14. veřejné slyšení na téma "Rodina a stát"

14. veřejné slyšení na téma "Rodina a stát" ze dne 1. 7. 1999

 

Karel Ledvinka

 

Vážené dámy, vážení pánové !

 

            U zrodu občanského sdružení ARCHA stála řada osob s aktivním zájmem o veřejné záležitosti. Podnětem k založení sdružení byla jejich zkušenost, že celou řadu problémů a témat, které mají pro společnost zásadní význam, politické strany buď ignorují, nebo se jimi zabývají pouze takovým způsobem, jenž vyhovuje jejich momentálním mocenským nebo volebním zájmům. Tato skutečnost pak podstatně ovlivňuje i míru veřejné pozornosti a informovanosti o daných věcech.

 

            Hlavní cíl  občanského sdružení ARCHA je tento stav alespoň do jisté míry změnit tím, že organizuje veřejné události, při nichž jsou jednotlivá témata projednávána bez zmíněných mocenských a volebních ohledů. Především formou veřejných slyšení, konferencí, seminářů apod.

 

            Jako nejvhodnější forma veřejných událostí se k tomuto účelu ukazují veřejná slyšení. Občanské sdružení  ARCHA úspěšně organizovalo v roce 1998  prvních sedm slyšení.

 

            Podotýkám, že každé slyšení je zvukově nahráváno, nahrávka přepsána a vydána jako samostatný tisk. Podotýkám dále, že pozvánky na všechny akce OS ARCHA a následně výstupy jsou k dispozici na stránkách INTERNETU.

 

            Ve druhé etapě – tedy v roce 1999 připravilo občanské sdružení ARCHA dalších dvanáct veřejných slyšení. Tento projekt získal podporu v rámci programu PHARE. Díky tomu je projekt v 90 % plánovaných výdajů financován Komisí Evropského společenství.

 

Dámy a pánové!

 

Z pověření výboru OS ARCHA Vás na 14. veřejném slyšení v roce 1999 vítám a dovolte, abych jednání oficielně zahájil předáním slova Mgr. Michaele Freiové, z Občanského institutu, Mgr. Janě Volfové, poslankyni Parlamentu ČR za ČSSD a Ing. Janovi Zahradilovi, poslanci Parlamentu ČR za ODS, kteří z pověření výboru prezentují dnešní téma. Prezentátorem dnešního veřejného slyšení za výbor OS ARCHA je pan Pavel Bratinka.

 

Pavel Bratinka

 

            Děkuji za slovo, i já Vás vítám a předávám slovo hlavnímu řečníkovi paní Mgr. Michaele Freiové. Protože se nedostavila bez omluvy paní poslankyně Volfová, ujme se jako druhý slova pan poslanec ing.  Zahradil.

        

 

 

 

 

 

 

Michaela Freiová

Dámy a pánové,

přeji Vám všem dobré odpoledne a na začátku dnešního vystoupení bych Vám chtěla především poděkovat za to, že tak v poměrně krátké době se mi dostává cti promluvit ve Vašem  kruhu a prosím, abyste toto moje poděkování nepovažovali za formální.

 Programem „Rodinné hodnoty“, který se soustřeďuje na postavení rodiny a dalších přirozených institucí ve společnosti se zabývám v Občanském institutu už pátý rok (mimochodem některé z písemných výstupů  programu jsou k dispozici vzadu u stolu). Zabývá-li se člověk nějakou problematikou takto dlouho, klade si vždycky otázku, co z ní vybrat, to či ono pro konkrétní publikum. Na jedné straně je pravda, ocitnu-li se v prostředí, které se samo označuje a jistě právem za konzervativní, bylo by možné považovat některá východiska, konkrétně tedy představu o klíčovém významu rodiny pro zdravé fungování společnosti, prostě za daná a jenom je uvést. Ale na druhou stranu žijeme v situaci a žijeme ve společnosti, která rodinu zpochybňuje a proto by bylo dobré i o tom zpochybňování na začátku něco říci. 

Zpochybňování rodiny může být samozřejmě chápáno různě. Jednak jsou různá zpochybňování účelová, která mají za cíl usnadnit některé postoje, některé politické agendy, takže řekne-li mi např. aktivní činitel v protidrogové prevenci, že 80 % českých rodin u nás neplní svou funkci, označila bych to spíše za  účelové zpochybnění. Ale to je příliš povrchní rovina věci. Způsoby, kterými je dnes rodina zpochybňována,  nebo spíše hlavní způsob, kterým je dnes rodina zpochybňována, je zakotven hlouběji filozoficky a plynou z něho důsledky pro životní praxi značné části společnosti. Místo dlouhých výkladů se odvolám na sociologickou práci, která byla v češtině vydána nedávno před necelým rokem a stala se poměrně populární. Jde o knihu francouzského sociologa Gillese Lipovetskyho "Éra prázdnoty" a s odvoláním na tuto práci bych zkráceně řekla, že životní forma, životní postoj, kterou přičítá Gilles  Lipovetsky dnešnímu člověku, charakterizuje on jako přístup narcistní. Uvedu krátký citát, který osvětlí zhruba styl charakteristiky u Lipovetskyho. Říká: " Narcismus vznikl ze všeobecného odklonu od společenských hodnot a cílů, vyvolaného procesem personalizace. Upuštění od velkých názorových systémů jde ruku v ruce s nadměrným zaměřením na vlastní já. V systémech, jejíž pohonem je rozkoš, blahobyt a změkčování norem, všechno směřuje k podporování čirého individualismu, psychoanalytického individualismu (na tomto místě se Lipovetsky obsáhle odvolává např. na filmy Woody Allena) zbaveného všech masových rámců a snažícího se o všeobecné zdůraznění hodnoty člověka". Konec citátu. Praktické příklady toho, co Lipovetsky touto charakteristikou míní, můžeme vidět v podstatě v každém periodickém tisku, který se nějakým způsobem chce obracet na lidi úspěšné a držící krok s dnešní dobou. Jde tedy o vzor člověka mobilního, flexibilního, úspěšného, který si je plně vědom svých cílů a za nimi jde. Tolik Lipovetsky.

 Přesnost a sociologická poctivost, se kterou Lipovetsky dnešního člověka charakterizuje, je - přiznám se - pro mne v překvapivém rozporu s chybnou interpretací antické báje o Narcisovi. A z této chybné interpretace podle mého soudu pramení i chybná interpretace člověka a jeho osudu a situace společnosti dnes. Protože to, co se stává Narcisovou zkázou v antické báji, není on sám, není jeho vlastní tvář, ale je to jeho obraz na vodní hladině. Je to obraz, který je nepřesný, poněkud zkreslený a to, za čím se Narcis žene a proč ztrácí sebe sama, je tedy zkreslený obraz, který sám o sobě získává. Uvážíme-li, že antická báje o Narcisovi vznikla v řeckém jazykovém prostředí, kde slovo PROSOPON znamená nejenom tvář, ale také osobnost, osobu, odtud latinské persona, můžeme vyvodit nebo si poukázat na chybu, které se Lipovecký po mém soudu ve svém rozboru dopouští. To, za čím se žene ta část společnosti, ta část lidí a ta část naší osobnosti, která je nějak přitahována krajním individualismem dnešní doby, není plná seberealizace. Není realizace vlastní osoby, ale spíše sledování jakéhosi obrazu, který se může stát klamným a může člověka zničit.

 Dalo by se tedy říci, že v dnešní době se ocitá západní civilizace na jakési křižovatce, kde jeden směr vede skutečně ke krajnímu individualismu, o kterém se často hovoří, individualismu, který se nehodlá vázat žádnými dlouhodobými vztahy, nehodlá se podřizovat žádným obecně sdíleným limitům, ale druhý směr vývoje vede naopak k zdůraznění těch přirozených institucí a té přirozené instituce, která ještě donedávna byla považována víceméně za samozřejmý základ života, o kterém není třeba zvláště přemítat, totiž rodiny.. Protože a tady bych se vrátila ještě jednou ale ne naposled k báji o Narcisovi, ten pravý obraz naší osobnosti, pravý obraz naší tváře nacházíme především v tvářích těch druhých. V tom, jakým způsobem oni vidí nás a jak my vnímáme způsob, kterým nás oni vidí. Dalo by se tedy říci, že o skutečně personalistickém pojetí člověka lze mluvit pouze tam, kde lidská osoba zraje přejímáním rolí, které určují její vazbu k dalším osobám. A základem tohoto procesu je rodina.

 Vidíme tedy, že současně s tou zjevnou tendencí ke krajnímu individualismu, kterou samozřejmě nehodlám popírat, se stále posilují tendence k systematické práci na posílení úlohy rodiny a dalších zprostředkujících institucí, např. bezprostřední občanské obce v západní civilizaci. V tomto smyslu skutečně rodinu považuji za civilizační křižovatku křesťanského západu. Téma, které nám dnes bylo zadáno zní "Rodina a stát". Přiznám se, že považuji toto zadání za poněkud zúžené, postrádám v něm slovo společnost. Protože společnost si pro své fungování vytváří celou řadu institucí a stát je jedna z nich. Instituce samozřejmě velmi důležitá, ale není jediná. Proto bych raději přesunula pojetí toho tématu ke vztahu rodiny a veřejné sféry obecně  - ke vztahu soukromého a veřejného.

 A tady téma, tak jak bylo zadáno samozřejmě klade dvě otázky. Otázku cílovou, jak má veřejná sféra zacházet s rodinou a tato cílová otázka ovšem vychází z otázky předpokladové, tzn. z otázky co znamená rodina pro veřejnou sféru, pro společnost jako celek, v posledku také pro stát. Shrnu-li to co nejstručněji, vyšla bych opět z připomínky, že na rozdíl od oblíbené komunistické představy, která zaprvé ztotožňovala společnost se státem, ale především považovala společnost za jakýsi monolit nebo za amorfní shrnutí jednotlivců, nad nimiž někde nahoře vládne státostrana, tedy na rozdíl od této představy dnes vidíme a demokratická společnost chápe sebe samu jako živý organizmus, který je protkaný sítí vnitřních struktur, které mají mezi sebou různé vazby. Tyto vnitřní struktury vycházejí z přirozených institucí, které si lidská společnost spontánně vytváří, které jsou starší než stát, které jsou člověku bližší, ale na druhé straně mohou také  sloužit a slouží jako zprostředkující instituce, jako zprostředkující cesty, kterými člověk do těch megainstitucí společenského života, k nimž stát také samozřejmě patří, vnáší svoji představu o životě, svůj systém hodnot v porovnání, v konfrontaci, harmonizaci, s představami, které mají a systémy hodnot, které mají jiní lidé. Tady bychom mohli skutečně říci, že ohniskem této občanské infrastruktury je rodina a pokud bychom chtěli mluvit o společnosti jako o živém organizmu, můžeme rodinu bez přehánění označit za "srdce", které vhání do všech těch jednotlivých cév, tepen, vnitřních struktur krev života.

 

Rodina pro společnost vykonává celou řadu funkcí a já se omezím jenom na některé z nich a vezmu to velmi rámcově. Především je tady přínos rodiny k právnímu řádu. Právní řád společnosti je bytostně závislý na tom, jak mají lidé pravidla svého vzájemného spolužití internalizována. Je závislý na tom, nakolik považují lidé pravidla společného života za svá vlastní. Čím více je člověk vybaven prosociálním chováním, čím více je vybaven schopností sebekontroly, tím méně je třeba kontrolovat ho prostřednictvím zákonů, policie apod. Dalším přínosem, který rodina pro společnost vykonává, je přínos k ekonomické prosperitě. Je to samozřejmě zaprvé skutečnost, že právě v rodině člověk získává pozitivní přístup k práci, pozitivní přístup ke vzdělání, smysl pro disciplínu a všechno to, co ho připravuje k tomu, aby mohl od širší společnosti přijímat příklady profesní a jiné. Ale nejde jenom o tuto bezprostřední přípravu jednotlivého člověka. Ekonomická prosperita a rodinný život má (jak to na rodinném kongresu před dvěma lety tady v Praze řekl demokrat a ekonom Didier Lecaillon.) společný jeden prvek a tím je odvaha, schopnost riskovat, představivost a vůle k inovaci. Otevřít se k přijetí nového života, založit rodinu, to vyžaduje odvahu, kreativitu a to jsou vlastnosti, které také člověk potřebuje pro úspěch v ekonomickém životě. Jsou to vlastnosti, které společnost potřebuje proto, aby její ekonomika řádně a úspěšně fungovala.

