32. veřejné slyšení – 31. 1. 2002

„Občanská společnost – škodlivý mýtus nebo prospěšná skutečnost?“

 

Karel Ledvinka

Vážené dýmy, vážení pánové, dovolte mi, abych Vás, jménem výboru občanského sdružení ARCHA přivítal na další naší akci, kterou chceme bez ohledu na momentální mocenské volební zájmy poltických stran, přispět k objasňování další společenské situace. Podotýkám, že dnešní akce je součástí projektu deseti veřejných slyšení v loňském roce a části letošního roku, který získal grant Evropské unie  a díky tomu je z 90%  výdajů financován Evropskou komisí. Podotýkám, že celé slyšení je zvukově nahráváno, nahrávka je přepsána, vydána jako samostatný tisk a následně je umístěna na našich internetových stránkách. Upozorňuji opět a prosím všechny diskutující, aby mluvili na přenosný mikrofon, aby to mohlo být nahráno. Dámy a pánové, ještě jednou Vás vítám tentokrát již na 32. veřejném slyšení, které bude moderovat prezident sdružení Pavel Bratinka a tímto mu předávám slovo.

 

Pavel Bratinka

Dobrý večer. Dovolte mi, abych uvítal dnes plnou sestavu nearchovních řečníků na naše téma „Občanská společnost – škodlivý mýtus nebo prospěšná skutečnost?“. Hlavním řečníkem bude Jan Kalvoda, advokát a jeho oponenty nebo lidmi, kteří by měli předložit stanovisko z jiného úhlu nebo pohledu bude Karel Steigerwald, známý novinář a pan Alexander Tomský nakladatel a vydavatel.  Prosím hlavního řečníka advokáta Jana Kalvodu, aby se ujal slova.

 

Jan Kalvoda

Děkuji za slovo pane prezidente. Děkuji za pozvání a dovolte mi, abych se pokusil zhostit role hlavního řečníka. Proto, abych předem se pokusil předem zhruba říci dvě hlavní teze, o kterých chci mluvit. Protože vím, že vytčený cíl snižuje únavu a kdybych mluvil náhodou oněch 40 minut, tak abyste věděli, o čem. To je téma, u kterého já se nepokusím hledat nějakou doktrinální definici, myslím téma občanské společnosti, ale pokusím se zmínit k tomuto tématu z hlediska jeho užití a postojů k němu v českém veřejném životě. A teď se chci bez zřejmé souvislosti (nicméně řeknu to), zmínit se o tomto tématu v souvislosti s ústavou, neboť je to také téma ústavní. Když jsem se pokusil udělat takovou rešerši o tom, jak se zachází s pojmem ústavní společnost a jak se vůči němu různé vlivné entity nebo místa vyjadřují, pak jsem nejprve (opakuji trochu nesoustavně) hledal ve statích politologů. Politologové jsou ti, kteří se kromě jiného z definice ukázněně věnují bádání nad tímto tématem.  Výsledkem jsem nebyl nijak uspokojen a skoro jsem se vrátil zase k dennímu tisku. Možná proto, že jsem se nechal zmást některými popisky pod články autorem. Autor je politolog. Třeba tomu tak není nebo třeba mám vědět, že politolog si může v tisku trošku nezávazně zařádit a pak se vrátí k ukázněnému bádání nad svým tématem. Nicméně jsem přece jen zvolil pro ilustraci (nejde mi o polemiku) jednoho ze dvou zásadních postojů v českém veřejném životě. A teď nevím, jaké jsou správné „moresy“, jestli mám jmenovat nebo ne, protože to není polemika, a ten člověk tu není. Ale řekněme, že je to autor, který se trvale prezentuje jako politolog a který často publikuje v denním tisku politologické stati. Ten mně v průběhu loňského roku (měl jsem asi šest jeho statí) přesvědčil o tom, či přesvědčoval o tom, že naše přítomnost je uprostřed války dvou mocenských center. Ústavního Parlamentu a cromwellovského  pelechu občanské společnosti se sídlem na Pražském hradě. To je důležité a nosné téma toho, jak jsem identifikoval, jak se s tímto pojmem zachází nebo jaké obsahy se mu přisuzují. V zemi zuří střet, dva koncepty, dva tábory. Legitimní parlamentaristé versus trošku popletení, moralizující hlasatelé občanské společnosti. Týž autor mluví na jiném místě o spiknutí jakési fronty. Jde ovšem o nadsázku, to i já jsem z toho vyrozuměl. Umělockopublicistické, kterou orchestruje hradní moralista a to proti ústavnímu Parlamentu a principu legitimity. Základem odsudků těchto spiklenců občanské společnosti je v této argumentaci teze. Demokratická soutěž politických sil je s pojmy jako morálka a pravda mimoběžná. Demokratická soutěž nevypovídá o tom, kdo má pravdu, ale kdo má většinu. Politolog, (jehož práce stále parafrázuji a snažím se to dělat poctivě) do téhož hrnce hází i občanskou společnost, jakoby mimochodem, ale výslovně zásadně staví proti sobě dva rovnocenné koncepty: „klasická „parlamentní demokracie“ a blíže nepopsaný model občanské společnosti.Obé stojí proti sobě v naší politické realitě, a oběma jde o moc.

 

Nejsem k tomuto pojetí nestranný, tedy ani k autorovi; ne proto, že se tváří nestranně, ač se textem politicky angažuje; ale  proto, že se tváří  udiveně a žádá vysvětlit, co je to občanská společnost /“žádný z domácích teoretiků nenabídl nějaký ucelenější popis cílového stavu „/.Věc tkví v tom : politolog našich dní může, když už chce,  přehlédnout, že pojem „občanská společnost“ je již tak tradiční a zcela dostatečně popsaný, že notorický. Neměl by ale tolerovat, že  tuto otázku kladou politikové státotvorných politických stran. NEBOŤ : Pojem občanské společnosti je totiž  také o pojmem ústavním a na rozdíl od případu nezávislých myslitelů je Ústava kriteriem pro neextrémní politiky; je jakýmsi povinným manuálem Jde hlavně o to, že politik v ústavní funkci skládá slib respektu Ústavě jako podmínku výkonu této funkce; jde i o to, že dnešní politické strany tuto ústavu prosadily, vesměs hlasy dnešních politiků.

ČESKÁ ÚSTAVA :

Jak k  problému,

-          zda politická soutěž je vyřešena a vyčerpána prostým principem většiny;

-          - tak ohledně občanské společnosti, tato Ústava cosi zásadního říká.

Ad 1) Říká, že politika / demokratická soutěž / prostě není mimoběžná s určitými morálními principy, že politika některé tyto morální principy musí respektovat, že jsou jejím kriteriem. Dokonce, že změna těchto principů je nepřípustná / právě onou většinou/. Tolik Ústava.

Ad 2) Pokud jde o občanskou společnost, česká ústava se výslovně hlásí  ve své definici Českého státu k „zásadám občanské společnosti“. Prostě, v Ústavě nelze nečíst, že tento zákon není hodnotově /rozuměj :morálně / neutrální. A dodávám, že tomu je tak v nejlepších tradicích moderního evropského konstitualismu.

 

PROČ JE VÝZNAMNÉ, ŽE JDE O TÉMA ÚSTAVNÍ.

Přijatá ústava je vždy nejvyšším shodou politických sil země; ty se s ní musí napříště vždy vyrovnávat. Není posvátná, je možné veřejně vyhlásit program změny a prosadit ústavu jinou, tedy založenou na jiných principech.Nebo třeba na žádných. Co ale není možné, je ignorovat ji. Mluvím stále o oficielní, tedy ústavní politice.  Připomínám českou variantu tohoto faulu, stojí za povšimnutí.

Tak slyšíme od politické strany, jejímiž hlasy byla ústava přijata, že je to dílko, psané jaksi narychlo a nanečisto/ byly tehdy jiné starosti-s dělením federace/;  slyšíme, že většina rovná se parlamentní demokracii a to že má být pozice čistého parlamentarismu; ten, kdo se dovolává třeba principu ochrany politické menšiny, či zásad občanské společnosti, je přívržencem „jiného mocenského centra“ a spiklencem proti „klasickému parlamentarismu“; je jistě jen náhodou srovnáván s fašistickým modelem korporativistickým.

(PROČ JE VÝZNAMNÉ, ŽE SE ÚSTAVNÍ PRINCIPY BAGETELIZUJÍ.)

Takový postoj se vydává za obhajobu čistého parlamentarismu.

Já se domnívám, že tento postoj je něčím jiným; je to mocenská nezdrženlivost, původem postkomunistická. Je přece znakem komunistické doktríny, že právo je chápáno nikoli jako omezení moci, leč jako nástroj moci. A nástroje nerespektujeme, těch používáme podle potřeby. Důsledky takové politické praxe jsou několikeré:

-Demoralizace občanské veřejnosti v postoji k právu.

