později.

Dalším pojmem k zadefinování je lidská svoboda. Snad opět neurazím některé z Vás, když se opřu o otřepanou a dnes již triviální Hegelovu definici, že svoboda je poznaná nutnost. Nikoliv tedy v tom smyslu depresivně skeptickém, ale ve smyslu poznání limitů, které jsou tématem dnešní debaty a které jsou dány zevně. Teprve poznáním těch limitů se ve skutečnosti stávám v pravém slova smyslu svobodný. A to je první zdůvodnění, kterého se dopouštím, proč limity ochrany životního prostředí nejsou jen něčím, co musíme pasivně a trpně přijmout, ale že jsou dokonce i něčím, co nás ve skutečnosti jako lidi, jako tvůrčí bytosti osvobozuje. Druhé, co je třeba říci, je snad ještě „otřepanější“, že totiž svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého jednotlivce. Ale to uvádím jenom proto, abych to později rozvedl.

Co je ovšem, jak je psáno v titulu této debaty, svobodná společnost? To není totéž jako svoboda. A já bych tady rád učinil některé velmi diskutabilní, jak se domnívám, poznámky. Rád bych řekl, že jestliže svobodnou společnost chápeme ve smyslu politickém, můžeme tím za prvé myslet demokracii a pak bych rád uvedl spolu s Ortegou y Gasset, že je dobře známo, že demokracie jako taková je nepřítelkyní svobody a že svou vlastní vahou, není-li bržděna jinými silami, jež jsou jí cizí, vede k většinovému absolutismu. To je výrok, který považuji za jeden z opěrných pro další debatu, ale rád bych podotkl, že tento opět triviální poznatek měl už Aristoteles, když prohlašuje s plnou vahou, že radikální demokracie je tyranií. Snad se nám podaří zdůvodnit proč. Alexis de Tocqueville jinde říká, že demokracie zneviditelňuje despotismus. Je to všechno na totéž téma. Druhá poznámka k demokracii se týká hodnot, protože k hodnotám bych rád dospěl. Domnívám se totiž, že demokracie ve vlastním pravém slova smyslu je mimo hodnoty. Že demokracie je mechanismus, že je formou, prázdnou formou, procesuální institucionální formou, která musí být teprve naplněna obsahem, hodnotou, aby měla smysl. I na základě krátké debaty s Pavlem Bratinkou - jestliže má např. pan Lovelock jakousi pracovní vizi planety sedmikrásek, které se dokáží dobře v planetárním měřítku jako v jediném živém organismu regulovat, můžeme mluvit při demokracii, která tíhne k tomu většinovému absolutismu (a podtrhuji: nevyznává žádné hodnoty) o planetě blbců. Je to možný prostý model. Stejně jako neexistuje planeta obydlená pouze sedmikráskami, neexistuje naštěstí planeta obydlená pouze hlupáky. Ale dokonce i taková planeta by mohla fungovat. A asi by nefungovala příliš dobře, pokud by neměla určité hodnoty. Za druhé můžeme svobodnou nebo liberální společnost chápat ve smyslu otevřené liberální občanské společnosti. Protože je známo, že většina lidí se skládá z menšin, je jasné, že právě tady je třeba se pokusit o procesuálně institucionální kvadraturu kruhu, jak totiž dopřát sluchu každé té menšině, jak v lokálním, tak v globálním měřítku a jak zařídit ve společnosti její participaci na správě věcí veřejných. To, že tradiční politika, která se stává více mechanismem technologie a konzumace moci než správou věcí veřejných, že tato tradiční politika selhává, zdá se mi být dnes už zřejmé. A je tedy třeba i tu politiku nějakým způsobem redefinovat. Zmíněná kvadratura kruhu tedy spočívá v garanci práv jednotlivých menšin na to, aby se mohly v otevřené liberální občanské společnosti uplatnit. A ta garance musí přijít z nějaké „hůry“. Samozřejmě, že tím vzniká otázka, kdo bude tím povolaným, kdo určí hodnotu a přinutí nás tak ke štěstí po dobrém nebo po zlém. Já si myslím a snad to z přednášky vyplyne, že jednou z těchto hodnot, tou vnitřní hodnotou a limitem (ale osvobozujícím limitem) je příroda.

Demokracii však můžeme chápat a vykládat i ve smyslu ryze ekonomickém, jak jsme toho bohužel v přímo „zparchantělé“, řekl bych, podobě v posledních letech v české společnosti svědky. Prostoduchá představa, že neviditelná ruka trhu zařídí absolutně vše, je samozřejmě naivní, ale já bych ji rád vysvětlil na pohledu, jaký zaujímá neoklasické liberální ekonomické paradigma k přírodním statkům, protože příroda je tématem naší přednášky. Co tedy říká renomovaný ekonom srovnatelný s klasikem enviromentální ekonomie Samuelsonem, Paul Heyne, o přírodních statcích: za prvé - o přírodních zdrojích tvrdí velmi obratnou sofistikou, že přírodní zdroje jako takové neexistují. Neexistuje opět v hegeliánském slova smyslu (ale to už je moje interpretace Heyna, protože nevím, jestli takový člověk Heyna četl), v tom hegeliánském slova smyslu přírodní zdroj jakožto zdroj, protože jakožto věc existuje jen sám o sobě a pokud existuje jen sám o sobě, není ještě pro nás zdrojem. Je věcí, není předmětem. Stává-li se předmětem tematizací ekonomické využitelnosti, stává se teprve přírodním zdrojem. Ale z toho dovozuje Paul Heyne, že já mohu kdykoliv ukázat v tržním prostředí na jakoukoliv přírodní entitu a poručit jí – ty budiž tím, čemu v ekonomické terminologii říkáme substitut; z toho plyne, pro Paula Heyna, že příroda jako taková je nevyčerpatelná. Že naše starost o přírodní zdroje je starost zbytečná. Ujišťuji, že ten muž to myslí vážně a pokusím se z toho dovodit důsledky. Druhou zásadní věcí je znečištění. My po četbě Dennise Meadowse víme, že příroda je jediným zřídlem, ale také jedinou výpustí všeho, co máme a pro všechno co vyhazujeme, co nechceme, co nepotřebujeme; proto tedy tou druhou podstatnou věcí je znečištění. Tažme se tedy, co říká Paul Heyne o znečištění. Praví: „Znečištění ve skutečnosti není fyzikální povahy. Znečištění je stížnost. Je to spíše mínění podporované určitými lidmi. Ty realizuješ svůj prospěch tak, že přenášíš výhody své činnosti na nás ostatní, my to musíme strpět“ atd. atd. Na tom jsou založeny externality a vůbec teorie externalit. Heyne ovšem dovozuje „znečištění se tedy neodstraňuje tím, že se odstraní poškozené životní prostředí, což je rozhodně nemožné“, podtrženo mnou, ale tím, že se vyřeší neshody v oblasti vlastnických práv. Tento typ myšlení já považuji za velmi nebezpečný a nazývám ho pracovně „ekonomismem“. Je to takové myšlení, které jako by nechápalo, že svět je už od řeckých sofistů rozdělen na jakousi oblast lidské dohody, kterou nazýváme NÓMÓ, ve které vládne člověk a kterou je schopen více nebo méně dobře spravovat. Proto máme ekonomii, jež je normativní disciplínou, která má posloužit k uspokojování lidských potřeb. Ale nechápe, že také existuje svět FYSEI, tedy svět přírody, které nevládneme a jíž pravidla neurčujeme. Domnívám se, že omyl ekonomismu je v tom, že tento vztah převrací. Proto se také ekologie mimochodem jmenuje eko-logie, nemohu si odpustit tuto zlomyslnou poznámku, od slova logos, tedy rozum, ale také pojem, kterým tu přírodu a její fungování zachycujeme a ekonomii po právu zbylo jenom to NÓMÓ. Připadá mi to velmi náležité. Ekonomismus se ovšem potom chová tak, že přírodní svět, jak jsme viděli, jakoby vkládá dovnitř světa ekonomického a domnívá se, že veškeré jeho problémy jsou řešeny prostřednictvím ekonomie jako vědy a ekonomiky jako jejího konkrétního hospodářského provozu. Ve skutečnosti, myslím, je tomu právě naopak, a právě toto vnoření lidského hospodářského a sociálního světa do přírody je tím principiálním a základním limitem.