Naprosto klíčový je potom přínos rodiny k prosperitě sociální. Tady musím připomenout, že my dnes stojíme časově na jakémsi zlomu, který následuje po sféře průmyslové revoluce. Zase velmi stručně řečeno. Po dlouhá staletí, po staletí, která zahrnují starověk, antický i křesťanský, středověk a samotný počátek novověku, byla kulturní sféra, kulturní část lidského života vždycky rozdělována na sféru soukromou a veřejnou, řecky označovanou podle řeckého výrazu OIKOS - dům a obec - POLIS. Ale rozdíl proti situaci průmyslové revoluce spočívá v tom, že ta sféra soukromá byla nepoměrně širší než je dnes, prostě proto, že do soukromé sféry patřil i hospodářský aspekt lidské existence. Soukromá sféra zahrnovala jak rodinné vztahy , tak také práci k obživě, včetně složky obchodní a další. A právě toto propojení práce a rodinných vztahů způsobovalo, že do výlučné kompetence rodiny (a musím tady podotknout, do výlučné kompetence žen) spadaly otázky, které dnes označujeme za sociální a zdravotní. To byly problémy, které se řešily v rámci soukromé sféry lidského života. Průmyslová revoluce do toho přináší velmi radikální zlom, roztrhuje od sebe sféru soukromou a sféru pracovní. Sféra pracovní se stává souputnicí politiky a odtud potom vzniká to pokušení, s jehož důsledky zápolíme právě dnes, přenést do politické sféry i otázky sociální a vše, co s tím souvisí. Blíže možná v diskusi.

Dalším přínosem, který rodina pro společnost znamená, je přínos ke vzdělání a kultuře. Tak jako získává člověk v rodině předpoklady pro produktivní práci, pro odpovědnost v pracovních vztazích, získává také předpoklady pro vzdělání a víme všichni, že kdo tyto předpoklady nezíská v rodině, získává je později jen velice, velice obtížně. Také sféra kulturní profituje z jakýchsi předpokladů, které si člověk vytváří v rodině tím, že se učí vnímat  artikulaci mezilidských vztahů skutečnosti ze svého okolí, učí se nebát nových vyjádření a na druhou stranu respektovat určité limity obecného vyjadřování a obecného chování. Jestliže tu v úvodu zaznělo něco o tom, že rodina je základ, řekla bych spíše společnosti než státu, pak by se dalo říci, že toto jsou důvody, proč se k této poněkud zjednodušené definici dospělo.

 

Otázka tedy zní: přináší-li rodina veřejné sféře tolik - co má veřejná sféra udělat pro rodinu? A tady je samozřejmě odpověď nasnadě. Veřejná sféra, včetně politiky a včetně státní koncepce by měla pro rodinu udělat pouze a jedině to, že ji zjedná prostor pro toto její působení. Pan profesor Čermák, člen našeho Ústavního soudu to na jednom z našich seminářů formuloval velmi pregnantně tak, že působení státu k vzhledem k rodině se nemá pohybovat na rovině označené "konati", ale na rovině "nechat být". Jde tedy o to, že veřejná sféra musí zjednat kolem rodiny dostatečný prostor, ve kterém se rodina může pohybovat, aby nebyla v tomto svém výkonu příliš svazována. To se samozřejmě takto obecně snadno řekne, ale již 10 let vlastně zápolíme s tím, jak by konkrétně tato strategie měla vypadat. K tomu bych řekla asi to, že si společnost a veřejné instituce, včetně státu a jeho institucí musí znovu ujasnit vztah práv jednotlivce a společenství. Pozitivním vyjádřením té strašlivé zkušenosti, kterou lidstvo udělalo s nacismem je, jak všichni víme, všeobecná  deklarace lidských práv. Těch jejich asi 30 článků, prakticky všechny začínají slůvkem everybody - každý. Ale z kontextu je jasné, že ten každý není izolovaný jednotlivec, ale lidská osoba, která je zaklíněna do přirozených institucí jako je rodina, občanská samospráva a tak se o tom také ve Všeobecné deklaraci hovoří. V dnešní době jsme na tom ovšem tak, že se zdůrazňování práv izolovaných jednotlivců staví do konfrontace k právům přirozených společenství. Zdůrazňují se práva dětí, práva žen, práva zaměstnanců a v tomto důrazu jakoby se vytrácel důraz na potřebu společenských vazeb. Existuje jediný dokument, který se zabývá právy rodiny,  a to je "Charta práv rodiny", kterou vytvořil Vatikán v roce 1983. Řekla-li jsem, že veřejná sféra musí umět vytvořit pro rodinu, a podotýkám i pro další přirozené instituce, ale především pro rodinu, jakýsi volný prostor, svobodný prostor, ve kterém může působit, pak se dá také říci, že předpokladem dobrého výkonu rodiny pro společnost je autonomie rodiny. Autonomie má řadu aspektů, já si dovolím opřít o svoji poslední  publikaci a zdůrazním čtyři z nich.

Jednak je to autonomie rodiny, která je funkcí rozsahu jejího soužití. Myslím si, že každý z nás, kdo tak trošku ví jak dnešní rodinný život vypadá, asi ví, o čem je řeč. Pracovní nasazení, pracovní sféra zabírá velký, ne-li většinový prostor života dospělých lidí v rodině a tato pracovní sféra je dosud ještě striktně oddělena od sféry osobního života. Řečeno hovorově, domov se stává noclehárnou lidí, jejichž pracovní, vzdělávací a další činnosti se odehrávají někde jinde. Jestliže jsem se před chvílí zmínila o tom, že se ocitáme na jakémsi časovém zlomu, pak bych se k tomu vrátila právě zde. Protože my se ocitáme v momentě, který je poměrně velikou šancí. Průmyslová revoluce s tím svým striktním rozdělením domova a práce,  revoluce, díky níž se začala práce definovat jako „pobyt v práci“ (člověk, který pracuje je v práci, není doma),  tedy tato průmyslová revoluce je do značné míry za námi. Rozvíjejí se nové formy práce a je tu šance, částečně už také využívaná, ke změkčení celého systému, k tomu, abychom se opět vrátili k té tradiční formě rodiny, která dokázala do určité, leckdy téměř plné formy, propojit práci s rodinným životem a existují i některá doporučení kupodivu i evropských orgánů k tomu, aby jednotlivé státy právě tuto možnost propojování rodinného života a pracovního života podporovaly. Připomněla bych to, co v této souvislosti vždycky ráda připomínám, že např. náš významný ekolog Ivan Dejmal říká, že podstatná část znečištění životního prostředí souvisí právě s tím roztržením soukromého života od pracovní sféry, mezi kterými je třeba složitě zprostředkovat.

Druhým bodem, který bych zmínila v souvislosti s autonomií rodiny je autonomie rozhodování. Zde bych zmínila především primát rodiny ve výchově dětí -  první a výlučné místo rodiny v tom, aby děti vedla, aby jim zprostředkovala zděděné přejaté hodnoty, aby volila pro ně způsob vzdělávání a uváděla je do vzdělávacích cílů. V tomto svém rozhodování by rodina měla být omezována co nejméně, v případě normálně funkční rodiny vůbec ne.

Další bod, který se vztahuje podle mého soudu k potřebné autonomii rodiny je autonomie rodiny jako funkce rozsahu její odpovědnosti. Tady se ocitáme v jakési situaci, kterou bych možná si tady troufla nazvat jako společenskou schizofrenii. Na jednu stranu se zdůrazňuje, jak je rodina velice důležitá pro prevenci kriminality, pro prevenci drogových závislosti apod. Na druhou stranu ovšem autorita rodiny je v mnohém oslabována právě zásahy veřejné sféry tu do vzdělávání, tu do výchovy, a to  různými plošnými terapeuticky pojatými programy apod. S tím myslím velice těsně souvisí oslabování autority právě těch dalších bezprostředních přirozených lidských společenství jako je třeba lidské soužití v obci a řízené samosprávou. Jako naprosto banální, nicméně stále se opakující a bolestný případ, uvádím situaci, kdy pan starosta zakáže používání hracích automatů v prostoře blízké škole v době od - do a okresní úřad nemá nic jiného na starosti než aby tuto vyhlášku zrušil. Autorita bezprostředního okolí dospělých je velmi podstatná proto, aby mohla rodina a občanská obec plnit funkce, které od nich společnost sama očekává.

Posledním,čtvrtým bodem, který se týká potřebného rozsahu autonomie rodiny, je autonomie rodiny, která je funkcí jejího společenského respektu. Tady se dostáváme skutečně do jedné z nejpolitičtějších oblastí naší problematiky.  Připomenu tady, co leckdo z nás pamatuje, to co přinesla v západní Evropě léta 68 a další. Byl to přesun od tradičního marxismu a jeho témat, která se upínala k otázkám sociálním, tedy přesun k neomarxismu a novým tématům, která se všechna jakoby soustřeďují ke klíčové myšlence změny kulturního paradigmatu jakožto cesty k získání moci. Neomarxismus se v tomto ohledu váže na významnou postavu Antonia Gramsciho, který sám říká, že důvod, proč se komunisté mohli zmocnit vlády zrovna v zaostalém Rusku a nikoliv jak se předpokládalo v některé z průmyslově vyspělých zemí je ten, že v Rusku chyběla odolná struktura občanské společnosti. Tady bych poukázala na to, že komunistické strany v západní Evropě se velice silně vážou už na tyto programy, na tyto body agendy při získávání mladších voličů. Je to jednak zpochybňování antropologických konstant, prosazování liberalizace legalizace drog apod. U nás zatím jsme ještě v situaci, kdy se vlastně naši komunisté drží spíše tradiční marxistické agendy. Pokus přejít na nová témata formou Levého bloku se zatím nezdařil, ale když jsme před rokem ve Svatém Janu pod Skalou pořádali kurz pro studenty, tak nám tam pan místopředseda komunistické strany Ransdorf celkem jednoznačně řekl, že Gramsciho ideje jsou i pro naše komunisty směrodatné jako další postup.

Mluvíme-li o tom, co má společnost udělat pro rodinu a zdůrazňuji, že to udělat stále držím na rovině poskytování prostoru, pak se samozřejmě nemůžeme vyhnout ekonomickému aspektu celé problematiky. Rodina je společenství, jehož živitel, živitelka, živitelé jsou za obživu a za životní úroveň lidí sobě svěřených, tedy převážně dětí, odpovědni a měli by být odpovědni co nejvýhradněji. Jejich příjem, (její příjem, jeho příjem) tedy nepatří pouze živiteli, živitelce, živitelům, ale celé rodině. Tady jsme u pojmu rodinného příjmu a klade se  otázka, jak má rodinný příjem, z kterého by měl živitel rodiny být schopen rodinu uživit, jak má být konstruován. A máme zhruba tři možnosti. První způsob konstruování rodinného příjmu je snižování rodinných výdajů v tom okamžiku, kdy vzniknou. To je postup, který volil komunistický stát na samém začátku, je to poskytování slev, resp. dotací, které se promítají např. do cen určitého zboží, dětského oblečení, obutí, do cen školního stravování apod. Je to způsob, který je převzatý v podstatě ze švédského modelu a má samozřejmě tu stinnou stránku, kterou všichni dobře známe, tzn. že poskytuje vlastně státu, který tyto dotace někam investuje a někam neinvestuje, poměrně značný prostor pro ingerenci do rodinného života, pro ovlivňování rozhodování rodiny. Druhou možností potom je to, co zde bylo nastoleno na počátku 70 let, tzn. posílení transferových příjmů. Většinou si ještě pamatujeme, co se tehdy stalo. Všechny ty slevy, které byly investovány do různého oblečení, obutí apod., byly přesunuty  do dávek, které dostávala rodina nebo tedy matka přímo. I tady je určitá možnost státního dohledu nad rodinou, ale přece jenom je více definováno a je také jasnější co vlastně ten stát dává. A bylo také jasné, že toho zase není tak moc. Hned po roce 1989 jsme se na politické pravici dost rychle shodli na tom, že ani jeden z těchto způsobů není ten, který bychom měli rádi tady u nás zaveden a že by se mělo vycházet z autonomie rodiny, která by v případě normálního fungování neměla ani tak něco dostávat, ale měla by si naopak mít možnost ponechat co nejvíce z toho, co si sama vydělá. Jinými slovy, snižování daňového zatížení, snižování daňového břemene.

 Upřímně řečeno, už trochu žasnu nad tím, že za těch deset let se toho neudělalo více. Předpokládala jsem, když při posledních volbách se tady jaksi "ve vzduchu" ocitl pojem ploché daně, předpokládala jsem, že to bude pokus, který bude cílit právě zohlednění rodiny a rodinného příjmu,  tak jak je to navrhováno ve Spojených státech, ale bohužel jsem se dozvěděla, že to spíše bylo míněno zase jenom jako plochá daň zaměřená na jednotlivce. To znamená, že se stále vychází z představy, že je tady jednotlivec a proti němu stát. Tato koncepce je bohužel už předurčená k tomu, aby se v jejím rámci rodina jevila jako sociální problém. Což je pojetí, se kterým nemohu souhlasit a spíše se připojuji k těm, kdo zdůrazňují, že rodina je naopak soukromým řešením veřejných problémů, že rodina je řešením sociálních problémů a sociálním problémem by  sama měla být jenom ve zcela výjimečných případech. Tolik tedy k ekonomické stránce věci.

