30. veřejné slyšení - Je rozdíl mezi komunismem a nacismem?
30. veřejné slyšení
„Je rozdíl mezi komunismem a nacismem?“
Karel Ledvinka
Vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi, abych Vás, jménem výboru občanského sdružení ARCHA, přivítal na 30. Veřejném slyšení. Podotýkám, že dnešní akce je součástí projektu deseti veřejných slyšení v letošním roce a části příštího roku, který získal grant Evropské unie a díky tomu je z 90 % plánovaných výdajů financován Komisí evropského společenství. Podotýkám dále, že celé slyšení je zvukově nahráváno, nahrávka je přepsána , vydána jako samostatný tisk. Následně je k dispozici na našich internetových stránkách. Dámy a pánové, ještě jednou Vás vítám. Než předám slovo moderátorovi členu výboru Radimovi Špačkovi, tak Vás poprosím o jednu laskavost, abyste zde nekouřili. Děkuji.
Radim Špaček
Ještě jednou dobrý večer dámy a pánové. Vítám Vás srdečně na dnešním veřejném slyšení, které i z Vaší účasti je vidět, že bylo tématicky zvoleno velmi vhodně. Opět se ukázala jasnozřivost ARCHY. Když jsme před nějakou dobou toto téma volily a navrhovali, tak jsme netušili, že „spadne“ právě do doby probíhajících procesů, které se k době nedávno minulé vztahují a kteréžto procesy mimo jiné právě vyvolaly otázky, které jsou v nadpisu dnešního veřejného slyšení. Otázky jsou vcelku namístě a samozřejmě si zřejmě mnoho lidí klade před sebe otazníky, proč vyrovnání s minulostí po komunistickém režimu je natolik odlišné od vyrovnání s minulostí po režimu nacistickém, když podle některých tato dvě hnutí, která nepochybně významně ovlivnila minulé století, v mnohém jsou si podobná. Je to proto, že komunismus nebyl tak hrozný jako nacismus nebo je to proto, že v minulém století v Evropě zvítězila socialistická ideologie? A ta klade měkčí měřítka na vyrovnání s komunistickou minulostí. A nebo je to proto, že komunistický režim, který vládl déle než nacistický a tak si stačil zavázat a přiměl k zapletení sám se sebou více lidí než nacismus? Nebo jsou to ještě jiné důvody, které nestačím již zmínit ve svém úvodním slově? Na tyto otázky by měli odpovědět dnešní řečníci, které srdečně vítám. Pana profesora Nálevku z Filozofické fakulty Karlovy university, který má toto téma jako hlavní náplň ve svých seminářích a přednáškách a bude mít úvodní slovo. Samozřejmě vítám další dva řečníky pana ing. Viktora Dobala a pana ing. Petra Uhla, kteří dostanou slovo na své vystoupení. Přeji příjemný zážitek a prosím pana profesora, aby se ujal slova.
Vladimír Nálevka
„Spříznění volbou“ - komparace nacismu a bolševismu
---------------------------------------------------------------------
Soudobé politologické slovníky definují totalitarismus jako nedemokratickou, despotickou formu vlády s důsledmou realizací oficiální ideologie, se snahou o ovládání a zasahování do všech sfér společenského a individuálního života jednotlivce. Totalitní systémy rovněž popírají základní občanská práva i svobody a politický pluralismus. Friedrich August Hayek ve své „ Cestě k nevolnictví“ uvádí následující : „Různé druhy kolektivismu, komunismu, fašismu, atd. se mezi sebou liší povahou cíle ke kterému chtějí zaměřit úsilí společnosti. Avšak všechny se liší od liberalismu a individualismu svým přáním organizovat celou společnost a všechny její zdroje k tomuto jedinému cíli a odmítáním uznat autonomní sféru, ve které jsou cíle jedinců svrchované“.
1) Carl Friedrich vymezil šest základních znaků totalitarismu - oficiální chiliastická ideologie, jediná politická strana s masovým zázemím a násilnickou elitou, která ovládá chod státního aparátu, centrální řízení vešekerého hospodářství státem, naprostá kontrola prostředků masové komunikace, dominatní role bezpečnostních orgánů ve společnosti a bezvýhradná podřízenost ozbrojených sil vládnoucí moci.
2) Francouzský filosof Raymond Aron zdůraznil mj. dva charakteristické rysy politické totality - snahu státu ovládnout a kontrolovat občanskou společnost a dále mocenský monopol jediné strany a jediné oficiální ideologie, přičemž ona vládnoucí strana postupně splývá se státem.
3) Sledujeme - li cestu k prosazení totalitní moci obou komparovaných systémů, tj. nacismu a bolševismu, je na první pohled patrné, že oním výchozím prostředím a nástrojem zápasu byly politické strany - Nacionálně socialistická německá dělnická strana (NSDAP) a Komunistická strana Ruska - bolševiků. (V letech 1925 až 1952 Všesvazová komunistická strana - bolševiků, od r. 1952 Komunistická strana Sovětského svazu.) Ve svých ideologiích a proklamovaných cílech stály obě tyto strany proti sobě ve zdánlivě nesmiřitelném konfliktu; měly také odlišné historické kořeny a zázemí, ale organizační strukturou a působností měly mnoho společného. Nacisté a bolševici se výrazně odlišovali od většiny evropských demokratických stran, které důsledně respektovali otevřenou volební soutěž o politickou moc. Cílem NSDAP a VKS(b) bylo jednou provždy zrušit toto soutěžení a zajistit si permanentní monopol moci. Odtud také vyplynul shodný důraz na vytvoření strany nového typu s pevnou disciplínou a hierarchickým principem vedení. Leninská tradice avantgardy nikdy nepřipustila, aby činnost bolševické strany byla závislá nejen na souhlasu širší veřejnosti, ale i vlastní členské základny. V tomto ohledu byl charakteristický Leninův zákaz stranických frakcí , absolutizace rudého teroru a názorová netolerance. Deklarovaný princip tzv. kolektivního vedení zastíral skutečnost, že jedinou rozhodující autoritou ve vedení VKS(b) se postupně stal autokratický vůdce, tj. V. I. Lenin a posléze zcela jednoznačně Josef Vissarionovič Stalin. Výsadní pozice Adolfa Hitlera byla v NSDAP zajištěna již od počátku dvacátých let. Zásadní rozhodnutí byla vyhrazena pouze vůdci. Vnitrostranická opozice byla jak v bolševické, tak v nacistické straně kriminalizována a obvykle končila v koncentračních táborech či na popravištích. ( Praxi násilné izolace politického protivníka ve „specifických zařízeních“ převzali nacisté od V.I. Lenina. Z jeho podnětu vytvořený internační tábor v Soloveckém klášteře se stal prototypem pro pozdější systém Gulagu.)
Stabilita totalitní moci byla podmíněna existencí de facto teroristického nástroje, podřízeného jedinému vůdci a bezvýhradně plnícího jeho příkazy a to i bez ohledu na formálně existující právní normy. Onu roli pretoriánské síly převzaly v Sovětském Rusku orgány NKVD a v nacistickém Německu formace SS.
Sovětská tajná politická policie byla založena již 20. prosince 1917 (ČEKA) a v mnohém navázala na praxi i tradici carské Ochranky. Lenin pokládal teror za účinný nástroj proletářské revoluce . Osobně obdivoval jakobínskou diktaturu a ČEKA se také skutečně stala obávaným instrumentem bolševického teroru. Názvy této mocné instituce se měnily - GPU, OGPU, NKVD, KGB 4) - ale její úkoly a cíle zůstávaly stále stejné, tj. totální kontrola společnosti a okamžitá likvidace jakéhokoli náznaku odporu. V kompetenci těchto policejních složek byl systém koncentračních táborů, organizace strategického vědeckého výzkumu, etnické čistky, násilné přesuny obyvatelstva, domácí i zahraniční rozvědná a kontrarozvědná aktivita, atd. Přes rozsáhlé pravomoci byla však sovětská politická policie vždy podřízena vládnoucí bolševcké elitě, tj. nejprve Leninovi, posléze Stalinovi a nakonec politickému byru ÚV KSSS. Chruščovova teze o ovládnutí strany bezpečnostními orgány v čase Stalinova „kultu osobnosti“ byla ryze účelovou konstrukcí.