V názvu přednášky zbývá ještě jedno slovo, jež nebylo zatím definováno, totiž samotné slovo limit. Tady budu mluvit v náznacích, budu apelovat na Váš důvtip a na Vaše informace, protože toto téma se nedá stihnout ve čtyřiceti minutách. Já se totiž domnívám, že dějiny 20. století, tak jak to naznačuje (ale bohužel jenom naznačuje) např. Paul Johnson ve svých Dějinách 20. století, jsou jakýmisi dějinami poznaných limitů. A pokusím se to doložit.

Jestliže dnes již v enviromentálním folklóru klasicky člověk poznává limity technologií, o kterých mylně předpokládal, že jsou schopny řešit veškeré problémy a jestliže zjišťuje, že ty skvělé výrobně nenákladné, levné, na přírodní zdroje nenáročné, netoxické, nejedovaté, laciné, technologicky jednoduché, ideální freony stoupají po dva roky někam do stratosféry, tam se 30 let hromadí a pak se teprve projeví, je to důkaz, že každá legrace vždycky něco stojí. Je to důkaz, že technika není všemocná, že ona sama poznává své limity. Přírodní vědy poznávají své limity např. v podobě Heisenbergova principu neurčitosti, kdy přírodní vědy a právě ony, které jsou jaksi nejpevněji a řekl bych nejpoctivěji zakotveny ve svých vlastních předpokladech a nejpřísněji je reflektují, právě ony a to je symptomatické, přicházejí na to, že jestliže se pokoušejí určit spin, náboj, polohu, orbit elektronu v atomu současně, že to prostě nejde. Protože tím, že jsem jako pozorovatel do mikrosvěta přírody vstoupil, ona již není táž jako byla, dokud jsem ještě nevzal za kliku a stál za dveřmi. A že tedy tady je jakýsi limit. Pro labužníky: ve 30. letech podivínský německý matematik Kurt Gödel formuloval tuto tezi dokonce teoreticky na půdě matematiky, když prokázal matematickým aparátem, že každá vědecká teorie je z hlediska metateorie nejen zpochybnitelná, ale dokonce vnitřně rozporná.

Podobnou krizí procházejí novodobé společenské vědy. Jestliže se idea pokroku zdála být něčím jakoby automaticky zabudovaným do mechanismu dějin, něčím, co samo automaticky zajišťovalo, že bude lépe a radostněji, teprve Fukujama a celá další řada autorů dokazuje, že ten pokrok není nic samozřejmého, že dějiny nejsou utvářeny pouze „mechanickou kauzalitou, že je tady něco, čemu říkáme událost (events), že se prostě něco stane.

Z hlediska psychického je mediální svět, který nás obklopuje, takové povahy, že nehlídané šestileté děcko vystavené působení nejmenovaných komerčních obrazovek má zkušenosti s krví a násilím, které daleko přesahují celoživotní empirii otrlého středověkého žoldnéře. A říkám to proto, že i tady jsme narazili na jistý limit – tím prosím nechci být lhostejný k lidskému utrpení, troufám si jenom nesměle naznačit, že naše lidská psychika není na takové porce utrpení prostě konstruována, že i zde jsme narazili na limit – a lhostejníme.

Mimo jiné např. kunsthistorik Kesner si dal práci a spočítal, že obyčejný člověk je vystaven za den osmi stovkám „obrazů“. To je strašlivý nápor, který my už opět nejsme schopni psychicky unést. Umění: přelom století přináší krizi zobrazování, další fáze je abstraktní umění –zobrazování nezobrazitelného, třetí fáze konceptualismus – nezobrazování, rezignace na zobrazování. Už nehraji tu hru, že lépe ztvárním něco, co už přede mnou zkoušeli mnozí jiní. Obsahem umění je koncept. Obsahem umění se stává to, co činím konceptuálně, maje na mysli nějakou myšlenku, já jako umělec a je pak složité rozeznat, jestli 200 cihel narovnaných v Tate Gallery je uměleckým dílem, vložil-li je tam tvůrce, nebo bordel, který tam zanechal nepořádný zedník.

Doufal jsem, že těmito velmi stručnými příklady ukážu, že jsme skutečně ve všech oblastech svého života i jeho reflexe v jakési limitní situaci. A vím při tom, že to o sobě má sklon tvrdit každý fin de siècle. Chtěl bych ale říci, že svým způsobem geniálním předznamenáním, tušením a zároveň řešením této krize je koncept ekologie Ernsta Haeckela, který už v r. 1866 v Generelle Morphologie formuluje ekologii jako systémovou vědu. A tady se dostáváme k velkým terminologickým potížím, které jenom stručně naznačím. Je velmi otravné neustále v mediálním prostoru vysvětlovat, že slovo ekologie má jenom jeden pravý význam, totiž věda a to dokonce tvrdá přírodní věda, která má svůj předmět, svoji metodu, svoji systematiku, že není o nic méně tvrdou tím, že je vědou systémovou. To je první rovina. Když toto slovo používáme ve smyslu vztažnosti ke všemu, co nazýváme životní prostředí, je to přenesený význam; a co je nejhorší, používáme je ve smyslu hodnotícím („ekologický“, tedy k životnímu prostředí šetrný výrobek, „udělat něco pro ekologii“ a podobné jazykové prohřešky). Ekologie je tedy tvrdá přírodověda. Ale často narážíme i u znalců na pochybnost etiků, moralistů: není v ekologii přece jenom jaksi přítomna nějaká hodnota? Je tam nebo tam není? Je příroda hodnota, zakládá příroda jako hodnota ekologii jako vědu? Je ekologie skutečně to, čemu říkáme value free, tedy prosta hodnot? A po této otázce přichází čtvrtý krok: ekologie je věda, tvrdá přírodní věda, ale věda, která začala reflektovat a předjímat tu krizi novodobé přírodovědy, tu omezenost jednotlivých specializovaných disciplín, které mají v popisu práce technický, tedy manipulativní charakter a nejsou schopny, jak jsme snad viděli, vypořádat se (nebo se vypořádávají jen velmi zdánlivě) se světem přírody, který nás obklopuje. A ekologie je prvním pokusem podívat se na ten svět přírody jaksi zevnitř, systémově, být s ním a nikoliv nad ním, mít vhled, nemít ten manipulativní charakter, tedy uchopit celek; a právě proto, že uchopuje celek i části, jednotlivé živé organismy i celek ekosystému nebo biomu nebo globální životadárné biosférické systémy jako celek, právě proto je ekologie vědou uchopující a chápající a právě proto poznává LOGOS jako řád světa, ale i smysl a hodnotu věcí. A klade tedy limity, je limitem. Ale je limitem, který je jaksi vnitřní, protože my jsme také součástí toho světa přírody. Naše lidská existence je legitimní součástí světa a má smysl právě jenom tehdy, cítíme-li se jako tato součást. Když bych teď použil analogii ke společnosti a rozšířil, jak jsem slíbil, tu definici (svoboda jednotlivce a svoboda druhého jednotlivce), pak svobodná společnost je skutečně jenom taková, která nezajišťuje jenom svobodu jednotlivce, ale svobodu společnosti jako celku, tedy podíl, participaci všech složek eko-systému, všech složek společnosti na fungování, na procesualitě té společnosti. A to je limit, to je jakási kvadratura kruhu, protože znovu opakuji: tady musí být jaksi někdo, kdo to zajistí, ale aby tím nevznikla totalita, je možné jenom jediné řešení. A tím je to, co je dnes velmi módní všude na západě, totiž participace. Ta je pokusem o řešení té kvadratury kruhu. Proto je tedy svobodná společnost skutečně taková, která dokáže zajistit, aby platilo, že svoboda jednotlivce končí tam, kde ohraničuje práva druhého jednotlivce, život ve všech jeho formách a přírodu, nebo práva přírody, jak to formuloval po Albertovi Schweitzerovi např. Josef Vavroušek.