 A jsme u dalšího politicky velmi ožehavého bodu. Potřebujeme ministerstvo pro rodinu? Je to věc, o které se velice často hovoří, v drobných svépomocných sdruženích rodin, kterých je u nás překvapivě mnoho, která nejsou příliš brána na vědomí a např. Parlamentem nejsou vnímána , když se projednávají normy, které se rodiny týkají. Stále znovu poukazují na to, že v naší vládě není nikdo, kdo by z titulu svého úřadu byl povinen sledovat vytváření veškerých norem a celé rozhodování právě ze zorného úhlu rodiny. O tom, jestli má být ministerstvo pro rodinu nebo nemá být, se vedla v Evropě velice tvrdá diskuse hned po válce, zejména tvrdá byla v Německu, protože tam se myšlenka ministerstva pro rodinu vnímala jako jakýsi relikt nacismu a vyslovovaly se obavy, které se bohužel ukázaly jako částečně opodstatněné, že takovýto úřad povede spíše ke zvýšení státního dohledu nad rodinou a že tedy škoda může být větší než prospěch. Na druhou stranu skutečně je jasné, že v situaci, ve které jsme se ocitli,( kdy např. Tošovského vláda přijala bez jakékoliv veřejné diskuse materiál o rovnosti žen, jehož dikce a některé body připomínají 50 léta, kdy jsme pod silnými lobystickými tlaky skupin zpochybňujících nebo narušujících rodinu, nemůže být stále rodina brána jako jakási samozřejmost, jejíž význam sice nikdo nepopírá, ale také na ni nikdo nemyslí, když se rozhoduje o tom či onom. Zdá se mi, že možná nejrozumnějším řešením by bylo řešení slovenské, kdy se rodinná problematika jako celek svěří do odpovědnosti ministra práce a sociálních věcí. Ale jsem přesvědčena a považuji to za naprosto klíčové, aby v případě takového řešení rodina stála na prvním místě nejenom formálně, tzn. že by to bylo ministerstvo rodiny,  práce a sociálních věcí, ale aby byla vnímána  rodinná problematika jako ten nejdůležitější úhel. Protože nelze pojímat rodinnou politiku jako součást sociální politiky. Naopak, sociální politika musí být vždycky viděna z úhlu problematiky rodinné. Domnívám se, že by naše řešení mělo jít nějak tímto směrem, ale už by se nemělo příliš dlouho odkládat, protože rodiny skutečně nesou největší břemeno transformace z celé naší populace. Poukazuje se často na neutěšenou situaci důchodců, nechci si ji idealizovat i když je velmi různá, protože do toho vstupují různé momenty, jako jsou např. restituce apod., nechci to nijak zlehčovat, ale tvrdím, že se tady systematicky zneužívá zejména smyslu pro odpovědnost těch rodin, které vychovávají své děti tradičním způsobem, tzn. odpovědně, s důrazem na vzdělání, na práci, na kázeň, na vzájemnou pomoc a podporu. A rodinný úhel musí být vždycky vzat v úvahu, ať se rozhoduje o čemkoliv.

Uvedu naprosto banální případ z posledních několika týdnů, (pánové mne asi opraví, protože toto si budou  jistě pamatovat) - návrh na zvýšení cel na dovoz ojetých vozů z ciziny. Nepamatuji se, že bych od někoho zaslechla, že toto je otázka, při které musí být zohledněny rodiny, protože jak ví každý, kdo má děti, tak do českého vozu dostanete pouze 3, ale ne více děti zhruba školního anebo předškolního věku; je-li jedno z nich v sedačce,  dostanete tam pouze dvě děti. Máte-li k dítěti v sedačce ještě kojence, které musí ležet, pak tam ani ty dvě děti nedostanete. A přesto  nebylo vůbec zmíněno, že rodiny musejí být v takovémto případě (kdyby clo bylo zvýšeno) zohledněny.  A není to případ jenom cel. Existuje sice podzákonná, nicméně dodržovaná norma, která sociálním útvarům ukládá, aby kontrolovaly žádá-li rodina o nějaký mimořádný příspěvek, nemá-li zahraniční vůz. Je jedno, že vůz je 12 let starý a byl jim darován z dobrého srdce, protože jak již jsem řekla, české vozy nejsou vozy rodinné, to je jedno. Rodina má zahraniční vůz a proto nemůže dostat od sociálního útvaru ani korunu. Je-li možné tuto vyhlášku obejít  nevím, možná, kdyby tu byl někdo ze sociálního úřadu z Prahy, třeba by mně opravil, ale praxe vypadá takto. To je tedy rodinný úhel pohledu na věci, u kterých by se řeklo, že to vlastně s rodinnou problematikou tolik nesouvisí.

Pak mám další bod, který se týká právních aspektů a trochu se ho obávám pro jeho délku. Nemáte dojem, že by bylo dobré nechat to až na diskusi? Souhlas. Já bych tedy uzavřela svůj vstup posledním bodem s plným vědomím toho, že zatím se o právních normách, respektive zákonech nemluvilo a sice poukazem ještě jednou na to, že rodinná politika musí být koncipována skutečně jako rodinná. Není to, jak už jsem řekla, pododdíl sociální politiky. Je to úhel, ze kterého má být sociální politika hodnocena. Rodinná politika by  také neměla být ztotožňována z politikou populační, i když musí být samozřejmě populačně informovaná.

Stojíme znovu u věci, kterou jsem zmínila v souvislosti s bájí o Narcisovi. Podporovat přirozená společenství nebo podporovat jednotlivce? Koncepce rodinné politiky jednotlivých států Evropské unie se v tomto punktu liší. Já bych zde na závěr citovala projev veřejného činitele ze země, jejíž rodinná politika byla po dlouhou řadu let orientována právě na podporu jednotlivců, na podporu dětí, na podporu jednotlivých matek s dětmi apod. Jde o Velkou Británii. Nynější ministr vnitra měl před rokem projev, kde se vyjádřil poměrně kriticky ke stavu rodinné politiky. Musím říci, že jeho kritický tón byl značně umírněný, pravděpodobně proto, že si také uvědomoval, že podstatná váha rodinné politiky v Británii spočívá na rovině místní správy, není tedy tak dalece centralizována. Ale pan ministr podle mého soudu velmi výstižně řekl: "Měli bychom si uvědomit, že jsme se nechali natolik strhnout zájmy jednotlivce, až nám to zastínilo důležitost vzájemné odpovědnosti a podpory, na které spočívá rodinný život. A druhé chyby, které jsme se dopustili, že jsme si neuvědomili, že jednotlivé politické kroky i když dobře míněné, mohou mít a skutečně také mají obrácený efekt, jestliže nejsou dobře a strategicky koordinovány. Výsledky politiky zaměřené pouze na práva jednotlivců, nejsou příliš dobré". Tady se vyhnu příliš obšírným citacím. Ale to, co bych zde chtěla ocitovat a co by prozatím tvořilo závěr mého vystoupení je: "že vláda si musí uvědomit, že i když péče o děti spadá také do veřejné odpovědnosti, rodiny jsou instituce soukromé. Vláda by neměla zasahovat do toho, jak si dospělí lidé vzájemně uspořádají své osobní vztahy. Vláda by měla rodinu podporovat, posilovat a pomáhat rodičům aby se mohli o děti starat. Ale neměli bychom říkat těm dospělým, kteří jsou dbalí zákona, jak mají vést svůj život. Jsem přesvědčena, že jsme v této věci byli a jsme dosud poněkud pokrytečtí". Děkuji Vám za pozornost.

 

