6. veřejné slyšení - „Je Senát v současné podobě užitečný?“

6. veřejné slyšení - „Je Senát v současné podobě užitečný?“

 

 

Veřejné slyšení zahájil prezident ARCHY M. Dvořák, přivítal všechny přítomné, zároveň je pozval na další veřejné slyšení, konané dne 10. 12. 1998 s názvem „Přerozdělování bohatství a návrh veřejných rozpočtů na rok 1999“, kde budou hlavními řečníky Tomáš Ježek, Josef Wagner a možná Vlastimil Tlustý a prezentátorem bude P. Štalmach z OS ARCHA. Po úvodním projevu předal slovo P. Bratinkovi.

 

Bratinka:

 

Pane předsedo, vážené dámy a pánové,

mám tu čest uvést toto téma, bylo správně řečeno, že je to téma jednak žhavé, jednak nadčasové. Správná vyváženost mocenských orgánů státu je, jak ukazuje historická skutečnost nesmírně důležitá pro stabilitu systému to za prvé a za druhé proto, aby ten systém sám neohrožoval své občany nebo nakonec neohrozil sám sebe. Z tohoto důvodu jeví se zřejmě mnohým, kteří bojovali za Senát, že Senát je jedna z klíčových institucí tohoto typu. Nicméně Senát je velmi snadným předmětem velmi demagogických útoků, jsme svědky toho, že i mnozí veřejní činitelé vlastně říkají, že Senát je jakási luxusní odkladárna bývalých politiků, je to instituce, která je na nic, zbytečná, jenom stojí peníze. Ukazuje se tedy, že obhajoba Senátu, alespoň do doby, než se několikrát jasně osvědčí v určitých klíčových okamžicích, bude stálým úkolem všech těch, kteří cítí odpovědnost za vývoj v společnosti. ARCHA je občanské sdružení, které nemá žádné politické ambice v úzkém slova smyslu. Ale máme jednu ambici. A sice, aby základní otázky společnosti byly alespoň někde diskutovány za účasti politiků - to ano, nicméně aby byly diskutovány bez jakýkoliv momentálních politických, žurnalistických či jiných ohledů, které způsobují, že politické síly, které se aktivně účastní vlády či opozice, nebo něčeho mezitím, se některým tématům musí vyhýbat, některá témata pokud je traktují, musí traktovat velmi opatrně, jinými slovy, je spousta problémů, kterým se nedostává pozornosti a hloubky, jakou si zaslouží. Senát je jednou z takových institucí a proto tedy ARCHA, která má na programu  jasné a zřetelné pojmenování věcí, zařadila toto téma na své veřejné slyšení. Nebudu dále zdržovat, prosím tedy hlavního řečníka, předsedu Senátu pana Petra Pitharta, má celkem 40 minut, které může vyčerpat, jeho oponenti mají maximálně po 20 minutách. Pane předsedo, máte slovo.

 

 

Petr Pithart

 

Pane místopředsedo, dámy a pánové

 

nevyčerpám v žádném případě 40 minut, která mám k dispozici, to  za prvé.    Za druhé chci říci, že jsem se sem mimořádně těšil, protože toto je půda, kde se člověk nemusí přespříliš nutit do apologie něčeho, o čem má své vlastní pochybnosti - a  já nevím o jiné podobné půdě. Z tohoto hlediska vztah mezi mnou jako prvním řečníkem a kolegou Vyvadilem nebude asi tak kontroverzní, jak snad iniciátoři tohoto slyšení předpokládali, ale na konci stolu vidím Václava Žáka a on sem, doufám, vnese kontraverznost přinejmenším za nás oba.  Přiznám se také, že jsem na ARCHU velmi zvědav. Takové prostředí, o jakém v souvislosti s ARCHOU slyším,  u nás dosud chybí.

    Nejdříve ze všeho řeknu, že nejsem schopen, ani ochoten  jednoznačně obhajovat instituci v její současné ústavní definici, v jejím současném vymezení. A řeknu rovnou (a nikde jsem to zatím neřekl tak otevřeně), že pokud nedojde k určitým změnám v Ústavě, které obě komory uvedou do vyváženějšího vztahu, bude třeba se obávat, že obhajoba Senátu bude napříště jen propagandou, anebo předem marným úsilím.

    Senát se zrodil za zcela specifickým okolností. Znamení zrodu Senátu nebylo však ani trochu příznivé a sudičky, které se dostavily k jeho kolébce, nebyly ty pravé. S rizikem zjednodušení je popíši: jedna sudička přišla se svůdnou, lákavou ideou, inspirovanou von Hayekem, totiž rozdělit mezi komory odpovědnost za soukromé a za veřejné právo, ideou bohužel nepraktickou, neproveditelnou. Ale byla to jedna ze silných inspirací. Druhá sudička byla osoba velmi pragmatická a musela nějak zajistit, aby ústavní většinou prošel ústavní zákon o rozdělení federace. Nemusím před Vámi znovu připomínat, oč tehdy šlo. A třetí sudička se dívala na hodinky a věděla, že čas do 1.1.1993 ubíhá a že je ho od první chvíle tuze málo, takže jí nezbylo, než se co nejvíce inspirovat, tím co už bylo hotovo mezi válkami, tedy  Ústavní listinou Republiky Československé.

   Postrádal jsem u kolébky Senátu dvě docela jiné sudičky. Stačila by jedna z nich. Senát je dnes ve světě buď jakousi extenzí regionů, anebo členských států (zemí) - ve druhém případě jde pak o vyústění federativního nebo spolkového uspořádání, což je totéž. Reprezentací regionů v unitárním státě  jsou senáty např. ve Francii, Itálii, ve Španělsku. To je první možnost, první sudička.  Druhou možnosti  je brzdící funkce, to by bylo přání té druhé možné sudičky. Brzdící, zklidňující, vylaďující   funkce činí ze Senátu  výrazně konzervující (konzervativní)  instituci. Obávám se, že ani jeden z těchto motivů nebyl při zrodu Senátu jasně přítomen, tím méně vysloven, a především vtělen do ustanovení ústavy.

   Podle toho to dopadlo, podle toho to dosud dopadá: ty první tři sudičky měly rozhodující slovo. Ke všemu ještě téměř čtyři roky zpoždění. Řeknu rovnou čtyři, protože na konci r. 1996 se Senát teprve ustavil a nějakou dobu se nemohl e vykázat žádným výkonem. A vstoupit se zpožděním do systému, který už se zaběhl a funguje, je vždycky obtížné, nevděčné, někdy snad i nemožné. Senát byl evidentně jakýmsi dodatečně připojeným vagónem k ústavnímu vlaku, který už byl nějakou dobu na trati. Překáželi jsme, pro mnohé ještě překážíme. Občan, odvolávající se na "zdravý rozum", se pak pochopitelně ptá, proč je "najednou" potřeba instituce, která tady čtyři roky nebyla, a kterou jsme tedy asi nepotřebovali? Přesně v tomto smyslu kladl řečnickou otázku i Václav Klaus: již 16 měsíců Senát nemáme, a ještě jsme ho nepotřebovali.... Potřebujeme jej vůbec? To je přímo klasika demagogie.

   Když to spočítáme, tak  dosud platí, že kampaň proti Senátu trvala déle, než Senát funguje. A lidé kladou samozřejmě stále ještě tytéž otázky, které kladli před dvěma lety: když jsme Senát nepotřebovali tak dlouho, proč byl najednou potřeba? Na to je strašně těžko odpovědět, zejména když se nemůžeme, opravdu nemůžeme vykázat přesvědčivými výkony. A nechť tato debata je právě o tom: do jaké míry je tím "vinna" ona ústavní definice Senátu ve vztahu zejména k první komoře, anebo do jaké míry je "vinen" Senátu, senátorky a senátoři? 

     Ve vztahu k první komoře existuje na straně Senátu několik obtížně vysvětlitelných handicapů. Za nejzávažnější  pokládám nikoliv to, že pouhých 101 poslanců může bez rozpravy pozměňovací návrhy Senátu hodit pod stůl, ale to,  že může akceptovat buď všechny najednou, anebo žádný. Zde prostě nevidím do původní motivace ústavodárců, protože Senát je mimo jiné pojistkou proti omylnosti. Proti omylnosti poslanců, ale sám je přece také omylný a může se stát, že mezi 26  pozměňovacími návrhy, což je zatím naše maximum u jednoho návrhu zákona (šlo o novelu zákona o rodině), může  být přinejmenším také omyl. A kvůli té jedné zmýlené (nejenom tedy proto, že se náš názor Sněmovně nezamlouvá) nám Sněmovna všechno vrhá pod nohy a vrací se automaticky ke svému původnímu návrhu. Nevím, zdali to bylo míněno v zájmu urychlení legislativního procesu: Senát je přece vždycky v té či oné míře institucí brzdící - již tím, že je "vložen" do legislativního procesu jako jeho další fáze.  Tato podmínka - všechno nebo nic - nás nesmírně handicapovala. Byli jsem často v situaci doslova vydíraného: máme k našim pozměňovacím návrhům přidat ještě tento, anebo máme raději nějaký ubrat, aby to Sněmovna vzala? Obavy, že Sněmovna nám všechno vrátí kvůli jednomu, dejme tomu vskutku nepodařenému pozměňovacímu  návrhu, anebo kvůli návrhu, který jí "nesedne" (ale který to asi bude?), nás nejednou doslova inhibovaly. Takže nekonečné dohady, spekulace - vskutku, téměř situace vydíraného.

   Pak je tu ta otázka způsobu přehlasování našich návrhů, ať již jde o návrh na zamítnutí nebo návrh pozměňovací. Ptáme se, zda-li by kvórum k přehlasování ve Sněmovně v takovém případě přece jen nemělo být vyšší,  anebo jest-li by nemělo nějak odviset od kvantitativní charakteristiky většiny, které bylo dosaženo v Senátu. Tak tomu bylo alespoň za první republiky, i když v praxi nebylo dost příležitostí takovéto odstupňované kvórum uplatnit.