Také v nacistickém Německu byla zformována stranická bezpečností složka - SS , tj. ochranné oddíly (Schutzstaffeln). Původní úderné formace SA byly příliš nedisciplinované, často sociálně radkální, navíc oslabené po zásahu vůči Röhmově velitelské špičce v noci dlouhých nožů. SS vznikly v roce 1925, původně jako součást SA, ale poté co převzal jejich velení Heinrich Himmler, tj. v r. 1929, se ochranné oddíly začaly osamostatňovat a měnit i rozsah působnosti. V roce 1934 Himmlerovy a Heydrichovy SS získaly kontrolu nad politickou policií, tj. gestapem a převzaly do své kompetence veškeré bezpečnostní záležitosti Třetí říše. V roce 1939 vznikl Hlavní úřad říšské bezpečnosti (Reichssicherheitshauptamt - RSHA), který slučoval bezpečnostní policii (gestapo, kriminální policie), pořádkovou policii a bezpečnostní službu SD (politická rozvědka). Mimo dosah SS zůstala pouze vojenská rozvědka a kontrarozvědka admirála Canarise (Abwehr), ale i ta v r. 1944 ztratila svou dosavadní samostatnost. Vedle toho byly v rámci SS vytvářeny jednotky pro zvláštní použití, které se staly základem Zbraní SS (Waffen SS). Za druhé světové války vytvořily skutečnou alternativní armádu. Jejich počet dosáhl počtu 910.000 mužů. Pro strážní službu v koncentračních táborech byly zformovány Totenkopfverbänden, tj. oddíly SS Smrtihlav.
Nesporné rozdíly mezi oběma totalitami 20. století byly v systému kontroly ekonomiky. Stalin odmítl jakékoli experimenty typu Leninovy „Nové ekonomické politiky“ a prosadil dokončení nacionalizace všech výrobních prostředků, distribuce a směny, a to jak v průmyslu , tak v zemědělství. Byl pevně přesvědčen, že jedině plánovitý a shora řízený rozvoj ekonomiky vytvoří v zaostalém Rusku novou průmyslovou základnu. Stalinovými prioritami se staly koncentrace investic do těžkého průmyslu, budování vojenského komplexu , vyškolení řídících kádru a nutného kvanta kvalifikovaných pracovníků potřebných pro prolomení dosavadní technologické a civilizačně - vzdělanostní bariéry.
Na rozdíl od Ruska, Německo bylo průmyslově vyspělým státem již v 19. století a Hitlerovým cílem bylo obnovení tohoto statutu a likvidace omezujících klauzulí versailleského mírového systému , včetně znovuvyzbrojení armády. Adolf Hitler pochopil autonomní roli ekonomiky a nemínil do této oblasti nikterak zasahovat. Proto také potlačil původní antikapitalistické prvky v programech NSDAP a ponechal průmyslnikům relativně volný prostor pro rozhodování. Ale i v nacistickém Německu rostla role státu v hospodářské sféře, zvláště po zavedení čtyřletého plánu v roce 1936 a za druhé světové války. Nicméně role trhu zde nebyla nikdy tak minimalizována jako tomu bylo v Sovětském svazu. Oba režimy však shodně usilovaly o technickou a technologickou modernizaci průmyslové základny. (Pro Třetí říši i Sovětský svaz byl příznačný kult technického rozvoje.)
Dalším společným rysem nacismu a bolševismu byla důsledná kontrola masmédií a všech organizací společenského života. Hitler a Stalin usilovali o vytvoření sjednoceného a manipulovatelného státního celku. Opozice nebyla tolerována. Byly zde přirozeně rozdíly. Nacisté ovládali vysoce gramotný a vzdělaný evropský národ, který byl relativně snadno dosažitelný tiskem, rozhlasem, kinem či divadlem. Stalinův režim se musel v tomto směru potýkat s celkovou negramotností a obecně nízkou civilizační úrovní. Základního vzdělání, vštípení určité pracovní disciplíny, běžných hygienických návyků , kvalifikace a minimální kulturnosti, což byly jedny z prvních úkolů sovětského systému, bylo v Německu dosaženo již v druhé polovině 19. století. Nicméně, i přes tuto civilizační rozdílnost, obě diktatury usilovaly o úplnou kontrolu společnosti a používaly v tomto směru shodné prostředky. Jak v Sovětském svazu, tak v Třetí říši hrál mohutný aparát policie a různorodých bezpečnostních složek velkou roli v praxi násilného přesvědčování všech skupin obyvatelstva. Záměrně byla vytvářena atmosféra strachu, která paralyzovala vůli k odporu. Na druhé straně bylo však oběma vůdcům jasné, že industrializovaná societa nemůže efektivně fungovat, má-li její populace stádní a ustrašený charakter. Bylo nutné lidi přesvědčit, že když budou s režimem spolupracovat, budou se mít lépe a mohou se také podílet na nejrůznějších sociálních a kulturních aktivitách. Bohatě strukturovaný systém privilégií byl zaveden především v Sovětském svazu, ale i nad jeho nomenklaturou neustále visel Damoklův meč teroru a okamžité ztráty všeho. V nacistickém Německu tento systém nebyl tak rozvinut. Ve vztahu ke společnosti byla však pro oba celky charakteristická úzká vazba mezi terorem, propagandou a organizací. Stalin více spolehal na první variantu, Hitler na druhou, oba však kladli stejný důraz na třetí možnost. Společná byla i sázka na snadno ovladatelnou mládež, vychovávanou n novém duchu oficiální ideologie. Mládežnické organizace v obou zemích měly nápadně shodné rysy.
Totalitní systémy rovněž oceňovaly význam literatury a umění, které ovšem měly výhradně sloužit jejich podpoře. Kulturní aktivity byly organizovány prostřednictvím různých organizací, které byly jen zdánlivě samostatné. J. Goebbels byl v květnu 1933 zcela otevřený, když divadelním ředitelům řekl, že „nový režim by měl prodchnout celý kulturní život vědomím politicko - ideologické propagandy a odstranit židovsko - liberální kurs“. Pod Říšskou kulturní komorou se za Goebbelsova předsednictví vytvořily oddělené říšské komory pro literaturu, divadlo, hudbu, výtvarné umění, film rozhlas a tisk. Každý, kdo se v těchto žánrech chtěl presentovat, musel se právně zařadit do příslušné komory. Odmítnuté přijetí nebo vyloučení mělo za následek zákaz publikování a umělecké činnosti. Díla židovských tvůrců byla přirozeně zakázána.