-Šíření mýtu, že k řešení společenských problémů, politických zápletek, i administrativních nešikovností slouží předně“legislativa“.

 Hrozí deficitní rozpočet? Lékem je zákon, který to zakáže; nikoli výdajová zdrženlivost. Je veřejný tlak na odvolání televizní rady? Vyhlašme legislativní nouzi, to je nejrychlejší-a máme tu nový zákon. Množí se nám úvěrové podvody? Vyrobme paragraf, který opravdu, ale opravdu už vážně úvěrové podvody postihne; ne že by se tito podvodníci nedali stíhat podle dosavadní “legislativy“, a dokonce snáze, ale proč to veřejně říkat. Ještě by někoho mohlo napadnout, že oblíbená pašijová hra „ Chybí legislativa“ má jen zastírat laxní fungování té stávající.

A mnohem pohodlnější, než čelit interpelaci, je vystoupit s návrhem nové“legislativy“.

Aby bylo jasno, neatakuji soc.demokratickou legislativní smršť; předchozí vlády také neodolaly pokušení právem řídit, a je úplně lhostejné, že se schovávaly za vznešený projekt transformace. Kulisy byly jiné, tam se jen status práva trochu odkládal / až se transformuje /; kdo si ještě vzpomene na koaliční spory o decentralizaci státu, deregulace, či skutečnou privatizaci bank a reformu penzijního systému. To všechno by stát vyhnalo z míst, z nichž se teprve dnes váhavě a pod akutní hrozbou katastrofy šourá.

 

Tolik pro ilustraci závěru o tom, že instrumentální pojetí práva je fenomén postkomunistický, protože zděděný a hodně rezistentní;  nositelem této nákazy není jen česká levice, jak by se z definice čekalo, leč i  pravice. Instrumentální pojetí práva je základem teze, že politika je pro politické strany, že občan může konzumovat občanské svobody jako jedinec a chce li se sdružovat, pak za účelem zábavy a sportu.

 

PraviceJen projevy jsou jiné : pravice se občas diví, že tu nějaké právo je /ústava/, občas tvrdí, že je občan nepotřebuje, i když tu je / samospráva, senát/, když se chce navždy zbavit politické konkurence, ušije na míru volební zákon, a to za bílého dne, ústava neústava; je to stejně jen taková literatura, co už nevyhovuje; často zákony vykládá s mentalitou kapesního zloděje / zákony o TV vysílání /; pak se diví, že ostatní vedou řeči o duchu zákonů.

Levice nemusí takhle improvizovat, má v oboru větší tradici. Její chuť řídit, zejména ekonomiku, je bezmezná a provozovaná s nenasytností i naivitou zdravého dítěte. Nejde jen o obsazování míst v orgánech společností; hroší hru na veřejné soutěže;pobavení na právo na informace; to jsou jednotlivosti. Autentické opomíjení pravidel je až trochu buransky hmatatelné.

 

Hodnota právního systému země / i Ústavy /netkví v tom, jak inteligentní, inteligibilní a vnitřně souladný je to systém, ale zejména v tom, že je takto vnímán jeho adresáty. Občané se sním musí ztotožnit, musí mu rozumět a musí se na měj spolehnout. PROTO JE ZEJMÉNA CHOVÁNÍ POLITICKÉ ELITY JE NORMOTVORNÉ.

Takže se jim, namísto autentického a normotvorného respektu politiků k Ústavě,  dostalo legislativní smršti se vším kouzlem nechtěného.

-          Je li řidičem nevysoký občan, bude napříště řídit z dětské sedačky.

-           Zákazy přesčasové práce ohrožují životy a zdraví pacientů. Živnostníci si přemalují vizitky a firmy, vem kde vem.

-           Gymnasia ustavíme a zrušíme a zrušení pak odložíme; život je pohyb, jízda na tygru bere dech.

 Legislativní smršť je hodnotou o sobě. Jsem zvědav, s čím původci smršti přijdou, až úplně každý pochopí, že právu smršti nesvědčí. Možná se spolehnou na šílené střelce v roli šéfa policie, o to lépe, když se veřejně přihlásí k myšlenkám/!/ soudce Beana. Pak už nezbude, než se ozbrojit motykami a hledat v Čechách Bastilu. Snad se nám podaří začít znovu.

Pravice tedy právní řád PRAKTICKY ignoruje a to v rozporu s principy, jimiž má žít, je li to pravice; proklamuje řád a vládu zákona, ale svému programu nevěří a raději se spolehne na svoji většinu ve vládě.

Levice  jako by měla právní řád na hraní.

 

(A politologové, abych se vrátil k tomu, co podnítilo tento text ?

Odolám kolektivnímu obvinění politologů, svůdnému jen proto, že náhodou znám motivy několika mediálně aktivních; ten je zastřeně, leč zřetelně oddaným přívržencem jedné politické strany, onen doživotně monotematický německou otázkou a ve volném čase se věnuje nutkavé zášti k dnešnímu prezidentovi a malým stranám / představuji si, jak se metodologicky ukázněný zoolog štítí všech plžů a nenávidí určitého savce-sousedova psa, o kteréžto emoce opírá své bádání !/, jiný nikdy nevěděl, zda je státním úředníkem prezidentské kanceláře,  politicky angažovaným občanem, či politologem.)

 

 

Ovšem :

Občanská společnost je politický pojem, jenž má smysl a jenž reálně existuje jen v rámci  státu. Občan se jeho prostřednictvím vymezuje vůči státu v nekonečném počtu rolí; efektivněji, než jako jedinec.

 

Ti, jež považují občanské angažmá v tomto smyslu za exces, zcela logicky odmítají koncept občanské společnosti, který vidí jako sumu občanů.

Ti, kteří akcentují princip svobody individua, vidí v občanské společnosti přirozené prostředí pro její uplatnění, ba podmínku jejího uplatnění.

Ony dvě pozice v našem veřejném životě existují a odlišují se tím, zda občanská společnost je součástí politického života; zda je komplementární, nebo zda je to protistátní disent.

 

 

Občanská společnost je však fenomén, jež je pro jeho zastánce i odpůrce dnes, zde, abstrakcí.

Krom toho, že pro svou živou existenci potřebuje ukotvenější a hlubší společenskou strukturu, vyžaduje i jistou tradici a společnou paměť, společný prožitek mnoha svébytných postojů. Tedy občanských postojů. Toho se nám také pro krátkost času dostat nemohlo. Nicméně jen proto, že se jedná o abstrakci, po které konzervativci touží a vědí, že se nemůže zhmotnit tak rychle, jak byla kdysi rozbita a kteří ti ostatní vidí jako přítěž a jakési poblouzněné moralizování, přesto ještě vyjádřím závěr, že nezbývá než usilovat o to, aby občanská společnost sama autonomně, svébytně vznikla. Tj. poskytnout ji pro to časový prostor, ale zejména svobodu. A potom budu s těmi všemi, kteří jsou pokládáni za spiklence druhého mocenského centra věřit, že občanská společnost stát posílí, nikoliv vymezením se vůči němu, že ho oslabí. Děkuji.

 