Co tedy charakterizuje moderní liberalismus, který je odvozený od slova svoboda, přestože se zdá, že je odvozený jenom od slova svobodomyslnost? Domnívám, že je odvozen od obou. Jestliže konzervatismus charakterizují hodnoty, tedy důraz na ty hodnoty, které se historicky osvědčily, ať už je čerpán z křesťanství nebo čehokoliv jiného, charakteristikou a klíčovým slovem liberalismu, domnívám se, je proces. Je to právě ta procesualita, které jsem se již několikrát dotkl a snad je teď zřetelněji patrné, co jsem tím měl na mysli. To je důvod, proč trvale udržitelný rozvoj je naprosto apolitický nebo nadpolitický, protože pracuje jak s hodnotami, tak s procesy, tak dokonce s tím, co ten třetí hlavní politický proud, tedy sociálně demokratický, již v tomto století vyvzdoroval, totiž určitou míru společenského konsensu, solidarity, kooperace atd. To je – nebo by mělo být – triviální.

Tedy: musí být definované takové procesy v moderním liberalismu, které umožňují participaci skutečně každému, kdo je ve hře. Kdo je ve hře? A tady vzniká spor toho, co někteří fundamentální ekologové nazývají antropocentrismem, s biocentrismem. Spor o to, čím až jsme limitováni. Jsme striktně limitováni právem komára na přežití za parného léta v Litovelském Pomoraví? Nebo nejsme, jak je to s tou přírodou? Já si myslím, že to řešení je až triviálně prosté. V ontologickém slova smyslu jsme jako lidé přírodě rovni, protože všichni jsme kámen, ryba, pták i člověk. Ve smyslu života jsme jako lidé rovni ptáku a rybě, protože jsme shodně nadáni darem života; ale je tady třetí rovina, rovina reflexe, kterou, aniž bych chtěl polemizovat a omlouvám se za to, o tom, co cítí medvěd, spěchaje za medem, kterou je nadán pouze člověk. Člověk je tedy jakýmsi prostorem, ve kterém příroda poznává samu sebe, je uzavřený uvnitř prostoru přírody a právě proto ona klade člověku limit, ale právě proto mu klade osvobozující limit. Teprve potom, když se člověk s přírodou jako takovou vyrovná, teprve tehdy může být (domnívám se) skutečně svobodný, nebo také tím jako reflektující bytost má v té společnosti i v přírodě určitá práva a určité povinnosti k ní – ke společnosti i k přírodě –, protože on ji – společnost i přírodu – radikálním a výrazným způsobem ovlivňuje. A v tom já vidím řešení sporu antropocentrismu a biocentrismu, a nazývejme to třeba ekosofií nebo ekocentrismem, jak někteří autoři činí. To už je lhostejné. Mimochodem z těchto důvodů, z důvodů poznání těch limitů, je dnes tak populární filosofie Emanuela Lévinase, který odstraňuje právě ty limity, ty předmětné okruhy moderní přírodovědy a dívá se na přírodu jaksi nepředpokladově, znovuotevřeně, nasloucháním, bez jakýchkoliv apriorit, bez jakýchkoliv předběžných předpokladů.

Nyní bych rád řekl něco, od čeho se dále odrazím a řeknu to v neuvěřitelné stručnosti. Domnívám se, že stav světa, ve kterém jsme, který nás limituje, jsme si vytvořili sami v podobě euroamerické civilizace a že ten stav lze popsat v sedmi základních znacích.

Za prvé svět má globální charakter a spor už není o tom, jestli globalizace ano nebo ne, protože globalizace prostě jest, je to danost a spor je jen o tom - jak? Aby pomáhala, nikoliv škodila. Ty známé efekty, lavinové efekty, efekty motýlích křídel a jiné, fungují stále, ale fungují teď v globálním měřítku.

Za druhé – vzdor tomu, že se některé konkrétní meadowsovské předpovědi nepotvrdily, potvrdily se trendy: všechny rozhodující charakteristiky lidské společnosti a vlivu na přírodu akcelerují exponenciálně. Tedy způsobem, který na rozdíl od lineárního je pro lidskou psychiku jaksi obtížně predikovatelný, obtížně odhadnutelný.

Za třetí - vzniklo něco, co běžně užíváme a pro co jsem přitom nikde nenalezl definici, vzniklo cosi jako globální problém. Já Vás nebudu unavovat hříčkami, řeknu rovnou definici: já vidím globální problém jako celkové, v globálním měřítku přírodu a lidskou společnost postihující ohrožení, které vzniká jako kumulativní nebo synergický, tedy násobný efekt různých lokálních nebo regionálních vlivů antropogenních, přičemž je podstatné, že nemáme k dispozici globální nástroj řešení. Některé velké národy mají tendenci se domnívat, že ano. Ale myslím si, že je to omyl. Ten problém tedy je, protože potíže vznikají z lokálního, regionálního působení, ale ten efekt se opravdu objevuje v globálním měřítku a zdaleka ne jen v globálních životadárných biosférických systémech, ale v bezpečnostních problémech, problémech terorismu, problémech sociálních, ekonomických, prostě ve všech sférách života společnosti. A my musíme najít mechanismus, který od toho lokálního, regionálního rozměru umožní najít globální řešení.

