16. veřejné slyšení - "Přirozené právo versus právo pozitivní"

16. veřejné slyšení ze dne 30. 9. 1999

"Přirozené právo versus právo pozitivní"

 

Martin Dvořák

 

Vážené dámy, vážení pánové !

 

            U zrodu občanského sdružení ARCHA stála řada osob s aktivním zájmem o veřejné záležitosti. Podnětem k založení sdružení byla jejich zkušenost, že celou řadu problémů a témat, které mají pro společnost zásadní význam, politické strany buď ignorují, nebo se jimi zabývají pouze takovým způsobem, jenž vyhovuje jejich momentálním mocenským nebo volebním zájmům. Tato skutečnost pak podstatně ovlivňuje i míru veřejné pozornosti a informovanosti o daných věcech.

 

            Hlavní cíl  občanského sdružení ARCHA je tento stav alespoň do jisté míry změnit tím, že organizuje veřejné události, při nichž jsou jednotlivá témata projednávána bez zmíněných mocenských a volebních ohledů. Především formou veřejných slyšení, konferencí, seminářů apod.

 

            Jako nejvhodnější forma veřejných událostí se k tomuto účelu ukazují veřejná slyšení. Občanské sdružení  ARCHA úspěšně organizovalo v roce 1998  prvních sedm slyšení.

 

            Podotýkám, že každé slyšení je zvukově nahráváno, nahrávka přepsána a vydána jako samostatný tisk. Podotýkám dále, že pozvánky na všechny akce OS ARCHA a následně výstupy jsou k dispozici na stránkách INTERNETU.

 

            Ve druhé etapě – tedy v roce 1999 připravilo občanské sdružení ARCHA dalších dvanáct veřejných slyšení. Tento projekt získal podporu v rámci programu PHARE. Díky tomu je projekt v 90 % plánovaných výdajů financován Komisí Evropského společenství.

 

            Dámy a pánové!

 

Z pověření výboru OS ARCHA Vás na 16.veřejném slyšení v roce 1999 vítám a dovolte, abych jednání oficielně zahájil předáním slova senátorovi D. Kroupovi, právníkovi J. Kalvodovi a ústavnímu soudci V. Ceplovi, kteří z pověření výboru prezentují dnešní téma.

 Mgr. Daniel Kroupa

Dámy a pánové,

dovolte mi nejdříve vyjádřit své neobyčejné potěšení, že se zde setkávám s tolika známými a přátelskými tvářemi. Těší mne také, že pozornost tohoto shromáždění se obrátila k tématu, které podle mého mínění zůstává neprávem stranou veřejné pozornosti.

Dovolím si nejprve říci něco na adresu svých oponentů. Jsou to neobyčejně ctihodné a vážené osobnosti, které vynikají spoustou vlastností, jejichž výčet by zabral téměř celý čas, který zde mám k dispozici. Jsou to však právníci a tito lidé bývají placeni za to, že u různých soudů a různých instancí obhajují stanoviska s větším ohledem na vítězství než s ohledem na jejich vztah k pravdě. Já jsem si téměř jistý, že moji oponenti v této diskusi se k něčemu takovému nesníží a že zejména ústavní soudce pan Vojtěch Cepl, který jistě přísahal svou nezávislost, bude věrný pravdě a pouze pravdě.

Nyní k výkladu samotnému. V prvním kroku musím odmítnout onu opozici, která je v nadpisu této diskuse: právo přirozené versus právo pozitivní. Pojem práva přirozeného, kromě svého věcného významu nebo kontextového významu, má také význam určitého směru myšlení. A jestliže přirozené právo nestojí v nutné opozici vůči právu pozitivnímu, pak určitě stojí směr přirozeno-právního uvažování proti tzv. právnímu pozitivizmu. Takže si dovolím nejprve korigovat název této přednášky a moje polemika se bude týkat sporu mezi směrem přirozeno-právního myšlení a směrem, který bývá nazýván právním pozitivizmem.

