19. veřejné slyšení

"Přerozdělování bohatství"

konané dne 9. 12. 1999

 

Karel Ledvinka

Dámy a pánové, dovolte mi, abych Vás přivítal na 19. veřejném slyšení. Jistě víte, že hlavním cílem těchto slyšení je udržovat ve veřejné pozornosti témata, která mají podle našeho názoru pro společnost zásadní význam a projednávat je bez mocenských a volebních ohledů. Podotýkám, že slyšení je nahráváno, nahrávka přepsána a vydána jako samostatný tisk. Jednak samozřejmě pro potřeby Evropské unie a následně je k dispozici na stránkách Internetu. Dále podotýkám, že projekt 12. veřejných slyšení v roce 1999 získal podporu v rámci programu Phare a díky tomu je v 90 % nákladů financován Komisí Evropského společenství. Dovolte mi, abych obrátil pozornost k dnešnímu tématu, kterým je "Přerozdělování bohatství". Abych přivítal hlavního řečníka ing. Jiřího Schwarze, ředitele Liberálního institutu a jeho oponenty ing. Jana Mládka, prvního náměstka místopředsedy vlády a ministra financí České republiky a ing. Ondřeje Schneidra, hlavního ekonoma Patria finance.

 

Dámy pánové, Česká republika se rozhodla před deseti lety jít po stopách otevřených demokratických společností s liberálně tržní ekonomikou. V počátečních letech měl tento směr nejen rozhodující podporu občanů, ale dosáhl i některých hmatatelných úspěchů. Vlivem politického rozhodnutí o zastavení zvoleného postupu s výrazným posílením role přerozdělování, je však v poslední době značně zpochybňován. Probíhá živá debata o tom, zda hospodářské potíže dnešních dnů jsou způsobeny příliš rychlými a příliš liberálními reformami, či naopak pomalostí a nedůrazností reforem, či dokonce, zda nesouvisí s úzkostí z probíhající světové globalizace a nebo, zda se nejedná náhodou o prostý souhrn problémů existujících otevřených společností, včetně míry přerozdělování bohatství, ale především tím, že trpí ztrátou základních lidských hodnot. Věřím, že vedle obecních úvah nad zvoleným tématem, i dnešní veřejné slyšení na alespoň některou z těchto otázek, které jsem přednesl, se pokusí hledat  odpověď, za což předem děkuji. A nyní prosím, aby se slova ujal hlavní řečník pan ing. Jiří Schwarz.

 

Ing. Jiří Schwarz, Csc.

prezident Liberálního institutu

 

Pár poznámek k přerozdělování bohatství

 

Vážení, dovolte mně přejít přímo k věci.

Budu nejprve hovořit o něčem, co možná bude nazýváno snem nebo iluzí a to je den ekonomické svobody. Potom o problému fiskální expanze, tzn. skryté fiskální expanze od vzniku České republiky v r. 1993. Pak bych chtěl promluvit o problému rozpočtové struktury, což bude představovat určitou diagnózu současného stavu veřejných rozpočtů. Potom bych se chtěl krátce zmínit o chybách pana ministra Mertlíka, když hovoří o změnách rozpočtových pravidel a o zvýšení daní (implicitně budu předpokládat, že se jedná samozřejmě o chyby přitomného Jana Mládka). Pak budu hovořit o terapii, jak situaci řešit. Asi ode mě čekáte pouze terapii na straně příjmů. Pan Mládek určitě čeká na to, že řeknu, ano, snížit maximálně příjmy. Ne, nebudu takto hovořit, budu se snažit o vyvážený pohled na rozpočtovou bilanci, tedy na místa, kde lze ušetřit a teda snížit výdaje. V předposlední části bych hovořil na téma stav pacienta se zhoršuje. Tam se budu už explicitně věnovat negativním výnosům, které přináší vláda sociální demokracie, především v rozpočtové sféře, které se nám projeví nejen v další rozpočtových deficitech, ale které se projevují a projeví především v poškození morálky. Tzn. tunelování ze strany státu pod taktovkou sociální demokracie. A nakonec bych se věnoval závěrům, z nichž samozřejmě vyplyne, že patrně lepší je sociálnědemokratická vláda, než nějaká parodie na pravicovou vládu, kterou jsme tady měli od r. 1996.

Začnu hned vědomou lží: Kdybychom se náhodou  dostali tak daleko, že bychom slavili Den ekonomické svobody nebo tento den se stal státním svátkem (a představte si, že jeden člověk v České republice už to navrhoval, byl to pan JUDr. Sylla, který svého času byl náměstkem ministra dopravy), tak podle oficiálních údajů a statistiky Ministerstva financí ČR o výši veřejných rozpočtů, bychom tento den letos slavili 8. června. Co to znamená? Znamená to, že od 1. ledna až do 7. června pracujeme a své výdělky, své odměny věnujeme nedobrovolně státu. Vidíme, že existuje někdo jiný, kdo s našimi penězi hospodaří. Samozřejmě, že mu to umožňuje velice rozvětvená, lze říci značně nepřehledná struktura institucí, které zahrnujeme do veřejného rozpočtu. Tato struktura je u nás nepřehlednější oproti jiným zemím s tržními ekonomikami ještě tím, že do ni musíme  zahrnout tzv. transformační instituce. K těm řadíme především  Fond národního majetku, Českou inkasní, Českou finanční a Konsolidační banku. Takže peníze, které vyděláváme podle statistik a podle Ministerstva financí od 1. ledna do 7. června přenecháváme vládním úředníkům a politikům, aby rozhodli (samozřejmě, že podle potřeb občanů, protože oni „jinak“ nerozhodují) kam peníze umístí a samozřejmě  s cílem dosáhnout maximálního prospěchu pro občany. Za tímto explicitním cílem je uschován jiný cíl, jímž se přirozeně nikdo nechlubí. Tento skrytý cíl ekonomická teorie  už dávno jasně vysvětlila, především zásluhou teoreriků veřejné volby. Tím skrytým cílem pro politiky je být zvolen či  být znovuzvolen, pro státní úředníky zvětšovat velikost „svého“úřadu, což očima státní sféry je totéž jako růst významu a také nepostradatelnosti. Hlavním úkolem politiků je rozhodovat o cizích penězích (přerozdělovat) a hlavním úkolem státních úředníků je jejich rozhodnutí realizovat, tedy rozmisťovat veřejné prostředky. Ekonomická teorie nám dokázala, že o cizích penězích se úplně nejsnadněji rozhoduje.  Nejhůře se rozhoduje o vlastních penězích. Protože u nich si v každém okamžiku uvědomujeme, co nás  stálo, než jsme je vydělali.  Proto rozhodnutí o „těžce“ vydělaných penězích je rovněž těžké. Naopak rozhodujeme-li o cizích penězích, tak nemáme hluboko do kapsy a býváme většinou štědří. Vždy štědřejší, než když rozhodujeme o vlastních penězích.

Takže, jak jsem tedy lhal? Lhal jsem v jediném. A to termínem 7. červen 1999 jako možný Den ekonomické svobody. To není ve skutečnosti správný termín. Proč? Protože  nemůžeme vzít jako bernou minci konsolidované rozpočtové údaje, tzn. podíl výdajů veřejných rozpočtů na hrubém domácím produktu, které od r. 1993 kdy činily 41,17 %, víceméně postupně klesaly a v r. 1998 činily 40, 29 %. To je argument, velmi často používaný známým to liberálem či konzervativcem Václavem Klausem, který říká podívejte se, jak úspěšně jsme v České republice snižovali podíl státu na přerozdělování hrubého domácího produktu, což je pádným důkazem o realizaci velkých idejí liberalizmu v praxi. Samozřejmě, že tomu tak není. Přesvědčivým protiargumentem je mimo jiné stanovisko Světové banky, která odhaduje skrytý státní dluh, který vznikl během transformačního období na  280 miliard Kč. Tento skrytý státní dluh zůstal uschován uvnitř jednotlivých transformačních institucí, přičemž Konsolidační banka se na něm podílí 130 miliardami. Kč, Česká inkasní 18 miliardami Kč, Fond národního majetku asi 15 miliardami a rizikové státní záruky asi 107 miliardami Kč. Další dluhy zůstávají ukryty ve velkých polostátních bankách. I ty nakonec bude muset uhradit daňový poplatník. V tomto okamžiku předem otupím ostří kritiky  pana náměstka Mládka tvrzením, že na tomto stavu vláda sociální demokracie velký podíl nemá. Přepočítáme-li tento skrytý státní dluh, zjistíme, že rozpočtová politika nebyla restriktivní, jak se po celou dobu hovořilo, nýbrž byla skrytě expanzivní. K zamlžení došlo díky tomu, že rozpočty transformačních institucí nebyla řádně konsolidovány. Nicméně, pokud rozprostřeme skrytý státní dluh ve výši 270 a 280 miliard na období 7 let, tak zjistíme průměrný nárůst rozpočtových výdajů o 40 miliard ročně. Tato částka navíc neúročená a nesplácená, tedy jako dluhová služba nezvyšující mandatorní část  rozpočtových výdajů, mně opravňuje říci, že fiskální politika v transformačním období byla expanzivní. Toto tvrzení lze podpořit mnoha případy, o nichž se zmíním později.

Podle našich odhadů se veřejné výdaje v současnosti podílejí asi 50 % na hrubém domácím produktu České republiky. Takže původně ohlášený termín 8. červen by musel být posunut někde na začátek července. To si myslím, že je správné datum, které rozdělí rok na období, kdy pracujeme proto, aby o našich výdělcích rozhodoval někdo jiný, politici a státní úředníci, a zbytek kdy pracujeme jednoznačně pro sebe. V našem případě jsou tato období bohužel (nebo bohudík?) přibližně stejně dlouhá.

Problém rozpočtové struktury. Nebudu opakovat staré známé pravdy a to, že problémem našeho rozpočtu (a zase za to nemůže vláda sociální demokracie, i když podíl její viny je vyšší než v případě skrytých deficitů) je příliš vysoký podíl mandatorních výdajů na celkových rozpočtových výdajích. Mandatorní jsou ty výdaje, které je stát ze zákona povinen učinit, výdaje které vyplývají ze smluv a dohod, které vláda či jiné státní instituce  uzavřely v minulých obdobích. Tyto závazky se musí ze zákona plnit a toto plnění si vyžaduje rozpočtové výdaje. Mandatorní výdaje jsou už  poměrně vysoké a představují asi 78 % rozpočtových výdajů. Nebezpečné je, že pokud nedojde k zásadním změnám ve struktuře a výši rozpočtových výdajů, tak se budou nadále zvyšovat. Dle návrhu státního rozpočtu na rok 2000 by měly představovat  84 % rozpočtových výdajů.  Vztáhneme-li tento údaj k celkovým příjmům státního rozpočtu, tak z každé koruny příjmu bude stát na své závazky vydávat 89 haléřů. Výši a strukturu těchto výdajů nelze krátkodobě  ovlivnit. Lze je měnit pouze pomocí legislativních změn. Ty se budou týkat  oblastí s největšími mandatorními výdaji. Které to jsou?

