15. veřejné slyšení - "Interrupce a politika"

15. veřejné slyšení - "Interrupce a politika"  ze dne 2. 9. 1999

 

Martin Dvořák

Vážené dámy, vážení pánové !

            U zrodu občanského sdružení ARCHA stála řada osob s aktivním zájmem o veřejné záležitosti. Podnětem k založení sdružení byla jejich zkušenost, že celou řadu problémů a témat, které mají pro společnost zásadní význam, politické strany buď ignorují, nebo se jimi zabývají pouze takovým způsobem, jenž vyhovuje jejich momentálním mocenským nebo volebním zájmům. Tato skutečnost pak podstatně ovlivňuje i míru veřejné pozornosti a informovanosti o daných věcech.

            Hlavní cíl  občanského sdružení ARCHA je tento stav alespoň do jisté míry změnit tím, že organizuje veřejné události, při nichž jsou jednotlivá témata projednávána bez zmíněných mocenských a volebních ohledů. Především formou veřejných slyšení, konferencí, seminářů apod.

            Jako nejvhodnější forma veřejných událostí se k tomuto účelu ukazují veřejná slyšení. Občanské sdružení  ARCHA úspěšně organizovalo v roce 1998  prvních sedm slyšení.

            Podotýkám, že každé slyšení je zvukově nahráváno, nahrávka přepsána a vydána jako samostatný tisk. Podotýkám dále, že pozvánky na všechny akce OS ARCHA a následně výstupy jsou k dispozici na stránkách INTERNETU.

            Ve druhé etapě – tedy v roce 1999 připravilo občanské sdružení ARCHA dalších dvanáct veřejných slyšení. Tento projekt získal podporu v rámci programu PHARE. Díky tomu je projekt v 90 % plánovaných výdajů financován Komisí Evropského společenství.

 

            Dámy a pánové!

 

Z pověření výboru OS ARCHA Vás na 15. veřejném slyšení v roce 1999 vítám a dovolte, abych jednání oficielně zahájil předáním slova  Mudr. Romanovi Jochovi,  PhDr. Běle Plechanovové a Ing. Evě Smutné, kteří s pověření výboru prezentují dnešní téma.

 

Roman Joch

Děkuji za slovo, pane prezidente. Hned v úvodu musím říci, že naše dnešní téma je nejen velice senzitivní, nýbrž i velice tristní, a proto jakýkoli jásot ze zarputilých rétorických bitev by byl nemístný. Pokusím se mluvit maximálně věcně. A "odpíchnu" se od jednoho z posledních veřejných slyšení, tj. toho, které se konalo 17. 6. a bylo o euthanasii. Já jsem se ho nemohl zúčastnit, protože jsem byl v Olomouci diskutovat o NATO a obhajovat zásah proti Jugoslávii. Ale přítel David Rožánek mi řekl, že pan profesor Pafko, který euthanasii obhajoval, ji obhajoval velice dovedně. Položil otázku: Co má být nadřazené? Svoboda, anebo život, biologický život, biologické přežívání za každou cenu? A profesor Pafko se přiklonil ke svobodě. Proti této jeho odpovědi se velice těžko argumentovalo. Dokonce mnozí z nás, kteří si cení svobodu, by ani nechtěli argumentovat ve prospěch teze, že život za všech okolností má mít přednost před svobodou. Já sám se kloním k názoru, že právě svoboda má být nadřazena životu. Uvedu jednu modelovou situaci, jež se odehrála před šedesáti lety – bylo jí Polsko 1. září 1939. Země, která měla docela svobodný politický řád, byla napadena zemí, která byla totálně nesvobodná. Kdybychom považovali právo na život, nebo život samotný za hodnotu vyšší než svoboda, pak evidentně mravní volbou by byl appeasement, kapitulace a kolaborace. Tj. ten postup, který by si vyžádal co nejméně lidských ztrát, co nejméně životů. Jinými slovy, je-li život za všech okolností nadřazen svobodě, pak ztráta svobody za cenu záchrany životů mnoha lidí není až tak velkou ztrátou. Ale západní tradice a morální filosofie odmítá toto přeceňování života. Říká, že jsou určité věci, za které je lépe za určitých okolnosti obětovat svůj život, a jedním z těch ideálů je i politická svoboda. Tudíž západní tradici odpovídá postoj, který lze vyjádřit zásadou "raději umřít ve stoje, než žít na kolenou". Raději umřít při obraně svobody, než žít v otroctví. A o této zásadě vyprávějí Thermopyly a Salamína 480 p.n.l., Poitiers 732 a Lepanto 1571, Normandie 1944 a Budapešť 1956, jako i další události.

V této souvislosti bych však chtěl zmínit jeden rozdíl, na který upozornil britský autor a křesťanský apologeta Gilbert Keith Chesterton ve své knize Ortodoxie, když napsal, že západní odvaha pohrdá smrtí, zatímco východní odvaha pohrdá životem. To je důležitý rozdíl: Lidé v západní civilizaci si cení života, cení si ho hodně. Život je dobrem, pozitivním dobrem. Bohužel, za určitých okolností je nutné, správné a dobré obětovat život v zájmu nějakého vyššího cíle. Tím může být politická svoboda. Ale život sám o sobě je dobrou věcí. A Chesterton uvádí ještě jiný příklad, příklad sebevraždy, která již s problémem euthanasie souvisí přímo. Říká, že člověk, který je vrahem, zabíjí jednoho konkrétního člověka, kterého z toho či onoho důvodů nenávidí. Zatímco sebevrah tím, že zabíjí sám sebe, jakoby zabíjel všechny lidi, celý svět. On vlastně říká, že nikdo z existujících lidí, žádná idea, žádná věc, žádný člověk, žádný předmět mu nestojí za to, aby kvůli němu žil. A tudíž tím, že páchá sebevraždu, "zabíjí  v sobě celý svět". Je naštván na celý svět. Zdá se mi, že toto měl být ten správný argument proti panu profesoru Pafkovi: i když je svoboda nadřazena životu v mnoha ohledech, to ještě neznamená, že je správné vzdávat se života z malicherných nebo banálních důvodů. Když někdo (s)páchá sebevraždu, s tím se nedá nic dělat. Ten, kdo spáchá sebevraždu, uplatní svou svobodu – ale uplatní ji naposledy. Tím, že se zabijí, navždy svou svobodu ruší. Je to akt svobody nejen proti dalšímu životu, ale i proti jakékoli další svobodě. A z tohoto důvodu nikdo není mravně oprávněn pomáhat druhému člověku při sebevraždě. Neboť takováto asistovaná sebevražda (euthanasie) je aktem proti svobodě (a nejen životu) toho druhého člověka. Z tohoto důvodu – z důvodu svobody – je euthanasie nepřípustná. Profesor Pafko použil správný princip – princip nadřazenosti svobody – ale použil ho špatně. Ze správného předpokladu dospěl ke špatnému závěru. 

Myslím, že toto úvodní pojednání o životě,  smrti a svobodě nám později pomůže i při orientaci v otázce potratů, proto v něm budu ještě chvíli pokračovat: Svoboda je skutečně vysoký politický cíl, já osobně se domnívám, že je tou nejvyšší politickou hodnotou (nikoli jedinou, ale nejvyšší). A proto ti z nás, kteří jsou pro svobodu, jsou pro to, aby mnohé věci, které samy o sobě mohou být špatné nebo nedobré, byly tolerovány. Aby lidé měli svobodu. Proto když např. nynější britská vláda chce zakázat hon na lišky, tak my z důvodu svobody tento zákaz odmítáme. Když jedno sílící hnutí chce z důvodu zdraví zakázat požívání tabákových výrobků, my jsme opět z důvodu svobody proti tomu. Když na přelomu minulého a tohoto století jedno moralistické hnutí chtělo zakázat alkohol - a na určitou dobu jej ve Spojených státech i zakázalo - my, protože jsme za svobodu, bychom v té době byli proti tomuto hnutí a jeho nápadu. Takže si to shrňme: Protože svoboda je vysokým politickým cílem, domníváme se, že má být legálním právem člověka pořádat hon na lišku, pokud tak činí na vlastním pozemku. Rovněž má být legálním právem člověka požívat tabák, pokud tak činí s tabákem, který si vlastní. Dále má být legálním právem člověka požívat alkohol,  pokud jsi ho koupil, pokud ho neukradl. A v minulém století nebylo jen jedno moralistické hnutí, které chtělo zakázat alkohol; bylo i jiné moralistické hnutí, hnutí abolicionistů, kteří chtěli zakázat  části obyvatel Spojených států dělat se svými otroky to, co chtějí. A proto my, kteří jsme za politickou svobodu, toto hnutí - co? Odmítáme? Jaký bude postoj přátel svobody v případě moralistického hnutí, které chce zakázat otroctví? Budeme proti tomuto moralistickému hnutí? Budeme za právo občanů vlastnit otroky? Ó, nikoli, skutečný přítel svobody bude naopak proti otroctví; a to z toho důvodu, že otrok je přece člověk, tj. lidská bytost. A tudíž má mít právo na svobodu. To je rozdíl mezi člověkem a liškou. Protože liška není člověkem, stoupenec svobody bude proti zákazu honu na lišky. Ale protože otrok je skutečně člověkem, stoupenec svobody musí být za zákaz otroctví. Zdá se tedy, že z hlediska svobody a rozsahu svobody je relevantní otázkou: „Kdo nebo co je (ještě nebo už) člověk? Je daný konkrétní subjekt člověkem, anebo není?“ Zdá se mi, že k rozumnému závěru v případě potratů se dopracujeme až po té, co se nám podaří identifikovat plod (fétus a embryo). Musíme nejdříve zjistit, co za entitu to je. Pokud ta entita není lidskou bytostí, pak otázka potratů není příliš relevantní. Totálně spadá do plného a suverénního práva  ženy dělat si se svým tělem to, co chce. V takovém případě by právo na potrat skutečně bylo právem ženy, a bylo by bizarní jí ho upírat. Pokud ale náhodou zjistíme, že to, co je produktem koncepce (početí), je lidská bytost, pak otázka potratů bude velmi problematická a my dostaneme velký problém, o kterém promluvím později. Nyní skončím tento úvod a budu se věnovat dvěma důkazům (či průkazům). Nejdříve se budu snažit ukázat, že plod - embryo nebo fétus - není součástí organismu matky. Plod je v organismu matky, ale není jeho organickou součástí. To znamená, že je to entitou odlišnou od organismu matky. A za druhé prokážu, že ta entita, kterou je plod, je lidskou bytostí. Potom na závěr se budu věnovat otázce, jaké to má politické důsledky. Jak velký problém má naše společnost.