Za čtvrté – zatímco 20. století dokázalo v souboji mezi centralistickou ekonomikou a trhem nejenom nechat zvítězit trh jako daleko efektivnější, svobodný atd., ale dokázalo mu také dát v rámci národních států parametry, které ten trh alespoň jistým způsobem tlačí k ochraně životního prostředí, na jeho sklonku jsme v jiné situaci. To jsou ty limity, můžete to najít třeba u Roberta Reicha v „Bohatství národů“: „Skutečnost, že zvítězila tržní ekonomika, by nám neměla zastřít fakt, že existuje na sto způsobů, jak ji jaksi parametrizovat ke prospěchu celku“. Tedy: to jsme se naučili v měřítku národních států, načež nám nadnárodní společnosti přerostly přes hlavu a my teď stojíme před úkolem, jak je parametrizovat nebo jak je umravnit (říkám to s plnou zodpovědností), kultivovat, v měřítku globálním.

Za páté – katastrofa. Říkám to proto, že katastrofa není nic až tak triviálního. Katastrofa je dána obráceným poměrem pravděpodobnosti a následků. Rutinní událost má pravděpodobnost hraničící s jistotou a relativně malé následky, katastrofa má následky obrovské a pravděpodobnost mizivou. A my, v decizní sféře jako politici nebo jako ekonomové, nebo jako jiní lidé z oblastí, kde se přijímají rozhodnutí, musíme rozhodovat s velmi omezenými prostředky o tom, kam je nejúčinněji alokovat. Jestli na prevenci toho průšvihu, který bude obrovský a je málo pravděpodobný nebo na rutinní řešení těch rutinních událostí, které až tolik neškodí. A to je zase decizní situace, která nemá ve vývoji euroamerické civilizace precedens.

Za šesté – tato charakteristika je podle mého názoru v dosažení hranic systému. To není totéž jako globální svět, globální vesnice. Lidstvo prožilo celé své dějiny v systémech relativně otevřených a velmi, velmi zvolna začínalo expandovat za jejich hranice. Bylo kam jít v prostoru i v čase. Pak nás ještě zachraňovala inerce, setrvačnost: byl zanedbaný bytový fond, který dlouhou dobu, a my to dobře známe, fungoval, než spadla první římsa, potom balkon, potom dům, byly zanedbané investice, vzdělání, stav životního prostředí, a trvalo nějakou dobu, než se to vše začalo projevovat. Čili: my jsme žili celé své dějiny jen v otevřeném systému, a jejich poslední etapu žijeme jaksi na dluh prostoru i na dluh času. Ale teď už nejsou žádná bílá místa na mapě, žádná budoucnost, protože ne příští, ale už naše generace je ohrožena námi samými. Ale my neumíme v uzavřeném systému žít, protože ta situace je také jaksi bezprecedentní. A velká část naší historické empirie není jednoduše extrapolovatelná k řešení globálních problémů, které tady náhle jsou.

A konečně důvod, proč to všechno neumíme, je něco, co Garrett Hardin nazývá veřejným statkem, co já nazývám dialektikou jednotlivce a celku a co nám pro stručnost tady geniálně formuluje Joseph Heller: „já do téhle války nepůjdu, já chci svůj jablečný koláč, svoji holku v Iowě a pikslu Coca-Coly; kvůli mně Amerika tuhle válku ani nevyhraje ani neprohraje, říká Yossarian. A Major Major šílí: a co kdyby takhle uvažoval každý. – No to bych byl pěknej blbec, kdybych zrovna já uvažoval jinak.“ Povšimněte si, prosím, že na této dialektice jednotlivce a celku je založen nejenom náš vztah k životnímu prostředí – totiž ve dvojím smyslu: proč zrovna já bych nezahodil toho vajgla, když ta refýž je jich plná, nic nevyřeším, jsem malý, slabý; nebo: proč zrovna já bych si měl dělat obtíž, proč zrovna já bych si měl škodit. Tedy nejenom náš vztah k životnímu prostředí, ale také, a to se mi zdát být symptomatické, všechny totalitní režimy vycházejí ze stejné logiky. A tato logika je důvodem, nikoliv jediným, ale psychologicky nebo sociologicky hlavním, proč těch šest předchozích věcí neumíme řešit. To jsou tedy ty limity, jimiž jsme obklopili sami sebe nebo jimiž nás obklopila příroda prostřednictvím druhé přírody, tedy kultury a civilizace, kterou jsme vytvořili.

Mohl bych, nebo třeba to ještě uděláme později v diskusi, charakterizovat trvale udržitelný rozvoj, kterému věřím jako skutečně celkovostnímu, konceptuálnímu řešení, které řeší tu kvadraturu kruhu, již jsme naznačil, které přijímá nějaké hodnoty atd., ale nebudu se do toho pouštět. Řekl bych jen tolik, že to, co nás ve skutečnosti limituje, jsou tedy hodnoty, mezi kterými má své místo příroda, ale jsou to vnitřní hodnoty, protože teprve tehdy, když je přijmeme za své, zdá se mi, jsme plně lidmi. A tam hraje roli něco, co nazýváme uvědomělá skromnost. Ptala se mne před časem paní prof. Librová: uvědomělá skromnost je jasná; ale kde já jsem vzal výběrovou náročnost? – a já jsem jí odpovídal, že jsem ji vymyslel hlavou, protože to tak logicky z uvědomělé skromnosti vyplývá. A pak jsem na její podnět zapátral a zjistil, že Erazim Kohák myslí vlastně totéž sousloví úplně jinak. Kde je rozdíl? Co já si vlastně myslím, že patří k těm základním hodnotám? Uvědomělá skromnost jako schopnost vědomě a na základě pečlivé úvahy si odříci všechno, co je zbytné, co nutně nepotřebuji. A výběrová náročnost pak je nárokem člověka používat všechno to, včetně technických hejblat a vymyšleností, co mi umožňuje žít opravdu aktivní, autentický, bohatý, vlastní a nekonzumní život. Když jezdím na tom kole (cyklisté z vašich řad to potvrdí) mám jakýsi nárok na dobré kolo, jestliže mě jízda jako spojení vlastní fyzické aktivity, zážitku přírody a krajiny a lidského technologického důmyslu skutečně uspokojuje. Proč ne, to je dobré a to tak může být. A tomu já věřím, to je jaksi moje výchozí pozice k následující debatě, že tady existuje jakási komplementární hodnota, uvědomělá skromnost a výběrová náročnost. Přičemž Kohák výběrovou náročností myslí právě jen to, co jiný filosof, Milan Machovec, nazývá náročným způsobem života, tedy náročným ke mně samému, tedy opět jen omezení.