    Pak je v naší Ústavě ještě několik dalších nerovnováh, ale ty nejsou tak podstatné. Zákonodárnou iniciativu má jeden každý poslanec Sněmovny, zatímco Senát jí má toliko jako celek. Nevím přesně proč tomu tak je. Možná, že otcové - nebo snad dědové? -  Ústavy, kteří jsou tady, nám to vysvětlí. Ale já za základní handicap pokládám ono 4leté zpoždění a kampaň, která se proti Senátu po celou tu dobu masivně  vedla.

    Vzájemné vztahy mezi Sněmovnou a Senátem se naštěstí vyvíjejí pozitivně. Zprvu poslanci téměř paušálně, bez rozpravy, odmítali všechno, s čím jsme přišli, posléze se Sněmovna přece jenom nad těmi našimi přínosy více zamýšlela, takže dnes jsou naše náměty brány vážně, tj. věcně. Ale je to jen velmi pozvolný vývoj.

    Jsem nicméně přesvědčen, že Senát  je jako takový zkonstruován dobře. Většinový volební systém, vazba senátorů na regiony, i když bohužel leckdy vymezené přes hranice okresů, se osvědčuje. Senát je tak reprezentantem nikoli jednotlivých regionů, ale místní,  komunální politiky úhrnem. V důsledku většinového volebního systému a jednomandátových obvodů může být vazba senátora na voliče silnější než na politické strany, což dává Senátu šanci, aby poněkud korigoval někdy příliš stranická hlediska, která se uplatňují -  a je to tak dobře - ve Sněmovně. Je také dobře, a to je zásluha prezidenta, že se nevolí do Senátu ve stejné době jako do Sněmovny -  tak tomu bylo mezi válkami, a i to způsobilo, že senát byl tehdy v podstatě sněmovnou  v malém a až na dvě, tři situace v politickém a ústavním systému první republiky významně nezafungoval. To je tedy dobře, i když se zrovna teď stalo, díky předčasným volbám, že odstup od voleb do Sněmovny byl tentokráte pouhé tři měsíce a nikoli dva roky. Takový odstup je příležitostí, aby volby do druhé komory byly jistým korektivem voleb do první komory. Ale to je dejme tomu vyšší moc, příště tomu může být jinak.

     Jsem tedy přesvědčen, že v zásadě Senát je zkonstruován dobře, ale jeho vztah ke Sněmovně příliš na sobě nese dobová znamení, což vede k nejistotě, jaký že je ten základní důvod existence Senátu, je-li to opravdu určitá vazba na regiony,  anebo je-li to ta brzdící, konzervující, uklidňující funkce. Mám pocit, že toto ústavodárcům nebylo před šesti léty úplně jasné, a že proto možná ta sudička, která sledovala pragmatický zájem, totiž co s poslanci Federálního shromáždění, byla slyšet nejvíc. Tím si ale samozřejmě nejsem jist, protože jsem u toho nebyl.

   Nevím tedy, do jaké míry jsme si my senátoři a senátorky sami zavinili, že ani po dvou letech Senát nepožívá dostatečné vážnosti. Kdybych to věděl, tak bych asi jednal jinak než jsem jako předseda Senátu jednal. Připouštím, že jsme se  marně snažili upoutat pozornost médií na všechno meritorní, na to, o čem  a jak jednáme -  možná, že jsme to neuměli. Zprvu jsme pořádali po každém plenárním zasedání tiskovou konferenci, kde jsme vždy hodlali předvést základní téma té které schůze, ukázat, kde byl jaký závažný spor kupříkladu mezi navrhovatelem a autory pozměňovacích návrhů, kdo a proč vystoupili jako oponenti  - chtěli jsme zkrátka předestřít, proč jsme třeba zamítli ten který návrh zákona, anebo proč navrhujeme jej pozměnit. Pravdou je, že to novináře absolutně nezajímalo a že se vždycky ptali třeba na to, kdo,  který senátor kde  a co popíjel, než pak sedl do auta. Rovněž spor o osobu  bývalého kancléře kancléře pana Kněžínka upoutával pozornost nejméně půl roku - zájem o meditorní problematiku prostě nebyl . Možná proto, že schůze Senátu nebyly příliš vzrušující. Vy dobře víte, že čím je všechno důkladněji předem projednáno a ve výborem a v klubech hlasováním rozhodnuto, tím je plenární schůze klidnější, kratší, ale tím také nezajímavější. Nenašli jsme způsob, jak upoutat vážný zájem médií, takže se vskutku lidem mohlo zdát, že v Senátu o nic nejde a že tam není co na práci.

    Jsme přesvědčen, že beze změny Ústavy si Senát svoji vážnost nezíská. To je dosti pesimistický soud, protože já, ani nikdo jiný nemáme žádné záruky, že k takovým změnám dojde. Pak si ovšem opravdu nemohu být jist, dokážeme-li existenci Senátu před veřejností obhájit.

    U toho bych skončil, protože se již těším na debatu zasvěcených lidí, lidí ze Sněmovny, lidí, kteří byli u zrodu Ústavy. Doufám, že debata zasvěcených a nestranných je smyslem  tohoto veřejného slyšení, zdaleka nikoli moje úvodní zaujaté slovo.

 

Jako další diskutující se ujal slova JUDr. Jiří Vyvadil:

 

Vážení přátelé,

 