Nejdříve k pojmu přirozené právo. Mnozí z Vás vědí, že tento pojem vznikl v antice a to v kontextu sporů o to, zda určité společenské instituce mají původ v dohodě, a nebo zda jsou dány přirozenou povahou věcí. Sofisté se např. věnovali otázce, zda taková věc, jako je lidský jazyk, je pouhou konvencí mezi lidmi, a nebo zda má nějaký přirozený základ. Jak všichni víme, tento spor trvá až do současnosti. Novou dimenzi tomuto sporu dal Aristoteles. V páté knize své Etiky Nikomachovy - což je klasické dílo právního myšlení, které zvláště v současné době získává v určitých proudech moderního právního myšlení nový význam - rozlišuje právo, které platí v jednotlivých městských státech, od práva, které je všude stejné. Když člověk cestuje z jedné polis do druhé, pozoruje, že určité věci platí všude stejně. A pak jsou určité věci, které jsou pro jednotlivé poleis zvláštní. O tom, co platí všude, Aristoteles říká, že to je dáno přirozeností, je to tedy hlouběji zakořeněno. Na tuto Aristotelovu myšlenku potom navazuje celý proud myšlení až do konce středověku, kdy vrcholí dílem Svatého Tomáše Akvinského. V těchto počátečních fázích se právní myšlení formuje jako velmi transparentní, protože se rozvíjí v prostředí velmi průhledném, kdy státy měly řádově statisíce občanů a politické i právní jevy byly snadněji identifikované než v moderních společnostech. A v této původní fázi je - to bych chtěl zdůraznit - uvažování o právu vedeno důsledně v sepětí s pojmem spravedlnost.

Pojem spravedlnosti je obecně vzato určen jako dávání každému, co mu náleží; toto dnes známe jako klasickou definici zprostředkovanou Římem a formulovanou Ulpiánem, ale původně je to myšlenka řecká. Takový pojem spravedlnosti je aplikován na různé sféry společenského života či různé dimenze lidské existence ve společnosti. Aristoteles, jak víte, rozlišuje obecnou spravedlnost zákonnou a spravedlnost částečnou. Zákonná spravedlnost spočívá v tom, že se člověk řídí pravidly, která platí, ať už to jsou pravidla psaná či nepsaná - obojí tato pravidla nesou označení zákony. Spravedlnost částečná je opět dvojí: spravedlnost rozdělovací a spravedlnost směnná. Spravedlnost rozdělovací se projevuje např. tam, kde stát rozděluje daňová břemena a povinnosti. Spravedlnost směnná má své místo např. na trhu, tzn. ve vztahu mezi soukromými subjekty. Toto je velmi jednoduché shrnutí klasického pojetí spravedlnosti.

Všechny tyto pojmy spravedlnosti jsou myslitelné pouze v případě, že je zde jakýsi elementární základní vztah náležení, vlastnění či čehosi podobného. Jeli spravedlnost dávání každému to, co mu náleží, pak je vztah náležení určitě předpokladem tohoto pojmu. Z toho potom vychází v klasickém myšlení definice práva jako vztahu člověka k věci, kterou nazývá svou a vylučuje tím nároky druhých. V různých podobách tato definice přežila až do dneška a do dnešních učebnic. Takto tedy byl definován pojem práva (dikaion; spravedlnost dikaiosiné).

Odlišná bude úvaha o pojmu zákona (nomos) a o roli zákonů v polis, protože ta tradičně patří do širších úvah, než jsou jen úvahy o právu. Mezi zákony, jak jsem již uvedl v souvislosti s pojmem zákonná spravedlnost, byly počítány jak zákony psané, tak nepsané a zahrnovaly i pravidla, která bychom dnes nazvali etickými. Úvahy o zákonech byly součástí tzv. praktické filozofie: etiky a politiky. Do této sféry pak patří i úvahy o tzv. přirozeném zákoně. Klasickou formu dává učení o přirozeném zákoně teprve Tomáš Akvinský ve svém velikém díle Teologická suma. Svatý Tomáš vychází z myšlenky, že zákon má jak podstatné tak nepodstatné rysy. Definuje zákon - jeho podstatné charakteristiky - jako měřítko lidských skutků, které je zaměřeno k obecnému dobru a které je vyhlášeno veřejnou autoritou. Takto definovaný zákon je součástí celého systému, který odpovídá pojetí světa jako kosmu, řádu Božího stvoření. Za prvotního původce zákona je považován Bůh, jemuž odpovídá Věčný zákon na vrcholu pyramidy systému práva. Věčným zákonem se řídí veškerá stvořená jsoucna, Věčný zákon říká každému jsoucnu, čím má být. Na Věčném zákonu má účast každé jsoucno, ale v případě člověka jde o zcela specifickou podobu této účasti. Vyplývá z toho, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu, čímž se rozumí, že je bytostí rozumnou a v jeho mysli existuje jakýsi průmět toho rozumu, podle něhož Bůh tvořil svět, tedy Věčného zákona. Tento průmět je dvojí: do lidského rozumu teoretického a do rozumu praktického. V teoretickém rozumu tvoří průmět Věčného zákona předpoklad veškerého logického myšlení, je to totiž to, co označujeme jako zákon sporu. V oblasti praktického rozumu, který řídí lidské jednání, se tento Věčný zákon promítá do toho, co se nazývá přirozených zákonem. A jeho obsahová formulace je velmi prostá. Tak jako zákon sporu říká, že není možné zároveň tvrdit a a non a, tak přirozený zákon říká: následuj dobro a vyvaruj se zlu. To je neobyčejnější formulace přirozeného zákona, který řídí veškeré lidské jednání.

