13. veřejné slyšení na téma "Euthanasie a politika"

13. veřejné slyšení na téma "Euthanasie a politika" ze dne 17. 6. 1999

 

 

 

 

Vážené dámy, vážení pánové !

 

            U zrodu občanského sdružení ARCHA stála řada osob s aktivním zájmem o veřejné záležitosti. Podnětem k založení sdružení byla jejich zkušenost, že celou řadu problémů a témat, které mají pro společnost zásadní význam, politické strany buď ignorují, nebo se jimi zabývají pouze takovým způsobem, jenž vyhovuje jejich momentálním mocenským nebo volebním zájmům. Tato skutečnost pak podstatně ovlivňuje i míru veřejné pozornosti a informovanosti o daných věcech.

 

            Hlavní cíl  občanského sdružení ARCHA je tento stav alespoň do jisté míry změnit tím, že organizuje veřejné události, při nichž jsou jednotlivá témata projednávána bez zmíněných mocenských a volebních ohledů. Především formou veřejných slyšení, konferencí, seminářů apod.

 

            Jako nejvhodnější forma veřejných událostí se k tomuto účelu ukazují veřejná slyšení. Občanské sdružení  ARCHA úspěšně organizovalo v roce 1998  prvních sedm slyšení.

 

            Podotýkám, že každé slyšení je zvukově nahráváno, nahrávka přepsána a vydána jako samostatný tisk. Podotýkám dále, že pozvánky na všechny akce OS ARCHA a následně výstupy jsou k dispozici na stránkách INTERNETU.

 

            Ve druhé etapě – tedy v roce 1999 připravilo občanské sdružení ARCHA dalších dvanáct veřejných slyšení. Tento projekt získal podporu v rámci programu PHARE. Díky tomu je projekt v 90 % plánovaných výdajů financován Komisí Evropského společenství.

 

            Dámy a pánové!

 

Z pověření výboru OS ARCHA Vás na 13. veřejném slyšení v roce 1999 vítám a dovolte, abych jednání oficielně zahájil předáním slova Doc. Mudr. Petrovi Hachovi, Prof. MUDr. Pavlovi Pafkovi a Doc. MUDr. Petrovi Příhodovi, kteří z pověření výboru prezentují dnešní téma.

 

 

        

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Doc. MUDr. Petr Hach

Nevím, do jaké míry mohu a smím hovořit na tomto shromáždění na thema, které je bytostně spjato s klinickou praxí, i když je nesmírně aktuální již po dlouhou řadu staletí. Nejsem klinik a nemám tedy možnost reflektovat vlastní zkušenosti – to mne před kliniky do značné míry diskvalifikuje. Navíc obor teoretické mediciny, který je mou doménou, embryologie, je zaměřen na zcela opačný konec lidské existence, totiž na vznik a vývoj lidského zárodku.

 

Nicméně mi problémy spojené s hlavním thematem dnešního setkání nejsou cizí. Otázky lékařské a biomedicinské etiky provázející můj obor jsou velmi naléhavé a jejich studium není možné oddělovat do jakéhosi separátního balíku a zcela je isolovat od problémů obecných a nakonec i od problémů opačného konce života, protože se mnoho z nich vlastně prolíná a propojuje do jednoho komplexu. Považuji za nutné se jimi nejen zabývat, ale seznámit s nimi i studenty, protože není možné, aby nebyli informováni o konsekvencích svého budoucího působení a připraveni na problémy, které jednou budou muset řešit – a to nejen sami za sebe, ale i za své pacienty, za jejichž životní osudy ponesou zodpovědnost.

 

Navíc jsem měl příležitost zúčastnit se jako řádný člen papežské akademie Pro vita letošního pětidenního valného shromáždění věnovaného důstojnosti lidského umírání, na němž byla problematika konce lidského života podrobena všestrannému rozboru nejen s hlediska lékařské etiky a obecné morálky, ale i z mnoha dalších stránek – filosofické, právní i teologické. Bylo velmi zajímavé, jak se různými postupy a ze zcela odlišných hledisek dospívalo a dospělo k jednotnému závěru.

 

Byl jsem požádán  koordinátorem těchto setkání, abych uvedl večer na thema euthanasie a předem jsem upozornil na to, že můj postoj k současnému chápání tohoto pojmu je zcela odmítavý. Chtěl bych se proto pokusit vysvětlit své chápání tohoto pojmu i důvody svého negativního postoje k tomu, jak je dnes pojem euthanasie pojímán, v čem vidím zásadní rozpor spojeny se současným  výkladem tohoto pojmu.

 

Od počátků lidské civilisace bylo mnoho pozornosti věnováno problémům zdraví a nemoci, možnostem a způsobům léčení nemocí a zranění. Postupně se vyvinula velmi uzavřená skupina lidí, kteří se věnovali léčení a uzdravování. Byli stavěni na stejnou úroveň s kněžími a kouzelníky, mnohdy s nimi splývali, tak jako v některých dnešních komunitách v Africe, Asii, Oceánii apod. Léčitelské umění bylo považováno za mimořádné umění s nadpřirozenými rysy a vlastnostmi, bylo stavěno pod ochranu božstev a léčitelé zaujímali velmi vysoké hierarchické postavení. Spolu s tím, jak se vyvíjely jejich znalosti a lidské společenství nabývalo vyšších stupňů organisace, dostávalo se i léčitelství pod veřejnou kontrolu a prakticky současně s prvními známými právními regulemi se objevila i pravidla pro hodnocení a odměňování práce tehdejších lékařů.

 

Od prvních známých zachovaných medicinských kodexů je lidský život považován za cosi, co musí být chráněno, co má nevyslovitelnou hodnotu a co nesmí být svévolně poškozováno, nebo ničeno.

 

Je to velmi paradoxní konstatování, protože v té době byla běžná na naše poměry až surová pravidla, jimiž se řídil běh  lidského společenství a zdálo se, že cena lidského života je nepatrná. To platilo pro tak řečeno civilní život. Pro lékaře té doby byla pravidla značně strohá a mnohdy bylo povolání lékaře riskantní. Zemřel-li nemocný a jeho okolí usoudilo, že se tak stalo vinou lékaře, hrozil mu až hrdelní trest, zemřel-li svobodný muž, nebo značné tresty peněžní v případě úmrtí ženy nebo otroka. Ve starých čínských společnostech byl lékař placen za to, že jeho klienti jsou zdrávi – pokud stonali, bylo to na lékařovy útraty. Středomořská civilisace vyvinula velmi sevřený etický kodex, v němž lékař vystupuje jako ochránce a strážce života, který je zavázán vykonat vše, co je možné, pro jeho udržení a kvalitu. Klasická řecká medicina vyústila v takzvané hippokratovské přísahy, které skládali adepti lékařství při přijímání do učení a které formulovaly základní principy lékařské etiky té doby. Nejznámější je přísaha lékařské komunity z ostrova  Kósu, která se stala jakýmsi archetypem  kompendia lékařské etiky, jejíž zásady v podstatě zůstaly platné dodnes – samozřejmě s jistými cesurami, které souvisí se zcela jiným chápáním úlohy a možností lékaře před téměř 3000 léty a dnes.

 

Podle dochované hippokratovské přísahy sliboval adept lékařského umění mimo jiné, že se bude vystříhat jakéhokoli operativního zákroku a takové věci nechá lidem s takovou prací obeznámeným. Jádrem přísahy bylo slib, kde  adept sliboval pod závazkem božských trestů :

 

„Nikdy nepodám nikomu, a to ani na požádání, smrtelný prostředek, ba ani k tomu směřující radu. Právě tak nepodám ženě prostředek, který by zničil plod.“

 

Mediteránní civilisace se navíc vyvíjela pod vlivem judaisticko křesťanského etického kodexu, který svůj postoj k otázkám života  formuluje v Dekalogu naprosto pregnantně a jednoznačně jediným slovem: NEZABIJEŠ.

 

V tomto duchu se vyvíjela  evropská lékařská etika do současné podoby a  lékaři, kteří dnes opouštějí své lékařské fakulty, skládají při promoci slavnostní slib, jehož formulace shrnuje zásadní principy platné lékařské etiky. Na rozdíl od hippokratovských společností klasické antické éry jim nehrozí božské tresty, ale jejich chování kontrolují odborné a státní orgány. Moderní lékaři se také nezavazují, že neprolijí ani kapku krve svého klienta, bohužel, nebo snad naštěstí, ale ani, že se budou ve stáří starat o svého učitele, jako by to byl jejich otec. Lékařské sponse jsou si v mnohém podobné a proto mi dovolte, abych ocitoval část sponse používané naší fakultou již déle než 150 let prakticky beze změny:

 

Mladí absolventi slibují, že se budou ve své lékařské praxi řídit mimo jiné tímto závazným pravidlem :

 

„Vos semper vivendi rationem quoad facultate et iudicio consequi poteritis, sanis aegrisque utilem praescripturos; vitam atque artem vestram castam et ab omni scelere puram servaturos animumque vestram soli saluti hominum intenturos ……. Což česky znamená: že budete podle svých možností a svého nejlepšího svědomí řídit život zdravých i nemocných vždy jen k jejich prospěchu, že zachováte svůj život a své lékařské umění čisté a bez jakéhokoli provinění a že budete mít na zřeteli jen dobro člověka …….„

 

Lékař je tedy zavázán k tomu, aby nemocného léčil, tzn. aby zlepšoval jeho životní komfort, odstraňoval obtíže a chránil ho před komplikacemi či vzdálenými následky jeho choroby. Nemůže-li (pro povahu nemoci nebo pro omezené možnosti léčby) tomuto závazku dostát, pak je zavázán, aby neodvolatelný konec učinil snesitelným, aby biologický zákon se naplnil způsobem důstojným hodnoty lidské bytosti, aby utrpení tělesné či duševní bylo co možná nejvíce zmírněno. Nic se nepraví o tom, že by lékař měl řídit i smrt nebo umírání – naopak je zde závazek k řízení života, ne k jeho zakončování v okamžiku jím určeném.

 

Respektování biologické neodvolatelnosti konečnosti pozemského bytí každého lidského jedince vyústilo v evropské kulturní tradici mimo jiné i ve zformulování kategorie euthanasie, šťastné smrti, smrti nedoprovázené bolestmi, či jinými nesnázemi, smrti, která nedeprimuje okolí svými průvodními jevy, ale která nastává jako vyústění života a je přijatelná i pro okolí zesnulého.. Křesťanská tradice zná i patrony – ochránce a zprostředkovatele šťastné smrti a existují i náboženské úkony, které k ní mohou či mají napomoci, jakož i modlitby za šťastnou hodinku smrti.

 

Všechny tyto tendence vyjadřují přesvědčení o tom, že nelze-li smrti zabránit, měla by být alespoň milosrdná, prostá utrpení tělesného či duševního a pomyšlení na ni by se nemělo stát dlouhodobě působícím traumatisujícím činitelem. Lékař měl v těchto souvislostech významné postavení toho, kdo svým uměním a znalostmi je schopen přispět k důstojné a milosrdné smrti svých pacientů. Druhým, a neméně významným, činitelem byla rodina nemocného, nebo jeho přátelé tím, že o nemocného pečovali a sdíleli s ním jeho poslední chvíle.

 

Vše bylo jednotně řízeno přesvědčením, že lidský život stojí mimo  lidské pravomoci, že o jeho začátku i konci rozhoduje autorita vyšší než lidská (pokud nebyl vynesen hrdelní trest) a sebevražda byla považována za naprostou negaci etických principů, jimiž se řídilo lidské společenství. Sebevrah byl považován za jedince, který se sám jednoznačně a neodvolatelně postavil mimo platné principy, sám se svým činem vyloučil z komunity a jako takový ztratil veškerá práva na běžné úkony pohřbu a posmrtné úcty – na rozdíl od delikventů, jimž bylo přiznáno alespoň právo na spasení. Asistence u sebevraždy rozšiřovala následky i na asistujícího ne-li ve větší míře, pokud vzniklo podezření, že byl jejím iniciátorem.

 

Navíc – utrpení a soužení bylo považováno ne-li za obecný průvodní jev lidského života, tedy alespoň za prostředek, jímž bylo možné buď odčinit prohřešky a viny, nebo vytvořit dobré vyhlídky pro posmrtný život a výchova k trpělivosti byla důležitou složkou lidské výchovy.

 

Od konce XVIII. století, kdy začíná mohutný rozvoj moderních přírodních věd, se objevují názory a filosofické tendence takzvaně osvobozující člověka z pout tradičních názorů a také lidský život začíná být nazírán jinak – vědecky. Ne již jako neodhalitelné tajemství, nadpřirozený dar, který je třeba chránit a respektovat jak jeho pomíjivý charakter, tak  vlastní nekompetentnost při rozhodování o jeho začátku a konci, ale jako zákonitý biologický jev, nad nímž může člověk získat plnou kontrolu a zodpovědnost. Tím také pomíjela nedotknutelnost života a otevřel se prostor pro úvahy, zda a jak čelit útrapám nevyléčitelných chorob a spolu s novým chápáním lidského bytí i pro úvahy o možnosti ukončit život, který ztratil některé ze svých podstatných kvalit, nebo se stal i jinak neúnosným pro svého nositele. Tyto tendence se staly stálicí nonkonformních směrů v průběhu celého XIX. století.