Stoupenci práva na potrat říkají, že je právem ženy dělat si se svým tělem, co chce. S tím naprosto souhlasím. Ano, žena má právo dělat si se svým tělem, co chce (např. stříhat si vlasy, nehty, podstoupit různé operace atd.). Ale plod není součástí jejího těla. Jak to víme? Především, plod od určitého stádia má vlastní srdce. Není mi známo, že by organismus matky měl dvě srdce. Některá žena (i muž) může mít srdce na pravé straně, ale je velice bizarní, aby jakýkoli lidský organismus měl dvě různá srdce. Za druhé, plod může mít úplně jinou krevní skupinu, než matka. Pokud matka má skupinu A a otec měl krevní skupinu B, pak jejich dítě může mít klidně skupinu AB. Tj. úplně odlišnou od matky. Pokud je matka Rh faktor negativní a tatínek byl Rh faktor pozitivní, jejich dítě je rovněž Rh faktor pozitivní; v takovém případě organismus matky dokonce vytváří protilátky proti plodu. Je skutečně nepředstavitelné, aby za fyziologických podmínek organismus vytvářel protilátky proti sobě samému. A konečně, plod má úplně jinou genetickou výbavu než matka. Každá buňka lidského organismu (vlastně téměř každá – výjimkou jsou pohlavní buňky) má dvojitou chromosomovou sadu. V každé lidské buňce je kompletní genetická informace daného jedince. V každé jedné. Ta samá. Plod, jak snadno zjistíme tím, že kteroukoli jeho buňku dáme pod mikroskop, má rovněž svou chromosomální výbavu, ale odlišnou od matky. To znamená, že není součástí těla matky. Je separátní entitou. Jakou? Může to být buď lidské dítě, nebo nějaký živočich (něco na způsob tasemnice). Rozhodně je však prokazatelné, že plod není organickou součástí těla matky, nýbrž nějakým jiným organismem.

Pojďme nyní prozkoumat, zda není nějakým neznámým, nebo nějakým před-lidským organismem. Proč by měl být právě organismem lidským? Za prvé, genetická výbava. Plod má lidskou genetickou výbavu. Na rozdíl od genetické výbavy mouchy, psa, kočky. Geneticky je plně lidský. Za další, jak jistě všichni uznají, je stádiem individuálního vývoje nějakého člověka. Ale ontologicky, když je něco stádiem vývoje něčeho, tak už je to tím něčím. Stádiem individuálního vývoje člověka je dětství, puberta, dospělost, staroba. Ale puberťák nebo starý člověk není něčím post-lidským nebo před-lidským. Je již člověkem. Pouze přechází jeho jedním stádiem vývoje. Další cesta, kterou můžeme nahlédnout, že plod je lidskou bytostí, je ta, již z důvodu absence lepšího termínu nazvu "salámovou technikou": Nepochybně před početím se o žádnou novou lidskou bytost nejedná. Předpokládám, že nikdo nebude chtít obhajovat existenci lidského organismu, lidské bytosti, před početím. Rovněž málokdo pochybuje (i když jsou i takoví) o tom, že po narození se jedná o člověka. Takže v momentu narození máme jistotu, že se jedná o lidskou bytost. A nyní udělejme tuto úvahu: Je-li to lidská bytost v momentu narození, co je to asi 5 minut před narozením? Pět minut před narozením, kdybychom se podívali - kdybychom vyvolali předčasný porod, nebo císařským řezem to dítě porodili – zjistili bychom, že je to rovněž lidská bytost. Nenašli bychom žádný kvalitativní zlom. Takto můžeme jít dál a dál (mínus dalších 5 min, mínus dalších 5 min,…) a nikde nenajdeme žádný kvalitativní zlom - až v momentu v početí. Takže tato metoda v průkazu, že se jedná o lidskou bytost, je založena na tom, že když je to lidská bytost v době porodu, tak nepochybně je lidskou bytostí 5 minut předtím, nepochybně ještě 5 minut předtím, atd.

A konečně poslední důkaz, který se mi zdá nejpodstatnější, je založen na tom, že my vůbec ani nemusíme mít jistotu, že se skutečně jedná o lidskou bytost, abychom nahlédli, že potrat je nelegitimní praktikou. Na základě tohoto faktu: nepochybně jistě víme, že po narození se jedná o lidskou bytost. Rovněž jistě dobře víme, že před početím se o žádnou lidskou bytost nejedná. To znamená, že někdy v průběhu těhotenství se z bytosti, nějaké bytosti, kterou je plod, stává lidská bytost. Řekněme, že nevíme, kdy přesně. Ale tento fakt nejistoty nás nutí k opatrnosti. Protože nevíme-li, zda se jedná o lidskou bytost, a je-li jasné, že to lidskou bytostí být může, pak nemáme právo svévolně tuto bytost usmrtit. A o tom, že to lidská bytost být může, víme na základě té skutečnosti, že prostě někdy mezi početím a porodem se z té živé bytosti, kterou je plod, musí stát živá lidská bytost. Nemůže jinak. V nějakém momentu se skutečně stává lidskou živou bytostí. Ale když nevíme ve kterém přesně, když nemáme jistotu, zda to lidská bytost už je, nebo ještě není, a přitom víme, že to lidská bytost být může, nemůžeme svévolně ukončit její život. Já bych to přirovnal k analogické situaci rekreačního střelce, který střílí v lese. Má podezření, že někde v dostřelu by se mohla nacházet nějaká lidská bytost, nějaký člověk. Má právo tento střelec střílet, aniž by se přesvědčil, zda tam skutečně nějaká lidská bytost je, anebo není? Nikoliv. Musí se nejdříve přesvědčit, že tam žádná lidská bytost není. Ale tohoto nejsou stoupenci potratů schopni. Nejsou schopni prokázat, že v kterémkoli momentu mezi početím a porodem se o lidskou bytost nejedná. Ale nejsou-li toto schopni prokázat, pak nemohou suverénně tu bytost - ať už je lidská nebo nikoli - usmrtit. Zdá se mi, že na základě těchto úvah můžeme uzavřít, že potrat je z největší pravděpodobností - ne-li jistotou - usmrcením živé lidské bytosti. A za takovou se musí považovat, neprokáže-li se opak.

To je samozřejmě velký problém. Jak jsem říkal v úvodu, uvažujeme-li o svobodě, o právech lidských bytostí, musíme je nutně aplikovat na všechny lidské bytosti. To je příklad otroctví. Není možné držet princip, že lze svévolně zotročit nebo usmrtit část lidských bytostí. Takže my jsme nahlédli, že potrat je nelegitimní praktikou; a zároveň v naší současné společnosti je to praktika jednak běžná a jednak legální. Co to pro nás znamená? Jaký má být optimální přístup k této diskrepanci? Já si budu snažit vypomoci analogií s kauzou, která se již jednou stala a byla to právě kauza otroctví. To byl příklad první poloviny minulého století ve Spojených státech. Byla to svobodná společnost, a tudíž hodnotná společnost (jak jsem řekl v úvodu, svoboda je skutečně vysokou politickou hodnotou, ne-li tou nejvyšší) a současně tato v politické smyslu „dobrá“ společnost měla jeden příšerný defekt: otroctví. Jaké je správné, rozumné řešení tohoto defektu? Samozřejmě, nesprávné řešení je říci „K čertu se svobodnou společností!“, zrušme svobodu a nějakou tyranií nebo diktaturou ten jeden defektní prvek odstraňme. Proto, kdyby ta alternativa byla buď zachování svobodné společnosti za cenu legální možnosti potratu či legální možnosti otroctví na jedné straně, anebo eliminace tohoto negativního prvku za cenu ztráty svobodného charakteru společnosti na straně druhé, já osobně bych se přiklonil k zachování svobodné společnosti, společnosti politické svobody, i za cenu přetrvávání toho určitého negativního prvku. Ale já si nemyslím, že v tomto případě - stejně jako v případě otroctví v minulém století – by ta alternativa stála takto: buď odstraníme jeden negativní prvek a s ním ztratíme všechny naše svobody, anebo si zachováme všechny naše svobody a současně budeme muset i nadále žít s tímto negativním prvkem.

Jak se to v minulém století ve Spojených státech vyvíjelo? V době vzniku Spojených států, v době přijetí ústavy, existoval implicitní konsensus o tom, že otroctví je negativním jevem, který je bohužel jakousi zvláštností jižních států, a bylo by velkým společenským zlem ho zrušit radikálně, najednou. A proto se uzavřel jakýsi kompromis, že otroctví se bude ještě určitou dobu tolerovat a pak přirozeně vyhyne. Přirozeně buď tím, že postupně stále více států jej zakáže na svém území, anebo v ideálním případě samotní vlastníci otroků budou své otroky propouštět. Zdá se mi, že takovýto kompromis je únosný. Pro mnohé z nás, kteří nejsou utopisté a vědí, že jakákoli společnost je nutně nedokonalá, nebude velikou obtíží se smířit s přetrváváním určitého negativního jevu, pokud ovšem existuje všeobecný konsensus o tom, že ten jev je skutečně negativní, a pokud je nějaká naděje na postupné, pozvolné zmírnění tohoto negativního jevu. Musím s radostí konstatovat, že právě v této situaci jsme my nyní dnes v otázce potratů. Obecné povědomí v naší společnosti zastává názor, že potrat je něco, co je nedobré, co by nemuselo být, nemělo být. Je to něco, co není tak celkem košer. Je to určité zlo. Ale současně je to zlo, které je nutné tolerovat, trpět. Protože radikální likvidace potratů by navodila další zla. Já osobně nesouhlasím s tím, že je to nutné zlo. Já si myslím, že legislativně by to šlo omezit. Ale pokud panuje obecný konsensus o tom, že je to zlem, lze se s tímto stavem smířit o to více, že podle statistik počet potratů rok od roku klesá. To je myslím velice ideální vývoj. Kombinace těchto dvou faktorů - obecného povědomí o tom, že je to něco zlého a současně pokles potratů - nás opravňuje k tomu, abychom nepožadovali nějaké dramatické změny zákonů atd. Situace by se ale změnila, kdyby počet potratů začal stoupat. V tomto případě by už nebylo možné tomu nečinně přihlížet. Protože určitý negativní jev by se začal šířit. Opět, toto se časem stalo v minulém století ve Spojených státech v otázce otroctví. Časem už se na otroctví nenahlíželo jako na nutné zlo, které by mělo ustupovat a nakonec vymizet, ale mnoho lidí začalo otroctví obhajovat jako pozitivní dobro. A požadovali jeho expanzi, jeho rozšíření do nových teritorií na západě Spojených států, kde dříve otroctví nebylo. To byl zlomový moment. V tomto momentu získali radikální odpůrci otroctví na popularitě, především na Severu. A mnozí lidé říkali, že pokud otroctví má být omezeno na ta území kde je, s tím se lze smířit. Pokud by ale mělo expandovat dále, to už je neúnosné. Myslím, že nejlépe odpověděl těm jižním státníkům a filozofům, kteří obhajovali otroctví jako pozitivní dobro pro otroky -  říkali, že otrok má jistotu plantáže, žije v pohodlí, atd., především ve srovnání se svobodným dělníkem na Severu, který musí pracovat v neutěšených podmínkách tovární výroby, nemá jistotu, zde nějakou práci a výdělek vůbec získá (kritika svobodné kapitalistické společnosti ze strany jižních obhájců otroctví byla místy až velice podobná Marxově kritice) - tak těmto lidem, kteří obhajovali otroctví jako pozitivní dobro, nejlépe odpověděl Abraham Lincoln, který řekl: „Je zajímavé, že je to snad jediné dobro, které nikdy nikdo nechce pro sebe.“ A takto bychom mohli odpovědět i těm obhájcům potratů, kteří říkají, že jsou dobrem pro dítě. Říkají: když je dítě poškozené, když se může narodit do neutěšených sociálních poměrů, je pro něj lepší, abychom ho utratili. Je zajímavé, že toto „dobro“ nikdo nepožaduje pro sebe. Dokonce ani zpětně. Alespoň já o žádném takovém obhájci potratů nevím.