Chtěl jsem na závěr poznamenat, že pokud jste očekávali limity ochrany životního prostředí ve smyslu striktně přírodovědně technickém, existuje tady obrovský a nepřeberný repertoár, který je v procesu aktivního, dynamického utváření: existuje pojem nevratné změny, tedy takové, jak ji definuji já, tedy nejen změny, kterou už nejde napravit, protože půdu po půdní erozi už na skalní podloží nepřilepíte; ale nevratná změna je taky taková, na kterou prostě nemá prostředky daná ekonomika. Existuje funkčnost ekosystému, biodiversita, globální životodárné biosférické systémy, ekotopy, existuje měření nejrůznějších příznakových hodnot, existuje princip kritické zátěže, princip únosné kapacity, evironmentálního prostoru, hodnocení rizik a vlivů na životní prostředí. Spolehněme se pro účely této přednášky na to, že tady skutečně existuje obrovské instrumentárium, že ti odborníci toto jaksi umějí a pracují na tom. Existují i hodnoty a jejich zjišťování, které jsou vztažené ke společnosti, jako jsou indikátory trvalé udržitelnosti nebo to, co nazýváme ekologickou stopou, kterou za sebou zanechává určitá společnost v přírodě a krajině a že je to nějakým způsobem kvantifikovatelné, měřitelné (ovšemže se všemi riziky omylu). Řekněme si, že dokonce máme zreflektovánu i pokoru a limitu svého vlastního poznání a to v podobě principu předběžné opatrnosti. Že totiž víme, že toho málo víme a proto si formulujeme zásadu č. 15 Deklarace z Ria, když říkáme: nedostatek vědecké jistoty nesmí být všude tam, kde hrozí vážná nebo nevratná změna, důvodem k odkladu opatření, která by mohla té katastrofě zabránit. Tedy i své vlastní nevědomí nebo nedostatek vědomí a znalostí máme teoreticky reflektováno. K praktické implementaci: zase existuje spousta literatury. Nechci tím unavovat, ale shodou okolností jsem teď připravoval pro studenty přehled ekonomických nástrojů k ochraně životního prostředí a vám se o nich chci zmínit, protože ten ekonomický rozměr u vás tuším, nebo dokonce v něj doufám: jenom to repertoárium ekonomických nástrojů k ochraně životního prostředí, jen jejich výčet zabere pět hustě psaných stránek a je to spousta velmi pozoruhodných, řekl bych až vynalézavých „hraček“, jak lze ekonomiku, svobodnou ekonomiku, tržně konformně nebo kompatibilně parametrizovat tak, aby životnímu prostředí neškodila, nýbrž prospívala – jako malý ekonomický zázrak.

Nevím tedy, jestli jsem Vás zklamal – a tím skončím – ale nepřišel jsem Vás přesvědčovat o tom, že se máme pokoušet spasit svět v rouše žíněném vytrvalým pojídáním tuřínu. Snažil jsem se naznačit, že příroda nás limituje nejen jako jediné zřídlo a jako jediná výpust, již v globálním světě máme, ale vnitřně. Protože jedině tím, že ji budeme respektovat, stáváme se plně lidmi. Za druhé, že ony vnější limity dovedeme už celkem slušně uchopit, popsat, změřit, zvážit a že pracujeme na modelu světa, který by byl trvale udržitelný. O jeho mechanismech se bavme. Za třetí, že to, co naopak ještě dobře neumíme právě vzhledem k dialektice jednotlivce a celku je to, jak se dostat z místa A do místa B. Od toho modelu světa, který jsem se pokusil popsat, k modelu světu, který už trošku popsán je, totiž ke světu trvalé udržitelnosti. Za čtvrté, že součástí tohoto modelu světa může a dokonce musí být svobodný trh, je-li parametrizován tak, jak jsem skoro ani nenaznačil a troufnu si dokonce na silné tvrzení, že v rámci tohoto trhu můžeme mít přírodu jako jeden ze subjektů, které nám poskytují své služby a že za ně máme platit. To je ten tržně konformní princip, jenž ty z nás, kteří si neosvojí přírodu jako vnitřní imanentní hodnotu a nepřimějí se metodou „cukru“ etického k jejímu respektování, přiměje k témuž metodou ekonomického „biče“. Ať tak či tak, všichni můžeme respektovat limity přírody, rozvíjet to dobré, co je v nás a žít přitom bohatý, aktivní, autentický a jedinečný barevný život. Děkuji Vám za pozornost.

 

 

 

 

 

Jan Keller

 Z názvu besedy je patrná obava pořádajících z toho, že ochrana životního prostředí by mohla ohrozit hodnoty svobody a individuálních práv, které jsou klíčové pro sebedefinici současné společnosti.

 Taková obava je, podle mého názoru, naprosto lichá, a to hned z několika důvodů. Uvedu alespoň tři z nich. Jsou to důvody sociální, politické a hodnotové, které zcela bezpečně zmaří hned v zárodku jakoukoliv razantnější "zelenou" iniciativu, ať již byly její cíle jakékoliv.

1. Faktor sociální - střední vrstvy v rizikové společnosti

 Každá společnost je v principu složena ze tří vrstev. Horní vrstvu tvoří ti, kdo z daného řádu natolik výrazně profitují, že jim to dává prostředky, jak se "vykoupit" z případných ohrožení, která dané uspořádání produkuje. Ve spodní vrstvě se naopak kumulují nevýhody tohoto uspořádání, jež jsou ideologicky mírněny poukazy na budoucí "prokapávání" žádaných zisků. Mezi tím jsou vrstvy střední, které na rozdíl od spodních na určitých ziscích reálně participují, zároveň jsou však, na rozdíl od horních, více či méně citelně ohrožováni produkovanými riziky.

 S přechodem od klasické modernity ke společnosti rizikové (U.Beck) se charakter středních vrstev výrazně proměnil. Klasická modernita řešila téměř výlučně problém distribuce dobra (v podobě majetku, příjmů, pracovních příležitostí, sociálního zajištění apod.). Dva návody na řešení tohoto problému vykrystalizovaly do podoby politické pravice a levice. V demokratických zemích se podařilo učinit z pravice a levice spoluhráče. Výsledkem jejich hry byla kromě rozšíření participace na základních lidských právech také široká demokratizace spotřeby. Prudký nárůst participujících a konzumujících středních vrstev společnosti vedl k široce přijímanému sociálnímu smíru. Díky tomu byla společnost na dlouhá desetiletí stabilizována. Současná krize sociálního státu naznačuje, že tento stav nemusí být trvalý, což je sociálně velice riskantní. Přechod k rizikové společnosti znamená, že spolu s distribucí sociálního dobra se stává stále aktuálnější rozdělování zla v podobě nejrůznějších rizik a ohrožení, jež vznikají v důsledku rutinního fungování modernity. Také v tomto kontextu se ustavily tři vrstvy. Přibližme tento problém na případu automobilismu. Vrstva horní je tvořena těmi, kdo z výroby a provozování masového automobilismu profitují natolik, že jim to umožňuje vykoupit se z rizik (mohou bydlet stranou velkého dopravního ruchu, dávají přednost dopravě letecké, rytmus jejich života není podřízen rytmu dopravních špiček).

 Spodní vrstva je odkázána na veřejnou dopravu, přitom však bydlí nejčastěji v blízkosti frekventovaných ulic a silnic. Zhoršování dopravní obslužnosti v důsledku rozvoje automobilismu tuto vrstvu postihuje zdaleka nejvíce. Nemá prostředky, jak se neblahým trendům bránit.

 Střední vrstva je tvořena těmi, kdo využívají výhod automobilu, ale zároveň jsou vystaveni všem negativním externalitám automobilového provozu. Tito lidé jsou automobilismem poškozováni, stali se však spoluviníky této situace. Čím více budou poškozováni, tím více budou hledat kompenzaci v ještě větším využívání výhod svého vlastního automobilu. Ze stejných důvodů budou narůstat počty těchto kompliců automobilové kultury.

