7. veřejné slyšení - Přerozdělování bohatství a vazba na návrh veřejných rozpočtů na rok 1999

 

Veřejné slyšení č. 7

Přerozdělování bohatství a vazba na návrh veřejných rozpočtů na rok 1999

konané dne 10. 12. 1998

 

President Martin Dvořák zahájil 7. veřejné slyšení.

 

Martin Dvořák

 

Otázka, jak vlastně rozdělovat bohatství a statky, které vytvoří určitá skupina lidí, je podle mého názoru stará jako lidstvo samo a nejspíše nemá jednoznačné řešení platné pro všechny časy a všechny vývojové etapy. Má nepochybně řadu rovin, řadu možných úhlů pohledu, od ekonomického po etický, od pragmatického po morální. Vždy znovu a znovu budou lidé vědecky i empiricky zkoumat a řešit problém, jak nastavit parametry mezi lidskou solidaritou a mezi nezbytnou potřebou motivovat každého jedince k vyššímu výkonu, jak nastavit parametry mezi tím, co má činit stát či jinak organizované společenství pro všechny své členy a jak na to získat potřebné prostředky pouze od některých z nich.

            Takové diskuse mohou vést například až k otázce, kdo má o takovém přerozdělení společně vytvořeného bohatství vlastně rozhodovat? Není poněkud paradoxní, že nejméně hlasů mají ve volbách ti nejúspěšnější a tedy největší přispěvatelé do společné pokladny (a těch prostě nemůže být velké procento)? Není naopak nerozumné, že množství hlasů ve volbách mají ti, kteří budou nejvíce žádat a jimž je také možno nejvíce naslibovat a tím jejich hlasy získat? A naopak, nebylo by smrtelně nebezpečné, pokud by o krytí potřeb těch skutečně potřebných měli rozhodovat ti, kteří sami aktuálně potřebu pomoci nepociťují?

            Takové a podobné otázky jsou skutečně otázkami k nikdy nekončící diskusi. Ale obzvlášť významnými a aktuálními se stávají v obdobích, kdy ta která společnost či stát připravuje a schvaluje svůj rozpočet na další období. Rozpočet bývá nejlegitimnějším bitevním polem pro střetávání odlišných politických názorů a koncepcí. Právě nad ním se mohou skutečně utkat zastánci a představitelé pravice a levice, právě nad ním se ukazuje, kdo skutečně uvažuje a připravuje koncepce vycházeje z principů konzervativních a kdo naopak více směřuje ke kolektivismu, stejným žaludkům a společné zodpovědnosti či nezodpovědnosti.

            Mám radost, že občanskému sdružení Archa se podařilo uspořádat toto veřejné slyšení právě v tomto termínu. Samozřejmě nikoli proto, že by nějak úzce souviselo dnešní téma s adventem (i když ani to není tak zcela nesmyslné spojení), ale proto, že se nacházíme právě v době, kdy se český Parlament blíží k rozhodnutí o rozpočtu, tedy právě o způsobu, jak v příštím roce to, co jedni vytvoří, přerozdělit ve prospěch státu a všech ostatních jeho obyvatel, kteří sami bohatství nevytvářejí, ale občany tohoto státu jsou stejně plnoprávně.

            Věřím, že naší dnešní řečníci i následná diskuse nás v hledání odpovědí skutečně obohatí a předávám jim slovo.

 

 

 

Hlavní referáty přednesou předsedové rozpočtových výborů Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v minulém volebním období pánové Tomáš Ježek a Josef Wagner a členové ARCHY pánové Karel Ledvinka a Pavel Štalmach.

 

 

p. Tomáš Ježek:

 

Děkuji za slovo. Já jsem se k dnešnímu slovu dostal tak, že jsem se domluvil s Karlem Ledvinkou, se svým starým přítelem, on mne požádal o tento referát a ponechal mi volnost, jak si vyložím toto téma. Přemýšlel jsem o tom hodně do hloubky a zjistil jsem, že to, o čem bych chtěl mluvit nebo to, co bych považoval za nutné sdělit, se týká  rozpočtu na r. 1999 dosti okrajově, protože hlavní problémy, které jsou s rozpočtem spojeny, jsou věcí strukturální povahy. Jinými slovy, problémy, které jsou s rozpočtem spojeny, jsou spojeny s rozpočtem nikoliv na rok 1999, ale vůbec s úlohou rozpočtu v ekonomice, a o nich chci mluvit. Problémy, které by bylo třeba řešit v zájmu této země, nejsou tudíž řešitelné v rámci toho, čemu já říkám rozpočtová sezóna, tzn. v době od 1. října do Mikuláše. Letos se sice rozpočtová sezóna protáhne asi o pět týdnů, normálně býval za nás rozpočet schvalován na Mikuláše, ale to není podstatné.

 

Na úvod  bych chtěl říci, že problém rozdělování a  přerozdělování, problém distributivní spravedlnosti, je typicky ústřední starostí každé levicové vlády a je to dokonce jakési poznávací znamení levicově smýšlejícího politika. Odlišujícím znakem liberálně konzervativního vidění je starost o tvorbu bohatství. Zatímco oni vidí jako ústřední problém rozdělování nebo přerozdělování, my bychom  měli vidět jako ústřední problém přeměny úspor na investice. To je srdce organizmu: přeměna úspor na investice, tvorba kapitálu. Bohatství vůbec není něčím samozřejmým, jak předpokládají typicky sociální demokraté nebo levicově smýšlející lidé, kteří berou bohatství tak, že tu  je a že hlavní problém je, jak ho rozdělovat.

 

Státní rozpočet ve svobodné společnosti plní primárně úlohu poskytování veřejných statků. V tom nevidím žádný problém, kromě toho, že musíme vždy vědět, že řadu veřejných statků je lépe schopen poskytnout nezávislý sektor, který je poskytuje pomocí soukromého financování. To je ten třetí sektor mezi veřejným a soukromým, ten, který je znakem velmi dobré svobodné společnosti. Státní rozpočet financuje veřejné statky, od služeb armády, policie, diplomacie, státní správy až po poskytování květinových záhonů v parku. A za druhé musí státní rozpočet zajistit právě formou přerozdělování , to je mimo trh, prostředky na obživu a existenci těch, kteří z různých důvodů nejsou schopni si obstarat existenční prostředky na trhu. A právě tady,v této  technické schopnosti státního rozpočtu být nástrojem přerozdělování a jít nad rámec tohoto minima, je skryta jeho schopnost podvazovat tvůrčí síly trhu.Existuje tudíž trvalé nebezpečí, že levicové vlády budou zneužívat tuto technickou schopnost státního rozpočtu být nástrojem přerozdělování. Ty, jak jsme viděli, považují přerozdělování za ústřední  problém hospodářského systému. Schopnost státního rozpočtu být nástrojem přerozdělování je ve svobodné společnosti tím potencionálním problémem, na který je třeba velmi pečlivě hledět a dbát, aby přerozdělování nepřerostlo za rámec,  který je dán  samozřejmou povinností svobodné společnosti postarat se o ty, kteří nejsou schopni se o sebe postarat sami. Zde, a to ještě stále není to, o čem bych chtěl hlavně mluvit, tím nejznámějším zneužitím jsou sociální dávky vyplácené lidem, kteří jsou schopni pracovat. Typickým produktem myšlení orientovaného na rozdělování a přerozdělování a nikoliv na tvorbo bohatství, je institut minimální mzdy. Mzda je zde pojata jako nástroj rozdělování a nikoliv jako cena , která se musí rovnat  mezní produktivitě práce. Samozřejmě, že   legislativně, administrativně lze minimální mzdu regulovat , to není velké umění, lze jí nařídit, ale nařídit mezní produktivitu práce nelze. Výsledek je, že se vyrábí lidé nezaměstnatelní  za  minimální mzdu. A ti pak musí dostávat sociální podporu. Když je sociální podpora vyšší nebo rovná mezní produktivitě práce, vzniká skupina lidí, kteří by mohli pracovat, ale nepracují, neboť stát jim v tom brání tím že zakazuje, aby mzda odpovídala produktivitě práce.  Sociální podpora v nezaměstnanosti musí být výrazně nižší, než je mezní produktivita práce, než je mzda, která se stanoví na volném trhu. Tento typ přerozdělování podvazuje produkční schopnosti ekonomiky, protože vytváří skupinu lidí, kteří by mohli pracovat, ale nepracují. Tato regulace mezd má podobné účinky jako má regulace nájemného, ale také známá regulace směnné sazby. Víte že donedávna centrální banka regulovala intervencemi směnnou sazbu české koruny a výsledkem byl hrozivý vývoj obchodní bilance.