v podstatě oba dva - pan předseda i já tak trošku riskujeme, pan Bartoníček myslím z Mladé fronty nedošel, protože chápu , že mezi těmi dvěma koly senátních voleb, a já musím říci, že jsem rád, když tady vidím některé tváře, kde např. Marek Benda byl jedním z těch otců Ústavy, ačkoliv mladičký, byl jedním z těch motorů , on, Andulka Röschová, ODA, Ivan Mašek, prostě pro ODA je Senát vším, kteří formovali ten Senát, ale celý problém je v tom , že byl formulován, on to už pan předseda naznačil, s jistými rozpaky a vlastně nebyla ani dostatečná kvalitní politická vůle, na prosazení to nebylo ani v lůně  jeho dnešní politické strany, ta se tomu velmi dramaticky bránila a mimo vší pochybnost i v lůně mé vlastní politické strany, která se tomu taky bránila, to samo o sobě je samozřejmě problematické. Je dobré, že pan předseda upozornil na dva momenty, které vlastně ukazují, proč je to složité, neboť mimo vší pochybnost, zejména ty dvě velké politické strany, kdy si vůbec nechtěly připustit, té obecné filozofické úvaze, že by to měl být brzdící mechanizmus z hlediska zákonodárství, maximálně by si připustily, měl by  to být brzdící mechanizmus, kdyby se, pro nás  změnila politická situace. Takhle to asi nějak bylo. A navíc musí říci, že třeba já, v té době, když jsem pro to hlasoval, tak to bylo něco tak v budoucnu nejasné, v té době mně nenapadlo, že budu senátorem, takže tam byla řada jiných nejasných otázek, skutečně tam byla ta jedna sudička, ten termín 1. 1. 1993, kdy každý z nás se soustředil na něco zcela prioritního, něco esensionálního, jak jsem v té době říkal, prostě  bez kterého to nelze a ta Ústava musí být přijata a to ostatní nedá se nic dělat, prostě už vezmeme s větší mírou relevance. Nicméně, pan předseda zakončil  tak trošičku melancholicky a já mám pocit, že tudy tak nelze. Ta cesta musí být změněna. A jsem vůbec vděčen autorům tohoto,  já samozřejmě nedosáhnu asi té hloubky pana předsedy, nicméně  i mně to vedlo k zamyšlení, kde jsou asi chyby. První chyba spočívá v tom, že možná jsme se v Senátě celou dobu soustřeďovali na to, abychom měnili pohled na Senát, ale podstata spočívá v tom, že my musíme změnit činnost Senátu, aby se změnil pohled na Senát. To může vypadat jako slovíčkaření, ale to je zásadní otázka. Není možné, upřímně řečeno, sebe lepší úsměvy na novináře, komunikace s nimi, přátelské, to nic nezmění, pokud ta první věc, nezmění se činnost. Tu jednu věc naznačil jednoznačně pan předseda Pithart. Musí se změnit Ústava. A já bych tady zejména apeloval, na ty, kteří teď krčí bradou a kteří vlastně způsobili do značné míry, že tam je například těch 101 a nikoliv kvalifikovaná většina, jako ve všech normálních Ústavách, tzn, když už jsem tehdy probojoval tři pětiny kvalifikované většiny pro zrušení, jaksi ústavní, protože tam byla jakási filozofie , to bych chtěl ještě upozornit, v Lánech byla dokonce filozofie 101 i pro přijímání ústavních zákonů, což možná už se dneska neví, čili něco se vybojovalo a něco se nevybojovalo a nepochybně musí nastat změna Ústavy. A souhlasím s panem předsedou Pithartem, pokud nenastane, obtížně může Senát docílit lepšího postavení. V každém případě to musí být zaprvé v zákonodárném procesu. Ať už to bude varianta ta, že například musí být asi zvýšena ona hranice pro odmítnutí zákonů, to znamená  těch 101 z absolutní většiny na třeba na tři pětiny, to je jedna varianta, ale já osobně bych dával v úvahu akademicky i variantu tu, že kdokoliv může započít zákonodárný proces v kterékoliv komoře, což jsou Ústavy známé, je to tak možné, přičemž samozřejmě, a tady musím říci , že má Senát obrovskou komparativní výhodu. V této zemi neexistuje vláda, neexistuje politická strana, neexistuje potenciální předseda vlády, který rozumným návrhem by neprošel v Senátu. Je to dáno možná tím, že tam není ta bezprostřední politická vazba na politické strany, jinými slovy, v Senátu  a to je asi ta zkušenost nás obou , převažuje věcný ton. Jinými slovy, zatímco v Poslanecké sněmovně v prvním okamžiku musí Marek Benda přemýšlet co jsem. Jsem vládní koalice, jsem smluvní opozice, jsem opozice co jsem, v Senátě na první fázi se přemýšlí, je to věcně dobré nebo je to věcně špatné. Jinými slovy, pokud by započal zákonodárný proces přesně naopak, tak si troufám tvrdit, že by prošla celá řada zákonů. Z toho věcného hlediska a nemusel by se toho bát ani Zeman, ani Klaus, ani kdokoliv jiný, prostě ta varianta je. Na druhé straně by neprošel ani zákon, který by byl, řekl bych mocensky, politicky tlačen , který by byl chybný. To říkám z té zkušenosti, že tam v určité fázi, když ústavně právní výbor  a tedy ze slovy svého mluvčího Zemana , doktora Rycheckého , dospěli k názoru, že cosi je chybné, tak celý ten Senát hlasoval, že je to chybné bez ohledu na stranickou příslušnost. Jinými slovy, ono by to platilo i přesně naopak. To je samozřejmě ta jedna věc. Vazba na VÚSC, na regiony. Upřímně řečeno, my musíme počítat z jednou věcí. A dvě otázky si musíme vyřešit. První je , že musíme změnit činnost, aby se změnil pohled, ale druhý, to je možná obtížnější, my musíme dát občanům, nikoliv politikům, důvod naší existence. Ten řadový občan si musí říci, proč já mám chtít ten Senát. A to si řekněme, že tam nastala ta základní chyba, že se řeklo, a tak trošku jaksi pro fajnšmekry, bude to korigovat chyby v zákonodárství. To samozřejmě se může líbit jedné třetině populace. Ale dvě třetiny si řekne, to je pro mne zbytečný špás. To nemá pro mne důvod existence, já chci prostě, či mi to pomůže, pomůže mi to, že to změní paragraf nebo ne? A tady musím říci, že Senát si musí říci, má-li mít drtivá většina občanů důvod, abychom existovali, musíme zvolit témata, která řeknou těm občanům, ano, já jsem vlastně rád, že ten Senát je. Například a to jsem nevyužili a to je prostě šance. Vy děláte tedy jakési veřejné slyšení. Je to chytrá věc. Za dva roky existence např. nenastala jediná věc, aby byla podána zpráva o stavu lidských práv na úseku tam a tam s pečlivou analýzou a s doporučením vládě tak a tak. Okamžitě někdo z Vás řekne, tam nejsou kompetence. Nejsou. Nejsou. Tím spíše by bylo daleko hodnotnější, kdyby po třiceti stránkové, pečlivé,  zevrubné, neutrální a v tom Senátu je to možné, jinde ne, ale v Senátu to je možné, že přece jen převáží hlediska, v analýze se řekne, jsou tam tato doporučení, která by byla uvozena např. větou“Jakkoliv si je Senát vědom toho, že mu není dána tato ústavní kompetence, doporučuje, má za to toto, toto....“. Z čeho vycházím. Je to možná v určitým smyslu esence nebo zobecnění funkce ombudsmanů. Ti ombudsmani  někdy nejsou upraveni nebo nebyli upraveni zákonem Přesto oproti jiným ústavním institucím jsou mimořádně populární všude ve světě. Z Poslanecké sněmovny, stran vlády  moc popularity nemají , ale všude třeba tyto instituce mají výraznou rezonaci u občanů. Toto jsme prostě neprovedli. Druhá věc, jestli-že víme, že čtyřicet procent populace si nás přeje zrušit, protože si říká proč to  je? To je přepych, my ho nechceme, proč to je, tak se musíme zeptat, kteří jsou to ti občani, kterých je těch čtyřicet procent a zda tam není důvod, aby nalezli rezondetr. A já přiznávám, že např. jsme možná měli daleko více si říci, občany trápí toto, toto a náš katalog zákonodárných řešení je tento a tento. Zase si troufám tvrdit, že kdybychom se vydali kompaktním způsobem, nikoliv ojedinělým způsobem jednoho kterého zákona a občané by měli pocit z toho je určitý pro mne přínos, je to něco co mne chrání, vlády se tady mění, jsou pořád jedny volby do Poslanecké sněmovny, vláda vždy skončí , potom chvilinku to trvá, potom se udělá státní rozpočet nebo se neudělá, ale Senát by v trvalé fázi neustále předkládal jeden návrh zákonů za druhým. Jinými slovy, protože já mám evidentně méně minut, je třeba ofenzivně bojovat. V tomto ohledu  např. se domnívám, že je třeba říci našim partnerům, chcete změnit Ústavu, pokud ano, tak počítejte s tím, že neprojde v Senátu, pokud zároveň tam nebudou drazí přátelé, ať již jste z jakýkoliv politických klubů i našich nejpřátelštějších, že prostě v tom Senátu neprojde. Čili to je např. věc jasná a to prostě si musíme říci a my to říkat budeme bez ohledu na nějakou stranickou příslušnost a naše výhoda je, že my nejsme na nějakých těch kandidátkách , u nás je rozhodující, zda tu podporu máme nebo nemáme v těch volebních obvodech. Jinými slovy, změna Ústavy je nezbytná a navíc je třeba dát účel. A ten důvod, aby drtivá většina občanů řekla, já chci aby byl  a oni to neříkají a do značné míry to částečně důvodně neříkají. Nicméně, na rozdíl od pana předsedy Pitharta, přece jenom věřím,že ta změna je možná, protože kdyby nebyla, tak bych po letech, ne dneska, třeba po čtyřech a nebo možná už po dvou řekl, vidím, že asi je na tom cosi racionálního, nechci být jedním z těch, kdo je tam jenom proto, že občané si mně nepřejí a já možná přemýšlím, co se mnou . To by byl příliš malý důvod pro důvod mé existence v tom Senátu, čili jsou to vážné otázky a dokonce je možná velice dobré, že je nastolujete, dokonce je odvážné, nebo pro Vás odvážné není, ale pro nás, že se to řeší mezi tím prvním a druhým kolem senátních voleb.

 

 

 

 

 

 

 

Václav Žák

Dobrý večer, dámy a pánové. Ti, co povečeřeli, udělali dobře. Nevím, jestli by jim po mém projevu chutnalo. Budu argumentovat poněkud jinak než moji oponenti. V první části bych chtěl říci, jak vypadal vývoj ústavnosti od počátku psaných ústav, a pak by se věnoval českému problému, tj. jak byla konstruována česká ústava, a problému senátu.

 

Měli bychom odhlédnout od americké ústavy, která byla konstruována v podstatě jako hodinový stroj, tzn. s pečlivým vyvážením moci legislativní, exekutivní a soudní. Americkou ústavu psali intelektuálové na zelené louce, tzn. tam se nepřekonávaly žádné tradiční struktury, protože to byla kolonie, která neměla vlastní vládu a začínala od začátku.

 

Kontinentální ústavní vývoj vypadal jinak. Horní a dolní komora se  většinou prosazovaly v tvrdém politickém zápase. Horní komora byla napojena na panovníka a dolní komora byla nechtěným dítětem, které se postupně prosazovalo v ostrém zápase během celého 18. a 19. století. Podíváte-li se třeba na historický vývoj u nás, tedy v Rakousku - Uhersku, tak dolní komora, a vůbec celý parlament, obě dvě komory, měly pouze poradní hlas. Panovník je prostě "slyšel" nebo vzal na vědomí jejich názor. Jestli se jím řídil nebo ne, to bylo velmi různé, a nejdřív se začínalo o penězích.

 

Teprve postupem času se doopravdy prosazovala nějaká zákonodárná kompetence volených zástupců. Ale po celou dobu své existence měl rakouský parlament velmi omezené postavení. Panovník jmenoval vládu a vláda prosazovala svoje návrhy nebo svoje rozhodnutí parlamentem. Parlament mohl jediné: vládu svrhnout. Tzn., že základní orientací parlamentu byla destrukce.

 

To je třeba vidět, protože po první světové válce, když krachla mocnářství, tak se parlamenty postavily do centra moci. Protože byly nadrženy svým - v našem případě 55-letým bezmocným postavením -, vzaly to zostra do ruky. A nastala druhá katastrofa, protože parlamentní republiky, kde si parlament atrahuje víc pravomocí než kolik unese, oslabí vládu. S tím jsou nedobré zkušenosti. Není proto divu, že meziválečný parlamentní vývoj od roku 1918 do r. 1935 vedl k postupnému pádu demokracií. Ukázalo se, že hádavé parlamenty nejsou schopny řešit problémy, protože vlastně žádnou vládu nesnesou, a tak odcizují demokracii veřejnosti, protože veřejnost nevidí, že by demokratické uspořádání bylo schopné řešit jejich problémy.

 

To byl jeden z důvodů, proč například Výmarská republika selhala. Společnost byla ostře rozštěpena. Sestavit vládní většinu nebylo možné. Parlament a prezident se mohli navzájem blokovat - a tak nakonec vládla vláda sestavená prezidentem, který měl stejnou legitimitu přímou volbou jako parlament. Parlament byl lety hádek tak znechucen, že v roce 1933 Hitlerovi odhlasoval zmocňovací zákon (vláda sama mohla vydávat zákony), kterým sám sebe kastroval.

 

Teorie Carl Schmitta, že parlamentarismus není schopen řešit problémy hluboce polarizované společnosti, v níž neběží kooperace ale boj, byla použita k ospravedlnění vůdcovského principu a k ukončení demokracie v Německu. Byla to hluboce konzervativní teorie, mezi námi konzervativci. Po druhé světové válce ústavní teorie toto nebezpečí reflektuje. Je zřejmé, že parlament nemůže být centrem moci. Do centra moci se posouvá vláda. Vzniká teorie tzv. redukovaného parlamentarismu, tzn. samozřejmě, že se zachovává princip legitimace vlády zdola volbami, že existuje princip tvorby zákonů parlamentem, ale parlament se omezuje ve výkonných funkcích. Naprosto zřetelně se klade důraz na to, aby vždy existovala funkceschopná vláda.