Karel Steigerwald

Nejdříve udělám malou poznámku. Já jsem si přečetl, že jsem oponent, ale já jsem nevěděl, co bude můj předřečník říkat, tak jsem měl obavu jak to dopadne. Ale dopadlo to dobře. Kdybych měl být potměšilý či sarkastický, pronesl bych hned teď, že nejdokonalejší občanskou společností byla komunistická národní fronta, či celý systém občanské angažovanosti v nacistickém Německu. Obě soustavy měly mnoho společného. Zahrnovaly jakoukoliv aktivitu či iniciativu občanů. Sběrateli motýlů počínaje a politickými snílky konče. Pokud ovšem ti snílkové nekončili ve vězení. Obě soustavy byly namířeny proti předešlému státu, proti zbytkům či troskám zastupitelské demokracie či proti vládě zákona, což všechno se považovalo za shnilé a nedostatečné. V čele obou soustav stála strana, která měla vládu, stát a zákon nahradit svou vlastní všeobecnou a blíže neurčenou libovůlí. Za morální hodnotu obě soustavy považovaly angažovaného občana. Každý, kdo by nahlas řekl, ať mu z aktivitami vlezou na záda, ať jej neobtěžují s veřejnou činností a angažovaností, ocitl by se za hranicí tolerovatelného. Starší lidé si ještě dobře pamatují, jak se to vše zapisovalo, sledovalo, hodnotilo a klasifikovalo. Nešlo jen o projevy politické oddanosti k režimu. Za chvályhodné se považovalo i to, když někdo chodil zpívat do sboru, cvičil s kužely nebo se zajímal o akvaristiku. Říkalo se tomu všeobecně kladně angažovaný člověk, který má zájem. Společné také bylo, že zbytky Parlamentu a vlád se stávaly stále méně významné a měnily se v jakési prováděcí úřady, které realizovaly v praxi dobrá a správná rozhodnutí, zjištěná a objevovaná právě na půdě národních front. Všichni víme, že o žádné skutečné angažování se nejednalo. Nýbrž  jen o kulisu a zdání. Čím prázdnější to vše bylo a čím méně skutečného angažování se po občanech vyžadovalo, tím víc hotovala komunistická společnost pro angažování lidí, pro jejich účast v různých organizacích a sdruženích, pro odumírání státu a jeho nahrazování jakousi všelidovou vládou, rozptýlenou po celé společnosti. A toto kutění, hemžení  angažovaných občanů mělo postupně nahradit nedostatečný stát a úpadkový parlamentní politický život. Místo těchto starých,  degenerovaných a překonaných institucí, mělo přijít něco nového a zdravého, co se neurčitě nazývalo národně socialisticky nová Evropa, či komunisticky odumírání státu a zrod všelidového státu. Dnes bychom použili výstižně termín občanská společnost, která chrání občany před státem, postupně přebírá jeho funkce, nahrazuje stát systémem lepším. Řadu příznivců a vyznavačů občanské společnosti by ale přirovnání k nacismu a komunismu mohlo „rozpálit“. Proto jej není radno používat. Občanská společnost je utopie jako každá jiná. Má všechny tři vlastnosti, které každá pořádná utopie musí mít. Zaprvé naprostou vágnost a neurčitost pojmů, zadruhé přesvědčení, že s nastolením utopie zmizí potíže a nastane dobro a zatřetí přesvědčení, že proti principu většinového rozhodování a zastupitelské demokracii lze postavit princip správného rozhodování. Rozhoduje nikoliv většina, nýbrž pravda. Neurčitost je nezbytná k tomu, aby bylo možno s utopií svobodně operovat. Přesvědčení o tom, že nová utopie svět napraví, je nutné kvůli získávání stoupenců. Třetí princip je asi nejdůležitější. Vychází z omylu, že v demokracii se nejedná o snesitelnost uzavřených dohod a kompromisů, nýbrž o správné a pravdivé rozhodnutí, které ne vždy znát většina. Lidé mají sklon přisuzovat i zastupitelské demokracii i nadpřirozené schopnosti, znát pravdu a znát správná řešení.  A vždy proto uvítají novou utopii, která se takovými vlastnostmi chlubí. Utopie, která by tvrdila, že pravdu nezná, a že neví co je správné řešení a místo toho by nabízela řešení, na kterém je možno se dohodnout, by neměla žádný ohlas. Utopie vždy musí slibovat, že zajistí vládu těch nejlepších, že odstraní rozdíly mezi lidmi a smete jednou provždy nespravedlnost z povrchu planety. Proti kupčení demokratických politiků, proti shnilým kompromisům staví pravdu. V tom je patetická přitažlivost všech utopií. Občanská společnost je pojem neobyčejně módní. Měli bychom tento pojem vnímat velice opatrně a ostražitě pozorovat, co vlastně znamená. Může se lehce stát, že neznamená vlastně nic. Pamětníci si pamatují, že před 40 lety trpěly největším problémem společnosti. Odcizením člověka. Odcizeno bylo kdeco a kdekdo. Z France Kafky se vytvářel málem jakýsi náboženský vůdce nového hnutí, odcizení a vůdce boje s ním. Evropské lidstvo prožívalo odcizení jako něco neodvolatelně tíživého, ničivého a mučivého. Odcizení ovšem nebylo ani vyřešeno, ani poraženo, nýbrž zapomenuto. Prodělali jsme i jiné kampaně. Nedávno bylo všechno postmoderní. Postmoderno se nacházelo už i v Sheasperovi. Nevím to jistě, ale možná i Kafka s jeho odcizením byl také postmoderní. S občanskou společností to nebylo lepší. Přišla, panuje všem shromážděním, jako je i toto dnešní a zase odejde. Po dobu vlády ale nabízí nečekané možnosti, zejména politickému životu. Je to dobra propagační či klamavá zbraň. Všimněme si, jak některá naše známá občanská hnutí např. Děkujeme nebo Impuls či Televize – věc veřejná jsou lehce přiřaditelná k zcela konkrétním politickým silám. Včetně těch proslavených spacáků. Občanské hnutí je tu jakýmsi předvojem či pomocným oddílem politiků. Proč ne? Proč by to ale současně mělo být něco nového, zvláštního a jiného? Nějaký úsvit nové občanské společnosti, to mi není jasné. Prostě občané dělají politiku takto. My, kteří se na politiku díváme s citem pro její pošetilost, nemůžeme přehlédnout, že občanská společnost fascinuje zejména ty politiky, kteří nám o svých konkrétních návrzích a ideách mnoho neřeknou. Vidí spíše velké, zásadní a rozhodující změny společenského života, než aby nabízeli praktická řešení konkrétních problémů. Říkají, že je buďto konec politiky nebo konec dělení pravice – levice. Nebo říkají, že trh nevyřeší vše, nebo že dochází k radikální proměně, kdy nastupuje ekologická demokracie, která odstraní nadvládu klasických politických stran a jejich sekretariátů. Všechny tyto mnohomluvné a málo říkající výpovědi se právě lehce zahrnují pod pojmem občanská společnost. Vždyť i básník Stanislav Kostka Neumann jistě by přiléhavě sám o sobě řekl, že je apoštolem občanské společnosti. Ovšem za jeho života nebyla ještě vynalezena, tak se spokojil s anarchismem. Nesmyslnost všech těch teorií o vkládání občanských uskupení aktivit mezi občana a stát, či mezi občany a politické strany pochopíme, když si uvědomíme, že každé sdružení občanů, ať již se nazývá jakkoliv, se v okamžiku, kdy se začne zajímat o veřejné věci či prosazovat zájmy svých členů nebo dokonce zájmy celé společnosti stává samo, ať již chce nebo nechce, politickou stranou. Politická strana je dokonce pěkným příkladem občanské aktivity. Nezakládá ji stát, nýbrž občané, jejíž zájmy představuje. Říkat občanská společnost proti politickým stranám je slovní hříčka. Proti politickým stranám může být zase jen politická strana. Občanská společnost to je nakonec každá svobodná společnost, každá společnost svobodných občanů, kteří své svobody užívají k aktivitám, o něž se zajímají. Potíž občanské společnost jako nějakého nového a jiného hnutí vězí v tom, že její hlasatelé a propagátoři pro ní vyhrazují zvláštní zacházení a blíže neurčená pravidla. Spíše ale než pravidla, tak jakýsi záhadný způsob nedotknutelnosti a výsad, které se legitimují tím, že občanská společnost je právě zásadně jiná, než to, co bylo dosud. Občanská společnost není ale nic nového. Nakonec všechny utopie říkají, že svět je zkažený, kdežto ony ne. Co to znamená prakticky? Jak se občanská společnost projevuje a jak ji poznáme? Říká se, že jsou to nejrůznější lidské aktivity, spolky, sdružení, neziskové organizace, kteří se vsouvají mezi stát a občana, aby ho chránily, aby ho rozvíjely a aby mu poskytovaly možnost sebeobrany právě proti státu. Budiž, proč ne? Kam ale až ta obrana a ochrana sahá? Kolik si toho ona sdružení přisvojí, kolik odeberou občanovi svobody a kolik násilí či útisku spotřebují k tomu, aby se občan rozvíjel a aby ho chránily? A který občan? I ten, který s ideály spolku nesouhlasí a rozvíjet se nechce? Nebo jen členové spolku, kteří ideály spolku dobrovolně sdílejí? Jaké prostředky bude sdružení ke své činnosti používat? Svých členů nebo všech občanů? I těch, kteří jsou proti sdružení? Námitka je nasnadě. Spolek přece prosazuje správnou a dobrou věc, zaslouží si tedy příspěvek od všech občanů a zaslouží si také trochu moci a kázně, aby dobrou věc prosadit mohl. Zdá se, že taková občanská krajina hustě zabydlená sdruženími, vlastně žádný problém občan – stát - politika neřeší. Nýbrž problém jen zmnožuje a zhoršuje. Co spolek, to nějaká politika a ty občane se tomu podrobuj a plať to. Místo jednoho státu máš jich na krku celou řadu. Kdo by asi chránil občany před svévolí a rozpínavostí občanské společnosti? Asi by musela vzniknout nějaká občanská subspolečnost, která by se vsunula mezi občanskou společnost  a občana. Tato úvaha není tak komická, jak se zdá. Spolků, které lidi ohrožují více než stát a politické strany, je všude dost a dost. Nakonec i Kukluxklan je svého druhu na státu nezávislá občanská společnost. U té si často řekneme, zaplať bůh, že existuje stát. Zajímavé je, že příznivci občanské společnosti skoro nepoužívají pojmu svoboda občana. Takovou problematiku neřeší. Je to pochopitelné. Když někdo zná správné řešení, svobodu k ničemu již dále nepotřebuje. Potřebuje moc a prostředky, jak správné řešení prosadit. Svobodě se nakonec vyhnou všechny utopie, je pro ně zhoubná. Pro občanskou společnost již jen tím, že ve svobodné společnosti se občané sdružují do různých uskupení podle svých zájmů a chutí, podobně jako ve společnosti občanské, s jediným omezením. Že své chutě provozují za své peníze a že je nemohou vnucovat spoluobčanům jiného založení, jejichž svobodu musí naopak šetřit. Mezi svobodnou společností a společností občanskou není jiný hmatatelný rozdíl než právě tento. Péče o svobodnou společnost a přemýšlení jak svobodu lidí zvětšit a udržet, jak udržet v přijatelných mezích stá, aby lidem ve svobodném životě nebránil a naopak, jak bránit jejich svobodu, bylo by asi užitečnější, než ošetřovat občanskou společnost, starou utopii v novém kabátě. Kdo se stará o svobodu společnosti, zvláštní termín občanská společnost, vlastně k ničemu nepotřebuje. Kdo podává kritiku svobody a demokracie a chce ji nahradit něčím kvalitnějším, termín občanská společnost, k odlišení nové kvality pochopitelně potřebuje. Ale všechno je to jen otázka času. Občanská společnost, stejně jako ekologická demokracie odletí tam, kam odletěl odcizený člověk a kam se zvolna ztrácí třeba postmodernismus. Před lidmi bude opět jen ten starý a nekonečný problém. Co to je svoboda, jak jí vytvářet, chránit, jak v ní žít, kdo a proč jí komu bere. A kdo jí k čemu potřebuje. Protože to je problém velice obtížný, přijdou zase nové utopie, které nám nabídnou jeho zjednodušení. Nepochybuji o tom, že je lidé uvítají s radostí. Utopií nikdy nebudeme nasyceni. Děkuji.