V Rusku otevřela bolševická revoluce prostor pro nebývalou uměleckou aktivitu, která výrazně obohatila moderní umění 20. století. (M. Chagall, S. Ďagilev, V. Kandinskij, K. Malevič, V. Mejerchold, S. Ejzenštejn, aj.) Na sklonku 20. let však již Stalin odmítl tuto tzv. pakulturu a prosadil orientaci na socialistický realismus, což byl v lepším případě návrat ke klasickému umění 19. století. Také sovětský režim kontroloval prostřednictvím uměleckých svazů veškerou tvůrčí aktivitu, usměrňoval ji a snadno ohebné kumštýře cílevědomě preferoval. Hitler i Stalin odmítali jakékoliv moderní umění, pro nacistického vůdce bylo toto umění kulturním židobolševismem, pro Josefa Vissarionoviče ryze formalistickým výstřelkem a projevem buržoazního individualismu. Stalin osobně zasahoval do všech oblastí kulturního života, ostře např. odsoudil operu Dmitrije Šostakoviče „Lady Macbeth Mcenského újezdu“, rozodl o bojkotu malíře Falka, zasahoval do rukopisů mnoha sovětských autorů, např. I. Erenburga či A. Tolstého, atd. Hitler se spokojil s tím, že delegoval odpovědnost za kontrolu literatury, hudby, filmu a divadla na Goebbelse a jeho osobní intervence se omezovala na ty oblasti, ve kterých se pokládal za autoritu, tj. na výtvarné umění a na architekturu. Jeho vkus, stejně jako Stalinův, se neodchyloval od konvenčního vkusu přelomu 19. a 20. století. Hanah Arendtová v této souvislosti napsala : „ Vládnoucí totalitarismus vždy nahrazuje mimořádné talenty, lhostejno s čím sympatizují, oněmi šílenci a šašky, u nichž je nedostatek inteligence a tvořivosti tou nejlepší zárukou jejich loajálnosti.“
4) Oba totalitní režimy také chápaly ideologii jako soubor neměnných dogmat a jejich přijetí všemi bylo povinné. Pochybnosti či jiné názory byly klasifikovány prakticky jako hrdelní zločin. V obou totalitních ideologiích měly pojmy jako rasa, třída, buržoazie, Židé, strana, půda více mystický, než sociologický charakter. Existovaly symboly s nimiž se masy měly pozitivně identifikovat, např. Volk či proletariát, nebo které naopak měly odmítat či nenávidět - kapitalisté, kulaci, trockisté, plutokraté, aj. Společnost byla neustále mobilizována k boji, např. o zrno, za mír, proti Židům, imperialistům, třídnímu nepříteli, židobolševikům. Nacismus otevřeně proklamoval nacionalismus a rasismus, akcentoval autoritářské hodnoty jako vůli k moci, disciplínu, pořádek, vůdcovský princip a hierarchii. Jednou z konstant marxismu byl a nadále je internacionalismus, ale Stalin - při oficiálním akcentu na mezinárodní charakter komunistického hnutí - v praktické politice vždy prosazoval velkoruský nacionalismus a v tomto ohledu také podpořil dominantní roli Rusů ve společenství sovětských republik. Stalin také převzal marxisticko - leninské ideové dědictví, sám sebe pasoval na Leninova žáka a pokračovatele. Původní marxistickou teorii však silně zjednodušil a obohatil ji mj. o princip „socialismu v jedné zemi“ či o tezi „zostřujícího se třídního boje“. Hitler si nalezl jediného zásadního protivníka - Žida, Stalin měl kulaka, později tzv. nepřítele lidu, případně trockistu. Všechny tyto pojmy byly personfikací sil zla, které je nutné zničit, rozdrtit, vyhladit. (Již pro Lenina byl charakteristický agresivní styl publicistické polemiky s různými oponenty. Vždy museli být rozdrceni .) Ve jménu očisty rasy či třídního boje byly realizovány skutečné genocidy „nepřátelských“ skupin obyvatelstva. Zásadním popřením marxistické teze o odumírání státu byl Stalinův důraz na vytvoření silného, vysoce centralizovaného, vojensko - průmyslového sovětského státu. Základním textem nacismu byl Hitlerův „Mein Kampf“, kanonem stalinské ideologie se staly „Otázky leninismu“ a „ Stručný kurs dějin VKS(b)“. Obě ideologie také přirozeně opovrhovaly občanskou společností a zásadně odmítaly pluralitní demokracii s její dělbou a kontrolou moci. (Nacisté se netajili ani tím, že některé mocenské mechanismy převzali od bolševiků. Leninův spisek „Stát a revoluce“ byl jak Mussolinim, tak Hitlerem označen za klasickou učebnici státního převratu. Již jednou citovaná Hanah Arendtová oprávněně zdůraznila obdiv nacistů k praxi ruského bolševismu. Na druhé straně Stalin paradoxně důvěřoval jedinému člověku - Adolfu Hitlerovi.)
Shodný byl i důraz na vojenské zabezpečení státu a na jeho zahraniční expanzi. Zde se výrazně měnily především Stalinovy válečné cíle. Po překonání počátečního šoku z prvních neúspěchů Rudé armády sledoval především udržení a stabilizaci nové západní hraniční linie, která vznikla v čase jeho spolupráce s nacistickým Německem. Od Teheránu na sklonku roku 1943 směřovalo Stalinovo úsilí k vybudování vlastního „sanitního kordónu“ na této hranici, který byl posléze - po vzniku studené války - transformován v mocenský blok. Navíc zde byly záměry ohledně ovládnutí celého Německa a Západní Evropy. Velký podíl sovětské armády na porážce mocností Osy do značné míry legitimoval tuto Stalinovu snahu o mocenskou expanzi.
5) Zajímavé je i srovnání osobnostního profilu obou totalitních vůdců. Pro J.V. Stalina byly charakteristické následující povahové rysy : silné mocenské ambice,nedůvěra i vůči nejbližšímu okolí, netolerance vůči odlišným názorům, mstivost spojená s dobrou pamětí, cynismus a hrubost vůči druhým, záliba v intrikách, absence soucitu, humanity a lidského svědomí. Evidentně trpěl paranoiou, která s postupujícím věkem gradovala. Věřil ve svou genialitu a nenáviděl všechny, kteří ho tím či oním způsobem převyšovali. Opovrhoval osobním bohatstvím. (Soupis jeho pozůstalosti ukázal, že nevlastnil nic cenného, např. kromě maršálské uniformy pouze několik běžných obleků vojenského střihu a kožich z ovčí kůže.) Jedinou skutečnou hnací silou jeho osobnosti byla touha po dosažení absolutní moci. Obsáhlá kremelská knihovna s četnými Stalinovými rukopisnými glosami v jednotlivých svazcích dokládá jeho poměrně slušnou sečtělost, především ruské klasické literatury a ruské historie. Ze západní literatury a umění - a to v celém rozsahu od středověku po dvacáté století - neznal prakticky nic. Zásadně pracoval v noci a většinu dne prospal. Preferoval tradiční ruskou a gruzínskou kuchyni, ve stáří hodně pil a kouřil dýmku. Ženy v jeho životě nehrály osudovou roli. Na počátku 20. století se oženil s krásnou Jekatěrinou Svanidze, se kterou měl syna Jakova. Jekatěrina však v roce 1907 zemřela a někteří autoři se domnívají, že s její smrtí v Džugašvilim odumřely i poslední zbytky lidského cítění. Jeho druhou manželkou se stala Naděžda Allilujeva, která mu dala syna Vasilije a dceru Světlanu. V roce 1932 se Naděžda zastřelila a Stalin poté žil s Rosou Kaganovičovou, sestrou člena politického byra ÚV KSSS Lazara Kaganoviče. Ve stáří měl kremelský vládce platonickou slabost pro baletky Velkého divadla.
Také pro Adolfa Hitlera byla vůle k moci hybnou silou jeho jednání. Byl přesvědčen o osudové roli prozřetelnosti, která si ho vybrala pro splnění neobyčejného úkolu - vyvést německý národ a stát z versailleského ponížení. Na rozdíl od Stalina se jeho paranoia snoubila s nesporným charismatem, darem působení na veřejnost i jednotlivce. Byla to i schopnost řečníka - dovedl obratně zacházet s vášněmi, temnými hrozbami či s výbuchy nenávisti. Své projevy dramaticky prožíval. Tento dar Stalin neměl. Dosah a vliv Hitlerova mýtu pramenily zejména z faktu, že se jednalo o kombinaci nefalšované lidové víry a politické manipulace. Byl mužem z lidu, vojákem, který v zákopech světové války získal Železný kříž první třídy za statečnost, obráncem německých práv proti všem vnějším i vnitřním nepřátelům. On sám věřil, že je víc než obyčejný člověk : „Jdu cestou, kterou mi diktuje prozřetelnost, s jistotou náměsíčníka“.