 Dodejme, že Bůh kromě toho, že člověku dává dar přirozeného rozumu, a tím přirozeného zákona, dal člověku ještě jinou pomůcku. Jde o Boží zákon, který byl zjeven a který je obsažen v Bibli. Člověk, který chce formulovat zákony pro svoji pozemskou existenci - pro stát - má tedy k dispozici dvojí zdroj, v obou pramenech stejně závazný. Prvním pramenem je Boží zjevení v Bibli - desatero atd. - tedy Boží zákon. Druhým pramenem je Přirozený zákon, který vyplývá z toho, že člověk je rozumovou bytostí. To, že je člověk rozumovou bytostí, otvírá cestu k lidské schopnosti rozhodovat o sobě do značné míry sám. Obsahové určení Přirozeného zákona souvisí s pojetím lidské přirozenosti. Nebudu se pouštět do této komplikované otázky; řeknu pouze, že lidská přirozenost se vyznačuje určitými přirozenými sklony (inclinatione naturales), kterými se člověk ve svém jednání řídí. Těmto přirozeným sklonům odpovídají určitá dobra (bona humana). Tomáš tomu říká a. Zde rozlišuje tři úrovně, na nichž se Přirozený zákon (který říká: následuj dobro a vyvaruj se zlu) projevuje především. Za prvé je to základní úroveň, na které člověk zcela přirozeně usiluje o zachování své vlastní osoby, svého života. Ačkoli jde o přirozený sklon člověka, nepochází od přírody (jako pud), ale z rozumu. O vlastním zachování asi nebudeme pochybovat, že jde o dobro, a pravděpodobně nebude ani problém, uznat toto právo. Za druhé je to daná povaha vztahu mezi mužem a ženou. Lze ji s hrnout tak, že v tomto vztahu jde o zachování rodu a také o výchovu dětí. Za třetí je to úroveň vztahu člověka k poslednímu smyslu a cíli. (Tomáš samozřejmě hovoří o úrovni poznání Boha, moderní člověk by řekl, že je to rovina smyslů života. Ještě v jiné době by o této úrovni mluvili jako o právu sledovat vlastní představu o štěstí.) Na těchto třech úrovních se tedy projevuje Přirozený zákon, a ten je třeba respektovat.

 Tato středověká doktrína o lex naturalis zobecněla a působila i v dalších stoletích, mnohdy anonymně. Právní teoretici často navazovali na tuto doktrínu nevědomky. Jedním z takových myslitelů je John Locke[1], který pravděpodobně anonymně převzal výše zmiňovanou doktrínu Tomáše Akvinského a poněkud ji přetvořil. John Locke učí, že přirozeným zákonem je uchování a rozvoj lidského rodu, což zakládá právo na zachování individuálního života, zdraví, soukromého majetku a svobody. V této formulaci, která pochází z Druhého pojednání o vládě Johna Locka, získává poprvé svůj teoretický základ doktrína tzv. lidských či přirozených práv.

 Lze říci, že veškeré novověké přirozenoprávní teorie až do 20. století (či spíše do 19. století, kdy se tyto teorie rodily) staví na těchto dvou zdrojích. Na antické a středověké tradici, která se týkala přirozeného zákona, a na novověké doktríně, která se soustřeďila na deklaraci přirozených práv - práv, která přísluší člověku, protože je člověk. Tím mám na mysli čistě právnické teorie.