Takže situace by se stala nebezpečnou, kdyby počet potratů rostl. Pak bychom byli nuceni požadovat určité zpřísnění legislativy, které by nemuselo být dramatické, nemuselo by se jednat o žádné dramatické omezení svobody. Mohlo by jít např. o takovéto požadavky: požadovat, aby ostatky utracených dětí měly pohřeb, aby se přitom vykonával určitý rituál, který by vysílal signál, že potratem se neodstraňuje nádor či shluk buněk, nýbrž živá lidská bytost. Mohli bychom požadovat, aby se potraty nefinancovaly z povinného zdravotního pojištění. To znamená, aby v principu ani jeden jediný odpůrce potratů nebyl nucen se nějakým způsobem finančně podílet na jejich vykonávání. To znamená, aby si potrat v plné výši hradily ženy. Dále bychom mohli požadovat, aby lékaři, kteří vykonávají potraty, měli vyšší daně. Klidně bychom mohli požadovat, aby se potraty dívkám do 18 let vykonávaly pouze se souhlasem jejich rodičů. Myslím si, že to by byli velice rozumné, a přitom mírné legislativní kroky, které by se pokusily čelit negativnímu trendu nárůstu počtu potratů.

Ale situace by mohla být ještě horší, kdyby počet potratů stoupal a současně by je část obyvatelstva obhajovala jako pozitivní dobro. Jako v minulém století obhajovali otroctví jakožto pozitivní dobro někteří jižanští státníci a myslitelé. To by byl velice negativní jev, protože by vedl k radikalizaci odpůrců potratů. Podívejte se, ve Spojených státech se nyní děje to, že některé fanatické skupiny dělají potratářům to, co dělal otrokářům John Brown: Dopouštějí se násilí. Jak víte, John Brown byl abolicionista, který přepadal farmy, plantáže, zabíjel otrokáře a osvobozoval otroky. Ve své době byl nahlížen jako terorista. Pak byl i pověšen (1859). Ale o pár let později se jeho reputace dramaticky změnila. A stal se hrdinou. Dokonce je o něm i jedna píseň („Tělo Johna Browna“), kterou jistě znáte a, kterou zpívali vojáci Severu když pochodovali na Jih, aby tam vykořenili otroctví (v občanské válce 1861-65). Analogií kapitána Johna Browna byl např. doktor Paul Hill, baptistický kazatel na Floridě, který zastřelil doktora jenom proto, že dělal potraty. Byl odsouzen k trestu smrti (ve státě Florida je za vraždu trest smrti). Klidně se může stát, že za pár let odpůrci potratů budou mít píseň oslavující doktora Hilla, se kterou na rtech budou potratářům dělat to, co potratáři dělají nenarozeným dětem.

Aby tento dramatický zvrat nenastal, je nutné, aby stoupenci potratů zůstali u rétoriky, která říká: potrat je nehezká věc, je to určité zlo, ale je to nutné zlo, tzn. musíme ho tolerovat. Pokud jejich rétorika zůstane v této rovině, kompromis lze najít. Pokud by se ale potrat začal vydávat za pozitivní dobro, za základní právo ženy, dokonce za přirozené lidské právo (sic!), to by bylo v principu neudržitelné. A kdyby stoupenci potratů takto přitvrdili rétoriku a svou pozici, obdobně by museli přitvrdit i jejich odpůrci. S potraty se lze smířit jako s dočasným defektem svobodné společnosti; ti, kteří nahlédli tu skutečnost, že potratem se zabíjí lidská bytost, se v principu nikdy nemohou smířit s uznáním tzv. práva na potrat coby základního lidského práva, a rovněž jsou ve svém svědomí zavázáni nikdy neresignovat na perspektivu konečného vymizení potratů někdy v budoucnosti. Budou svým svědomím vždy nuceni pracovat na tom, aby tato barbarská praktika byla jednoho dne – jako otroctví předtím – odsunuta na smetiště dějin. Ano, pracovat rozumně, prozíravě, opatrně, citlivě, postupně a pozvolně, ale přesto na tomto cíli pracovat.

Doufejme, že stoupenci potratů se budou chovat odpovědně a k žádné eskalaci konfliktů ve společnosti, jež by mohly vést až k její vnitřní desintegraci (jak se to stalo Spojeným státům v polovině minulého století v kauze otroctví), nedojde. Doufejme, že zůstaneme u toho celkem tolerovatelného dnešního stavu, kdy máme společnost, která je svobodná, ale ve které je bohužel jeden negativní jev, naštěstí ale i povědomí o tom, že ten jev je skutečně negativní, a zároveň onen jev je na mírném ústupu. Což dává naději, že časem bude redukován ještě více a nakonec i úplně vymizí. Děkuji za pozornost.

 

Běla Plechanovová

                Můj příspěvek k tématu interrupce a politika by bylo možno shrnout do jediné věty: Interrupce do politiky nepatří. Pokusím se vysvětlit zevrubněji a zároveň říci, jak nahlížím na snahy interrupce do politiky dostat. Politika je prostorem pro střetání názorů a zájmů v otázkách veřejných, zatímco těhotenství je věc výsostně soukromá. Obecně se dá říci, že vždy, když se politika a následně legislativa, tj. stát, tlačí do soukromého života občanů, je se společností něco v nepořádku. Znamená to, že narůstá počet nebo vliv lidí, kteří nejsou schopni unést svobodu jiných. A to je i případ snah o zpolitizování otázky interrupcí s cílem prosadit do zákona restrikce. U nás naposledy minulý měsíc avizovaná iniciativa poslance KDU-ČSL Karase.     

            V tomto případě se jedná o snahu omezit práva skupiny osob, která je obzvláště závažná a nebezpečná, neboť touto skupinou jsou ženy – část společnosti, která má z hlediska práva rovné postavení teprve krátkou dobu a o faktické rovnoprávnosti zatím nelze hovořit. Ač u nás je situace relativně slušná, přesto je řada oblastí, kde ženy dosud rovné postavení nemají (nižší průměrné výdělky, vyšší poměr žen na počtu nezaměstnaných, diskriminace v zaměstnání na základě rodinných podmínek, nemluvě o přežívajících stereotypech v pohledu na ženy, jež zhoršují možnosti jejich pracovního, společenského a politického uplatnění, na násilí v rodině apod.).

            V čem spočívá útok na práva žen? Ti, kteří se dožadují zákonné restrikce interrupcí, dokazují, že nerespektují ženu jako integrální, autonomní a svobodnou osobnost, která má svrchované právo nakládat se svým tělem podle své vůle. Okolnost, zda je žena těhotná či není, je naprosto irelevantní. Je si třeba uvědomit, že právo je nástrojem regulace jednání lidí, který má binární povahu, tj. buď právo máte, nebo nemáte. Nelze tedy v Listině práv říci, že lidé jsou svobodní a rovní bez rozdílu pohlaví, že jejich osoba a soukromí jsou nedotknutelné a zákonem pak stanovit, že žena nemá právo podstoupit interrupci, či smí tak učinit jen za vymezených podmínek.

            Omezujete-li v právním státě svobodu občanů, pak se tak musí dít buď ve prospěch veřejného zájmu (např. branná povinnost), nebo ve prospěch jiné osoby. O veřejný zájem se v tomto případě nejedná a definovat jinou osobu též nelze, neboť by musela vyhovovat kritériu člověka, tj. fyzické osoby nadané právy.

            Zde bych upozornila na terminologické zmatení, které napomáhá argumentaci zastánců zákazu interrupcí. Žádají ochranu lidského života. Lidský život ale není totéž co člověk. Lidský život začíná početím a končí smrtí poslední živé buňky lidského těla. Existence člověka je však právně vymezena narozením a vyhasnutím základních vitálních funkcí organismu, což je stav, o němž v dnešních podmínkách často rozhodují lékaři. Po tomto okamžiku je s lidským tělem nakládáno jako s ostatky, včetně možnosti, že jeho dosud živé součásti jsou použity pro transplantaci do jiného lidského těla. Pouze člověk je však nadán lidskými právy, nikoli lidský život; tj. člověk má právo na život, ale život právo na život prostě nemá.

            Odkazy na větu v Listině základních práv, že lidský život je hoden ochrany již před narozením, vyvolávají spíše úsměv. Měl-li zákonodárce při vzniku listiny na mysli lidský život již od početí, pak mu jistě nic nebránilo, aby to pregnantně formuloval. Ostatně od čeho máme Ústavní soud, nechť se skupina poslanců obrátí s ústavní žalobou na nesoulad zákona 66/1986 Sb. s Listinou základních práv, rázem by bylo jasno a nemyslím, že by mohli být úspěšní. Tato věta se v Listině ocitla převzetím z Úmluvy o právech dítěte.

Proti tomu, aby byl lidský život chráněn před narozením nelze nic namítat. Zastánci zákazu interrupcí by výrazně pomohli své kauze, pokud by se jim podařilo nejprve dosáhnout změny trestního zákoníku tak, aby vrah ženy v pokročilém stupni těhotenství, tedy v době, kdy by lidský plod – měl-li by šanci se narodit – byl schopen samostatného života, dostal trest za dvojnásobnou vraždu. Současná úprava trestního zákona vzniklá novelou z roku 1995, v níž byl zaveden zvláštní bod u vyšší trestní sazby za vraždu těhotné ženy, je ostatně výsledkem přijetí Listiny základních práv.