 

 To byl stále jenom úvod, protože teď se teprve dostávám k jádru mého sdělení a tím je, že zdaleka největším ohrožením budoucí produkční schopnosti ekonomiky je problém mezigeneračního přerozdělování, problém známý jako  průběžné financování penzijního systému. Toto je největší problém české ekonomiky a toto je také hodné diskuse a pozornosti politiků a Parlamentu, vlády apod. Důvodem, proč je průběžné financování  do budoucna tak neudržitelné, jsou na první pohled  pouze problémy demografického vývoje. Jenomže to není problém jenom demografického vývoje, je to problém zásadní. Zásadnost toho problému spočívá v tom, že současný systém průběžného financování neposkytuje podněty pro úspory a pro tvorbu kapitálu. A i kdyby nebylo oněch demografických faktorů stárnutí obyvatelstva, které zkracují  horizont pádu do propasti, hlavním argumentem proti systému průběžného financování penzí zůstává  nedostatek podnětů k tvorbě kapitálu. Ústřední starostí lidí, kteří myslí liberálně konzervativně, musí být starost o tvorbu kapitálu. Hospodářský růst je to, co jedině může vyřešit problém sociálního zabezpečení a penzijního systému. Není náhodou. že  současný systém průběžného financování penzí se rozvinul po druhé světové válce v atmosféře všeobecného nadšení pro plánování, které zachvátilo celou Evropu, v nadšení pro socialismus. Dnes je problém  financování penzí jen urychlován  a dramatizován  demografickým vývojem. V roce 1990 žilo 9% lidí starších než 60 let a v roce 2003 to již bude 16 %.  Nároky na přerozdělování  při zachování tohoto systému dramaticky rostou. Již dnes činí odvody na důchody  přes 25 % a  dále porostou. Při těchto stále větších nárocích na odvody na důchody, které jsou kladeny na zaměstnané lidi, to může mít jedině důsledky na růst nezaměstnanosti. Můžeme říci, že přerozdělování plodí další přerozdělování a tudíž další oslabení motivu pracovat.  To vše vede ke klesající schopnosti  státního rozpočtu plnit tu pravou funkci, kterou je poskytování veřejných statků a  péče o ty práce skutečně neschopné.

 

 Jediným řešením je zásadní a hluboká reforma penzijního systému. Já si myslím, a ostatně i studie Světové banky, která byla nedávno publikována, nás v tom utvrzuje, že není třeba nějakých velikých revolucí v tomto směru, protože už máme  dobrý systém založen v zákoně o penzijním připojištění a v  systému, který již začal fungovat. Jde o to, udělat tam některé korekce, nebo do něho vnést některé nové prvky, aby zde vznikl pilíř, který by zajišťoval poskytování penzí na bázi akumulace úspor, tj. na bázi kapitálového financování.

 

 Dnešní systém dobrovolného penzijního připojištění o němž jsem řekl, že je dobrým základem pro přechod na budoucí povinný pilíř kapitálového financování penzijního pojištění,  musí překonat čtyři slabá místa. Znovu ale říkám, tato slabá místa jsou k překonání, jsou řešitelná a je  jenom třeba dosáhnout politické shody. Nevyžaduje to žádný politický veletoč. Jenom je třeba analyticky vědět, kam sáhnout a na co sáhnout.

 

Především dnešní penzijní fondy poskytují jen krátkodobé životní pojistky, tzn. že je možné ukončit účast a vybrat  saldo velmi brzy.Je proto třeba tomu zamezit a stanovit nějakou minimální dobu účasti, a minimální dobu, kdy je možné si říci o penzi a penalizovat  předčasné výběry a předčasné odchody tím, že se ztratí  nárok na státní příspěvek a na daňové výhody. Obecně je třeba prodloužit časový horizont našeho uvažování. Není to samozřejmě jenom technická věc, ale je to věc kulturní. Je toho hodně co všechno musíme v naší společnosti udělat a zařídit, co všechno musíme podporovat, abychom uměli myslet dále, než je horizont našich vlastních životů. Kdybychom alespoň uvažovali za horizont životů našich dětí. My křesťané víme, že ten horizont sahá mnohem dále. To byla další věc, o které by se mi chtělo mluvit, ale teď to není vhodné. Tím druhým slabým místem je, že kvůli krátkodobé orientaci penzijních fondů tyto fondy nejsou schopny poskytovat dlouhodobý kapitál. A  dlouhodobý kapitál je přesně to, co potřebuje naše ekonomika k tomu, aby začala růst, aby poskytovala bohatství a řešila i problém penzí. Tvrdím v této souvislosti, že současný hospodářský pokles a  matný hospodářský výkon je zde právě proto, že ekonomika není schopna úspěšně řešit onu základní rovnici, onu základní úlohu, která je v srdci ekonomiky, tj. transformovat úspory na investice a dopravit je do výrobní sféry, že nefunguje kapitálový trh. Banky nejsou z různých důvodů schopny, ani dokonce povolány k tomu, aby tuto úlohu řešily.

 

 Tím třetím slabým místem je neexistence povinnosti spořit minimální procento ze mzdy. Dnes se spoří asi jenom 3 %, toto je třeba zvýšit alespoň na 5 – 10 % , v Argentině je to 7,5 %. Čtvrtým slabým místem je nedostatečná nebo slabá regulace, regulace ze strany ministerstva financí. Ta je krátkozrace omezena jen na cifršpionství, tj. na to, zda  neexistují lidé, kteří pobírají dva státní příspěvky. To je strašně málo, s tím si nelze vystačit. Je třeba podporovat celkovou informační kulturu, účetní standarty, povinnost zveřejňovat informace, stanovovat,jakým způsobem se má dělat nábor, atd. Toto jsou věci, které jsou  ve světě známé a které by se daly v krátké době výrazně zlepšit.  Problémem je také sama filozofie  poskytování státních příspěvků, které jsou orientovány na ty vůbec nejnižší příjmové skupiny. Vyšší příjmové skupiny jsou zainteresovány na tom, vložit těch 500,-- Kč, což je přesně hranice k tomu, aby byl nárok na příspěvek. Tento motiv je hrozně slabý a není schopen přivodit akumulaci většího objemu kapitálu, a to je špatně.

 

Toto byl nárys cesty k tomu, aby se dnešní systém penzijního připojištění stal oním povinným pilířem, protože jedině takto se dá náš dlouhodobý problém vyřešit.  Bez tohoto řešení bude státní rozpočet každoročně stále hlouběji v těch problémech, ve kterých již dnes je. Průběžný systém bude požírat stále větší část státního rozpočtu a  v příštích  rozpočtových sezónách bude problém jeho financování stále méně řešitelný. Tento problém vyžaduje zásadní strukturální reformu, o níž jsem hovořil.

Ještě než skončím, chci se zmínit o jedné důležité věci, která s tím samozřejmě souvisí, ale  jde poněkud za rámec  vlastní diskuse o státním rozpočtu, totiž o kvalitní nabídce investičních příležitostí. Náš kapitálový trh je stále ještě nebo převážně trhem sekundárním, tj. obchodováním s již vydanými akciemi, z nichž většina pochází z onoho umělého způsobu emise pomocí kupónové privatizace. Nové emise neposkytuje. My na Komisi pro cenné papíry jsme si řekli, že  smysl naší existence a úspěch naší vlastní práce si budeme měřit tím, jak budeme moci pozorovat proud primárních emisí. To znamená, že podniky začnou masově, ne  v ojedinělém měřítku jako dnes, vydávat cenné papíry.  Jinak totiž domácí investoři,  a  už  se to začalo objevovat, začnou nakupovat cizí cenné papíry. To znamená, že budou napomáhat k růstu sice podnikům, ale podnikům, které nejsou ani na Moravě, ani v Čechách, ale v Německu, v Anglii, ve Spojených státech a jinde. Hrozí únik kapitálu. Strategickým úkolem je tudíž kultivace domácího kapitálového trhu tak, aby se odstranily všechny zábrany, které dosud existují na straně emitentů, aby se nebáli vydávat a uměli vydávat cenné papíry. Vydávání cenných papírů musí býti zjednodušeno a stát se řádnou  a silnou alternativou vůči financování přes bankovní sektor.Jde o to, aby penzijní fondy, které nasbírají peníze, mohly tyto peníze úspěšně "poslat" do českých podniků, aby  české podniky mohly růst a rozvíjely se. Toto všechno je třeba, aby  systém jako celek fungoval. Dokud penzijní fondy budou sice řádně fungovat, budou sbírat peníze, ale budou  je moci investovat pouze do cizích cenných papírů, což už dnes mohou,  mohou volně investovat   do všech papírů vydaných v zemích OECD,  bude to znamenat odliv kapitálu.  Aby  byl kruh  uzavřen a aby se efektivnost celého systému skutečně  prosadila a bylo dosaženo toho, čeho se dosáhnout má, tj. rozvoje české ekonomiky, musí být splněny také předpoklady, o nichž jsem hovořil. Děkuji.