 Vedle toho ale došlo v 19. století k významnému posunu v právním myšlení. Hlavní proud opustil ideu přirozených práv. O právu se začalo uvažovat jako o výlučně státní záležitosti. Směr uvažování vypadal takto: Zdrojem práva je veřejná autorita. Veřejnou autoritou je stát. Státu tedy přísluší vytvářet (libovolné) zákony. Tato koncepce má své kořeny v Rousseauově pojetí společenské smlouvy, je však od smluvní teorie posléze osvobozena a formuluje se jako základ toho, co nazýváme právní pozitivismus. Přecházím tímto k druhému tématu, kterým je právní pozitivizmus. To je téma dnes v mnohém aktuálnější, než téma přirozeného práva.

 Právní pozitivismus je dnes většinou spojován se jmény právníků J. Austina, H. Kelsena a H. Harta. Za klasickou je považována formulace Johna Austina, že právo je příkazem státní autority. To dále předpokládá, že státní autorita musí být schopna své příkazy vynutit. K právu se tak jako podstatná složka připojuje sankce neboli násilí. Připomínám, že v klasických koncepcích se myšlenka násilí jako podstatné součásti práva nevyskytovala.

 Pravděpodobně nejgeniálnějším z jmenovaných teoretiků právního pozitivismu byl Kelsen. Hans Kelsen se pokusil ve Vídni v atmosféře filosofického pozitivizmu zformulovat právní teorii jakožto vědu. Jakožto, pokud možno, přísnou vědu. Myslím si, že byl v tomto záměru mimořádně úspěšný. Ale bylo k tomu zapotřebí uchýlit se k určitým abstrakcím, bez nichž není vědecké uvažování možné. To je pravděpodobně příčina dvojího efektu jeho koncepce práva (tzv. čistého práva - práva, které se soustřeďuje výlučně na právo platné, pozitivní). Jeho teorie vedla k mnohým úspěchům právní vědy. Na druhou stranu, troufám si tvrdit, pomohla v zemích, ve kterých zakořenila, vytvořit atmosféru, v níž se ve 20. století poměrně snadno prosadily totalitní režimy.

 Kelsenova koncepce je poměrně prostá: platnost práva se má odvozovat logickým způsobem tak, že nižší norma je vždy odvozena od normy vyšší, přičemž v konečném důsledku vyplývají všechny normy z jisté normy základní, tzv. "Grundnorm". Ta může být chápana jako hypotetická, ale ve skutečnosti zakládá platnost celého právního řádu a je garantovaná státní mocí. Je to nakonec vždy stát (nebo státní autorita, nebo veřejná autorita, nebo právní osoba), který rozhoduje o platnosti práva. Tento Kelsenův projekt se zdál být vědecky neprůstřelný. O to úspěšněji se mu mohlo podařit vytlačit dřívější témata přirozeného práva za horizont právní vědy. Čistý právní pozitivizmus Kelsenův staví na místo přirozenoprávní problematiky otázku po tom, kdo je garantem práva. V parlamentních demokraciích se to na první pohled jeví jako velmi jednoduché; Parlament je tou autoritou, jež odhlasuje určité zákony a ty zákony jsou pak platné. Parlament se ale samozřejmě musí chovat podle oné základní normy. Je to ona, co určuje, kdo je autoritou. A zůstává otázka: podle jakých kritérií budeme posuzovat, zda je státní autorita legitimní či nelegitimní? Tento problém - vlastně nezodpovězená otázka - se vyhrotil ve 20. století s nástupem totalitních režimů. Ty v podstatě převzaly platné právní řády a učinily je po relativně nepatrných úpravách velmi efektivním nástrojem své totalitní moci. Právo se stalo opakem toho, čím mělo být. Stalo se pouhým nástrojem k prosazení totalitní moci, jejímž cílem bylo ovládnout všechny jednotlivce, podrobit je nejenom vnějším způsobem, ale učinit je zároveň spoluodpovědnými viníky za stav věcí.