Přitahoval ženy, zejména na počátku politické kariéry, kdy se obklopoval vdanými a vlivnými ženami. Měl rád ženskou společnost a k něžnému pohlaví se bez vyjímky choval ve stylu zdvořilého kavalíra měšťanského 19. století. O sexuálním vztahu lze hovořit pouze ve dvou případech - neteř Geli Raubalová, která v r. 1931 spáchala sebevraždu a Eva Braunová. Tato hezká, tichá blondýnka s prázdnou hlavou byla vždy v Hitlerově stínu. Od roku 1935 ji ukrýval na Berghofu a do Berlína mohla oficiálně přijet až v závěru války. Stejně jako Stalin byl i Hitler noční ptáče. Zřídkakdy se objevoval před polednem a spát chodil až v časných ranních hodinách. Většinou obědval v širším kruhu . Jídlo bylo mizerné. Hitler, agresivní vegetarián a nezřízený konzumet různých bylinkových čajů, zakazoval u svého stolu kouřit. Nebyl člověkem, se kterým by kdokoli mohl vést normální konverzaci. Buď mluvil sám a všichni přítomní museli naslouchat, nebo ostatní hovořili a on seděl ponořen do svých vlastních myšlenek, aniž by věnoval pozornost tomu, co bylo řečeno. V hudbě byl vášnivým ctitelem Richarda Wagnera, ve výtvarném umění a v architektuře se pokládal za znalce prvního řádu a nikomu nedovolil zpochybňovat jím pronesené kategorické soudy. Obdivoval italskou renesanci a především německé romantické malířství 19. století. Byl skeptický vůči náboženství.
Přes oboustranně deklarované protivenství měly oba zločinné systémy 20. století - nacismus a bolševismus - k sobě velmi blízko, aniž by si to ovšem jejich protagonisté mnohdy uvědomovali.
------------------------------------------------------------------------------------------------
Poznámky
1) Friedrich A. Hayek : Cesta k nevolnictví. Praha, 1991, str. 30 ;
2) Srov. Carl J. Friedrich - Zbigniew Brzezinski : Totalitarian Dictatorship and Autocracy. New York, 1956. Též : Carl J. Friedrich : Totalitarianism. New York, 1954 ;
3) Raymond Aron : Historie dvacátého století. Praha, 199, str. 212 ;
4) Hanah Arendtová : Původ totalitarismu. Praha, 1996, str. 471 ;
5) Srov. Vladimír Nálevka : Světová politika ve 20. století, I,II. Praha, 2000 ; Též Vojtěch Mastný : Studená válka a sovětský pocit nejistoty 1947 - 1953. Stalinova léta. Praha, 2001;
Je mezi komunismem a nacismem podstatný rozdíl?
Archa 6. prosince 2001
Radim Špaček
Děkuji panu profesorovi za obsažné vstupní slovo, za pojednání z hlediska historika. A nyní prosím, aby téma pojednal ze svého hlediska, svého úhlu pan Viktor Dobal.
Viktor Dobal
Děkuji. Dámy a pánové, přeji Vám dobrý večer. Já se budu držet trošku názvu tohoto slyšení.
V názvu dnešního veřejného slyšení mne zaujalo slovo „podstatný“. Rozdíly jsou nakonec vždy. Jedna z definic inteligence říká, že je to umění rozeznat ve věcech stejných různé a ve věcech různých stejné. Snad nemusím připomínat, že za dobu zeměkoule se nenarodili dva stejný jedinci – na tom je nakonec založena daktyloskopie, nebo genetická informace.
Podstatnou může být někdy jedna čárka ve větě, například: Milost udělit nelze popravit. Tak odsoudíme člověka na smrt nebo mu udělíme milost. Kam tu čárku dáte, rozhodnete o osudu člověka.
Jak známo i nad interpunkcí mohou vzplanout vášnivé spory. Tomu se však zde chci vyhnout, a tak říkám předem, že rozdíly mezi komunismem a nacismem, dosti zásadní, vnímám. Jsou ostatně notoricky známé. Komunismus chtěl vyhubit buržoazie jako třídu, ale nechtěl likvidovat fyzicky každého jednotlivého buržua. Nacismus měl jiné poslání ve své ideologii a o tom podhoubí budu trochu více mluvit. A ten chtěl opravdu někoho likvidovat. Hitler převzal od Lenina nebo od komunistů (to já nevím), ale to byly vyhlazovací tábory. A v tom vidím docela zásadní rozdíl. Komunismus, zřejmě již Lenin, zavedl koncentrační tábory, ale žádný z nich nebyl svým určením vyhlazovací, jako Majdanek, Treblinka a Birkenau, Chelmno, Belzec, Sobibór. Komunismus byl také antisemitický, ale přeci jen nevycházel z nadřazenosti nějaké rasy, která má svaté právo vyhubit v zájmu „nového, lepšího světa“ ostatní, méněcenné rasy. Komunisté zřejmě „trestali“ neposlušné, špatně smýšlející apod. třeba i trestem smrti, ale ideově nevyvražďovali někoho, jen kvůli rasovému původu jako nacisti. Nakonec nacisté byly přímočařejší, filozoficky triviálnější než komunismus nebo i například než italský fašismus.
Zde bych mohl skončit, možná ještě upozornit na to, že dnešní téma je zřejmě aktuální – viz například poslední číslo Střední Evropy, které se mi včera dostalo do ruky – typická Jungovská synchronicita – kde jsou minimálně tři články věnovány tomuto nebo podobnému tématu:
· „Byl komunismus stejně špatný jako nacismus?“ písemná diskuse mezi Anne Applebaumovou a Anatolem Lievenem v britské časopise Prospect
· Vražda jako kritérium (některé rozdíly mezi některými totalismy) od doc. Bohumila Nuska z Technické university. v Liberci
· Červení a černí od Ladislava Cabady, z FSV UK, který přednáší také v Plzni.
Invariantně na vaši libosti či nelibosti, však neskončím. Spíše uvedu a pokusím se vykázat pár tezí.
Hnutí a směry, o kterých stručně promluvím nejsou ničím jiným než klasickou křesťanskou herezí. Ta byly vždy chápána jako zúžení nebo okleštění základních tajemství. Např. že Kristus byl jenom člověk nebo opačně, že byl jenom Bůh. Tak marxismus oklešťuje člověka jen na pouhou ekonomickou jednotku. Nacismus ho předem selektuje podle rasy. Oba plní světotvorné cíle, které se opírají o „vědecké poznání“. Např. že násilí je přírodní zákon. A pokusím se Vám přiblížit alespoň některé teorie nacionalismu a rasismu. A pak Vám chci ještě sdělit, že všechny tyto zrůdné ideologie ze světa nemizí, jenom se převlékají do jiných hávů. V zásadě jsou stále přítomny.
Nacionalismu:
Bavíme se o období zhruba 19. století, některé práce jsou z 18. století, které byly unešené přírodní vědou, jejím úspěchy. A také mnozí chtěli pojednat historii, dějiny lidstva apod. jak čistě z vědeckých základů. Tudíž umět to měřit, kvantifikovat apod. Kořeny, z nichž ismy vyrůstají mají stejné zdroje. Ideovými otci jak socialismu, tak nacionalismu jsou Rousseau a Herder (a jejich pokračovatelé: J.G. Fichte, G.W. Hegel a K. Marx). Panslavismus, pangermanismus a marxismus mají společnou základní myšlenku: víru v „lid“ jakožto přírodní sílu. Rousseau ovšem ještě věří v suverenitu individua, ale také v přírodní moc lidského instinktu. A ještě zvláštní podhoubí tohoto všeho, státovědci a politikové Německa, Rakouska a Ruska se vždy s nechutí odvraceli od západního individualismu (atomického pojetí společnosti). Podle nich konečným prvkem společnosti nejsou suverénní jednotlivci, nýbrž síly ovládající celé skupiny lidí, síly vyjádřené city pokrvenství, tradicí, vlasteneckým vědomím a podvědomým, city dynastickými. Ty jsou prý vlastními tvůrčími silami společnosti, tvoří jejího ducha, „ducha národa“. Takto pochopené, staví státy a jejich zřízení, nikoli rozum a vůle jednotlivců. Proto stát je dílem nadlidským, je to dílo osudu, přirozeného instinktu lidového, je to dílo boží, před nímž jedinci nezbývá než se pokořit. Proto tito teoretikové – němečtí a ruští neviděli nic násilného v učení, že absolutismus je přirozený, protože je dílem dějin.