 

 

Martin Dvořák

 

Já moc děkuji Tomáši Ježkovi, musím říci, že nezklamal, zůstal sám sebou a "jako obvykle“ se zcela vyhnul tématu. Musím upozornit, že to čemu věnoval velkou část svého vystoupení, je tématem semináře, který v těchto prostorách bude pořádat OS ARCHA s největší pravděpodobností 30. ledna 1999, pokud Vás toto téma obzvláště zajímá. Myslím si, že Tomáš Ježek si svojí přednáškou řekl o to, aby byl z jedním lektorů tohoto semináře. Přesto mu velice děkuji, protože samozřejmě ta témata spolu velmi úzce souvisí a není divu, že se uchopil právě této jeho části. Poprosil bych nyní o slovo pana Josefa Wagnera.

 

 

 

Josef Wagner

 

 

Dobrý večer dámy a pánové,

 

já bych nejdříve trochu chtěl obhájit postup Tomáše Ježka, čímž budu hájit postup svůj. Ono není příliš o čem mluvit k státnímu rozpočtu na rok 1999. Je to prostě tak. Ten rozpočet by mohla předložit (až na onen deficit) kterákoliv z předchozích vlád nebo kterákoliv myslitelná česká vláda.Rozpočet 1999 neměnil téměř nic v jednotlivých kapitolách, dokonce ani poměr, když si uděláte přehled relativních výdajů jednotlivých kapitol v tom kterém roce, porovnáte roky navzájem, zjistíte, že soc.dem. vláda nezměnila vůbec nic, že jediné co provedla, pustila rozpočet do deficitu v domnění,snad tomu i věří, že ty prostředky, které do toho deficitu pustili budou mít onen kýžený prorůstový efekt. Nebudou. Jednak se  dá dokázat číselně že nárůst investičních výdajů je daleko menší než je deficit.To nepotřebuje dalšího komentáře.Nezasáhli nikde v rozpočtu, kde by pravděpodobně, pokud by vývoj šel normálně, už byly za stabilizovaných poměrů jakékoliv vlády, tvrdě zasáhly a byli bychom někde na cestě, na které se nacházejí některé země OECD, s omezováním rozsahu rozpočtu a to je jediná cesta, která může něco pro budoucnost vyřešit. Konflikt, který předvádějí veřejnosti o deficit je směšný, je to zástupný problém, jsou to prostě hrátky na to, že ve Sněmovně je vláda i opozice. Na ničem jiném by to asi nemohli dokázat a protože největší problém  vlády s rozpočtem je neznalost, tak jim nezbylo nic jiného, než jít touto cestou, vyvolat problém deficitu, vyvolat problém, že tedy deficitní financování v tuto chvíli je to nejsprávnější, protože to zdědili ve špatném stavu atd. Ale když si vzpomenete na sociálnědemokratickou argumentaci proti rozpočtům předkládaným Klausovou vládou  nebo možná  i federální rozpočty, tak ta argumentace vlastně byla lichá, protože všechno to, co bylo předmětem kritiky a z čehož mnohé bylo určitě špatně, se opakuje. Zemanova vláda používá v tomto rozpočtu zdroje nevytvořené v letošním roce, kritizované použití prostředků z jiných státních fondů opakuje, prodává majetek a ty peníze utrácí v rozpočtu, takže všechno je jak bylo. Jenom jedno není jak bylo. Ale to bohužel musím říci nejen na adresu  dnešní vlády, ale i na  opozice, ať je to kterákoliv. Nikdo nepředkládá to, co by s rozpočtem mělo být velmi ostře, jasně a zřetelně vysloveno. Mělo by být vysloveno k čemu ten rozpočet má sloužit jako startovací instrument, kterým se hledá řešení pro budoucnost. Ani v náznacích to není možné najít ani v programovém prohlášení vlády ani v expozé ministra, ale až na výjimky a náznaky ani v replikách opozičních poslanců.  Ironií osudu oba dva aktéři nějakého televizního klání nedávno, jeden bývalý ministr financí a druhý dnešní místopředseda rozpočtového výboru , v debatě v otázce jak dále, co řešit, nebyli schopni říci nic, co by kohokoliv oslovilo. A toto já považuji za hlavní problém. Jeden z náznaků řešení vyslovil Tomáš Ježek. To co předvádí dnešní ministr práce, to je nejen špatné řešení, ale především demotivující řešení. Český občan ještě nějakou chvíli bude přežívat ve svém myšlení, ať strávil v tom minulém režimu desítky let nebo jenom pár let, nebo dokonce ze svého uvědomělého života velmi málo nebo skoro nic, tak přesto bude přežívat ono myšlení falešné solidarity, a to by bylo odstraněno, kdyby se objevilo kvalifikované řešení, které by mělo vésti k vytvoření kapitálového financování důchodů. K tomu, co říkal Tomáš Ježek, ještě dodávám jediné, tam je hlavní také to, že to vytvoří také zdroje. Zdroje, které budou muset být někam alokovány a které budou pomáhat ekonomice. Tyto souvislosti nebyly v rozpočtové debatě vůbec ani zmíněny. V mnohých předchozích rozpočtových debatách se hovořilo o možnosti omezování veřejné správy i adresně. Ani vládní varianta ani repliky opozice na toto téma nenašly ani prostor ani čas, dokonce ani ve zmínkách. Má za to, že bez takovéhoto řešení nelze český státní rozpočet vyřešit a krize se bude prohlubovat. Myslím tím rozpočtovou krizi. Existuje jediné řešení, nebo jediný směr řešení, které vytváří veliký prostor. A tím řešením je napravit i  chyby z minulých let, kdy státní správa narostla téměř dvojnásobně, ale nejde jen o tu státní správu, stát zaměstnává zhruba pětinu pracovní síly. A tam je ten zakopaný pes. Ten rozpočet měl naznačit, že ta vláda, ta Sněmovna nyní tyto věci vnímá a svůj  rezolutní postup alespoň naznačuje  prvními úsporými kroky. Učinit to v jednom roce je samozřejmě velmi obtížné, protože rušení administrativy má své náklady a samozřejmě nejde rušit bez hlavy, je třeba vytvořit prostor, v němž se bezpečně zajistí funkčnost příslušných veřejných institucí a patřičný časový odstup, který by umožnil vyšší míru objektivity.Nicméně jsme si zcela jist, že každá jiná představitelná vláda v této Sněmovně vytvořená by takové řešení byla našla. Nyní bych si dovolil několik poznámek, které se Vám možná nebudou líbit. Nevím z jakého důvodu jsem byl zrovna já pozván, ale jestli jsem měl tady  jako proti pól Tomáše hrát jakou si roli levicové politiky, ten problém je třeba vidět jinak. I Sociální demokracie evropská zná strany typu někdejší  Saragatovy italské sociální demokracie a tamtéž  i  Nenniho socialisty. To je jen o tom, co si pan Zeman vybere jako svůj vzor a k čemu spěje. A tragedie je v tom, že si spíše vybírá to, co ho tlačí někam úplně jinam, než je obecní proud dnešní  evropské Sociální demokracie. Když vezmete první hospodářské  kroky Blairovy vlády , je nemyslitelné, že by podobné kroky dělala dnešní česká vláda.Například  školné,by jistě nemohlo být podobným způsobem řešeno touto českou   Sociální demokracií. Takže i ta levicová politika je o něčem jiném. Já bych si dovolil několik poznámek čistě teoreticky, aby bylo jasné, v čem ten konflikt byl zbytečný(jako ekonomický konflikt teoretický) a v čem pouze maskoval jakési nezbytně nutné politické hrátky, aby na jedné i na druhé straně chudák volič se mohl zorientovat a mohl si vybrat rozdíl. V mnoha věcech ty rozdíly neměly být až tak veliké a i ona míra přerozdělování není zbožným přáním levicových vlád, ale je otázkou reality, ke které může ta či ona vláda v konkrétní situaci dospět. A pokud jste vnímali onen konflikt, který jsem měl  před rozpočtem na rok 1997, tak ten konflikt byl o neinformovanosti. o neznalosti. Ten konflikt byl přesně o tom, co se prokázalo ve chvíli, kdy s Klausovou pomocí vešel Zeman hlavním vchodem do Strakovky. V tu chvíli se ukázalo, že  neznají  konkrétní situaci země, že  ve věcech rozpočtu se učí  za pochodu a že je to strašlivá ztráta času. Že vlastně odkládají řešení problému jen proto, že je nebyli ochotni vnímat včas.Nyní  o tom hovořím prvně veřejně.V  r.1996 jsem si  položil otázku, když  Klaus, po té co jsem sdělil v prvním čtení, že mu podpořím rozpočet, odpověděl, že to vítá, ale nemůže přijmout žádnou kritiku, v tu chvíli jsem si říkal - mám vystoupit a říci - ten rozpočet nepodpořím, protože pan Klaus není ochoten vnímat ani své vlastní chyby ani situaci země a hraje pořád onu agitku, kterou hrají oba protagonisté tzv.