 Co to znamená vzhledem k proměně středních vrstev? Zatímco v klasické modernitě nárůst středních vrstev snižoval míru sociální frustrace, nárůst středních vrstev v rizikové společnosti snižuje stejným tempem ochotu zamýšlet se radikálněji nad situací, která ve svém důsledku poškozuje všechny. Odpůrci ekologů mohou tedy být naprosto klidní. Nejvlivnější a nejpočetnější vrstvy společnosti není možno získat pro participaci na ekologickém hnutí. Odpůrci ekologů si mohou bez nejmenšího rizika dále kopnout do skupinek ochranářských marginálů a obviňovat je ze všech možných zločinů proti lidským svobodám. Tato strategie může být politicky výhodná právě proto, že naprostá většina voličů (střední vrstvy rizikové společnosti) tyto marginály nikdy nepodpoří.

2. Faktor politický - vnitřní nesourodost Zelených

 Samotný charakter ekologického hnutí dává další záruky, že z tohoto směru rozhodně nehrozí svobodě v rámci organizované modernity žádné nebezpečí. Uvedu jen několik důkazů:

 a) Zelení nemají přesnější představu o tom, jak koncepci trvalé udržitelnosti, jejíž obecné zásady není těžké stanovit, operacionalizovat do podoby ekonomické a sociální každodennosti.

Koncepce trvale udržitelného rozvoje by při dnešním nastavení ekonomiky s nejvyšší pravděpodobností znamenala výrazný pokles ekonomického výkonu (pokud by energie fosilní byla nahrazena různými formami energie obnovitelné), anebo výrazný vzrůst nezaměstnanosti (pokud by byly redukovány ekologicky nejškodlivější lidské činnosti), či dokonce zhroucení ekonomiky (pokud by byl redukován rozsah ekologicky škodlivého zahraničního obchodu, jež je spojen s výraznými negativními externalitami z transportu).

 Přínosem všech těchto opatření by mohlo být snížení zátěže životního prostředí, je však otázka, zda by bylo za takovou cenu lidmi vítáno či tolerováno.

 b) Zelení, kteří jsou jednotni v odhadu rizik, jež dnešnímu člověku v důsledku ekologické krize hrozí, nejsou zdaleka jednotni v názoru na optimální způsob redistribuce společenského dobra. Čím více by se přiblížili participaci na moci, s tím větší pravděpodobností by se rozpadli podle klasické pravolevé škály.

 Kompromisy, které by museli, vzhledem ke svému malému počtu, učinit v rámci jakékoliv koalice, by eliminovaly mnohé z jádra jejich programu. Příklad německých Zelených je více než výmluvný.

3. Faktor hodnotový - strach a úzkosti jsou na straně svobody

 Mocným faktorem, jenž pohání lidské jednání, jsou nepřiznané obavy a skryté úzkosti. Existují hypotézy, podle nichž je třeba hledat původ konceptů typu pokrok, růst, prosperita v obyčejném lidském strachu. Jde o strach z nedostatku, který doprovází lidskou zkušenost odnepaměti. Tento strach vede lidi k tomu, aby raději mnohonásobně předimenzovávali objem svých zásob, a aby tyto zásoby shromažďovali třeba i za cenu krajní nešetrnosti k prostředí. Debaty o ekonomickém růstu vedené mezi ekology a ekonomy jsou jen zdánlivě záležitostí čistě racionální argumentace. Za zdánlivě nehodnotícím konceptem růstu jsou skryty obavy z nedostatku. Opakem růstu pro nás není uměřenost, skromnost, dobrý život. Opak růstu je vnímán jako úpadek, krach, naprostý bankrot. Stále rychlejší růst je jediný prostředek, jak zabránit úplnému zhroucení.

 Aritmetika lidského strachu prošla velmi kuriozní proměnu. Neustále máme tak velké obavy z nedostatku, z příliš malých skladů a nedostatečných zásob, že si nepřipouštíme rizika, která jsou spojena s vyčerpáváním přírody za účelem hromadění zásob. Staré strachy nás pudí na trajektorii, která není dlouhodobě schůdná, my však váhu nebezpečí číhajícího vpředu snižujeme, protože ve zkušenosti máme krystalizovány strachy jiného typu.

 Odpůrci ekologů vědomě s našimi zažitými strachy manipulují pokaždé, když varují před návratem na stromy či do jeskyní. Je to jen básnický opis situace chronického nedostatku, kterým straší lidi. Ekologové naopak straší vizí ekologické krize a katastrofy. Karty vynášené jejich odpůrci jsou však silnější. Zatímco dokonanou světovou ekologickou katastrofu ještě nikdo nezažil, obavy z nedostatku prožíváme každý měsíc před výplatou. Strach z nedostatku je v lidstvu zafixován natolik, že varování před svícením loučemi zabírá naprosto spolehlivě, bez ohledu na to, jak upřímně bylo míněno. Závěrem mi dovolte vrátit se ke strachu z toho, že snahy ekologů mohou ohrozit lidskou svobodu. Pokusil jsem se naznačit, že tyto obavy jsou z mnoha důvodů neopodstatněné. Mohou však docela dobře fungovat jako sebenaplňující se proroctví. Pokud by se chtěl někdo pokusit lidskou svobodu z nějakého důvodu omezit, nemůže tak v demokracii učinit bez ohledu na veřejné mínění. Nejschůdnější cestou je pak vyvolání dojmu, že někdo jiný naši svobodu ohrožuje. Za eliminaci takové síly budou pak lidé velmi vděčni, byť by se ukázalo nezbytným z důvodů preventivních omezit poněkud třeba i svobodu jejich.

 Tato poznámka není míněna jako návod k jednání, pouze jako návod k přemýšlení.

 

Roman Joch

 

Děkuji za slovo. Byl jsem trochu překvapen, když mě Radim Špaček požádal, abych mluvil o tématu „životní prostředí a limity jeho ochrany“, protože to není moje hlavní téma. I když: asi před dvěma lety ODA měl pracovní konferenci v Teplicích právě o ochraně životního prostředí, na kterou jsem si připravil jeden příspěvek, ze kterého budu teď trochu čerpat.

Předtím mi ale dovolte krátkou odbočku: možná víte, že pan doktor Keller píše v deníku Právo velice vtipné články proti zásahu NATO proti Jugoslávii. V roce 1931 byla na Oxfordské univerzitě debata, v níž pacifisté argumentovali proti nepacifistům o tom, zda je správné, aby anglická mládež opět někdy dobrovolně umírala za svoji zemi a svého krále. Pacifisté byli velice výřeční a přesvědčili přítomné studenty, aby odhlasovali, že oni v žádném případě nebudou umírat za svoji vlast a svého krále. Pochopitelně, právě i v důsledku tohoto sentimentu, který nebyl vyslán jen směrem k anglickým estétům a bohémům z Oxfordu, nýbrž který velice pozorně sledovali lidé i jinde, např. v Německu, tito studenti téměř do jednoho o deset let později zemřeli. Zemřeli nad Krétou, zemřeli nad Británii, zemřeli na normanských plážích, zemřeli v Ardenách. Abych to shrnul: lze se velmi snadno vysmívat z války a z těch byrokratických termínů jako „colateral damage“ - když letadlo NATO nezáměrně zasáhne civilní cíl, v byrokratické řeči se tomu říká „postranná škoda“ nebo „postranné ztráty“. Trošku to zní cynicky, odpudivě. Právě tak, jako když CIA měla ve svém jednom manuálu označení pro vraždu jako „poškození zdraví z důvodu extrémního předsudku“. Tyto byrokratické výstřelky lze velice snadno kritizovat a "strefovat" se do nich, ale musíme si být vědomi těch zásadních věcí: nežijeme v ideálním světě, a proto nečinnost, jakkoliv se může zdá být ctnostná v daném momentu, může dlouhodobě vést do pekel. Jistě, kdo nic nedělá, nic nepokazí. A kdo něco dělá, může toho zkazit hodně. Ale nečinnost za určitých okolností je horší než nedokonalá činnost. V letech 1940-44 obyvatelé Francie žili v relativním míru. Nepadaly na ně bomby (nebo málo na ně padaly bomby), měli dostatek jídla a když udali Gestapu nějakého místního žida, měli i výhody. Po 6. červnu 1944 se Francií prohnala fronta. V důsledku toho mnoho Francouzů zemřelo. Má to snad znamenat, že situace v letech 1940-44 byla lepší, než to válečné období po vylodění v Normandii?