            Čímž se dostávám k dalšímu aspektu snah o zákaz interrupcí, a tím je pokrytectví, které je implicitně součástí těchto pokusů. Kdyby ti, kdo o něj usilují, na rovinu řekli: Nelíbí se nám, že lidé berou základní věci života a smrti do svých rukou, nelíbí se nám, že ženy mají možnost dát přednost své kariéře, svému zdraví, svému pohodlí či čemukoli jinému před počatým lidským životem. Ženy se tak vzdalují tradiční patriarchální představě o rodině a společnosti. My ale chceme, aby i nadále bylo hlavním posláním ženy rodit a vychovávat děti a starat se o věci rodiny, zatímco muž se stará o věci společnosti. Jedním z kroků, jak svého cíle chceme dosáhnout, je zakázat ženám podstoupit potrat, neboť to je jedna z cest, které ji osvobozují od nadvlády muže. Atd., apod. Kdyby toto – nebo něco podobného - bylo na rovinu řečeno, alespoň by to bylo upřímné. Ospravedlňovat zákaz interrupcí ochranou lidského života je ovšem výtečný kus pokrytectví. Kde jsou tyto hlasy a tito lidé, když jsou ničeny životy lidí včetně dětí, u nichž není žádných pochyb, že se jedná o lidské bytosti. Nevzpomínám si, že by bylo slyšet stejné hlasy ve výzvách na účinnou ochranu lidských životů, když jsou  po tisících vražděni lidé ve válečných konfliktech. Dovedeno do důsledků by to ovšem znamenalo, že by tito lidé měli zároveň usilovat i o zákaz pohřbu žehem a zákaz využití lidských orgánů z těl zemřelých pro transplantaci (o zákazu dalších způsobů manipulace s lidskými tkáněmi, natož zárodky nemluvě). Co např. umělé oplodnění, při němž se in vitro získá větší počet lidských zárodků a použije se jen několik pro oplodnění ženy, ostatní čeká stejný osud jako potracené plody – nebytí; viz nedávný příklad z Británie, kde několika tisícům zárodků takříkajíc „prošla záruční lhůta“, aniž byly použity pro oplodnění, a byly tudíž zničeny. Totéž se ovšem děje i v našich podmínkách. Domnívám se, že pokud se někdo zaštítí bojem za ochranu lidského života, měl by být konsistentní a činit tak ve všech případech, kdy je lidský život ničen. Vzhledem k tomu, že tzv. zastánci života jsou tak velmi selektivní ohledně předmětu ochrany a že způsob, kterým navrhují situaci řešit, je ze všech možných nástrojů dosažení změny pouze restrikce, pak lze s vysokou mírou určitosti říci, že skutečným cílem jejich snah není ochrana životů, ale omezení svobody skupiny občanů.

            Naše společnost je v současné době v poměrně nepříjemném období. Lidé si velmi rychle navykli po roce 89 na vlastní svobodu, zdaleka méně však jsou ochotni akceptovat, že druhou stranou svobody je odpovědnost za vlastní osud. Často také těžce nesou, že osobní svobodu mají i všichni ostatní a někteří s ní nakládají nestandardním způsobem. Taková atmosféra ve společnosti nahrává snahám o posilování státu – to se však vždy děje na úkor svobody a práv občanů. V posledních letech se tato tendence bohužel už rýsuje i u nás; příklady sporných právních norem, jež byly přijaty, přestože očividně omezují osobní svobodu občanů, jsou všeobecně známé: prodloužení vazby bez sdělení obvinění na 48 hodin, novela trestního a přestupkového zákona týkající se držení drog, v určitém smyslu jistě též připravovaná novela tiskového zákona. Snaha o změnu zákona 66/1986 Sb. – dostane-li se vůbec do podoby legislativní předlohy – by se mohla připojit do řady.

            Ještě k otázce nástrojů. Stejného cíle, jak známo, můžeme zpravidla dosáhnout různými prostředky. Předpokládám, že cílem snah o zákaz interrupcí - aby vůbec byly legitimním tématem pro veřejnou diskusi - by mělo být snížení počtu prováděných interrupcí. Vymýcení tohoto jevu je čirou utopií, to doufám ti, kdo navrhují represi, vědí. Navíc ve společnosti, která navykla osobní svobodě, by okamžitě vznikla nelegální struktura, která by poptávku po interrupcích uspokojila, ceny by patrně stouply, ale stát by z těch peněz neviděl na daních ani korunu, pouze statistiky by začaly vykazovat nárůst spontánních potratů. Do statistik by se ovšem vrátila i úmrtí v důsledku nekvalifikovaně provedených zákroků, neboť do nelegální sítě služeb by se zapojily v nižší cenové skupině i nekvalifikované osoby, které by nepodléhaly žádné odborné kontrole. Zbývající část tohoto problému – patrně tu movitější – bychom vyvezli někam za hranice.

Jaké jsou jiné prostředky dosažení stejného cíle? Alternativou represe je pozitivní program, v jehož důsledku část cílové skupiny občanů změní své chování. Zde je samozřejmě obrovský prostor pro občanskou iniciativu. Více také může dělat stát. Soustavnější sexuální výchova na základních školách by snad mohla přinést další snížení počtu interrupcí zejména u mladých dívek, které tímto způsobem řeší své první těhotenství. Větší skupinu z celkového počtu interrupcí u nás však představují ženy, které již děti mají, tj. dosáhly tak velké rodiny, jakou chtěly mít, nebo kterou si z ekonomických důvodů mohou dovolit. Jejich chování ovlivnit je jistě těžší, počet interrupcí bude klesat jen tak rychle, jak poroste nabídka a dostupnost antikoncepčních prostředků, které nemají vedlejší zdravotní účinky, a jak se rozšíří obeznámenost s nimi.

Dalším faktorem ovlivňujícím jednání žen je ekonomická situace rodiny a bytové poměry. Na programy jejich zlepšení má stát v poslední době chronicky málo peněz. Zastánci zákazu interrupcí přicházejí s báječně levným řešením: restrikce žádné peníze nestojí. Že je z hlediska stanoveného cíle neúčinná, zato je však placena cenou z nejvyšších, totiž svobodou, to je, zdá se, v případě žen  moc nezajímá.

            Abych snad zde nevystupovala jako bezvýhradný obhájce naší současné právní úpravy interrupcí. Tím rozhodně nejsem. Osobně se domnívám, že o právu na interrupci by neměl existovat žádný zákon, že – jak už jsem před časem v jedné polemice napsala – stát nemá co pohledávat v dělohách svých občanek. A zrovna tak stát nemá co určovat, kolik žena zaplatí za tento zákrok, neboť se pak stává podílníkem na této činnosti. Osoby či skupiny, které aspirují na získání moci ve státě, pak následně nabývají dojmu, že tato oblast je hájemstvím státu a je možno ji jako kteroukoli jinou právně upravovat. Vyšší cena za zákrok, která by byla pravděpodobným výsledkem, by byla cenou za pozitivní fakt, že stát by do této sféry nezasahoval.

Zcela na závěr si neodpustím zmínit ještě jeden rozměr dnešního tématu, řekněme globální. Světová populace rychle roste, už je nás šest miliard. Základní otázkou světové politiky příštího století nebude, co se stane s Ruskem nebo kdo všechno ještě získá jaderné zbraně, ale kdy se podaří zastavit růst světové populace, pokud se to vůbec podaří. Jediné, co je zatím na řešení tohoto problému jisté a prokazatelné, je, že tam, kde může žena svobodně rozhodovat o počtu svých dětí a je ekonomicky aktivní, tam má dětí méně. Proto Akční program Mezinárodní konference o populaci a rozvoji přijatý v Káhiře před pěti lety uložil členským státům OSN posilovat postavení a autonomii žen. V příštích desetiletích budeme velmi vděčni, když rozvojové země, které se podílejí 98% na světovém růstu populace, udrží a rozšíří své programy omezení porodnosti. V roce 2000 bude na světě víc dívek vstupujících do plodného období svého života, než bylo kdy předtím. Kdyby se podařilo, že tyto dívky, jichž bude asi 400 miliónů, odloží narození svého prvního dítěte o pět let, tak ve druhé polovině příštího století nás bude o jednu miliardu méně. To by dost pomohlo. Vysílat za takové situace z rozvinutého světa signály, že je možno omezovat práva žen rozhodovat o počtu jejich dětí, ačkoli je toto právo stvrzeno mezinárodní úmluvou, mi připadá – mírně řečeno – krátkozraké.

 

Eva Smutná

Děkuji za pozvání,velice mě potěšilo. Svojí  profesí jsem tomuto tématu velmi vzdálena, nejsem lékař, psycholog ani politolog, takže zde budu vystupovat především jako maminka.

Ačkoliv se jedná o velmi závažné téma,  týkající se mnoha žen a rodin, s podivem jsem zjistila, že žádná politická strana se konkrétními otázkami o umělém přerušení těhotenství  ve svém programu nezabývá.

Jde o problém, u kterého lhostejné nebo snad taktizující mlčení  by bylo hrubou, nenapravitelnou chybou ze všech hledisek - lidského, společenského, mravního, lékařského, sociologického, ekonomického, dlouhodobě výhledového...atd.

Diskutovaná je dnes otázka, má-li stát  právo nebo povinnost zasahovat do problému interrupcí.

Mnozí zareagují zcela jednoznačně, že potrat je záležitost čistě soukromá a že záleží na rozhodnutí každé ženy a pouze na jejím svědomí. Ano, v určitém okamžiku možná, ale nikdo z nás nežije zcela osamocen, žijeme  ve společnosti, a proto buď přímo nebo nepřímo neseme odpovědnost za skutky, které se ve společnosti dějí. Zcela jednoduše řečeno, rodiče jsou odpovědni za výchovu svých dětí.  Po právní strance je rodič odpovědný za činy svého potomka pouze do určitého věku, po morální stránce cítí dobrý rodič odpovědnost celý život.

Totéž platí v měřítku celé společnosti, i ta nese odpovědnost za skutky jejích členů, protože i ona dává řadu pravidel a nárokuje si i svůj díl při výchově jednotlivých generací. Jako příklad uveďme současnou situaci týkající se drog a drogové závislosti. Neustále narůstající počet závislých z řad dospělých i dětí je záležitost  špatná, po všech stránkách zlá. Jak v této, tak jednoznačné  situaci pomůže společnost ? Na jedné straně  protidrogové centrály, na druhé straně připustí  eventuelní možnost legalizace lehkých drog.  Zpětná vazba na rodiny s dětmi je nasnadě „ Ale mami lehké drogy se můžou, to nic není.“ A celá záležitost může dále gradovat a kdo potom nese odpovědnost - dítě, rodina a nebo společnost?  V konečném důsledku má každý řadu nejrůznějších argumentů  pro obhajobu svých názorů. To je ale špatné a pošetilé, protože velikost a hodnota člověka, rodiny i společnosti je vždy v tom, jak se umí čelem postavit k pravdě. Zde mějme na paměti, že i když 90%  společnosti bude obhajovat nějakou lež, nestane se nikdy pravdou.

Člověk, který má Desatero a chce podle něj žít, má jasně vymezené mantinely pro jakékoliv životní situace, v případě interrupcí  jedním slovem: NEZABIJEŠ,  dále záleží vše na jeho svobodné vůli a svědomí. Člověk, který toto Desatero nemá a nezná jej, je odkázán na názor, výchovu, vedení a příklad společnosti. A   zde se bohužel často odrážejí   názory ovlivněné především současnou výchovou a momentálním stavem rodiny nebo společnosti.  Zůstává  otázkou, kdo a jak dalece je ochoten bojovat za dobro ve společnosti a nést odpovědnost za  názory a výchovu druhých .  A  zde se opět dostáváme k veřejnému mínění, politikům  a zákonům.

Nejjednodušší východisko z této situace pro špatně fungující rodinu, společnost nebo politiky je mluvit o svobodě, právech a demokracii, protože tím od sebe logicky odpovědnost odsouváme. To ovšem často u řady vážných témat vede k nekonečným diskusím  o tom, kde začíná a končí svoboda jednoho a začíná svoboda druhého. Rozhodování vždy stěžuje fakt, že každý cítí nejvíce sám sebe.