české pravice a levice  doposud. Ale pro situaci země bylo tehdy potřeba, aby ten rozpočet byl, protože ta krize by byla dříve a byla by vyvolala možná daleko horší politické problémy. Takže o tom to bylo tehdy.Všechny ty hrátky, kterých se  bohužel i mnozí z Vás účastnili a jejichž dozvuky jsou v tom, že tady kladete onu otázku pravicová - levicová, to není pravicová - levicová, tj. buď moudrá nebo hloupá politika. A v politice se nerado používá těchto termínů, protože si každý velmi rozmyslí použít toho prostého označení, které zcela samozřejmě padne po skončení oficiální debaty i u tohoto stolu  v každé české hospodě. Ale to se jaksi nehodí, musí se zachovat dekorum, tak se používají nálepky místo toho, aby se řeklo jasně a zřetelně, ten pán neví o čem mluví. Ale to jaksi se nehodí, byť jakkoliv  bojovně naladěný poslanec, aby tímto způsobem oslovil třeba dnešního pana ministra financí. To je jedna věc. A druhá věc je teoreticky. Já když budu argumentovat tvrzením pravicového autora, tak to připadá Vám asi divné, ale budu Vám citovat něco, co vy byste si třeba nevybrali."Společnost nemůže mít ani čistě direktivní, ani čistě tržní hospodářství. Ať už jako ideál nebo v praxi." A tento konflikt je potřeba si uvědomit. V jednom se asi shodneme okamžitě, že míra té direkce musí být co nejmenší. Problém bude v tom, co kdo z nás bude považovat za to nejmenší. Ale to není kardinální otázka. Tou je nedostatek rozpočtových zdrojů a potřeba omezení rozpočtových výdajů na minimum. Ale to pak je filosofický přístup k té věci, a prakticky jestli budeme schopni někdy vytvořit v této zemi většinu, která přistoupí na to, aby ten postup byl podobný jako je onen program snižování veřejných výdajů doporučovaný OECD.Program, který předpokládá automaticky, že řadu věcí, které až doposud historicky v tradicích vykonávaly státy, prostě bude vykonávat někdo jiný ať korporace nebo zcela privátní sektor. A převodem těchto věcí (příklad, který mně napadá - Obchodní rejstřík, nic nebrání, aby ho vedly komory), to odlehčí samozřejmě státní výdaje a co není zanedbatelné, lze přímo předpokládat, že každý jiný, kdo to bude vykonávat, bude to zajisté vykonávat k větší spokojenosti zainteresovaných než to dnes vykonává stát. Možná, že Vy jste měli pocit, že budu mluvit o tom, nebo bych měl hájit, onu redistribuční funkci státních financí a jaksi pokus  vlády tu redistribuční funkci alespoň  v dalších letech zvyšovat. Já se domnívám, že pokud jste to tak předpokládali, že jste se mýlili, že to hájit nebudu a že ty redistribuční funkce se musí nutně omezit, ne z důvodu že Vy si to přejete nebo je to představa  filosofických základů konzervativců, ale z důvodu, že fungování společnosti je naprosto nemožné a že to vede k rozpočtové krizi, pokud někdo tento trend nastolí. Prostě realita, zkouška praxí tu věc vyřeší sama. Rozpočty minulé měly zhruba polovinu mandatorních výdajů. Ať pojistné, dluhová služba, zákonné závazky státu. Naprosto nic se nezměnilo v tomto rozpočtu, jen čísla budou vycházet příznivěji, když to budeme počítat z výdajů a ne z příjmů, protože mají deficit. Ale fakt samotný vede k prohlubování rozpočtové krize. Trvale, po mnoho let, logikou samozřejmé nezbytnosti toho vývoje při odstraňování komunistické nivelizace se zvyšovaly výdaje na mzdy státních zaměstnanců a  v důsledku toho k nepříznivému rozpočtovému dopadu. Relativně i absolutně se snižovaly výdaje na  investice a věcné neinvestiční výdaje. A docházelo to k stavu, tady po mé levici dva bývalí ministři by mohli vykládat o problémech v jejich resortu, kteří, jako každý jiní, tím byli postiženi, ale resort spravedlnosti strašlivým způsobem. To je do jisté míry zákonitý důsledek těch popřevratových let a do jisté míry neschopnost ekonomiky vytvořit dostatečné zdroje a neschopnost reagovat na tuto situaci a včas snižovat státní výdaje, to dovedlo do krizového jevu. Ten krizový jev se bude prohlubovat u každé vlády, která bude považovat redistribuci za svůj úkol. V ten moment se dostane do neřešitelné situace a pak už je jenom otázkou, kdy paradoxně bude na ulici stát proti socialistické vládě jistá část veřejnosti, která by jí vždy měla být oporou. Ale pokud si tento fakt ta vláda neuvědomí a nezačne dělat tedy podobnou politiku jako dělají Angličané, tak skončí. Může obelhávat voliče, může dělat agitku, ale nemůže obelhávat realitu. Tam ta agitka skončí. Můj pocit po přečtení rozpravy k oběma předloženým návrhům k rozpočtu k prvnímu i druhému, z vystoupení velké většiny poslanců i vládních činitelů je velmi špatný. Byla to jedna z nejslabších rozpočtových debat ,věcně neřešila žádné problémy, které by před zemí stály, které s rozpočtem souvisí, řešila pouze mocenské poměry otočené do fiktivního sporu o deficit. To je bohužel špatná situace. Já osobně se domnívám, že přes všechnu  bídu  rozpočtové situace bylo možné najít řešení, aby ten rozpočet nemusel být až tak hodně deficitní. Ale nebyla vůle ho hledat a bylo pro všechny jednoduší přijmout jaksi konstatování „oni jsou takoví, že přišli s deficitem, to se očekávalo“. Domnívám se, že se to nemělo vzít, protože každé vládě, která přijde po této vládě deficitu a kdyby i ona vydržela, i pro ni to bude vytvářet mnoho neřešitelných problémů. A ještě několik poznámek k daním. S kolegou Ježkem jsme někdy v r. 1995 velice vážně uvažovali o řešení spotřebních daní a nechala se udělat studie, kde je ona mez, ta mezní hranice kde se smí a kde se nesmí. Ty návrhy, které byly nyní předloženy, kdyby si tu studii přečetli, jsou daleko za ní. Ale tam sedí lidé, kteří tu studii mají nebo měli k dispozici. Ale hlavně tam sedí lidé, kteří by měli myslet. Něco podobného udělali Rakušané před nějakou dobou a okolní země měly úplně jiné daňové parametry, úplně jiné ceny v té oblasti, a tak malá země je prostě tomu tlaku nelegálních přesunů zboží vždy více vystavena, totéž by čekalo nás, kdyby takovéto opatření provedli. To co měli udělat a neudělali, a co se nepovedlo mnohokráte nám, ač jsme ty pokusy učinili, snížit rychle, dokud Evropa ještě nenastaví parametry, které nebude možné nevnímat, daň z příjmu právnických osob a ziskové daně vůbec. Prostě dát ekonomice impuls a kdyby ten deficit vznikl tak proto, že bude ten výpadek předpokládaný - výpadek příjmů v rozpočtu z této příčiny, tak ať ten deficit přesně o tu částku, kde se budou dohadovat kolik to udělá ten pokles, ať tam je. Maďaři to udělali a již v prvním roce pokles neměli. Ekonomika umí reagovat velmi rychle. Z těchto důvodů by ten deficit byl rozumný. To je první krok, který by měli udělat v daňové oblasti a daleko radikálnější krok než udělali v odpisech. Oni se vůbec bojí dělat radikální kroky, nemají odvahu k řešením a proto i to řešení s odpisy je daleko slabší než se vždy chtělo ze sociálnědemokratických parlamentních  lavic po Klausových vládách. Takže, aby bylo zřejmé kudy by to jít mohlo. Samozřejmě nějaká část toho deficitu byla odepsatelná již rušením některých státních činností a převodem jinam v tomto roce a omezováním výdajů do sfér, které jsou černou dírou. Je to jednak zdravotnictví, jednak školství. Zhruba 1/2 miliónů lidí je v těch resortech a otázka zní, kolik jich tam má být. Onu nepříjemnou pravdu nemůže říci předseda vlády, který omílal nekonečně před volbami, že nejdůležitější dům ve městě není banka ale škola. Ale i tento předseda vlády by si měl umět spočítat, kolik má těch, kteří by měli studovat nebo mohou studovat a kolik jich bylo kdysi a na jakou dimenzi je k dispozici kapacita  škol. A o zdravotnictví, to bych si dovolil trochu kritizovat minulé postupy těch vlád, tam také nebyla odvaha prostě říci, že některé věci se musí rozhodnout radikálně, to jsou velké celky a v těch malých otevřít konkurenční prostředí a přežije ten, kdo ty pacienty mít bude. Ale že i tady existuje jakýsi nadstav a že se to nějakým způsobem musí řešit a že se to nemůže řešit na vrub pojistného a rozpočtu, o tom není pochyb. Ale tu pravdu říci natvrdo, to si politik, který má být vystaven volebnímu boji  nedovolí říci, ale měla by vzniknout za takovéto krizové rozpočtové situace jakási dohoda uvnitř opozice i koalice,o to lépe, když se to dnes těžko rozlišuje a měly by se nějak domluvit, jak problémy řešit, protože jejich odkládání, ať příští volby vyhraje kdokoliv, zabrání normálnímu fungování země. To, co oni dělají všichni, co dělaly předchozí vlády a co dělá tato, je podléhání lobystickým tlakům a neřešení věci. A pokud onen sektor, zaměstnávající téměř 1/2 milionu lidí, nebo ony sektory nebudou řešeny, jsou to tak velké výdaje, že nebude možné stabilizovat hospodaření veřejných rozpočtů. Pak se bude přistupovat k té druhé stránce věci, která by měla být organickou součástí řešení, tj. omezování toho na co rozpočet má, tedy omezování rozsahu nárokovaných služeb zdravotnických aj. Tam by k nějakým omezením dojít mělo, ale pokud nedojde na obou dvou stranách, tak to skončí tím, že to bude třeba socialistická vláda, která svým voličům vezme to, co jim slibovala v daleko větší míře než by to vzala rozumná pravicová vláda.Takže to jsou všechno rizika v předkládání rozpočtu bez pohledu do budoucna. My jsme kdysi s bývalým ministrem financí Ivanem Kočárníkem hovořili na téma, že by byl nejvyšší čas začít s dlouhodobým státním rozpočtováním (alespoň tříletým) s úvahami, kam ty investice směřovat, aby se zbytečně nevyhazovaly peníze na projekty, které nebudou nikdy uskutečněny a aby se dlouho dopředu daly připravovat jakési změny v tom  fungování rozpočtu, bohužel se to tehdy  nepovedlo.  Kdyby se to bylo podařilo, tak jakási filozofie omezování státních výdajů mohla být uzákoněna jakýmsi tří až pětiletým cyklem a tam byla šance dlouho dopředu ty problémy řešit. Snad by bylo dobré, abych skončil něčím, co je trošku veselejší. Já bych Vám citoval G.B.Showa "Nechybělo vskutku ani rozumu, ani počestnosti, chyběla základní znalosti věcí.".