 

Nicméně ještě v roce 1903 formuloval Dr. Eduard Pečírka, profesor lékařské fakulty University Karlovy heslo euthanasie v Otově slovníku naučném takto:

 

„Jakmile veškera naděje v uzdravení a život zmizela a lékař nabyl přesvědčení, že každé další léčení jest marno, třeba jest se starati, aby nemocný v posledních okamžicích života svého trpěl co možno nejméně. Jsou-li bolesti tělesné, podávati jest léky tišivé i v dávkách větších než prve, a každým způsoben sluší se dbáti, aby nemocný ušetřen byl všelikých útrap a nepohodlí. Ve případech, kde vědomí jest zatemněno, bývá skon nemocnému i okolí jeho ulehčen tím, že nemocný nechápe, co s ním se děje. Tím větší pak nastává rozechvění, když smrť se blíží za plného vědomí i pojímání situace. Povinností lékaře jest tudíž nejpřednější, určitý stav věcí nemocnému zatajiti a vždy jakousi naděj v něm udržovati. V žádném případě není lékař práv podati léků jakýchkoli k tomu účelu, aby zkrátily  život nemocného, třebas i nejtrudnější. Neboť skutečnost se někdy ve případech nejpodivnějších uhýbá theoretickým domyslům, jinak téměř určitým.“

 

Diskuse o tom, zda je možné ukončit lidské utrpení v případech, kdy i nejkvalitnější léčebná péče nemůže zaručit zlepšení stavu nemocného a ulevit v jeho potížích, oživily výrazně v období mezi oběma světovými válkami.  Bylo by to snad možné  přičíst nejen obrovskému pokroku mediciny a jejích technických možností. Rozhodně ale je třeba za jeden z podstatných důvodů považovat devalvaci klasických hodnot a morální škody, které způsobila I. světová válka a poválečné období. Cena lidského života klesla a nad tradičními hodnotami vítězily požadavky hmotného blahobytu, uspokojování okamžitých přání a nároků. Snaha o usnadnění života od fysické námahy i o odstranění nepříjemností se stala vůdčím principem spotřební společnosti. Nemoc byla považována za určité selhání a nemocný byl svěřen léčebným ústavům a ztratil  tak podporu svých blízkých. Tyto debaty, jakkoli probíhaly prakticky na celém světě, nenašly v našem prostředí dostatek těch, kdo chtěli obhajovat možné zabití na přání nemocného a  naprostá většina české lékařské komunity je odmítla. O tom svědčí mimo jiné i heslo euthanasie v Encyklopedii praktického lékaře z roku 1953 z pera doc. MUDr. E. Břeského :

„Je povinností lékařovou i tenkráte, když již nemůže nemocného zachránit, ulehčit mu aspoň umírání a smrt jednak duševně tím, že nemocnému zatajuje jeho stav a nezbavuje ho naděje na možné vyléčení, jednak případným podáváním potřebných narkotických prostředků při utrpení a bolestech.

Občas se vyskytují jak z kruhů lékařských, tak z kruhů laických návrhy, aby byl lékař oprávněn osobám nepochybně smrti zasvěceným za určitých ochranných opatření, zvláště žádají-li o to samy, zkrátiti jejich umírání uspávajícími léky. To by vyžadovalo ovšem  změny platných právních ustanovení. Za dnešních platných právních předpisů je tento postup nepřípustný.“

 

Je zřetelné, že v chápání  pojmu euthanasie nastal posledních několika desetiletích významný posun. Od péče o milosrdnou, šťastnou a důstojnou smrt přicházející jako neodvratitelný důsledek biologického zákona k dnešnímu chápání, které v pojmu euthanasie vidí pouze  aktivní zásah lékaře do životního běhu nemocného  - zabití na požádání terminálně nemocného,  jemuž ani špičková medicina nemůže poskytnout naději na zlepšení jeho stavu ani na podstatné zmírnění jeho obtíží. K tomuto esenciálnímu posunu přispěla podle mého názoru i praxe nacionálně socialistického režimu v době před druhou světovou válkou a v jejím průběhu, kdy některé  praktiky, které následně odsoudila světová veřejnost, byly eufemisticky skrývány pod pojmem euthanasie. Stejný důvod patrně vyvolal i několik desetiletí trvající pausu v debatách o možnosti či přípustnosti uplatnit princip „nové“ euthanasie. Svět se musel nejprve vyrovnat s poválečným šokem.

 

Původní náplni pojmu euthanasie se hledá nové pojmenování – ať již paliativní terapie, terminální léčba, doprovázení (v tomto případě s jistou dávkou reservy, protože v tomto případu se obsah nekryje zcela z původním pojmem), apod.

 

Je třeba si uvědomit, že posun chápání pojmu euthanasie úzce souvisí se změnou  celkového  postoje lidského společenství k nemoci  a k nemocnému, ve které hraje podstatnou úlohu další velmi důležitá skutečnost, která nabývá na významu v posledních desetiletích.  Tou je enormní pokrok technických a přírodních věd, který výrazně změnil možnosti moderní mediciny, která se od mediciny symptomatické stává medicinou kausální, léčení příznaků je postupně nahrazováno léčbou příčin,  postupující poznání životních pochodů umožňuje mnohem přesnější diagnostické i léčebné postupy, technický pokrok umožnil netušené výkony a zaručuje přežívání i těch jedinců, kteří ještě nedávno neměli šanci na přežití – ať již pro nemoc, nebo pro vrozenou vadu. Medicina svůj pokrok ovšem zaplatila tím, že se stala otrokem své dokonalosti, uzavřela se do svého umělého a technicky dokonalého prostředí, mimo něž ji nelze v plnosti rozvinout. Rovněž cena špičkové léčebné péče enormně stoupla, takže přesahuje možnosti mnoha států ji poskytovat svým občanům. Tento pokrok s sebou nese kromě této nerovnoměrnosti v možnostech poskytování i některé další důsledky, které nejsou pro společnost šťastné – smrt se v očích veřejnosti stává spíše selháním, než zákonitým projevem biologického zákona, snaha o aplikaci technických prostředků  a všech možností současné mediciny vede až k paradoxnímu efektu, kdy jsou při určitém basálním životě dlouhodobě udržováni nemocní, vývojově postižení, nebo zranění jen díky kvalitě používaných technických prostředků a technologií. Tak se objevuje nový pojem – disthanasie, přístrojový život, umělé přežívání, apod. – zabraňování zemřít přirozeným způsobem. Stejně jako s mnoha dalšími problémy není lidské společenství připraveno vyrovnat se s tímto problémem a najít jeho kvalitní řešení. Paradoxně i tento problém úzce souvisí s euthanasií – už proto, že je velmi obtížné najít hranici mezi pomocí viabilnímu jedinci technickými prostředky a disthanasií.  

           

Omlouvám se za příliš dlouhý úvod, ale považoval jsem za nutné se zmíněnými skutečnostmi zabývat před tím, než se pokusím vysvětlit svůj postoj k problému euthanasie. Je-li euthanasií nazýváno zabití nemocného na jeho výslovné přání, jsem zásadně proti.

           

Pokusím se vysvětlit, proč jsem se rozhodl pro tak jednoznačný závěr.

           

Zabití na přání nemocného je negací celého historického vývoje úlohy a postavení lékaře ve vztahu k nemocnému a k pacientovi jako strážce a ochránce života.  Lékař odpovídá za život a jeho kvalitu, není rozhodčím, který určuje, kdy má člověk zemřít - to naše civilisace ponechává soudcům, důstojníkům a katům.  Lékař v této posici by mohl ztratit to nejcennější, co někdy rozhoduje o jeho úspěchu - totiž důvěru svého pacienta, nemluvě o dalších morálních následcích, z nichž tím nejtragičtějším by mohl být zvrat v přístupu k nemocnému, ne jako k tomu, komu chci pomoci, ale k tomu, u koho mám stanovit optimální okamžik a způsob jeho smrti..

 

Argumentace, že přání nemocného  ukončit jeho utrpení i za cenu zabití  bylo vysloveno svéprávným jedincem a má tedy závaznost pro ošetřujícího lékaře ( nebo spíše pro zabiječe, protože pojem lékař je odvozen od slovesa léčiti - tedy udržovati při životě ), je zavádějící a nekorektní, protože trpící nemocný je stressován a jedná pod vlivem mučivých útrap. I podle našeho právního systému není možné prohlášení vynucené mučivými útrapami považovat za prohlášení svobodné. Žádost o zabití je aktem proti vlastnímu životu srovnatelným s pokusem o sebevraždu. Každý neúspěšný sebevrah je podroben psychiatrickému vyšetření pro akt proti svému životu, ale žadatel o zabití má být bez dalšího respektován. Navíc je známo, že jakmile pominou největší bolesti, i ten, kdo volal po smrti. chce žít, protože touha po žití je člověku vrozena. Které z těchto protichůdných přání je pak třeba považovat za validnější? Zcela nesmyslné by pak bylo naslouchat názorům rodiny nebo přátel - kdy je možné vyloučit jiné než čistě humánní vehementně deklarované důvody? Jistě si každý z nás dovede mnohé z nich vybavit.

           

Euthanasie z rozhodnutí úřadů byla odsouzena světovou veřejností v souvislosti s eugenickými praktikami nacionálně socialistického německého režimu - to mimo jiné také vysvětluje, proč v Německu a Rakousku je diskuse o euthanasii tak řídká. Jsem přesvědčen, že žádný úřad nesmí posuzovat možnost zabít někoho pro jeho zdravotní handicap nebo diskvalifikaci. Nebezpečí z takových kroků plynoucí je mimořádné a stárnoucí Evropa by si je měla uvědomit.

           

Pro tu část lidské populace, která se řídí pravidly většiny náboženských soustav platí, že člověk není oprávněn rozhodovat o životě a smrti, protože tyto otázky jsou svěřeny jiné, vyšší autoritě. Sekulární společnost se tímto názorem samozřejmě řídit nemusí a také neřídí. Zkušenosti tohoto století  potvrzují, že tato skutečnost lidskému společenství žádné dobro nepřinesla.

           

Stále platí, že i v nejkomplikovanějších a nejinfaustnějších případech je možný neočekávatelný zvrat, který nelze předpovídat, který může výrazně ulehčit nemocnému, i když nezajistí jeho přežití. Je kdokoli oprávněn vyloučit byť sebemenší možnosti takového zlomu tím, že uskuteční neodčinitelný krok ?

           

Problém euthanasie v dnešním smyslu - tedy zabití na přání nemocného je problémem morálním, který zasahuje širší okruh osob než dvojici lékař a nemocný. I když to na první poslech zní nesmyslně, péče o terminálně nemocného může v mnoha případech přinést jeho okolí mnoho dobrého - upevnění mezilidských vztahů včetně rodinných, uvědomění si pomíjejícnosti, ale i ceny života, relativnost všeho, co moderní společnost staví do popředí svého zájmu, apod.  Zkušenosti pracovníků hospiců navíc ukazují, že terminálně nemocní, jsou-li obklopeni péčí odpovídající jejich stavu a nejsou zbaveni kontaktu se svými blízkými, ztrácejí strach ze smrti a odcházejí z tohoto světa vyrovnáni a smířeni se svým osudem. Snahy o legalisaci euthanasie svým způsobem reflektují i krisi rodinného a společenského života a sobecky individualistické tendence současného spotřebního způsobu života, kde jen úspěšný jedinec má právo na plné uplatnění. Ukrytí nemocného do nemocnic a jejich isolace od okolí, stejně jako pokrytecké odůvodňování takzvaného práva na důstojnou smrt jen dále prohlubuje morální krisi současné doby. Lékařský stav se v této situaci musí od podobných tendencí distancovat a systematicky bránit morální kredit nashromážděný za celou dobu své existence. O legalisaci euthanasie, a tento rys považuji za velmi významný, se s větším nebo menším úspěchem až doposud pokusily společenské formace s velmi malou kulturní tradicí, nebo ty, které se nacházejí v hluboké krisi - do první skupiny počítám stát Oregon a Severní teritoria Australského svazu, jehož rozhodnutí bylo australským parlamentem po krátké době odvoláno, do druhé skupiny pak Nizozemí, kde tolerance euthanasie probíhá souběžně s tolerancí až legalisací abusu a prodeje drog  a dalších destruktivních tendencí. Všechny debaty v ostatních zemích nakonec stále ještě vždy vyústily v potvrzení negativního postoje vůči euthanasii.

           

Pokud se týče asistované sebevraždy, považuji ji za neupřímnou podobu zabití nemocného, kdy ten, kdo ví, jak navodit smrt, se ukrývá za vlastního sebevraha, který by bez  odborných znalostí a organisační přípravy konečného aktu nikdy nemohl sebevraždu uskutečnit tak, jak mu byla naservírována odborníkem, kterého si k tomuto účelu zjednal.  Připomíná mi svádění viny na toho druhého  - „já ne, to on“.