 Největší položkou, o které se dávno hovoří, zda-li má být či nebýt součástí státního rozpočtu, je penzijní zabezpečení. To  nalezneme v kapitole Ministerstva práce a sociálních věcí. Mimo penzijního systému jsou v jeho kompetenci sociální transfery. Zatímco  od roku 1993 v České republice celkové rozpočtové výdaje v průměru rostly o necelých 8 % ročně, tak mandatorní výdaje v průměru rostly asi o 11,5 % ročně. Vidíme, že jsme si ( a to jde na hlavu všech parlamentních stran) na současné  rozpočtové problémy „zadělali“v Poslanecké sněmovně. Ta schvalovala zákony, které tlačí stát a vládu do značných rozpočtových výdajů. Jaké jsou rozpočtové prostředky  přerozdělovány? Samozřejmě takovým způsobem, aby  největší prospěch z nich měl tzv. středový volič. Středový volič představuje nejpočetnější skupinu občanů, o níž lze  s určitou nepřesností říci, že zahrnuje lidi se středním příjmem ve společnosti. Takže ty rozpočtové výdaje jsou směřovány tak, aby středový volič z nich měl největší užitek.  Středový volič představuje nejpočetnější skupinu voličů, která má obvykle  rozhodující vliv na výsledek voleb. Asi vám je jasné, proč vyšší příjmové skupiny mají z přerozdělování ve společnosti nižší prospěch. Protože existuje progresivní daňová soustava a vyšší příjmové skupiny jsou progresivně zdaňovány a patrně nevyužívají  prospěchu ze spotřeby veřejných statků v tak vysoké míře, jakou se podílejí na jejich poskytování. Méně jasné už je, proč jsou poškozeny i nižší příjmové skupiny. Tedy ty, které díky progresivní daňové soustavě přispívají do veřejných rozpočtů méně než by odpovídalo jejich počtu. Čím jsou tyto příjmové skupiny většinou zaměstnanců s nízkou kvalifikací poškozeny? Tím, že  platí vyšší daně ze svých mezd než činí jejich podíl na spotřebě  veřejných statků. Např. takový člověk nevlastní auto a proto nevyužívá veřejné blaho, které „sklízejí“ ostatní motorizovaní občané využíváním „skvělého systému naší silniční sítě“. Anebo tito lidé necestují ani železnicemi, a tak nevyužívají veřejné blaho „poskytované hustou železniční sítí skvěle obhospodařovanou státní organizací České dráhy“. Stačí, aby nevyužívali plně dotací, které „tečou“ do železnic a jejichž výše by odpovídala jeho podílu na příjmu Českých drah z veřejných rozpočtů.

 Rozpočtová, tedy ani výdajová politika vlády sociální demokracie se příliš neliší od  výdajové politiky předešlých pravicových vlád. Dokonce si vzpomínám na nedávné sympatické prohlášení ministra financí Pavla Mertlíka o 20 % snížení rozpočtových výdajů ministerstev a některých státních úřadů. Přestože žádné další praktické kroky k naplnění tohoto prohlášení pravděpodobně nebyly vykonány, neměl  žádný z dosavadních ministrů financí  po roce 1989 odvahu takovou  větu vůbec vypustit. Když jsem ministra financí takto pochválil, musím ho okamžitě pro celkovou vyváženost mého vystoupení kritizovat. Co kritizuji na připravované novele daňového zákona, jejíž obsahem má být zvýšení daně z příjmu fyzických osob? Myslím si, že zvýšení daně z příjmu fyzických osob nepovede k očekávaným přírůstkům  příjmu státního rozpočtu z těchto důvodů:

1)      Příjem z této daně tvoří pouze 7 % očekávaných příjmů v roce 1999, není tedy významnou příjmovou položkou.

2)      Její asymetrické zvyšování oproti dani z příjmu právnických osob povede k daňovému přesunu do daňové skupiny s nižším daňovým zatížením. Znamená to, že zanedlouho po přijetí takové novely bude v České republice více osob právnických než fyzických jen proto, aby se vyhnuli zdanění.

3)      S rostoucí daňovou sazbou bude snaha po daňových únicích intenzivnější.

Co lze doporučit vládě v zemi s poměrně vysokými daňovými sazbami a nízkou platební morálkou, daňovou nevyjímaje? Elegantní řešení se nalézá v „překlopení“  současné progresivní daňové soustavy na degresivní. V jejím rámci by s růstem příjmu,  klesala daňová sazba. Možná, že pro někoho se to jeví jako pohádka. Domnívám se, že takový systém by  mohl velmi dobře fungovat. Přinejmenším by se  posílily motivace lidí pracovat více, mít větší příjmy a samozřejmě také tyto vyšší příjmy zveřejňovat, protože by pak byli zatíženi nižší daňovou sazbou. Myslím, že by se tím zabránilo podstatné části daňových úniků. Morální prospěch z posílení pozitivních motivací vydělávat více a platit více do státního rozpočtu (přitom však na jednotku příjmu stále méně) by vyrovnal náklady na zásadní změnu  daňové soustavy.

Kritice je nutné podrobit i snahu sociální demokracie o snižování přímých daní a zvyšování či konzervaci nepřímých daní, jimiž jsou například DPH a spotřební daň. Proč? Protože nepřímé daně jsou součástí prodejní ceny a tím přispívají k deformování cenové struktury. V důsledku toho poskytují špatnou informaci investorům a spotřebitelům a  vedou k diskriminaci určitých skupin výrobců oproti jiným skupinám. Dojde-li k zvýšení ceny zboží či služby způsobenou růstem spotřební daně, viní spotřebitelé neprávem výrobce či prodejce, místo aby kritizovali vládu  či  Parlament. Ke zvyšování spotřebních daní obvykle dochází, když vláda potřebuje „zalepit“ rozpočtovou díru. Nejsnadněji se to dělá zvýšením spotřebních daní u zboží jako jsou cigarety a alkohol, ale také benzín. Součástí zdůvodnění těchto zvýšení je často společenský užitek vyplývající ze snížení spotřeby statku zatíženého vyšší spotřební daní. Primárním důvodem je však potřeba rostoucích vládních výdajů. Proč? Protože vláda si nemůže dovolit zvyšovat rozpočtový deficit a státní dluh. Proč si to nemůže u nás dovolit? Protože financování státního dluhu se stává součástí mandatorních výdajů a tyto výdaje rychle rostou. Takže se začínáme točit v koloběhu výdaje – deficit – mandatorní výdaje, z něhož není jednoduché vystoupit.  Tzn., že rostoucí výdaje vytvářejí rostoucí deficit, který si vynucuje stále větší mandatorní výdaje.

 Nyní se budu věnovat otázce terapie. Tu načrtnu jen  zběžně pro případ, kdy změna příjmové strany rozpočtu by byla založena na podstatném snížení daně z příjmu právnických osob i daně z příjmu fyzických osob. Snížení by muselo být symetrické, aby byly eliminovány pokusy o přesun do „výhodněji“ zdaňované skupiny a k růstu daňových úniků. O snížení daně z příjmu lze uvažovat až na úroveň deseti procent. Samozřejmě, že oponenti budou argumentovat všemi dostupnými prostředky, Evropskou unií počínaje, přes „všezahrnující“ standardy až po nemožnost dalších škrtů rozpočtových výdajů. Argumentovat v tomto případě magickými písmeny EU považuji za projev kapitulantství. Naopak nižší daňové sazby než předepisuje EU by značně vylepšily naší vyjednávací pozici o vstupu do EU.

Podstatné snížení daní z příjmů fyzických a právnických osob není pro státní pokladnu velkým rizikem, protože se podílejí na příjmech státního rozpočtu pouze 14,5 %.  Navíc očekávám, že nabídkový efekt, který by se projevil ve zvýšení daňového základu, by zcela eliminoval pokles rozpočtových příjmů vyplývajících ze snížení daňových sazeb. Jsem si jist, že snížení těchto daňových sazeb by přispělo k  růstu konkurenceschopnosti a investiční atraktivnosti českého ekonomického prostředí. Především pro přímé zahraniční investory a nebylo by nutné dojednávat s nimi nějaké individuální daňové prázdniny či daňové úlevy.         

Neméně pozitivně by působilo  sjednocování a snižování daně z přidané hodnoty (z hlediska zabezpečení rozpočtových příjmů se jedná  o daleko rizikovější krok). Postupným přibližováním obou sazeb 5 a 22 % by se mělo dosáhnout jednotné sazby. Postupné snižování  sazby DPH by pozitivně působilo nejen na cenovou stabilitu, ale i na efektivní fungování trhu. Vedlo by  k růstu úspor a k růstu soukromých výdajů, protože větší část finačních prostředků zůstane v rukou těch, kdo je vytvořili. V souvislosti s tím mohu politikům, hlavně poslancům, kteří usilují o snížení sazeb DPH poskytnout zdarma radu, jak toho dosáhnout. Uzákonit, aby v obchodech byla udávána cena bez DPH, popř. bez spotřební daně a pod ní explicitně byla znázorněna výše DPH a spotřební daně. Dobrým příkladem jsou Spojené státy. Věřím, že kdyby občané viděli, jak velkou část ceny „sežerou“ DPH, spotřební daně, popř. cla, postaví se za  politiky, kteří budou usilovat o jejich snížení. Nicméně většina politiků o takovou přízeň nestojí. Proč? Protože snižováním daní v konečném důsledku musí dojít ke snižování rozpočtových výdajů na hrubém domácím produktu. Snižování tohoto podílu znamená zmenšování role státu v životě společnosti, a tím i význam tzv. velké politiky. Ta je důležitá tehdy, rozhoduje-li o velkých penězích.

Finanční prostředky procházející  veřejnými rozpočty jsou vystaveny velkému nebezpečí. Rozhodování o jejich konkrétní výši probíhá za účasti tzv. nezúčastněných. Tím, že volič dá hlas politikovi a ten mimo jiné rozhoduje o výši subvencí  do železniční dopravy, tak ve skutečnosti o použití prostředků rozhoduje volič, který železnicí jezdí, stejně jako volič, který jí nejezdí. Síla jejich hlasů je stejná. Pokud počet osob přepravovaných železnicí se snižuje, zvyšuje se váha hlasů tzv. nezúčastněných. Takové odvětví se ocitá v izolaci od  působení tržních sil, konkurence a poptávky. Většinou se pozdě zjistí, že uskutečněné investice jsou neproduktivní a vlastně byly zbytečné. České dráhy, s.o. s klesajícími výkony měřenými v osobokilometrech a tunokilometrech jsou toho v posledním desetiletí dobrým příkladem. Odcizení spotřebitele od tržního rozhodování prostřednictvím netržního rozhodování, uskutečňovaného vládou způsobuje velké národohospodářské ztráty

 Co se týká výdajové stránky, tak všichni nesocialističtí politici hovoří o nutnosti snižovat rozpočtové výdaje. Jejich snížení  je  nemožné bez odvahy k zásadním změnám v oblastech největších rozpočtových výdajů. Ministerstvo financí je „chudák“, který  vždycky zákonitě podléhá koncentrovanému tlaku lobistických skupin uvnitř jednotlivých odvětví, např. školství, zdravotnictví, vnitra apod. Přestože ministerstvo financí se ohradí proti navrhovaným výdajům jednotlivých rezortů při projednávaní rozpočtu, nakonec je musí zaplatit, když „se utratí“ více než bylo schváleno. Kde je zakopán pes? Právě v jednotlivých rezortech. Například nejsme schopni prosadit transparentní financování školství. Nejsme schopni prosadit transparentní financování zdravotnictví a racionální používání finančních prostředků, které plynou do zdravotnictví. Nejsme schopni prosadit racionální reformu penzijního systému. Nejsme schopni přece ani prosadit racionální sociální transfery. Naopak v poslední době dochází  k naprosto iracionálnímu rozšíření a „zplošnění“  sociálních transferů.