Děkuji Vám za pozornost.

 

 

 

 

Karel Ledvinka:

 

 

Vážené kolegyně, vážení kolegové

 

                dovolte mi, abych se s Vámi podělil o můj pohled na současnou českou ekonomii, na vazbu přerozdělování a na rozpočet pro rok 1999. Jde více o politickou úvahu ( u mně neobvyklé, že).

 

            V poslední době roste v České republice rychleji, než se očekávalo, sociální napětí.

 

            V poslední době je nižší výkonnost České republiky, než se očekávalo.

            V poslední době se stále častěji mluví o hrozící celosvětové ekonomické krizi.

            Pak Vám řeknu úplně něco nového: v poslední době už prý není v naší společnosti „blbá nálada“. Je prý nahrazena novým stavem společnosti:“zděšení a marnost“. Myslím si, že to zase tak špatné není, protože se kde kdo zajímá a ptá se: Proč?

 

            Ve své úvaze se chci snažit hledat odpověď.

 

            Možná, že je to tím, že jsme stále v období projednávání veřejných rozpočtů na příští rok - tedy v době, kdy se zásadně přerozděluje a kdy se prověřují a také potvrzují či nepotvrzují výsledky voleb do zastupitelských orgánů, především do Poslanecké sněmovny Parlamentu.

 

            Možná, že je to tím, že prožíváme neobvyklý volební rok. Volby skončily pro občany, kteří mají pravolevé vidění šokem. Vznikly všemožné koalice a pro každou z nich se překvapivě našlo jiné zdůvodnění. Alespoň namátkou: na olomoucké radnici je ODS s KSČM v opozici, opodál odtud je na radnici zastoupena ODA, kterážto strana v příslušném městě vůbec neexistuje. V Liberci starosta z ODS říká, že účast ČSSD v koalici by byla programově zavádějící. V Hradci Králové skončila jako druhá pravicová strana Volba pro město, vítězná ODS dala ale přednost spolupráci s ČSSD, lidovci a komunisty, prý ze zásadních programových rozdílů. V Praze a v Plzni uzavřely koalici ODS a ČSSD, písemně byly uzavřeny dohody o vytvoření stabilního politického prostředí. Komunální volby neskončily pouze vítězstvím nezávislých kandidátů, ale také popřením stranické logiky i ve velkých městech. Může-li se domluvit každý s každým znamená, že osobní vztahy jsou důležitější než stranické ideologie. Toto zjištění není nic překvapujícího. Vždyť smlouva ČSSD s ODS po volbách do sněmovny je obrazem toho, s kým se který předseda je schopen dohodnout a který předseda jiné politické strany je schopen mu naslouchat a případně mu vyjít vstříc.

 

            Podle mně jde o zmatení pojmů. Jsem zvědav, komu se budou politické strany za čtyři roky zodpovídat za splnění či nesplnění svých předvolebních slibů. Samozřejmě, že nikomu! Za prvé - skoro žádná politická strana nepředložila ucelený program. Za druhé - všechny sliby  se sesypaly po volbách do jedné“ táborské kádě“. Proč? Možná proto, aby nebylo „co“ kontrolovat. Ale možná to je obyčejná daň za vytvoření stabilního politického prostředí.

 

            A protože ekonomika, potvora jedna, má stabilitu ráda, tak si kladu otázku, zda to chytří politici nakonec neudělali právě kvůli ní. Anebo, že by to byla opět nějaká „geniální třetí cesta“?

 

            Možná, že je to proto, že vláda ČSSD předložila schodkový rozpočet. Ale copak je to něco nového? S myšlenkou, že hlavním zdrojem krize, respektive pomalého ekonomického růstu, je nedostatečná poptávka, přišel v ucelené podobě jako první anglický ekonom John Maynard Keynes. On opravdu reagoval na tehdejší hospodářskou krizi a na základě rozboru jejího průběhu učinil závěr, že rychlejšímu ekonomickému růstu brání nízká poptávka. Tuto poptávku navrhoval zvýšit rozsáhlými státními zakázkami soukromému sektoru, které by pozvedly jeho ochablou aktivitu. Financování těchto zakázek při poklesu daňových příjmů (vždyť byl ekonomický pokles) a z toho vyplývajících rostoucích rozpočtových schodků, nelze jinak zajistit než rozsáhlými státními půjčkami. Vládní ekonomové mnoha zemí byli dlouho přesvědčení, že vhodně zvolenými poměry různých regulačních taktik jsou schopni řídit ekonomiku. Byl urychlován růst státních výdajů a postupně se také zvětšovalo daňové zatížení. Vysoké daňové zatížení však po čase vyvolalo krizi soukromých investic a následovalo zastavení ekonomického růstu. Ekonomové a později i politici si uvědomili, že v tomto systému je zabudováno nebezpečí inflace a z toho vyplývající občanská nespokojenost. A nekonečná zadluženost státu. Představitelé Evropského společenství, právě s plným vědomím těchto nebezpečí, na známém summitu v Maastrichtu vyslovili souhlas s omezením rozpočtových deficitů.

 

            Zároveň je třeba přiznat, že v něčem mají keynesiání pravdu - rozpočtový deficit pomáhá udržovat poptávku v období recese. Růst veřejných půjček velmi pravděpodobně stimuluje růst soukromých úspor, neboť lidé více šetří v očekávání růstu daní. Ale co to udělá s jejich úsporami v budoucnu díky zvýšené míře inflace, se jaksi zapomíná.