Jan Zahradil

Děkuji za slovo. Musím se přiznat, že jsem se obával skutečnosti, kdyby došlo k tomu (a ono k tomu asi nedojde, protože paní poslankyně Volfová zřejmě nedorazí,) že by se tady vyskytly tři příspěvky, které by byly předem připraveny na různá témata nebo z různých pohledů a které by se vzájemně ani trochu neprolínaly. A proto jsem si nepřipravil příspěvek v tom smyslu, že bych měl nějaký ucelený blok, tématický blok, který by tady bylo možno prezentovat jako něco, co je od A - až do Z koncepčně připraveno, ale připravil jsem si několik tezí a spoléhal jsem na to, že ten blok, který tady předvede paní Michaela Freiová, mi poslouží jako dostatečné pole k tomu, abych na něm mohl parazitovat anebo se nějakým způsobem od něj odrážet k tvrzením, s kterými buď souhlasím nebo nesouhlasím. Což se stalo. Její projev byl velice rozsáhlý, takže já jsem si z toho vybral několik tezí, s kterými budu souhlasit a několik jiných, s kterými budu polemizovat.  Já myslím, že na začátku tady "padla" věc, která je předmětem obecného souhlasu a s kterou nikdo z nás polemizovat nebude, včetně mně a to je charakteristika rodiny jako přirozené instituce vzniklé spontánním vývojem. Já bych k tomu ještě dodal, že je to také efektivní společenská jednotka. Chtěl jsem si sebou přinést moji oblíbenou knihu (bohužel jsem zapomněl) Edwarda Wilsona o lidské přirozenosti, kde se cosi praví o tom, jak je lidský druh geneticky predisponován k uzavírání nebo k vytváření podobných celků jako je např. rodina, ale mám pocit, že přestože tady slovo rodina padlo mnohokrát, že tady ani jednou nepadl nějaký pokus o její definici ve smyslu její šíře, jejího rozsahu a také eventuelně jejího historického vývoje. Padly tady určité zmínky, to co říkala Michaela Freiová např. o tom, jak se v průběhu vývoje měnila sociální role mužů a žen. Ty jsi říkala něco o kompetenci žen, o průmyslové revoluci. Ale já si myslím, že rodina, mimoto, že jsem ji nazval efektivní společenskou jednotkou, tak je také dynamickou jednotkou. A já se velmi obávám, že nelze vytvořit model rodiny, který by byl jednou pro vždy platný, jednou pro vždy nezměnitelný nebo neměnitelný a mám pocit, kdybychom šli staletími nebo možná tisíciletími historie lidského rodu, tak bychom našli velmi různé a velmi variabilní a různým způsobem široké a různým způsobem strukturované modely rodin. Možná proto tady ani žádný pokus o definici rodiny nepadl, protože to zřejmě právě asi z tohoto důvodu není možné. Myslím si, že v té úvodní části padlo jedno tvrzení, které je dosti obvyklé, které je dosti oblíbené a dosti rozšířené a to bylo ve chvíli, kdy Michaela Freiová citovala z onoho sociologického spisu a které vychází z jakési představy, že společnost se vyvíjí nějak špatně, že tady nějakým způsobem byly rozrušeny přirozené vazby, že tady nějakým způsobem byl rozrušen hodnotový rámec a že tedy západní civilizace se ocitla na jakési křižovatce. To je velmi frekventovaný termín (míněno křižovatka), pak tam také zaznělo cosi o časovém zlomu, který je zhruba ohraničen obdobím průmyslové revoluce. Já myslím, že samozřejmě jako pohled na vývoj společnosti, takový časový zlom nebo i jiné časové zlomy je nutné zcela jasně připustit, ale já mám velké problémy s tím, abych připustil to tvrzení, že společnost se vyvíjí špatně a že zde dochází k rozrušování přirozených vazeb, k rozrušování hodnotových rámců apod. Mně to vždycky připadá, že se současný stav, tj., to co existuje, srovnává s jakýmsi ideálním stavem, o němž se buďto tvrdí nebo se předpokládá, že tady kdysi dávno ve velmi neurčené době existoval a že tedy je nutné do tohoto stavu nějakým způsobem navrátit a nebo, že takový stav sice neexistoval, ale že je možné jeho obraz velmi fiktivní vytvořit a narýsovat a že je velmi žádoucí se do tohoto stavu dostat. S tou křižovatkou je to naprostá klasika. Já myslím, že asi neuplynulo ani jedno století a za poslední dva tisíce let nebyla v Evropě ani jedna generace, která by se nedomnívala, že západní civilizace se ocitá na křižovatce a že všechno co přichází, jakoby z budoucnosti je nutně horší než to, co tvoří naší minulost. Mám pocit, že je to poněkud pesimistické a poněkud subjektivistický pohled na dějiny. Já samozřejmě nesdílím objektivistický marxistický pohled na dějiny, ale stejně mám pocit, že lidské společenství se nějakým způsobem vyvíjí tak, že je velmi těžké charakterizovat ten vývoj z hlediska toho zda je špatný nebo dobrý. Já si to v každém případě netroufnu udělat a myslím si, že různých predikcí o špatném vývoji, o negativním vývoji a o řícení se do katastrofy bylo v historii lidstva uděláno mnoho a zatím se tak nějak v zásadě nikde nenaplnily. Nyní se dostanu k sféře soukromého versus veřejného. Byla tady řeč o funkci rodiny. Padly tady čtyři argumenty, které byly spíše pojímány z morálního hlediska, tzn. přínos k právnímu řádu, ekonomická prosperita, sociální prosperita, vzdělání a kultura, na což pak navázala Michaela Freiová v té své části, ve které mluvila o autonomii rodiny. Ono se to do určité míry překrývalo. A já s některými těmi charakteristikami funkce rodiny souhlasím více, s jinými méně, ale k tomu se dostanu, až budu hovořit o autonomii. Pokud jde o to, co má veřejná sféra udělat pro rodinu, bylo zde řečeno, že jí má nechat prostor, nechat ji být a zároveň mám pocit, že v určitém rozporu tady bylo to, co bylo řečeno o ekonomickém hledisku a o rodinném příjmu. Protože tam mám pocit, že to co říkala Michaela Freiová, nebylo to nechat být, tam že se přímo hovořilo o určitých benefitech, které by rodina jako přirozené společenství měla mít v ekonomické oblasti. A já nevím, jestli to spolu hraje dohromady. Asi nejzávažnějším tématem, které se jako "červená nit" táhlo celou prezentací, byl rozdíl mezi přirozenými právy přirozených společenství, jako je např. rodina, které by tato přirozená společenství jaksi z podstaty věci měla mít a s tou koncepcí individuálních lidských práv, která tady byla popsána, která údajně stojí v rozporu nebo nějakým způsobem  dokonce destruují přirozená práva těch přirozených společenství. Já, pokud bychom přijali tento pohled nebo toto dělení, tak já bych se samozřejmě musel přiznat k tomu, resp. rád se k tomu přiznávám, že v této věci já stojím asi na zcela opačné straně než Michaela Freiová a to především na straně individuálních práv jednotlivce, nikoliv práv přirozeně vzniklých společenství. Hovořilo se tady o tom, že právě tento koncept individuálních práv jednotlivce, na který je kladen přehnaný důraz, vede k deformacím v oblasti, kde by rodině měla být poskytnuta plná autonomie. Padla tady jednak autonomie, pokud jde o rozsah soužití rodiny. Já nejsem zcela přesvědčen, resp. nejsem vůbec přesvědčen o tom, že návrat k jakési tradiční formě rodiny tak jak se tady o ní hovořilo, je vůbec možné. Jestli je vůbec možné uvažovat tím způsobem, že pokud uvolníme prostor, pokud necháme "být", že i za těchto předpokladů se rodina navrátí k jakémusi předprůmyslovému modelu, kdy se tam propojuje pracovní rytmus a rodinný život do nerozdělitelného komplexu. Já si prostě myslím, že to jednoduše není možné a to ani v případě, že by pro to byly vytvořeny nějaké podmínky nebo příznivější prostředí, prostě proto, že ta společnost se nějakým samospádným vývojem "dovalila" do takového stádia, kdy prostě tento model rodiny už možný není a myslím si, že z vnějšku není možné ovlivnit návrat zpět k takovému modelu. Čili to je jedna z věcí, s kterou bych velmi polemizoval, pokud jde o oblast autonomie rodiny. Pokud jde o oblast společenského respektu, tam bych polemizoval téměř stejně silně. Já mám pocit, že z toho co tady bylo řečeno vyplývá, že ztráta společenského respektu je zde vydávána za jakýsi společenský projekt určitých politických sil nebo motivovaných a "hnaných" nějakou ideologií, které mají zájem na tom, aby společenský respekt rodiny oslabovaly, rušily a nebo dokonce nakonec úplně zničily. Já si také myslím, že to není pravda a myslím si, že ztráta společenského respektu je opět, chcete-li důsledkem nějakého přirozeného vývoje. Protože vývoj společnosti je také přirozený. Ten není "inženýrsky" naplánován nebo shůry zaslaný. Ten se prostě nějakým způsobem odehrává a my samozřejmě ho můžeme subjektivně hodnotit, ale já mám pocit (a to se vracím k tomu, co jsem říkal na začátku), že velmi těžko můžeme říkat zda je to dobře nebo špatně, prostě to tak je. Pak tam byly další dvě autonomie a to autonomie rozhodování a rozsah odpovědnosti rodiny. Tady bych naopak velice silně souhlasil s tím, že autonomie rozhodování, pokud jde např. o děti, tak by měla být ponechána zcela v rukou rodiny, pokud jde o její odpovědnost za výchovu nebo vzdělání, tak samozřejmě také. Nicméně mám pocit, že právě proto, že ten model rodiny takový jaký je dnes, je naprosto jiný, než jaký byl před 500 nebo 1000 lety, tak ten rozsah odpovědnosti je také už poněkud omezen nebo deformován. Já tady uvedu jeden příklad, který je osobní. Já myslím že existuje nebo existují takové konzervativní školy, které razí názor, že je co nejlépe pro děti, když co nejvíce věcí se odehrává uvnitř rodiny, protože to  nejlépe odpovídá tomu přirozenému a tolik žádoucímu stavu věcí a že je naopak špatně, pokud se velká část těchto záležitostí odehrává ve sféře veřejné. Mám nyní na mysli výchovu a vzdělání. Já mám pocit, že to není pravda z toho prostého důvodu, že rodiny v dnešní době, tj. po průmyslové revoluci, jsou jinak strukturovány, jak již tady bylo řečeno, padlo tady, že domov je pouze noclehárna lidí, protože  oba živitelé jsou většinou výdělečné činní, tzn., že role ženy je naprosto jiná, než byla před 500 lety nebo ještě dříve a také když se člověk podívá na různé demokratické charakteristiky, ať už se týkají sňatků, porodnosti, plodnosti a podobných objektivních údajů, tak zjišťuje, že se ta rodina jakoby zmenšuje, že se ten celek smrskává, že to není také žádné širší společenství lidí, ale že je to velice často malá a do značné míry autorizovaná jednotka tří nebo čtyř jedinců, že už do toho nepatří další širší příbuzenstvo apod. A já mám pocit, že některé sociální návyky (a nyní uvedu můj osobní příklad) je velice těžké v takovémto malém společenství zavést. Já např. mám zatím 4letou dceru, která je zatím jedináček a je samozřejmě velice obtížné takovéto dítě naučit určitým zvyklostem nebo návykům, které může získat jenom (a teď se omlouvám za to odporné slovo) v nějakém kolektivu. Samozřejmě dcera chodí do mateřské školky, chodí tam pouze každý den na půl dne, mateřská školka je veřejná instituce, státem zřizovaná, státem placená, takže v této věci vlastně přesouvám svoji odpovědnost na odpovědnost státní instituce nebo veřejné instituce, ale přitom musím říci, že ten dopad je jednoznačně pozitivní, protože to dítě v té své osamocenosti, v tom, že nemá doposud žádného sourozence a pokud nějakého sourozence v budoucnosti mít bude, tak to samozřejmě bude už poměrně značný generační rozdíl, takže jediná možnost jak ty věci vyřešit, pokud jde o některé sociální návyky, je použít této veřejné instituce tak, aby se mohla vyskytovat alespoň po určitou část dne v nějakém větším souboru věkově stejných nebo přiměřených jedinců a tam se naučit komunikovat, naučit se s nimi vycházet, naučit se s nimi spolužít, do určité míry se odnaučit tomu individualismu, který jistě díky jedináčkovství tam určitě byl silně formulován a možná, že by leckterý konzervativec se mnou nesouhlasil, protože jeho představa by spíše byla taková, že i tyto funkce nejlépe zvládne rodina a že v případě, kdy jsou tyto problémy, tak je lépe mít více dětí rychle za sebou, aby se to přirozené společenství, kde se sociální návyky osvojují, aby se vytvořilo v rodině. A ty dnešní rodiny prostě takové nejsou. Takže já musím říci, že ta mateřská školka je (alespoň já to mohu pozorovat z toho zhruba ročního docházení) jednoznačným pozitivem, protože tomu dítěti z celé řady  důvodů svědčí, ať je to  rozvoj slovní zásoby, komunikace se svým okolím atd. Takže nejsem si zcela jist, zda rozsah odpovědnosti rodiny v těchto věcech ve výchově a ve vzdělání je tak jednoznačný pokud jde o samotnou rodinu a zda tedy přece jenom stát nebo veřejné instituce nemohou nebo nemají být pověřeny nějakými úkoly v této věci. Já si myslím, že mají. Potom jsem ne zcela pochopil pasáž, která se týkala tvrzení, že rodina je v individualistickém pojetí sociálním problémem, což tady bylo odmítnuto, s tím samozřejmě vřele souhlasím, že rodina není sociálním problémem, ale stejně tak mám pocit, že přijmout tvrzení, že rodina je soukromým řešením veřejného problému. To bych považoval za hezký aforismus, než za vystižení skutečnosti. A pak tady bylo tvrzení, ke kterému se mohu také přihlásit do značné míry a to bylo to, že dlouhodobě dochází k jakémusi zneužívání nebo vykořisťování slušných nebo lépe řečeno tradičních rodin, které z nějakých hodnot nebo z nějakého hodnotového rámce vycházejí a že dochází k jejich ekonomickému znevýhodňování ve prospěch těch pravděpodobně neslušných nebo netradičních, nefungujících apod. To si myslím, že je sice pravda, ale že se to zdaleka netýká jenom rodin. Já si myslím, že to lze velmi dobře vztáhnout i na individuální osoby. Tady nejde jenom o to, že rodina jako přirozené společenství je v této věci nějak diskriminována. Já si prostě myslím, že každý slušný, zodpovědný,  podle zákonů jednající a podle nějakých hodnot se chovající jedinec je skutečně v dnešní společnosti do určité míry diskriminován takovým pozitivním přístupem k lidským právům, resp. nárokovým přístupem k lidským právům. Věci typu pozitivní diskriminace a podobné záležitosti si myslím, že jsou velkou deformací principu lidských práv jako takového. Takže nevím, jestli se to vztahuje pouze na rodinu jako na přirozené společenství. Pak bylo docela zajímavé, že jako jeden z argumentů na podporu rodin zazněl citát z britského socialistického politika, který byl samozřejmě zaměřen proti tomu striktnímu individualismu nebo liberálnímu individualismu. Já myslím, že tam možná to vycházelo z trošku jiných motivů než jsou motivy konzervativní, pokud jde o ochranu rodiny nebo o vytváření prostředí pro rodinu. Možná by bylo dobré si  ty citáty ještě jednou tady během diskuse říci a nějakým způsobem je rozebrat, protože já nejsem přesvědčen, že byť tedy samozřejmě umírněný socialista, jakým většinou dnešní laubristé bývají, tak byť takový, přece jenom socialista, má stejná východiska jako konzervativec. Nyní mám pocit, že jsem asi dokončil komentář toho, co říkala Michaela Freiová. Na závěr bych se vrátil k základním třem bodům, které jsem do toho nějakým způsobem zapojil, ale možná že poněkud kostrbatým způsobem, že to nebylo zcela srozumitelné. První věc, která tady nepadla a já nevím, jestli je možné ji vůbec vydefinovat, je otázka, co to vlastně rodina je. Hovořili jsme tady hodně o rodině a  přitom jsme se nedostali k definici.  Jestli je obecná shoda nebo obecný názor na tom, že rodina je cosi, co je postaveno na bázi heterosexuálního, víceméně monogamního vztahu na plození dětí na základě tohoto vztahu ať už je smluvně kodifikován nebo není, tzn. ať už jde o manželství nebo nejde a zda se dá do rodiny počítat ještě nějaké další širší spřízněné příbuzenstvo. To tady nepadlo a já bych rád, abychom se alespoň pokusili o nějakou definici, nebo si alespoň říci co rodina není, možná bychom se mohli pokusit o negativní definici. Druhá věc, kterou jsem tady zdůrazňoval a kterou ještě opakovaně chci zdůraznit je, že si nemyslím, že rodina jako každá lidská instituce, přirozená instituce, spontánním vývojem vytvořená instituce je něco, co je jednou pro vždy daného a neměnného, právě proto, že ten spontánní vývoj probíhá neustále, byť samozřejmě probíhá velice pomalu, takže v rozmezí jedné generace nebo jednoho lidského života je ho velice obtížné pozorovat, ale myslím si, že stejně tak jako s tradičními hodnotami nebo s hodnotami vůbec, stejně tak jako s morálkou, je to stejné s těmi institucemi jako je rodina, prostě jsou to věci, které se vyvíjejí, jsou to věci, které měly v různých historických epochách různou podobu a fungovaly různé modely. A to že v tuto chvíli my tady obhajujeme nebo prosazujeme určitý model rodiny, o kterém si myslíme, že je ideální, že je ten správný a že je pravděpodobně ten finální, tak právě o tom si myslím, že by to zasloužilo více opatrnosti, protože já samozřejmě nevím, jakým způsobem se ty instituce budou vyvíjet do budoucna, ale že se budou nějakým způsobem vyvíjet, o tom jsem tedy zcela jednoznačně přesvědčen. Potom mám také pocit, že právě proto, že ten vývoj nelze vrátit zpátky, tak nemá příliš cenu se snažit o nalezení toho ideálního stavu nebo dosažitelného stavu nebo takového, který kdysi fungoval (alespoň jak se domníváme, byť jsme to nikdo z nás nemohli samozřejmě zažít). Čili pokud jde o ten ideální stav, neměli bychom se pokoušet nějakým způsobem ho dosáhnout, protože prostě podle mého názoru je to neuchopitelná záležitost. Ten prostě neexistuje. A mám pocit, že právě snaha o návrat nebo touha o návrat k nějakému tradičnímu modelu rodiny, který tady byl popisován jako ten model, kde se pracovní a rodinný život, pracovní a soukromý život, ta veřejná a soukromá sféra prolíná nebo do značné míry splývá, tak že je zásadně chybný, protože do tohoto modelu se prostě vrátit nelze. Nelze se vracet proti proudu času zpátky. Myslím si, že je to poměrně chimérická představa, především těch velmi konzervativních názorových proudů, které vycházejí z toho, že pravděpodobně jsou určité hodnoty, které jsou jednou pro vždy dané, které jsou neměnné a které se v žádném případě nemohou s časem vyvíjet a z těch hodnot potom jsou odvozeny určité instituce, které jsou stejně tak neměnné. Já právě tento názor nesdílím, já si to nemyslím. Stejně tak jako si nemyslím, že eroze rodiny nebo narušování těch hodnot, o kterých tady bylo hovořeno nebo toho hodnotového rámce, že je prostě výsledkem nějakého levicového spiknutí nebo nějakého sociálního konstruktu. J8 připouštím, že samozřejmě takové pokusy tady byly, jsou a určitě budou, ale nemyslím si, že v konečném důsledku je vývoj v oblasti rodiny jako instituce tak příliš závislý na zlých úmyslech některých sociálních inženýrů nebo konstruktérů. Myslím si, že ta spontanita toho vývoje má spoustu nám doposud neznámých proměnných a je otázkou, zda tedy jsme schopni ty proměnné v celé jejich šíři poznat, identifikovat, rozklíčovat. Já si také myslím, že nejsme. Právě proto nejsme schopni odhadnout směr toho vývoje a z toho právě možná vychází to, podle mého názoru poněkud zbytečné lamentování nad tím, že se nacházíme na dějinné křižovatce, ze které máme pouze dvě cesty. Jedna cesta vede do pekel a druhá cesta vede k tomu, abychom se vzpamatovali a konečně se začali řádně chovat, řádně žít a udržovat hodnoty, které za to stojí. Já myslím, že to je také poněkud chybný pohled na celý vývoj. Měl jsem tady sebou jen tak pro zajímavost knihu o populačním vývoji České republiky, z které pak se můžeme k některým číslům ještě dostat v průběhu diskuse. Tam jsou právě popisovány jevy, které s rodinou, s rodinným životem dost úzce souvisí, jako je sňatečnost, rozvodovost, potratovost, plodnost apod. Vychází z toho, že za těch posledních deset let se ty demokratické charakteristiky pokud jde o Českou republiku velmi výrazně změnily ve smyslu téměř dosažení, v každém případě výrazného přiblížení jejich hodnot k těm hodnotám, které jsou dnes statisticky prokázány minimálně v západní Evropě nebo v tom civilizačním okruhu, který nazýváme euroatlantickou civilizací a jsou tady i různé pokusy o zdůvodnění, které jsou také docela zajímavé. Ale já myslím, že v diskusi bude možnost některé věty tady ocitovat. Tím bych se asi dostal k závěru té své asi poněkud "kostrbaté" oponentury, což bylo způsobeno tím, co jsem řekl na začátku, že jsem neměl připraven ucelený kontra projev, protože jsem samozřejmě ani nemohl vědět, jak bude strukturován projev hlavní řečnice, takže jsem se spíše pokoušel parazitovat na její prezentaci a myslím, že v něčem jsme se velmi dobře sešli, v některých věcech jsme se nesešli a nesejdeme, což je samozřejmě důsledkem toho, že přece jenom vycházíme z poněkud odlišných světonázorových pozic. Děkuji za pozornost a těším se na diskusi.