Všichni máme svědomí a  v hloubi svých srdcí cítíme, co je dobro a co je zlo, která naše životní rozhodnutí jsou správná a čestná a která jsou špatná  a tím plodící zlo a nebo zlu napomáhající.

Bohužel se v naší moderní  společnosti setkáváme s  pohodlností lidí zamýšlet se hlouběji  nad svými  skutky. Žijeme rychle, povrchně, a postupně si vytváříme k různým životním situacím „nové  - moderní“ postoje. Tyto námi vytvořené názory, mnohdy i zákony, předáváme dalším generacím jako naprosto správné, ale protože nejsou pevně morálně podloženy, jsou snadno  dále deformovatelné, stávají se plastickými - lidově řečeno jak se právě hodí.

Tolik na objasnění proč považuji za vhodné, aby otázka interrupcí byla opět přehodnocena a stala se  tématem pro jednotlivce, rodinu i společnost.

I když je dnešní doba přeplněna informacemi o jakémkoliv tématu, často jsem překvapena neznalostí nebo lhostejným přístupem žen, ale i mužů k problematice potratů.

Za alarmující považuji, že toto konzumní klima zasahuje stále více mladou generaci.

Zřejmě dlouhodobým působením materialistické výchovy, dnes umocněné silným individualismem,  jsme v naší společnosti vytvořili atmosféru, ve které  procento žen a mužů,  kteří dokáží  jednoznačně hájit bezbranný lidský život, rapidně klesá.

To, co by pro nás lidstvo mělo být neotřesitelně  chráněno - nový lidský  život -  to jsme ochotni zavrhnout a množství důvodů, pro které lze lidský plod zabít, utěšeně narůstá. Pouze nepatrné procento jsou  případy, kdy jde o život těhotné ženy.

Zvykli jsme si říkat, že každá žena má právo sama se rozhodnout, jestli dítě chce nebo ne. Je to dnes velmi okřídlená fráze, která zní svobodně a demokraticky, přitom  sebou přináší buď život nebo smrt.

Ti kdo obhajují umělé přerušení těhotenství , používají často tvrzení, že lidský zárodek není hned člověkem od okamžiku oplodnění, nebo že není jisté, kdy se jím stává.  Pravdou ale zůstává, že od samého počátku své existence má všechny schopnosti potřebné k tomu, aby se vyvinul k dospělosti. Jen vnější zásah nemoci, úrazu nebo zločinu mu v tom může zabránit.

Je to dokázáno už tím, že nesčetné milióny od začátku světa se narodily a vyrostly dle tohoto zákona, vloženého do přírody.

Každý lidský plod je od prvního okamžiku  své existence novým, nevinným člověkem a nesmí se zabít, třebaže je bezbranný a nemůže se bránit, ba ani  křičet. Tak to chápali i dávné národy starověku, tak tomu rozumějí i dnes národy nejrozmanitějších kultur, i když lidé někdy v pravěku , nemajíce poučení vědců, byli především asi hodně závislí na pozorování přírody.

A zde i my vidíme, že žádné zvíře  nebrání vývoji svého potomstva, ba ani žádná rostlina neničí své plody.

Jak je možno , že my myslící lidé, dovedeme být krutější, než ty nerozumné bytosti. A ještě naprosto bezostyšně jsme ochotni si tyto vražedné činy podpořit zákonem.

Často se v těchto souvislostech argumentuje tím, že každá žena má právo na své tělo. Ano, má, ale to právo má každý člověk a nikoliv neomezené,. Musí brát v úvahu přírodní zákony a zdravý rozum, k čemu by jinak byly např. protidrogové centrály a řada jiných akcí, kdyby člověk měl právo se zničit. Stejně tak člověk nesmí své právo na život uplatňovat ku škodě nevinných bližních, k čemu by pak bylo vymezování míst pro kuřáky, kontrola potravin a opět řada dalších příkladů.

V četných zemích i bestiální a nebezpečný vrah je chráněn proti trestu smrti, v některých zemích se zabití psa považuje za trestný čin, a nevinné bezbranné děti se nemilosrdně usmrcují jako na „ běžícím páse „ jak škodlivý hmyz, protože krutí sobci si chtějí hrát na stvořitele.

 

Jaký tedy je po morální stránce rozdíl mezi matkou, která zabije své dítě  za pomoci lékařů v prvních týdnech těhotenství  a nebo matkou , která o několik týdnů později své dítě předčasně porodí a nechá  ho zemřít, nebo matkou která porodí po uplynutí 40 týdnů těhotenství a nechá své dítě zemřít, nebo matkou  která v určitém věku dítěte své dítě usmrtí. Vždy se jedná o jeden jediný vztah  matka a dítě. Mnozí s tímto názorem zásadně nesouhlasí, a snaží se všemi dostupnými argumenty očistit interrupci od slova vražda. Podstata ale zůstává stále stejná -  zmaření lidského života.

Lékaři stanovená lhůta z důvodu technického  provedení interrupce  ( cca 12 týdnů)  nemůže být pro žádnou matku  termínem pro beztrestné zabití svého dítěte.

Stejně tak  žádný lékař nemůže ženě říci o vaše dítě se začnu starat od 12 týdne těhotenství do té doby je to bezcenný plod.

 

Tolik tedy z hlediska morálního. Avšak když se mluví o těchto věcech, nemá být  zamlčováno nebo diplomaticky obcházeno ani to, že umělé přerušení těhotenství je i nebezpečím pro zdraví matky.  Žádný čestný  člověk nemůže popírat, že je to nepřirozený,  násilný zásah do jejího organismu. A podobně jako jiné operace zanechávají v těle trvalou stopu, nejednou i trvalé potíže, právě tak při umělém potratu je nutno počítat s následky, jež se mohou dříve nebo později projevit, tím spíše, že jde o tělesné orgány tak citlivé.

A co více: Pošlapání nevinného lidského života a při tom i jemnosti ženské bytosti, která od přirozenosti je určena a vybavena všemi schopnostmi, aby dovedla být „ srdcem lidstva „ , to buď hned, nebo v dalším životě  probouzí vnitřní neklid, pochybnosti, výčitky a vede ku psychickému utrpení, i když třebas ta žena neví, že její nenarozený, zdravý plod byl při té - operaci - prostě hozen do kbelíku mezi ostatní  „odpad“, tam se ve smrtelné křeči třebas ještě pohnul, a potom už to vše čekalo pouze na neobřadní spálení v peci.

Všechny tyto argumenty, mluvící pro život, jsou pro mne, jako  maminku 4 dětí, naprosto samozřejmé, ale proč je zde všechny připomínám?

Protože je třeba si uvědomit, že žádný zákon nikdy nesupluje svědomí.

Že v současném stavu naší společnosti, kde není jednoznačně  prosazována   zdravá  a přirozená výchova k mateřství, by byl   protipotratový zákon chápán  jako  diktatura.

Proto je nutné v nejširší i nejvyšší možné míře ve společnosti  tuto otázku stále otevírat a  neúnavně hledat východisko.

Příkladem by nám mohla být zkušenost sousedního Německa. Jedná se o tzv. paragraf 218. Zde po několikaletých velmi ostrých diskusích na toto  téma, které stále probíhají na nejvyšší politické úrovni, a zároveň jsou celospolečenskou záležitostí, se došlo k východisku   tzv.  poradenství.  Garantem je církev spolupracující se státem, která zaručuje, aby žádná nastávající matka, která není se svým stavem z jakéhokoli důvodu srozuměna, nezůstala se svým problémem osamocena, aby ji byla poskytnuta pomoc při překonávání  nouzových a krizových situací.

Poradna umožňuje každé ženě důstojně donosit své dítě, jeli potřeba i anonymně.

Bez návštěvy této poradny  není ženě umožněna interrupce.

Se stejnou důležitostí se tyto poradny věnují prevenci, výchově ženy a zejména muže.

Debata o hledání nových plánů a postojů pro komise stále pokračuje.

 

Závěrem budiž řečeno, že umělé přerušení těhotenství je velké zlo, a jestliže  se v dnešní době, v České republice   zabíjení nenarozených dětí počítá ku svobodě a k lidským právům, je to naší velkou  hanbou.

 