 

            Zkrátka a dobře - rozpočtový deficit, ať už má jakýkoliv vliv na ekonomiku, znamená: zajištění veřejných služeb pro dnešní daňové poplatníky na účet poplatníků zítřejších.

 

            Opět se vracím k řečnické otázce - proč?

 

Jistě je to také tím, že minulé koaliční vlády svým bezbřehým populizmem, hlavně v letech 1994 - 1996 vyvolaly u lidí nadměrná očekávání, která se nenaplnila, ani naplnit nemohla a pro jejíž naplnění také samy málo udělaly.

 

            Česká ekonomika totiž zaznamenala v letech 1993 - 1995 zrychlující se hospodářský růst. Toto vysoké tempo mělo ale vážný problém - bylo dlouhodobě neudržitelné. Protože růst byl tažen vysokými tempy růstu mezd a konečné spotřeby, převyšujícími tempo růstu produkce. Rychlý růst domácí poptávky byl velmi málo uspokojován růstem domácí produkce, naopak stále větší část byla uspokojována dovozem. Výsledkem byl zvětšující se schodek obchodní bilance. Podniky nebyly schopny konkurovat zahraničním podnikům a docházelo k zastavení růstu domácí produkce. Tato prohlubující se nerovnováha si logicky vyžadovala makroekonomické restrikce.

 

            Místo toho se výrazně zpomalily reformy.

 

            Tím se vytvořil zvláštní stav, umožňující rozdělení moci mezi centralistickým státem a konglomerátem velkých finančních a průmyslových korporací. Tento konglomerát, o němž nikdo neví, kdo ho vlastní, však kontroluje významnou část českého hospodářství. Tyto korporace vesměs nemají příliš velký zájem na restrukturalizaci podniků, na nalezení konkrétního vlastníka, ani na dlouhodobém zvyšování aktiv „svých“ firem. Navíc jsou tak či onak spojeny se státem. Stát je těmto podnikům připraven buď z obav se sociálních důsledků jejich případných problémů, nebo z logického politického propojení mezi nimi a určitou částí politické reprezentace provádět různá zvýhodňování.

 

            Pak jsou zde podniky jakési druhé kategorie - zcela soukromé, menší a střední firmy, kterým, stručně řečeno, nikdo nic neodpustí. Tyto firmy jsou zatěžovány vysokými daněmi, a navíc daňové dluhy, vznikající u podniků první kategorie, jsou hrazeny i ze zisků firem druhé kategorie. Přesto tyto podniky jsou lepší. Proč? Protože mají jasnou vlastnickou odpovědnost se všemi důsledky. V českém hospodářství tak panují nerovné podmínky, v nichž platí, že schopnost vůbec neznamená úspěch a neschopnost neúspěch. O vymáhání práva ani nemluvě.

 

            Navíc díky tomu mohly mzdy růst výrazněji než produktivita. protože ekonomická racionalita existuje především na úrovni jednotlivců. Ta vede u zaměstnanců k logickým požadavkům na vyšší mzdy. Pokud by se vedení podniků první kategorie chovalo také racionálně, mnoho lidí by za mzdu, kterou požadují, vůbec nezaměstnávalo. Problém je tedy v tom, že vedení těchto podniků k tomu není výrazněji motivováno. Protože není za neúspěch či neefektivnost podniků dostatečně penalizováno. U soukromých vlastníků je penalizace naopak jednoznačná - nezájem zákazníků, potíže a možný krach. A opět jsme u stejného problému. Nedostatečně jasná vlastnická struktura, zastavená privatizace, třetí cesta.

 

            Zastavení reforem se promítlo samozřejmě i do bankovnictví i do kapitálového trhu. Proto se nevytvořilo prostředí z hlediska usazování strategických a většinových vlastníků, kteří upřednostňují střednědobý a dlouhodobý zájem v podnicích. A navíc chyběla jasná politika regulací. Stát, který je majoritním vlastníkem v celé řadě podniků, je negativním vzorem slušných pravidel. Jsou to právě státní a polostátní instituce, které si osvojují z titulu jakéhosi „obecného blaha pro všechny“ prazvláštní výhody. Do této kategorie patří samozřejmě i neřešené problémy v důchodovém pojištění. Jistě si mnozí z Vás vzpomenou na písemný slib předsedy jedné koaliční strany zajistit přechod systému na fondový k 31. 12. 1997.(Ještě ho mám schovaný, jak pravil Čochtan). To je nejen největší ekonomické selhání státu, ale navíc se tím ve společnosti prohlubuje úpadek právního vědomí.

 

            Díky Bohu se politika vlády začátkem roku 1997 probudila ze svého spánku na falešných vavřínech. Bylo totiž nutné rychle zklidnit zjitřenou atmosféru společnosti, bylo třeba přerušit bludný kruh, kdy ekonomické problémy plodily jak na běžícím pásu politickou nestabilitu i neklid ve veřejném mínění, a kdy tato nestabilita i neklid plodila další a o to větší ekonomické problémy. Tehdejší politická vládní reprezentace se shodla na šíře koncipovaném stabilizačním programu, který měl přispět především k obnovení makroekonomické rovnováhy, stability měny a konečně i vytvoření základních předpokladů pro obnovení rovnovážného růstu ekonomiky. Konečně šlo o výraznou změnu politiky, po které jsme mnozí z nás dlouho volali.

 

            Obával jsem se, že ani tento písemný závazek bohužel neznamená, že bude vůle jej naplňovat. Obával jsem se, aby politické strany opět nepodlehly pokušení opustit tehdy tolik potřebnou politiku pravdy. Opět se ozývaly hlasy o odložení nutných reformních kroků. Opět se ozývaly hlasy, že náklady těchto reformních kroků jsou zbytečně vysoké. Již tehdy jsem si kladl otázku, jak silné signály z ekonomiky k politikům budou muset ještě zaznít a jak hluboké problémy politiky přesvědčí o nutnosti této zásadní politické změny. Mé obavy byly oprávněné.

 

            Vládní koalice a ODS především, však nebyla schopna tyto problémy přiznat. A proto je nechtěla ani řešit. Nastala krize důvěry společnosti v politiku a hlavně v politiky, kteří se odmítli poučit z minulých chyb a uštědřenou lekci z měnových turbulencí nevzaly vážně. Důvěra v jejich schopnost makroekonomického řízení z výhledem do delšího horizontu byla otřesena. Nastala krize politická, krize důvěry společnosti v politiku. Rozpadla se vládní koalice, následně vláda.- Politicky (tedy většinově) se rozhodlo o předčasných parlamentních volbách. Byla ustanovena provizorní vláda.

 

            A co na to ekonomika? Začala nabírat „druhý“ dech. Příznivě se totiž projevovala narychlo a správně přijatá opatření, začal působit blahodárně stabilizační program. Výsledky především soukromých podniků naznačovaly, že v té době se přece jenom urychluje dokončování strukturálních a institucionálních změn. Zatímco v roce 1995 díky popsanému problému bylo možno tehdy očekávat následné zpomalení hospodářského růstu, ukázalo se, že řešením problému r. 1997 může logicky dojít k růstu. V jarních měsících r. 1998 byly již faktory, přispívající k nastartování růstu jiné než v letech 1993 - 1995. Zdálo se, že tentokrát nebude hospodářská aktivita bržděna prohlubující se nerovnováhou a že tudíž nebude potřeba další makroekonomická restrikce, ba naopak. A to především měnové.

 

            V té chvíli se ukázalo, že česká ekonomika by mohla mít novou šanci. Existovala však samozřejmě rizika, že se poměrně příznivý vývoj neuskuteční. V ekonomice jsou rizika známá a je možné se proti nim bránit. Především by to mohlo být předčasné uvolnění fiskální restrikce, předčasné opuštění mzdové zdrženlivosti, snaha stimulovat růst uměle pomocí domácí poptávky fiskální expanzí a nižšími úrokovými sazbami, místo tlaku na zvyšování konkurenceschopnosti. Pak to mohou být globální ekonomické problémy. I na tyto problémy je léčba - ekonomická integrace a spolupráce. Pak je však jedno riziko, na které ekonomika lék nezná - případná politická nestabilita.

 

            Nastaly časy pré a post volební a česká pravice ztratila šanci. Ztráta šance - to jsou především hrubé chyby české pravice. Svalovat vinu na něco, nebo někoho jiného je prostě zbabělost. Čím za tyto chyby platíme? Předčasnými volbami, táborskou kádí předvolebních slibů, opoziční stabilizační smlouvou, vznikem různých a prazvláštních koalic a také návrhem veřejných rozpočtů pro rok 1999.