 

Pavel Bratinka

Děkuji panu poslanci za jeho příspěvek. Archa je "hřiště", kde se mají střetávat různé názorové týmy, takže to je opravdu střed a já jsem tomu velmi rád.

 

Diskuse

Michaela Freiová

Vím, že je zvykem, že ten, kdo má hlavní vstup může reagovat na připomínky a zejména proto, že vlastně (teď jsem chtěla říci přítel Jan Zahradil, ale nerada bych, aby to znělo příliš sociálnědemokraticky) tady pan Zahradil neprezentoval nějakou trošku  kontra vizi, tak jsem trochu na rozpacích a vzhledem k tomu, že jsou to takové připomínky ad hoc., snad je opravdu lepší reagovat hned, aby potom byl prostor na nějaké další témata. Poněkud mně překvapilo, že by se ta křižovatka, o které jsem hovořila, měla brát jaksi hodnotově. V tom smyslu, že je to křižovatka mezi dobrým a zlým. Gilles Lipovetsky, kterého jsem zde citovala, je sociolog ne-li marxistický, tedy rozhodně marxizující. On vývoj individualismu vidí zhruba jako pan Zahradil, tzn. že je to jediný trend, že je to prostě tak a shledává na něm celou řadu pozitivních rysů. To, že ho charakterizuje jako narcistní, není z jeho strany nějaké morální odsouzení. Říká prostě, že je to tak. To co nevidí, je to, na co jsem poukázala tedy já, že proti tomuto trendu jsou tady trendy ještě další. Na příklad trend, který se zaměřuje na vědomou podporu rodiny daleko více než  tomu bývalo dříve. Já bych se musela ohradit (a je mi to velice líto) proti tvrzení, že tady chci vychvalovat nějaký ideální stav. Stav, kdy pracovní sféra a sféra soukromá  jsou do velké míry propojeny, je stav, který tady opravdu po staletí byl (já neříkám, že je to stav ideální). Ale prostě bylo to tak a to, že se k němu v něčem vracíme, je také fakt.  To není něco, co by vycházelo nutně z nějaké koncepce. Ale prostě nové způsoby práce (počítačová revoluce, apod.) a především naše prostředí nám umožňuje abychom zůstali doma, ta rozevírající se svoboda pro drobné podnikání apod. Pak si člověk může uspořádat své role tak, jak považuje za dobré. Rodina si může daleko lépe a pružnějším způsobem uspořádat časově svá jednotlivá konání. To všechno je prostě faktickým, samozřejmě modifikovaným návratem k tomu stavu, kdy pracovní sféra s tou rodinou do velké míry splývala. Proto jsem se také zmínila o ženách, protože ten stav, kdy žena kromě bezprostřední péče o vlastní potomstvo dělá ještě celou řadu jiných věcí, to není moderní vynález. To je naopak věc velmi tradiční. Podíváme-li se do starého zákona, do knihy přísloví, je to ten slavný text, který každý z nás asi někdy v životě slyšel "ženu zdatnou, kdo nalezne".  Souhrn, co všechno má žena dělat, je neobyčejně široký. Je tam i obchodování, péče o rozšiřování polností apod. Rozdíl proti průmyslové revoluci byl v tom, že všechny tyto činnosti byly nějak spojeny s prostorem domova, který byl daleko širší. V tomto smyslu průmyslová revoluce skutečně znamená určité zúžení, znamená zúžení životního prostoru, zejména pro ženy. A určitý  konfrontační postoj žen ke společenskému dění tak, jak jsme byli svědky zejména v 19. století a v první polovině 20. století, prostě měl tyto racionální kořeny. Dnešní feminismus do toho plést nebudu, to je trošku jiný problém. Pokud se mi zde přičítá, že jaksi jsem to já, kdo vidí koncepci, která jde proti přirozeným společenstvím, přiznám se, že jsem si vzala  s sebou leccos, ale nevzala jsem si s sebou Gramsciho zápisky z vězení. Jsou k dispozici v ruském vydání. Mám tady k dispozici pouze dva krátké citáty, které jsou nutně vytrženy z kontextu. Ale Gramsci skutečně tvrdí, že je třeba zničit duchovní hyearchie, předsudky, idoly, strnulé tradice, zbavit se strachu z čehokoliv nového. A na jiném místě - moderní vladař musí být zvěstovatelem a organizátorem intelektuální a morální reformy, musí mít vůli k uskutečnění vyšší totální formy moderní civilizace. To skutečně napsal. Kdo z nás si měl možnost zažít, (tedy speciálně  studentské bouře v roce 1968 na západě),  tak ví, že tyto ideje byly tehdy vzkříšeny s poměrně velkou razancí. Není to tedy v tom, že my bychom někoho z něčeho podezírali, ale Gramsci skutečně tuto koncepci má. Koneckonců, trošku paralelním dokladem je, když se podíváme na Černou knihu komunismu, skutečně  i tam je atak na rodinu a na všechno spontánní a přirozeně vzniklé (třeba na přirozenou autoritu obce apod.). Jde o takovou konstantu, která se tam vyskytuje tak často, že by bylo asi těžké považovat ji za něco, co nepatří do koncepce totalitní. K Velké Británii bych se nyní vyjadřovat nechtěla. K tomu se ještě dostaneme. Já jsem pouze podotkla, že podstatný díl vinny nese rovina toho, že si  tam vždycky levicové establismenty  držely své pozice. Ať byla vláda jakákoliv. Pokud jde o definici rodiny, myslím si, že není věc státu, aby definoval co je rodina. Ale aby podporoval ten rámec, bez kterého nemůže existovat. A to je rámec určitého typu společenství, které generuje hodnoty. Liberální stát prostě nemůže existovat bez hodnotového rámce, který sám vyprodukovat neumí a je tedy věc jeho pochopení a snahy, aby nějakým způsobem tento rámec, pokud možno nenarušoval. Děkuji.

 

 

Vladimír Šuman

Víte, já mám dojem, že základní problém pohledu našich dvou řečníků spočívá v tom, že mají jinak seřazené hodnotové priority. A to já považuji za dominantní a ono se to ukazuje,  že je to významné. Vy jste mi nyní "nahrála" tím, že jste řekla, že stát neumí vyprodukovat hodnotový rámec. Já dodávám - díky Bohu, protože vyprodukovat ho nemá. A v podstatě nemůže vyprodukovat nic jiného, (tedy vyprodukovat v tom smyslu ne že formuluje), než  aby je zakotvil. Protože v tom je ta hodnota, která skutečně existuje a to nemůže být ani jinak. Když je rodina nefunkční, (z našeho pohledu nefunkční), tak je prostě nevyprodukuje. Nebo vyprodukuje hodnoty, ale jiné, než které bychom považovali za správné. Jestli jsem správně pochopil to, co říkal pan Zahradil, o ztrátě společenské prestiže rodiny, že je to totiž buď dobře nebo´t špatně  nelze postupovat. Ale já si myslím, že to je právě otázka těch hodnot o kterých jsem mluvil. Že to je dokonce svým způsobem absurdní. Toto přijmout, je faux paix. Já nyní přeskočím na tu "křižovatku". Mně se také nezdá pojem křižovatka vhodný. Křižovatka vytváří dojem, že jsem se dostal do určitého stádia, kde teď musím rozhodnout vpravo, vlevo, kupředu, zpátky. A to vypadá, jako že pouze v ten okamžik. A ono spíše podle mého názoru jde o určitou krizi západní civilizace, či určitý proces dlouhodobý, který prostě existuje a jehož jediným příznakem a možná nejdůležitějším je ztráta prestiže rodiny a tedy ztráta správného postavení rodiny ve společnosti a vnímání nejenom v okolí rodiny, ale i v té rodině samé. A to je věc, kterou se musíme nesporně zabývat. Že musíme hledat (a já si dokážu představit, že bychom se dobrali, kterým směrem působit a v mnoha směrech já naprosto souhlasím s paní Freiovou) ještě něco důležitějšího. Totiž jakými metodami politickými to do společnosti uvedeme, aby to byla schopna přijmout. Aby změna stavu mysli nějak pozitivně ovlivnila. Paní Freiová o tom mluvila. Ale mně trochu vadí, že politik by to měl sledovat jako nezúčastněný divák, že by neměl říkat, co je dobře a co je špatně a že je s tím třeba něco dělat. Já bych se pak rád dobral k právům dítěte. Že je to zvláštní právo a že je příliš zdůrazňováno, tak jsem tomu rozuměl, co říkala paní Freiová. Já mám dojem, že u každého problému (a tady u toho problému zvláště) si musíme uvědomit, že každé řešení má situační aspekt a systémový aspekt. Tedy kde bychom to rádi viděli, kde to má být. Ale má to také situační aspekt, kde nás to nutí říci si, ano takto bychom to chtěli vidět, ale ta cesta tam nebude nikdy rovná, nebude nikdy přímá, my se jenom musíme v té současné situaci zabývat tím, jaký bude žádoucí cíl i když cesta bude klikatá a nepůjde úplně opačným směrem. Proč o tom mluvím? Nevím, jestli je to zřejmé. Prostě proto, jestliže  děti jsou dnes v rodinách na tom tak,  jak se říká, (protože mnoho rodin nefunguje), tak je důležité zavést práva dítěte do zákonů.  Aby pro dítě, kde rodina nefunguje, se mohlo odvolat na nějaký právní kodex, který by to usměrňoval tím žádoucím směrem. Protože to dítě je bezbranné. Pan Zahradil mně zaujal myšlenkou  té mateřské školky. Jednak proto, že jsem nedávno četl rozhovory pana Hájka (nevím jak se ta knížka jmenuje). Je to velmi zajímavá knížka ve které autor píše o svých vzpomínkách na školku jako na instituci, kde on vlastně z rodinné instituce se dostal najednou někam jinam.  Je pravda, že to byla  socialistická školka. Ale já mám obavy, že dnešní školka se v mnoha věcech  asi příliš nezměnila. Může to mít ten efekt pozitivní, o kterém jste mluvil, ale může to mít zvláště u dětí, které přišly z hodnotového systému, přece jenom výrazně odlišného, vyloženě depresivní vliv. A protože teď shodou okolností žije moje dcera s partnerem tím způsobem, o kterém mluvila paní Freiová, totiž, že doma pracují oba dva rodiče a mají tam firmu. Já vidím ten pozitivní vliv této skutečnosti na děti. To dítě vidí, jak se v rodině  pracuje, jak jsou rodiče pilní, jak jsou svědomití, jak jsou zodpovědní a že toto soužití v té rodině a poznání činnosti rodičů je něco velice pozitivního. Protože ať je to jak chce, tak pro dítě verbální příklad je něco nejcennějšího. Rozdíl mezi důsledkem společenského působení a individualitou rodiny je zde zřejmý. Proč je nutné individuovat rodinu? Je to důsledek jenom pro něj samého. Ale pro tu rodinu to má  za důsledek předávání další generaci. A předávání způsobem, které je nenahraditelné a žádná budoucnost významně neovlivní ten hodnotový systém, který vznikne v rodině. A celé bych to uzavřel jednou věcí. Já bych poprosil pana Zahradila, aby to nebral osobně, ale budu to povídat dosti tvrdě. Já mám pocit, že důvodem,  že jediný mravní oprávněný důvod rozhodnutí  člověka být v aktivní politice, (tedy zúčastnit se na ní, zvláště profesionálně), je snaha o ovlivnění věcí veřejných směrem, který považuje za správné. To však vyžaduje jasnou prioritu hodnotového systému. Ten totiž jediný vytváří kritérium hodnot, aby byl schopen rozlišovat to správné a nesprávné. A já mám prostě pocit, že lidé, kteří pak k sobě patří v jedné politické straně, musí mít  hlavně shodu na těchto hodnotách, protože jinak je to "guláš". A já mám pocit z naší dnešní politiky, že jakoby se zabýváme příliš konkrétními věcmi a že tato debata o hodnotách vlastně vůbec neproběhla. Vůbec neexistuje a navíc je ještě zpochybňován význam těchto hodnot v politice. A bez těchto hodnot v politice, bez jejich zakotvení, kde je pro mne závazné, zda se podle nich chovám, nelze vytvořit dostatečně pevný rámec politika. A nelze ho brát k zodpovědnosti za to, že se nechová podle těchto hodnot. Děkuji.