Diskuze

Dagmar Pohunková

Troufnu si vystoupit jako první. Jsem lékařka a mám za sebou zhruba 40 let medicínské praxe na venkově, ve výzkumu, v Praze. První připomínka - už minule k panu profesorovi Pafkovi a nyní k panu doktorovi Jochovi. Když se proti sobě váží hodnota života a hodnota svobody, tak si musíme uvědomit, že na to, abych mohla být svobodná, musím být živá. To je základ. Já nemůžu hodnotit svobodu, pokud nejsem živá. A mohu se dobrovolně vzdát života v zájmu té svobody, ale nemohu už toto chtít po druhém člověku. V rámci mé svobody, nemohu chtít jeho život. Druhá věc - úplně jednoduchá. Na základě medicínské zkušenosti konstatuji, že potrat není antikoncepční metoda. Potrat není metoda na regulaci porodnosti. To je zastaralý názor z 19. století, kdy žena neměla jinou možnost jak počet svých dětí regulovat. Toto hnutí za právo žen na potrat vzniklo vlastně ve Spojených státech v době rozvoje, v době osidlování západu. Bylo to nesmírně progresivní hnutí v zájmu práva žen. A když si představíme situaci ženy mezi zálesáky a Indiány, tak jakpak ona mohla  jinak regulovat svůj počet těhotenství než eventuálním potratem. Když bychom chtěli na konci našeho tisíciletí takto řešit otázku nechtěného těhotenství, tak jsme jasně "barbaři". Protože každý potrat je v podstatě velmi nefyziologický, velmi hrubý. I sebe lépe udělaný zásah udělá v ženském organizmu hormonální i fyzickou "paseku". A mimo jiné dovolte - já bych nikdy neříkala, že je to vymoženost a právo pro ženy. Je to východisko z nouze. Prostředek, jak řešit krizi, jak řešit selhání. Ale v každém případě je to nesmírně ponižující a nepříjemná záležitost. Uvažte prosím Vás, že tady se teoreticky mluví o tom, že žena reguluje počet svých dětí a rozhoduje o svém těhotenství. Heslo německých feministek - moje břicho patří mně. Patří jim, ale ne, když již v něm má nový organizmus. O těhotenství inteligentní žena dnes rozhoduje předem. A může rozhodovat nejrůznějším způsobem. A o těhotenství rozhoduje také tím, koho si volí za partnera. Něco jiného je znásilnění. Ale to, co se děje v našich rodinách, že manžel, snoubenec, milenec pošle po krásném milování svou partnerku na potrat, to je přece barbarství. Jděte se podívat na naše gynekologie, na ty mladé ženy a ty muže, kteří tam za nimi chodí a nosí jim květiny. Já nevím, jak byste na to psychicky reagovali. A já když učím dnes mediky, nebo když jsem přednášela ve školách, tak vím, že kluci jsou si vědomi toho, že je to také odpovědnost  muže. Protože ať už se díváme na nový lidský zárodek jakkoliv, jestli řekneme, že je to lidská osoba nebo "neosoba", jisté je, že je to lidská bytost. Nemůže to být nic jiného. Není to věc, není to zvíře. Biologicky je to naprosto jasné (trošku to matou filozofové pojmem, kdy nastupují lidská práva, kdy nastupuje osobnost) a je to nezávislé na organizmu matky. K této definici došla Rada Evropy ve svých posledních pracích a v deklaraci, kterou nyní zpracovává, kde je jednoznačná definice "člověk". Je to vyvíjející se člověk zasluhující si ochrany. A nyní diskutují o tom, jakou formu ta ochrana  má mít.  Všechny civilizované státy mají své potratové zákony. Já jsem v posledním roce velmi podrobně ty zákony sledovala, jsou přeložené do češtiny, mají je k dispozici senátoři i zdravotní výbor PS Parlamentu. V evropských státech, s kterými sousedíme (Německo, Rakousko, ale i Francie), platí to ale i jinde, je potrat začleněn do trestního práva. Je to mezi zločiny proti lidskému životu jako vražda, zabití, únos. Potrat, to je paragraf 218, který je daný do trestního práva jako zločin proti lidskému životu a hned na to následuje další paragraf, za kterých okolností je beztrestný. A různé státy mají různě širokou beztrestnost a řeší to tak, že beztrestný je akt dobrovolnosti atd., návštěva poradny, aby to nebylo zbrklé řešení, aby mezi tím byla pauza. Do poradny mohou přijít rodiče, partner a poradna má mít možnost nabídnout pomoc. Bohužel církev v Německu z toho ustoupila. Protože se řeklo, že kdyby církevní poradna dala papír, že jí žena prošla, tak by to znamenalo, že jí posílá na interrupci. Toto je tam momentální problém, který se řeší. Otázka umělého oplodnění.  Všechny tyto země mají zároveň zákon na ochranu embrya, jakožto lidské bytosti, kde je regulováno, kolik embryí smíte uměle vyvodit. Někde je to jen tolik, kolik jich implantujete do dělohy, jinde je přesně určeno co s nimi můžete udělat, kdo za to zodpovídá atd. Pouze u nás je toto naprosto bez zákona a bez pořádného předpisu. My jsme na centrální etické komisi Ministerstva zdravotnictví a dalších grémiích toto diskutovali, ale zatím si dělají gynekologové co chtějí. Já jsem se dostala po r. 1990 do týmu, který připravoval novelu potratového zákona. Ta byla připravena víceméně v celoevropském smyslu. Ne zákaz, ale upozornit už v preambuli, že potrat není antikoncepční metoda, požadavek poradny atd. Ten zákon prošel pěti výbory Parlamentu, pěti výbory před volbami neprošel a "spadl pod stůl". Od té doby tam ten zákon "leží" a nikdo si netroufal ho vzít a "oprášit", protože se očekává veliký "jekot" ve veřejnosti a veliký boj v médiích. Ale myslím si, že zákon z r. 1986, po kterém se u nás prudce zvedla potratovost,  je i velice technicky špatný, protože je tam celá řada ustanovení nebo paragrafů, které už dávno neodpovídají současnému vývoji společnosti.  Takže si myslím, že se s tím něco udělat musí. A i teď v zákoně o zdravotní péči, který připravuje Ministerstvo zdravotnictví, je taktně otázka potratů vynechána. Je tam všechno možné, ale toto tam není. Toho se každý bojí. Děkuji.

 

Pavel Bratinka

Já osobně nepoužívám pojem přerušení těhotenství. Mně to připomíná tehdejší oznámení agentury TASS, že let korejského letadla byl přerušen. Všichni z nás dnes máme tady možnost svobodně diskutovat o problému potratu, ale  samozřejmě jenom proto, že jsme sami nebyli "potraceni".  Uvědomme si, že kdysi dříve nad námi existovala možnost, že skončíme mnohem dříve ještě než se naučíme myslet a mluvit. Nebylo tak učiněno a my díky tomu, nebo právě proto můžeme zde uvažovat o potratech. Když jsem slyšel tady odvolání na svobodu, tak mne napadlo další  "provokativní" téma na veřejné slyšení - "Proč je vlastně svoboda tak velikou hodnotou"? Co to vlastně je? Přitom dneska to slyším na každém rohu. Přitom máme asi 350 paragrafů trestního zákona, které lidem zakazují mnoho věcí a je obrovské množství zásahů do lidského jednání. Nicméně lidská svoboda je používána jako heslo, které může odůvodnit cokoliv a u řady lidí vyvolává alergii. Celá otázka potratů stojí a padá nebo točí se okolo toho, zda je plod člověk nebo ne. Všechno ostatní z toho vyplývá. Všechny právní konsekvence. Pokud je to člověk, pak je nutné upravit právo nebo změnit Listinu základních práv a svobod. Nelze se točit o patro níže, v debatě hovořit o právech žen, toho či onoho. Pokud je to člověk, pak potrat nemá smysl bránit tím, že se jedná o soukromou věc. To je jako, kdybych vraždil někoho ve svém bytě a říkal, že je to moje soukromá věc, neboť existuje domovská svoboda a že do toho státu nic není. Tak to nejde.  Je třeba jasně konstatovat, že ten plod není člověk a prostě do čtyř neděl, do osmi neděl, prostě něco určit ( a tam tedy pomyslnou čáru postavit). A nechť  zuří boj, korektně vedený, ale neobcházet tento problém. Mluvilo se zde o přelidnění. Já chci upozornit na to, že existuje řada zemí, kde prudký nárůst obyvatelstva byl zároveň prudkým nárůstem jejich životní úrovně. Jsou návodem dva státy - Japonsko a Indie. V roce 1945 na tom byly zhruba stejně - zoufale. A co Japonsko,  a co Indie dnes? Náhled, že je lidí mnoho vychází z toho, že je člověk spotřebitel. Že nic nepřidává na svět - že není tvůrce. To je myslím názor naprosto nesmyslný. Sjezdil jsem řadu zemí, byl jsem v zemích, kde vládla obrovská bída, ale zároveň jsou to země, které jsou liduprázdné. Tam letíte hodiny letadlem a nevidíte nic. Ani stádo čehokoliv, nikdo tam nic nepěstuje, všichni žijí v hlavním městě a čekají, že se nějak uživí a vláda není schopna ani udržovat silnice. Jsou to země, kde když vystoupíte z letadla tak přímo cítíte, jak ta biomasa sama bobtná (myslím biomasa botanická) a že by stačilo pár šikovných rukou, aby to byl ráj na zemi a všichni se dobře najedli. Takže to je nesmysl, že světu hrozí přelidnění. Možná, že mezi těmi "potracenými" byl nějaký Einštejn, který mohl přijít na  (kdyby ho nechali žít) nějakou novou metodu získání energie, třeba studenou termonukleární reakci a pokud se někomu podaří ji vynajít (a to nikdo, kdo je vědecky vzdělán, nemůže vyloučit) pak je to takový zdroj energie, že všechny ekologické problémy nebo problémy s přelidněním několika aglomerací ve světě totálně zmizí. Já tedy odmítám tento pesimismus, který se dívá na člověka jako spíše na přítěž světa, zátěž planety, zátěž vesmíru a hovoří pozitivně o omezování jeho počtu. To na mně působí děsivě. Když se na jedné straně "mává" lidskou svobodou, jak je to strašně krásné a důležité a na druhé straně jakési nevrlé, nevlídné přijetí každého nového člověka s tím, že zase vzniknou nové náklady. Já si myslím, že problémem 21. století vůbec nebude to, abychom se nějak uživili, ale klíčovým problémem, který nás čeká je právě to, na kolik a jak přijmeme určité hodnoty. Pokud přijmeme hodnoty, že člověk je vlastně zátěž, že lidský plod není člověk, tak se může stát, že sice nás bude málo na světě, ale i tomu málu se nebude chtít  v takovém "šeredném" světě žít.

 

Radim Špaček

Děkuji za slovo. Jsem původem biolog, nějakou dobu jsem působil na oddělení lékařské genetiky v Motole. A musím říci, že toto téma, které bylo dneska nastoleno, bylo strašně těžké, strašně emocionální. Je tématem, které mně už dlouhá léta trápí, takže bych si dovolil říci několik více nebo spíše méně souvislých poznámek k tomu, co zde bylo řečeno. Nejprve k Romanovi Jochovi. On jako argument proti potratům používá tvrzení nebo fakt, že život vzniká početím a nelze stanovit, v které době (míněno od početí až do porodu) by byla hranice, od které se život počítá nebo nepočítá. Právě proto, že nelze tu hranici stanovit, tak se musí brát za fakt, že všechny počaté životy jsou lidskými bytostmi. To si myslím, že je argument nevyvratitelný, nepřekročitelný ve všech těchto debatách. Zaráží mně, že není uznáván  příznivci potratů. A poznámka k tomu je, že ta situace je ještě o něco dramatičtější. A to v tom smyslu, že podle různých odborných prací platí to, že příroda sama si do značné míry vybírá, které  početí, která koncepce projde do života, která ne. A podle různých autorů se procento početí různí, ale v zásadě jde o desítky procent neúspěšných početí. Ze sta procent početí jako takových podle různých zdrojů jich 60 - 80 je ukončeno v prvních  dnech nebo týdnech. A teprve ty, které přežijí tento přirozený zásah matky přírody se pak vyvíjejí do plodu. A teprve potom jsou evidována, že existují, teprve pak je těhotenství rozpoznáno. Z toho vyplývá, že rozpoznaná těhotenství už prošla velmi přísným výběrem. Situace je tedy ještě o něco dramatičtější, než ji popsal Roman Joch. Druhá poznámka k R. Jochovi se týká jeho popisu situace, že u nás je potrat vnímán jako nutné zlo a že není slyšet oslavná rétorika zastánců potratů ve prospěch potratů. Nevím přesně, jak je to v České republice, protože nesleduji tady tuto scénu podrobně, ale vím naprosto pozitivně, že přinejmenším v západní Evropě a ve Spojených státech tato rétorika zaznívá. Že potrat je dobro a že je potřeba ho rozšířit. Takže je to zase možná trošičku horší než jak zaznělo z toho "pokusu". Všechny další poznámky se týkají paní doktorky Plechanovové. Některé poznámky mně poněkud "nadzvedly". Především ten komplex úvah, že žena má svrchované právo nakládat se svým tělem, že těhotenství v jejím svrchovaném právu je relevantní, že toto právo nelze omezit, protože se nejedná ani o omezení ve prospěch veřejného zájmu ani jiné osoby a úvaha o tom, že stát do toho nemá vůbec co zasahovat, že je to věc čistě soukromá. Já se obávám, že tato úvaha je do značné míry mimo realitu. Nyní to nebudu brát podle důležitosti. První poznámka na toto téma je vlastně nejméně důležitá. To, že potraty by mohly být  věc soukromá, by mohla být pravda v nějakém velmi liberálním státě, který by se např. nedopouštěl takových zločinů, jako nutit své občany k tomu, aby se povinně pojišťovali zdravotnicky. V takovém státě ale nežijeme. A tento stát se tohoto zločinu dopouští. A nutí nás k tomu, abychom se účastnili veřejného zdravotního pojištění. Slovo veřejné podtrhuji a tím pádem, jak již řekl Roman Joch, my všichni přispíváme právě i na potraty. Takže není pravda, že je to soukromá věc. Uspořádání, ve kterém my žijeme, které je v Evropě velmi rozšířené nebo běžné, tak zasahuje do veřejné sféry. Právě proto, že pojištění je  veřejné. Co je ale důležitější (a co už tady padlo) je samozřejmě to, že se nejedná pouze o právo té které konkrétní ženy, ale samozřejmě také o právo  vznikajícího života. Zaznělo tady, že u nás se používá eufemismus lidská bytost, což je mimochodem veliká legrace. A nepoužívá se člověk. A je to právě tím špatným přístupem, o kterém mluvila paní Eva Smutná. Skutečně ti "zdivočelí" západoevropané už skutečně nemohou říkat ne. Protože emancipace si tam prosadila, že tato slova jsou tabu. Bylo by mimochodem velmi zajímavé udělat si seminář o tom, jaká zabarvení mají různá slova podle toho, jak je který mluvčí používá.  Je zcela příznačné, že zastánci v souboji potratu používají slovo interrupce nebo ještě lépe umělé přerušení těhotenství, zatímco odpůrci používají slovo potrat.  Takovýchto případů by se našlo mnoho jiných, připomenu např. spor mezi odsunem a vyhnáním. Myslím si, že z etnologického hlediska je to velmi zajímavé. Nyní se vrátím k tomu, že žena má svrchované právo činit cokoli a že ji do toho nemá  co kdo mluvit. Ještě připomenu, že  dítě nevzniká partenogenezí , ale u lidí. Nevzniká tím, že by se některá buňka ženina těla začala množit a dala vznik novému životu. Vzniká prostě spojením dvou zárodečních buněk, z nichž druhá je partnera. A já jsem hluboce přesvědčen, že přinejmenším partner by měl mít také právo spolurozhodovat o tom, jestli takto vzniklý život bude ukončen nebo ne.  Čímž se také snažím popřít  svrchovanost tohoto práva. Abych nebyl tak příkrý, tak paní doktorko s Vámi samozřejmě souhlasím, že zákaz by vedl k těm důsledkům, které jste popsala. Vznikly by zase "andělíčkářky", zvýšila by se úmrtnost, atd. To je samozřejmě pravda. Ale myslím si, že v tomto státě, ani nikde jinde, nenavrhuje nikdo úplný zákaz a řeč je pouze o nějaké lepší regulaci nebo větší restrikci. Ale samozřejmě  ne úplné.  Děkuji Vám za pozornost.