 Na Kelsena navazovala právní škola, která získala ohlas v dílech brněnských teoretiků Františka Weyra a Zdeňka Neubauera. K moderním koncepcím právního pozitivizmu bývá právem řazen také vrcholný představitel britského právního myšlení, Herbert Hart. Hart je zajímavý tím, že se ve svém díle Pojem práva (The Concept of Law, 1961) pokouší vyvarovat se nebezpečí, které - jak jsem naznačil - souviselo s dílem Kelsenovým. Hart zavedl do právního uvažování, kromě skvělých definicí primárních a sekundárních norem, pojem akceptace - přijetí. Domníval se, že lze problém vyřešit stanovením podmínky, že lidé (veřejnost) přijmou (akceptují) to, co veřejná moc jako právo vyhlašuje. Obávám se, že v tom se projevuje jeho "splendid izolation" - britská izolace. My, kteří jsme zažili totalitní režim, víme, že nejhorší formou totalitního režimu je ten, který dokáže získat masovou podporu - když to, co jako právo totalitní režim vyhlašuje, je většinou veřejnosti také přijímáno. Právo se v tomto případě stává opakem toho, čím má být. Smyslem práva a právních norem je řídit, regulovat lidské chování. S tím předpokladem, že člověk je svobodnou bytostí, která na základě rozumového pochopení správnosti právních norem je schopna o sobě rozhodovat sama. Totalitní režim tuto podstatu lidské existence - tuto lidskou přirozenost - likviduje.

 Neúspěch koncepce právního pozitivismu - která se pokoušela nahradit pojem spravedlnosti pojmem právní jistoty - byl také důvodem, proč v druhé polovině 20. století se zejména v Americe zrodily nové proudy teorie spravedlnosti, spjaté se jmény Johna Rawlse, Nozicka a dalších. Ti se pokoušeli znovu formulovat pojem spravedlnosti, a to opět na základě smluvního principu. Mysleli si, že se tak mohou obejít bez pojmu obecného dobra. Je to jakási repríza oněch smluvních teorií 17. a 18. století na nové úrovni. Dnes se na kritice těchto koncepcí ukazuje, že postoj, který se důsledně snaží vyhnout při uvažování o spravedlnosti všem metafyzickým konsekvencím, je těžko obhajitelný. Sami jmenovaní autoři nakonec přiznali, že určitý princip minimálního dobra je nutné vzít do hry, protože bez něj se o společnosti uvažovat nedá.

 Na závěr mi, dámy a pánové, dovolte ještě pár poznámek. Nebudu rozvíjet vlastní teorii přirozeného práva. Poukáži jen na to, jakou roli přisuzuji přirozenému právu v uvažování lidí dnes, a to i těch lidí, kteří se příliš nezabývají právní teorií. Obrátím se k příkladu člověka žijícího v totalitním režimu. Jediným argumentem, kterým může tento člověk obhájit svou neúčast na té "komedii" (že přestane chodit na schůze a přestane dávat najevo, že souhlasí s režimem), je přirozené právo. Jinými slovy, argument, který ospravedlňuje jednání člověka nepoddávajícího se totalitnímu režimu, je přirozenoprávní argument. A když ospravedlňuje toto jednání, ospravedlňuje samozřejmě i jednání odporu. Ospravedlňuje např. jednání takových lidí, jako byli bratři Mašínové; lidí, kteří jednají v odporu vůči totalitnímu režimu, přičemž konají činy, jež by za jiných okolností byly posuzovány jako zločiny.

 Přirozené právo může za druhé být také argumentem pro revoluci. Revoluci lze ospravedlnit pouze v případě, že existuje nějaký vyšší argument, který zbavuje moc legitimity. Totalitní moc je velmi těžké zbavit legitimity klasickými způsoby, protože ona se zdánlivě opírá o všechny občany. Všichni jsou do ní násilně (nebo pod hrozbou násilí) zahrnuti, a tak slouží jako zdroj legitimity této moci. Jak zdůvodnit, že tento režim se má změnit? Existují takové argumenty? Já tvrdím, že existují. Mnozí z nás si je prožili a promysleli v době minulé. Tyto argumenty se nazývají přirozeným právem.

 Přirozené právo funguje i v demokratické společnosti, která se opírá o demokratickou právní legitimitu. V demokratické společnosti se přirozené právo ve větší či menší míře vtěluje do práva pozitivního (vyhlášeného jako platné právo). Přirozené právo samozřejmě vždy právo pozitivní přesahuje. Ale smyslem politického úsilí v demokratickém právním státě je učinit přirozené právo právem platným. Zde se tedy přirozené právo stává argumentem pro vznik nových právních norem či pro novely stávajících.