 

            Pro daňového poplatníka to není dobrý rozpočet. Protože prostřednictvím státní kasy protéká nepříjemně vysoké procento jeho příjmů.

 

            Z pohledu vyrovnanosti jde o rozpočet stejně špatný jako ty minulé - neboť ani minulé vlády na vyrovnanost veřejných rozpočtů také moc nedbaly. O jejich výši raději pomlčím. Možná že to bylo proto, že transformace, či její pozastavení, měla větší náklady než se očekávalo.

 

            Použití 4/5 výdajů je určeno navíc zákony - říká se jim výdaje mandatorní (já je pro sebe nazývám, vzhledem k její výši, protitransformační). A tak se vlastně zdá skoro jedno, kdo rozpočet sestavuje. Zda pravice či levice, nebo domácí pes Dingo. Rozpočet je proti minulosti ale horší v tom, že říká nově ANO rozsáhlým vládním zakázkám (tedy politickým výběrem), ještě vyšším mandatorním výdajům (tedy demotivuje) a zvyšování mezd bez nárůstu produktivity (tedy vytváří dále rozdíly mezi lidmi, skupinami, firmami, zkrátka všemi).

 

            Sečteno a podtrženo -  jde o rozpočet státu, kterému se líbí přerozdělování.

 

            Co na to ekonomika?

 

            Nezbývá ji, než doufat že politici se poučí z nedávných chyb. Doufat, že některá vyjádření i praktické kroky politiků v letošním roce jsou pouze doznívajícím bojem o voličské hlasy a ne opravdu míněnými návrhy. Ekonomika nebere naštěstí vážně natřásání parádního peří volebních lídrů ani populistické předvolební sliby. Ekonomice dále nezbývá než doufat, že politici budou schopni více naslouchat signálům, které jim ekonomika vysílá. A to především mikrosféra.

 

            Přes všechna negativní hodnocení posledního období má podle mého názoru a také podle toho, co jsem zde popisoval česká ekonomika šanci na budoucí úspěch. Ale pouze za jednoho předpokladu: že politici, ať jsou v jakékoliv pozici či jakékoliv opozici, nebudou hledat další „geniální třetí cestu“.

 

             Děkuji Vám.

 

 

 

 

 

 

 

Pavel Štalmach

 

Dámy a pánové!

 

Mně zbyla trochu nevděčná úloha vystoupit jako čtvrtý po třech poměrně brilantních řečnících a pokusit se říci něco  jiného, než řekli oni, a  to vůbec není snadný úkol, nicméně se o to pokusím.

Otázka přerozdělování bohatství je otázka, která je velmi složitá a má několik dimenzí.Minulé veřejné slyšení bylo věnováno jedné z těch dimenzí, což je dimenze etická, morální, případně politická. Předpokládám, že příští rok se uskuteční konference, která by se měla zabývat další dimenzí přerozdělování bohatství a to je globální dimenzí, to znamená zabývat se otázkami jak vypadá přerozdělování  v globálním měřítku a zároveň také vlivem globálních podmínek na přerozdělování v národním měřítku. Mezi těmito dvěma pohledy stojí ten pohled, na který je zaměřeno dnešní veřejné slyšení. To znamená přerozdělování v rámci národní státní jednotky.

Pokud se na takovéto přerozdělování podívám a pokusím se do toho vnésti nějakou strukturu, pak já si myslím, že je to diskuse o dvou otázkách. Za prvé je to samozřejmě otázka  přerozdělování veřejných prostředcích, to znamená diskuse o tom, jak má vypadat veřejný rozpočet a o všech souvisejících otázkách. Ale je tady samozřejmě ještě druhá otázka, která se týká přerozdělování a to je samozřejmě otázka přerozdělování soukromých finančních  prostředků. To je otázka, o které tady bylo hovořeno Tomášem Ježkem, je to otázka úspor, jejich  transformace do investic a z investic zpátky do úspor.Dovolte mi, abych se zkusil k oběma těmto otázkám vyjádřit.

Pokud se mám podívat na otázku veřejných rozpočtů, tak já si myslím, že problém sestavování  a  hospodaření  v rámci  veřejných rozpočtů v současné době v České republice má dva zásadní problémy. Ten jeden bych nazval technologický a ten druhý bych nazval styl politického myšlení vůči veřejným rozpočtům. Pokud se podívám na tu otázku technologickou, tak to je otázka, která se zabývá tím, jak jsou vlastně vytvářeny veřejné rozpočty, jak jsou strukturovány a já jsem si sestavil takových šest bodů, které myslím popisují hlavní  problémy technologie, jakou jsou dnes veřejné rozpočty v České republice připravovány.

První problém technologie  veřejných  rozpočtů  je  ten, který tady zmínil již pan Wagner a to je, že rozpočtování se provádí krátkodobě, to znamená, že nemá kapitálový charakter, nepoužívá se něco, čemu se běžně ve vyspělých zemích říká capital  budgeting a proto věci, které jsou v tom rozpočtu obsaženy, jsou pouze časové řezy určitými procesy, ale nikdy v žádném rozpočtu nenajdete ten proces tak,  aby byl viditelný celý. To pak  často vede k tomu, že kdyby se totiž ukázal ten proces celý, ukázala by  nesmyslnost některých investic, které jsou dnes vynakládány.

Druhý problém technologie veřejných  rozpočtů  je v tom, že bohužel do dnešní doby se nepodařilo najít žádného hrdinu v České republice, který by vysvětlil státním úředníkům, že by se mohlo zvolit při rozpočtování i jiné metody než je indexování. Oblíbená to metoda v České republice. To vedlo k tomu, že když se podíváte na vývoj např. veřejných výdajů, tak samozřejmě zjistíte že rostou, protože byly indexovány někdy méně, někdy více, ale byly indexovány. Jak paradoxní, jak směšné je potom naše povídání o snižující se úloze státu v České republice.

Třetí technologický problém veřejných  rozpočtů  je samozřejmě o tom, že bohužel za dobu posledních několika let nám opravdu významně narostly mandantorní výdaje. To je možná spojeno s tím, politici možná zvolili trochu jednodušší cestu a řekli si, že svůj politický úspěch založí na těch mandantorních výdajích a nikoliv na nemandantorních výdajích,které jsou pro další rozvoj ekonomiky samozřejmě daleko důležitější.

Čtvrtá technologická zvláštnost českých veřejných  rozpočtů je proklamativní  prorůstový charakter rozpočtů. U všech rozpočtů jsme se vždy  dozvěděli, že ty rozpočty jsou prorůstové, hovořilo se tam o různých multiplikačních efektech.  Jeden ilustrativní  příklad  : v posledním návrhu rozpočtu na  rok  1999  se hovoří o tom, že bude prorůstový a bude se investovat do dopravy a do stavebnictví. Nic proti tomu. Já jsem si z toho vysoudil, že to je asi obecnější proces a někdo se mi pokouší sdělit, že chce zřejmě  podporovat mobilitu pracovních sil v České republice. Dávám Vám jednu otázku. Je to opravdu ta správná investice v tak malé zemi, jako je Česká republika?

Pátá technologická zvláštnost českých  veřejných  rozpočtů  je  v  tom, že skoro v každém rozpočtu jsem našel jak bude podporovat podnikání. Já za prvé trošku špatně snáším slova podpora podnikání, protože já si myslím, že by se nemělo mluvit  o podpoře podnikání, ale o stimulaci podnikání a ta stimulace se dá dělat dvěma různými způsoby. Ten první způsob je snižování daňového zatížení. Já  musím konstatovat, že taková věc se tady děje, možná že postupuje menším tempem, než bychom si přáli, ale přeci jenom si neodpustím,  abych  řekl  následující  věc. Jsme opravdu  zvláštní země, protože země, která se tváří a říká o sobě, jak kráčí  ke kapitalismu, tak trošku podivně zdaňuje  tento  kapitál. Je to pro mne něco nepochopitelného, že  tato  věc do dneška reálně existuje v naší daňové soustavě, že kapitál,  který  tolik  potřebujeme,  je  stále  zdaňován více než např. bankovní vklady. Druhý  způsob  spočívá  v přímé  finanční  stimulace podnikání a tam já jenom mohu  říci, např. v rozpočtu na  rok  1999  jsem našel podporu rizikového kapitálu - jestli si však  někdo opravdu myslí, že lze podpořit rozvoj rizikového kapitálu tím, že do něho naliji 200 milionů Kč, tak je podle mne blázen.