 

Alexander Tomský

Mám velký problém, protože jsem předřečníkům zcela neporozuměl, takže začnu odněkud zezadu. Pojem občanské společnosti si myslím byl nejlépe formulován koncem 18. století jako reakce na osvícenství  a na Francouzskou revoluci. Jména zakladatelů jsou známá, je to Alexis de Tocquville a především anglický politolog Bacon. Tato reakce nakonec dosáhla velké teoretické úrovně a v podstatě by se dala vymezit asi tímto způsobem. Je potřeba vymezit konzervativní smysl občanské společnosti tak, jak byl tehdy chápán a jak je i chápán v moderní literatuře, kde jsou chápány tři proudy. Liberální, socialistický a konzervativní. Čili se to vymezuje vůči těmto proudům. Já jsem právě nepochopil, kde „stojí“ pan Steigerwald, jestli je socialista nebo liberál, nebylo mně to jasné. Nemyslím si, že jde o utopickou koncepci. Občanská společnost tak, jak je chápána, je možná romantickou koncepcí, ale neřekl bych, že utopickou. Vychází v podstatě z ideje středověku. Středověk jak víme byl nesmírně decentralizovaný. Lení systém byl jak známo takový, že ponechával ohromnou autonomii nejrůznějším regionům. Evropa byla roztříštěna na velmi malá území. Zároveň existovala jakási teoretická císařská moc ve svaté říši Římské a existovaly zde stavy. K tomuto stavu se samozřejmě konzervativci rádi vracejí. Dá se říci, že je to koncepce konzervativně antiutopická. Vychází vždy z minulosti. Každý konzervativec miluje to, co bylo a to chce konzervovat a rozvíjet. Jedním z nejpopulárnějších žurnalistických konzervativců byl např. Gilbert Chesterton, který říká, že můžeme konzervovat jenom to, co můžeme udělat stále nové. V tomto smyslu je zde i jakási cesta do budoucna. Ale rozhodně to není utopistická vize budoucnosti, tak jak ji nastínil třeba Rosseau, osvícenství, Francouzská revoluce nebo socialismus. Není vůbec žádnou utopií, protože vychází z toho, co je dáno. Konzervativní filozofie občanské společnosti vychází z přirozeného řádu. Tento řád je samozřejmě velmi obtížné pochopit, protože se historicky mění. On není pořád stejný. Jeho kontury nejsou přesně stanoveny. Ale konzervativec vidí tento řád. A v tomto řádu má zasazenou autoritu státní moci i rozmělněné autority občanských spolků nebo sdružení. Ale především těch prastarých institucí. Já si myslím, že důraz u konzervativců je na to prastaré. Prastarou, nejstarší občanskou společností je rodina. Další takovou prastarou společností byla církev. Margaret Thatcherová, která se pokoušela o jakousi liberální revoluci v Anglii, v lůně konzervativní strany, si např. pamatuji na jeden z jejich projevů, kdy prohlásila: „Konzervativní politik, veřejně činný konzervativec může být agnostik. Nemůže být ovšem atheista. Nesmí se nikdy vyjádřit ve veřejném projevu proti jakékoliv církevní instituci. Toto je podstata konservatismu“. A to řekla dáma, která jak známo byla velmi liberální. A která vlastně svoji liberální při v lůně konzervativní strany nakonec prohrála. Jako zajímavost bych zde uvedl její pokus zrovnoprávnit místní lokální obecní daně na principu jednotlivce. Každý jednotlivec měl platit daň. Nikoliv staré zbytky střední vrstvy latifundistů, kteří platili podle výměry pozemků. Tato střední vrstva se konzervativně vzbouřila. Nepřála si tuto liberální změnu, která by stavěla stát proti jedinci. A Margaret Thatcherová tento boj prohrála a byl to vlastně „hřebík do její rakve“. Došlo ke vnitřní vzpouře a ona byla sesazena. Právě proto, že tento předsudek nebo tato starobylá tradice byla silnější uvnitř strany. A nevadilo těmto konzervativcům, že vlastně na tom tratí. Typický argument byl, že babička bydlí ve starém obrovském sídle, má tam velkou zahradu, platí neúměrně na ty, kteří bydlí v sociálních bytech a možná vydělávají dosti peněz a neplatí podle „hlavy“. Tady vidíme, co to je konzervativní společnost, střední vrstva, tento stav a jak se chová v rámci tradice. Konzervativec usiluje především o to, aby omezil státní moc. Tento sentiment jsem zde zaslechl, myslím, že s tím mohu souhlasit. A právě k tomu slouží tato roztříštěná společnost do neuvěřitelných svazů, regionálních komunit, obcí, škol atd. Např. reforma kraje by byla velmi záhodná. Konzervativci jsou vždycky pro decentralizaci. Jenomže jak víme, u nás tato reforma byla poněkud podivná a neodpovídá historickým zkušenostem, tak jak jsou společností vnímány. Což je samozřejmě princip proti konzervativní. Problém občanské společnosti, která tu je od pradávna, pouze její formulace pochází z 18. století, spočívá v tom, že se nám dnes objevily spolky, které jsou výrazně politické. To zřejmě má na mysli Karel Steigerwald. Které vlastně zápasí nepřímo i o politickou moc. Takto to konzervativci nikdy nechápali. Církev, fotbalový klub, rodina nejsou politické společnosti. Existují autonomie jaksi sami pro sebe. A povinností státu je chránit tyto společnosti a zároveň jim pomáhat k rozvoji, pokud je v souladu s přirozeným právem a s vizí starého řádu. Čili nikoliv revolučně, nikoliv novátorsky, nýbrž pouze je chránit. Jakmile se ovšem objevují ekologické, nacistické, fašistické a nejrůznější spolky, které usilují o to, aby prosadily svůj menšinový názor na státní moci, tak samozřejmě jakoby obcházely demokracii. Vzniká tím lobbystická společnost a zde samozřejmě nastává veliký problém. Nejlepším příkladem toho jsou americké volby, kdy od středu levicový prezident a od středu mírně pravicový musí vytvořit konfederaci lobbystických skupin teoreticky nezávislých. Bez této aliance by volby vůbec nemohl vyhrát. Potom, když je vyhraje, tak se snaží některých skupin zbavit nebo ignorovat.  Tato degenerace občanské společnosti není to, co konzervativní politika má na mysli. Ta má na mysli prastaré, autonomní autority. Z toho vyplývá řada principů. Bylo by to na dlouhou přednášku. Jedním z principů by byl např. princip subsidiarity. Stát by nemusel být onou pečovatelskou jedinou monopolní organizací, nýbrž by mohl v souladu s činností charitativních organizací je z části podpořit. Tato tendence velice zesílila v Anglii i v Americe po konzervativních vládách Thatcherové a Reagana. Co znamená subsidiarita? Vidíme, že stát by měl sám dobrovolně omezit svoji exekuční moc a naopak delegovat tuto svoji pravomoc a pouze hlídat, aby tyto neziskové organizace nebyly zneužívány např. k praní špinavých peněz. To není vůbec obtížné. Já jsem sám byl 5 let ředitelem charitativní organizace v Anglii a audit byla veliká přísnost. Přišel státní audit a bylo jasně danné kolik procent na reklamu, jaké prostředky lze použít, jestli odpovídají cíli, jaké tam jsou platy atd. To není takový problém audit v takové organizaci zajistit.  S politickými stranami, to je samozřejmě nesmysl. Přestože to je formulováno často velmi vágně, tito lidé, kteří tuto společnost chápou, i když možná někdy trochu levicově, přece jenom v tom původním smyslu. Protože v nezávislé občanské společnosti by měly existovat nejrůznější autority. Je to také problém státní autority versus autority tradiční společnosti. A tyto autority jsou velmi důležité, protože vytvářejí i do jisté míry veřejné mínění. I když třeba jenom v rámci politického národa, nikoliv v celku. A tato autorita byla u nás nesmírně poškozena. Autorita školy, církve, obcí, regionů. Samozřejmě něco nového se buduje, ale není to v dobrém stavu. Ale z tohoto nesmíme vycházet. Vycházejme, jako u každé konzervativní politiky, vždy z minulosti. Samozřejmě nejhrůznější představou konzervativců je naprostá atomizace společnosti v liberální koncepci. Konzervatizmus je možná dokonce ostřejší vůči liberalismu než je vůči socialismu. Protože socialismus je k feudalismu trochu bližší. Což je paradox. A nejhorší je vize,  kde všechno za občana reguluje a dělá stát. Kde i na základě třeba lidských práv nebo koncepce lidských práv vzniká neustále jakési množení práv. Máme práva dětí, homosexuálů atd. Zde dochází právě k veliké korupci, právě proto, že ta abstraktní práva, přestože obsahují značné množství pravd, nejsou zřejmě tím ideálním osvícenským nebo racionálním vodítkem ke společnosti, která v podstatě vyrostla během tisíciletí jako nějaká rostlina. Je to útvar, velmi těžko definovatelný. Nicméně velmi reálně existující. A druhým hrůzným bolem samozřejmě je preostor, kdy úředník se stává sociálním inženýrem. A  myslím si, že i  korupce nových spolků, které jsou zcela ideologické, a které tou ideologií míří proti demokracii. Čili je potřeba tento proces ideologie nějakým způsobem mírnit nebo zrušit. To si myslím, že jsou hlavní parametry problému. Děkuji.