Nyní již k dnešnímu tématu. Konference ODA před dvěma lety měla název "Konzervatizmus a ochrana životního prostředí". Konzervativní pozice má více méně jedno jediné zdůvodnění. Hlavním, ale vlastně jediným důvodem pro konzervativní pozici je konstatování faktu, že člověk je inherentně nedokonalou bytostí, že je nutně nedokonalý. Když si tento fakt uvědomíme, pak všechno se nám odvíjí snadno. Zjistíme, že žádný ráj, žádná utopie na zemi není možná z principu věcí, ale velice snadno je možné na zemi peklo. To vidíme v Jugoslávii, v Kosovu, to jsme viděli v Bosně. Existují některé návody na to, jak zabránit vzniku pekla na zemi, ale neexistuje nic, co by mohlo dosáhnout na zemi ráj. A obecně řečeno, tím základním návodem je dodržovat určitá pravidla, určité normy. Podřizovat se dobrovolně nebo mimovolně určitým konvencím. To má šanci udržet na uzdě ty nedokonalé projevy lidské přirozenosti, ty impulsy v ní, jež vedou člověka ke zlu. S tím souvisí význam tradic, církví, náboženství, atd. Tím druhým poznatkem, který vyplývá z nedokonalosti člověka, je skutečnost, že stát, státní instituce - jakkoli jsou přirozené, jakkoli jsou nutné - mají velice malou možnost pozitivně, aktivně zlepšit společnost. Na druhé straně mohou velice snadno společnost poškodit. Dvacáté století říká, že stát je potenciálním (nikoli nutným, ale potenciálním) nepřítelem každého slušného, pracovitého a mírumilovného člověka. Z toho plyne požadavek, aby role státu byla přesně vymezena a omezena - a to z toho důvodu, že stát je jedinou institucí ve společnosti, která má monopol na legální použití násilí. Uvedu příklad: můžeme mít různé názory - já si mohu myslet, že je správné, aby byly nízké daně, aby nebyly potraty, a aby se bombardoval Miloševič; někdo jiný si může myslet pravý opak. My oba se pak můžeme "utkávat" o přízeň veřejnosti, můžeme přesvědčovat lidi, ale nikdo z nás obou nemá monopol na legální užití násilí. Zatímco stát ho má. Když státní vládce - ať je to monarcha, prezident, předseda vlády, nebo Parlament - na něčem usnese, pak již disent není možný. Když já jako jednotlivec se mýlím nebo konám špatně, důsledku ponesu já, maximálně mé nejbližší okolí. Když vládce státu koná špatně, může na to zařvat celá země.

Řekl bych, že konzervativní pohled na člověka je velice stručně a skvěle vyjádřen dvěma křesťanskými dogmaty, která sdílejí rovněž ortodoxní židé, pokud je mi známo. Tím jedním dogmatem je dogma dědičného hříchu, které zdůrazňuje tu inherentní nedokonalost člověka; a tím druhým dogmatem je dogma nesmrtelné duše člověka, které říká, že člověk je bytost velice unikátní, velice cenná. Má nesmrtelnou duši na rozdíl od všech pozemských institucí, tvorů a věcí; z toho plyne, že ostatní lidé - včetně státu - se k němu nemohou chovat svévolně. Např. tak, jak se chová Miloševič ke svým "poddaným" v Kosovu.

Z toho co jsem řekl o konzervatizmu je zřejmé, že to co konzervativce nejvíce zajímá, jsou konkrétní lidské bytosti. Nikoli abstraktna. Abstraktna jsou pro konzervativce podezřelá. Naopak, zajímají ho konkrétní lidské bytosti, které žijí v konkrétních podmínkách řádu, činí morální nebo také nemorální volby, a žijí v konkrétním prostředí. Z toho plyne, že životní prostředí není primárním objektem zájmu konzervatizmu. Je podružné. Primární jsou konkrétní lidé a jejich duše. To je to podstatné v posledku. Životní prostředí a příroda obecně jsou pouhou kulisou lidského konání a chování. Jeden člověk má mnohem větší význam než stádo delfínů, jakkoli inteligentních, přítulných nebo roztomilých. Ale to, že životní prostřední není objektem primárního zájmu konzervativců, neznamená, že konzervativci se o životní prostředí vůbec nezajímají. Ale zajímají - právě proto, že je prostředím života lidských bytostí. Právě proto, že konzervatizmus má zájem o člověka, má zájem rovněž i o prostředí, v němž konkrétní lidé žijí. A pochopitelně to prostředí musí být hodné lidského života. To znamená, musí být utěšené a milé. Jak řekl Edmund Burke, otec konzervatizmu: „země, abychom ji mohli milovat, musí být příjemná.“ To platí i pro životní prostředí. Aby se v něm dalo žít, aby vůbec stálo za to v něm žít, musí být příjemné. V tomto smyslu konzervace dobrého životního prostředí je navýsost konzervativním motivem i počinem. Ostatně, konzervativci usilují o utěšenou společnost, ve které lze žít, mít rodiny a vychovávat děti. Uvedu jeden bonmot Michaela Novaka, který byl ve svém mládí celkem turbulentním liberálem a později se stal neokonzervativcem a řekl: „Neokonzervativec je liberál s dospívajícími dcerami". V tomto kontextu můžeme říci, že konzervativní ochránce životního prostředí je, řekněme, bývalý bezcitný konzervativec nebo liberál nebo kdokoli, kdo se setkal s nějakým otřesným příkladem znečištění životního prostředí.