Jakým způsobem lze prosadit  efektivní změnu struktury rozpočtových výdajů, aniž by otázka vedla apriorně k jejich snížení?  Odpovědí  je pouze prosazení reformy v jednotlivých rezortech  poskytujících veřejné statky. Vezmeme-li například v úvahu  školství, tak asi není jiná cesta, než prosazení  konsenzu o tom, že veřejným statkem by mělo být základní školství, ale už ne zcela veřejným statkem by mělo být střední školství  a vysoké školství by mělo být pouze soukromým statkem. Já osobně nevím, zda-li  mám nějaký prospěch z růstu počtu vysokoškoláků o jedno procento v naší populaci. Spíše si myslím , že z toho žádný prospěch nemám. Pokud nenajdeme odvahu prosadit soukromé financování vysokého školství, tzn., že studenti budou platit školné, tak nemá cenu vůbec hovořit o nějakých škrtech v kapitole vzdělání, protože takové rozhodnutí je nesystémové, iracionální a hlavně krátkodobé.

Nyní k poslední části:  stav pacienta se zhoršuje. Dovolte, abych krátce pohovořil o mýtu regulace. Stát se cítí povinen chránit atomizované spotřebitele před monopolními výrobci, a proto reguluje některá  odvětví ekonomiky. Typickým příkladem této ochrany a regulace jsou síťová odvětví: telekomunikace, elektroenergetika, plynárenství a vodárenství. Podíváme-li se například na  plynárenství, tak zjistíme překvapivou skutečnost, že není co měnit, natož reformovat. Schopní manažeři státního podniku Transgas nezasvěcenému posluchači přesvědčivě vysvětlí, že ceny plynu jsou u nás nižší než v ostatních vyspělých evropských zemích. Jakákoliv změna s sebou nese rizika nepředvídatelných důsledků a negativních dopadů na spotřebitele. Srovnáme-li  ceny, tak opravdu zjistíme, že  jsou nižší než ceny plynu v Německu nebo v Anglii, a to jak pro domácnosti, tak pro velkoodběratele. Jenže pohlédneme-li hlouběji pod cenovou pokličku, tak zjistíme jeden závažný problém. A tím je deformovaná  struktura  ceny plynu. Zatímco v Německu či Anglii  jsou dvě části (ceny vlastního plynu a ceny systémové služby zahrnující dodávku k odběrateli, čistotu plynu, spolehlivost systému, záložní kapacitu apod.) ceny 1 kubického metru zemního plynu v přibližné paritě. V České republice je poměr těchto dvou cenových částí přibližně 3 ku 1 ve prospěch ceny plynu jako paliva. Čím to je způsobeno? Mimo jiné mají velkou váhu odpisy, které jsou podhodnoceny vzhledem k současné cenové výši. Potrubí a ostatní plynárenské stavby, které byly postaveny  před rokem 1989 za zcela jiné ceny, jsou v těchto pořizovacích cenách rovněž  odepisovány. Celý  systém fyzicky zastarává, aniž se vytvářejí dostatečné finanční prostředky na jeho obnovu.

 Představte si, že existují regionální plynárenské a energetické distribuční společnosti, v nichž stát opětovně nabyl prostřednictvím  státního podniku Transgas a státem kontrolované akciové společnosti ČEZ majoritu. Ministerstvo průmyslu a obchodu, které tam jménem státu vykonává akcionářská práva, nutí tyto akciové společnosti, aby dodávaly energie podnikům  jako jsou Vítkovice, Nová huť a dalším, které se topí v platební neschopnosti. Tedy dalším akciovým společnostem pod  kontrolou státu. Přestože členové orgánů plynárenských a energetických  vědí, že výše uvedené polostátní akciové společnosti nebudou schopny  splnit své závazky vůči dodavatelům, dodávají jim energie. Prostřednictvím svých zástupců v orgánech regionálních energetických a plynárenských distribučních společností, stát přispívá k jejich tunelování. Navíc poškozuje  akcionáře vzešlé z kuponové privatizace a obce,  kteří jsou minoritními akcionáři v distribučních společnostech. Pokud závazky výše uvedených velkých polostátních firem vůči dodavatelům budou uhrazeny díky státní subvenci či úvěru od Konsolidační banky (což je z praktického hlediska totéž), tunelování distribučních společností bude zaměněno tunelováním státního rozpočtu. Tímto způsobem se vytvářel a nadále vytváří   skrytý deficit v  transformačních institucích. Značně mu napomohla nedůsledná, pomalá privatizace, rozšíření smíšeného vlastnictví se státní majoritou v mnoha velkých společnostech, které trpí nízkou úrovní corporate governance, ale také nezodpovědné řízení některých velkých soukromých společností, jejichž manažeři podlehli morálnímu hazardu (Too big to fail!).

Přerozdělování vytvořeného produktu ve prospěch středového voliče u nás probíhalo v několika formách. Jednou z nich bylo udržování umělé přezaměstnanosti. Ještě si pamatujeme na období, kdy se vláda pyšnila nejnižší mírou nezaměstnanosti v Evropě. Prospěch z neefektivně fungujícího trhu práce měli zaměstnanci velkých polostátních podniků, které lze zařadit do skupiny středového voliče. Zastavením privatizace a pomalou restrukturalizací  si politici kupovali hlasy těchto voličů.

Rychle spěju  k závěru. Podstatným problémem rozpočtové politiky v České republice je existence a zájmy silných lobistických skupin, které se za posledních 10 let zformovaly. Tyto skupiny se zformovaly tam, kde se přerozdělují velké finanční prostředky, ať už se jedná o síťová odvětví, banky, podniky těžkého průmyslu, doly, rozpočtovou sféru apod. K posílení jejich pozic paradoxně přispěly pravicové vlády tím, že otálely  s realizací důsledné a rychlé transformace podle původního reformního scénáře. Tento scénář byl ve své době podporován nejen naprostou většinou odborné veřejnosti, ale také mezinárodními institucemi, Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou, OECD a dalšími.

 Co z toho vyplývá? Jedinou cestou, jak zabránit postupujícímu iracionálnímu přerozdělování bohatství v České republice, je strukturální reforma, která naváže na nedokončenou transformaci. Musí obsahovat následující kroky, které proběhnou současně:

1. Doprivatizace ekonomiky
2. Deregulace síťových odvětví
3. Dokončení cenové liberalizace
4. Daňová reforma
5. Školská reforma, reforma zdravotnictví, sociálního a důchodového systému a na ně navazující změna výdajové stránky státního rozpočtu

Před reformou, v jejím průběhu i po skončení by se státní instituce měly soustředit zejména na zdokonalení právního rámce, účinnou vynutitelnost zákonů a obecně závazných pravidel!

Podstatným rysem úspěšnosti reformy je její zvládnutí v průběhu 18 až 24   měsíců. Politická strana, která ji bude prosazovat a realizovat musí mít možnost sklidit její úspěšné důsledky před následujícími řádnými parlamentními volbami. Proto by měly zásadní reformní kroky být uskutečněny nejméně 2 roky před následujícími volbami do poslanecké sněmovny. Scénář strukturální reformy musí být připraven před zasednutím do exekutivních státních funkcí. Po zasednutí musí započít jeho bezodkladná realizace. Proč? Protože střelba na rychle utíkajícího zajíce je daleko složitější, než střelba na stojícího zajíce, jak praví známý a úspěšný novozélandský reformátor Sir Roger Douglas.

 

Ing. Jan Mládek,Csc.