 

Pavel Bratinka

Děkuji všem řečníkům. Vidím, že dnes je tady nadprůměrnější účast. Nevím jestli je to dáno tématem nebo osobnostmi, které se dnes tady zúčastnily. Nyní nastává čas pro příspěvky z pléna.

 

Diskuze

 

Petr Vančura

Já bych nabídl takovou jednoduchou definici k občanské společnosti. Já myslím, že klíčové je slovo občan. A já bych viděl občanskou společnost, jako společnost, kde rovnoprávní občané ve svobodné dohodě rozhodují o věcech , které chtějí společným způsobem dělat. A tím bych to považoval v podstatě za vyřízené. Ale protože debata vznikla kvůli tomu, že tady někteří politici proti  pojmu občanská společnost a hlavně proti lidem, kteří ten pojem používají, mají námitky, tak jenom poukáži na to, že tím prokazují, o co jim vlastně jde. Oni chtějí zabránit občanům, aby rovnoprávně, svobodně žili svůj život. Oni říkají: „Podívejte se, my jsme se tady nechali zvolit a Vy už si do svého života nekecejte“.  Ta věc samotná skutečně začíná u svobodného občana. Občanská společnost je taková (na rozdíl od všech, kde byli nějací páni), kde občané sami z vlastního svobodného rozhodnutí organizují a žijí svůj život.

 

Petr Forman

Jsem hrozně rád, že to tady bylo polemické. A myslím si, že ta polemika přinesla obraz jedné věci. Totiž, že nejenom občanská společnost, ať už pojem  chválíme nebo haníme, ale všechno. Způsob vládnutí, ale i způsob publicistiky a omlouvám se předem, všechno to bylo evidentně destruováno. A nyní se zaměřím na politiku, protože na to se nejvíce reaguje. Mám za to, že parlamentní demokracie by mohla možná sama o sobě stačit. Ale velmi o tom pochybuji, právě pro její destrukci. Možná v zemích, kde jde demokracie, zavedená, tak možná má jakési slušnostní samoregulativy. Myslím si, že u nás evidentně vidíme to, že moc chápeme jako mocnost samo o sobě a politické strany nemají rozhodně tendenci jí omezovat, ale naopak posilovat. Tady v sále se najde řada lidí, kteří prožili obojí. Být jak občany, tak býti podílníky na vládě. Částečně i já. A vím, že se daleko lépe rozhoduje, když se nemusím s nikým bavit, nemusím nikomu naslouchat. A oč obtížněji se rozhoduje, když musím a nebo dokonce nedej Pán Bůh chci někomu naslouchat a s někým se radit a naslouchat tomu, co říká. Považuji za důležité, aby občan byl svobodný (a zde s panem Steigerwaldem musím polemizovat, protože říkal, že to je v rozporu se svobodou a přitom je tomu přesně naopak, dokonce pan Kalvoda končil tím, že svoboda je nutným prostředím pro občana a občanskou společnost). Chci říci, že politizace občanských spolků, občanských sdružení je podle mne logickým důsledkem neusazenosti způsobu vládnutí u nás. Až bude usazený způsob vládnutí, předpokládám, že nebudou politizované veřejné spolky, veřejná sdružení, občanská sdružení. Důsledkem tohoto souboje o formu moci, o formu vládnutí a o formu státu, si můžete prohlédnout každý, kdo chodíte do hospody. A opět i k nim patřím také. Totiž, že lidí se neztotožňují s tímto státem a berou ho jako cizorodý. Na rozdíl od polistopadových počátků a možná na rozdíl od toho, co slyšíme z Francie, ze Spojených států, Británie, kde lidé sice stát kritizují, ale berou ho za svůj, tak u nás již dochází opět k tomu zde již zmíněnému, byť v jiné podobě, odcizení. Stát je něco cizího, něco co nemáme rádi, co nám zasahuje do našich životů do té míry, že už nás nezajímá. Dokonce ani nepůjdeme k parlamentním volbám. A možná na závěr otázka.  Opravdu je to jenom téma politické otázka občanské společnosti nebo je to spíše otázka prostředí a způsobu, jak si usadíme naší společnost, ve které budeme dále žíti? Děkuji.

 

Jan Syka

Navazuji na zmínku o úctě k ústavě. Mám za to, že jde velmi jednoduše prokázat, jak je to s nevycválaností politického života i na tom pouhém poli čistého parlamentarismu. Který v době, kdy tam vládne většina posvěcená nedůtklivě nedotknutelnou smlouvou, by si měli tito politici vážit toho, co je v ústavě a co odhlasovali. Když zavzpomínám, tak za bolševika mojí jedinou právnickou rozkoší byl Ústavní soud. Ten měl celou kapitolu v ústavě, ale neměl dveře, kde by bylo možno zaklepat. A nyní v posledních deseti letech se mi tento pohled opakuje, ale úplně opačně. Nevím, jak říci opak rozkoše. Víme, jak se to táhlo se Senátem, s kraji a stále se to ještě táhne s Nejvyšším správním soudem. Ještě ho nemáme, ač v ústavě je. A pokud jde o skutečný Ústavní soud, který je nyní tou mou právnickou spokojeností, ten je kritizován jako čtvrtá Sněmovna. Takže ti, kteří s vrchu shlížejí na občanskou společnost, která samozřejmě nechce likvidovat parlamentní stát, ale být jeho živnou půdou, ti nemají až takto hrubě zameteno před vlastním prahem.