           

Podstatný problém, který není uváděn do souvislosti s euthanasií v soudobém úzkém slova smyslu, je problém  disthanasie, ačkoliv by tomu mělo být právě naopak. Technicky je možné (za příslušně vysokých nákladů) udržovat základní životní funkce, nebo umožnit život i takovým jedincům, kteří by bez příslušných prostředků nepřežili. Tyto prostředky jsou okrasou soudobé mediciny a jejich aplikace se považuje za naprosto samozřejmé kriterium medicinské úrovně v té které zemi. Lékař se tak dostává do situace, kdy je schopen zajistit život doslova proti přírodě. Tyto technické možnosti podstatně prohlubují základní dilema každého jednotlivého lékaře, který stojí u lůžka nemocného - mohu, nebo nemohu tomuto konkrétnímu nemocnému pomoci? Je to, co mám k disposici a co mohu v jeho případě použít k jeho dobru, nebo k většímu věhlasu současné mediciny, aniž to přinese prospěch tomuto nemocnému? Je tento jedinec schopen žít nezávisle na technických prostředcích a v jaké kvalitě?  Není tento nemocný již ve fázi disthanasie?  Je docela možné a má neznalost klinického provozu mi neumožňuje posoudit oprávněnost či pravdivost mého dohadu, že současný boom diskusí o euthanasii souvisí s jiným problémem, totiž jak kvalifikovat ukončení přístroji udržovaných životních funkcí v případě, kdy již nelze považovat další umělé přežívání za přínos pro nemocného. To podle mého názoru není v žádném případě akt srovnatelný s aktivním podáním smrtícího prostředku - tyto dvě situace nelze považovat za souměřitelné, protože reflektují zcela rozdílný stav nemocného a zcela rozdílné rozhodování - na straně jedné lékař resignuje v situaci, kdy vše, co mohlo pomoci, bylo použito a lékař dává průchod biologické nezbytnosti, na straně druhé se rozhoduje cíleně usmrtit stále ještě viabilního jedince a volí vhodný prostředek a okamžik. Považoval bych za velmi důležitý a perspektivní, kdyby se  problému disthanasie věnovalo mnohem více pozornosti, než debatám o euthanasii.

           

Alternativou proti euthanasii vidím v důsledném uskutečňování toho, co tak jasně formuloval profesor Pečírka téměř před 100 léty. Zopakuji proto jeho heslo o euthanasii :

           

„Jakmile veškera naděje v uzdravení a život zmizela a lékař nabyl přesvědčení, že každé další léčení jest marno, třeba jest se starati, aby nemocný v posledních okamžicích života svého trpěl co možno nejméně. Jsou-li bolesti tělesné, podávati jest léky tišivé i v dávkách větších než prve, a každým způsobem sluší se dbáti, aby nemocný ušetřen byl všelikých útrap a nepohodlí.    A dále: V žádném případě není lékař práv podati léků jakýchkoli k tomu účelu, aby zkrátily život nemocného, třebas i nejtrudnější; neboť skutečnost se někdy ve případech  nejpodivnějších uhýbá teoretickým domyslům, jinak téměř určitým.“

           

Respektování nezvratnosti biologického zákona, zodpovědné posouzení všech skutečností, které mohou ovlivnit stav nemocného a zvážení, zda je nebo není možné stav nemocného zlepšit, které vyústí v rozhodnutí přistoupit k paliativní či terminální léčbě není prohrou lékaře, ani vítězstvím nemoci, ale ani pasivním čekáním na skon. Je podle mého přesvědčení morální povinností a závazkem lékaře jako ochránce života a strážce jeho kvality, ale i zárukou důstojnosti lidské smrti.

           

Euthanasie v novém zúženém smyslu, tedy zabití na přání pacienta vychází z negace role lékaře a vnáší do lékařské etiky nové problémy, které hrozí její totální destrukcí. Asistovaná sebevražda je jakousi kličkou pro vnitřní omluvu zabití.

           

Nový problém - disthanasie může být považován za podružný, ale stává se otázkou jak etickou a morální, tak i sociální a ekonomickou. Ukončení přístrojového přežívání nemůže však být považováno za akt srovnatelný se zabitím na přání.

 

      Doc. MUDr. Petr HACH                                                                                      Ústav pro histologii a embryologii

1.      lékařská fakulta University Karlovy v Praze

              Albertov 4, 128 01  PRAHA 2

 

 

 

Pavel Pafko

Děkuji za pozvání a jsem rád, že jsou pozváni k takovémuto tématu, i lidé z praxe, nejenom lidé, kteří o něm uvažují pouze v rovině filozofické. Začnu tím, že jdu z kliniky v Motole, kde už 9 dní leží 93 letý muž, který má neodstranitelný rakovinový nádor tlustého střeva, jeho dech se zhoršil natolik, že jsme mu museli zavést rourku do plic a 9 dní s ním dýcháme a nevíme, kdy přestat. Potud by to bylo naprosto v pořádku, budeme za něj dýchat až dokud se mu srdce nezastaví a pak budeme všichni spokojeni. Je to naprosto zbytečné, všichni dobře víme, že ten člověk postel už nikdy neopustí. A vznikne ještě otázka, když přivezou dalšího pacienta, třeba mladou ženu, která bude potřebovat jeho ventilátor. Co pak uděláme? A to jsou praktické úvahy, teoreticky lze mluvit o všem, ale vy musíte rozhodnout, prostředky jsou omezené. Není pro všechny na všechno. To je jasná věc a ty ventilátory taky nejsou neomezené, je jich určitý počet. Tak to jenom takový malý příklad pro Vaše zamyšlení nad šíři úvahy, kterou je třeba mít při řešení problematiky euthanasie. Proč se v naší společnosti právě teď začíná diskutovat šířeji o euthanasii? Osobně vidím celkem tři důvody. První – v minulosti byla společnost pod výrazným vlivem církve tak, že v podstatě o možnosti euthanasie vůbec neuvažovala. My jsme žili v socialistickém státě, kde byla euthanasie označována za trestný čin a dodnes jím vlastně je. Takže první důvod je historie myšlení, druhý důvod je v tom, že medicína, jak již kolega Hach řekl, pokročila takovým způsobem, že dříve bylo jasné: ten člověk přestal dýchat, zastavilo se mu srdce, napsal se úmrtní list a nebylo moc o čem mluvit. Dnes medicína pokročila a my jsme schopni pacienty držet týdny možná měsíce s obrovskými náklady při životě ( zdůrazňuji předložku „při“). Tedy je to život pro nás, oni z toho života nic nemají a my všichni dobře víme, že jistě a jednoznačně mít nebudou. Řeknu příklad: Popálený 70 letý člověk s popáleninami třetího stupně na více než 80 % povrchu těla. Takový člověk jistě nemůže přežít, jenomže může zemřít po pár hodinách, dnech nebo týdnech, ale zemře na popáleninovou nemoc zcela jistě. Mnozí lidé mluví o euthanasii a nevědí vlastně o čem přesně mluví. Co euthanasie vlastně je.  Euthanasie je v překladu „dobrá smrt“ eu – thanatos. Mnohdy si však neuvědomujeme, jaká škála procesů je pod pojmem euthanasie zahrnuta. Naše společnost, aniž by to věděla, akceptuje euthanasii, tedy její určitou formu. Dovolil bych si vysvětlit dělení širokého pojmu euthanasie. Euthanasie je buď vyžádaná, kdy pacient žádá o euthanasii a nebo je nevyžádaná, kdy pacient z různých důvodů nežádá, třeba ani nemůže vyžádat. Dále je euthanasie podle jiného rozdělení euthanasií aktivní nebo pasivní. Co se tím myslí? Euthanasie aktivní, to je ona ruka zdravotníků – lékaře, který mu podá lék tak, jak jsme to tady slyšeli a usmrtí člověka. Euthanasií pasivní nazýváme postup, kdy nic neděláním nebo konáním minimálním necháváme člověka zemřít. Tato společnost akceptuje euthanasii pasivní, dokonce ji institucionalizuje. Hospice. Hospic je zařízení, kam odchází člověk umřít, kde ho samozřejmě neléčí podle  všech dostupných možností a neprodlužují jeho délku života, nechávajíce ho v pasivní euthanasii zemřít. Tím, že mu podají léky proti bolesti, dají mu napít, když už nemůže pít, málokde mu dávají infuze, které by ho samozřejmě hydratovaly a umožnily mu přežít dny, kdy již nepije. Sebevražda. Sebevražda souvisí s euthanasií podle mé filosofie velmi úzce a níže vysvětlím proč. Na sebevraždu pohlíží právní řád v této společnosti už tak, že ji vůbec netrestá. Dnes už sebevrah není v myšlení společnosti v postavení, které měl Jan Jakub Ryba, kterého po sebevraždě zakopali za hřbitovní zeď a teprve později ho přesunuli na hřbitov. Dnes sebevražda, pokud pokus o ni sebevrah přežije, není trestný čin. Co je ale paradoxně trestný čin, je asistence u sebevraždy. Je to taková zvláštní myšlenka. Čin, který není trestním činem, ale pomoc k tomu činu je trestným činem. Můžeme diskutovat o vyžádané euthanasii a sebevraždě podle mého názoru společně. Nevyžádaná euthanasie je problém jiné kvality, ale i o tom můžeme pohovořit. Uvažujete-li o euthanasii, můžete se nad ní zamýšlet z pohledu právního, filozofického a náboženského. Nevím, jestli mezi námi jsou zástupci církve. Diskutovat s lidmi, kteří zastupují určitou víru, jak mně život naučil, je obtížné a nemožné. Protože buď člověk něčemu věří nebo ne. Víra buď je a nebo není, ale tu argumenty nezlomíte. Zkušenosti mám, myslím dosti velké třeba se svědky Jehovými. Tam si žádnými argumenty nepomůžete. Ten člověk věří a v to co věří to je nezlomné. Mluvit o tom z pohledu právního v dnešní době je také zbytečné. Politické strany za třicet let nebyly schopny postavit nový zákon (a nemluvím pouze o euthanasii), než stále platný s určitými obměnami "Zákon o zdraví lidu", který je ze šedesátých let. Tento zákon stojí na myšlence, že nejvyšší hodnotou je hodnota lidského života. Všechny ostatní hodnoty jsou této hodnotě podřízené. Mám tedy právo zacházet s pacientem v některých situacích podle vlastního uvážení a proti jeho vůli. Nic se mi v našem právním státě nestane, protože jsem zachránil jeho život a ten je nejvyšší hodnotou. A nyní jsme u základní filozofické otázky. Je nejvyšší hodnotou hodnota lidského života, já osobně si myslím že ne. Moje životní přesvědčení je, že ne, proto jsem tady jako oponent. Podle mne je nejvyšší hodnotou hodnota svobody. Nadřazuji svobodu člověka a svobodné jeho rozhodnutí nad hodnotu jeho života. Teď jsem byl v Kalifornii, zrovna byl na operační stole pacient - svědek Jehovův. Velký nádor v mezihrudí, kolegové ho odstraňovali. Zeptal jsem se: Když budete potřebovat krev, co uděláte? Říkali nic, nedáme ji. To je svědek Jehovův, my jsme mu slíbili, že krev nedostane, on to riziko podstupuje, že to odstraníme bez krve a když zůstane na operačním stole je to jeho věc, je to svobodný člověk. Procházíte-li Spojenými státy, tak svobodu lidskou vidíte všude na prvním místě. Když přemýšlím o historii českého národa a zamýšlím se na Janem Husem, Palachem - tito lidé povýšili svobodu své víry nebo svobodu svého přesvědčení nad hodnotu svého lidského života. My jsme jim udělali plastiku, postavili sochy a ctíme je, máme státní svátek a najednou zapomínáme, že z hlediska dnešní právní normy povýšili hodnotu svého přesvědčení nad hodnotu svého života, tedy obecně řečeno buď pochybili oni, nebo nemáme dobrý zákon. Každý soudný člověk dobře ví a Jan Palach to asi věděl také, že po intervenci vojsk v srpnu 1968 kdyby se upálilo 10 lidí, tak to nic zásadního nemůže změnit. Stejně tak Jan Hus nemohl počítat, že změní evropské poměry, tím že stane v Kostnici na hranici. A myšlenkově, kdyby dneska družina, která doprovázela Jana Husa na jeho cestě do Kostnice a trávila tam s ním celý čas a v postatě ho utvrzovala v jeho víře, by mohla být dnes trestně stíhána, protože mu napomáhala k sebevraždě, i když ho upálil někdo jiný. Tito lidé, pokud se nesnažili ho vyvrátit z jeho víry, tak se na tom podíleli. Možná argumentujete tím, že tito lidé připravovali ideje pro všechny ostatní. Ale jak se díváme na člověka, který lezl přes Berlínskou zeď a riskoval svůj vlastní život a mnozí tam na té zdi zůstali, ale dělali to proto, že chtěli být svobodní. Pamatuji se na to, když jsem pracoval v 60. letech v Německu. Tam nějaký východoněmecký olympionik plaval 40 km v noci přes moře, aby obeplaval hlídky a přistál v západním Německu, všichni ho tam oslavovali. Protože ten člověk riskoval svůj život, aby byl svobodný. Osobně jsem přesvědčen o nadřazenosti svobody nad hodnotou života a doufám, že i společnost dospěje k tomu, že povýší svobodu člověka nad hodnotu jeho života. V Americe u svědků Jehovových už to je a je to podle mne naprosto správné. Jednám z každým nemocným ve své praxi tak, abych mu dal vybrat, abych mu vysvětlil nejlepší možnosti podle mého přesvědčení, ale nikdy ho k ničemu nenutím, protože ho respektuji jako člověka svobodného, samozřejmě mým úkolem profesionála je mu vysvětlit všechny možnosti, varianty, které jsou optimální, kde jsou jaká rizika, ale jeho rozhodnutí je absolutně na něm. To je moje přesvědčení. S člověkem naší doby se bohužel nejedná jako se svobodným. Jedna americká knížka, která se zabývá euthanasií říká, že dostane-li se pacient do nemocnice dnes (a to můžu potvrdit), dostane se mu často tzv. nadbytečného léčení a on ztrácí kontrolu nad ním. V případě, že umírá, ztrácí kontrolu nad svým umíráním. Koncem minulého století ztroskotala u břehu Nového Foulandu plachetnice. Zachránila se skupina lidí v záchranném člunu. Člun byl přetížen lidmi, kteří na něm byli a další se chytali ještě okrajů a všichni se chtěli zachránit. Námořník, který velel člunu hodil několik umírajících do vody, protože si byl vědom toho, že když nic neučiní, utopí se 100 procentně všichni, protože loď byla přetížena a nabírala  s každou vlnou další vodu. To je případ, který se stal, je v literatuře a je to případ na přemýšlení. Ano, je nejlepší říci ne, všichni se musíme zachránit. O tom nelze diskutovat. Ano, budeme léčit tak, aby lidé netrpěli, aby bylo všeho dosti, proti tomu nemůžete argumentovat, s tím také bezvýhradně souhlasím. Ale musím přemýšlet i v praktické rovině. A nyní přicházíme k další otázce. Vy se všichni trápíte myšlenkou, že někdo někomu něco vstříkne do žíly a usmrtí ho. Tedy akt euthanasie. Dovolím si Vám vysvětlit na dvou příkladech, na kterých pochopíte ,že  mnohdy nelze rozlišit mezi aktivní a pasivní euthanasií. Je tedy rozdíl mezi aktivní a pasivní euthanasií? Příklad první - pacient s neodstranitelným rakovinným nádorem objektivně prokázané, žádné spekulace, umírá, má kruté bolesti. Pacientovi podáme opiáty, jenže druhý den mu to nestačí, opiáty je třeba zvyšovat a zvyšujeme je každým dnem. Už dostává dávky, které naše normy nepřipouští, několikanásobně vyšší a já dobře vím, že mu pomáhám, ale stejně tak dobře vím, že tím morfinem přibližuji jeho smrt. Aktivní nebo pasivní euthanasie? Nebo jiný příklad - pacient má vodu v břiše, trápí ho to, špatně se mu dýchá. Vypustíme 15 litrů, uleví se mu. Samozřejmě dobře víme, že za několik dnů bude mít břicho zase plné vody. Opakovanými punkcemi dutiny břišní dojde k takovému rozvratu vnitřního prostředí, že nemocný brzy zemře.  Co vlastně dělám tímto způsobem? Samozřejmě, že záleží na úhlu pohledu jako v mnohé lidské činnosti. Já mu pomáhám, ale současně ho zabíjím. My profesionálové to velmi dobře víme. To vše má dvě strany a nelze to vidět odděleně. Nezlobte se, já odbočím od této vážné problematiky.  Své rodině jsem nedávno řekl, když se jdu na výletě vymočit, že to dělám ve prospěch rodiny. Žena se smála a říkala, jak je to možné? Vysvětlit jsem to  jednoduše. Takový tatík, který má plný měchýř, je nervózní, neurvalý na své okolí a když se vymočí, dojde k určité pohodě, protože se mu uleví. Je to příklad možná vzdálený, ale ta myšlenka je tato: kdo může jednoznačně říci, když já něco dělám, jestli to dělám jenom pro sebe nebo pro jiné  a s jakým úmyslem? To někdo třetí nemůže často rozpoznat. Jsou situace, kdy jenom Vy víte co a hlavně proč děláte. Samozřejmě, pozorovatel se na to může dívat stejně jako Vy nebo úplně obráceně. Takže podle mého názoru je velmi obtížné mluvit o aktivní a pasivní euthanasii a hledat  rozdělení mezi nimi. Jako profesionál říkám, že je to velmi obtížné a záleží na úhlu pohledu. Poslední myšlenka je - zneužití. Tato námitka proti euthanasii je velmi častá. "To by se mohlo pane profesore zneužívat, to by se lidé domluvili". Dosud jsem ale mluvil o euthanasii vyžádané. Obecně, myšlenka  zneužití je velmi jednoduchá. Všechno na světě lze samozřejmě zneužít. Ti, co vynalezli žebřík, měli počítat s tím, že nějaký zloděj si ho postaví před byt a vykrade ho. Ale prostě myšlenkou zneužití nelze obviňovat výrobce žebříků, vynálezce atomové energie či střelného prachu. Všechno se dá zneužít. Ale nikdy v historii to nebylo argumentací, která by rozhodla o tom, jak potlačit vývoj. Společnost již jednou dala lékařům důvěru, aby rozhodovali otázky života a smrti. Nebudu Vás unavovat dlouhými úvahami. Stačí, když připomenu, že jsou to u nás pouze lékaři, kteří mají právo a povinnost určit hranici mezi životem a smrtí, alespoň podle legislativy našeho státu. Nepřijímám myšlenku kolegy Hacha, že v případě vyžádané euthanasie jsou lidé zmateni a rozhodují špatně. Člověk vždy rozhoduje v jistém emocionálním rozpoložení, ale máme tady odborníky, psychology, psychiatry, kteří můžou vše posoudit. To jsou ale již problémy druhotné. Prvním a základním je vztah svobody a hodnoty života. Na ten si podle mého názoru musíme odpovědět, další otázky jsou pak druhořadé. Děkuji Vám za pozornost.