 

O co jde? Ústavní systém musí být uspořádán tak, aby z voleb vyšla funkceschopná vláda, která může vládnout a neupadat do krizí. Vzorem je zejména německá ústava, v níž má vláda vysoké postavení, prezident oslaben, a je v ní zvýrazněna funkce předsedy vlády: tzv. kancléřský princip. Kancléř formuluje zásady politiky vlády a lze ho odvolat jedině jmenováním nového - ústava obsahuje konstruktive Mißtrauensvotum, tzn. nemůže dojít k tomu, že parlament se domluví na tom, že svrhne předsedu vlády, a už se nedomluví na tom, koho zvolí. Váhy moci se vychylují na stranu vlády. Parlamentu se dávají důležité kontrolní funkce. Celý mechanismus je upraven tak, aby se omezila věčná hádka, aby partajní spory neznechucovaly veřejnost. Např. v německé ústavě je napsáno, že prezident se volí bez rozpravy. Po zkušenostech, které máme my, můžeme usoudit, že to není nerozumné ustanovení. A pak, kdybychom se podívali, tak v ostatních ústavách tak bychom viděli celou řadu velmi důležitých ustanoveních, které naši ústavodárci přehlédli.

 

To je jedna část, o níž jsem chtěl mluvit. Druhá věc, která je podstatná: strašlivým způsobem se zesložitil legislativní proces. Když si čtete císařské vyhlášky z minulého století, uvidíte v době obstrukce zemských sněmů, jak císař vydává nařízení k hubení krys v Jihlavě. I tehdy se vlády zabývaly detaily, ovšem to, čím se stát zabýval, byl pořád jenom malý segment společenského dění. Moderní společnost je složitá a tudíž zákonné úpravy moderního hřiště se stává vysoce náročnou odbornou činností. A každý, kdo má jenom trochu zkušeností s legislativním procesem, chápe, že primární důraz je zde třeba klást na vznik předlohy zákony. O její kvalitě rozhoduje, jak je napsaná. Schvalovací proces jí může zhoršit, může jí mírně zlepšit, ale rozhodně ji nepředělá. Ať Trabanta spravujete jak chcete, Rolls-Royce z něho neuděláte. Podobně je tomu v zákonodárné tvorbě.

 

Klíčem k úspěchu je profesionalita těch, kteří zákony sestavují. Amerika se problému brání tím, že zákony jsou koncipovány jako samosvorné celky. Tzn. většinou jsou to normy, v nichž se přesně definuje, o co se jedná, a snaží se tam do maximální míry omezit reference na ostatní zákony. Na kontinentě to není zvykem a zákonodárství je strašlivě složité v tom, že se vždy a implicitně předpokládá platnost jiných norem. Když někdo ostatní normy nemá v hlavě, upravuje podobné předměty činnosti a vytváří chaos. Naprosto závažný chaos v celém právním řádu, kdy najednou není možné věci provazovat dohromady.

 

Ta složitá křížovkářská práce musí vycházet z vládní legislativy. Předlohy jdou do parlamentu a teď je na parlamentu, aby si s nimi poradil. V německém Spolkovém sněmu, který má asi 660 poslanců, má vědecké oddělení asi 1 100 lidí. To je nestranické odborné těleso, které rozebere vládní předlohy z odborných hledisek. Tzn. Ukazují, co v předloze není, na co navazuje, co znamená ta která úprava, jak je to upraveno jinde, kudy směřuje Evropská unie atd. Rozbor dostávají odborné týmy jednotlivých poslaneckých klubů a kluby pak k tomu píšou stanoviska, které dostane zpravodaj poslaneckého klubu. Zpravodaj prezentuje politický postoj k navrhované úpravě ve výboru a při plenárním jednání.

 

U nás je to nahrazeno lidovou tvořivostí. Ale lidová tvořivost v legislativě je katastrofa, která vede k tomu, že soudy musí dodatečně interpretovat a vytvářet jakousi jednotu právního řádu. Jsou tím přetíženy, samy rozhodují chaoticky, a má to naprosto neuvěřitelné důsledky pro soudnictví. Myslet si, že na konci legislativního procesu bude pár lidí, kteří v 30 denní lhůtě napraví to, co se nestihlo předtím, je absolutní iluzí. Nemůže to nikdy fungovat, z principu to nemůže fungovat.

 

A teď k českému ústavnímu systému. Já bych možná s trochou přehánění, ale přesto v dobré víře řekl, že Friedrich von Hayek je pomstou Rakouska za 28. říjen 1918, protože Hayek je při vší úctě ideolog. A ideologové jsou při řešení odborných záležitostí velmi zavádějící. Svět, bohužel, není konstruován podle principů. Kdo se snaží do reálného života prosazovat principy, vždy se ze zlou potáže, ať je zelený, modrý, červený nebo hnědý. To je úplně jedno. Bohužel, nemohu zde podrobně vyložit, proč jsou Hayekovy ústavní zásady neschůdné.

 

Dovolte mi, abych Vám ocitoval jednu pasáž z původního návrhu české ústavy, která je mimořádně pikantní:

"Ústava se člení do dvou základních částí.

    Část substanciální

    Jejím obsahem je vymezení vztahů občana a státu. Tento vztah bude pojat v duchu zásad liberálního práva a poskytne vodítko a zásady pro druhu část Ústavy. Jde o základní práva, nikoliv nároková a slibující, ale povolující.

    Část procesně procedurální

    Jejím obsahem je vymezení struktury státních orgánů a jejich vzájemné vazby."

Ten, kdo poslouchal diskusi o ústavě od počátku, už z toho původního odstavce mu musel běhat mráz po zádech. Vždyť to je liberalismus s bičem v ruce: jenom v carských režimech stát "povoluje" práva občanům!

 

Pak začala diskuse o senátu. Základní argumenty zde řekl Petr Pithart. Já je nebudu opakovat. Myslím si, že řešení problému, proč se senát neprosadil, je v tom, že druhé komory, které historicky existovaly vedle panovníka, pozbyly absolutně smyslu - alespoň pro tvorbu zákonů. Mohou být reprezentanty tradice, mohou mít váhu, mohou ovlivňovat veřejné mínění hlavně vahou osobností svých členů - ale z ústavního hlediska jsou prakticky bezvýznamné. To je dobře: alespoň nemohou blokovat legislativní proces.

 

Senát se udržel všude tam, kde je reprezentantem nějaké jiné politické logiky, než je logika přímé volby. Ve federacích nebo tam, kde reprezentuje územní hlediska proti aritmetice dané počtem voličů, tam všude má místo. Ale tam, kde  jako u nás jde vlastně o politickou volbu, tak z senát logiky věci nemůže hrát jinou roli, než jakou hraje Poslanecká sněmovna. Čili do ústavního základu republiky je vloženo kukaččí vejce, které vede k tomu, že nejen Petr Pithart jako první předseda senátu, ale i desátý předseda senátu bude pořád řešit problém, jak má vysvětlit lidem, k čemu senát je.

 

Mimochodem, vzpomeneme-li si na prvorepublikové skandály politiků v nočních podnicích, nešlo o poslance, ale o znuděné senátory. Neměli co dělat, tak se bavili. Senát tedy jistou tradic má - asi nezáviděníhodnou.

 

Chce-li  někdo zachovat dvoukomorový parlament, pak musí skutečně přemýšlet o tom, čeho reprezentantem senát má být. Osobně se domnívám, že pro období transformace je přemýšlení o jeho brzdící funkci poněkud nešťastné. Samozřejmě, o spojení senátu s územím je možné velmi vážně diskutovat. Naprosto nešťastná by mi však přišla koncepce posilování role senátu, aby se zvýšil jeho význam. To je cesta do pekel, to je cesta k zablokování ústavního systému, to je to, co v současné době nejméně potřebujeme. My potřebujeme výrazné zkvalitnění legislativy. Potřebujeme, aby konečně přestala být legislativa lidovou tvořivostí poslanců a senátorů. Potřebujeme profesionalizaci legislativního procesu. Nejen že nepotřebujeme posílit zákonodárnou pravomoc senátorů, naopak potřebujeme oslabit zákonodárnou iniciativu poslanců. Potřebujeme jít skutečně směrem k redukovanému parlamentarismu. Tudy, myslím, vede cesta k lepším zítřkům. Děkuji Vám za pozornost.

 

 

 

 

 

Diskuse

 

Bratinka:

všichni účastníci mohli slyšet vyexponované názory, vítám bývalou poslankyní Hanu Marvanovou a stávajícího poslance Karla Kühnla, který je zároveň členem výboru ARCHY, právě skončili hlavní řečníci a oba protiřečníci a otvírá se pole pro debatu. Já si myslím, že to co řekli všichni předřečníci je velkým a plodným materiálem, úrodným materiálem pro debatu,  prosím využijme, že tady všichni tři zatím zůstávají, včetně pana předsedy Senátu a můžete přistupovat k mikrofonu s Vašimi dotazy, odpověďmi a náměty.