 

Roman Joch

Já bych rád vyslovil dvě námitky. Jednu filosofickou a jednu věcnou. Ta první se týká toho, že ve spontánním vývoji společnosti je velice těžké zjistit, zda společnost se vyvíjí  špatným směrem. Odkud si bereme právo specifikovat vývoj? A ostatně i když se společnost nějakým směrem vydá, pak ji  již nelze  vracet proti proudu času. Tak to ale vůbec není. Když Burke upozorňoval na nebezpečí socialismu, "plácal"? Když Hayek upozorňoval, že socialismus může vést k otroctví, tzn. že  si všiml, že spontánně vzniklý nárůst socialistických idejí povede ke špatnému směru. "Kecal"? Když Karel Havlíček Borovský v minulém století opěvoval komunismus, byly to trapné řeči? Já myslím, že nikoliv. Že tudíž lze vypozorovat, že určitý vývoj bude-li pokračovat, povede objektivně ke stavu horšímu než je ten stávající. A s tím souvisí i ta druhá část mé verze - nelze se bránit proti proudu času? Ale co udělal Reagan, když se vrátil komunismus? Co udělal Churchill proti nacismu? Lidé, kteří zastávali určitou pozici v politice,říkali, že Sovětský svaz je realita a je prostě iluzí mít ve svém programu zánik či destrukci Říšské  či Sovětské říše. To je utopismus.  A právě ti odvážní řekli: Nikoliv! Něco vzniklo, něco zanikne. Jak vzniklo, tak zanikne. A měli pravdu. Kdyby Margaret Thecherová v roce 1979 se řídila svým národem, nikdy by nedemontovala socialistický trend. Ona obrátila ručičky hodinek zpět. Ona se vrátila proti proudu času. Jinými slovy východisko pana Zahradila, že čas plyne a my nemůžeme posoudit, zda je to dobrým nebo horším směrem, že se nemůžeme vrátit zpět je ultrakonzervativní pozice. Naopak někteří z nás mají konzervatizmus více reakcionářský nebo revoluční, přesně jako Margaret Thecherová. Ona byla ve své době revolucionářkou a současně reakcionářkou. Chtěla se vrátit alespoň částečně před socialismus. Právě tak, jako Reagan byl částečně revolucionářem, usiloval o destrukci komunismu a současně reakcionářem, protože chtěl tento blud 20. století vymazat z mapy světa. Takže není pravdou, že se nemůžeme vrátit zpět. Tak, jako můžeme jít někam, tak rovněž se můžeme vrátit zpět. Rovněž není pravdou, že nemůžeme posuzovat, zda daný vývoj jde lepším nebo horším směrem. To byla filozofická poznámka. A nyní k té druhé - věcné. Já se budu snažit argumentovat z principu svobody. A vyjádřím se k tomu problému, který spadá pod daňové úlevy pro rodiny, práva jednotlivce atd. Začal bych konstatováním.  Skutečně poctivých libertiánů je  v moderní společnosti málo. Pod tím slovem myslím člověka, který chce dělat různé veselé věci a pak za ně nést plnou odpovědnost. To znamená, že nebude požadovat od ostatních, aby platili pečovatelským státem důsledky jeho chování. Takoví lidé jsou, napadá mně např. Miroslav Macek. Ale nemyslím si, že v demokratické společnosti je jich mnoho. A rozhodne ne většina. Mám dojem, že většina lidí budou libertiáni nebo liberálové, (řekněme v morálních otázkách), ale pak vydatnými socialisty (v sociálních otázkách). To znamená, budou-li mít svobodnou volbu dělat báječné příjemné věci, ale pak, když budou mít krizi, budou požadovat, aby stát se o ně postaral. To je ale veliký problém pro svobodu. Nejen pro naší svobodu, kde hraje roli naše socialistická mentalita. Co proti tomu lze dělat? Jednak můžeme zvednout prapor nějakého individualismu a liberalismu a říkat sorry pánové a dámy, dělejte si co chcete, ale pak nedostanete žádné sociální podpory za výsledky Vašich jednání. Ale tak to v demokratické společnosti, v demokratickém věku se neuspěje. Pak je druhá možnost. Snažit se u lidí stimulovat takové návyky chování, které nemohou vyžadovat přerozdělovací mechanizmy. A zkušenost dostatečně ukazuje, že tradiční rodina nebo ten životní styl, který respektuje tradiční rodinu je tím životním stylem, který umožní, aby tento stav nastal. To je v zásadě schůdná cesta, jak bojovat proti socialismu. Vytvářet situace, ve kterých lidé nebudou pobízeni obracet se na stát. Dá se říci, že když ty budeš exaltovat právo jednotlivce, což je skvělý princip teoreticky, tak v praxi dojdeš k tomu, že lidé budou požadovat výhody. Jaká je cesta k podpoře odpovědného člověka ve společnosti? Někdo se může dívat na daňové úlevy a dotace jako na něco, co je totéž. Ale zdá se mi, že tento pohled je nesprávný ze dvou důvodů. Za prvé proto, že se dívá na všechny peníze člověka, jakožto na potencionálního platiče státu. Pak je jedno, jestli stát méně zdaní nebo dá dotaci. Ten člověk na tom vyjde nastejno. Všechny peníze patří potenciálně státu, pouze stát rozhodne kolik vybere a kolik vydá a kolik zbude občanovi. Ale ono to tak není. Peníze patří lidem a co stát zdaňuje, tak by měl zdaňovat velice opatrně. A druhý důvod je ten, že to stimuluje určité chování . Dotace totiž vytvářejí závislost na státu. Daňová úleva znamená ze strany státu méně vzít a oceňuje výsledky vlastního snažení nebo snažení určitých lidí. Zdá se mi, že udržení svobodné společnosti, nebo společnosti, kde jednotlivci budou mít práva, především práva, aby jim nevládli lidé jako je Miloš Zeman nebo Vladimír Špidla, tak takovou společnost nedosáhnete zvýšením praporu individualismu. Ale tím, že budete nepřímo podporovat typy britského chování. Tím je chování  tradiční rodiny. To je jediná realistická cesta proti socialismu a tudíž ve prospěch svobody.

 

Pavel Bratinka

Dnes tady máme možnost, díky neúčasti paní poslankyně Volfové, dostatek času pronášet projevy. Já se omezím na čtyři krátké repliky. První se týká otázky definice rodiny. Je omyl se domnívat, že co je přirozené, lze uspokojivě definovat. Lze jenom popsat funkci, že rodina je prostředí, do kterého se rodí noví lidé a jsou uváděni do života. V různých dobách samozřejmě rodiny měly různou podobu. Byly patriarchální. Pak jsou dodneška společnosti, kde mezi rodinné příslušníky se považuje asi 17 000 lidí a jinde je to už jenom otec, matka nebo často už jenom matka a děti. Ale základní princip je stejný. Děti se tam rodí jakoby z ničeho a tvoří si svůj obraz světa. Já to zažívám ještě skoro denně na svém synovi, kterému je 13 let. Je to jeden z mých dětí, mám čtyři a ten nejmladší je človíček, který se, ač je mu 13 let, pokaždé ptá, kdy přijde máma. Ne proto, že by chtěl něco konkrétního projednat, ale proto, že ji chce mít doma. Po mně se také ptá, ale ví, že to je beznadějnější. Člověk to zažívá i na sobě. Touží občas po manželce, jindy zase naopak touží aby nepřišla, anebo aby děti nepřišly. Já se k tomu veřejně přiznávám, protože to vypovídá, že ta rodina je opravdu obrazem lidstva. To je přesně to, že si tam člověk vlastně nevybírá podle dávného rozhodnutí manžel manželku a naopak.  Děti si nás nevybraly, my jsme si nevybrali je (typově). Prostě je to dokonalý model toho, co ve světě je. Že se musíte neustále vyrovnávat s něčím, co jste si neobjednali, či nepřejete si a co je Vám často z duše protivné. Jinými slovy, skutečně fungující rodina vyžaduje veliký výkon, veliké sebeobětování a dělání přesně opačných věcí, které by člověk zoufale v tu dobu chtěl. Ne že bych chtěl vyrazit do salónů, ale někdy chce člověk tzv. "klid", jenom mít ten klid. Historická podpora rodině a to proč se mluví o tom, jak je to důležité se tím zabývat, nebylo jenom to, že ona má přirozenou roli. Ale celé rituály a celá kultura, která ji "obalovala" určitým majestátem, byla dělána proto, protože se vědělo o té důležité funkci. A zároveň se vědělo, že ti lidé potřebují být udržováni v rodinách a neutéct z nich, kombinací pozitivního zainteresování, tak zároveň negativního strachu, že pokud ji rozbijí, odejdou, tak že se setkají se všeobecným odsudkem. Že to bude bráno jako selhání  pro všechny  lidi v  jejich slabších okamžicích. A pozitivní povzbuzení, často i finanční (zase víceméně pro velkou většinu lidí), kteří potřebovali povzbuzení nebo pomoc. A z tohoto důvodu považuji ten navrhovaný zákon o partnerství , o kterém tady byla jen letmá zmínka, za velice zhoubný. Za klíčovou křižovatku. Ne proto, jak se bohužel velmi úspěšně podařilo, (nevím jestli z hlouposti nebo úmyslu a to i odpůrců a prosazovatelů)přesunout debatu na vnitřní povahu nějakých skutků erotických. To je úplně jiná debata  o něčem jiném. Ale právě proto, pokud by se dal partnerským vztahům (nejenom privilegia daňová a právní, ale především a o to jim jde, oni to říkají otevřeně) majestát, tak to bude poprvé, co  (a musel bych jít dlouho do historie) společnost dá veřejný majestát chování, které vůbec neobsahuje žádný element sebeobětování, obětavosti, Jenom proto, že je to určitý typ naplnění erotických sklonů, tak proto se tomu dá tento majestát. Jinými slovy, mluví se o individuálních právech těch lidí a přitom se jedná o instituci, o vážnost té instituce. A samozřejmě, v dějinách se vyznamenávali vojáci. Ne proto, že se měli dobře s holkami na vesnici, ale proto,že bojovali a riskovali život. Vyznamenávají se různí lidé za různé výkony. Ale je nesmyslné dávat společenskou prestiž jednání, které je založeno právě na neochotě, (byť uznávám v mnoha případech heroického sebeovládání takovýchto lidí, kteří by si vybrali jiný model života). Takže já to vidím, jako otevírající se nový směr usuzování o společnosti. Jako to, že se otevřelo obrovské množství nároků dalších typů  jednání   na obdobná privilegia. A já se toho bojím ( a nevidím to daleko, protože jsem 35 let sledoval vývoj Ameriky a viděl jsem, jak to začínalo  v r.65 a v jakých koncích to je dneska). To, co začínalo za svěžího úsvitu jako něco něžného a křehkého, končí jako orgie a zvrácenost a sadomasochismus. Takže je to křižovatka. Jan Zahradil řekl, že pochybuje, že  by existovaly určité skupiny proti rodině s  vědomím úmyslem poškozovat ji. Já jsem také velký odpůrce spikleneckých teorií lidstva. Říkám si, kdyby svět řídili spiklenci, tak vypadá mnohem lépe. Bohužel to neřídí. Ale je to tak. Povodňová voda, když se valí, tak podemílá všechny překážky, podemílá je automaticky, protože ji stojí v cestě. A komunisté a různé sekty žijí vizí moci, oni jsou posedlí touhou po moci a mohou ji dostat od lidí dobrovolně jedině tehdy, když rozloží vůli lidí jednat odpovědně, jednat za sebe, jednat disciplinárně,  jednat v sebeobětování a jednat tak, že když se špatně rozhodnu, tak si to také "odnesu". Všechny tyto morální vlastnosti musí nenávidět, protože to je přesně to, co brání tomu, aby se společnost rozložila, aby se tady mohli opět "roztáhnout". Byť třeba pod jiným jménem a s jinou ideologií. Ještě jednu poznámku k tomu pokroku, zda se věci někam sunou. Každou vteřinou našeho života my nějakým způsobem zaujímáme jasný, hodnotový postoj. Tím, že něco uděláme, nebo naopak neuděláme, tím, že se k něčemu postavíme lhostejně. A víme dokonce dobře, že i v některých sférách života (i politických) dnes zní velice ostrá a často i hulvátská slova. A vypadá to, že politika je plná lidí, kteří jsou přesvědčeni o své pravdě. Samozřejmě, že tomu tak není. Nicméně, člověk nemůže jednat ani vteřinu tak, aniž by se plně postavil za svoje jednání. Může ho změnit, ale nesmí upřít, že když jednal v minulosti, že to myslel skutečně upřímně. A tudíž je prosáklý nejrůznějšími hodnotovými soudy. Je to skutečně tak, toho se skutečně nezbavíme a je to obrovská konstanta života a dějin. Pokrok je věc velmi relativní. Když se podíváte na dějiny toho, jak se zacházelo s lidmi na Evropském kontinentě, tak zjistíte obrovské výkyvy. V dobách Říše římské v těch oblastech kde vládla, nebyl možný takový způsob zacházení s lidmi, jaký pak byl později v barbarských staletích. Ale i v barbarských temných 11., 12. stoletích se něco takového jako byl Gulag, Osvětim, odehrát nemohlo. Prostě to by tehdy ani nikoho nenapadlo, že by něco takového mohl dělat. To bylo skutečně velmi pekelné. Dvacáté století zná obrovské množství lidských práv, je dnes jasné, že některé věci se některé vlády neodváží dělat veřejně. Hitler nikdy veřejně nepřipustil existenci plynových komor. Komunisté také popírali gulagy. Nicméně se prokázala existence těchto zločinů a najednou za pár let jsme měli režim, (myslím nyní srbský), který zcela otevřeně před zraky televizních kamer z družic prostě lidi "mordoval". Ta vůle ke zlu a zločinu byla skutečně v tomto smyslu ekvivalentní k těm předchozím. U Hitlera se dá říci o jedné události a sice "noci dlouhých nožů", kdy se Hitler svobodně a dobrovolně a chvástavě ke vraždám přihlásil, řekl, že byly nutné a že by to opakoval. A Německo "shrbeně" mlčelo a vlastně to všichni víceméně schválili. Takže tam vůle k otevřenému zločinu byla. U Stalina to bylo jinak? Vždyť v komunistických knihách se vychvalují vraždy. Lenin se tím chlubí. Ale vždy to komunistický režim alespoň veřejně zastírá.  Ale takto veřejnou vůli ke zlu, co jsme viděli v posledních měsících v Srbsku, jsme dosud neviděli. V 19. století neexistovala, ve 20. století ojediněle. To je všechno.