A konečně je tady šestá technologická  záležitost  veřejných  rozpočtů, ke které bych se chtěl vyjádřit a to je vyrovnanost rozpočtu versus deficit rozpočtu. Tady možná řeknu něco, co bude z mých úst znít divně, ale já si myslím, že pro mne tento problém není tak veliký. Zvláště, když si uvědomím a pojal bych rozpočet jako dlouhodobou záležitost, tak nevidím proč by u některých záležitostí se skutečně nemělo použít určitého  deficitu, zvláště když jde o investice, které jsou třeba vícegenerační. Problém je ale v reálném  použití a financování  těchto  deficitů.   Absolutní  pochybnost  mám  o  navrhovaném  použití  deficitů  a  vzhledem  k financování  těchto  deficitů  mně  opravdu  trápí  otázka, jak dlouho ještě budeme schopni tento deficit financovat státními dluhopisy, protože já se obávám, že kapacita českého trhu vzhledem k dluhopisům je vyplněna a obávám se, že budeme mít trošku problémy udat je v zahraničí.

Teď mi dovolte, abych se obrátil k otázce politického stylu versus rozpočty. Já se přiznám, že v této  věci  se umím zcela ztotožnit s tím, co říkal pan Wagner, a  totiž  že otázka rozpočtování nebyla nebo dle mého názoru ani  nyní  není tak prioritně otázka pravicová nebo levicová, ale otázkou  moudré  volby. Myslím si, že se s tím  opravdu zcela  ztotožňuji. Zásadním  problémem  dosavadních rozpočtů je to, že (a to tady bylo vlastně také konstatováno všemi třemi řečníky) vlastně vývoj ve  veřejném   rozpočtování příliš nikam nevedl,  že  veřejné  rozpočty  jsou  zcela  bezkoncepční. To prokazuje  fakt, že dosavadní   rozpočty jsou si skoro všechny podobné. I když musím konstatovat, že přece jenom, pokud bych ty předchozí nazval polosocialistické, tak tento bych opravdu nazval socialistický. A v čem je tedy ten politický problém, nebo ten problém toho stylu, který já v otázce  veřejných  rozpočtů vidím. Já se  obávám, že ten problém je  vytvářen  zejména  tím, že politika v českém pojetí se skoro  výhradně odbývá v tajných dohodách, hraje se v zákulisí a nehraje se veřejně. Já si myslím, že kdyby politici ty věci, které říkají, ale bohužel  je  říkají pouze   soukromě, prezentovali veřejně, asi  by  dnes státní  rozpočet České republiky vypadal jinak.

A teď mi dovolte, abych se  obrátil k té druhé, neméně zajímavé části  otázky  přerozdělování,  a to je otázka diskuse o přerozdělování soukromých prostředků. I tam  situace dle mého názoru není příliš růžová. Já jsem si i tady dovolil napsat čtyři body, nebo čtyři procesy, které asi rozhodujícím způsobem ovlivňují proces přerozdělování soukromých prostředků.

Začnu od té nejjednodušší, protože o té tady bylo široce a dlouze promluveno a to je penzijní systém. Tady se přiznám, že k tomu, co tady pronesl Tomáš Ježek, mohu říci jediné slovo. ANO!

Ale jsou tady ještě další struktury, kterými se přerozdělují soukromé prostředky. Jeden z nich je kapitálový trh. Bylo tady konstatováno, že kapitálový trh není dnes v optimální situaci, já si myslím, že je to možná slabé konstatování. Problém toho je ovšem v tom, že pokud  nemáme funkční kapitálový trh, který je schopen efektivně  alokovat  volné   peníze do ekonomiky, tak přicházíme o jednu velmi zajímavou možnost financování a to je financování, kterému se dnes říká projektové financování, které umožňuje soustředit peníze z různých zdrojů na financování různých projektů. Bohužel nám nejdůležitější  zdroj  investic  v ekonomice,  kterým  je  kapitálový  trh, vůbec nefunguje, Tady si dovolím navázat na to, co tady bylo již  řečeno, i já souhlasím s tím, že je potřeba provésti další kultivaci  našeho kapitálového trhu. Já bych ale tady chtěl ještě říci, v čem si myslím, v  čem by mělo k té kultivaci dojít, protože obávám se, že to tady asi možná nahlas nezaznělo. Myslím si, že ta kultivace by měla v první fázi být rozhodně zaměřena na tři věci. První věc je otázka zdanění kapitálu. Nezlobte se na mne, ale to je pro mne naprosto prioritní otázka. Druhá otázka, která by měla být vyřešena, je ochrana vlastnických minorit na kapitálovém trhu, protože pokud toto nenastane, můžeme si jenom snít o tom, jak tady budou působit různé penzijní fondy, jak  občané  a  firmy  budou investovat na kapitálovém trhu. Nebudou. Protože nikdo si nedovolí jít bez dostatečné ochrany do minoritního postavení. Zároveň mi dovolte ještě jeden osobní  komentář. Kdyby ta ochrana minorit byla již dávno zavedena, tak by samozřejmě nedošlo, k zadlužení této ekonomiky, protože bohužel tím, že došlo k zabudování systému majorit do obchodního práva, tak post privatizační procesy se vyvíjely tak, že každý investiční fond, který mohl získat v kupónové privatizaci myslím maximálně 20%  akcií  určité  firmy a chtěl opravdu ovládnout takovou  firmu a začít její restrukturalizaci, musel někde nakoupit dalších  31%  akcií  této  firmy. Těch 31% akcií  firmy  však  nakoupil již za peníze a ne zadarmo. A to přivedlo českou ekonomiku k zadlužení, k zadlužení bankovního sektoru, atd.

Konečně třetí důležitá  okolnost  ovlivňující přerozdělování soukromých prostředků je samozřejmě současný  bankovní systém. To co dnes vidíme, a  jak tady bylo řečeno, ozývá se z dáli „spořitelna,spořitelna“, je  totiž  zejména  důsledkem  toho, že jsme si celou dobu pěstovali tvz. systém univerzálního bankovnictví. A dnes bohužel musíme konstatovat, že to možná nebylo to nejlepší, co jsme udělali, protože dnes vývoj v jednom sektoru a vlivem vše  obsahující  univerzální  bankovní činnosti nám může všechny ty banky položit celé. Takže já doufám, že alespoň toto poznání a možná krize, které budeme muset ještě projít, protože náš bankovní systém na tom není opravdu dobře, nás možná přivede k dalším úvahám a možná k pochopení toho, že to co jsme dlouhou dobu říkali  o  rozdělení  komerčního  a  investičního  bankovnictví, že nebylo tak úplně od věci.

A konečně poslední okolnost, která ovlivňuje  proces přerozdělování soukromých prostředků, je otázka financování  neziskového sektoru.  Tady musím bohužel konstatovat, že sice bylo mnohé podniknuto, zplodili jsme různé formy  neziskového  podnikání.  Bohužel, když zkusíte podle nich něco založit nebo provozovat, tak se  ukazuje,  že jsme tak trochu nedomyslili některé věci a to co jsme zplodili, je dle mého názoru ekonomicko-právní bastard. Takže i tady bych považoval za dobré, aby se v diskusi pokračovalo a ten systém  se možná zvolil trošku standardnější, tak, jak bývá typické u těch, kteří to již  prakticky  vyzkoušeli.  I já souhlasím s panem Ledvinkou, že opravdu není vůbec dobré, abychom zkoušeli nějaké třetí cesty, protože nás to zavede jenom do pekla.

Omlouvám se, pokud jsem si zde dovolil vyjádřit některé věci ostřeji, ale já si myslím, že této zemi pomůže jediná věc a to je pravda. Děkuji.

 

 

Martin Dvořák

 

Teď už to bude znít jako klišé, ale ani Pavel  Štalmach nezklamal, právě tím, že pojmenoval věci tak jak je vidí a já si myslím, že ARCHA je prostorem, kde se to zde smí, ba dokonce vyžaduje. Dovolte mi,abych poděkoval našim dnešním hlavním řečníkům pp. T. Ježkovi, J. Wagnerovi, K. Ledvinkovi i P. Štalmachovi, abych Vám popřál šťastnou cestu domů, přeji Vám krásný zbytek adventu,  hezké svátky, úspěšné vykročení do nového roku a dovolím si ještě jednou zopakovat, že pravděpodobně 30. ledna zde v Mánesu by měl být seminář na téma "Je důchodové pojištění v pasti?" a potom další veřejné slyšení v únoru, a budeme avizovat dostatečně předem. Ještě jednou Vám děkuji, přeji hezký zbytek večera a šťastnou cestu. Nashledanou.

 

 

 

V Praze dne 9. 2. 1999

 

Přepsala: Brettschneiderová