 

Petr Příhoda

Já jsem sice na pozvánce uveden jako oponent hlavního řečníka, ale jak tak koukám, budu asi pane profesore (Prof. Pafko) spíše častěji oponovat Vám. Já jsem nevěděl, co tady bude řečeno a v podstatě jsem improvizoval pokud jde o volbu tématu a nazval jsem svůj příspěvek "Jak se vede rozprava o posledních věcech člověka v prostředí světonázorové plurality". V zájmu pojmové přesnosti, budu-li mluvit o euthanasii, budu tím mínit pouze vyžádané, tzv. milosrdné usmrcení. Tak jej definuje i holandský právní řád. Pojmová dvojice aktivní a pasivní euthanasie je sice vžitá, ale je velice zavádějící, protože vsugeruje představu, že jsou tady  dva druhové pojmy a nad ním je nadřazený pojem rodový. Co to je euthanasie, která by zahrnovala aktivní a pasivní, to je těžko určit. Mezi oběma vidím podstatný rozdíl a ten je v tom aktivním smrtícím aktu. Lékařská etika je tady od toho, abych přemýšlel, jak se mám zachovat správně. Čili toto je důležité téma, jestli to mohu udělat, nebo ne. Euthanasie pasivní, to je dovolení zemřít. To je úplně jiná situace. Výstup z praktického hlediska je zde blíže. Máme mrtvolu, přijdou funebráci atd… Ale moje rozhodování je v každé jednotlivé situaci zcela o něčem jiném. A budu-li mluvit o euthanasii jakožto o záměrném usmrcení šetrném, vyžádaném atd., tak pak je pro mne pojem nevyžádaná euthanasie kontradiction in adjecto. Pozor na  matení pojmů tam, kde z jistého praktického konání vychází tentýž výsledek. Jistě, když stupňuji dávky opiátů u trpícího pacienta, tak  přibližuji jeho smrt. Ale  účinek opiátů je mnou nechtěný. Sice známý, ale nechtěný. Jde o vedlejší účinek, zatímco tím hlavním je redukce  strádání. Takže nezdá se mi, že by tento vztah zakládal důvod pokládat obě ty věci za totožné a jejich pojmenování za synonyma. Takže jak se vede rozprava o posledních věcech člověka v prostředí pluralitním? O poslední věc člověka tradiční společnost velice  pečovala. Její kultivační nebo formativní proces do sebe zahrnoval přípravu na tuto situaci. Ale v moderní společnosti je to ponecháno na vůli jednotlivce a proto je to úkol, který je zanedbávaný. Zkrátka dnešní člověk o smrti neuvažuje. Smrti se bojí, smrti nerozumí, pokládá ji za absurdní východisko absurdního příběhu a proto to téma se stává vysoce kontroverzním. Chybí nám obecný konsensus, který tradiční společnost měla. Nejzašší důvody rozlišení rozdílnosti postojů  účastníků debaty na toto téma jsou světonázorové. Je to filosofické pojetí člověka a lidského života, které účastník debaty zastává vědomě a nebo k němuž bezděčně tíhne. V debatách často slýchám (protože jsem kantor a učím studenty mravnosti) jak si lidé reklamují právo na vlastní názor. U těch studentů, protože jsou naivní, tam je jaksi tato vůle nezastřená, je to pěkně čitelné. Nejde tolik o to, aby názor byl zdůvodněný, ale jde o to, aby byl vlastní, aby byl můj. Rozhoduje tedy nikoliv jeho kvalita, ale jeho přijatelnost, případně atraktivita. Psychoanalytik by řekl, že vlastní názor má vysokou marxistickou hodnotu pro mne, pro každého v pluralitní společnosti. Jeho kritika je proto pociťována jako trauma, jako ohrožení, jako zpochybnění mého "já". Když někdo kritizuje můj názor, tak problematizuje integritu mého "já". Proto kritika není žádoucí. Já si nemyslím, že tato situace, tedy nemožnost dosáhnout obecného konsensu, že je dobrá. Já bych řekl, že to je situace dosti špatná. Ale domnívám se, že to takto prostě je a že to v dohledné době lepší nebude. Počítejme raději s tím, že zejména se širokou medializací významných otázek, v našem případě otázek terminální etiky, se vytvoří tábory stoupenců a odpůrců, mezi nimiž nebude možná racionální komunikace. Toto se stalo již s tématem interrupce, přesněji řečeno "vyhnání neakceptovaného plodu". I jiné otázky se ocitají mimo pole racionality. Zkuste dneska začít vyprávět o problému sudetských Němců v českém prostředí a vidíte hned, jak se ocitáte mimo dosah jakékoli pochopitelné racionality. Proč šance racionality klesají, to je velká otázka, která by možná stala za samostatné posezení a proto se nebudu  pokoušet tady na ni odpovídat. Řekl bych, že  základní předpoklady konfliktu a neshody a  důvody, proč o těchto věcech jednáme v situaci ztíženého rozumění,  jsou v tom, že se tady střetávají názory dva. Kdybych se měl vyjádřit starobyle, tak bych řekl, že to je konflikt teocentrismu a antropocentrismu. Ale protože se prosazuje pocit, že bůh jakožto termín i jakožto téma do debaty ve slušné společnosti nepatří, tak se to pokusím říci jinak. V tomto sporu, např. budu-li mluvit o euthanasii a stejně tak, pokud jde o interrupci, se utkává dvojí pojetí času, v němž se odehrává příběh lidského života. Podle jednoho je čas spěním k určitému dokonání, dovršením finále. Druhé pojetí zná pouze čas bez finále. Je to asi jako klasický román nebo symfonie versus text, či hudební výtvor, který nemá svou architektoniku, ale jistou funkci má. Ale může být proto kdykoliv přerušen, aniž by jeho podstata doznala úhony. Myslím si, že toto je konflikt tohoto dvojího pojetí času. Že je lze také vystopovat i za neshodami mezi postojem jehovisty a nejehovisty k transfůzi. Ono jehovistovi jde také o záchranu života. On si ale myslí, že jeho život na věčnosti je podmíněný tím, že transfůzi nepřijme a proto ji odmítá. Jak nyní budeme vykládat o euthanasii, když předem víme, že se asi neshodneme? Je pravda, že asi jeden druhého nepřesvědčíme. To tady vlastně pan profesor Pafko naznačil velmi plasticky. Nebo, že ta naděje je velmi malá. Ale můžeme si být užiteční tím, že se budeme neagresivním způsobem  vzájemně upozorňovat na závady  v naší pojmotvorbě a v našem usuzování. Já se svými názory netajím. Já se dívám na euthanasii z hlediska teocentrického, takže pro mne je ona nepřijatelná. Ale stejně tak, jako je možný křesťanský pohled, tak je možný pohled třeba stoický. Stoická morálka má v sobě cosi  impozantního a bylo by možno euthanasii  připustit. Sice tehdy to ještě nebylo možné to takto formulovat, protože starověké veřejné mínění  tento problém zmapovaný nemělo. Ale např. sebevražda, kterou měl člověk uniknout strádání umírání, přípustná byla. Dokonce svým způsobem se i doporučovala. Takže já sám euthanasii říkám ne. Ale jak se mám stavět ke kolegovi, který říká že ano? Milosrdná smrt nebo milosrdné přinucení v jisté situaci je dokonce morálním imperativem. A sice tam, kdy jde o nesmírné strádání němé tváře. Když ve válce kůň dostal kulkou a střeva mu vylezly a on řičel bolestí, tak je samozřejmě příkazem volání, abych já zkrátil jeho utrpení. Je toto možné i u člověka? Znamená zkrácení utrpení, které je nezbytně spojené se zkrácením života totéž, co u toho zraněného koně? Já jsem měl pacienta, který trpěl evoluční depresí, která u něj vždycky propukala rok co rok ve stejnou sezónu.  Začínala pocity nezměrné viny nebo provinilosti za to, že za první světové války na italském bojišti, když naši šli do zteče, (tedy myslím naši rakousko-uherští), a někteří jeho kamarádi tam zůstali,  dva dny tam umírali a nebylo možno tam poslat saniťáky, protože se střílelo ostrýma. A on si celý život vyčítal, že jim nepomohl na "onen svět", tím, že by je zastřelil. Moje církev sice zapovídá za všech okolností euthanasii a má pro to svoje důvody. A sice proto, že i nezměrné utrpení na sklonku života může být pro mně šancí jedinečného a možná prvního setkání s Bohem na tomto světě.  Proto bych neměl tuto příležitost zmařit tím, že tedy "jaksi uteču". A současně je mi přislibováno, že když se obrátím o pomoc k Bohu, tak že on mi ji poskytne a že mi pomůže"obstát". Ale to platí pouze pro mne, ale co pro ty ostatní? Já nemám právo vnucovat někomu etický kodex, pro který on se svobodně nerozhodl. Stejně tak on nemá právo po mně požadovat, abych něco dělal proti svému kodexu. Protože mám jediný senzor, (tedy smyslový orgán, jedinou čtečku), který mi říká, co je dobré a co je zlé.  To je mé svědomí. Já nemohu vyloučit stav, že se ocitnu v situaci, kdy moje svědomí mi bude přímo velet, abych ukončil život  člověka, který mně o to žádá. Já to nemohu vyloučit. A rozhodně  nemohu vyloučit, že se to stane komukoliv jinému. Tak že euthanasie pro mne: ne! Ale budu ji tolerovat. A toto je asi nejdůležitější, co jsem chtěl k tom,u poznamenat. Otázka euthanasie v Holandsku byla nastolena velice konkrétní situací. Doufám, že si to pamatuji velice dobře.  Šlo o pacienta s aviotropickou laterální sklerózou, což je neurotegrativní  onemocnění dolních mozkových nervů. Nejdříve přestává zrychleně mluvit, pak přestává "umět" polykat, pak přestává "umět" dýchat a je to jako smrt na mučidlech. Pacient byl vzdělaný, dočetl se o nemoci mnohé, poprosil lékaře, aby ho lékař v tom nenechal a až bude nejhůře, aby mu pomohl na "onen svět". Lékař byl  formován tradičně, byl z toho v rozpacích a předložil to odborné veřejnosti k diskusi. Odtud to proskočilo do sdělovacích prostředků a začala dlouhá mediální debata. V Holandsku trvala asi 20 let. Před pár lety, když asi 75 % veřejného mínění bylo pro, tak to Parlament na polovičku schválil, (dolní komora ano, horní komora ne). Čili ono je to tam tak jako ano i ne, ona je spíše tolerována, ale děje se tam. A ještě k tomu profilování holandského veřejného mínění. Pacienti gerontologických zařízení, tedy člověk by řekl ti, odkud budou chodit první žádosti, tak ti byli v 90 % proti legalizaci euthanasie. Čím to? Byli to tím, že byli staří a že byli odchování kalvínskou morálkou a nebo to bylo tím, že  v těch zařízeních nekoukali na obrazovky a nebyli ovlivněny televizní kampaní? Nikdo neví. Pokud vím, (to vím z ústního sdělení) tak ze zařízení, kde je zaveden v Holandsku psychoterapeutický režim a kde tudíž pacient není sám, nechodí žádosti o euthanasii. Ze zařízení, které se podobají našim, chodí a to tak, že čím dále více. První rok po legalizaci to bylo zhruba 2 000 žádostí ročně. To se zvyšuje. Člověk by řekl, že tím dlouhým čekáním na legalizaci mohla být potřeba čekajících nasycena. A že by počet mohl klesat. Ale jde to nahoru a nyní už je to něco přes 4 000 a přibývá euthanasií nevyžádaných (v Holandsku). Čili i  tady existuje riziko, že v mysli lékařů se vytratí určitá důležitá mez, že zeroduje určité tabu. Já bych se velice přimlouval za to, abychom tabu nepokládali za záležitost iracionální. Máme-li na mysli mravy,(což není jenom mravnost, mravy je jistý habitus, soubor jistých zvyklostí atd.),tak my nemůžeme počítat s tím, že každý je racionální subjekt, kterému jde o to, co je dobro a co je zlo a umí je rozlišovat, atd. A pro dobré mravy (a dobré mravy jsou ty, které tu společnost nezničí) jsou tato tabu dobrou věcí. Tady se ukazuje, že jisté tabu se zvolna rozpouští. A když jsme u těch možností zneužití, já vidím dvě velmi zřetelné. To, že cokoliv je zneužitelné. Ale kdybych byl zákonodárce, tak se nechám poučit, jestli ty či ony typy zneužití mají třeba větší pravděpodobnost než nezneužití. Při eventuální legalizaci euthanasie by pak bylo žádoucí, aby při ní asistovali  psychoterapeuti. A dovedu si dobře představit, že žádost určitého pacienta, pronesená dejme tomu v jakési patologické náladě a která nebude lékařem rozpoznaná,  se stane podnětem, jemuž bude promptně vyhověno. Druhý typ zneužití bude vypadat následovně. Při stávají povaze vztahu mezi rodiči a  jejich dospělými dětmi (a to si nechte někdy vykládat od někoho, kdo slouží na interně II) si dovedu velice dobře představit, že ty děti kolem již zdaleka nemilovaného rodiče vytvoří atmosféru, která ho bude tlačit  tím, že v něm bude vyvolávat pocit provinilosti, zbytečnosti k tomu, aby o euthanasii požádal. Prostě proto, protože ten vztah bude pro něho neúnosný. Docela si umím představit, že ten nátlak může být i verbální. Ale toto není tak výjimečná situace. Tedy to, jak  tady líčím ten vztah mezi dětmi a rodiči. Takže zatím prosím jenom tolik a v diskusi možná ještě něco zpřesním. Děkuji za pozornost.