 

Jaromír Žegklitz

Budu mluvit velmi krátce. Jednak proto, že již je čas, aby přednášející reagovali na to, co zde v diskusi bylo řečeno. A jednak Roman Joch, již řekl, co jsem chtěl říci i já. A i já se obracím také na Jana Zahradila. Zopakuji v podstatě  jednu tezi, kterou tady řekl Roman Joch po tobě a přidám tam to, že ty jsi řekl, že se společnost jaksi samovolně "dovalila" k určitému stavu, v kterém jsme dnes. Ten stav vypadá tak jak vypadá a není cesty zpět k tradiční rodině. A dále chci říci, že ten stav nemůžeme hodnotit je-li dobrý nebo špatný, musíme se s tím smířit, takový jaký je. K těmto tvým úvahám mám dva konkrétní dotazy. Není mi jasné, jak se mohla společnost někam "samovolně dovalit". Samovolně se nevalí ani kámen z kopce. A nenapadá mně žádná věc, která by se uskutečnila samovolně. Tím méně u organizmu, jako je společnost. Tím se dostávám k té Tvé druhé tezi, kdy nemůžeme hodnotit dobře - špatně, prostě to tak je.  Hovoříme-li o rodině, tak mohu uvést příklad rodin, nebo polorodin, kde jsou děti vychovávány jenom jedním z rodičů. Je statisticky dokázáno, že těchto případů  přibývá. A je také statisticky dokázáno, že děti z těchto neúplných rodin jsou náchylnější ke kriminalitě, k požívání drog, tomu či onomu špatnému. To jsou věci, na kterých se asi spolu shodneme, že jsou špatně. Kriminalita - je to špatně. Berou-li se drogy - je to špatně. Což nikterak nesouvisí s postojem k tomu, co s tím dělat, jestli zakázat zákonem nebo nezakázat. Prostě je to špatně! Takže myslím, že tento jeden příklad stačí k tomu, abych tu tvou tezi vyvrátil. A dovedu to ještě dále. Zákonodárce je ten, kdo schvaluje zákony.  Pokud k tomu bude přistupovat takto, tak potom zákony nejsou nic víc než pouhou technickou normou, obdobnou tomu jak má být dlouhý hřebík nebo já nevím co. Ale tak to přece není. Např. v Parlamentu (a tvoje strana je toho důkazem a koneckonců i každá jiná),se jedna strana hlásí k pravici, druhá k levici. Vždyť to přece je založeno na nějakých hodnotových soudech. Teď neříkám, jestli ten, kdo se hlásí k pravici, je skutečně pravice, ten kde se hlásí k levici, je skutečně levice. Ale přeci to je jasný příklad toho, že tato tvá teze prostě nefunguje. A nebo bych prosil odpověď, jak to tedy je. Děkuji.

 

Jan Syka

Já beru, že jsem podrážděn celkovým stavem politiky. Jedno z těch témat je zahraničí, které zmínil pan Bratinka a tak se omlouvám, že možná zdrojem toho podráždění bude, že budu mluvit trošku moc silnými slovy. . Jednoznačně o politice, trošku hrubě a trošku osobně. Panu poslanci přeji příjemné zažití v zájmu blaha naší legislativy. Ale z jeho projevu něco "čouhalo". Obraz pana poslance  v mém vědomí dnes večer je charakterizován smutným příběhem o jedináčkovi a školce, panem exposlancem Šumanem již  zmíněné. To slovíčko ex charakterizuje, že současná fáze toho vývoje jde nesprávným směrem. Jak z hodnocení té školky viděno. Pan poslanec zmínil rodinu a školku. Rodinu a stát. Tvrdě. Nic jiného. Přestože tady bylo řečeno, že v tom našem nadpisu chybí "společnost". A ta občanská společnost, chudinka malá, utlačená, ta už tam vůbec není. Žádní sousedi, maminky, vyšívačky, kuchařky, filozofky, turisté i ty církve mezi ně zavelené. Nic. Jenom ta státní školka. Čouhala mi z toho apologeze současného stavu. Tak, jak současná moc jej drží a tudíž z definice tolik žádané, zřejmě nekazí. Naopak, schopnost vidět rozpor mezi stavem současným a stavem žádoucím je tvořivý přístup a nikoliv pesimismus. Jedině to je přístup, který přinese nějaký užitek. Sebeuspokojení může přinést změnu jen nechtěnou. A v tomto smyslu podle mně nezbývá než doufat, že narcisistní sebeuspokojení z jakoby opoziční smlouvy o střídavém držení žezla zatuchlosti dosáhne už brzy Jakešovských rozměrů.

 

Jan Zahradil

Děkuji za slovo. Já budu asi přeskakovat v těch jednotlivých replikách tak, jak jsem si stačil dělat poznámky. A kdyby měl někdo pocit, že jsem nereplikoval na to co on řekl a přece jen by stálo za to, abych k tomu něco řekl, tak prosím, aby ještě jednou to zopakoval. Na ty koaliční smlouvy nebudu reagovat, protože se budu držet tématu. Pokud jde o občanskou společnost, nebo společnost, která chybí v nadpisu přednášky, tak skutečně úvodním tématem byla rodina a stát a vztah těch dvou institucí. Takže já jsem nehovořil a ani nebudu hovořit o jiných institutech, tzv. občanské společnosti a budu hovořit i nadále pouze o rodině a státu. Nyní bych zkusil odpovědět Jaromírovi Žeglitzovi na jeho dvě otázky. První byla o samovolném dovalování společnosti s tím, že jsi mi řekl, "že nic se nevalí samovolně, všechno se valí z nějakých příčin a podle nějakých zákonitostí". To je samozřejmě možné. Problém je, že pokud jde o takový celek, jako je lidská společnost a ještě to je v globálním měřítku, tak je v podstatě nemožné tyto zákony a ty příčiny rozklíčovat, objevit. To zaprvé.  Zadruhé si myslím, že především v případě tak složitého celku, jakým bezesporu lidská společnost je, existuje celá řada náhodných proměn, které prostě do toho vývoje zařadit nelze z toho důvodu, že s nimi nikdo v žádném případě nemůže počítat. Takže to je to, co já rozumím pod samovolným vývojem. Prostě celá ta cesta je ovlivněna tolika proměnnými a dokonce tolika náhodnými proměnami, že je v podstatě nemožné podle mého názoru tomu dát nějaký řád, nebo odhadnout směr, nebo odhadnout výchozí a konečný stav. Někdo se domnívá, že společnost se vyvíjí podle jakýchsi předem zadaných parametrů. Ať už jim říkáme "boží zákony" nebo něco podobného. Já se skutečně nedomnívám (a v tomto ohledu tedy jsem možná  paradoxně velmi pokorný člověk, protože se obávám), že asi není tak zcela, alespoň při současném stavu poznání, v lidských silách tyto příčiny a ty zákonitosti rozklíčovat. Druhá otázka se týkala hodnotových soudů nebo hodnot jako takových, respektive toho, zda je možné poznat, že je něco dobře nebo špatně, nebo dokonce to anticipovat. Jak říkal Roman Joch, že z některých signálů, které se objeví v určitou dobu, lze vyvodit, že pokud se těm nebo oněm jevům včas nezamezí, potom věci vezmou špatný konec. Já myslím, že každý z nás provádí hodnotové soudy (jak řekl pan Šuman, nebo někdo jiný) v každé vteřině a že ty hodnotové soudy mimo jiné ovlivňují to, co podnikne v bezprostřední  i ne tak zcela bezprostřední budoucnosti. A to je samozřejmě pravda. Každý je sám za sebe. Mimo jiné i tyto hodnotové soudy jsou důkazem toho, co jsem řekl před tím, protože těch hodnotových soudů je nespočetné množství. Je jich přesně asi tolik, kolik je lidských bytostí na celé zeměkouli a ty se vzájemně prolínají, narážejí do sebe a vytvářejí  realitu. Právě proto je neodhadnutelná. Nicméně ty hodnotové soudy dělá každý sám za sebe a každý má hodnoty jinak seřazené, každý má jiné priority, každý má jiný žebříček a každý jedná jinak. Já se určitě s Jaromírem Žegklitzem shodnu na tom, že brát drogy je špatné. Ale určitě najdu na světě možná nemalou skupinku lidí, kteří se domnívají, že je to dobré. A my toto naše stanovisko budeme interpretovat jako jedině správné a jedině možné, ale ta skupinka, která je na druhé straně, tak samozřejmě bude argumentovat zcela opačně. A to o křižovatce, ze které nelze tak zcela přesně poznat, jestli  vývoj je dobrý nebo špatný a kam se vůbec bude ubírat, myslím to, že každý ten náš hodnotový soud je soudem přísně subjektivním a že neexistuje podle mého názoru nějaká hodnota, kterou by bylo možné vztáhnout na ten celek, jakožto hodnotu univerzální. My dva spolu nebo my všichni můžeme některé hodnoty sdílet, ale nemusí je s námi sdílet všichni ostatní. A my si samozřejmě můžeme osobovat právo říkat že toto je špatné nebo toto je dobré. Ale že tímto směrem se společnost vydává dobře nebo špatně,  těžko můžeme dávat jako univerzální hledisko. A to je to, co jsem myslel, když jsem hovořil o těch dobrých nebo špatných cestách. Pak tady byla ještě poznámka Romana Jocha o tom, že nemám pravdu, pokud říkám, že se nelze vrátit proti proudu času. Já si myslím, že pokud jde o rodinu, tak pravdu mám. A pokoušel jsem se to dokázat na některých praktických ukázkách změn v modelu chování lidí, pokud jde o vnitřní uspořádání rodiny. Že skutečně rodina před 500 lety byla něco naprosto jiného, než je rodina dnes a rodina před 2 000 lety byla naprosto něco jiného než rodina před 500 lety jak z hlediska rozsahu početního, tak z hlediska rozdělení rolí v tom celku rodiny. A mám pocit, že dnes je možná pravda, to co říká Michaela Freiová, že dochází k jakémusi ne úplně stejnému, ale trošku obdobnému návratu v tom smyslu, že něco jako v rodině veřejný život se začíná obnovovat. Pokud tedy budeme brát v potaz návrat zpět k nějakému blíže neidentifikovanému tradičnímu modelu rodiny, protože to chování těch lidí je prostě jiné. Věk, zakládání rodiny je jiný. Vzdělanostní úroveň obyvatelstva je jiná. Takže, říkat tomu návrat v čase zpět, je podle mého názoru nemožné. Skutečně se v čase zpět vracet nelze, nelze se vracet k nějakému (nechci tomu říkat ideálnímu) stavu. Michaela Freiová říkala, že něco jako ideální stav nehledá, ale nelze se vracet k nějakému stavu, který byl dříve a o kterém si myslíme, že byl možná lepší než ten, který je dnes. To si myslím, že skutečně nelze. A myslím si, že právě mimo jiné je těžké prokázat, že ten stav, pokud jde např. o rodinu, který byl dříve v nějaké neurčené době, byl lepší než je dnes a že dnes právě díky erozi hodnotových žebříčků (krize společnosti tady zazněla od pana Šumana,v poznámce o krizi západní civilizace). Na to já jsem skutečně hrozně alergický. Protože já mám pocit, že o krizi západní civilizace se hovoří 2 000 let.  Západní civilizace byla skutečně vždycky v krizi jak je vidět a každá generace si myslela, že právě teď ta krize nastala, teď vypukla a to, co přijde po ní, tak už bude všechno pouze směrem k horšímu. Takže já nevím, jestli je možné ten současný vývoj a ten současný obraz nazývat krizí. Potom ještě, (protože tady byl zmíněn ten můj případ s tou školkou), tak tím jsem myslel pouze to a nic než to, že dokonce i některé státní instituce, státem zřízené instituce, které přebírají, nebo jsou určeny k tomu, aby přebraly od rodiny část jejich povinností. Takže i některé z těchto institucí, přesto, že jsou zřízené státem, tak mohou odvést i docela dobrou práci. Nebyla to žádna politika minulého režimu, ani volání po blíže neurčených bezvadných dobách minulých, o kterých si vůbec nemyslím, že byly bezvadné. Bylo to pouhé konstatování, že v mém konkrétním příkladě jsem poznal, že státem zřízená instituce v některých věcech mému dítěti byla schopna dát to, co já v malé komunitě 3členné rodiny, bych mu schopen dát nebyl. Ještě se poznámkou vrátím k ekonomickému modelu rodiny. Já si myslím, že je dobré otevírat prostor nebo podporovat takové prostředí, v tomto případě tedy rodinu jako společenskou jednotku, která prostě je v řadě případů efektivní zbraní proti nástupu státního socialismu. Tím bych asi skončil těmi replikami, možná, že jsem na něco zapomněl, třeba ještě eventuálně k nějakému dodatku slovo dostanu. Děkuji.