 

 

 

 

 

Marek Benda

 

 

Přeji dobrý večer, skoro jsem pokládal za povinnost se přihlásit, byl jsem tolikrát jmenován a citován během těch projevů. Mně tedy ty projevy přišly se přiznám, zejména obhajovací projev pana předsedy, neodvážné, Neodvážné, málo razantní na obhajobu Senátu, bylo to velké pochybování o tom, zda-li ten Senát má smysl. Já samozřejmě jak již bylo řečeno, patřím k lidem, kteří jsou o smyslu Senátu hluboce přesvědčení dokonce jsem hluboce přesvědčen o tom, že za dva roky své existence Senát nikdy nemohl svůj smysl zdůvodnit a že to je přesně instituce, která nemá zdůvodňovat svůj smysl v každodenním fungování, v každodenním procházením tím běžným politickým životem. Já se ještě vrátím k tomu Senátu. Neodpustím si jednu poznámku k Václavu Žákovi, se kterým jsem mnoho let ve sporu, spoustu věcí bych tady zpochybňoval, ale jednu poznámku si opravdu neodpustím, a to je hodnocení Haeka jako pomsty Rakouska. Mně nejde o Haeka. Ale to pojetí, že ideologové jsou nebezpečím politiky, já tvrdím, že je to přesně naopak. Já tvrdím, že jediní lidé, kteří něco pozitivního do politiky  přinesli, jsou oni tzv. ideologové a že největším nebezpečím politiky jsou, jak říkám společně s panem prezidentem, mladí muži s jiskrou v oku, kteří nepřinášejí žádné myšlenky, ale běžný udržovací aparát. A v tomto budu nepochybně s Václavem ve velikém sporu, možná s mnohými, ale stejně tak si prostě nemyslím, že sebe lepší legislativa vlády a úřadu , že to jsou věci k něčemu dobré. Všechny podstatné věci schválené ať ve Federálním shromáždění a do značné míry i v České národní radě po roce 1992, byly věci, které vymyslel výlučně Parlament a buďme za ně vděční. Z vlády a její legislativy bychom nikdy nedostali žádné restituce, žádné lustrace, svým způsobem ani privatizaci, kterou psala skupina lidí, která neměla z tehdejší vládní exekutivou nic společného. Takže na toto bych byl strašně opatrný. A teď tedy zpět k Senátu. Já jsem objížděl mnoho škol s besedou na téma Senát. Snažím se vysvětlit, že Senát právě nemá být institucí, která zasahuje v tom každodenním shonu, občas se přu se senátory, jedna z prvních věcí, kterou řekl pan předseda  byla, že mu není jasné, proč Sněmovna přijímá nebo odmítá všechny návrhy Senátu, nikoliv exkluzivně, kdy si je může vybrat. Já předtím senátory strašně varuji, aby se toto pokoušeli prosazovat, protože pak si myslím, že se opravdu stanou pouze připomínkovým místem. A takových  legislativních připomínkovým míst má tato republika spoustu. Já  jsem pro ty původní koncepce Senátu a tvrdím, že to byla ta brzdící koncepce každopádně, nikoliv regionální , ale brzdící. Ten Senát měl být druhou komorou, která zasahuje v okamžiku, kdy dolní komora zvlčí. Kdy dolní komora se začne chovat tak, jak tady bylo také správně citováno, jak se chovají neomezené komory nebo chovaly neomezené komory za první republiky nebo během času mezi válkami a jak se zachovaly i po válce u nás a v mnoha dalších systémech. Senát záměrně má jedinou úplně  brzdnou funkci vůči změnám v Ústavě a v základních parametrech  nastavení státu a v základních občanských svobodách a vůči změnám volebního zákona a pak nějakých těch drobností, které jsou jakoby už vztahové. Já tvrdím, že kdyby Česká republika , ono je to samozřejmě všechno složité,  v roce 1948 měla jiné ústavní uspořádání, než jsme měli, tak ten puč třeba neproběhl ústavním způsobem, kdyby to nebylo všechno svěřeno do vůle prezidenta, který přijal nebo odmítl demisi, tak nepochybně ten puč proběhl,. vzhledem k těm ruským vojskům, která tady byla a to co tady měla, ale nepochybně by to vypadalo úplně jinak,  než že ta moc jim byla zcela zadarmo odevzdána na tácu stárnoucím vládcem, který neměl sílu se s nimi utkat. A proto jsem vždycky hájil Senát, proto tvrdím, že senátoři se nemají stát v žádném případě regionálními ombudsmany, že pro ně bude vždy obtížné obhajovat svoji existenci. Ať již existenci Senátu nebo jejich existenci jako senátorů , jako takových individuí. Ale Senát je instituce, kterou nebudou občané milovat, občané v podstatě nemilují demokracii jako takovou, nemilují Senát, nemilují Poslaneckou sněmovnu a jediné, s čím jsou schopni se opravdu identifikovat, je ten jeden vládce, ať už to je prezident nebo předseda vlády, to jsou věci, které se líbí. Přesto já myslím, že jsme tady všichni přesvědčení demokraté, kteří tomu, že ta demokracie má smysl i když je taková hádavá a nepříjemná, dlouhá a o těch věčných střetech. Takže nevěřme tomu, že se dá někdy zvýšit podpora Senátu na 50, 70 %, nevěřme tomu, že jakékoliv změny Ústavy mohou způsobit, že Senát bude prospěšný. Dokonce, já bych řekl,  nevěřte ani tomu, že někdy bude Senátu za něco děkováno, poté co to udělá. Ale možná o dvacet let později si mnozí budou říkat zaplať Pán bůh, že jsme ten Senát tehdy měli. A poslední poznámka, která se týká toho původního konceptu, který měl pan profesor Cepl, to bylo to dělení soukromého a veřejného práva, které bylo tehdy nemyslitelné, nesmyslné, nebo nedá se takhle čistě rozdělit, ale myslím si, že Senát by se měl snažit do budoucna a to bez změn Ústavy a bez změn kompetencí, daleko více vcházet  právě do té oblasti soukromého práva, která zdaleka není oblastí, která ovlivňuje to každodenní vládnutí, která zdaleka není oblastí, kterou potřebujeme řešit nějaký kód, kde ta Sněmovna   bude ten Senát razantně přehlasovávat, ta Sněmovna nemá čas se tomu věnovat svým způsobem. A ten Senát by měl být tou komorou a je dobře, že nejvíce pozměňovacích návrhů Senát dal k zákonu o rodině. Já tvrdím, že je to dobře, možná nebyly všechny správně, ale tam by mělo spočívat těžiště práce Senátu, nikoliv v tom  každodenním chodu, ale v těch věcech, které se zakotvují a prostě rodinné právo, občanské právo jsou věci, které se zakotvují na dvacet, padesát let dopředu. Ještě za sto let to bude ovlivňovat nějaká dědická řízení. Tam by senátoři měli předvést to, že jsou opravdu tou radou starších, jak jsme si je, alespoň většina tvůrců Ústavy malovali. Že to má být rada starších, rada těch moudřejších, kteří dokážou přehlídnout přes ten horizont několika měsíců. A poslední věta , nezapomínejme, že mezi lety 92 - 96 ta Sněmovna několikrát měla tendenci a bylo relativně obtížné ji ustát, stát se oním mocenským hegemonem a pokus o takové ty jakobínské konventy,  několikrát probleskl ve Sněmovně. Už jenom to, že za poslední tři roky třeba za změněné politické situace a za změnění rozložení politických sil, toto z té Sněmovny není tolik patrné, je nepochybně zásluhou toho, že vůbec Senát dnes existuje.

 

 

 

 

Martin Dvořák:

 

Chtěl jsem upozornit na to, že zadání nebo otázkou dnešního večera je otázka po vhodnosti nebo užitečnosti současné podoby Senátu. My jsme se totiž neodvažovali při koncipování tohoto večera se vůbec ptát někoho nebo shánět řečníka, který by dnes zpochybnil Senát jako takový. Já mám osobně velikou radost, že jsme se dostali až k vystoupení Václava Žáka, který se do toho pustil z gruntu a obzvláště mezi dvěma koly senátních voleb  mi to přijde velmi zajímavé a šťastné téma. A možná že i to mne trošku vyprovokovalo k tomu, že z té moderátorské role trochu vyskočím a sdělím také svůj názor. Tady se mluví o těch dvou základních funkcích Senátu, tedy o té brzdící a regionální. K té první musím říci, že mám vážnou obavu , že hned při první příležitosti, kdy  by měl předvést svoji brzdící funkci, v této funkci zcela zklame a  nezabrzdí vůbec nic, vzhledem k tomu, jak se vyvíjejí volby a to je velké memento, jest-li jsme koncipovali Senát správně, já se obávám, že tam někde nebylo cosi zcela přesně domyšleno, nebo možná si to tehdejší otcové Ústavy neuměli vůbec představit, takovou věc. A druhá věc, která mně přijde velmi zajímavá, je právě ten regionální aspekt. Já souhlasím s tím, co říkal pan poslanec Benda, to vůbec nebylo v původních genech  Senátu zakódováno. A pouze se to stalo. Prostě se to vyvinulo tím, že poprvé je tady instituce, kde volič cítí vůči celostátnímu subjektu jakým Senát je, jakési spříznění přímou vazbou na člověka, který ho tam reprezentuje. Přes svého člověka z partaje mu to nic neříká, ale i senátoři, kteří bydlí úplně jinde najednou cítí velmi silně a pan předseda mi to myslím nejlépe potvrdil s tím Havlíčkovým Brodem, že najednou velice cítí, že ti lidé se na něho obracejí jako na konkrétní osobu. Jako na člověka v tuto chvíli ovšem vůbec nedisponujícího  takovými pravomocemi, aby mohl řešit ten jejich problém. Nicméně ta pozice, která se nazývá pracovně regionálním ombudsmanem, se vyvinula v podstatě spontánně, zřejmě z jakési potřeby voliče a občana mít nějakého svého člověka , svého zastánce, svého obhájce tam kdesi nahoře. Já v tuto chvíli nejsem schopen vésti jaksi relevantní diskusi o tom, jestli je to dobře nebo špatně, jenom považuji za důležité ne tento aspekt upozornit, tedy dvojakost toho aspektu,  že to nebylo tak komponováno, a přesto je to vlastně v tuto chvíli jakoby nejsilněji vnímaná funkce Senátu. Osobně mám pocit, že to úplně nejšťastnější řešení není , já bych také raději za sebe viděl Senát v pozici té ruční brzdy, kterou každý řidič použije za život jednou, dvakrát, tedy ne při každodenním ježdění, ale bylo by sebevražedné vydat se na cesty bez ní. To je pro mne nejpřijatelnější definice nebo zkrácení smyslu Senátu. Děkuji za slovo.