 

Pavel Bratinka

Já si myslím, že debata o povaze demokratického státu je zavádějící, protože je fakt, že státu je třeba. Historicky a zkušenost nás učí i z vlastního života si nedovedu představit uspořádání, ve kterém by neexistovala nějaká svrchovaná autorita, která by měla v určitých záležitostech poslední slovo. To prostě nejde. Nejenom z důvodů morálních, ale i často z technických důvodů. Někdo musí rozhodnout, jestli se pojede na zelenou nebo na červenou. A jestli je demokraticky zvolen nebo ne, to také není jedno. Nicméně je fakt, že tyto  faktory, kde se musí nějak rozhodovat , zdaleka nevyčerpávají či nepokrývají celý lidský život. Existuje obrovské množství věcí, událostí, spolupráce s druhými, střetu s druhými, které jsou mimo potřebu této regulace a věcného rozhodování. A to je sféra, pro kterou je možno dát ten slovutný název občanská společnost. Míní se tím samozřejmě rodina a církve. Ale podívejme se na reálný stát, kde je občanská společnost nebo tento fenomén, nejživější a nejsilnější. Což jsou Spojené státy americké.  Myslím, že v loňské roce bylo darováno různými společnostmi a jedinci přes 200 miliard USD na nejrůznější spolky. A nejenom peníze, lidé darují. I vlastní čas do služeb těchto sdružení, které se zabývají dobročinností, pěstováním umění, atd. A u dobročinnosti bych se chtěl zastavit. Privátní dobročinnost, tzn. Služby poskytované různým ztroskotancům dobrovolnými institucemi, jsou mnohem, mnohem levnější a mnohem lidštější a účinnější, než služby poskytované státem. Obrovský nástup americké státní byrokracie, socialistický nástup do obrovských programů pomoci, které reagovaly na určité krizové jevy,  ve skutečnosti nakonec vedl ke vzniku obrovské klientely lidí, kteří se rozhodli navždy nepracovat, tzn. parazitické třídy. Tomu se dalo zabránit a dá se zpětně odtlačit jenom tím, že se uvolní prostor pro sociální práci dobrovolných institucí, nevládních institucí, které samozřejmě musí z něčeho žít. Každý dolar, který americký stát vezme lidem a vydá je na sociální pomoc, je desetkrát méně účinný než dolar, o který sníží daňový výměr někomu, kdo ho dá těmto institucím. Dobrovolnost a americká ochota se dobrovolně sdružit a něco napravit je úžasná. Viděl jsem ve Spojených státech zrestaurovaný maják, jehož historie je taková, že místním lidem vadilo jak vypadá a tak se dali dohromady a zrestaurovali ho . V Evropě by se zřejmě čekalo, až zasáhne stát. To je přece věc státu. Ve Spojených státech je velmi živá obrana hodnot. Připomínám obrovské hnutí, které začíná ve Spojených státech, je to hnutí, které má interakci s politikou a se soudy, protože to je hnutí za změnu ústavního dodatku na ochranu manželství a nenarozených dětí. To je věc, která jde napříč politickými stranami. A získává podporu uvnitř jednotlivých politických táborů. A na druhou stranu je to věc, která by se neměla stát monotematicky předmětem politického střetu, protože je celá řada jiných důležitých věcí, o které se mají politici prát. Já vidím problém občanské společnosti jako jejího důkazu – nedůkazu a žádoucnosti -  nežádoucnosti jako docela umělý. Je to jako kdyby se někdo ptal jestli existuje něco jako biologický život. To je přece  samozřejmá součást světa. A o co jde, je najít správnou míru jeho regulace a samozřejmě interakce mezi státem a jeho nepopiratelným majestátem a ostatními projevy lidské společnosti. Tam bude vždy střet. A samozřejmě, když stát šlape někomu na kuří oko, tak zase odtamtud může přijít určitá protireakce. A samozřejmě i fakt, že existují degenerované státy a hrůzné státy, není argumentem proti státu. Zrovna tak argument, že jsou patologická občanská sdružení. Já nechci nikomu konvenovat do jeho politických názorů, ale jsou patologická občanská hnutí, která jsou velmi agresivní, nárokují si peníze a provádějí cíle, které jsou veskrze politické. Ale to samo o sobě nic neříká.

 

Jaromír Neumann

Zde jsme to slyšeli a často slyšíme v diskusích o konfliktu mezi občanskou společností, parlamentarizmem a zastupitelskou demokracií. Já se domnívám, že jde o nedorozumění, protože v podstatě jsou to dvě věci odlišné. Nějakým způsobem musí vzniknout mandát k vládnutí. A já se osobně domnívám, že v tuto chvíli asi není ideálním, ale optimálním způsobem zastupitelská demokracie. Aby se lidé mohli rozhodovat v rámci zastupitelské demokracie, musí spolu vést diskusi a musí spolu mluvit a komunikovat. Komunikace pouze přes média asi není dostatečná, protože i ta může být zkreslená, může být řízená. Proto pro svobodnou, zdravou společnost je nutná komunikace širší, která umožňuje co  možná největší výměnu názorů. A právě proto je nutná občanská společnost, proto jsou nutné spolky, proto jsou nutné iniciativy, aby vznikl tento dialog, z kterého by vyšlo řešení, které sice není ideální, ale je optimální. Proto taková společnost vede ke svobodné společnosti. Dává občanům možnost najít  nejlepší ze špatných řešení při volbách do zastupitelských sborů.

 

Libor Kudláček

Já vlastně chci mluvito podobné věci, ale řeknu to trochu vyhroceněji. Ponechal bych stranou něco, o čem myslím, že je sporem mnohem méně. To je to, o čem mluvil Pavel Bratinka, že se vytvoří občanské sdružení, které opraví maják. Myslím si, že to není událost, která by našla kritiky a ani politici, kteří polemizují s pojmem občanské společnosti jako s jakousi alternativou vůči parlamentarismu, tak si myslím, že se nezlobí, když se lidé dají dohromady a opraví maják. Ale co chci říci co nejdůrazněji je to, že občanská společnost přeci není alternativa nebo konflikt nebo něco co má ohrozit parlamentní demokracii, stát nebo uspořádání založené na demokratické tvorbě moci. To je obranný instrument a v tom je politický. Vůči perverzi parlamentní demokracie, vůči zvrhnutí moci. A proto si myslím, že občanská společnost je v tomto výsostně politická. I když jednotlivé její elementy, pokud se chtějí chovat jako něco, co se chce uchopit nebo co se chce výrazně podílet na  praktickém výkonu politické moci, je něco, na co se musí dát pozor a nejlépe opět jinými instrumenty občanské společnosti. V tom souhlasím. A přeci v dějinách jsme byli mnohokrát svědky perverze parlamentní demokracie. A byla totální, tam, kde si vzala téměř jako první cíl instituce občanské společnosti, které ničila. Když čtete dějiny r. 1948 v Československu, tak mám dojem, že komunisté se mnohem více báli sokolského sjezdu, než národních socialistů a lidovců, s nimiž nakonec byli dohodnuti na celém scénáři jak to v únoru provést a jak jeho výdobytky udržet. Takže z politického hlediska je to instrument, který „spí“, ale je dobře z praktických důvodů aby existoval. První důvod je důvod komunikační. Už to, že lidé mají důvod se scházet. A proto také totalitní společnosti útočí na svobodu shromažďování a spolčování. Už to, že se mají kde scházet, mohou cokoliv říci, tam se něco děje. A druhý důvod je také praktický i když o něco civilizovanější a vznosnější. Že se tím kultivují  a nemají jeden čtyřletý rozměr. Tzn., že si den před volbami neřeknou kdo jim je vlastně nejsympatičtější, tak toho zvolím.

 

Pavel Bratinka

Technická poznámka k majákům. Spor mezi politiky je o tom, jestli  sdružení na ochranu majáku má nebo nemá nárok na daňové odpisy z těch či oněch daní. A za druhé aktivita těch lidí, že se shluknou a nevymáhají na městské radě peníze a udělají to sami a za své, tak to vypovídá o atmosféře společnosti. O tom, že se tam mnohem méně než u nás, spoléhá na stát. To je úplně jiný ethos společnosti, než bývá zvykem u nás. To jsem tím chtěl říci.