 

Michaela Freiová

Já bych se úvodem tak trošku zastala Honzy Zahradila zastala v tom, že i když se na mne jaksi "obořil" způsobem, který bych označila řekněme za ideologický. Protože ví, že jsem věřící, předpokládá, že budu mít názory, které mají určitý ráz.  V tomto případě tedy nejenom konzervativní, ale také, jak  sám řekl, lamentující a zvěstující různé katastrofy. Bohužel  někteří další  řečníci jakoby v tomto víceméně argumentovali paralelně. Já pevně doufám, že z toho, co jsem řekla, nevyplývalo žádné lamentování, že by situace dnes spěla k nějaké katastrofě. Už proto, že jsem ukázala, že ten zlom, který vidím zrovna teď, v těchto letech a který nám mimo jiné přinesla (kromě technického vývoje) svoboda, je naopak šancí ke zlepšení a že to zlepšení vztahu rodiny a veřejné sféry se do určité míry spontánně děje. To, co ovšem neprobíhalo spontánně, to byl vývoj ve vztahu společnosti k rodině za 40 let komunismu. To nebyl spontánní vývoj. To byl naopak vývoj určený určitým konceptem, který byl konfrontační vůči rodině. Sami jsme to zažili a musíme říci (a na tom bych tedy s dovolením trvala) že rodina pod tím totalitním tlakem obstála lépe, než instituce jiné. A že nebýt toho výkonu rodin, který tady odváděly desítky let, byla by naše společnost v horším stavu než je dnes. Tím nemyslím nic obecného, tím chci poukázat jenom na to, že v roce 1989 už na konci roku tady byla prostě generace mladých a velmi mladých lidí, kteří považovali vzdělání za hodnotu, byli připraveni k produktivní práci a byli připraveni chopit se těch šancí, které dneska jsou a které třeba my jsme neměli. Čili otázkou není, jak zabránit nějaké katastrofě, ale naopak jak udržet to pozitivní, co se podařilo rodinám tady zachovat, tzn. určité civilizační hodnoty. Protože to se dá i v demokratických poměrech špatnou rodinnou politikou poškodit. Já jsem si tady troufla citovat jednoho labouristu, ne proto, že to je jaksi umírněný labourista, (já toho o něm zase tolik nevím), ale prostě proto, že jeho popis situace je poměrně trefný. A socialistický, nebo spíše ideologický ráz jeho myšlení, je dán v tom, co už jsem potom necitovala.V tom, že jeho návrhy na řešení jsou poměrně bezzubé. A důvody proč jsou bezzubé, jsou zase ideologické. Vidí se, že určitá politika rodinu poškodila, ale změna v té politice, která by kladla na lidi určité nároky, tomu se socialisté vyhýbají. Bohužel se tomu vyhýbá velká část naší politické scény napříč stranami. Protože už se tu stalo tak nějak zvykem, že se každý vyjádří k tomu, že Honza Zahradil dává dcerku do školky. Já bych se k tomu vyjádřila také, ač jsem to neměla původně v úmyslu a sice se mi zdá, že tady je jeden rozpor. Samozřejmě, to že ty dáváš dcerku do školky, není v rozporu s mojí tezí, že rodina má mít primát ve výchově a rozhodování o výchově. Protože pokud ji tam dáváš dobrovolně a nevyžaduje to na tobě ministerstvo, které teď hrozí dokonce zavedením povinné školky rok před školou, tak bych v tom neviděla žádné násilí na rodině. Jenom bych připomněla, je-li ta školka státní, tak i když nepochybně platíš nějaké školné, tak přece jenom rodiny, které mají jiný životní styl, (konkrétně tedy rodina mého syna, která dítě do školky nedává) vlastně připlácí svými daněmi na ten tvůj životní styl. Čili ať chceme nebo nechceme, nějakým způsobem daňová politika státu do toho rodinného života vstupuje. Kdyby to byla školka soukromá, kde by rodiče platili veškeré náklady, byla by ta situace jiná. Ale ty jsi zdůraznil, že je státní. Takže se omlouvám za možná ne  moc hezký "rýpanec". Já jsem volila slovo křižovatka právě proto, že se mi zdálo neutrální. Také nemám ráda slovo krize. Už z toho důvodu, že mně v souvislosti ve které vzniklo, tedy v souvislosti anglického dramatu, navozuje představy, které by potom zkreslily celý úsudek. To, že jsme se ocitli na nějaké křižovatce zpravidla vidíme nejlépe zpětně. A neviděla bych tu křižovatku také jako jeden daný moment. Zejména ne krátký. A zejména bych ji neviděla jako něco, co bychom viděli dopředu, asi tak, jako když jedeme vozem. Ale je to prostě křižovatka jako faktické rozcházení určitých směrů, které opravdu zahlédneme někdy až zpětně. Velice zvláštní mně přijde ta představa, že by se rodina jako taková, jako jednotně vypadající instituce, nějak měnila lineárně a přitom radikálně. Nedává mi to smysl. Rodinný život měl v každé době trochu odlišný charakter podle toho o jakou skupinu obyvatelstva jde. Co do práce, co do vzdělání, co do společenského postavení apod.. Ale podstatné rozdíly jsou spíše mezi jednotlivými civilizacemi a ne v rámci jedné civilizace. Před 500 lety ledacos bylo jinak, ale v naší civilizaci rodina byla instituce, která spočívala na manželství muže a ženy, kteří měli nějakým způsobem rozdělené úkoly. Přijde mi někdy to tvrzení o tom, že rodina se radikálně mění a že dnes je to něco úplně jiného, než to byla řekněme před 100 lety, 200 lety poněkud účelové. V rámci naší civilizace, tedy civilizace křesťanského západu samozřejmě různé změny sledovat můžeme, ale ty odchylky nejsou zase tak velké. Ty antropologické konstanty, tzn., že není jedno, je-li člověk muž nebo žena a že právě proto manželství muže a ženy je přínosem pro lidské společenství a že je základem pro další instituci, kterou je rodina, to je v podstatě cosi, co je trvalé. Někteří antropologové tvrdí, že vůbec člověk se liší od zvířat právě tím intenzivním rodičovským chováním. A to je zase něco konstantního. V instituci rodiny vidím daleko více stálých trvalých rysů, než odchylek a rozhodně se mi nezdá, že by ty odchylky nějakým způsobem probíhaly po rovině historické. Domnívám se tedy a tím bych to uzavřela, že bude-li starostí naší veřejné politiky zachovat prostor pro rodinu, prospěje to společnosti v tom, že se nám podaří i nadále uchovávat určité civilizační hodnoty, které určitými režimy, určitým uspořádáním ohroženy jsou a ohroženy být mohou. Vidím dnešní situaci jako šanci a bylo by dobré, abychom tuto šanci nepropásli. Děkuji.

 

Karel Ledvinka

Dámy a pánové,

občanské sdružení ARCHA si nekladlo a neklade za cíl dávat jednoduché či jednoznačné odpovědi. Naopak. Dali jsme si ještě smělejší cíl. Otevírat témata, která jsou tématy politickými, ale která většinou politici chápou pouze politicky nebo dokonce je musí chápat pouze a jenom pouze pragmaticky. Nebo dokonce v příslušném tématu, (jak nám minule řekl pan profesor Pafko), hledají absolutno. Myslím si, že i dnešní slyšení, přesto že bylo neobvykle komorní, přispělo k tomuto cíli. Připomínám, že základem úspěchu těchto slyšení může být jenom fakt, že přesto, že můžeme mít názorové rozdíly mezi sebou opravdu vážné, tak můžeme současně, třeba i nekompromisně hájit své přesvědčení. A že to je jenom dobré. Jde o to, abychom ho dokázali hájit s určitou noblesou. I do budoucna věřím, že tomu tak bude, stejně jako dnes. Připomínám technicky, že komplexní záznam bude k dispozici co nejdříve na Internetu a přeji si, aby byl o něj stejný zájem jako byl o minulé téma, tedy euthanasii.

Samozřejmě, že bych se býval také rád přihlásil do diskuse, ale považoval jsem za spíše dobré, aby mluvili všichni ti,  kteří byli přihlášeni přede mnou. Přesto mi dovolte říci jednu jedinou, trošku rozvinutou větu. Já vím, že se v mém případě,díky mému původu, nejedná o typickou rodinu. Ale já jsem snad už tisíckrát za svůj dospělý život si se zvláštním vztahem připomínal událost, kdy jsme se naposledy sešli samozřejmě ve veliké rodině v r. 1944 o Vánocích a kdy jsme se na Štědrý den všichni (od prababičky až po mně jako nejmladšího) modlili, aby tito odešli (míním tím hnědé) a tamti nepřišli míním tím rudé). Pro mě ta památka zůstává jako štěstí. Přál bych rodinám, aby taková štěstí měly možnost prožívat každou chvíli.

Dámy a pánové, děkuji  všem za účast. Především děkuji paní magistře Freiové, panu poslanci ing. Zahradilovi a ing. Pavlovi Bratinkovi za dnešní řízení veřejného slyšení. Dovolím si Vám popřát pěkné prázdniny a samozřejmě si Vás dovolím pozvat na 2. 9. 1999, kdy bude 15. veřejné slyšení s tématem, opět podle mého názoru, dosti zajímavým.  Doufám, že opět kontroverzním a to tématem "Interrupce a politika". Těším se a na shledanou.

 

 

Poznámka:

Paní poslankyně Mgr. Jana Volfová se nedostavila, ani nebyla řádně omluvena.

 

 

V Praze dne 2. 8. 1999

 

Přepsala:         Brettschneiderová Věra