Dámy a pánové, děkuji, že zde mohu vystoupit. Problém vidím v tom, že já bych se tady mohl příti s panem Schwarzem v některých drobnostech. V něčem s ním mohu souhlasit, v  něčem nikoliv. Například s ním souhlasím, že by měla být výhledově jedna sazba DPH, ale to není to hlavní. Hlavní problém je v tom, že celkově je problém před kterým stojí naše společnost špatně definovaný. Před jakou výzvou stojíme, jak v  přerozdělování bohatství, tak vůči globalizaci a vůči fungování ekonomiky této země nebo spíše na území této země. A ve špatně položených otázkách vidím ten hlavní problém a pokusím se položit ty otázky trochu jinak. Od roku 1989 proběhlo téměř přesně 10 let, což je důvodem k jakémusi bilancování co proběhlo správně, co proběhlo špatně, co jsme udělali dobře a co jsme nepochopili. Je několik věcí, které jsme nepochopili. Především transformace nebyla pouze systémová změna od centrálně plánované ekonomiky k ekonomice tržní, ale byla také o změně toku zboží z východu na západ. Dnes vývoz do Ruské federace dělá 1,4 % českého vývozu a v podstatě to přesměrování přesáhlo rozumnou míru z hlediska toho, jakou tady máme kapacitu ekonomiky. Ale hlavně, co bylo podceněno bylo to, že vnější svět nestojí, že v něm dochází k dramatickým změnám, které jsou charakterizovány slovem globalizace. Těm, kteří si myslí, že globalizace, o které si mnozí myslí, že je právním prázdným slovem, bohužel musím sdělit, že tomu tak není. Implicitně to potvrdil i pan Schwarz, protože on v podstatě mluvil o transformaci jaksi té centrálně plánové ekonomiky na jeho představu modelu o správně fungující tržní liberální nebo ultraliberální ekonomice. Ale v podstatě na bázi národního státu. Jaksi globalizace se stále ještě nedostala do jeho myšlenkových schémat a ono bohužel to má mnoho důsledků. Protože, pokud si uvědomíme důsledky těchto jevů, tak se nám najednou mnoho věcí začne jevit úplně jinak. Klasickým příkladem jaksi nepochopení o čem je globalizace, bylo to, čemu já říkám naivní liberalizace téměř všeho, liberalizace pojaté naprosto ideologicky (teď mám na mysli liberalizaci zahraničního obchodu, celních tarifů, liberalizaci běžného účtu, kapitálového účtu). V čem byl problém? Liberalizace je samozřejmě politikou Velké Británie zhruba od roku 1850, politikou vlády Spojených států bez ohledu na to, vládnou-li demokrati nebo republikáni zhruba po druhé světové válce. Liberalizace je totiž o tom, že v okamžiku kdy ve velkých zemích jsou firmy silné, tak snad se musí expandovat na jiné trhy. Jiné trhy vytváří překážky z mnoha legitimních i nelegitimních důvodů. Čili ty silnější země (ekonomiky) je musí přesvědčit jaksi i ve vytvářením různých myšlenkových schémat. Neboť  důležitou součástí globalizace je i šíření víry že tříbení informací, že jejich myšlenkový svět je správný a ty další, že se musí přizpůsobit. Jediné, co k tomu mohu říci je, že stačilo si toto uvědomit a dojít k jednoduchému závěru. Samozřejmě Česká republika se těmto globálním trendům nemůže vyhnout, musí také provést dříve či později všechny ty liberalizace, které jsou požadovány velkými zeměmi, upřímně řečeno ale ne z ideologických důvodů, ovšem nemusela být vstřícnější než bylo zapotřebí a měla postupovat podobným způsobem jako náš severní soused Polsko tj. provádět ony věci s rozvahou a vědomím toho, že tyto věci budou stejně vnějším tlakem vynuceny. Tento vnější svět přináší celou řadu výzev, na které nebylo v tom projevu pana Schwarze ani reagováno. Globalizace také znamená volný pohyb kapitálu, volný pohyb zboží, nikoliv však volný pohyb lidí. To mám pocit, že by měl být jeden z hlavních problémů pro skutečné liberály, pro Liberální institut jak se vyrovnat s touto výzvou. Že máme výrobní faktory, které se pohybují různou rychlostí, kapitál dokonce rychlostí světla, protože máme elektronický obchod, což je také jeden z výsledků resp. elektronické toky peněz kapitálu, velkou rychlostí je pohyb zboží a malou rychlostí je pohyb lidí, protože naráží na kulturní bariéry, předsudky a mnoho dalších věcí. A vzniká tím obrovské množství různých tenzí. Pak je tady další výzva, která vidím jako výzvu pro strany sociálnědemokratického typu a vůbec pro jakousi filozofii, kterou zastávají všechny strany hlavního proudu západní Evropy, tj. v podstatě ten konsensus, který se vytvořil po druhé světové válce v západní Evropě, že je nutné vytvořit to, čemu se říká  dvousetintřetinová společnost, společnost blahobytu či sociální stát.u, názvy jsou různé. V principu jde o to, že jednak relativně progresivním zdaněním vysokopříjmových skupin, jednak dotováním nízkopříjmových skupin, vytváříme silnouě střední  příjmovou třídu a vytváříme relativně homogenní společnost , která je seskupena podle relativně více nebo méně rovnostářského principu. Globalizace také znamená rozpad tohoto tradičního schématu, ve kterém se udržovala politická stabilita řekněme společnost západního typu. Protože co funguje? Ti bohatí se přesunou na teplé ostrovy, tam zdaňují, mají často paušální daň ve výši 500 liber, případně i nižší a samozřejmě velké masy obyvatelstva nechají v těch méně pohostinných oblastech a samozřejmě tento systém, který úspěšně  fungoval 40 - 50 let se rozpadá. Čili je velká výzva, jak se s tímto vyrovnat. Otázka progresivních daní viděna z globálního hlediska - tam nevidím v podstatě téměř nic k řešení, kromě nějakých detailů v sazbách. Osobně si myslím, že zejména v transformující se ekonomice by daně měly být do značné míry progresivní. Potíž je ovšem v tom, že téměř nelze realisticky vynutit jejich placení a dosáhnout toho, co bylo možné v uzavřených národních ekonomikách. Existují všechny možné způsoby, jak  peníze pro ty skutečně bohaté dostat do oněch teplých ostrovů. Ať už pro firmy nebo pro jednotlivce. Mimochodem, mMusím říci, že pracovníci našeho ministerstva netouží po ničem jiném, než zkoumat problematiku tzv. transferových cen…..aa dělat si služební cesty na Panenské ostrovy apod.. Zatím jsme to nepodporovali, neboť je to zjevně ale zřejmě to je beznadějná činnost, protože Jsem o tom přesvědčen, protože jsem si téměř jist, že když to není schopno zvládnou Ministerstvo financí Spojených států, nezvládne to ani české Ministerstvo financí. Pak ovšem zůstává otázka, že vlastně není možné příliš vynucovat progresivní zdanění, protože čím více progresivní zdanění, tím více odchází peněz, tím větší pobídky transferovat tyto věci na ona příjemná místa. Vzniká tím také daleko větší rozpory ve společnosti. Oni se ty sociální rozpory stupňují, protože moderní tržní ekonomika nebo moderní kapitalismus je také postaven na daleko větší důležitosti lidského kapitálu. Lidského kapitálu, který je daleko hodnotnější, než v 19. století a většina lidí, kteří mají onen lidský kapitál mají zajištěn poměrně velký blahobyt a příjmy. Naproti tomu ti, bez lidského kapitálu, jaksi jsou odsouzeni do daleko větší, minimálně relativní pokud ne do absolutní bídy. Bohužel, tato tendence se bude spíše zhoršovat než zlepšovat. Tento problém, to je jedna z dalších výzev, stojí možná ještě více před naší společností než před klasickými západoevropskými společnostmi a to ze dvou prostých důvodů. Jednak prostě ti, kteří byli v r. 1989 jaksi starší, mají daleko menší šanci se přizpůsobit novým podmínkám. To je jeden zlomový moment oproti těm, kteří začínají žít v tržní ekonomice a vzdělávat se v otevřené společnosti od samého počátku svého vzdělávání a nemají špatné návyky z bývalého systému, ani nějaká traumata, kde za co bojovali nebo nebojovali a nebo kolaborovali. Další hranice, přes kterou se láme blahobyt je v této zemi znalost cizích jazyků, především však angličtiny. Ti, kteří umí anglicky, případně nějaký další západní jazyk, mají tímto samotným faktem zajištěn daleko větší blahobyt, daleko větší naději na postup než ti, který se ho z jakýchkoliv důvodů nenaučili. Pokud si ovšem postavíme takto otázku, tak v podstatě jde o to, abychom tady bojovali nikoliv minulé války, a to jak skutečné tak teoretické, ale bojovali vlastně o  přežití v globální soutěži. Je tady malé pochopení toho, že tady vlastně probíhá dramatický boj o to, zda-li se Česká republika či prostor České republiky zapojí do onoho bohatého světa, byť třeba na jeho okraji a nebo z něj vypadne, tak jako většina postkomunistického světa, která pravděpodobně dlouhodobě zůstane na periférii a nebude se podílet na tom bohatství, který vyspělý svět dosahuje. Jsme na samém okraji a tady si myslím, že by měl být konsensus o tom, co vlastně je třeba dělat. Především je třeba odmítnout ideologii národního kapitalismu, která tady nebyla sice nikdy explicitně postavena, kterou však tzv. pravicové strany jaksi implicitně prosazovali. A to ještě velmi nekonzistentně. Protože provedeme-li liberalizaci a zároveň podporujeme tzv. národní šampióny, (nebudu jmenovat všechny ty velké podniky, znáte je sami, které jsou dneska na hranici či za hranicí úpadku) tak samozřejmě nemůže to skončit jinak, než zadluženým bankovním systémem. Čili neznamená to nic jiného, než si přiznat, že velké podniky, pokud nějaké máme, budou muset být zapojeny do sítě nadnárodních společností a tuto síť nadnárodních společností, které budou vyrábět na území České republiky, pokud možno pod vlastní značkou jako třeba Škoda Auto, bude doplňovat výrazný segment malých a středních podniků, které budou jejími subdodavateli. To je na nejbližší období základní cíl jaksi věcné transformace. To samozřejmě musí být doplněno exitem (odchodem východem) z trhu. Tzn. bankroty, ale nejenom bankroty, ale také zabavení zástav, zrušení bankovního socialismu pro určitou část populace, která bez ostychu tyla na té situaci, že banky byly polostátní a kontrolované politicky. Kromě toho nezbude nic jiného, než za pomoci Revitalizační agentury a jejích poradců z Latony a Lazardu Mezinárodní investiční banky a Poradenské firmy se pokusit o restruktulizaci, řekněme 10 - 20 největších podniků v rámci revitalizační agentury. Ještě k těm bankám. Pokus o privatizaci bankovního sektoru nebo dokončení privatizace bankovního sektoru v plné nahotě obnažuje všechny hříchy spáchané v minulých deseti letech. Platíme za špatné úvěry v malé privatizaci, platíme za špatné úvěry ve velké privatizaci, platíme za různé experimenty při koncentrování akcií, platíme za jednoduché podvody, ale možná nejvíce platíme také hodně za půjčování velkým podnikům na systému, že jim půjčíme korunu a oni vrátí 90 haléřů. To je možná nejsmutnější část celé té věci a ty transformační náklady na privatizaci bank, protože žádný investor nekoupí to s tímto typem dluhů. Jsou obrovské a ukazují ony problémy. Byla tu diskuse o rozpočtech, veřejných rozpočtech, o skrytém dluhu. Chtěl bych právě podotknout, že ve skutečnosti restrikce za této vlády je daleko větší, než kdy bývala. Je to totiž dáno tím, že v podstatě odpadla možnost měkkého financování skrze bankovní sektor. Protože ze čtyř polostátních bank dvě již byly zprivatizovány a zbylé dvě se nachází v procesu privatizace, což samo o sobě vede k disciplinování těchto institucí. Ale zejména pak pro bankovní politiku daleko více důležitější než Mezinárodní měnový fond  je instituce zvaná BISF, ale je to Bank for International Settlement v Basileji, který dává velmi přísná pravidla obezřetnosti, jak můžou komerční banky půjčovat podnikům. A toto, nikoliv akce nejen Mezinárodního měnového fondu, vedlo k zásadní restrikci a v podstatě faktickému ukončení bankovního socialismu, protože ono to říká jaký je maximální limit, kolik může která banka půjčit jednotlivému podniku a velká většina podniků, které se nacházejí v problémech, jsou na těchto limitech a tudíž v podstatě tam není žádný prostor. To samozřejmě vytváří daleko větší tlak na státní rozpočet, na veřejné rozpočty i na financování skrze transformační instituce. Tento problém není v tom, že dneska je deficit státního rozpočtu 2 % HDP. Ostatně, pokud nepropadneme nějakému dogmatismu, tak i pro členství v měnové unii stačí dlouhodobě 3 % a reálně se ekonomika dostává do problému teprve v okamžiku, kdy to překračuje zhruba 5 %. Problém je v trendech. A v tom s panem Schwarzem plně souhlasím, protože jsou nastartovány velmi nebezpečné trendy, které pokud se nezmění, tak by vedly k neprůchodné fiskální situaci. Jsou samozřejmě dané mandatorními výdaji, které tady byly popsány a klíčové je v této chvíli najít politický konsensus, většinu na schválení oněch zákonů, které omezí tyto výdaje. Představa, že by to udělala menšinová vláda, je nerealistická, protože to v žádné zemi není schopna menšinová vláda udělat bez jasné podpory parlamentní většiny. Nicméně doufám, že to bude problém, který bude centrem všeobecné pozornosti, protože zejména v zájmu Ministerstva financí je, aby se problém začal řešit. Nicméně, když jsem prezentoval tuto otázku rozpočtovému výboru, tak mi došlo, že v podstatě poslanci žijí ve velmi krátkodobém horizontu bez ohledu na politickou příslušnost a v podstatě tato věc jim moc nevadila, protože nebylo třeba dělat žádné okamžité kompromisy, nebylo to v rozpočtu na příští rok, bylo to v rozpočtu na rok 2001, 2002, 2003. Nicméně ta cesta byla začata, je nutno tuto otázku řešit. Ale chtěl bych se ještě vrátit k jedné záležitosti, tj. psychologie fungování českých občanů v rámci globální ekonomiky. Ono to totiž dává mnoho dalších výzev. Jedna z těch výzev je, jaká má být role národního státu v globalizovaném světě. Protože zatím tady je implicitní představa, že národní stát bude plnit své tradiční úlohy, bude se ohánět národní suverenitou. Nekřičíme to podobně jaksi histeorickým tónem jako občas Slováci, v některých obdobích ale občas k tomu však máme velmi blízko. Když se zamyslíme nad tím, jaká bude úloha řekněme ministerského předsedy v tom více globalizovaném světě, tak se obávám, že bude blíže postavení starosty velkého města (třeba New York) než jaksi v pozici představitele jakési země, který se ohání národními zájmy a národní suverenitou. Starosta velkého města - jaký je jeho úkol? Jeho úkolem je zajistit, aby ulice byly čisté, aby tam byla policie, nekradlo se, aby připravil průmyslové zóny pro to, aby mohly velké firmy investovat, pro to, aby investování a aktivity těchto firem byly doplněny malými a středními podniky, pocházejí z jeho města. Smutným vědomím toho, že mnoho procesů, které rozhodují o blahobytu jeho občanů, je mimo jeho kontrolu. Tzn. jsou to rozhodování o investicích, o měně, protože v budoucnosti nás čeká, že Česká národní banka veškeré spory o měnovou politiku půjdou do ztracena, protože tím se vlastně z ČNB stane něco takového, jako je dneska pobočka ČNB v Českých Budějovicích. Takže ČNB bude pobočkou Centrální banky ve Frankfurtu a najednou všechny ty spory a dramata  týkající se měnové politiky budou na okraji zájmu. Budou se starat o několik bank, které budou mít centrálu v Praze a předpokládám, že daleko lépe o kampeličky, než se staraly dosud. Kladu si často otázku, zda tento národ má skutečně dobré předpoklady pro globalizace. Protože globalizace, nadnárodní společnosti znamenají, že postup v hierarchii bude často záviset od člověka, který nemluví mým rodným jazykem, od člověka, který se mnou nechodil zde nechodil do školy, který nesdílí mé kulturní prostředí, od člověka, který mně bude měřit přísněji než ti lidé, kteří splňují tu záležitost, že s ním chodili do školy, že mluví jeho rodným jazykem. Že rozhodování o investicích bude v rukou nějakých výborů, které nebudou zasedat v Praze, ale spíše někde v Londýně, v New Yorku nebo v Bruselu. Že povyšování bude záviset na podobných věcech, stejně jako příjem. Obávám se, že tuto informaci dneska je možné spíše sdělovat na uzavřených zasedáních, na Arše apod. Zatím končím a děkuji za pozornost.