Nyní by mělo být zřejmé, že otázkou není zda ochrana životního prostředí (odpovědí je rozhodně ano), nýbrž jakým způsobem ochraňovat životní prostředí. Samozřejmě hrozí možnost, že tuto ochranu lze pojmout absolutisticky. Lze theologizovat přírodu, jak to dělal Lovellock, lze pracovat s hypotézami nějaké Gaie - živého organizmu, kterým je země - s tím, že všechny ostatní projevy života, jako je bakterie, mravenci, ptáky, lidé, jsou čistě jejími projevy; lze se klanět přírodě, prostě lze zavádět různé neopanteistické kulty; a lze rovněž ukřižovat lidské bytosti na kříž zeleně, mohu-li to říci abstraktně. Ale životní prostředí lze rovněž ochraňovat rozumnou formou, právě tak, jako lze ochranu „přehnat“. Uvedu jeden příklad, jak lze přehnat dobrou pohnutku - příklad, nikoli z ochrany životního prostředí, ale z ochrany kulturních památek: V minulém století žil jeden prominentní (a eminentní) viktorián, teoretik kultury Matthew Arnold. On byl původně liberál, což v té době ještě znamenalo ochránce svobody, ale současně byl obdivovatelem vysoké kultury, skutečné kultury. On si všiml, velice správně, že lid je velice „tupý“, co se týká kultury. Lid dává přednost, má-li svobodu, kýči. A proto se Arnold postupně začal odklánět od ideálu svobody pro lid ve prospěch ideálu jakési vlády elity, kulturní elity, která by vydatně zdaňovala lid v zájmu, řekněme, skvělých kulturních památek. To znamená, že on správně viděl, že všechno to, co chce lid, není nutně správné. Ale z tohoto poznatku přišel - podle mého názoru - ke špatnému závěru, že je správné - právě proto, že lid je "tupý" - pohrdat lidem a nastolit jakousi svobodě nepřátelskou vládu, která se nebude ohlížet na lidi, a proto bude moci dosahovat některých ušlechtilých cílů, např. ochraňovat skvostné umění, skvostnou kulturu. Obávám se, že hrozí, že toto se stane případem i některých zapálených ochránců životního prostředí. Jejich pohnutky jsou čisté. O tom nemusíme pochybovat. Právě, tak jako byly čisté pohnutky komunistů. Musejí si však uvědomit, že dobré životní prostředí je parciálním cílem člověka. Jedním z dobrých cílů, skutečně dobrých cílů, a jako takové musí být tudíž vybalancované s požadavky cílů jiných, stejně tak legitimních. Tím, že člověk prostě žije, znečišťuje. Je jasné, že to znečišťování nemá překročit určitou míru - to je jasné - ale rovněž není správné usilovat o totální eliminaci znečišťování, protože to by znamenalo totální eliminaci civilizované formy života. Znamená to, že my tady nejsme na pozici nějakých absolutních principů dobra a zla, nýbrž jsme tady na pozici toho, že volíme mezi několika dobrými cíli a musíme mezi nimi vyvažovat. Jedním z těch dobrých cílů je samozřejmě ochrana přijatelného životního prostředí. Ale ne každý návod nebo navržený prostředek na ochranu tohoto dobrého cíle, je nutně dobrý. Bohužel mnohé z nich jsou špatné a vedli by k totální - a totalitní - eliminaci lidské svobody. (Stejně tak: souhlasme na chviličku s požadavkem ranních komunistů, že nikdo by neměl žít v extrémní bídě. Pokud však sdílíme tento požadavek, to neznamená, že máme hned velebit vládu Stalina a Lenina.) Chceme-li ochraňovat životní prostředí, neznamená to hned, že musíme "skočit" na každý nátlak, návrh nebo nápad sebeproklamovaných ochránců životního prostředí. A některé nápady, byť dobře míněné, mají skutečně mnohé negativní následky. Uvedu dva příklady, které naznačí, co si myslím, že je správnou strategií při ochraně životního prostředí.

Jeden se přímo netýká životního prostředí, ale svou podstatou je podobný: Začátkem 90. let u jednoho leteckého neštěstí ve Spojených státech, kdy letadlo mělo poruchu a špatně přistálo, několik lidí zemřelo, mezi nimi zemřelo i jedno dítě. A pak následné testy ukázaly, že kdyby to dítě sedělo ve speciálně upravené sedačce pro děti (sedělo v normálním křesle pro dospělé), že by nejspíše přežilo to nedokonalé přistání. V důsledku toho byla přijata federální regulace, která přikázala, že všechna letadla leteckých společností, která přistávají na území Spojených států, musejí mít část svých sedadel přebudovanou na dětské sedačky. Málokdo v té době protestoval proti této regulaci - samozřejmě byla to regulace namířena na ochranu našich dětí a kdo je proti bezpečí našich dětí? - to nikdo není - a i když někdo je, tak si to nedovolí otevřeně říci. Takže regulace byla schválena, a co se stalo pak? Samozřejmě letecké společnosti musely svůj letecký park přebudovat a to je něco stálo. Musely nějak sehnat peníze na tuto rekonstrukci sedadel. A proto zvýšily ceny letenek, což se zdá být logické. Ale co to znamená, že zvýšily ceny letenek? Znamená to, že mnozí, řekněme chudší rodiče nebo rodiny, kteří před tímto zdražením na středně krátké vzdálenosti cestovaly spíše letecky než autem, v důsledku tohoto zdražení pak cestovaly na tyto středně krátké vzdálenosti svými auty. A jak víme, automobilová doprava je statisticky mnohem méně bezpečná než letecká. V důsledku automobilových dopravních nehod zemřelo mnohem více dětí, než by zemřelo při leteckých nehodách, kdyby tato povinná rekonstrukce leteckého parku nebyla přikázána. Byly to pochopitelně děti těch chudších rodičů, kteří potom nepovažovali za únosné cestovat na kratší cesty letecky. To znamená, že pohnutka regulace byla čistá, ale představovala nešetrný zásah a vedla k tomu, že její výsledky byly kontraproduktivní.

Druhý příklad se již týká životního prostředí: Myslím, že to byla Rhodesie - ještě v 60. a 70. letech, kdy tam vládla vláda bělošské menšiny pod vedením premiéra Iana Smithe, což byl anglický válečný hrdina z druhé světové války - kde byl povolen chov a odstřel slonů pro slonovinu. Byly tam sloní farmy, kde se slony chovaly a bylo jich dost. Pak ale Smithova vláda nakonec ustoupila volání afrického lidu po sebeurčení a byla nahrazena diktaturou Roberta Mugabe, který tam vládne dodnes a nyní již Zimbabwe, nikoliv Rhodesie, stejně jako ostatní africké země, zakázala zabíjení slonů kvůli jejich klům. Co se však děje? Děje se, samozřejmě, že pytláci slony zabíjejí. Mnoho lidí, kteří milují slony nebo obecně mají rády zvířátka, to považuje za nehoráznost, že někdo je schopen zabít slona, tak inteligentní zvíře, kvůli tomu, aby měl nějaký šperk. Ale my konzervativci, kteří víme, že lidé jsou nedokonalí, jsme prostě s tím smířeni a víme, že toto je součástí lidské přirozenosti, že lidé, alespoň většina lidí, dá vždy přednost raději šperku než životu nějakého slona někde v Africe. Takže africké vlády zakazují zabíjení slonů za účelem slonoviny, samozřejmě pytláci je neposlouchají, ale vtip je v tom, že pytláci jsou lépe zorganizovaní a efektivnější než stát. Jen málo co je tak neefektivní jako stát. Není se co divit, že státy, hlavně africké státy, které jsou víceméně vtipem než státem, válku proti pytlákům prohrávají. To znamená, že výsledkem (i když v mnoha afrických státech je trest smrti za zabití slona) je to, že u