 

Darja Zoubková

Já bych chtěla říci jenom na okraj - Pavel Bratinka mluvil o tom, že nemáme  zkušenost někoho, kdo má za sebou  potrat. Já jsem zrovna jedním z těchto lidí. V době, kdy já jsem byla počata, byl zákon, že se nesmí provádět potraty a stálo to hodně peněz. A je pravda, že já jsem ten, na kterého už peníze nebyly. Takže díky tomu jsem se narodila. A je pravda, že jsem měla dětství nechtěného dítěte a slyšela jsem mnohokrát, že jsem ten devátý potrat, na který už nebylo. Ale nicméně si myslím, že to přesto za to stojí. A že je hrozná škoda, že si mnoho lidí neuvědomí, že je opravdu lepší peníze nemít a to dítě mít. Takže já jsem doklad toho, že to za to stojí. Ještě jsem chtěla říci k potratům, že nejsem vyloženě odpůrcem toho, že v žádném případě ne. Protože znám situaci, kdyby se člověk těžko rozhodoval, jestli to má podstoupit nebo nemá. Ovšem se vší zodpovědností. Je ale pravda, že mně uráželo, když jsem ve svých 38 letech čekala své třetí dítě a byla jsem na soukromé gynekologické klinice, kde mně ne za nějakých dramatických okolností (nicméně problémy tam byly) léčili a přišla tam 17 letá dívka s klukem za ruku a byla to otázka dvou hodin, kdy dívka zase zvesela odkráčela. Tak mám pocit, že ten "zakopaný  pes" je i v zodpovědnosti těch lidí. Co to vlastně všechno obnáší,  je to, o čem mluvila paní doktorka Pohunková. Že to není jenom o tom, že se někam dojde. Mně bylo té mladé holky dost líto, protože nevím, jestli byla schopna domyslet, co to s ní udělá v jejich 25 letech, až dítě bude chtít. Asi by se spíše mělo mluvit o míře sexuální výchovy na školách. Dostal se mi do ruky materiál pana doktora Brzka, jak vyučovat sexuální výchovu na škole. Mohu Vám říci, že ty hry, které on doporučuje, jsou zavrženíhodné. Nechtěla bych, aby mé dítě bylo vychováno v tom, že ho budou spolužáci osahávat a on si bude zvykat na dotyky druhého pohlaví ve svých 8 letech. Upozorňuji, že ten materiál je na Ministerstvu školství. Takže mám pocit, že i o otázce sexuální výchovy bych měla rozhodovat já ve své rodině a že snad je důležitější, aby to  bylo z velké části převedeno na rodinu. Každá rodina má jiný přístup k životu a k tomu, jak to dítěti podat. A ještě k těm 6 miliardám. To mi přijde neuvěřitelně zavádějící. To může potom nastat stav, že nyní začneme od potratů, pak přijdeme k tomu, že nám vadí staří lidé a nakonec skončíme u postižených. Děkuji.

 

Petr Forman

Několikrát tu byla zmíněná "šedá zóna",  které nerozumíme, kdy vlastně vzniká to, čemu říkáme člověk. Nahrál mi trochu Roman Joch, který rozlišil mezi honem na lišku jako věcí přípustnou pro svobodného člověka a honem na člověka jako věcí nepřípustnou. Rozlišuje mezi životem lidským a životem jiným. Divím se, že doktor Špaček na to neupozornil, že to není tak jednoduché a řeklo by se, je to snadné. Křesťané znají pojem duše, my ostatní známe pojem sebereflexe, vědomí a podobné drobnosti. Možná, že to je onen klíč, kdyby někdo chtěl dělat čáru 2 týdny, 4 týdny nebo 1 minuta po početí kdy vzniká člověk. Člověk, který se odlišuje od oné  "Jochovy lišky". A byla by to zajímavá definice, co to je onen hloupý člověk - sapiens ? A abych k tomu něco přidal ze znalostí, tak bych připomenul, že Schwarze to byl ten, který uznával každý život, i život mouchy a blechy. A jsou to Arabové, kteří tuším počítají život od okamžiku početí, ne jako my Evropané, nemýlím- li  se. Děkuji.

 

Běla Plechanovová

Chtěla bych upozornit, že samozřejmě  nejsem člověk, který by tvrdil, že interrupce je dobro. Zda lidský plod je člověk, nebo není člověk, to je otázka, která asi nebude vyřešena ani tady. Ale jde o to, jakým způsobem je organizována společnost. A že společnost má určité principy, určitá pravidla, která si vytýčí a podle nich se potom členové společnosti chovají nebo by se měli chovat. A jestliže si společnost vytýčí, že je společností rovných, tak se toto pravidlo musí zkrátka dodržovat. V tomto smyslu - bohužel  (nebo bohudík) - si právo neumí s těhotenstvím poradit. Nijak s ním nenakládá, za člověka ho nepovažuje, protože není autonomní bytostí, která by existovala nezávisle na jiné fyzické osobě. To je zkrátka otázka fyziologie, s tím zatím věda nic nenadělala. A právo respektuje jenom autonomní bytosti a definuje jejich vznik tak, že tyto lidské bytosti se zkrátka rodí. Tak, jak to říká Všeobecná deklarace lidských práv. Všichni lidé se rodí rovní a svobodní. Takže v tomto smyslu, jestliže je společnost organizována skrze právo a toto právo má nějaké principy, tak pak já říkám, že tyto principy musí platit pro všechny rovným způsobem. A toto je otázka, kterou právo není schopno zachytit, aniž by diskriminovalo skupinu občanů, aniž by v tomto případě diskriminovalo ženy. Těhotenství je zkrátka fyziologický stav, který ovšem jaksi připouští vznik situací, kdy se žena dostává do závislé situace na jiných, zejména na mužích, na svých partnerech. Takže proto trvám - a myslím si z dobrého důvodu - na tom, že to je oblast, kam by stát ingerovat  neměl, že ji má ponechat občanům. Vím, že to působí potíže, že vznikají jevy, které nejsou dobré, ale to samozřejmě vznikají i v jiných oblastech. Nejenom v této.

A ještě se vyjádřím k  otázce hodnoty lidského života. Osobně se domnívám, že  v absolutním slova smyslu lze srovnávat hodnotu lidského života s hodnotou života jiných živých bytostí. Takže zas až tak velký rozdíl bych zde nedělala. Navíc, upřímně řečeno, jsme v tomto částečně pokrytci. My nedáváme lidskému životu hodnotu za všech situací stejnou. Jsme schopni omluvit ztráty lidských životů různými zájmy a ne vždy jenom naší ohroženou svobodou. Takže připouštíme, že naše chování - zpravidla kolektivní - vyústí občas v situace, které mají za následek ztráty lidských životů, někdy velké ztráty lidských životů a báječně si to dovedeme omluvit, že to bylo pro dobrý účel. Mám na mysli samozřejmě války. Říkám to z toho důvodu, abychom nepředstírali, že pro nás má život hodnotu za všech okolností stejnou. Nemá. Nahlížíme na tuto hodnotu za různých okolností pod různým úhlem v závislosti na situaci a zájmech jednotlivců, skupin, států apod. Takže i toto bych přidala jako určitý argument, který má svou váhu, jestliže hovoříme o něčí svobodě. Nikoliv v tom smyslu, abych omlouvala, že interrupce je dobrá věc nebo že interrupce je antikoncepční metoda. To jsem neřekla, a to si také nemyslím. Je to poslední útočiště. Myslím si ale, že má existovat prostor, aby toto útočiště bylo. A že pokud možno nemají být snahy, aby se zákony toto útočiště  regulovalo nebo omezovalo.