(Nebylo autorizováno. Po dohodě s MUDr. Příhodou  opraveno.)

 

 

 

Diskuse

Miroslav Čerbák

Mně byl velice blízký postoj pana doktora Příhody v té pasáži, kdy jsem vycítil, že instituci euthanasie pokládá za velice obtížnou. A dovedu si představit v životě pacienta a lékaře situace, kdy mezi těmi dvěma lidmi za  velice těsné asistence  s vědomím lékaře k tomu může dojít. Ale nedovedu si představit zákon, který by říkal v našich podmínkách toto ano a toto ne. Já a pan profesor Pafko už děláme medicínu desítky let, takže tu situace známe asi podstatně více než většina přítomných. A oba jsme se jistě setkali, stejně jako řada  dalších lékařů, s pojmem disthanasie a nebo s poznámkou v chorobopise u těžce nemocného umírajícího pacienta,  aby nebyl resuscitován, případně, když je ten zásah "srdeční". Když bychom ho resuscitovali, on by mohl ještě tři dny žít. A to se děje. Děje se to např. předávkováním opiátů. Těch možností je ale spousta. Já nevím, jestli definice pana  docenta Hacha je pro mne úplně použitelná. Pokud totiž budeme uvažovat o zabití na vyžádání nemocného, připadá mi to velice zúžené. A pak bych ale řekl: ne! Ale dovedu si představit situaci, kdy se lékař dostane do stavu, kdy něčím podobným se utrpení nemocného zkrátí. Dejme tomu pasivním způsobem. 

 

Karel Ledvinka

Dámy a pánové,

promiňte, že v úvodu budu mluvit o sobě - díky televizi a dlouhodobému působení v Parlamentu jsem jistě obecně známý. Musím pouze pro vysvětlení dodat, že pocházím z lékařské rodiny a přes naléhání rodičů jsem "utekl" od medicíny a věnoval se oboru, pro lékaře téměř nepochopitelnému, ekonomii. Tento nezajímavý úvod jsem řekl jenom proto, abych právě díky osobním znalostem lékařského prostředí a lékařského stavu a při tom přece z jiného úhlu pohledu na tento "mikrosvět" si osoboval na lékařích více odvahy ve chvílích, kdy se jedná o věcech, týkajících se medicíny - tedy i v diskusích o euthanasii.

 

Připomínám, že podnětem k založení občanského sdružení ARCHA byla zkušenost zakladatelů, že celá řada problémů a témat, které mají pro společnost zásadní význam, politické strany buď ignorují, nebo se jimi zabývají pouze takovým způsobem, jenž vyhovuje jejím momentálním mocenským nebo volebním zájmům. Tato skutečnost pak ovlivňuje i míru veřejné pozornosti a informovanosti o daných věcech. Hlavní cíl občanského sdružení ARCHA je tento stav alespoň do jisté míry změnit tím, že organizuje veřejné události, při nichž jsou jednotlivá témata projednávána bez zmíněných mocenských a volebních ohledů. Takže také proto jsou v názvu dnešního veřejného slyšení slova "a politika".

 

K mému příspěvku mě inspirovalo vystoupení pana docenta Hacha. Hippokratés, obecně považovaný za otce moderní medicíny se narodil kolem r. 460 před naším letopočtem na ostrově Kós. Po absolvování tehdejších škol odešel do "světa", kde úspěšně bojoval proti moru, a když se vrátil na Kós, převzal vedení tehdejší "lékařské školy" a učil všechny, pokud platili školné a léčil všechny, kteří chtěli. Když zemřel ve 104 letech byl Kós vrcholem medicínského pokroku. Asi 20 let po jeho smrti se sešli lékaři a vytvořili kodex lékaře. Ten měl ale několik háčků. Především vznikl proto, aby se lékaři uživili, neboť jich už bylo příliš mnoho a pak tam opravdu byly dvě zvláštní pasáže: "Budu předávat recepty a znalosti svým synům a žákům a žádnému jinému". A dále: "Nebudu řezat, ale ponechám tyto procedury vykonavatelům tohoto řemesla".

 

Vznikla tak ochrana proti konkurenci i první odbory. Copak o to, ale lékaři se dobrovolně (aby se mezi sebou nemuseli dohadovat) vzdali svého privilegovaného postavení ve vztahu lékař:pacient (dva svobodní občané) a umožnili "mocným" upravovat tento nenahraditelný vztah oboustranné důvěry podle svých potřeb. Do absurdity byla tato věc dovedena v době, kdy nastoupil stát se svými mocenskými nástroji a medicínu začali řídit úředníci. A politici, kteří, aby si udrželi svůj vliv, řídí medicínu, resp. zdravotní politiku pomocí peněz na zdravotnictví. Místo lékařů - svobodných občanů a pacientů - svobodných občanů, řídí medicínu (její úroveň a vztahy uvnitř oboru) peníze. A přitom žádný úřad nesmí mít oprávnění rozhodovat o životě a smrti. Takže i proto jsou v názvu dnešního veřejného slyšení slova "a politika".

 

Podle úvodních přednášek se zdá, že všichni si přejete, aby nejprve proběhlo filozofické rozjímání s cílem pokud možno nalézt společnou řeč a postupně se zabývat dalšími, třeba právními a jinými podmínkami. Dobrá, ale když tedy není možné, právě při rozhodování o životě a smrti, aby se lékaři schovali za pacienta, neboť by to byla téměř dětská zbabělost, tak naopak musí být odvaha lékařů odlišovat rozdílnost mezi aktivním ukončením života a pouhou asistencí při důstojném umírání. A proto tady musí znít především slovo lékařů. Obavy, aby o těchto otázkách se nerozhodovalo pouze mezi politiky nás vedlo k zařazení tohoto tématu na dnešní slyšení a také proto jsou v jeho názvu slova "a politika".

Děkuji za pozornost.

 