 

Ing. Ondřej Schneider

Dobrý večer. Slibuji, že budu mluvit stručněji, než mluvili kolegové, také proto, že mluvit po nich je obtížné, protože těch témat otevřeli mnoho a řadu z nich pokryli.

Nicméně pokusil bych se přece jenom ty dva projevy postavit do nějakého světla, které je určitým způsobem propojí. Myslím, že oba dva mluvili svým způsobem o globalizaci nebo přerozdělování bohatství, ale oba dva zvolili možná intuitivně na to odlišný úhel pohledu. Zatímco Jiří Schwarz mluvil o věcech vnitřního uspořádání státu, tak pan náměstek Mládek svým neobyčejně půvabným a lehce těkavým způsobem nás zavedl do New Yorku a do Škody Plzeň zároveň.

A já si myslím, že oba dva pohledy mají platnost. Globalizace je posledních pár let populární slovo, každý se s ním ohání. Globalizace přináší spoustu aspektů, o kterých mluvil pan náměstek Mládek ale zároveň platí i to, co říkal Jiří Schwarz. Veškeré národní státy, o kterých říkáme, že jsou odsouzeny k zániku a že nemají budoucnost, stále existují a jejich vlády stále zvyšují podíl vybraných daní na vytvořeném produktu. To znamená, že národní vlády mají čím dál větší ekonomickou váhu. Čím dál více peněz utrácejí, čím dál více peněz tahají z kapes lidí. Takže oba dva zmíněné aspekty globalizace fungují zároveň a myslím, že dneska nikdo nemůže říci jak to dopadne. Myslím, že si nemůžeme dovolit tvrdit, že víme, jak bude vypadat svět za 50 let, že zvítězí to, čemu intuitivně říkáme globalizace nebo jestli zvítězí nějaký návrat zpět k místní formě vlády.

Proč si to myslím? Mám dojem, že globalizace, Kajmanské ostrovy, všechno se smotalo do takového "guláše", který je hrozně populární, o kterém se velmi dobře píše, mluví. Nicméně to se týká strašně malé skupinky lidí. Zbývajících 99 % obyvatelstva nemá šance "utéct" své vládě a je otázka, jestli globalizace bude pokračovat nějakým rychlým tempem, že by se tento prostor mohl otevírat. Zatím to tak není. A ani nevíme, jestli to tak bude. Já si myslím, že nicméně procesy v ekonomice a ve společnosti v posledních 10 - 20 letech vytvářejí skutečně ty výzvy, o kterých mluvil Jan Mládek. Skrze hranice národního státu a skrze obrovské zdanění se přece jenom nějakým způsobem prodírají do všech zemí vlivy tržního hospodářství a demokracie. A jednotlivé země podle stupnice otevřenosti dříve nebo později konfrontují problémy, které jim otevřená mezinárodní konkurence přináší.

A já si myslím, a to je hlavní bod, který stojí za zdůraznění, že podle mého názoru globalizace, zvyšování mezinárodní konkurence má jednu úžasnou vlastnost, která je nesporně pozitivní. Ona vytváří omezení nebo mantinely pro domácí politiky. Ona jim znemožňuje dlouhodobě provádět špatnou politiku. Respektive zvyšuje obrovským způsobem náklady pro provádění špatné politiky. Můžeme se podívat do bývalého Sovětského svazu. Ono je možné provádět špatnou politiku, ale ty náklady jsou obrovské. A společnost buď chudne a nebo se alespoň ztrácí nárok na podíl bohatství ostatních. Ta cena je obrovská a tím, že to lidé vidí, tak ta cena je obrovská i politicky. Takže podle mého to je nejdůležitější aspekt globalizace. Pro politiky to vytváří strašně přísné, nezvykle přísné pro ně, zvyklé za posledních 30 nebo 50 let na luxus národního státu. Lidé konečně mohou porovnávat, jestli vláda jim poskytuje takové služby, aby se jim dařilo, aby se jim žilo dobře. A to je nesporně pozitivní.

Většina názorů i komentářů Jana Mládka se mi zdá být naprosto v pořádku, souhlasím s nimi. Nicméně zdá se mi, že jsem tam "vystopoval" přece jen stopu národního kapitalismu, který pak říká, že je potřeba odmítnout. To, že globalizace přináší expanzi velkých firem je věc, která je z hlediska mne jako účastníka globálního trhu, naprosto irelevantní. Pokud firma je úspěšná, efektivní, tak její expanze je čistě logická. Samozřejmě, že můžeme mít sentimentální problémy s tím, že ústředna té firmy je v Londýně nebo ve Frankfurtu, nicméně je to v zásadě jedno. Je téměř legrační pozorovat debatu, která je nyní v Německu, jestli "britská" firma Vodafone má převzít německý Manesmann, když ten již je z 80 % vlastněný zahraničními investory. Takže ta firma je německá v tom, že má vedení německé a zaměstnance německé, ale jinak je těžko definovat, co je německá firma. To je aspekt globalizace, který jsem chtěl zmínit jako druhý. Přináší do zemí efektivní způsob zpravování kapitálu, efektivní investice. A to je další nesporně pozitivní věc. Přece je to pro nás intuitivně jasné. Je přece lepší být zaměstnán ve firmě, která to co dělá, dělá dobře než být zaměstnán ve firmě, která to neumí. A pak narážíme spíše na ty kulturní historické problémy, že nám může dělat potíže, že šéf té firmy mluví německy nebo španělsky. A to je výzva globalizace. Spíše tato kulturně historická. Pro ekonoma  globalizace by vlastně neměla být žádným překvapením.

Je tady ještě jeden aspekt, na který se v diskusi zapomíná. Zhruba do1. světové války svět byl přesně takový, o jakém dneska mluvíme. Pouze tehdy ještě neexistoval internet. Ale mobilita faktorů, jak kapitálu tak práce byla mnohem vyšší než je dneska. Samozřejmě to trvalo dlouho než se lodí z Evropy přijelo do Spojených států. Nicméně, aby jste tam odjeli, jste nepotřebovali skoro nic, minimum oficiálních dokumentů.. I zahraniční investice v té době k poměru hrubému domácímu produktu byly vyšší než jsou teď. Možná, že to tak je, že svět po určité epizodě výrazného národního buď kapitalismu nebo socialismu se vrací do nějaké "normální situace".

Já si nicméně myslím, že je strašně důležité pro každou společnost, můžeme ji říkat třeba stát, rozhodnout se, jakým způsobem si chce uspořádat ty věci, které si myslí, že se mají uspořádávat na státní celospolečenské úrovni. A to jsou ta rozhodování, o kterých mluví Jiří Schwarz. A ta musíme udělat globalizace neglobalizace, pouze musíme brát v potaz, že ty rozhodnutí, pokud je uděláme špatně, tak budeme potrestáni rychle a budeme potrestáni výrazněji než když je uděláme dobře. Takže ta cena se zvyšuje. Nicméně to rozhodování se nemění. My pořád musíme dělat správná rozhodnutí stejně tak, jako jsme je museli dělat v době, kdy kapitálový účet nebyl liberalizovaný. Tam ta většina rozhodnutí je pořád stejná. Jenom se změnila odměna, případně pokuta za dobré nebo špatné rozhodnutí.

Takže já si myslím, že to, co říkal Jiří Schwarz je strašně důležité a je potřeba přinejmenším o tom diskutovat. Jestli skutečně máme provádět tolik věcí pomocí státu. Jestli skutečně potřebujeme Parlament, vládu, ministerstvo na to, aby organizovali chod našeho života. Jestli to není nějaký historický přežitek z dob minulých. A jestli bychom se neměli utužovat dál a dál pokračovat v té cestě, k tomu, že člověk si přece jenom ty věci organizuje většinou lépe, než je za něj organizuje někdo jiný. A bavit se o tom, jestli to má být zdravotnictví a pak školství a nebo naopak, je samozřejmě strašně důležité. Ale já si myslím, že debata na takovéto úrovni nebo na takovéto sezení by spíše měla být o tom přístupu. Jak o tom problému uvažovat. Spíše jak si klást otázky než jaké jsou na ně odpovědi. Pokud si budeme klást správné otázky ve správných souvislostech, pak ty odpovědi najdeme.  A najdeme je tak, že na tom procesu, kterému říkáme globalizace, vyděláme. Pokud chceme klást špatné otázky, jako si je kladou častou naši politici a budeme na ně špatně odpovídat, jako oni to často činí, tak samozřejmě se zříkáme svého podílu na tom užitku, který přináší efektivní hospodaření. Děkuji za pozornost.

 

 

 

 

Diskuze

Jiří Schwarz

(reakce na vystoupení Jana Mládka)

Záměrně nepoužívám a vyhýbám se používání termínu globalizace, protože se jedná o  termín  těžký, kterému ne vždy v používaném kontextu dobře  rozumím. Zatím jsem se nesetkal s žádnou jeho exaktnější definicí. Poslouchám-li některé hovořící o globalizaci, obávám se, že buď nevědí, o čem mluví anebo naopak rádi hovoří o něčem, co nevědí.

Dovolte, abych Vám uvedl několik údajů: Ve Francii v roce 1870 se veřejné rozpočty  podílely na HDP pouze 12,6 % a v  roce 1994 už téměř 55 %. Ve Spojených státech se veřejné rozpočty v roce 1870 podílely na HDP 3,9 % a  v roce 1994 téměř 34 %. Pokud můžeme alespoň trochu věřit oficiálním statistikám, tak je z těchto údajů zřejmé, že vliv  státu v národní ekonomice v průběhu 20. století prudce expandoval.