Tak např. Fridrich Vilém IV. pruský mluví v duchu tohoto učení, když staví svou „přirozenou“ vládu proti západnímu učení o smlouvě společenské
„Žádná moc tohoto světa mne nikdy nepřinutí, abych proměnil přirozený poměr mezi panovníkem a národem ve smluvní a konstituční vztahy, nedovolím, aby se kdy vsunul mezi našeho Pána na nebesích a tuto zemi list popsaného papíru jako jakási druhá prozřetelnost, jež by nás ovládala svými paragrafy a postavila se na místo starobylé posvátné věrnosti.“ Tak toto je citát typického reprezentanta názorů, o kterých jsem mluvil.
Podle Fichteho, učitele Hegela a našich romantiků se dočteme:
„Co mluví toutéž řečí, to už přede vším lidským uměním spojila spolu množstvím neviditelných pout sama příroda; to si rozumí a bude si rozumět víc a více, patří dohromady, je přirozeně jednotné a tvoří nerozlučitelný celek. Ten nemůže žádný lid cizího původu a cizí řeči v sebe pojmout a nemůže se s nimi smísit...“ Tady si dovolím jednu odbočku, která mně napadla s tím jazykem. Nedávno jsem četl jednu věc a týká se to hledání dokonalého jazyka. Víte asi sami, že existuje biblický příběh o babylonském zmatení jazyků, které bylo vždycky vykládáno jak trest Boží. Humberto přichází z jinou interpretací. On přichází s tím, že to byl dar Boží. Že každý jazyk v sobě obsahuje jisté vidění světa, jistý přístup k němu. A tudíž nám zde bylo nabídnuto přes různé jazyky, které se naučíme, vidět a dívat se na svět z různých pohledů. Takže to jenom připomínám jako pohled, který je relativně moderní s pohledem, který tedy vlastně stojí u kolébky nacionalismu.
Podle Hegela je stát individuum, které se živelnou silou (světově nutnou) vyvíjí v podvědomí přírody v umělou organizaci společnosti. Stát je pro něho přírodní mocí, jíž se nahodilé individuum se svými morálními a rozumovými ohledy musí podrobit, stát není nikomu odpovědný, jako nejsou přírodní zákony podrobeny mravnímu soudu.
Marx a jeho učení o masách proletářských, jenž jsou hnány ekonomickou nutností ke svému světodějnému úkolu je jistě notoricky znám.
Na tomto organickém pojetí státu stojí nacionalismus. Podle něho národ jako mystická síla od věků do věku, vládnoucí je moc, které se vše musí podrobit, stát je vyvrcholením národní myšlenky – náboženství, věda, průmysl, sociální zřízení mají jen ten smysl, že dávají národu prostředky, aby se uplatnil.
Organické pojetí státu je v základech fašismu – kmenové vlastenectví i jejich bratra socialismu. Oba jsou stejní odpůrci mravního individualismu nebo morálního liberalismu.
K tomu pak Emanuel Rádl dodává, že mnohem hlubší je myšlenka, podle které stát nestojí o vážný zájem. Dokládá to docela nadčasově a vymezuje Evropu proti západní civilizaci (Anglie, USA):
„Středověk zdaleka si tak necenil státu, jako věk náš. Byla to chyba?
V Anglii a ve Spojených státech politický zájem nemá zdaleka toho místa ve veřejném životě jako v našich zemích s převelikým počtem politických stran a se zpolitizováním i tělocviku. Je to znamení nižší úrovně Anglie a USA?
Čím dále na východ, tím více pohlcuje stát zájem obyvatelstva.
Přitom však se obecně uznává nízkost a planost politických zápasů. Jaká je úroveň deníků! Jakou duchovní stravu přinesl lidu dosud náš parlament?
Můžeme průměrného poslance pokládat za nositele a hlasatele kulturních ideálů obyvatelstva?
Prostě zájem dnešní Evropy o politiku je upřílišený a nezdravý.“ Říká Rádl.
Rasismus
Hitler znal dobře antisemitskou literaturu, která byla od r. 1890 zcela určována a ovládána oním směrem evropského myšlení, jenž je známo jako „rasová teorie“ nebo antropologické pojetí dějin. Vychází s „vědeckých“ děl tří francouzů: Arthur Graf Gobineau, George Vacher de Lapouge a Houston Stewart Chamberlain. V této řadě se také více objevují antisemitistické prvky. Jde o snahu posuzovat dějiny analogicky s přírodními vědami. Tak např. Gobineau to nazývá „historickou chemii“, která má zabránit teoretikům převratu vyvolávat bouře a politicky prosazovat svůj vymyšlený klamný obraz nereálného člověka. Toho „reálného člověka“ pak de Lapouge měřil kružítkem a pravítkem – árijská rasa má dlouhou lebku, krev árijců je nejen silná, ale především vznešená. Za Francouzské revoluce ovládli národ lidé s kulatou lebkou. Přičemž je zajímavé, že zde platí ideál germánství. Germánství patřilo mezi dlouhé lebky, árijskou rasu. A celá civilizace je jakýsi úpadek, který vzniká tím, že árijská rasa se „ředí“ s těmi méně cennými rasami a tím pádem dochází k dekadenci. Nicméně tato původní rasa je nakonec zdrojem všech těch kultur apod. To jsou teorie Gobineau. A přičemž ale germánská rasa vůbec nebyla nikdy u těchto autorů ztotožňována s německým národem. Měření Lapouge ukázala, že možná jakési docela slušné zastoupení árijců je v severním Německu, ale třeba v Bavorsku už to bylo desetkrát slabší. Nakonec kde povstal nacismus víme. V nějakých mnichovských pivnicích. Takže ty teorie ani v tomto moc konzistentní nebyly. Nicméně, to co je v pozadí těchto teorií, tak jsou věty typu vyjádření Lapougea. On tvrdí, že ideje náboženské a morální směřují k vymýcení. Má k tomu tento důvod: „Každý člověk je příbuzný s ostatními lidmi a se všemi žijícími tvory. Neexistují tedy žádná lidská práva větší než práva pásovce. Jakmile člověk ztratí přednostní právo být tvorem o sobě, stvořeným k obrazu božímu, nemá již více práv než každý jiný savec. Sama myšlenka spravedlnosti je podvod. Neexistuje nic než násilí.“
„Jedinec je ovládán rasou a není nic. Rasa, národ je všechno.“
Napadá křesťanské milosrdenství, které brání přirozenému procesu vyhlazení méně schopných.
Nauka hraběte Gobineaua o nerovnosti ras, která ve skutečnosti znamená jejich nesrovnatelnost, protože krvi bílé rasy náleží původní monopol tvůrčí síly a všechny existující nerovnosti pocházejí pouze z odlišné míry, v níž se dějinotvorná bílé rasové jádro spojuje s nižšími rasami, aby tak tyto vytvářely svou kulturu. Bílé rase přitom říká arijská. Z nichž pak nejnadanější měli být germánští árijci. Ti se vyznačují sebevědomím individualismem a odporem proti římskému a slovanskému „smyslu pro obec“. Přičemž prohlásil masu německého národa za negermánskou a pohrdal Slovany jako antiválečnickým národem.
Chamberlain je již otevřeným antisemitou. Pro něj byli Židé antropologicky i kulturně méněcennou rasou: lichváři, podvodníci, křivopřísežníci, kteří zabíjeli křesťanská nemluvňata a panny.
Nerad, ale v rámci pravdy je nutno přiznat, že zde sehrál určitou roli i de Tocqueville, jednak byl učitelem a mentorem Gobineaua a jednak napsal „Esej o nerovnosti ras“. Takže o takovéto a podobné „vědecké“ pravdy se opírali představitelé všech bestiálních hnutí. Lidstvo se podle všeho příliš nepoučilo nebo jen trochu. Všechny tyto ideologie zde dosud existují, možná, že mají jen trochu příjemnější šaty a možná, že jsou trochu navoněné.