Pavel Bratinka

Já vřele souhlasím s tím, že myšlenka, že nejvyšší hodnotou je lidský život, je pochybná. Já ji považuji za absurdní v té logice, kdy člověk se obětoval za ostatní. Pak tedy byl vlastně zločincem. Protože by "likvidoval" vlastně nejvyšší hodnotu. Takto jakoby vypreparovaná část lidské existence tj. jeho život, povýšen na absolutno, vede samozřejmě k nesmyslným koncům. Ale euthanasie a mám tím na mysli akt člověka, který má za cíl druhého člověka usmrtit, je pro mne nepřijatelná. Ne proto, že by zpochybňoval hodnotu lidského života nebo že bychom tím odstranili majestát nejvyšší hodnoty lidského života, nejvyšší hodnoty ze všech možných. Ale proto, že to podstatným způsobem mění oblast,( ve které lze  a je nutno pátrat po té skutečné hodnotě) vzájemných vztahů mezi lidmi. Tam totiž je něco, co je tou nejvyšší hodnotou a  platí odjakživa téměř univerzálně. Vztah jednoho člověka k druhému, říká se tomu vztah totální otevřenosti, totální lásky a totální úcty, který nevyplývá z toho, že by z toho druhého člověka udělal modlu nebo božstvo na které si nemohu dovolit šáhnout. Ale vyplývá z toho, že součástí mého "já" je tato nekonečná otevřenost vůči těm všem možnostem, které on představuje. A tudíž pro mně by mělo být tabu stát se andělem smrti. Protože to  neberu jinak než, že se stanu andělem smrti. Andělem osvobozujícím člověka od nějaké špatné a trpné instituce. Jinými slovy, euthanasie znamená podstatný převrat v hierarchii, která má upravovat svět. To je hierarchii toho, který vztah mezi člověkem a člověkem budeme považovat za lepší a který za horší. Slovo tabu, které zde bylo použito, bylo použito správně. Protože samozřejmě ve společnosti jsou lidé různého typu. Někteří - je to malá hrstka - se chovají skvěle, i když je  v okolí "stádo zdivočelých vlků". Pak jsou ale jiní, kteří jsou "vlci" i když okolo nich jsou samí "beránci". Ale podstatná část je někde mezi nimi. Problém je, že když padne tabu, tak nejenom že padnou hradby, kterými se "ženou" a mají vliv na  společnost přesně ti horší jedinci nebo slabší morální jedinci. Ale ono pak dochází k tomu, (bohužel bude docházet velmi často), k těm výrokům - "tak si o to mami řekni". Buď  přímo vyslovenou žádostí nebo naznačeným chováním. Ale zároveň  pádem tabu se i my (ti, kteří se snažíme chovat dobře) se též oslabíme. Protože si přiznejme, že pokud skutečně se máme o někoho starat nebo máme být někomu věrni i ve zlých okamžicích, tak že se v nás často všechno  proti tomu bouří a my to držíme nebo to děláme s vypětím všech sil. Děláme to po paměti se skřípajícími zuby a v klíčových okamžicích to děláme jenom proto, že se bojíme jakoby strašných důsledků, kdybychom selhali. Už nám ani nejde o toho druhého. A že ta tabu jsou proto dnes v naší společnosti klíčové. Ale znovu opakuji. Jde o to, že přijetím euthanasie připouštíme, aby v rejstříku vztahu mezi lidmi se stal vztah anděla smrti něčím dovoleným. To je ten největší průšvih. A s tím totiž pak padá i význam lidské svobody. Je-li nejvyšší hodnotou svoboda, tj. stav, kdy ten druhý může zaujmout jakýkoliv vztah sám k sobě, tak pak ve světě, kde já mohu být andělem smrti, pak ničím i jeho svobodu, jeho další možnost rozhodování. Pak tam, vteřinu po té, co se euthanasie bude považovat za něco přijatelného jménem lidské svobody, začne být lidská svoboda sama o sobě znehodnocována.  A toho se já obávám nakonec nejvíce. Průlom je skutečně v tom, že to v zásadě mění hierarchii mezilidských vztahů. Jistě, že mohou nastat v životě okamžiky, kdy člověk si sám sáhne sám na sebe. Pak je to mezi ním a Bohem, resp. mezi ním a  jeho svědomím , že něčí život ukončil. Ale pak je to jakoby ta věc mezi ním a jakýmsi něčím, vůči čemu je  člověk odpovědný. Není to vůbec otázka toho, že je to najednou dovoleno. Naopak  to rozhodnutí na základě vlastního zápasu a vlastního svědomí. Člověk je ponechán sám v tom dilematu a musí ten kříž toho rozhodování vzít na sebe. A není to tak, že je to teď dovolené a že se vlastně o nic v podstatě nejedná. A to je úplně jiný model. Tzn. společnost, která říká ne - euthanasii a ví o tom,  že někteří lidé jí provádějí, je společnost jiného ethosu a jiného hierarchie mezilidských vztahů než ta, kde se to přijme. Kde to je věc dobrá, tzn. zítra je to věc doporučitelná, pozítří to bude povinnost třeba někoho usmrtit, když je to právě třeba neperspektivní pacient.

 

Oldřich Kužílek

Nejdříve jednu poznámku na to téma zneužitelnosti. Já jsem se o tomto tématu obecně poučil v parlamentní diskusi o zbraních. Kde samozřejmě velmi silným argumentem z určitého úhlu pohledu je problematika zneužitelnosti. Že není výsadou zbraně někoho zabít. Že se může zabít kladivem, automobilem apod. Ale tam je skutečně jedna distribuce zřetelná, kterou jsem pojmenovával tak, že je potřeba vždycky jasně vědět, k čemu ta věc je primárně utvořena. A o tom není příliš diskusí. Prostě zbraň, (jak mohou sportovní střelci tvrdit, že to je něco, co jim pomáhá trénovat nechvění své ruky a strefování se do terče, ale nikoho neobalamutí),  je věc, vytvořena myšlenkově a průmyslově k zabíjení. Zatím co automobil je věc vytvořená k ježdění. Tam nejsou žádné pochybnosti. A stejně tak je to zde v tomto případě. To, o čem mluvíme, v tom užším slova smyslu euthanasie jako vyžádané zabití,  je  nějaká konstrukce technickomyšlenková, která není stvořena k ničemu jinému, než k tomuto. Není prostě k ničemu jinému. A to je ten důležitý prvek. Pan doktor Příhoda to naznačil z jiného úhlu pohledu. Podle mého názoru naznačil nutnost vyhodnotit možnosti  pravděpodobnosti zneužití. Ono to vlastně koreluje. Ta pravděpodobnost bude vyšší u toho, co je k tomu stvořeno přímo, než u toho, co k tomu není stvořeno. Pravděpodobnost zneužití automobilu jako zbraně bude typicky menší. Takže to je ta poznámka, která mne napadla ve spojení takovýchto úvah. A co jsem chtěl říci hlavního (pro sebe v tuto chvíli žádné rozlousknutí ořechu), je to, co mně  nejvíce v té diskusi zaujalo. Cítím zde jakoby zhruba dva přístupy. A chci naznačit, že mám pocit jakoby absentoval ještě třetí přístup.  Teď mi promiňte nějakou terminologickou nebo technologickou zmatenost. Pokusím se vysvětlit, co chci říci. Jeden přístup jakoby byl tradicionalistický nebo opírající se o tradici. Argumentuje určité věci především tím, že dokáže, že přijetí euthanasie by bylo nějakým zlomem v nějaké tradici. A  slovo zlom jako by bylo tím hlavním argumentem. Vyvarujme se zlomu,protože nevíme co přinese, atd. To je  jeden způsob argumentace. Druhý způsob argumentace je metodologický.  Prostě se snažíme v tvrzení  protistrany objevit nějaké chyby či nedostatky. A tím prokazovat, že tudy by to nemělo jíti. I když je mi jasné, že tento přístup se může uplatnit různě. Ale mně přichází pořád na mysl věcný pohled. Tou věcností myslím, podívat se na to, co to je samo o sobě umření. Co to prostě je. Protože přistoupit na jakýkoliv koncept, třeba na koncept, který mně je vlastní a to je,  že hodnota lidské svobody je víc než hodnota života, tak se stejně musím potom dostat k tomu, co to je svoboda. Je to asi něco, jako se říkává poznaná a uskutečněná nutnost. Nebo mohu říci řád. Je to docela silné. Mám pocit, že teď Pavel Bratinka na mne zamrkal údivem. Ale trvám si na tom, podtrhuji to, že my jsme tady nic neučinili,  abychom poznali tuto věc. Myslím umření. Co tím mám na mysli? Nevím, jestli věda se shodla nebo neshodla na některých typech měření, kterých je schopna. Co se děje řekněme energeticky, hmotně s bytostí lidskou v okamžiku umření. Já si pamatuji nějaké výsledky měření, které něco registrují. Není to pro mne až tak důležité, protože vím, že existují lidé, kteří to, co se děje, jsou schopni vnímat svým smyslem. Vidí nějaké energetické pohyby, mohu tomu říkat "odcházení duše, odpoutávání duše". Jsou o tom veliké kodexy. Čili, co se to vlastně děje? Já mám pořád pocit, že o té smrti zde mluvíme asi v tom smyslu, jako když jsme v nějakém periferním kině, kde dávají  film, na který jsme přišli, protože jsme milovníci. Ale ostatní přišli, protože to je zábavné. A v okamžiku "the end", všichni vstanou a odcházejí. A my tam sedíme a díváme se na titulky. A že my jsme teď pořád tady o tom trošku mluvili, že ta smrt je "the end", ale tam jsou pak ještě "titulky". A tady je nějaký proces, něco tam ještě pokračuje. A to je ta věc, o které zde mluvíme a o které můžeme hovořit v tom smyslu, jestli je možné to ukončit nějak jindy než "nějak". Jak probíhá tento proces, o kterém mluví "Tibetská kniha mrtvých", jako o nesmírně důležité věci? Jestli je možné korigovat takovými fyzickými zákroky, zásahy apod.? A to bych nazval tím třetím pohledem. Myslím, že dokud se do nějakého trojlístku či čtyřlístku nedostaneme, tak to zavání přinejmenším jednoznačně tím, co říkal pan doktor Příhoda. Že skutečné dorozumění nebude možné. Děkuji.

 

Marek Benda

Dobrý večer. Skoro se omlouvám, že se hlásím do tématu, které je zdánlivě lékařské. Já si ale myslím, že vůbec lékařským tématem není a že je hluboce tématem, o kterém se musí bavit každý člověk. Začnu jednou poznámkou. Já si myslím, že žádné slušné náboženství, které má představu posmrtného života, už kvůli tomu, aby mohlo zůstat na tom světě a fungovat, nemůže připustit myšlenku sebevraždy jako něco povoleného. Kdyby tak učinilo, tak není nejmenšího důvodu, aby na světě zůstávalo. A je mnohem lehčí prostě "utéct" do té "věčnosti" rovnou. Takže proto jsou ta náboženství  tak přísná k sebevraždě. Ale chtěl jsem, přesto, že se mi moc líbilo to, co říkal pan profesor Pafko, ho"chytit", za slovo. Když se řekne, nejvyšší hodnotou je svoboda, nikoliv život sám, tak musím takové věci důsledně domýšlet. Domyslím-li svobodu, pak  žádost o sebevraždu mi má právo dát každý. To není svoboda jen nemocného, to je svoboda každého z nás. Každý z nás má právo přijít v této představě svobody k lékaři a říci mu: proveďte mi ten akt sebevraždy. V okamžiku, kdybych připustil, že to tak může býti, tak se obávám, že se dostávám do docela podivného světa, který se tady snažil naznačit Pavel Bratinka.  Každopádně světa, který se mi opravdu děsivým způsobem rozpadá. V okamžiku, kdy řeknu, že doktor nebo kdokoliv jiný má posoudit, jestli pacient už nemůže žít, tak jsem se dostal do situace, kdy posuzuji kvalitu života. Posuzuji kvalitu života a ne na základě žádosti, ale na základě kvality toho života. Rozhoduji o tom, jestli  "vraždu" nebo asistovanou sebevraždu spáchám. A tam si myslím, že se dostávám do velmi nebezpečného pole. Protože z tohoto pole je už opravdu kousek k těm koncentračním táborům, které vyhlazují osoby bezduché, osoby bez vlastního vědomí, bez vědomí sama sebe. Když se to prohlásí za zákonnou možnost, tak přece není důvodu k dalšímu posuzování. Protože  kvalita jejich života je z hlediska racionálně myslících osob nulová, musí se na ně vydávat peníze. Pak není nic snazšího, než je "vyhubit". Takže, já jenom prosím,  abychom když řekneme nějakou konsekvenci, tak ji nemůžeme ukazovat na těch extremistických případech. Kdy je všem všechno jasné, že ten člověk bude večer mrtev a nedá se nic jiného dělat. Ale pokoušejme se domyslet opravdu, co to má znamenat.  Řeknu-li, že hlavní hodnotou je svoboda, tak z toho chci vyvodit, že toto právo požádat má každý? Pokud řekneme ano, pak se ptám, jestli vůbec má být posuzování toho doktora. A nebo řekněme, že každý může každému asistovat při sebevraždě. Je to podle mne závěr, který se v logice té svobody může vyvodit. Ale podle mne je přinejmenším, když zapomenu na etiku a náboženství, to velmi společensky nebezpečné. Protože stejně jako v mnoha jiných případech, mnohdy už nebudu schopen rozpoznat, kdy tam k těm jednáním opravdu došlo a kdy to bylo dobrovolné rozhodnutí a kdy začnou lidi chodit a říkat, já jsem ho zabil, on mně o to žádal, abych ho zabil. A najednou se začínám dostávat do právní roviny, která začíná být strašně složitá.