 

 

Petr Pithart

 

Od září 96 každý týden 3krát, 4krát obhajuji existenci  Senátu a musím říci, že jsem již jako dosti opotřebovaný. A já jsem využil této příležitosti, řekl jsem, že si vážím tohoto fora, že tady poprvé budu mít možnost uvést i určité pochybnosti, ale to je to přesně, co kolegu Bendu zklamalo. Já mu to vrátím. Obhajovat Senát tak jak je, by měli otcové, dědové, babičky Ústavy. Já chci, abych obhájil to pravidlo, které znemožnilo, aby Senát zastavil takovou hanebnost, jakou byl zákon o loteriích, který Sněmovna i po vetu prezidenta i po zamítnutí  Senátu schválila a jenom díky tomu, že vláda se vzpamatovala a předloží nový návrh, nebudeme mít tu obrovskou ostudu, kterou bychom měli. O tu ostudu konečně nejde. Já si myslím, kdyby tento zákon platil, tak by z této země musela odejít řada těch investorů, kteří tu ještě jsou. Tu možnost nám ústavodárci nedali. A já nejsem schopen obhájit to pravidlo, které nás odsoudilo k úplné bezvýznamnosti. To je situace, kdy jednou, dvakrát za rok za tu ruční brzdu beru. Já jsem  pro tu brzdící funkci jako hlavní. Já  tomu říkám funkce gyroskopu. To je nejenom opravování těch jednotlivých opomenutí, to opravdu není to hlavní. Ta funkce gyroskopu ta platí pro tyto postkomunistické země a obávám se, že nějakou dobu to bude ještě platit, a spočívá v tom, že ten Senát je obměňován postupně. My musíme počítat s tím, že jednoho dne budou nějaké volby, my se probudíme, celé to půjde úplně do strany. Doleva, doprava, to se může stát, to se děje i jinde, Senát nikdy nemůže být přes noc jiný než je a v těch základních funkcích té ochraně Ústavy , volebního zákona, základních mezinárodních smluv, tam prostě s ním nelze hnout. A to je ta situace, se kterou ale nemůžete po hospodách uspět. Protože to je hypotetická situace, která zatím nenastala. Ale je strašně důležité, aby ta ruční brzda tam byla, nebo ten mechanizmus, který udrží ten vůz toho státu zhruba v daném směru a ty prudké zatáčky doprava nebo doleva vyloučí. To já přidávám k té brzdící funkci a nemluvil jsem o tom. Pokud jde o Václava Žáka, já se obávám, že má pravdu a že ta základní teze je nejdůležitější ze všech. Prostě legislativa musí mít svůj stroj v exekutivě a ty mimořádné první roky, kdy skutečně Parlament přišel s řadou  podstatných iniciativ, na tom nemohou nic změnit. Když přišel Rychetský do vlády a zjistil jaké má odborníky k dispozici, samozřejmě oni to všichni přeháněli, on s tím chtěl okamžitě praštit, protože tam prostě není nikdo, kdo ty zákony umí dělat.Ti jsou někde bůh ví kde. A jest-li tato situace bude trvat, tak ani třetí komora na tom nic nezmění.

 

 

 

Jiří Vyvadil

 

Já toho neřeknu moc moudrého. ale prostě celá věc byla, pan Žák byl velmi vtipný atd., skončil a ke konci řekl to by bylo na vážnou debatu k regionalizaci. A dokonce musím říci jaký je spor mezi mnou a panem předsedou Pithartem. Je v tom, jaká má být ta další funkce. Ano. Tady je pachatel toho Senátu. Marek Benda řekl, takhle jsem si představoval  Senát. Ten Senát je takový. Marku, ten Senát takhle dále žít nemůže. Lidé nevidí důvod, proč by mělo existovat něco, co je prostě jako brzda. Chce  to pan předseda Pithart, chce  to pan Marek Benda. Já musím říci, že pokud by Senát měl být pouze brzdou, tak nemá důvod své existence. Na druhé straně musím říci, že v tom je asi ta pointa, je třeba přijmout tu Ústavu v tom smyslu a tam změna musí být, že zaprvé volební obvody musí korespondovat, a v tom myslím že jsme zajedno, a pan předseda to zdůraznil, ani o metr nesmí přesahovat okresy, tzn. musí korespondovat plně s vyššími územně správními celky  s kraji, tam to musí být dáno. Potom jsou ještě odvážné úvahy toho typu např. co kdyby senátoři byli členy krajských zastupitelstev. Můj návrh změny ústavního postavení Senátu vychází z faktu, že např. zákonodárce, vláda, a tady já souhlasím jednoznačně s panem Žákem, já bych jakékoliv zákonodárce moc nepouštěl do té činnosti, já to říkám jako předseda ústavně právního výboru v Senátu a mám tady dva místopředsedy z Poslanecké sněmovny, pokud se nemýlím. Zákonodárci by skutečně neměli zasahovat bezprostředně  do  zákonodárné činnosti, do  textu zákonů. Ti by měli mít prostě politickou úvahu, „toto by mělo být a legislativci vy nám to zpravte“. Ale musí tam být nepochybně vazba na regiony, musí tam být, pan kolega Žák může být vtipný, ale je mi to jedno, ten Senát prostě bude. A bude-li, tak já ovšem nesouhlasím s Markem Bendou, abych čekal dvacet let, aby se ukázalo, že to, co já dnes udělám, je rozumné. Já chci. Aby lidé měli pocit, ono to má rezondetr. Ty to Marku nepotřebuješ, já to potřebuji ke svému životu. Já potřebuji, aby lidé ten pocit měli. Oni ho teď nemají a nebudou ho mít. Bude ho mít určitá omezená skupinka lidí, ale promiň, kvůli tomu by neměly instituce existovat. V určité fázi samozřejmě tvůrci Ústavy, a já jsem se na Senátu nepodílel, tomu vdechli určitou myšlenku. A dobře, možná se ukazuje, že může být vlastně varianta jiná a protože Senát nikdo nezruší, tak já sám jsem pro tu variantu hledat novou náplň, včetně změny Ústavy. A vidím jedině cestu,  jakési racionální vazby na ty regiony. Ta brzda samozřejmě také, ale kvůli brzdě, já nevím, který občan v této zemi si přeje brzdu.

 

 

 

 

Oldřich Kužílek

 

Několik poznámek, začnu s tou zkušeností, kterou jsem vybaven za poslední dva roky, že jsem si tak procházel jakoby  s tou svobodou informací ten proces. A já tedy ty příčiny těch problémů vidím ještě zatím mnohem více v rovině lenosti, nepracovitosti, nepřipravenosti, velmi silně v tom, že nejsou ty týmy odborných legislativců, jestli zrovna musejí sedět na vládě nebo na Parlamentu, myslím, že je všechno ještě tak chabé, že je jedno kde budou  teď sedět, jen aby někde byli. A v tom s Václavem Žákem souhlasím, že by bylo hodně důležité, aby ty velké týmy skutečně pracovité byly, ale stejně tak  by bylo důležité, aby pak poslanectvo a senátorstvo bylo o nějaký vyšší stupeň aktivnější a pracovitější. Já třeba jsem bohužel registroval  jeden problém, že při vstupu té normy do Senátu jsem vyvíjel obrovskou aktivitu, abych předem se senátory jakoby ty problémy vytipoval. A ono se ukázalo, že většina těch kontaktů jaksi směřovala k hezkému popovídání si u oběda, ale zájem o nějaký užší problém, který tam třeba bude, to tam vlastně chybělo. Tam vlastně více dominuje ten pocit, že můžeme si o tom něco předběžně říci a pak se tam přijde a každý si začne povídat na tom výboru, najednou tam začne ta lidová tvořivost před kterou správně varuje Václav  Žák, ale rozvíjí se tak jakoby eruptivně a jako nepokorně. Tady je jeden problém. A potom jsem ještě chtěl říci, že moje skutečná zkušenost je, že téměř nejhorší legislativní návrhy vyplodili právě vládní legislativci. A to není, že já si to myslím o konkrétním návrhu. Když  určitou pasáž nakonec zpracovává ministerská porada pod vedením legislativců ministerstva vnitra, tak  já jsem s velkou pokorou to do toho zákona dal a od té doby to není nic jiného, než předmět velmi oprávněné kritiky všech, kterým to přes ruku projde. Takže ta zkušenost je skutečně pramen toho, aby se dalo říci, z čeho které chyby pramení. Tím  se dostávám k tomu, co mně trošku zatím jakoby, když mám být takový hodně kritický ale diplomatický,  zklamalo tady na tom  jednání , že se mně zdálo, že  prakticky žádný z  řečníků jakoby nesahal někam o patro níže, jako do nějakého jádra, já se o to také moc nepokusím, nemám na to zaděláno nijak, ale přece jen si myslím, že všechny tyto ústavní systémy v nějakém smyslu jsou obrazem duše národa. Proč jsou v každé zemi jiné Ústavy, proč nevezme se jiná Ústava? Je jasné, že by to nějak šlo, ale nějak do nejde a nejde to proto, že skutečně každý národ je úplně jiný a v čem je jiný, protože má prostě jinou povahu, jinou duši, my jsme nějak mezi tou Anežkou českou, Janem Husem, Komenským a je to něco úplně jiného než v nějaké jiné zemi, třeba v Polsku, kde prostě ta snaha být národně jednotný a být hrdý na své úspěchy je úplně jiného charakteru než u nás, kdy my jsme spíše nespokojenci, reptalové, atd. Tyhle ty rysy se nějak zobrazí v Ústavě nebo měly by se. Určitě se o to nejenom ti, kteří jsou tady mezi námi jako Marek, ale i další, Mašek a jiní snažili, ale prostě řekněme i ti svatí, kteří nad tím nějak bdí, tak to tam nějak dostávají. A já jsem zatím chápal naší Ústavu jako nástroj poměrně pro mně pochopitelně nastavený na naší povahu, tzn. že nebudu mluvit o dělbě moci nebo pravomoci na ty tři základní pilíře, to je velmi zřetelné, ale proč potom v této naší Ústavě každý z těch pilířů potom je ještě rozdělen na ten velký a malý. Moc výkonná: velká vláda, malý prezident. Já jsem si to vykládal, že to má nějaký důvod a že to má souvislost s tou hádavou  povahou a s tou  věčnou nespokojeností s čímkoliv, co kdo udělá. Přišlo mi to trošku logické v této věci a proto bych se ptal, proč? Nebo bychom měli vlastně říci, jestli v  rozdělení té zákonodárné větve na tu malou a velkou tím důvodem je ta nějaká věcná role, jestli je to, jak to má tady býti, a řešení jakýkoliv otázek jestli se má zvýšit kvorum nebo ne, se dá úspěšně řešit až se toto rozlouskne. Myslím, jestli se toto trochu nevyjasní, tak je všechno jenom libovolnou diskusí, která má stejný charakter, jako jaká krytina se použije na střechu Senátu.