Na závěr jsem Vám slíbil moderní pokusy. V podstatě se zjistilo, že pod sociálním tlakem se lidské jednání mění směrem negativním, a to v rozporu s obecnou morálkou i obecným očekáváním. Každá společnost je hierarchicky uspořádaná – někdo má moc, jiní musí poslouchat jejich příkazy a „plnit své povinnosti“ i tehdy, když nadřízení vydávají rozkazy ničivé. Poslušnost vůči autoritám sledoval systematicky Stanley Milgram na Yaleově universitě. A k tomu si vymyslel pokus, kterému říkal Nebezpečí poslušnosti – Abrahamovo dilema. Přijal pokusné osoby, které se dostavily na univerzitu, kde se dozvěděly pravidla. Instrukce byla taková, že kdykoliv se dopustí chyby, bude potrestán slabší elektrickou ranou. Pokud se budou chyby opakovat, intenzita rány se bude zvyšovat. K tomu je 30 poloh na škále od 0 do 450 V: lehký šok – střední šok – velmi silný šok – extrémně intenzivní šok – nebezpečí až +++. Pokus řídil mladý vědecký pracovník a pokusné osoby byli většinou mladí američtí studenti. Čekalo se, že se toho zúčastní jenom psychopati, tak jeden z tisíce, nebo odmítnou spolupracovat. Ve výsledku bylo 62% ochotno užít nejvyšší intenzitu. Vznikla otázka zda opravdu 2/3 lidí jsou ochotny za extrémních podmínek poslouchat příkazy, které jsou v rozporu s lidským svědomím? V civilním prostředí odmítlo spolupracovat 52 %. A druhý pokus, kterému se říká Zimbardovo peklo podle pana profesora Zimbarda, proběhl na Universitě ve Standfordu. Tam to spočívalo v tom, že lidé se přihlásili do experimentu, nechali je na to zapomenout několik měsíců as pak provedli celou akci. Ta spočívala v tom, že jedno nedělní ráno přepadli 11 studentů, zavázali jim oči, odvlekli je do nějakého okresního vězení, což bylo sklepení Standfordovy univerzity a obvinili je z krádeže. Dalších jedenáct studentů přivedli a řekli jim, že jsou dozorci. Že jejich úkolem je hlídat tyto nebezpečné vězně, že mohou používat leccos, ale nesmějí požívat žádné fyzické násilí. Celá věc se ale vymkla z ruky. Experiment byl plánován na 14 dní. Po šesti dnech musel být zrušen, protože docházel k strašným věcem. Vězni, kteří se nejdříve bouřili, že je to nespravedlivé, čím dál tím více upadali do apatie, dozorci byli čím dále více agresivnější, byli nápaditější k vymýšlení šikan, různých sadistických věcí apod. Takže tento pokus se vlastně svým způsobem zhroutil, ale ukázal jednu důležitou věc. Dáte-li někomu povinnost, nějaký úkol, on ho bude plnit. A všechny ty pokusy byly dělány k tomu, zda ve společnostech není chyba v tradičním způsobu. Profesor Zimbardo se zabýval hodně vězenstvím. Že existuje systém bezmocných vězňů a všemocných dozorců. Jestli toto samo není problém. A zdá se, že ano. Že podobné věci a podobné poslušnosti zažíváme skoro denně. Když si vezmete i toho posledního úředníka, který Vás zaskočí svým naprosto absurdním jednáním, tak on také jakoby plní jen svůj úkol. Svědomí člověka se sklání před rozkazem. Oběť je většinou diskreditována, dehonestována – je hloupá, nic se neučí a vykonavatel sám sebe považuje jen za malý šroubek ve velkém soukolí. Tak náš občan v této zemi je vystaven mnoha zvláštním šikanám, protože připadá úředníkovi hloupé, že nezná nějakou vyhlášku, chová se k němu nelogicky, ale je v tom systém. Takže tyto všechny věci nějakým způsobem zde přítomny jsou. Samozřejmě mají trošku jakoby příjemnější civilizovanější charakter, ale myslím, že pokusy o kterých jsem mluvil jsou velmi varující. Děkuji za pozornost.
Petr Uhl
Paní a pánové, především děkuji za pozvání, je to pro mne radostná událost být zase mezi Vámi. Protože se setkávám s jinými názory, než s těmi, s kterými se setkávám obvykle. Na začátku padla poznámka o soudním řízení, jehož hlavní řízení v těchto dnech probíhá. V trestní věci proti obviněnému Jaromíru Obzinovi a čtyřem jeho společníkům. Asi o tom mluvit nebudeme, ale je to trochu součást tohoto tématu. Málokdo z Vás ví, že existuje deník Právo, nikoliv Rudé právo, jsem jeho redaktorem a komentátorem. Dnes mi tam otiskli komentář k tomuto tématu přičemž úplný sukus komentáře je ten, že pořádání tohoto procesu, existenci tohoto procesu vítám s tím, že považuji potrestání těch lidí, nikoliv vyslovení viny. Ale potrestání těch lidí za mírně, ale mírně problematické. Druhá poznámka je, že jsem velmi rád, že zde pan profesor Nálevka připomněl, že vlastně z prvních kritiků nebo těch, kteří poukazovali na paralely a shodné rysy mezi fašismem a stalinismem, byli Trockisté, jmenovitě Lev Trockij v třicátých letech. Tato analýza nebyla hluboká, ale paralely zde byly. A jsem rád, že mluvím z pozice člověka, který se tohoto hnutí v minulosti zúčastnil a který z těchto kritických pozic také vždy ke stalinismu přistupoval. Profesor Nálevka měl ulehčenou situaci tím, že si vymezil (a z důvodu jeho vědeckého bádání to ani nijak nejde) komunismus a omezil ho na stalinismus a fašismus omezil na nacismus. Já se toho budu také v podstatě přidržovat. Ale chtěl bych říci, že pro praktické užívání to nestačí, ty věci musíme brát v širším kontextu. A já mám takovou politickou školu či kulturu již ze šedesátých let, že ještě dneska doma mluvím o stalinistech a myslím tím členy Komunistické strany Čech a Moravy. A někdy dokonce řeknu stalinisté a reformisté. A reformisté jsou sociální demokrati. My jsme je vždy takto nazývali. Stalinisté a reformisté byli pro nás vždy dvě politické skupiny, s kterými jsme se my (trockisté) v šedesátých, sedmdesátých letech neztotožňovali. A já jsem si to názvosloví zachoval. Tak mi promiňte, že pokud se mluví o stalinismu, tak pro mě stalinismus padl až v listopadu 89 v této zemi. I když chápu, že ten režim byl podstatně liberálnější než v letech padesátých a nemluvě o dobách teroru přímo v Sovětském svazu. Pokud se týká užívání slova komunismus, tak souhlasím s těmi, kteří uvádějí, že velmi výrazný extrém tohoto komunismu byl v Kambodži. Nebránil bych se tomu tento režim označit jako komunistický - režim Polpotův a musím souhlasit s tím, že pravděpodobně lidstvo nepoznalo krvavější režim, zrůdnější a zločinnější, než bylo několik let Kambodžské hrůzovlády. Já se vzpírám říci slovo diktatura, protože to slovo je příliš mírné pro to, co se tam dělo. A že to bylo podepřeno ideologií, která byla určitým deformovaným maoismem. Ten byl zase deformovaný stalinismem a stalinismus byl deformovaný marxismem. Takže hovory o tom, co je lepší či horší srovnávání těchto režimů je skutečně potřebné. A tento příklad Kambodže do srovnávání samozřejmě také patří. Z druhé strany si nemyslím, že by bylo vhodné hovořit o takových režimech, jako byly třeba v Guineji nebo v Ghaně, v Etiopii a nebo ještě zcela nedávno v Kongu. To byly režimy, které se formálně hlásily k marxismu. Ale vzhledem k úplně jiným historickým podmínkám, byť by byly monopartijní, vypadaly zcela jinak. To rozšíření nevhodné slova komunismus platí také ale pro fašismus. Tady se velmi často označoval chilský režim generála Pinocheta za fašistický, což byl omyl a bylo to ke škodě věci. Ke škodě kritiky skutečného fašismu. Byla to vojenská diktatura, která byla antikomunistická, nebyla nijak demokratická, byla represivní, byla