 

Dagmar Pohunková

Dovolte mi úplně stručnou poznámku. My, starší lékaři, jsme byli vychováváni v hippokratovské tradici. A hlavními principy lékařské etiky bylo prospívej a neškoď. To bylo jednoznačné, to bylo hlavní pravidlo lékařského stavu. Dnes k nám přicházejí nové učebnice, nové příručky, nová hnutí v lékařské etice a mluví se o tzv. čtyřech principech. Jako první princip je úcta k autonomii pacienta. Přichází to z Ameriky. Další princip je spravedlnost - neškoď a prospívej. Nejenže navrchu je autonomie, ale ještě je obrácené pořadí. Tím se dostává lékař do určitého rozporu. Protože mluví-li se o terapeutické smlouvě, existuje něco jako odpovědnost lékaře. Jak říkal pan docent Hach, stará recitace z minulého století, lékař řídí život a zdraví svého pacienta. To tímto padá. Mám-li úctu k autonomii pacienta a nejsem-li paternalistický lékař, nic neřídím.  Ale jak je to pak s mojí odpovědností? Já jsem v těžkém dilematu, protože já bych třeba měla pacienta, kterého léčím na karcinom štítné žlázy. Pacient má radiofobii a odmítá mi léčbu radionem. Tak já ho musím nakonec přesvědčit nějak, aby ji podstoupil. Protože on si neví rady. Já uvádím dilema, které tady je. A v nejnovějších pracích, které přicházejí, tak se  mluví i o změně role lékaře v  procesu zdravotní péče. Říká se o tom, že lékař tady není od toho, aby léčil a pečoval o zdraví pacienta, nýbrž pacient (už se nepoužívá slovo pacient, je to klient), který přichází a autonomně o něco žádá. A lékař je poskytovatel. Já to referuji. A má-li pacient na to, aby si to zaplatil přímo pojišťovnou nebo někým, má mu být vyhověno. Já jsem ráda, že již dnes nedělám klinickou medicínu. V těchto kritériích bych to asi nedovedla. Protože bych se dostala do těžkých konfliktů ze svědomím. Další poznámku mi dovolte. Mně nesmírně vadí matení pojmů v debatě o euthanasii.  Mezi politiky, v médiích mezi novináři se do "pytle euthanasie" strká všechno. Když sleduji etickou literaturu evropskou  i  z Ameriky, vyskytuje se euthanasie dobrovolná, nedobrovolná, vyžádaná, nevyžádaná. To je velice široké, tam máme i mezitím mord. Nedobrovolná, nevyžádaná euthanasie to je podle mne mord. Přimlouvám se za evropský usus kontinentální. Opravdu omezit pojem euthanasie na aktivní vyžádané usmrcení pacienta. Abychom věděli o čem mluvíme. Říkají, zejména němečtí etici, že něco jiného je nezahajovat léčbu, tam, kde vím, že to nemá smyslu. My v centrální etické komisi Ministerstva zdravotnictví jsme o tom měli velké diskuse s paní profesorkou Königovou, která má toto dosti vypracované z oblasti spáleninové medicíny. Kde ví, kdy nemá smysl zahajovat léčbu, kde by nepomohla. A stejně tak jde o to definovat ukončení léčby a o paliativní medicíně. A definovat, co patří do paliativní medicíny. To je nyní světová, nebo řekněme evropská diskuse. Na této úrovni se k tomu připojuje i Britská lékařská  asociace. A já myslím, že musíme udržet pojmovou jasnost, jinak nám budou média propagovat euthanasii a budou myslet boj proti disthanasii. Toto musíme vyjasnit. A poslední věc je tabu - role politiky a zákona. My jsme zažili diskusi o potratovém zákonu mezi rokem 1986 - 1990. A posléze, když jsme se pokoušeli novelizovat potratový zákon. Ve veřejném mínění převládal názor, že co zákon dovoluje, to je dobré mravně, to mohu, do je doporučené. A v situaci, kdy dám brzdu a formuluji zákon tak, že řeknu toto není zákonné, tak lidi začnou jinak uvažovat. Já jsem nyní sbírala evropské potratové zákony. Mám německý, rakouský, francouzský. Zjistila jsem, že nejsou v oblasti zdravotnictví, nýbrž že to zůstalo v trestním zákoně. Je to uvedené ve zločinech proti lidskému životu jako vyhnání lidského plodu. Já jsem na to zůstala koukat, protože vím, že je to liberální praxe. Jenže v zákonu je, že je to zločin proti lidskému životu a beztrestný je za těch a těch podmínek. Ty podmínky jsou poměrně liberální v  těch jednotlivých zemích, v podstatě i ve  Francii. Ale je jasně řečeno, že to není běžná metoda plánování rodičovství. A já si myslím, že tam kde se řekne, že úmyslné usmrcení na žádost pacienta je zákonem zakázáno, tak to vytváří určité veřejné mínění. A dá se předpokládat, že za určitých okolností, ani bych neřekla definovaných zákonem, by to mohlo být beztrestné. To je  případ člověka v  drátech v  boji. Nebo při zemětřesení,  když je někdo  zasypaný a nemohu ho uvolnit. Který trpí a já nevím, co s ním. Děkuji.

 

Zuzana Roithová

Dobrý večer. Tady bylo skoro už všechno řečeno a já si dovolím jen několik poznámek. Za prvé si myslím, že euthanasie je v každém případě náboženský problém. A spor legalizace euthanasie s lidským právem oba tyto dva problémy stejně neřeší. Pro ty, pro které je tento problém neznám, to znamená pro ty, kteří si nekladou náboženské nebo etické problémy v případě euthanasie, tedy pro tyto pragmatiky, je možné vytvořit i pravidla zákonná, která by upřesnila, za jakých podmínek lze vyřešit i tuto situaci. Je to jeden z nejtěžších úkolů, které má jak lékař, politik, ekonom, tak každý, kdo by si myslel, že je schopen vyřešit dost dobře pravidla, ze kterých to možné je. Já jsem ráda, že paní doktorka Pohunková upozornila na to, že je potřeba minimálně zúžit tento problém, aby bylo vůbec něco možné legalizovat. Já bych chtěla upozornit na to, že se můžeme dostat také k problému, jak právně vymezit smrt nepohodlného dítěte, smrt blázna a smrt  těžce nemocného pacienta, který je nebo není dostatečně svoboden na to, aby řekl, zda chce nebo nechce požádat o tuto smrt. To je problém, o kterém se domnívám, že se obtížně řeší. Chtěla bych také upozornit na situaci,. kdy vytváříme určitou nesvobodu pacienta tím, že ho dostáváme do stavu bezvědomí právě proto, aby netrpěl. To znamená, že medicína zná metodu jak snížit utrpení z umírání, i když toto není jediná metoda, jak snížit utrpení. A třetí pocit jsem chtěla říci, že pojem, který nevím, jestli s ním  budete souhlasit, ale on existuje, je pasivní euthanasie. Já bych chtěla říci, že právě proti pasivní euthanasii nebo proti zneužití pasivní euthanasie, je nejlepší nelegalizovat euthanasii pro ty, kteří nemají náboženské nebo etické problémy v této věci. Ale to, co musíme vytvořit, je samozřejmě vytvořit podmínky pro to, aby pacienti umírali bezbolestně, pokud to jenom možné je. Děkuji.

 

 Marie Svatošová

Já jsem hrozně ráda, že jsem to tady mohla všechno poslouchat.  Jenom bych k tomu ráda doplnila několik poznámek a zkušeností z Hospicu. Já jsem před deseti lety opustila svoji ordinaci a odešla jsem "vydupávat" Hospice v této zemi. Hlavním motivem pro mne bylo právě to, že jsem si uvědomovala, že život člověka je obrovská šance. A to až do konce. A my můžeme tomu člověku vzít tuto šanci nejenom euthanasií, ale také tím, že nebudeme dobře znát paliativní medicínu. To si myslím, že je také veliký problém. Protože si myslím, jestli nechám člověka trpět, protože neumím bolest léčit, tak on s tím časem, který musí žít, stejně nenaloží pořádně tak, jak by mohl. Protože když nás bolí zub, tak si vzpomeňme, co asi uděláme. A naopak, když tu léčbu bolesti přeženu a toho člověka vlastně jenom uspávám, tak ho také nemůže využít. A já opravdu vidím  život člověka jako obrovskou šanci a je to i ze zkušeností. Opravdu, jeden motiv, který mně vedl k tomu, abych se tomuto věnovala, byla jedna pacientka, kterou jsem poznala v Praze při pohotovostní službě. Spřátelily jsme se a vlastně jsem se půl roku věnovala tomu, co jí trápilo. Jednou jsem k nim přišla a ona nebyla doma. Manžel mi řekl, že ji odvezli do jedné z pražských nemocnic(nebudu jmenovat, do které). Šla jsem ji navštívit a nejprve jsem se zastavila na "sesterně". Sestřička nevěděla, že jsem lékařka a trošku se přede mnou předváděla. Otevřela chorobopis a ukázala mi rozpis na 14 dní - prostě šablonka stoupající dávky opiátů. A já jsem nechápala proč. Protože ona neměla bolesti. A teď jsem si říkala, mám být nekolegiální bestie a mám to tomu manželovi říci? To je naklonovaná euthanasie. Řekla jsem mu to a on ji vzal na revers domů, ta paní nežila 14 dnů.  Ta žila ještě půl roku. Ale důležité na tom je, co ona z toho života ještě dokázala udělat. Jak dokázala vyzvednout svoji vlastní osobnost, jaký příklad dala svým dětem. Toto by se nestalo, kdyby zůstala v  nemocnici. Na toto nebezpečí bych chtěla také upozornit. Já si myslím, že euthanasie se u nás děje, a je naprosto nepostižitelná. Já to nedokážu, to co jsem teď řekla, ale existuje to. Myslím si, že je to hodně ošklivé. A pak bych chtěla říci ze zkušeností,že v opravdovém Hospici se nesetkáváme nebo nesetkali jsme se s žádostí o euthanasii. A jsem přesvědčena, jsou-li uspokojeny všechny čtyři okruhy potřeb pacienta, nejen tělesné, ale také psychologické, sociální a spirituální, ani ho to nenapadne na něco takového pomyslet. Ale stává se nám, že nám přijde do Hospice smrtelně nemocný pacient a s úlevou nám řekne: "Konečně jsem už tady, víte před těma doktorama člověk nemá kam utéci a kde by hlavu složil". Já se bráním tomu, aby někdo řekl, že Hospic dělá pasivní euthanasii. Já  nechci spojovat Hospic a euthanasii. Když už, pak Hospic je alternativa k euthanasii. Aby k ní nemuselo docházet, tak je tady Hospic. A Hospic  utrpení ani neprodlužuje, ani  také nezkracuje. Naše zásad je: pomáhat v umírání ano a pomáhat k smrti zásadně ne. Ještě maličkost. Před 3 dny, 14. června v novinách Metro mně šokoval odstaveček od p. Antonína Smutného, Praha 8, který reaguje na jistý článek a píše: Jsem v domově důchodců a žije tady asi 200 starých lidí. Někteří jsou staří 90 let, dokonce i babičky přes 100 let. Mám zjištěno, že kdyby euthanasie byla povolena, mělo by zájem asi 90 % lidí z toho domova důchodců. Co takový člověk nechodící s rakovinou, po mrtvici. Ten zákaz nakonec dohání nutně lidi k sebevraždě. Podepsal se Antonín Smutný, Praha 10 a žije v domově důchodců. Dala jsem si práci a obvolala jsem domov důchodců Bohnice, Ďáblice, Kobylisy. To jméno tam nikdo neznal. Volala jsem na magistrát, a hledala nějakou evidenci lidí v domově důchodců. Nic mi neřekli. Obvodní úřad Praha 8, sociální odbor, také jsem se nedopídila. Tak jsem ještě zkusila obvolat domy s pečovatelskou službou. Co jsem mohla, to jsem obvolala. Nikdo to jméno nezná. Já si myslím, že si toto někdo vymyslel. Myslím si, že se veřejné mínění vytváří tímto způsobem a že je to docela "hnusná" věc. To je asi tak všechno. Děkuji.

Jan Bílek

Já bych se pokusil zformulovat poznámku k tématu, které už tady několikrát zaznělo a sice, proč je snad dobře, že se mluví o euthanasii.  Je to snad užitečné? Snad proto, že konečně přestává být tabu mluvit o smrti. Protože euthanasie není nic jiného, než smrt. Čili musíme si položit otázku, co to vlastně  je smrt?  Je to součást života, patří to k životu nebo je to něco, co najednou přijde jako blesk a vůbec to s životem nesouvisí? Samozřejmě, že si vybírám variantu, že smrt nutně patří k životu a je to součástí života. A z tohoto pohledu se vlastně musíme koukat na smysl života jako takového. Že smysl života není jenom v té lži,která znamená užívat si svobody, říkat, že svoboda je nejdůležitější. Svoboda musí k něčemu sloužit, jinak přestává mít smysl. A smysl života je také nutně v tom, že smrt je úkon života neurčitého. Děkuji.

Petr Příhoda

Já jsem necítil žádnou z těch otázek jako repliku na mé vystoupení, ale každá z nich ve mně vyvolala řadu volných asociací a ačkoliv už to tady bylo řečeno, tak se opravdu velmi, velmi naléhavě přimlouvám o to, abychom rozlišovali mezi tzv. euthanasii aktivní a mezi tzv. euthanasií pasivní.  Minulý týden rokovali naši anesteziologové a resuscitátoři a unisono se shodli, že tato pojmová tvorba není vhodná. Neříkejme tomu tak. Euthanasie je prostě milosrdné zabití trpícího pacienta na jeho žádost. Všechno ostatní je -  dovolení zemřít. To má také své problémy. Jak již tady bylo řečeno - neposkytnutí léčby důvodné, přerušení léčby důvodné, kdy, jak, smím, nesmím, odpojení respirátoru, ale jsou to problémy jiného řádu než tamto. A právě si myslím, že ten terminologický zmatek vede k tomu, že nám to splývá a že se pohybujeme v babylonském matení jazyků. Moc se přimlouvám za pojmovou přesnost. Ještě bych chtěl říci, že  pacienti, kteří jsou v Hospicu, nejsou sami. Tak proč  by o euthanasii také žádali? Nejlepší česky přeložený text na toto téma, je kniha Bryana Polare "Euthanasie ano či ne". Tento autor, který se pídil investigativně po jednotlivých případech prováděné euthanasie, tzn. hlavně v Holandsku a trošku v Austrálii, uzavírá své pátrání slovy, že všechny případy euthanasie, s nimiž se setkal,  byly vlastně výslednicí lidského selhání a to tím, že ti lidé byli  totiž osamoceni. Ale kromě toho jsou také ještě případy strádání, a pohnutky, s kterými mají zkušenosti nikoliv nedbalí lékaři ve standardních nemocnicích, ale neurologové a onkologové. A tam právě si myslím, že někdy lidské svědomí lékaře mu může říci: Ano, tady by člověk měl, (míněna euthanasie) mít na ní právo. Ale mělo by to být opravdu něco jedinečného, diskrétního. Vůbec bych to nelegalizoval. Ale nemohu popřít, že se tam nic takového neděje.