 

 

 

 

Pavel Bratinka:

 

Pár poznámek, aby se to zase rozjelo. Zaprvé si myslím, že Senát je užitečný a pokud ano, tak i kdyby se to nelíbilo 90 % obyvatelům, tak jsme povinni to hájit. Lidé, kteří jsou v politice, snad tam jsou proto, aby se starali o tuto zemi a obhajovali a  nasazovali sami sebe, když vidí, že je to užitečné a přesto neoblíbené. To je prostě základní řehole politiků a já myslím, že by to tak mělo býti. Brzdy jsou strašně důležité nejenom v autech, ale uvědomme si, co všechno  je založeno nebo co v sobě má brzdy. Odsouzenost, nejvyšší odvolání a dovolání která trvají roky, přitom většina lidí, alespoň u některých odsouzenců , by byla ráda, aby rozsudek byl vykonán ještě před svým vyhlášením. A jaképak cavyky. Ty paralely jsou různá čtení, různé vyhlášky, škoda, že jich je tak málo někdy, byť to někdy nepomůže. V případě zákona o loteriích, tam bylo vidět, že poslanci dostávali naprosto jednoduché rozbory, že to je špatně ten zákon, odpovídali naprosto absurdně na ty námitky. Tam byla dokonce vůle pošlapání té logiky. Je vidět, že když se něco chce, tak ani logika neobstojí. Zarazilo mne to tvrzení, že určité funkce by se měly svěřovat odborníkům, já vím, že to Václav Žák nemyslel asi tak doslova, ale je to nebezpečné tvrzení. Je samozřejmé, že odborníci musejí stavět silnice, ale o tom, kam by měla silnice vésti, jestli spojit  tato města nebo ona, to je  rozhodnutí politické. A existuje obrovské množství věcí, kde se musí politicky rozhodnout a pak je samozřejmě na odbornících, aby rozpracovali ty základní věci, které jsou sporné s jinými, popřípadě naznačili, „vážení poslanci tak jak to chcete, to nemůže být bez změny padesáti dalších věcí“. Ale rozhodně nemůžeme svěřit vládu nad našimi životy odborníkům v tom pravém slova smyslu složení vlády. Své odpovědnosti za řízení věci se dále nemůžeme vyhýbat, nemůžeme tam dát odborníky. Pak byla ještě zmínka o tom, že se zachovaly Senáty, které mají teritoriální původ, to je pravda, ale zrovna konkrétně ten nejslavnější Senát na světě, to jest americký Senát, ten je teritoriálně volený, ale má význam naprosto politický. 

 

 

 

Václav Žák

 

Já bych chtěl reagovat několika poznámkami na Marka Bendu. On a řada jiných lidí přemýšlí o rozhodovacím procesu elitářsky: vidí, že politická reprezentace musí udělat nepříjemná rozhodnutí, jako je nepříjemné jít k zubaři a nechat si vytrhnout zub, ale musí se to nějak udělat. A chtějí pojistky, aby někdo jiný nemohl zařídit, že se zubaři vyhneme- to oni považují za škodlivé. Protože vědí, nebo si to aspoň myslí, že zub musí ven. Jenže princip demokratické hry je v tom, že se nesmí generovat nespravedlnost. Demokratická legitimita má vést k tomu, že každá část společnosti cítí, že sice má parciální zájmy, ale že její zájmy jsou reprezentované a jsou slyšet. Ne na 100 %, ale jsou slyšet. Jakmile je toto porušeno, jakmile se určitá část občanů cítí nereprezentována, dochází k revoltám. To znamená, že celé demokratické uspořádání má zajistit, aby se předešlo nakumulovaní takového potenciálu nepřátelství, který systém rozmetá. V roce 1948 tady žádná sovětská vojska už dva roky nebyla. A kdybychom tehdy měli šest Senátů, tak by to únorovému převratu nezabránilo, protože ve společnosti ten potenciál předchozí zkušeností nakumulován byl. To je klíčová věc. Jest-li toto nechápeme, tak nemůžeme navrhnout rozumný ústavní systém. To je první poznámka.

 

Druhá poznámka: nikdy jsem si nemyslel, že máme svěřit politiku místo politiků odborníkům. Já jsem říkal, že úprava pravidel v moderní společnosti je složitá, a vyžaduje odbornost. Vím, že odborníci žijí svou vlastní logikou, a politika musí umět říci: dost. Jenže zákony musejí být věcně konzistentní. Předloha zákona může mít celou řadu variant, ale ty varianty musejí být konzistentní. Politici si z nich mají vybírat. Jakmile se v rámci lidové tvořivosti zasahuje do zákonů nepromyšleně, konzistence se hroutí, a vzniká chaos. Chaos demokracii ničí.

 

 

 

 

 

 

Karel Ledvinka

 

Krátkých pár poznámek. Já jsem byl prezentátorem několika slyšení ARCHY, takže jsem se na ně pečlivě připravoval, přesto, že to je moje „parketa“. I na toto slyšení jsem se trochu připravoval, ale málo. Ale podle míry toho jak se na to kdo připravil se mi zdá, že tato debata má svoji úroveň. Já bych ale připomněl některé věci, protože pravda se má říkat vždycky. První připomínka je na dobu, kdy byl čas velké nenávisti, když se připravovala Ústava. Pak byla doba velkého boje o moc, když vznikala Ústava. Sliby, které se vzájemně dávaly a za co se vyměňovaly (aby to či ono bylo či nebylo) v Ústavě. Jako bychom najednou zapomněli. Nyní jako bychom se od toho rádi distancovali a přitom jsme u toho byli. Takže  míra odpovědnosti zda Ústava měla býti jako základní dokument, anebo neměla býti. Jestli měla býti kontinuita práva navazující na komunistickou a zlepšovat ji postupně. Nebo celý právní systém překopávat od zdola nahoru, nebo od shora dolů. To byl velký boj a já jsem říkal svoji technickou poznámku proto, aby bylo zaznamenáno co tady kdo řekl, právě  s vědomím toho, že celá řada lidí zapomíná na to, co kdy říkala. Takže,když si dnes poslechnu některé lidi jak mluví, tak najednou si vzpomínám, že to tak úplně nebylo. Když jsem se připravoval na toto téma, tak jsem si přečetl poslední jednání  v Papíerničkách a v Milovy. Pak jsem si přečetl záznam z jednání komise pro přípravu Ústavy a pak „ památné“ jednání vlády k Ústavě. Takže já přesně vím, za co si kdo kupoval, za jaký ústupek se kupovala Ústava. Co však dnes mně vůbec nejvíce zaujalo, bylo to, co řekl Václav Žák : to, že vláda Václava Klause a možná Jan Kalvoda nepřevzali  legislativce z federálu.  Já, jestli nic jiného, tak se budu na základě tohoto vyjádření budu ptát těch , kteří byli jmenováni. Protože o nic lépe nemůže býti chápána poznámka k minulosti a připomenuty chyby, kterých se kdo dopustil anebo omyly, kterých se dopustil. Já trvám na tom, že se to má říkat na rovinu. Bohužel hodně mých poznámek „ukradl“ Karel Kühnl, já si také myslím, že ta Ústava je dobrá a že nám chybí ússus. To chybí proto, že právě v té době probíhal boj o  velikou moc.  Ússus -  to je právě to, co se vůbec nedodržuje. Lhát -  znamená vítězit. Dodržovat ússus -  znamená prohrávat. A na základě toho, co řekl Karel Kühnl, (nechci ho opakovat , docela bych si přál, kdybychom se za určitý čas vrátili k tomuto tématu. Možná budou ti, kteří dnes jezdí na mítinkách a podporují své senátory, mluvit úplně jinak. Ale já chci ve své poslední poznámce mluvit o budoucnosti. Já si myslím, že klíčem k tomu je sice poznání minulosti, ale důležitější je co bude dále. A dále si myslím, že zbývá jedno jediné. Bojovat v Senátu o to, aby se prosadil tím, že bude hledat základní poslání. A to já si myslím, že je toto. Pokusit se soustředit na ty nejdůležitější zákony tohoto státu. Velké zákony, od kterých se odvozuje potom celá právní úprava. Dolní sněmovna se o to pokoušela asi 3krát. Sháněli jsme na vznik a činnost komise pro práci na tvorbě nových kodexů peníze, protože vláda nechtěla, oznamuji, vláda nechtěla práce na kodexech urychlit. Já si myslím, že Senát má ideální šanci začít odtud. Já nevím, kdo to tady řekl, že by měl mít více času. Já mu přeji, aby měl více času právě na to.

 

Petr Pithart

 

Jedna věta. Největší nezdar Senátu je, že se nenaučil zacházet s institutem, „nezabývat“. My jsme se nedokázali shodnout, co to je . Několik verzí, několik pokusů, to je ten prostor k tomu času, k tomu podstatnému, prostě jsme se nedokázali na tom dohodnout. To je největší evidentní nezdar Senátu.