i zločinná, ale fašismus to nebyl. Pokud rozumíme fašismem to, co třeba profesor Nálevka spojoval tou charakteristikou, kterou udal pro totalitarismus. Domnívám se, že shodných rysů mezi nacismem a stalinismem skutečně hodně. Je to především základní antidemokratické zaměření obou systémů. To je podstatné. A už zde v tomto antidemokratickém zaměření můžeme pozorovat rozdíly. Nacismus je otevřeně antidemokratický. Vůdcovský princip se tam uplatňuje, Rozhodnutí vůdcovo je otevřeně považováno za konečné a za správné. U stalinismu pozorujeme degeneraci.A tady bych doplnil nebo možná opravil Viktora Dobala v tom smyslu, že nejde pouze o ekonomický aspekt společenského pohybu, ale jde o to, že marxismus ne pouze omezoval člověka, nebo redukoval člověka na ekonomické zájmy, ale že tím cílem byla emancipace člověka a společnosti v tom pořádku, že podmínkou emancipace společnosti je osvobození každého jednotlivce. Jedině tehdy, osvobodí-li se každý jednotlivec, může být osvobozena společnost. To je základní Marxova myšlenka, ale nechci tady dělat propagaci marxistickou. A podstatné pro Marxe je překonávání odcizení. A odcizení člověka od společnosti není redukovatelné na odcizení ekonomické. I když pro Marxe je ekonomické odcizení základem. Ale není zcela redukovatelné. Čili myslím si, že kromě toho antidemokratismu, který se projevoval ještě formálně vzato u degenerace sovětského systému, bylo, že se společnost nahradila dělnickou třídou (to se stalo u Marxe), dělnická třída se nahradila politickou stranou (to se stává za dob Engelsových v devadesátých letech 19. století), dělnická strana se nahradila vedením dělnické strany, protože komunistů bylo málo, to už je záležitost za Lenina a vedení se potom nahrazuje jediným člověkem, ale to se nedeklaruje. Nemluví se o vůdci. Mluví se o rozhodnutí ústředního výboru, popřípadě rozhodnutí politbyra, které je dodatečně schvalováno ústředním výborem. Čili jakési formální prvky kolektivního rozhodování stále i v tom nejtvrdším stalinismu ještě zůstávají. Takových odlišností je víc, ale asi nejsou podstatné. Co je podstatné, a to mně nejvíce chybělo v přednášce profesora Nálevky je to, že fašismus a zejména nacismus je otevřená propaganda nehumanistického typu. Je to propaganda směřující (a Viktor Dobal na to poukázal a byl jsem velmi rád, že toto řekl) a jejímž smyslem je nerovnost. Nerovnost lidí, zejména v etnickém rasovém slova smyslu. Je to propaganda, jejímž cílem je odůvodnit expanzi, teritoriální expanzi. A celý výklad pana profesora byl vlastně zaměřen na srovnávání toho co přinesl nebo jak poškodil nacismus německou společnost ve srovnání s tím, jak poškodil společnost ruskou nebo sovětskou. Ale všichni víme, že nebezpečí, které plynulo z nacismu, bylo samozřejmě (je samozřejmě možné se na něj dívat německýma očima), ale je potřeba se na to také dívat očima evropskýma a světovými, kdy nacismus sám sebe považoval, svůj národ za heren folk. A prostředky, kterými potlačoval jiné skupiny, byly ne nevybíravé, byly zločinné. A i když i nacismus je utajoval (nacismus nebyl úplně otevřený v tom, že by např. promítal filmy z Osvětimi, nebo chlubil se tím, že židy vybíjí, on to zakrýval), tak přesto ta nenávist vůči židům a dalším národům byla natolik otevřená, že to neobyčejné co se tam s nimi na východě děje, vzbuzovalo již v době této propagandy veřejné podezření, že jsou likvidováni minimálně v důsledku špatných životních poměrů, do kterých jsou uváděni. Čili tam vlastně ta zločinná ideologie byla deklarována a přímo zločinné praktiky byly zahalovány v takovém polomlčení. A to se domnívám, že je jedna ze základních odlišností těch dvou systémů. Druhá odlišnost je v expanzi. Je možné souhlasit s tím, že i stalinismus byl expanzivní, ale expanze Sovětského svazu (srovnáme-li Sovětský svaz z roku 1939 s rokem 1945) byla dosti náhodná a vlastně Stalinovi spadla do klína. Naopak, kritici, včetně kritiků, které bych neváhal označit za kritiky ze strany demokratické, se zaměřovali na to, že stalinské Rusko nebo Sovětský svaz vlastně odmítaly pomoc Španělské revoluci nebo Španělské republice. A že vůbec zastavily pomoc, že se izolovaly. Bylo zde řečeno o socialismu v jedné zemi. Já bych expansivnost stalinismu viděl daleko slabší. NDR se zmohla v podstatě ze spálené země po válce, (Sovětský svaz byl také spálen) do země, která měla v podstatě vyšší životní úroveň a po všech stránkách vzdělání, kultury, stála výše v roce 1990 než Sovětský svaz, ke kterému 40 let patřila. Toto neplatí o zemích, které byly obsazeny nacistickým Německem, které byly drancovány, obyvatelstvo bylo masakrováno apod. Tady je třeba se dívat na to, co znamenal nacismus pro Němce, co znamenal stalinismus pro Rusy, sovětské občany včetně materiálních tak duchovních poloh. Co se týká represí, jsem přesvědčen o tom, že represe stalinské vůči vlastnímu obyvatelstvu byly podstatně vyšší než represe nacistické vůči vlastnímu obyvatelstvu. Protože také souhlas toho obyvatelstva německého s nacismem – zde bylo hezky řečeno. Co stalinisté a co hitlerovci považovali za významnější. Stalinisté teror, hitlerovci propagandu. To bylo ale do značné míry účelové. Ale co to znamenalo pro jiné národy? Co znamenal Sovětský svaz pro národy Pobaltí, kde můžeme hovořit možná i o genocidě. Protože byli vyvražďováni intelektuálové těch zemí. Co znamenal pro některé malé národy, které byli „v podezření“, že zradili Sovětský svaz nacistům, jako byli Čečeni, Inguši, zejména Krymští Tataři a potom Povolžští Němci. V těchto případech mluvíme o zcela zřejmé genocidě, která byla samozřejmě podobnou genocidou jako ta, kterou organizovali nacisté. Ale co znamenal sovětský režim pro národy na Sibiři, ve střední Asii? Jak vypadal model před sovětskou mocí, včetně gramotnosti, otázky žen, postavení žen ve společnosti apod.? To jsou otázky, které jsme si kladli při sovětském obsazení Afganistanu a dnešní ruské přítomnosti nebo návratu Rusů do Afganistanu. V tomto smyslu je symptomatický včerejší článek v Lidových novinách Petry Procházkové. Poslední bod, o kterém chci mluvit je, pokud se týká nacismu a stalinismu, sebereformovatelnost. Já se domnívám (a vždycky jsem byl odpůrcem názoru), že režim stalinistický, který u nás byl je schopen se reformovat. V Chartě 77 většina reformních komunistů byla stoupencem myšlenky, že ten režim se bude postupně liberalizovat a liberalizace to přetvoří nejprve v nějakou polodemokratickou a později demokratickou společnost. Já jsem tomu vždycky odporoval, ale neměl jsem tak úplně pravdu. Maďarský příklad, kdy maďarská společnost dokázala z totalitního režimu Kádarova se dostat koncem 80 let do polohy zcela jiné. A to byl jediný případ ve východní Evropě naprosto nerevolučního předání moci, Ukazuje to, že ten režim byl schopný sebereformy. Příkladem je také komunistická strana Španělska a její vnitřní vývoj. Vím, že byla v opozici, ale ta schopnost sebereformy je zřejmá. Ještě bych chtěl mluvit, ale vynechávám to, chtěl jsem na tom původně založit svůj příspěvek. A to na právní úvaze nepromlčitelnosti trestních činů a na tom, proč je třeba trestat zločiny