K poznámce pana Bratinky, jíž reagoval na argument rostoucí světové populace. Já bych to tak úplně nezlehčovala. Protože to, zda bude na zeměkouli za 50 let 8 nebo 12 miliard lidí, bude dělat velký rozdíl. Na nějaké zázračné vynálezy, které poskytnou dostatek energie, bych nespoléhala. Zkrátka skutečnost je taková, že lidská populace roste rychleji, nežli roste produktivita práce, když už nahlížíme tuto otázku jenom z toho pohledu, že člověk tvoří hodnoty. Člověk především spotřebovává základní suroviny a spotřebovává neobnovitelné zdroje, které zatím obnovit neumíme nebo jenom při velmi vysokých nákladech. Mám na mysli zejména vodu a půdu. To jsou jaksi dva faktory, které zatím ovlivňujeme velice málo, a to jsou ty základní, které budou hrát roli. To se může objevit samozřejmě i v rovině politické. Koneckonců, když se podíváme na nedávný konflikt ve Rwandě - bývá považován za jeden z konfliktů, na nichž lze ilustrovat, jak by asi vypadaly konflikty, kdyby došlo k nedostatku základních zdrojů. A lze si samozřejmě představit, jak by to vypadalo za 50 až 100 let v globálním rozměru. Pak by nám bylo asi s prominutím "houby platné", že jsme rozvinuté demokracie a že se tady takto hezky bavíme o problémech svobody a života. Děkuji.

 

Eva Smutná

Interrupce je velmi často důsledek špatného partnerského vztahu, vyjma trestných činů znásilnění. Domnívám se, že jedna z možných cest k nápravě je výchova k vzájemné úctě mezi mužem a ženou.  Bohužel současný  moderní trend v partnerských vztazích jde zcela opačně - uvolněnost, spěch, pokud možno žádné tabu. Ženy se dostávají do pozic, pro muže  snadno dostupných, a tím ztrácejí na vážnosti. Věřím, že budou -li  si ženy více vážit samy sebe, bude si jich více vážit i jejich okolí, v tomto případě muži.

 

Roman Joch

Paní inženýrka Smutná má samozřejmě pravdu. Toto je ta praktická cesta k nápravě. Já jsem se snažil věnovat nikoli praktickým otázkám, jaký je správný postup, jak změnit veřejné mínění nebo jak působit na vědomí lidí, aby potratů bylo málo. Já jsem se snažil věnovat čistě samotné, řekl bych technické otázce. Co je to vlastně potrat? A zdá se mi, že minimálně s jistotou nebo minimálně s hodně vysokou pravděpodobností není jiná možnost, než že se jedná o lidskou bytost. Zdá se mi, že to jsem neříkal pouze já, ale i hodně řečníků. Paní doktorka Plechanovová na tento zásadní argument  nezareagovala. Její struktura argumentace byla takováto - jedná se o soukromí ženy, co má stát dělat ve věci, které jsou veřejně soukromé. My chceme politiku, aby vstupovala do všech aspektů lidského života. To by byl konec svobody. Co má co stát "dělat" v dělohách žen? To byla její velice sugestivní otázka. Samozřejmě tam nemá   co dělat. Ale ten problém je v tomto. Pokud plod je skutečně lidskou bytostí, pak myslím, že musíme uznat, že to není problém jen ženy. Pak je to problém alespoň dvou lidských bytostí. A toto je již přece veřejná záležitost. Protože politika, politický řád je od toho, aby lidské bytosti byli chráněny, aby byli chráněny před útoky vůči svému životu, své osobě, své svobodě atd. Je to přesně, jako otázka otroctví. Já jsem vůbec nechtěl uvádět dramatický příklad, který někteří lidé uvádějí v případě holocaustu. Já jsem se snažil najít příklad citlivý. A zdá se mi, že tím je právě příklad otroctví v minulém století. Ono to tak není, že my se můžeme svévolně domluvit na tom, kdy začíná život. Paní doktorka Plechanovová říkala, že na základě našich zákonů jsme se nějak dohodli, že člověk začíná porodem. Že právo neumí zvažovat nebo neumí nějak "ošetřit" ten případ, že by člověk mohl být i před porodem. Ale toto všechno je čistě věcí pozitivního zákonodárství. A pozitivním zákonodárstvím lez definovat cokoliv. Lze nadefinovat, že "černoch není člověk". Není-li černoch člověk, jaká je pak námitka proti otroctví? To znamená, že to není tak, že naše zákony říkají něco  a  tudíž se tím musíme řídit. My svévolně nemůžeme říci, že toto člověk ještě je a nebo už není. My pro to musíme mít nějaký objektivní důvod. A na základě veškeré evidence biologické, fyziologické, filozofické nelze jinak, než konstatovat, že plod je skutečně lidskou bytostí. A když si toto uvědomíme, tak pak lze přistoupit k nějakému smysluplnému řešení.  Souhlasím s tím, že explicitní zákaz, což je samozřejmě z hlediska politické filozofie ideální, (tak jako je ideální zakázat otroctví), je zakázat potraty, ale že toto není prosaditelné. Že potraty, jejich existenci, nelze nikdy principiálně obhajovat. Protože jediný princip, na základě kterého by jste je principiálně obhajovali, je popření práva na život části lidí. A když popřete tento princip, tak pak můžete úplně svévolně tu skupinu lidí, které budete "zabíjet" rozšiřovat na staré, nemocné, rasově méněcenné, atd. jak chcete. To znamená, že v principu nelze právo na potrat držet. Právo na potrat, právě tak jako na otroctví, lze obhajovat čistě na základě určité situace. Na základě toho, že momentální náhlé zrušení  by přineslo mnohé negativní společenské důsledky. Paní doktorka Plechanovová dále říkala, že nejsme konzistentní. Že připouštíme zabíjení lidí v mnoha jiných případech, např. v případě války. Ale toto je myslím velice irelevantní námitka. Ono ani v případě války nemůžete zabít kohokoliv. Tady se pak musíme bavit, co je důvodem války. Čím lze válku ospravedlnit, lze-li vůbec něčím. Zdá se mi, že ano. Na základě práva na sebeobranu. Na základě rozlišení mezi vinným a nevinným životem. Právě tak, jako člověk nemůže nikoho svévolně zabít jen tak na potkání, že se mu nelíbí, tak každý člověk má právo zabít v sebeobraně člověka, který je vůči němu agresorem. A válka není nic jiného než rozšíření práva na sebeobranu proti pilným agresorům. To, že bohužel v důsledku lidské  nedokonalosti nelze spravedlivého válečného cíle dosáhnout jinak než za cenu obětí vojáků nebo i civilistů,  je smutné, ale to je tou lidskou nedokonalostí. Nikdy ale není správné a morálně přípustné záměrně učinit cílem útoku civilní obyvatelstvo. Nikdy. Vždy  pouze  vojáky té druhé strany a to pouze proto, že jsou nástrojem, který je prostředkem k dosažení těch zlých cílů. Nelze bohužel častokrát jinak zastavit invazní armádu, než, že budeme střílet do útočníků. To znamená záměrem není v tomto případě zabít nevinného člověka. To zabití je častokrát pouze prostředkem. Zatímco v případě potratu je záměrem zabití nevinného lidského života. Tady je ten rozdíl. Západní morální etika klade důraz na rozlišení něčeho, co člověk udělá nezáměrně v důsledku své nedokonalosti, jako že je to odstranitelné a něčeho, co udělá záměrně, a je to zlé. Proto  to lze za určitých okolností  obhajovat z principu. Ale potraty v principu obhájit nelze. Já myslím, že všechny ty relevantní argumenty už byly řečeny, že není už co k tomu dodávat. Řeknu ještě poslední věc. Paní doktorka Plechanovová se zmínila o tom, že upření práv na potraty by bylo upření nerovnosti nebo snížení statutu žen. Že ženy trpí, protože jsou obětmi násilí ze strany mužů, atd. Samozřejmě, to je pravda. Vždycky je to špatně, pokud se to děje. Ale to, že se dějí nějaké špatnosti, ještě neospravedlňuje jinou špatnost. Zakončím osobní poznámkou, co se týká násilí proti ženám. V mé rodině, kde jsem vyrůstal, jsme měl pouze bratry, žádnou sestru, tudíž jsem se nemohl dopouštět "násilí" vůči ženám.   To znamená, že jedinou ženou v mé rodině byla moje maminka a když jsem byl malý, ona používala "násilí" vůči mně. Nikoliv já proti ní. To znamená v mém případě právě žena, konkrétně maminka se dopouštěla "násilí" na mně a dnes jsem jí za to velice vděčný. Děkuji.

 

Martin Dvořák

Dámy a pánové,

nejenom  poslední vystoupení Romana Jocha, ale i ta další předtím naznačila, že opravdu Pavel Bratinka, který je vlastně hlavním dramatikem těchto veřejných slyšení, měl zase jednou šťastnou ruku. Protože mi krásně "nahrála" právě dokončená diskuse k tomu, abych Vás pozval na příští veřejné slyšení, které se koná 30. 9. 1999 opět tady. Jeho tématem je  přirozené právo versus právo pozitivní. A abych nabídku ještě zatraktivnil, pak tedy vězte, že hlavním řečníkem je senátor Daniel Kroupa, jeho oponenty jsou advokát Jan Kalvoda a ústavní soudce Vojtěch Cepl. Takže si myslím, že sestava slibuje velmi pozoruhodné setkání a tříbení názorů a myslím si, že svým způsobem bude vlastně pokračováním tématu tohoto a vlastně i  některých témat, která probíhala přes léto, jako euthanasie, rodina apod. Když už jsem u toho pozvání, mám tady ještě jednu pozvánku.  Na 9. října 1999, kdy proběhne v Praze seminář na téma "Globalizace- naděje nebo hrozba". Už to samo téma se mně zdá velice atraktivní. Ale zase ho zatraktivním slíbenou účastí řečníků, z nichž tou první hvězdou je George Sorose a další výrazné osobnosti. Chtěl bych  ještě říci, že na tuto akci budete upozorňováni mediálně, protože mediálním partnerem je mimo jiné Mladá Fronta, kde budou uváděny celostátně avíza na tutu akci, samozřejmě informace budou i na naší internetové adrese. Na závěr jedna méně příjemná záležitost. Můžete se samozřejmě zúčastnit, nicméně účast na této konferenci je zpoplatněna a to řádově tisíce korun, nepřesahující desítku. Informace dostanete všechny tak, jak budou postupně uvolňovány.  Těmito pozvánkami jsem vyčerpal všechno, co jsem byl povinen  říci. Nyní už mně zbývá jenom to, co říci chci, tj. že jsem byl rád, že jste tady byli a že se rozhodně domnívám, že téma "Interrupce a politika"  je tématem politickým tak,jak to tady zaznělo. Bylo by velmi hloupé, krátkozraké, nečestné a nesportovní se tímto tématem nezabývat a tvářit se, že neexistuje, či dokonce se tvářit, že politickým není. Přesto, že nikdo tady z řečníků žádným způsobem nesémantizoval  jakýsi ideologický nebo politický přístup k tomu problému, přesto bylo jasné, že to je politikum první kategorie. A já si myslím, že s troškou sebechvály můžeme říci, že ARCHA je jedním z prvních subjektů, které  vůbec toto téma tímto způsobem  na stůl pokládá a vnímá jeho politickou dimenzi. Touto sebechválou si dovoluji dnešní večer ukončit, děkuji za účast,   přeji Vám šťastnou cestu domů a nashledanou příště.

 

 

 

 

 

V Praze dne 20. 9. 1999

 

 

Přepsala:         Brettschneiderová