 

 

Oldřich Kužílek

 

Já jsem chtěl říci, že za všechny debaty ARCHY se mně zatím tato jakoby nejvíce zamlouvá, protože to nějak jiskří a dokonce se mi teď něco děje, že se mi trošičku v něčem rozbřesklo, asi v tomto smyslu. Já jsem ze začátku, když mluvil pan předseda Pithart, tak jsem byl nějak nespokojen s těmi sudičkami. Protože za sudičky označil někoho, koho jsem věděl, že to nebyly ty sudičky. Ty sudičky tady popsala Hanka Marvanová. To byly ty sudičky jakožto postavy, které jsou opravdové, vystupují z hloubi dávnověků a skutečně něco říkají. A to, co říkal pan předseda Pithart, to byl jakýsi transvest lidí, kteří tam na poslední chvíli vběhli před sudičky, já to říkám proto, že jsem nevyužil pozvánku od 20. hod. do Orientál klubu, kde je dnes transvestická show. Mně to vlastně do toho, jak jsem tady velmi neobratně kladl otázku po tom hlubším smyslu, tak vlastně co jsme tady vydefinovali dnes za ty problémy, které nastaly s Ústavou a případně se Senátem. Spěch, boj, přetlačování, jaksi ukvapenost a takového věci. Čili, na to je přesně ta jasná odpověď, co má být ten Senát. Ta brzda. Mně se zdá, že, protože tady na začátku byly určité otazníky. Má to být brzda? Mají to být regiony? Je to úplně o něčem jiném, tak mně se zdá, to je to moje rozblesknutí, že ta debata nesmírně jasně odpovídá na tuto, řekněme otázku po tématu, od které se potom může odvodit, co se asi tak má měnit. Jestli se má měnit nějaká náhodná technická drobnost jako chyba anebo jestli ten úběžník je právě v tomto směru. Pro mne ta diskuse řekla, že to hlavní je o té brzdě a dosti mně to přesvědčilo, jsem v rozporu s panem Žákem, že změny v tomto směru jsou  ty správné. Pak se to musí ohlídat, tak jak říkal Marek, že 101 hlasů nebo 125, že to znamená jakési rozdíly ke vztahu k vládě, pak je otázka, jest-li se do toho třeba nemá zapojit prezident nějakým způsobem jako část exekutivy na to vyšší kvorum, ale to už jsou úvahy, jak do toho jíti. Ale mně to potvrdilo tu záležitost, že to nejdůležitější je ta brzda.

 

 

 

Václav Žák

 

Já řeknu jenom jednu větu. Všem, kteří chválí Ústavu, by se měli zamyslet nad tím, jak ta Ústava dokázala zajistit, když jsme chvíli měli dva premiéry když bylo třeba a neuměli jsme vyřešit první politickou krizi. A abychom vyřešili politickou krizi, přijímal se ústavní zákon. Takže, pozor pánové.

 

 

Jan Kadlec

 

Já bych velice stručně, Já tak jak chválím Ústavu,  neměli jsme tady ještě žádnou  vážnou ústavní krizi a podívejte se na východ a vidíte, že byly problémy. Takže z těch východních států si myslím, že máme dobrou Ústavu. Ale já bych se chtěl jenom velice stručně obrátit k těm, kteří tady mluvili předtím. Velice chválím pana Bendu za to, že kritizoval pana předsedu, a já budu ještě trošku tvrdší, já bych si dovolil kritizovat ho za to, že on jako předseda Senátu nedokázal dostatečně  asi zorganizovat nějak práci Senátu, tak aby dokázal přesvědčit. Tři věci, které si myslím, že byly důležité. Zkvalitňování zákonů se dařilo, ta brzda částečně, protože tady zatím žádná vážná krize nebyla, ale může se stát, že prostě přijde velká krize. Ale to že jste si nedokázali rozvrhnout tu práci tak, jako např. říkal pan Ledvinka, že jste si měli vytvořit třeba nějaké odborné komise a začít pracovat na těch zákonech nebo na těch hlavních normách, které se týkají  soukromého práva, tak to si myslím, že to je chyba vedení Senátu. Ale jinak necítím nějaký velký problém v tom, že když se s někým bavím a třeba i v těch hospodách, že bych měl problém obhajovat Senát, protože zatím jsem si ho dokázal vždy obhájit. Ale  ještě bych připomněl jednu věc. Možná, že se to změní a nebo už se to částečně mění a to tady nezaznělo, myslím si, že v těch dobách, jak to připomínala Hanka Marvanová, se udělaly nějaké chyby, ale jedna z takových chyb se stala také tak, že do toho Senátu v prvních volbách nešla první garnitura těch stran, šla tam podle mne druhá liga. Druhá liga nemyslím občany, ale druhá liga v těch stranách. Nešel tam žádný ministr, nešel tam žádný předseda nebo místopředseda strany, to si uvědomte, teď se to trošku mění a myslím si, že se to postupně právě bude měnit tím, že se tam budou prosazovat politicky nezávislí a že trošku bude vítězit ta nadstranickost. To je všechno.

 

 

Jan Syka

 

Mluvíme tady o rovnováze v moci, s tou starostí, že víme, že nerovnováha vede k zvlčení. To mají média ráda, ráda k tomu přispívají a média sama jsou také jednou z těch, mocí ať to chceme nebo nechceme, ať to máme v Ústavě nebo nemáme. Ale já teď promluvím o trpké praktické čerstvé zkušenosti z moci soudní. Já raději ani neřeknu, jestli to byl soudce nebo soudkyně, ale prostě z taláru se ozvalo: podle tohoto paragrafu ode mne rozhodnutí neuvidíte. Talár vůbec nepomyslel na svou možnost, kterou má vůči Ústavnímu soudu, tak já tedy ve vší úctě jsem se zeptal a tedy co? No, ono vyšlo už několik článků atd. Takže já volám po kvalitě zákonů, ale volám také o povědomí o kvalitě zákonů. A k obojímu může přispět brzdící funkce Senátu a dostatečná propagace jejího významu. Samozřejmě, že těch 90 % nepřesvědčíme, ale je to neustálý boj. Takže brzdící funkce Senátu.

 

 

Pavel Bratinka ukončil debatu, poděkoval za jiskřivou rozpravu a požádal Petra Pitharta o závěrečné slovo, jako zástupce Senátu.

 

Petr Pithart

 

Tak ještě jednou. Senát má mít volné ruce, ale zároveň má mít v sobě schopnost rozpoznat, které ty normy jsou opravdu důležité. Není pravda, že jsme se nepokoušeli v ten čas vytvořit, že ten institut je k dispozici. Prostě nevznikla společná vůle otevřít, toto je nedůležitá norma. Jestli je to norma, která má méně chyb než jiná, jestli to je norma technická, jestli to je novela, jestli to je zákon sám, prostě jsme to neuměli a já to jenom konstatuji, ale snažili jsme se o to. Práce na velkých normách. Samozřejmě pro mne ten základ té myšlenky Vojty Cepla není vůbec nesmyslný. Ale to by se na těch normách muselo začít pracovat. Je mi líto, není na čem. My můžeme se podílet na práci těch týmů, pakliže ty týmy skutečně pracují. Zatím nepracovaly. Uvolnit ruce znamená právě, obáváme se nemít vůbec žádný vztah k vládě. To je to, na co si asi senátoři neztěžují, protože mít nějaké kontrolní funkce k vládě znamená mít plné ruce a ještě je jí vždycky málo. Já si myslím, že tato funkce je dobrá, která Senát vyvazuje z kontrolní funkce vůči vládě, protože jí dává ten čas a prostor, který ovšem, je mi líto, jsme zdaleka neuměli využít. Senát se nazabýval asi pěti normami z takových 100, 160, 180. Prostě to kriterium jsme nenašli. Kdyby jste někdo ještě teď měli nějakou  ideu, prosím bereme všechny nápady. Vůle tady byla, ale jak to ústavodárce myslel, jsme to prostě neuměli najít. Já si myslím, že to je ta základní chyba, ke které se všech 81 senátorů musí přihlásit. Já jsem jenom první mezi rovnými, my si dáváme neobyčejně záležet na tom, aby organizační výbor nebyl žádným vůdčím tělesem, tělesem v Senátu, my jsme skutečně koordinující, organizační orgán a ty ideje, ty představy musí přicházet z politických klubů. Dokázali jsme, co jsme dokázali, není toho mnoho, my si myslíme, že si nezasloužíme takovou míru skepse, ne tady, ale myslím obecně. Ale ta debata byla velmi užitečná a já jsem Vám za ní velmi vděčný.

 

Potlesk

 

Martin Dvořák

 

Ten potlesk byl prvním dílem závěrečného aktu, který nemůžeme začít jinak, než poděkováním našim dnešním hlavním i vedlejším řečníkům, v první řadě  předsedovi Senátu, panu JUDr. Petru Pithartovi, panu JUDr. Jiřímu Vyvadilovi i Václavu Žákovi. Chtěl bych říci, že jsem měl velice příjemný pocit nejenom z toho, že úroveň našich veřejných slyšení , jak tady několikrát zaznělo, stoupá, což bude samozřejmě tím, že se to všichni učíme, my pořadatelé i Vy, kteří sem začínáte pravidelně docházet a také se nám možná daří hledat atraktivnější témata. Ale měl jsem ještě jeden příjemný pocit, že tady se sešla skupina lidí, kteří si přejí, aby prestiž Senátu stoupala. Že si většinou jsme schopni přiznat, že ta instituce, jakkoliv má mnoho problémů, je potřebná, aniž bych si dělal právo shrnout tuto debatu takto jednoduše, ale v té souvislosti si neodpustím jednu poznámku. Mám velké obavy, že připravované změny ve vedení  tohoto orgánu, k té prestiži příliš nepřispějí. To jenom na okraj. A musím říci, že doufám, že pan předseda bude odsud odcházet s pocitem, že po jeho dvouletém působení ve funkci, přece jenom ta instituce nějakou vážnost a prestiž získala a je to jistě i jeho zásluha. Považuji  za slušné to říci a že mne za to nebudete kamenovat. Potlesk. Pro dnešní večer mi dovolte, abych Vám všem účastníkům poděkoval za účast a doufám, že se tady sejdeme opět 10. prosince, případně při některém dalším veřejném slyšení, která plánujeme na příští rok a o nichž Vás budeme informovat. Děkuji a nashledanou.

 

 

 

 

 

V Praze dne 26. 1. 1999

 

Přepsala: Brettschneiderová