 U Jana Mládka vidím následující protimluv v souvislosti s otevřením trhu. Ano, víme, že naše ekonomika musela provést velmi náročnou exportní reorientaci z východních trhů (RVHP) na západní trhy (převážně EU). Jako každá relativně malá ekonomika je proexportně orientovaná. Disponuje například  silným automobilovým průmyslem, relativně rozsáhlou strojírenskou výrobou, jejichž produkci nelze uplatnit  na domácím omezeném trhu. Abychom mohli umístit produkci našich exportních odvětví,  museli jsme symetricky otevřít tuzemský trh zahraničním producentům. Jan Mládek určitě odpoví, že otevření bylo jednostranné, nebylo tedy symetrické. Prý jsme naše trhy otevřeli více, než jsme museli. S tím ovšem nesouhlasím. Už jenom proto, že jsme představovali pro naše obchodní partnery ze zemí s vyspělými tržními ekonomikami daleko vyšší  obchodní a investorské riziko. Důkazem mohou mimo jiné  být vyšší úrokové sazby u nás od počátku 90. let  než byly průměrné světové úrokové sazby. Víme, že úrok je  cena, která poměřuje cenu  času a nepředvídatelných okolností, tedy rizik. Proto jsme museli otevřít tuzemské trhy bez ohledu na další podmínky. Vzhledem k několikaleté odložené domácí poptávce (pozůstatek autarkční komunistické ekonomiky) a potřebě exportovat na solventní trhy nám nic jiného nezbývalo.

U Jana Mládka mě vadí ještě jeden rozpor a to, když hovoří o národních šampiónech. Já také odmítám ideu národních šampiónů. Ale copak to není právě tato myšlenka, kterou nyní velmi silně prosazuje sociální demokracie? Pokud téměř státní ČEZ se státním Transgasem odkoupí akcie regionálních energetických a plynárenských společností, aby akciový podíl pod kontrolou státu překročil 50%, dochází k vytváření národních šampionů reprezentovaných výše uvedenými firmami, které se těší dominantnímu postavení na domácím trhu a státní ochraně jejich pozice. Realizací tohoto záměru navíc dojde k opětnému zestátnění regionálních distribučních společností. Vzpomeňte prosím v této souvislosti na prohlášení profesora Klause o ireverzibilitě transformačních procesů, především privatizace. Na tomto příkladě vidíme, jak česká transformace zůstala nedokončená, jak je křehká a jaké je nebezpečí návratu (reverzibility).

 

Jan Mládek

Chtěl bych reagovat na  to asymeterické otevření. Jiří Schwarz to popletl. Ten problém je trochu jiný. Problém asymetrického otevření já následující. Když jsme odbourali cla, což západ skutečně udělal také, jenomže to reálné odbourání cel je pouze u takového jednoduchého zboží s nízkou přirozenou hodnotou, s nízkými zisky. Kdežto u toho certifikovaného zboží, typu letadla, léky, tam je celá řada netradičních technických bariér, které uměly vyspělé země velmi dobře používat a my jsme je nejen neměli, ale nebyla ani vůle je používat. Globalizace, řekl jsi, že je špatně definovaný pojem. To je spíše výhodou, protože každý nový jev jaksi je nejasně definován a v okamžiku, kdy má jasnou definici, tak už je to zpravidla odbytou záležitostí. Chtěl bych ještě reagovat na Ondřeje Schneidera. On udělal některé závěry, se kterým souhlasím, ale jaksi podle mne nedostatečné. On třeba řekl, že pouze malé procento lidí se podílí na globalizaci a tudíž že to vlastně není tak velký problém. Já bych to rozvinul a on je to dramatický problém. Protože malé procento lidí se podílí na výnosech globalizace, ale velké procento se podílí na nákladech. Na nákladech, že přichází o práci, jsou hůře placeni, atd. Proto vzniká onen rozpor a proto vzniká to, co tady kritizujete, že politici se chovají podivně. Politici samozřejmě adresují většinu. A většina nese náklady a menšina výnosy. Čili v tom je jedna z obrovských výzev. Rovněž tak je důležité, jestli platí, že globální ekonomiku ovlivňují velké firmy nebo nikoliv. Protože pak to má dramatické důsledky pro fungování ekonomiky, protože skutečná ekonomika se pohybuje někdy mezi volným trhem a Galbraithovým „hand shaking“gold………… A jestliže velkou roli hrají velké firmy, tak je to spíše hand shaking….., než skutečně o volném trhu. Rovněž tak souhlasím s tím, že jaksi globální ekonomika rychle a daleko brutálněji pokutuje veškeré chyby politiků, firem, regiónů, alwe to není malá změna. Když se podíváte na jihovýchodní Asii a použije se standardní kritika, že tam byl kapitalismus založený na rodinných klanech, klientenských, prvky centrálního plánování, ale ty země fungovaly v tomto systému poměrně úspěšně 45 let. Teprve v posledních pěti letech, kdy se dostaly postupně do tlaku toho globálního světa, tak se jim systém rozsypal. Čili to vůbec není žádná malá změna. To je změna naprosto zásadní a naprosto zásadně ovlivňuje fungování světa.

 

Pavel Bratinka

Jsem nerad první, čekal jsem, že se někdo přihlásí. Ale chtěl bych k tomu něco říci. Protože tyto problémy mně zajímaly již v 70. letech, kdy jsem si četl o tom knihy a různé články. Chtěl bych říci takové základní obrysové věci, které zde řečeny nebyly. Zaprvé žádný výrobce nebo skoro žádný obchodník nemá rád konkurenci. S výjimkami, kterých je velmi málo. Protože každá konkurence znepříjemňuje život a to bez ohledu na to, jestli je to sobec, který chce "hrabat" pro sebe, anebo člověk, který chce vydělávat pro druhé. Každopádně mu to zužuje manévrovací prostor. Proto myšlenka, že volný obchod je něco žádoucího, těžko mohla přijít z hlubin obchodních sfér. Musela přijít z hlubin nějakých idejí, nějaké nálady. Spíše z politické sféry, podporované nějakými docela šťastnou náhodou osvícenými obchodníky. Protože jinak je to proti základnímu instinktu každého obchodníka i každého výrobce. Bylo zde správně řečeno, že éra na rozporcování světa  do národních a uzavřených ekonomik byla vlastně určitým intermezzem mezi dobou, kdy byly ekonomiky velmi otevřeny (připomínám, že různé železniční tratě v Čechách, které dovážely různé venkovany do okresních měst, měly samozřejmě původ v tom, že byly financovány zahraničními půjčkami).Ty půjčky přicházely z Londýna, Paříže atd. I plynové osvětlení v Praze. To všechno byl cizí kapitál a pak to nějakým způsobem bylo  po první světové válce ukončeno právě rozporcováním světa do národních a uzavřených ekonomik. Paradoxně Spojené státy potřebovaly liberalizaci nejméně, protože měly největší vnitřní trh a navíc velmi dobře zorganizované dělnictvo, které si tam vymohlo docela veliké mzdy.  Pro ně i zahraniční obchod byl docela malou částí hrubého domácího produktu. Takže oni nějak zvláště nepociťovali jakožto stát potřebu nějakého velkého liberálního mezinárodního obchodu. Ale i ti, co ji pociťovali, věděli, že to musí být oboustranná věc. Není možné si představit, že někde otevřu trh a budu tam něco vyvážet a oni nebudou nic dovážet mně, protože čím by platili. To nedává žádný smysl, prosazovat jednostrannou liberalizaci. To je jedna věc, kterou jsem chtěl říci, protože to tady v té diskusi nezaznělo. Druhá  věc je, a to tady znělo téměř unisono, jakoby vlastní otevření mého vlastního trhu bylo nějaké nutné zlo, nějaký náklad nebo nějaký průšvih, kterému já jsem ochoten se podvolit, jedině když mi to ostatní oplatí tím, že otevřou svůj trh. To přece není pravda. I kdyby naši sousedi neotevřeli svůj trh a my otevřeli plně, tak bychom z toho tržili. Nevím, kolik by se nám podařilo vyvést a tím pádem  kolik dovézt, ale rozhodně představa, že bychom otevřeli trh totálně a oni ho neotevřeli, že by to poškodilo především nás, tak tuto myšlenku já neumím přijmout. Ta nedává žádný smysl. Samozřejmě, pro nás  to po r. 1989 způsobilo to, (kdyby to tak doopravdy bylo a podniky nebyly drženy uměle nad vodou vlastními půjčkami a kdyby to byla skutečná liberalizace) že by velmi bolestně zde začátkem 90. let "klekla" spousta podniků, musela by nastat restrukturalizace apod. Nicméně, dnes bychom měli hospodářství v mnohem lepším stavu než ho máme teď. Začátkem 90. let se sice formálně liberalizovalo, konkurence byla, ale podniky se udržovaly "uměle nad vodou". Takže já odmítám představu že to, když nekladu překážky dovozu, je nějaké nutné zlo. Vždycky to musí být výhoda pro celek. Není to výhoda pro některé podnikatele. Případy zemědělských subvencí Evropské unie - to je mocná loby, která demagogicky tvrdí, že subvence jsou na udržování krajiny. Tím se víceméně způsobuje, že jsou potraviny v Evropské unii drahé, a navíc, že spousta chudých rozvojových zemí má vlastní překážky k vývozu do Evropy a tím pádem menší šanci na zbohatnutí. To je známý fakt, který se přetřásá i v Evropské unii docela otevřeně. Alespoň těmi, kteří se nebojí  demonstrujících bohatých farmářů. Globalizace, tj.  nekladení překážek volnému pohybu všech faktorů  (kromě pohybu pracovních sil), kde se překážky kladou nejenom uměle vízovou politikou, ale jsou tam i varianty přirozené. Někteří lidé i kdyby sem mohli teoreticky přijít, tak by nepřišli, protože neznají řeč, neznají zvyky. Proto globalizace je vlastně jedinou šancí těch chudších zemí. A v systémech, které pod jejím náporem začaly "praskat", především Jižní Korea, Indonésie, Thajsko, do jisté míry Filipíny, (ale kupodivu se to téměř nedotklo Thajwanu,  což je jedna z nejliberálnějších ekonomik, která vůbec nemá žádné hlavní tahouny výroby, ale je založena na obrovském množství docela  relativně malých podniků) se odhalily problémy.  Fakt, že to odhalilo zcela nezodpovědnou strukturu thajského bankovnictví, že to ukázalo, že jihokorejské konglomeráty jsou obrovsky zadlužené a udělaly veliké  strukturální chyby, to je dobře. Ještě lepší je, že se to podařilo odhalit teď. Také už některé země jdou na vývojové ekonomické křivce nahoru ani ne rok a půl po velikém otřesu, který ve srovnání se světovou hospodářskou krizí, byl procházkou růžovým sadem. To se odvážím tvrdit. Ukazuje se, že právě léčba globálním šokem odhalila spoustu zel a ty země udělaly velmi dobře, že se jich teď zbavují. To byly moje poznámky. Byly neorganicky srovnány, protože chtěly doplnit to, co tady řečeno nebylo a doufám, že rozvinou nějakou debatu.

Milan Křivohlavý

Dobrý večer. Já jsem se těšil na tu dnešní přednášku z toho důvodu, že jsem očekával, že bude více orientována k tématu přerozdělování bohatství. Ona se pak dost přesunula, především díky oponentům k tomu, že se poměrně dost podrobně mluvilo o fiskálních otázkách a o technologii přerozdělování. Ale o politické otázce, resp. o těch souvislostech, že nastává vždycky rozpor, když se přerozděluje bohatství,  a že se vždy posiluje moc státu nebo institucí na úkor občanů. A v demokratické nebo vyspělé demokratické společnosti je to jaksi velmi důmyslný systém různých instrumentů nebo institucí postupů, které  státní moc, která vlastně reprezentuje a provádí přerozdělování, dokáží různě korigovat, hlídat, "šlapat ji různými prostředky na paty" tak, aby ta moc nepřerůstala. A když se zamyslíme, že vlastně v totalitních systémech vždycky je v obrovském nepoměru  mechanismus míry přerozdělování (nebo použitelné demokratické mechanismy, které prakticky neexistují) a mezi mírou přerozdělování, která tam je, vždycky  absolutní. Já jsem právě čekal, že se tady bude trošku hovořit o tom jak vyvažovat, resp. jaké hledat v dnešním prostoru v České republice, deset let po změně celkového režimu, v demokratických instrumentech nějaké další možnosti, aby nedocházelo k tomu, že dnešní Parlament, který prožil nějakou genezi, je z pohledu občana souborem několika desítek, vlastně dvou set lobystů. Je tam patrné velmi osobní lobování a není to ten instrument, který by měl  spolehlivě chránit a obhajovat  zájmy občana před státem. Aby blokoval zvůli státu jak potírat občana, jak přerozdělovat. Byl bych rád, kdyby někdo z hlavních diskutujících se mohl vyjádřit k tomu, jaké si myslí, že jsou v Čechách v současné době instrumenty, které ještě nemáme osvojené nebo které existují a mají nějaký potenciál, aby tu moc toho státu nějakým způsobem potlačovaly nebo resp. ji regulovaly směrem dolů.