 

Roman Joch

I když jsem neslyšel hlavní řečníky tohoto slyšení, trochu tak tuším, o čem asi tak mohl být spor. A proto se pokusím o několik rozlišení, která možná budou užitečná. To, o čem mluvil Pavel Bratinka, o tocquillovské občanské společnosti amerického střihu, pro ní je příznačné to, že jde o nestátní sektor. Že je to něco, co vychází spontánně od lidí. Lidé vidí určité společenské problémy, nečekají na věrchušku, dají se do práce a udělají to. A domnívám se v souladu s Tocquillem, že čím je tato schopnost spontánní občanské společnosti větší, tím jsou více lidé schopni pro svobodný režim, pro svobodnou vládu. Protože tím je pak stát menší, minimálnější. A opačně. Jsou-li lidé letargičtí společensky, tak pak jsou hodni pro nějakou formu nevolnictví, ať již despotičtějšího nebo méně. Pokud toto rozumíme pod občanskou společností, tak je nutné ji zahrnout pouze chválou a vítat. Bohužel vidíme, že v některých společnostech jsou lidé více schopni svobodné společnosti, ti jsou pak svobodnější, v jiných méně, ti jsou nutně nesvobodní. Jenomže mně se zdá, že pod pojmem občanská společnost se začíná rozumět i něco jiného. Instituce, které o sobě říkají, že jsou důležité, protože jsou občanskou společností, zároveň požadují, aby byly dotovány ze státního rozpočtu. Říkají, že dělají bohumilé aktivity jako např. jsme třetí sektor, jsme neziskový sektor a tudíž právě proto, že jsme bohumilí, chceme peníze. A když stát nám je nedá, tak brzdí občanskou společnost , je nepřátelský vůči občanské společnosti. A toto je zásadní omyl. Protože kdyby tyto instituce dostávaly peníze daňových poplatníků, tak se stávají zaprvé údy státu a zadruhé dochází k politizaci celé společnosti. Protože Parlament bude rozhodovat o tom, komu kolik a za co. Dostáváme se do stavu, kde veškeré společenské otázky jsou objektem politických handlů. Ale přece princip totální politizace společnosti je principem totalitarizmu. Tak to je první nebezpečí, které vidím. A druhé. Mnohé tyto instituce, které o sobě tvrdí, že jsou hlasem občanské společnosti, zároveň prosazují určitou agendu. Politickou agendu, většinou levicovou, abychom to nezakrývali. A podílejí se na formování mnohých mezinárodních dokumentů, které jsou pak přijímána jako rezoluce OSN atd. a činí si nárok na legitimitu. Podívejte se, co bylo v Darwinu v září loňského roku ještě před 11. zářím, kde agresivní levicové NGO rozsévali antisemitskou propagandu nejhrubšího zrna. A tvrdili, že mluví za občanskou společnost. To samé jsou tzv. rezoluce OSN o reprodukční svobodě žen, rozumějte tím právo zabíjet malé děti apod. Takže zde je nebezpečí. Já bych chtěl varovat před tím, aby jakákoliv NGO byla nutně považována za ctnostnou. Nezapomínejme např. že Kukluxklan  nebo Al Kajda jsou také NGO.

 

Dušan Kulka

Chci pochválit Romana Jocha, jako obvykle měl pravdu. A mám dvě poznámky. Zaprvé. Politickou agendu různých občanských sdružení nebo entit občanské společnosti do značné míry způsobuje způsob vládnutí. V okamžiku, kdy budu mít nějaký problém, který mně bude trápit jako občana a budu vyjednávat s úředníkem nebo s politikem sám za sebe, tak většinou se nedočkám žádné pozitivní odezvy. V okamžiku, kdy zorganizuji občanské sdružení, které ať již bude představovat nějakou vlivnou skupinu, která ovlivní názory voličů a nebo dokonce bude schopna zablokovat příjezdy do Prahy, tak náhle bude možné s tím problémem pohnout. To je jedna věc. Kultivovanější, decentnější, inteligentnější  vládnutí si myslím, že povede k tomu, aby v posledku politických agend v občanských sdruženích bylo mnohem méně. Ještě jsem chtěl vyslovit jednu hypotézu nebo odpor části politického spektra vůči občanské společnosti. Má dle mého soudu mnohem primitivnější kořeny, než ideologické postoje. Je to obava z konkurence. Politici nechtějí, aby rostli další lidé, kteří budou zaclánět mezi nimi a lidem. Kteří budou nositeli nějakých názorů a budou širší veřejností akceptovány. Budou schopni je ovlivnit. Chtějí si udržet monopol na určitá témata. To je podle mne určitě významný důvod pro odpor části politického spektra vůči občanské společnosti. Děkuji.

 

Radim Špaček

Děkuji za slovo. Zabýval jsem se po projevu pana Steigerwalda podobným tématem, jako Dušan Kulka. Proč určitá část politické reprezentace tak nemá ráda pojem občanské společnosti? A zarazili mně i určité věci, které mně přišly rozporné v tom, co říkal pan Steigerwald. Jednak tady vybudoval jakousi neexistují odpornou stvůru, kterou pak rozsekal. Já si myslím, že taková stvůra ve skutečnosti neexistuje. A pak mně zarazil konec, kdy (a teď budu parafrázovat) pan Steigerwald řekl, že vlastně ten, kdo usiluje o občanskou společnost, tak by měl usilovat o svobodnou společnost. Já si myslím, že to tak je a myslím si, že se dá i ukázat to, co říkal pan Bratinka na příkladu Spojených států. Ukazuje to, že občanská společnost je o to barevnější, rozmanitější, více rozvinutá, mnohobarevná, čím je ta společnost jako taková svobodnější. Když to převedu úplně na zem, tak když bych nemusel vydělávat na daně do 7. června, ale např. jenom do 30. března, tak bych měl podstatně více peněz, abych mohl dávat peníze na dobročinné účely občanským sdružením, které se zabývají dobročinností. Nebo věnovat více času té činnosti, který jinak musím věnovat na vydělání daně. Čím větší míra svobody ve společnosti, tak tím větší je i rozmanitost občanských struktur. Proč vlastně lidé, jako pan Steigerwald občanskou společnost tak strašně kritizují a nenávidí? Možná, že odpověď je v jednom tom bodu, před kterým pan Steigerwald varoval. Byl to třetí bod, kdy říkal, že ti, kteří prosazují tuto utopii, tak oni se tváří, že mají pravdu. A ve jménu této pravdy, o které se domnívají, že ji mají, tak kritizují nebo chtějí omezit parlamentní život nebo normální zastupitelskou demokracii, protože tak je nedostatečná proti té tzv. pravdě. A já se obávám, že to je i trochu naopak. Já si myslím, že struktury občanské společnosti vadí těm, kteří jsou přesvědčeni, že se dá o pravdě hlasovat. A vadí těm, kteří si opravdu myslí (a vím to naprosto pozitivně od mnohých), že pouze to, že mají většinu, tak že už tou většinou mohou rozhodnout o čemkoliv. A ono se právě těmto lidem stává, že pak tady vznikají nějaké spolky, sdružení, které jim říkají, ale pozor, Vy sice máte většinu, ale o tomto hlasovat nemůžete. A to je možná jeden z dalších důvodů, kromě toho, o kterém mluvil Dušan Kulka a který vůbec nezpochybňuji. Myslím si, že toto může být také jeden z důvodů proč lidé, kteří tak ostře vystupují v médiích, proč nemají občanskou společnost  tak rádi.

 

David Rožánek

Já se chci také vyjádřit k tomu, co říkal Karel Steigerwald. On ve skutečnosti, když tak setřel občanskou společnost, tak jsem z toho cítil, že má vlastně na mysli především spolky, které se nyní moderně za občanskou společnost aktivně vydávají. Jako je Děkujeme, odejděte a další. Že to bylo především na margo těchto organizací. Pan Tomský se zde zmínil o tom, že tyto organizace, které si kladou politické cíle, takže vlastně nejsou občanskou společností. Že to je její nepravá část. Tak jsem to cítil. Já si myslím, že to tak není. Byť je to jenom určitá výseč, tak to prostě je, že je to součást občanské společnosti. A dovolím si říci jednu tezi, která to odůvodní. Často zaznívá, když někdo vystoupí ať již jsou to požadavky typu děkujeme, stačilo odejděte nebo něco podobného, tak jsou to věci, na které politici samozřejmě nervózně  reagují tím, ať si dotyční založí svojí politickou stranu a pak že to bude legitimní, aby to říkali. Ale to je nesmysl. Protože přece každý musí nahlédnout, že založit si politickou stranu, jejímž programem bude odejděte, tak snad každý chápe, že to je nesmysl. To snad nikdo nemyslí vážně, že to je politická strana. Oni to nahlížejí a přesto to chtějí vyslovit. A podle toho, jaký to má ohlas ve společnosti, tak je to téma, myšlenka, která stojí za to, aby ve veřejném prostoru byla vyslovena. Aby byla nějakým způsobem komunikována, diskutována, polemizována. A proto je dobře, že občanská společnost skýtá jakýsi prostředek, instrument, kterým je to možné vyslovit. A proto si myslím, že to je legitimní součást občanské společnosti. A nikoliv nějaký omyl, který tam nepatří. Děkuji.