 

Pavel Pafko

 Jsem opravdu nadšen tím, kolik lidí nemedicínsky vzdělaných má o tuto problematiku zájem.  My jsme ti, kteří o to musíme mít profesionální zájem, protože stojíme u tohoto rozhodování dnes a denně. Vy o to máte zájem z filozofického hlediska. Jsem opravdu rád, že jsem mohl vyslechnout tyto názory. Nebudu oponovat s jednotlivými lidmi, ale tak, jak jsem si dělal poznámky,  Řeknu své stanovisko k diskutovaným problémům. Na začátku jsem řekl nomenklaturu tak, jak ji vnímám a  myslím si, že my bychom měli mluvit zejména o vyžádané euthanasii. Nevyžádanou euthanasii nechme jako další problém. Nemůžeme všechno vyřešit. Ale mluvme o vyžádané euthanasii. To je ta, kdy pacient požádá o ukončení života. Tím pádem eliminuji debatu o tom, co s nějakými lidmi, kteří nejsou svéprávní, jsou to blázni, tak jak říkala kolegyně Roithová. To je úplně další kvalita. A teď k panu doktorovi Příhodovi. Mluvil o chtěném a nechtěném významu podání opiátu. Na to mu odpověděla kolegyně z Hospicu. Ta přišla na to, jak oni podávají opiáty. Ona věděla. Ale, kdo ví, s jakým úmyslem, s jakým chtěním byly opiáty ordinovány? Kdo může posoudit pro koho to ten člověk dělá, jestli pro sebe nebo pro tu rodinu? To nikdo neví. Já když podám opiát, tak jenom já vím, proč ho dávám. Jestli chci člověka zbavit obtíží a nebo zda chci zkrátit jeho život. Neexistuje, aby někdo druhý mohl ve velmi sporných případech říci, s jakým úmyslem, s jakou intencí by jste to, či ono udělali. Jsem šťastný, když jsem si Vás tady poslechl, že v podstatě nikdo nezpochybnil, (jestli jsem tomu dobře rozuměl), že hodnota svobody je více než hodnota vlastního života. To je ta základní filozofická otázka z mého pohledu.  Velmi oceňuje debatu pana doktora. V podstatě jí říkám: ano. Křesťané mají svůj názor. Ale nechme prostor také pro názor lidem, kteří naší víru nesdílejí. Opět se to vrací. Jsme svobodní nebo nejsme svobodní? Někdo tady řekl, tabu se rozpouští. Ano. Tabu se rozpouští. To je proces, který začal. Moje filozofie je, že bude pokračovat. Jak to bude rychle a v jaké formě, to si netroufám říci, ale chápu to jako vývoj, který začal. Protože je vynucen okolnostmi, o kterých jsme mluvili. Vývoj medicíny, otřesená křesťanská víra  atd. Teď si dovolím říci ještě myšlenku, kterou jsem se obával říci, abych snad neurazil. Často mluví (a já to pozoruji) do medicíny lidé, kteří tomu vůbec nerozumí, kteří nemají žádnou životní zkušenost. Jednou jsem se díval na Satelitu na přenos z Londýna, kde proti interrupcím demonstrovali lidé tím, že chodili s  plakáty kolem ministerstva zdravotnictví. Chvilku jsem se díval, kdo to tam chodí dokola. Chodily tam muži a staré ženy. Neviděl jsem tam 25leté ženy, kterých se problém týká. Na mnohé otázky lidé neznají "správnou" odpověď, nevím zda ji zná církev.   Např. vývoj biologických věd jde dnes tak rychle dopředu, že odpověď jak dále  (stačí se zastavit u umělého oplodnění), zkrátka neznáme.  Na otázku, kde začíná život, když se uměle oplodní vajíčka a dají se do lednice, jedno z těch vajíček se implantuje do dělohy a žena porodí, pak se odstěhuje, nikdo neví, co z těmi oplodněnými vajíčky. Otázka je velmi jednoduchá. Je to život nebo není? Kde začíná život? Nikdo neví, co s tou zkumavkou dělat, jak ji dlouho nechat, kdy ji vylít. Je tady klonování atd.  Víra je víra, já ji respektuji, tak jako pan doktor respektuje lidi bez víry, já respektuji lidi s vírou. Ať postupují dle své víry, svého přesvědčení, ale ať nebrání jiným lidem v jiném myšlení. A o to jde. Tedy opět svoboda. Pan Marek Benda říkal, že v případě, že přijmeme myšlenku, že svoboda je více než život,  můžou všichni svobodně přijít a žádat o euthanasii. Podle mne má tato myšlenka chybu v  logice. Všichni jsou svobodní, mohou přijít a zaklepat na mou ordinaci. Jenže i já jsem svobodný. Stejně tak, jako všichni tito lidé.  Moje svoboda (a to je moje denní zaměstnání) se střetne s jejich svobodou.  Pokud se nesejde, tak řeknu, nezlobte se, Vaše podmínky nemohu akceptovat.  Respektuji Vaši svobodu, ale stejně tak Vy musíte respektovat moji. Tuto operaci  neprovedu za podmínek, které mne kladete. A tím je věc naprosto jasná. Filozoficky všichni jsme svobodní. Oni i já.. Paní doktorka Pohunková - musím přesvědčit pacienta. S tím  absolutně nesouhlasím. Já nemusím. Jestli něco musím, tak mu musím jako profesionál vysvětlit všechny možnosti, které jsou, musím mu říci svůj názor o významu a kvalitě jednotlivých možností. Řeknu Vám  přiklad. Dnes lidé vyhledávají lékaře i léčitele alternativní medicíny, zažil jsem takových lidí několik. Jasná rakovina žaludku, prokázaná, nepochybná, mikroskopicky diagnostikovaná.  Přijdou, pane profesore co radíte? Říkám, radím operaci žaludku, dokud je čas. A co říkáte, kdybych odjel na Filipíny, já jsem podnikatel. Podívejte se, já Vám říkám svůj názor, ale Vy jste v mým očích naprosto svobodný člověk a jestli na ty Filipíny máte a jestli si myslíte, že Vám to pomůže, tak tam jeďte. To je Vaše věc. Já ho nemohu nutit. Já nemohu nutit člověka, který přijde s prasklým slepým střevem, s těžkým zánětem podbřišnice, o kterém vím, že to nepřežije, pokud se nebude operovat. Já nemám právo ho povalit na stůl, dát mu injekci a rozříznout břicho. Já ho nemusím přesvědčit. Já ho budu přesvědčovat, ale já ho nemusím přesvědčit. Kdyby se mi podařilo to, že každého koho budu přesvědčovat, přesvědčím, tak bych tady neseděl. Další věc - zlom v poznání. Podle mne tady vůbec k žádnému zlomu nedošlo. To je vývoj.  Vidím to jako řádnou "evoluci". Je to postupné a něco pokračuje. Tady se diskutovalo o smrti. My lékaři máme biologicky jasně stanovenou smrt. Z toho vychází i transplantační zákon. Kde bychom byli, kdyby jsme měli myšlenky, které napsal v deníku Metro pan Zákopančík,(otevřít okno, vypustit duši atd.). To je víra. To nikdo neprokázal, to je víra, ti lidé tomu věří a já je respektuji. Ale kdybychom mysleli tak, že tam není nějaký konec a ještě jsou nějaké titulky, vůbec nikomu bychom nic netransplantovali. To je právě rozdíl mezi filosofií a praxí. My musíme v praxi stanovit "konec", abychom mohli dělat třeba transplantace. Pokud budu myslet, že tam ještě něco "běží", potom nebude možné prakticky dále postupovat, ale hlavně kdo stanoví ten okamžik, kdy duše tělo již opustila a na základě čeho? Můj názor na Hospic. Co je "krátké" a "dlouhé" je velmi individuální. Když dvěma lidem ukážu něco, tak někdo může říci, že se mu to zdá dlouhé a někdo krátké. A já Vám chci říci, že při současném poznání medicíny a to říkám celou vahou na tato slova, Hospice zkracují život, který jsme schopni na  klinikách udržet déle. Proč? Velmi jednoduše. Protože naše prostředky jsou úplně jiné než v Hospicu. Čili Hospic prodlužuje, či neprodlužuje? S ohledem na co? S ohledem na naší léčbu - zkracuje. S ohledem na úplně žádnou léčbu -  prodlužuje. Ale neužívejme tato slova, protože musíme stanovit k čemu. Paliativní euthanasie (vím, že to nechcete slyšet) je vědomé zkracování života. Příklad: pacient, který krvácí z neodstranitelného nádoru.  Mám dvě možnosti. Buď mu budu stále podávat transfuze,  anebo mu transfuze nedám a vím, že velmi brzy zemře. A k tomuto příkladu, když řeknu, že když budu mít v nemocnici 3 konzervy krve a přivezou mi pacienta, který krvácí z nádoru, o němž vím, že se nedá odstranit a přivezou rodičku, která bude krev potřebovat, tak  musím zvážit, komu poskytnu  pasivní euthanasii a komu tu krev dám. Já jsem možná "agresivní", ale my jsme zvyklí jednat prakticky. Protože my musíme dnes a denně jednat prakticky. Nenašel jsem tady jasného odpůrce, který by řekl: Ne, hodnota lidského života,( to, co říká bohužel náš zákon, díky našim politikům), je hodnotou nejvyšší. Není. Tady většina lidí kolem tohoto stolu říkala, jestli jsem tomu dobře rozuměl, že hodnota svobody člověka je víc než hodnota života samotného. Děkuji Vám.

Petr Hach

Dámy pánové,

pro mne to bylo velice inspirující a nesmírně poučné setkání. Rád bych poděkoval všem, kteří vystoupili a myslím, že můj učitel profesor Pafko může být se mnou spokojený. Protože jsem pochopil, že my nestojíme proti sobě, ale že se v mnoha věcech velice dobře doplňujeme. Ale je třeba, máme-li udělat nějaký závěr a shrnutí, vycházet z toho, že jsme stále ještě neřekli to, co si myslím, že je hlavní a nejdůležitější. Ať si vymyslíme jakoukoliv formulaci nebo jakoukoliv floskuli, tak každý člověk umře. A že sebedokonalejší zákon nemůže na této věci vůbec nic změnit. To je jedna věc. Druhá věc - jde o to, jak člověk umře. Jestli umře důstojným způsobem anebo jestli umře nedůstojným způsobem. O tom, co je důstojný způsob, je jistě možné léta diskutovat a nikdy se nedohodneme. Ale asi by to mělo být tak, že důstojným způsobem. A teď je tady nutné vidět úlohu lékaře. Do té doby, než bylo možné dělat  technicky téměř zázraky, lékař se v určité fázi  stal tím, kdo "klusal" a "stíhal" postup choroby a snažil se ještě vylepšit, co se ještě dá. Já jistě chápu pana profesora Pafka, že on je schopen terminálně nemocného udržet o 3 týdny déle při životě, když využije všech definic, všech dokonalostí současné nemoci a současného léčení. Jenom je zde otázka. Jak to prospěje tomu pacientovi? Já jsem strašně rád, že nejsem klinik. Protože já bych to asi těžko snášel. Já se pamatuji, jak můj otec, praktický lékař, vždycky chodil od lůžka zemřelého a jak ho to vždycky rozrušilo. A to dělal medicínu 65 let. Každý doktor musí vždycky dospět k názoru, že on už nestačí a kdy musí popustit otěže a nechat nemoc, aby toho svého pacienta "zahubila". S tím snad se mnou bude pan profesor souhlasit. Jde jenom o to, jak se chová potom. V ten okamžik, kdy řekne: "už nemohu dále, už se holt nedá nic dělat", tak to je asi nejhorší okamžik v klinikově životě a vůbec v životě lékaře. Ale jde o to, co dělá potom. Jestli se chová tak, že se snaží pacientovi, nemocnému nebo klientovi udělat tu nejkonečnější fázi terminálního období nemoci takovou, aby se to dalo vydržet a aby to bylo důstojné, pak splní svojí úlohu smyslem, ve kterém byla medicína několik desítek tisíc let vyvíjena a pěstována. Jestli že si řekne, teď mu udělám poslední službu tím, že ho "zahubím", tzn. udělám něco aktivně proti životu svého klienta, tak se zpronevěřuje svému vzdělání a smyslu existence lékaře. To je můj názor. A to snad jsem chtěl říci  především tím dlouhým proslovem na začátku dnešního večera. Děkuji Vám.

 

Martin Dvořák

Dámy a pánové,

občanské sdružení Archa si nikdy nekladlo za cíl nebo ambici dávat jednoduché či jednoznačné odpovědi. Ale myslím, že jsme si při konstruování tohoto občanského sdružení dali smělý cíl otevírat témata, která jsou ve své  podstatě tématy skutečně politickými, ale která mají smůlu, že je politikové odmítají uchopit vůbec anebo, pokud se k tomu přeci jen odhodlají, pak je chápou pouze politicky, pragmaticky a tak, aby je bylo dobře vidět, pak si myslím, že dnešním večerem jsme naše ambice naplnili lépe,  než v mnoha jiných pokusech. Jsem tomu velice rád. Děkuji našim účastníkům panu docentovi Hachovi, panu profesorovi Pafkovi a panu doktorovi Příhodovi a samozřejmě Vám všem, za to, že jste dnes přišli a doufám, že pokud naše v průběhu večera učiněna pozvánka na některé další setkání, zejména na to nejbližší 1. července na téma "Rodina a stát" Vás zaujala natolik, že se tady s Vámi opět setkáme. Přeji Vám šťastnou cestu domů, děkuji a na shledanou.

 

V Praze dne 30. 6. 1999

Přepsala: Brettschneiderová