 

Libor Kudláček

Já na rozdíl od svého předřečníka bych docela uvítal, kam se ta debata, (ačkoliv jsem to nečekal) posunula dále. Myslím, že o přerozdělování v rámci poměrně prozkoumaného, promyšleného systému: národní snaha, rozpočet, daně, se hovořilo mnohokrát. Je to hrozně důležité. Ale tady se objevuje nesmírně významný fenomén  globální debaty a objevuje se v docela v dramatických souvislostech. Viz televizní záběry z toho, jak anarchisté vytahují  úředníky různých ministerstev průmyslu z hotelových pokojů a protestují proti globalizaci. Což s tím tématem velice souvisí. Protože tady se kritizuje cosi jako přerozdělování nové generace na mnohem vyšší než národní úrovni. A velmi dramatickými argumenty. Jakoby to, co  tou globalizací je, byl nějaký řízený proces, což je samozřejmě nesmysl. To je naprosto přirozené spontánní chování, tak jako každé přirozené spontánní chování všech hospodářských systémů a subjektů doposud bylo. Tak ani pokus nějakého centrální řízení nemůže mít šanci na úspěch. Jediná šance pro každou společnost a navíc malou, je využít výhod, které takový proces skýtá. Tzn. co nejrychleji "nasednout" do toho, co je špičkovým, technologickým a komerčním předvojem globalizace. Druhá poznámka - docela bych byl rád, aby kdokoliv z Vás řekl jaký názor má na to, co mně připadá jako docela zajímavý podtext té debaty - přerozdělování v rámci globálního nebo globalizujícího se světa. Ta kritika zní: bohaté země bohatnou, chudé země chudnou. Toto se asi říkalo v dějinách lidstva od doby, kdy poprvé lidé něco vyměnili. Pokud by tomu tak skutečně bylo, tak ty křivky si dovedete představit. Chudí lidé by asi nebyli, bylo by tady několik bohatých lidí a z čeho by dále bohatli? Čili, říkám tezi - co svět světem je, tak všichni lidé bohatnou (pochopitelně, někteří lidé bohatnou diametrálně rychleji). Protože to je jakýsi pokrok, kterému můžeme dávat osobně kladné nebo záporné znaménko, ale je neoddiskutovatelným faktem. Už jenom proto, že země uživí dnes mnohem více miliard lidí, než před padesáti nebo sto lety. To je prostě fakt. A třetí poznámka - mne zaujalo to, o čem jsem nikdy moc nepřemýšlel, jakoby "rozvírání nůžek" mezi  výrobním faktory, o kterých mluvil pan náměstek Mládek. Je to jasně tak. Jistě, že investice a kapitál se šíří dneska rychlostí světla třeba díky Internetu a zboží dohání  kapitál. A pak jsou pracovní síly, které mají samozřejmě problémy. Ondřej Schneider říkal, že např. před sto lety měla pracovní síla větší problémy, protože lodní lístek do New Yorku byl určitě levnější než letenka. Ale to si myslím že není úplně podstatné, i když to bylo  těžší. Těžší byla spousta věcí. To není to hlavní, co chci říci. Já chci říci - to je přece základní logika toho, kam se ten systém vyvíjí. Jasně, že kapitál někam spadne. Vytvoří nějakou investici, ta potřebuje místní pracovní sílu, potřebuje místní spotřebitelé, potřebuje produkovat zboží. Vůbec nerozumím tomu, proč by toto mělo znamenat cokoliv, co žene svět do záhuby tím, že ti bohatí se nakonec sejdou na Thajwanu a kdo bude kupovat to jejich zboží? A kam budou investovat, kdo bude moci v takovém systému žít? To přeci není možné. Chtěl bych vysvětlení, jak je toto míněno. To by mně opravdu zajímalo. A poslední poznámka. Asi před třemi dny jsem slyšel rozhlasovou debatu na téma globalizace, kde zazněla obava, že pokud budou trhy otevřeny úplně, tak všude bude všechno z Číny. Představa, že české knedlíky budou z Číny je možná. Ale kdo je bude kupovat? Buď prostě Češi, Poláci a Maďaři budou vyrábět něco, co se zase prodá v Číně nebo ne. Já neříkám, že v reálném čase nemá mít ta věc nějaké proporce. To je samozřejmé. Ale proč se mám zlobit na to, že rychlejší pohyb peněz (o nic jiného v té globalizaci z ekonomického pohledu nejde), je přeci blaho pro všechny, kteří se na něm jakkoliv podílejí. A někdo musí vyrábět a někdo to musí spotřebovávat. Děkuji.

 

Marek Hudema

Jenom jestli jsem tomu dobře rozuměl, jak tady bylo řečeno, že proti druhé polovině minulého století se přerozděluje mnohem více bohatství přes státní rozpočet. Je to pravda, ale čím je to způsobeno? Je to způsobeno tím, že stát dělá mnohem více věcí, které si dříve lidé dělali sami. Vyplácí penze, přispívá na děti, stará se o nemocné, platí za vzdělání (i to vysokoškolské atd.) Čím je to vlastně způsobeno, co za tím celým vývojem stojí? Tam je totiž obava, co by vlastně ten stát měl dělat a proč to přerozděluje. A myslím si, že stát má zajistit všem stejné startovní podmínky, aby se mohli všichni stejně uplatnit a záleželo by jejich bohatství pouze na tom, jak se snaží ve svém životě. Ale toto z principu nejde. Prostě nejde vytvořit společnost stejných rovných lidí, protože stejní nejsme. A tady je možná problém, že je potřeba znovu se zamyslet, proč vlastně stát to bohatství rozděluje. Co by měl rozdělovat a potom co by měl zajišťovat. A potom se zamyslet nad tím, jak to přerozdělovat co nejefektivněji. Protože vlastně o ničem jiném to není, jestli regresivní nebo degresivní daň.

 

Karel Ledvinka

Sice jsem nechtěl vystupovat, ale hlásím se, protože jsem tady slyšel některé věci, na které zareagovat musím. Když např.slyším slova bankovní socialismus.  Jistě si vzpomínáte, co jsem za ten výraz v roce 1995"dostal facek" od novinářů, politiků atd. Samozřejmě, že jsem rád, že bankovní socialismus ať už z jakýchkoliv důvodů, skončil. Ale nemělo by se zapomínat na to, co umělé udržování bankovního socialismu stálo daňové poplatníky. Raději  se ale vrátím k tomu co nás teďka trápí a co mně uvádí do stavu šílenství. To jsou "politické tanečky" kolem státního rozpočtu na r. 2000.  Odbornost nula. Kecy perfektní.  Musím velmi pochválit vládu ČSSD, že předložila před rozpočtem dokument, který od nich požadovala Sněmovna (jsou to čtyři materiály). Mezi nimi je řekněme konsolidovaný dluh společností zřízených pro transformaci. A další materiály, které ve střednědobé perspektivě mluví o stavu zadlužení. A já bych rád řekl jenom jednu otázku a prosím oba řečníky, aby na ni zareagovali. Souhlasím s tím, abychom se příliš nevraceli do minulosti, protože všichni zkrátka na tom máme svým způsobem vinu (na stávajícím stavu). Ale přece všichni víme, kolik dluhů, zanechaných bolševikem se zametlo pod koberec. Přece víme, kolik dluhů se zametlo pod koberec politickými elitami v letech 1990 - 1998. Přece víme, kolik dluhů nadělala tato vláda. To přece musíme veřejnosti otevřeně říci. Já si totiž myslím, že ve všech těch materiálech, které byly nyní předloženy, je jedna klíčová věc. A to je, jak se "vybabrat" z toho zadlužení a jak tam opravdu pravdivě jsou uvedeny údaje o zadlužení. A tady už vládu nechválím.  Popsala všechny dluhy, ale udělala jednu "nádhernou" věc. Upravila si bonitu záruk mimo běžné západoevropské auditorské normy.  Já se tedy  ptám : jakým způsobem se domníváte, že se v globalizované nebo neglobalizované České republice vyrovnáme s dluhy, které z nějakých důvodů nám rostou?  Protože mně se totiž vtírá do úst taková hanebná myšlenka, jestli náhodou se nám nepodaří zadlužit se na tolik, že se  dostaneme mezi ty země, jimž je nutné dluhy odpustit. Protože je nebudeme stejně schopni splatit. A pak se zdá, že není jisté, jestli nám pomůže nebo nepomůže globalizace? Já si myslím, že ano. Ale stejně tak, jako jsem brojil proti bankovnímu socialismu, tak nyní brojím proti dalšímu zadlužování. Konstatuji, že pokud bychom udělali řádný audit na stávající záruky dané státem, řádný audit zástav našich polostátních bank atd., pak nemůžeme mluvit o žádných 270 miliardách, ale asi o 860 miliardách. A to už je částka přece jenom trochu jiná, než o které se oficielně  hovoří. A druhá otázka pro všechny řečníky: a kdo tedy, podle Vašeho názoru, toto "socialistické zadlužení" zaplatí a kdy? Děkuji.