 

Petr Vančura

Chci říci něco podobného, co říkal pan Rožánek. Ale řeknu to jinými slovy, protože mám pocit, že to je důležité a že i tady v té společnost přežívá podle mého soudu velmi chybný postoj. A sice ten, který se snaží vsunout do pojmu občanská společnost jenom různé spolky jako např. skalničkáře, chovatelé psů a přestavovatelé majáků. To není správně. Dokonce i od Romana Jocha či Dušana Kulky zaznělo cosi proti politizaci činnosti občanských skupin. To je nesprávně. Protože kdykoliv jakákoliv občanská skupina se vezme za veřejnou věc, tak tím, že se vezme za veřejnou věc, vlastně dělá politický akt. Právě to je to, co chceme. Aby občané se chovali politicky. Takže prosím Vás nekritizujme občany za to, že mají politickou chuť něco dělat. To je naopak to, po čem toužíme a pokud to budeme mít, tak společnost bude lepší.

 

Alexander Tomský

Reagoval bych na několik nedorozumění. Samozřejmě ten problém je velmi složitý a objevuje se nový faktor. To je právě faktor ideologických společností. Neřekl bych politických, ale z ideologizovaných. To je velký problém, s kterým si neví nikdo rady. Mám pocit, že to musíme rozdělit. Na staré, tradiční, starodávné společnosti jako je církev, rodina, škola, univerzita. Klíčovým bodem je svoboda sdružovací. Ale nejen to. Především autonomie. Tyto buňky společnosti v řádu, jak si ho představuje konzervativní politika, jsou autonomní. A stát se jim do toho stále plete. Rodinu chce rozvracet, nebo ji chce pomáhat tím, že jí pomáhá špatným způsobem, plete se do církví. Josef II udělal z farářů úředníky. Dodnes máme farní úřad. Každý Polák se tomu hrozně diví. Jak to, že fara je farní úřad? Prodloužená ruka státu a co s tím pak udělali komunisté, víme. Já bych tedy rozlišil jakési prastaré údy společnosti, které si chrání svoji autonomii a stát jim nemá do toho co mluvit. Nejde jenom o skalničky. Jde právě tak o důležité instituce, jako nakonec jsou univerzity, školy, které vznikly později, kde by měli rodiče do toho mluvit, případně obec, ale rozhodně ne moc stát. A pak máme nové politické sdružení nového typu a tam je obrovský problém. Pokusím se o definici. V moderní společnosti odcizené, jak říká pan Steigerwald a sekularizované vzniká veliká touha po náboženství. Setkal jsem se s mnoha naprosto sekularizovanými spolky, kde je touha po komunitě, po bratrství, po ideologii, která je vlastně náhražkou náboženství. Vidíme to u ekologů, antiglobalistů atd. Zde je veliký problém. S tímto jevem si moderní společnost moc neví rady. Proto jsem jemně navrhoval, že občanské společnosti, sdružení, které mají tento jakoby zdánlivě politický cíl, by neměly být podporovány státem, neměly by být uznány. Ale to je veliký problém. Protože nemáme normu. Nějakým normativním způsobem by neměly být registrovány a uznány. Např. anarchisté, feministky. Tak toto je jeden problém. A pak tu máme druhé politické, legitimní, o kterých mluvíte Vy. Ty zde jistě existují. Vždycky jsou obranné. Všimněme si, že jsou autonomní a obranné. Např. „Za ochranu Šumavy“. Nebo chtějí i něco prosadit v politice, protože něco ve státě skutečně nefunguje. Jenomže tady je zase problém. V Německu existují ekologické spolky již nejméně 100 let. Teprve moderní spolky ideologicky sektářské způsobily takový rambajs, že se skutečně k určitým omezením nakonec došlo. Lidé v Německu říkají běžně: „nesouhlasíme s nimi, ale podívejte se, čeho dosáhli“. Už nelijeme beton na dálnice jako v 50. letech a staví se jiné dálnice, které spotřebují asi třetinu betonu.Čili by se mělo i zde rozlišit mezi těmi, kde politický postoj je legitimní a tam, kde je naprosto sektářský. K tomu, co říkal Roman Joch (on mně neslyšel): Já jsem mluvil na totéž téma. Tam si myslím, že nemá pravdu, I když v něčem jí má, v něčem nemá. Jako vždycky u sociologických otázek. Moderní pečovatelský stát, s kterým já hluboce nesouhlasím je skutečně charitativní činnost. Neadresná, anonymní. To odcizení společnosti spíše povzbuzuje. Víme, že existuje mnoho bezdomovců a lidí, kteří na úřad nepůjdou. Nejsou ani schopni vyplnit formulář. Absolutně to nefunguje v extrémech. A svou podstatou je vlastně nesprávná. I když je jasné (a v tom mají pravdu socialisti), že platí, že charitativní společnost našeho typu není schopná tuto činnost nahradit. A proto Evropa (zvláště Anglie zase v tom byla první, byl jsem ředitelem takové organizace) skutečně snaží se nepřímo tyto společnosti, pokud jsou v řádu tradic a těch věcí, jak jsem o tom hovořil, podpořit odepisováním daní a je to legitimní. Ale nebude to legitimní třeba v případě Al Kajdy. A zase je potřeba rozlišovat, kde pomoc státu přijde daleko levněji. Já si pamatuji, když jsem nastoupil na universitu v roce 1968, tak jsme měli hned první lekci příklad kolik stojí lahev mlíka, kterou stát postaví na prahu potřebné rodině. Láhev stála 6 pencí. Stálo to asi 100 násobek ceny. Cena sociální pomoci je ekonomicky přímo děsivá. Přišlo se během let na to, že by se to mohlo dělat oklikou pomocí daňových úlev apod.Ale musel by cíl být legitimní a lidé by to museli dělat dobrovolně z větší části. A pravidla, o kterých jsem hovořil, by měla být velmi přísná. Děkuji.

 

Karel Steigerwald

Mně docela zaujala poznámka trochu okrajová, že občané v hospodě se neztotožňují se státem. Myslím, že je to velmi důležitá věc a je to skoro téma na delší Vaše sezení. Protože kdy se vlastně čeští občané ztotožňovali se svým státem v dějinách? A nevím, jestli je to výsledek 40leté destrukce, že Maďar nebo Polák se  svým státem se ztotožňuje. I bez ohledu na 40 letou destrukci. Pak byl použit pojem neusazené politiky. To se mi také líbilo. To je také ale širší. To je neusazenost celé společnosti, nejenom politiky. Takže i to, čemu tady říkáme občanská společnost. A mluvíme o tom v tak širokém spektru od majáku až po Sokol, který mohl nebo nemohl ohrozit komunisty v únoru. Je to strašně široké spektrum. Tam se vejde asi úplně všechno. Já bych jenom upřesnil, že moje řeč byla o tom – občanská společnost teď, tady, v této zemi, v této chvíli, co se za to prohlašuje nebo co se legitimuje, že to je to ono. A já bych stručně řekl, že to je pokračování politiky jinými prostředky. A je to zase český nešvar jakýsi ostych. Já nejsem politik, já nechci do politiky. I pan prezident stále říká, že tento termín nebude používat. Takový štítivý přístup k politice a my si najdeme lepší věci než je politika. My nebudeme dělat politiky, nebudeme dělat strany, ale ve skutečnosti to děláme. Mně nevadí, že to dělají, ale vadí mi pokrytectví a maskování toho, co je zcela přirozený a spontánní. Dělat politiku, sdružovat se, prosazovat, bojovat. Ale proč se skrývat za nějaké fluskule, které podle mě nic neznamenají? Já myslím, že to, co říkal pan Tomský o  pohledu historickém, se mně velmi líbilo, zajímalo mně a naprosto s tím souhlasím. Ale myslím, že jsem mluvil o něčem jiným. O aplikaci,  v této naší malé zemi. Děkuji.

 

Jan Kalvoda

Děkuji za slovo. Stalo se, že nemám žádné polemické záznamy vůči nikomu z pléna, ale vesměs vůči oponentovi, což je asi správně. Protože jsem svůj názor ve svém úvodním slově vysvětlil a nechci Vás déle zdržovat, potvrzuji, že občanská společnost stát posílí a že je bezpodmínečně nutné ji dát svobodu, aby svébytně vznikla a rozvíjela se. (A dále bez mikrofonu).

 

Pavel Bratinka

Dovoluji si poděkovat všem třem řečníkům, že si našli čas a že se na debatu připravili. Debata byla vskutku zajímavá. Chci Vám připomenout, že 28. 2. 2002 bude veřejné slyšení na téma „Co bude největší hrozbou 21. století?“ Doporučuji hojnou účast, možná, že se včas dozvíte co nám hrozí a podle toho se zařídíte. Vybereme řečníky tak, aby to byli lidé opravdu ze třech myšlenkových světů. Zvu Vás v hojné účasti k této debatě. Kdyby někoho z Vás napadlo, kdo by tak asi tady mohl řečnit, tak ať se obrátí se svým podnětem na mně. Děkuji Vám a těším se nashledanou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V Praze dne 15. 3. 2002

 

 

 

Přepsala:         Brettschneiderová Věra