minulosti s tím, že v Československu se režim podle mezinárodního práva, podle úmluv, kterými jsou Československo, dnes Česká republika vázány, komunistický režim nedopouštěl nepromlčitelných zločinů, tedy zločinů proti lidskosti. Začal jsem Kambodžou, ale zmínil jsem se také o Krymských Tatarech, Povolžských Němcích a možná, že bychom našli nějaké náboženské skupiny, které byli v Sovětském svazu genocidním způsobem likvidovány. Ale podle mezinárodních úmluv nikoliv politicky, ale pouze rasové, nábožensky a nebo národnostní skupiny mohou být předmětem genocidy, která jako jediná (nemáme-li na mysli válečné zločiny) přichází do úvahy k trestání a také podle Evropské úmluvy Československo nezvolilo cestu, kterou Evropská úmluva nabízela a do svého ústavního pořádku retroaktivnost trestání těchto zločinů, byť by to nebyly nepromlčitelné zločiny jakýchkoliv jiných zločinů, nezahrnulo. Je to článek 7, odstavec druhý, kde je zákaz retroaktivity a kde se říká, že tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecních právních zásad uznávaných civilizovanými národy. Řekněme podle zásad uznávaných dokumenty OSN nebo abychom se vyhnuli tomu politicky nekorektnímu civilizované národy. Ale Československo a Česká republika to neučinily. Nezahrnuly do svého ústavního systému tuto možnost a nikdo si na to nevzpomněl ve Federálním shromáždění, když jsme dávali dohromady Listinu základních práv a svobod. Takže tato možnost je České republice uzavřena. Respektive není uzavřena, pokud se týká zločinů nacistických. A je uzavřena, pokud se týká zločinů komunistických. Přičemž trvám na tom, že od druhé světové války tady jediný zločin, který měl povahu genocidní a je nepromlčitelný, je vyhnání Němců. Jiný zločin tohoto typu zde nebyl. Protože zločiny jakkoliv brachiální, odsouzeníhodné, hrozné, které se zde děly koncem 40 a začátkem 50 let nebo po celá léta 50 (dejme tomu do roku 1956 – 1958) nejsou těmi typy zločinů, na které by se to vztahovalo. Na závěr chci říci, že stalinismus je podle mě deformací a částečnou a dosti hlubokou negací socialismu a komunismu socialistické komunistické ideologie těch perspektiv dělnického hnutí, o které usilovali lidé, vycházející z humanistických tradic od poloviny 19. století. Komunismus je slepou uličkou dějin (domnívám se já). Ale v podobě předstalinské, nestalinské (jako např. v Titově Jugoslávii) nebo dokonce v protistalinské podobě, jak byl hlásán různými opozicemi, to není systém horší než nacismus. Pokud bychom říkali, že je horší než nacismus, tak zítra se může stát, že dáme zelenou a dáme hlasy někomu, kdo bude slibovat, že potlačí případně komunistické nebo jiné levicové spiknutí, které nám hrozí. Nastolí vládu pevné ruky společnost by mohla spadnout do nějakého totalitarismu krajně pravicového typu jenom proto, že se domnívá, že toto zlo je menší než totalitarismus krajně levicového typu, kde to nebezpečí třeba hrozit ani nemusí. Z toho podezírám dnešní publicisty, když srovnávají tyto systémy tímto způsobem. Děkuji za pozornost.
Diskuse
Alexander Tomský
Já nechci s poetickým a velice roztomilým příspěvkem trockistického ražení vůbec polemizovat, protože to nepovažuji skutečně za důležité. Spíše bych chtěl poděkovat panu profesorovi za velmi dobré empirické srovnání těch dvou totalitarismu a upozornit na dva zajímavé aspekty. První je filozofický. Objevuje se v dílech např. Zamjatina, objevuje se u autorů jako Richard Paipse a mnoho dalších, kteří se snaží analyzovat filozoficky směřování sovětského totalitarismu, a především Lenina, o kterém tady nebylo mnoho řečeno. Lenin je skutečným tvůrcem moderního totalitarismu, je skutečně tím nejhorším a nejděsivějším příkladem v historii. Všimněme si např. manipulace jazyka. Např. celý militaristický jazyk mobilizace má pracovní proces atd., který bohužel dodnes mnozí z nás používají. Je to Lenin, který je zakladatelem stalinistického režimu, jehož pokračovatelem byl Stalin pouze takovým gruzínským despotickým primitivem. Domnívat se, že ona otevřená stránka nacismu, taková ta otevřená brutalita, primitivní rasisticko nacionální tendence, nějak dělá z toho nacismu něco horšího, což je názor veškeré západní levice, s kterou jsem se jako profesor musel hodně stýkat, je samozřejmě zcela naivní. Skutečným tvůrcem moderního totalitarismu je Lenin. Od něho se odvíjí všichni ostatní jako je Polpot, Mao-ce -tung a další kanibalistické režimy V Africe se všemi různými odlišnostmi. A Hitler si toho byl vědom. A v posledních zprávách o Hitlerovi se o tom dovídáme. Nemohu to citovat, protože si to nepamatuji, ale vím, že Hitler velice litoval, že byl ve svém totalitarismu nedůsledný. A tím se dostáváme k tomu druhému aspektu. Tzn. že ten filozofický aspekt byl pokus vytvořit systém absolutně totální. Vychovávat děti v institucích, zrušit peníze atd., těch aspektů je mnoho. A je zajímavé, že mnoho trockistů to nevnímá. To je přece součástí i trockistické ideologie. Té původní. Jinak samozřejmě je tu obrovský empirický rozdíl a pan profesor na to poukázal, byť jenom krátce. A to si myslím, že je zásadní v tom srovnání. Díváme-li se na to z hlediska totálního nevolnictví, totálního ovládání člověka, skutečně v té západní, řekněme v rakovinové odrůdě toho Hitlera, byl tento vliv nedůsledný. Nebylo to dokonalé, byl to takový nedokonalý totalitarismus Hitlera, s výjimkou genocidních rysů, o kterých mluvil pan Uhl, které se týkali cikánů, mentálně a fyzicky poškozených a samozřejmě i židovského národa. Tam je ta genocida jasná. Ale pokud se týká teroru jako nástroje každodenní potřeby, pokud se to týká naprosté likvidace naprosté ekonomické svobody, o které pan profesor hovořil, tak samozřejmě Hitlera ani jeho následníky (my jsme se nacismus s lidskou tváří nedožili, čili bylo by velmi problematické o tom hovořit) samozřejmě nenapadlo, aby znárodnili holiče nebo drobné malé živnostníky. Kdybychom si odmysleli druhou světovou válku, ke které došlo, onu expanzi, kdybychom si odmysleli ty tři genocidní prvky, tak v podstatě byl život za nacistů pro obyčejného člověka snesitelný. A toto je myslím zásadní rozdíl. Čili totalitarismus sovětského, leninovského ražení byl skutečně hrůzostrašný a byl nejhorší, co si umíme představit a byla v tom i ta geniální původní myšlenka. Všimneme si třeba námezdní práce. Toho masového nevolnictví, třeba při vybudování Bělomorského kanálu. Totální devastace použití lidské síly likvidačně. Prací lidi hubit. Vytáhnout z nich co nejvíce v nejkratší době. Tady myslím, že je podstata toho totalitarismu. A to, že to bylo nakonec nepraktikovatelné a že všechny socialistické režimy postupně odumíraly, revoluční teror se ztrácel, to je samozřejmě historický vývoj. Jinak je nesmysl tvrdit, že komunismus byl méně nebezpečný. Vždyť máme Koreu,. Vietnam, Čínu, Kambodžu a další a další státy. Není o čem mluvit. Děkuji za pozornost.
Roman Joch
Dobrý večer dámy a pánové. Především bych chtěl poděkovat a poblahopřát sdružení Archa k tomu, že se rozhodla pozvat pana profesora Nálevku jako hlavního řečníka. Člověk (např. já), který si myslí, že rozumí totalitarismu, po jeho přednášce zjišťuj
—————