 

Jan Mládek

Musím reagovat na pana Ledvinku. To, co bylo řečeno jako dluhy, to je nepřesnost. To jsou potencionální hrubé dluhy. V případě, že dojde k nejhorší variantě, je tam oněch 270 miliard, o kterých se liší oficiální stav dluhu. Čili to je to maximum. Bylo to zpracováno podle metodiky Mezinárodního měnového fondu a je to celkem věrohodné. Souhlasím s tím, že problém dluhu je poměrně vážný.  Nicméně otázkou je, jaký volit základní politický přístup. Jestli tedy stlačovat ekonomiku a  redukcí stlačit dluhy dluhů a nebo udělat to, co se povedlo prezidentovi Clintonovi a nepovedlo se mnoha předchozím americkým prezidentům, že růstem ekonomiky se podíl zadlužení začal snižovat. Chtěl bych ale říci jednu věc. Dosti se tady diskutovalo o té Asii, že se tam vlastně nic moc nestalo. Myslím si, že bychom si z toho měli vzít nějaké ponaučení. Je to nejen ponaučení, že za chyby se platí a to "surově, ale o obrovské důležitosti informací. Protože celá ta věc byla také způsobena tím, že v některých letech všechny ctihodné investiční banky a investorské firmy psaly, jak je to výborné do té ekonomiky investovat a na základě těchto doporučení tam pak "teklo" obrovské množství peněz. Je přeci evidentní, že v okamžiku, když Vám tam peníze jdou horem dolem, máte tendenci financovat mrakodrapy, dálnice džunglí a různé jiné nesmysly. Pak ti samí začali psát že to není až tak dobré, že naopak je to špatné a těmito informacemi zase odvrátili ten tok peněz někam jinam. V tom okamžiku se projekt dostane do potíží a vznikne negativní spirála, která vede k těžké kontrakci produktu. V okamžiku, kdy to spadne hodně dolů, tak se objeví jednak mezinárodní instituce, jednak soukromý kapitál, které začne vykupovat podniky dané země, které nezvládly tu globalizace v tom smyslu, že nekontrolují globální toky informací. A co já vidím jako velké neštěstí, je to, že během těchto procesů v mnoha těch zemí vzala také za své střední třída, která se vyvíjela desítky let, která vytvářela stabilní společnost. A ty režimy nejsou úplně nezávislé od té ekonomické situace. Především diktátorské režimy, do kterých plyne hodně peněz, samozřejmě jsou stabilní a naopak po té, co spadne střední třída do nicoty, tak vzniká politická nestabilita. Je tam také a to bylo nepochopení několika řečníků, že není primární otázkou, kdo bude kupovat zboží, protože tam platí něco o tom, že nabídka produkuje poptávku a naopak. Ale to, co je tam obrovským problémem, je nejistota, která vzniká v globální ekonomice. Vždyť všechny tyto pohyby jsou také o tom, že jsou oblasti, kde se dvacet let vyvíjel průmysl a najednou přijde naprosto jiný signál a celé oblasti přestanou naprosto existovat jako průmyslová zóna a přesunou se někam jinam. To je to, co lidi činí nejistými. Protože nevědí, jestli náhodou jejich pracovní místa nebudou přesunuty o 5 000 km dále. A vzhledem k tomu, co jsme si řekli na začátku a s tím všichni souhlasí, ten pohyb pracovní síly za kapitálem je mnohem obtížnější a z mnoha objektivních subjektivních důvodů není jednoduše možný. Čili to je základní problém globální ekonomiky. Volatilita (těkavost) Bohatilita, nejistota, také to platí o kapitálových trzích, horký kapitál, který samozřejmě se pohybuje velkou rychlostí a tu bohatilitu volatilitu/ těkavost zvyšuje. "Nasednutí do vlaku". To je v principu na čem by měl být v České republice konsensus zprava doleva, protože není žádný jiný významnější úkol pro tuto zemi než "nasednout do vlaku". A nebo zůstat někde v postkomunistické zahnívajícím se světě. Tak to bohužel je. Může se nám to nelíbit, ale nemáme moc na výběr. Ještě poslední poznámku. Změna zvláštním způsobem jaksi korekce státní moci. Tady vzniká situace, kdy ekonomika je minimálně globalizující se, že prostě ti, kteří rozhodují, např. velké firmy jsou pod jurisdikcí redikcí úplně jiného státu. Takže já jako volič mám velmi obtížně možnost cokoliv udělat s tím, jestli např. Německý stát podporuje VolkWolswagen nebo jinou firmu. Já nemám možnost to ovlivnit. Protože já můžu chodit do českého Parlamentu, ale ten to žádným způsobem neovlivní. Ono se to projevuje i v tom globálním měřítku, protože globální ekonomika by teoreticky vyžadovala globální vládu, nebo alespoň něco blízkého k tomu, tzn. např. jinak fungující OSN. To co ovšem vidíme, je naprostý pohyb obráceným směrem. Jednak z taktik vyspělých zemí je v tom, že instituce, která jsou spíše na demokratické bázi rovného hlasování …., to jsou organizace připojené na OSN, tak ty mají tendenci maginalizovat, ponechat je rozvojovým zemím a v podstatě klíčové otázky se rozhodují buď v mezinárodních  …… institucích, kde se hlasuje podle podílu složeného kapitálu a nebo ve skupině G 7, kde už je skutečně vybraným klubem a pouze zájmům voličů těchto sedmi zemí se přiblíží a ostatní jsou prohrané nejsou respektováni, protože žádným způsobem nedosáhnou na vládu těch ostatních zemí. Problém je, jak tuto situaci řešit.

 

Jiří Schwarz

(odpovědi na dotazy účastníků)

Příliš jsem nerozuměl tomu, co Jan Mládek myslel, když mluvil o prezidentu Clintonovi a o jeho rozpočtovém úspěchu. Prezident Clinton sklidil ovoce, které vypěstoval jeho předchůdce George Bush. Bush byl nucen ze státního rozpočtu sanovat špatné investice některých amerických spořitelen a bank (Savings & Loans Crises). Z finančních prostředků amerického rozpočtu byly vykupovány špatné úvěry, respektive vysoce rizikové investice amerických spořitelen a spořících fondů, které se dostaly do obrovských problémů s likviditou. Nastupující „run“ přiblížil možnost vlny krachů. Proto americká vláda rozhodla o „výpomoci“ z rozpočtových prostředků. Nyní prezident Clinton vydělává na tom, že finanční a kapitálové účasti z rukou státu prodávají, a tím vylepšují příjmovou stránku amerického federálního rozpočtu. Vedle nejdelšího období hospodářského růstu je právě toto významný argument pro vysvětlení současného rozpočtového přebytku ve Spojených státech.

 A nyní odpověď na  otázku: Které instrumenty potlačují moc státu? To je velice složité. Omezíme-li velikost veřejných rozpočtů, učiníme politiku pro politiky méně zajímavou. Co to znamená? Domníváme-li se, že existují nějaké nezávislé instituce, které mohou omezit moc státu jako např. centrální banka nebo Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nebo Komise pro cenné papíry nebo Energetický regulační úřad a další, zásadně se mýlíme. Naopak tyto instituce jsou státními institucemi a nedělejme si iluze, že moc státu omezují. Ony ji jen transformují do jiných forem. Regulují odvětví v zájmu lobistických skupin, většinou ve prospěch  regulovaných. Nechtějme po politicích, aby omezovali moc státu, protože tím by snižovali svůj vlastní význam. Lobisté by pak už neklepali na jejich dveře. V současnosti se určitě  „dveře netrhnou“ na ministerstvu průmyslu a obchodu, které se zmocnilo „privatizačních a deregulačních aktivit“, navíc nominuje zástupce státu do orgánu společností se státním vlastnictvím. Kdo to může udělat? Pouze občané. Ti musí vyvinout tlak na politiky poté, co sami změnili své chování: od natažené ruky směrem k  veřejným rozpočtům  do svých kapes, v nichž si budou moci ponechat větší část peněz, které poctivě vydělají než tomu bylo doposud. Pokud se tak nestane, tak se s tím prostě  nedá nic dělat a veřejné rozpočty  budou dále utěšeně „kynout“.

 Pan Libor Kudláček říkal, že všichni lidé s vývojem lidstva bohatnou. To je vynikající myšlenka. Jsem o ní také přesvědčen.

 A protože Jan Mládek je pečlivým studentem a pečlivým čtenářem Miltona Friedmana, tak  velmi dobře zdůraznil (protože ví, že Friedman dostal Nobelovu cenu za analýzu produkční funkce, kterou odvodil z definice bohatství, jehož nejvýznamnějším rysem je lidský kapitál), že největším bohatstvím společnosti je vzdělání, jinými slovy lidský kapitál. Rozdílná úroveň lidského kapitálu u různých lidí je a bude důvodem majetkové diferenciace ve společnosti. Proto musí existovat  v  odvětví, které má na kvalitu  lidského kapitálu pravděpodobně největší vliv, odpovědné a racionální ekonomické řízení. Hovořím o  školství. Pokud  tomu tak není,  školství stagnuje, a tím chudne společnost.

 Další otázka  Libora Kudláčka, zda-li nehrozí nebezpečí, že po otevření  trhů se vše bude dovážet z Číny. Nemůže k tomu dojít.  Čistě z ekonomického hlediska existují zboží, kterým říkáme non-tradables (neobchodovatelná). Jsou to zboží, která se vzhledem k vysokým transakčním nákladům nevyplatí dovážet, například. služby taxikářů, holičů a kadeřníků  atd. I to může být z Číny, pokud si sem budeme Číňany dovážet anebo budeme jezdit k holiči do Pekingu.

K otázce stejných startovních podmínek. Zásadní chyba, neexistují. Opět odkazuji na Miltona Friedmana. Pokud někdo vychází z teze, že všichni mají mít stejné podmínky, zásadně se mýlí, protože lidé jsou od přírody různí, a proto jsou různě vybaveni pro to, aby byli úspěšnými fotbalisty, zpěváky, topmodelkami apod. Neumožňují jim to přirozeně rozdílné podmínky. Lidé však musí mít stejné příležitosti uplatnit ve společnosti svůj talent, nadání, studijní a pracovní úsilí apod.

 K poslední otázce o  vyrovnání s dluhy, které nám rostou? Pan Ledvinka říkal, jak oceníme  skryté dluhy, deficit komunismu? To už neoceníme. Ani to nedělejme, budeme tím ztrácet akorát čas a energii. Tedy statky, které mají cenu. K tomu, co je nenávratně ztraceno, budeme přidávat další ztráty. V současnosti máme problémy vyčíslit současné dluhy. Ale abych vznesl trochu optimismu, s těmi dluhy to není zase až tak hrozné. Samozřejmě toto hrubé zadlužení se blíží k 40 %, ale je obvyklé, že v zemích Evropské unie  je tento podíl vyšší. Průměr zemí Evropské unie činí 68 %. „Takže máme ještě rezervu.“ Důležité je ovšem sledovat trendy. Vývoj růstu zadlužení u nás  je  hrozivý. Tento trend se musíme pokusit „zlomit“. Děkuji Vám za pozornost.

 

Karel Ledvinka

Dámy a pánové, dovolte mi, abych Vám jménem občanského sdružení Archa poděkoval za účast na dnešním veřejném slyšení, především pak samozřejmě hlavním řečníkům. Opakuji, že naší ambicí není nalézat definitivní závěry. Ale naopak chceme vytvářet prostředí, ve kterém mohou zaznít i zcela rozdílné názory, jako právě dnes. S určitou dávkou oprávněné pýchy si dovoluji konstatovat, že i letošní poslední veřejné slyšení proponovaná kritéria splnilo a bylo tedy úspěšné. Nepředpokládám, že to, co bude na Internetu, bude znamenat, že politici ČSSD donutí svojí  vládu, aby utratila pouze to, co si vyděláme. Ani nepředpokládám, že tzv. pravicová opozice se stane rychle opravdovou opozicí.  Mně by např. stačilo, kdyby si někteří politici přečetli to, co tady dnes bylo řečeno, a kdyby se alespoň nad tím zamysleli. Další problémy, které by se přenášely na následné generace bychom měli všichni  konsensuálně odmítnout. O závěrečné slovo požádám viceprezidenta Archy Pavla Bratinku.

 

Pavel Bratinka

I já Vám děkuji za účast. Chci Vás zároveň upozornit, že v sobotu 11. 12. 1999 se koná v Roztokách Valná hromada, kde se bude rekapitulovat tento rok a plány na příští rok. Je pochopitelně naší ambicí uspořádat novou sérii veřejných slyšení. Máme připravena radikální témata, samozřejmě je to závislé na výši příspěvku, který se nám dostane. Ještě jednou Vám děkuji, přeji Vám pěkné vánoční svátky, šťastný nový rok a dobré vykročení do letopočtu s dvojkou. Do letopočtu, který bude zlomový. Těším se nashledanou na příštích veřejných slyšeních občanského sdružení Archa.

 

 

V Praze dne 13. 1. 2000

 

Přepsala:         Brettschneiderová V.