 A konečně, přirozené právo slouží také jako argumentace pro posuzování činů, které se vymykají spravedlnosti podle platného práva.

 Dámy a pánové, omlouvám se, pokud byl můj výklad příliš teoretický. Nemohl jsem si ho odpustit, protože jsem měl dojem, že i v učebnicích teorie práva panuje takový pojmový zmatek a tak hluboké neporozumění klasickým filosofům, že tam z jejich teorií vycházejí prosté nesmysly. Považuji to důsledek toho, že v určitém období se u nás nečetli klasikové a většina těchto učebnic vzniká přepisováním jiných učebnic a přepisováním různých sbírek citátů, aby se vyšperkovalo myšlenkově prázdné dílo. Přesto v poslední době vycházejí i vynikající práce a já si ještě dovolím poukázat na jednu takovou. Je to práce Lona Fullera, profesora na Harvardské univerzitě, s titulem Morálka práva. Jde o polemiku s Hartovou teorií.

 Dámy a pánové, meritum dnešního tématu bývá někdy shrnováno v jednoduché otázce: Je právo nějakým způsobem spojené s morálkou, či je třeba myslet právo a morálku jako důsledně oddělené? Tomu druhému Němci říkají "Trennungsthese". Za právní pozitivisty bývají označováni ti, kteří hájí myšlenku odtrženosti práva od morálky. Myšlenku o odtrženosti práva je přitom třeba odlišit od myšlenky pouhé distinkce - rozlišení - mezi právem a etikou, se kterou by souhlasil každý právní teoretik, včetně klasiků. Právní pozitivizmus začíná tam, kde se prohlásí, že mezi právem a etikou neexistuje žádná vazba. Dámy a pánové, já věřím, že v zemi, která prožila dva totalitní režimy, se lidé k této tezi už nikdy nevrátí, a že přimějí právní teoretiky, aby uvažovali i na základě své vlastní zkušenosti. Děkuji za pozornost.

Prof. Vojtěch Cepl

Reagoval odkazem na svoji přednášku, uveřejněnou v bulletinu Občanského institutu č. 97.

Mgr. Jan Kalvoda

Dámy a pánové, můj starý praděd, jehož skonu jsem nebyl svědkem, neboť jsem nebyl ještě živ, mi napsal vzkaz, kterému jsem teprve teď porozuměl: "Když uslyšíš pravnuku více než devět jmenných odkazů na autority a dvě z nich nebudeš znát, ověř si existenci všech".  Mám pocit, že nebudu přispívat k některým vylhaným citacím a důkazům a nebudu se pouštět do právní filosofie, kterou tady "zhmotnil" v přednášku Daniel Kroupa.  Pokusím se jen podívat na několik tezí, které spojují historii přirozeno právní teorie s naší aktuální potřebou. A významem této teorie pro dnešní dobu. Chtěl bych sice polemizovat s některými tezemi, ale možná i pro zjednodušení,  podle mého soudu ne úplně přesnými tvrzeními Daniela Kroupy, který např. řekl něco v tom smyslu, že přirozené právo bývá nebo může být důvodem revoluce. Měl na mysli možná, že bývá ospravedlněním či zdůvodněním revoluce,  což myslím je velmi přiléhavé a je to historicky hlavní vlastnost té nesourodé sumy přirozeno právních teorií, která je zajímavá. Při výkladu o pramenech, kořenech myšlenkových východiscích teorií přirozeno právních v době starší, spojené s náboženskou myšlenkovou soustavou, je přece úplně zřejmě, že proti společenskému řádu, který byl zakotven a odůvodněn náboženstvím v onom prokletém racionalistickém století, vystoupila jako zbraň právě přirozeno právní teorie, nebo-li vlastně novější varianta téhož. Z čehož vyplývá, že teorie přirozeného práva je teorie blanketová. Že je bezesporu blanketová a že je možno ji vybavit v podstatě jakýmkoliv obsahem. A je-li ten  obsah akceptován momentálně v dané politické či společenské konstelaci, pak se stává samozřejmě schématem, který je ospravedlněním nějakého revolučního pohybu. Mimochodem ty prastaré omyly, s kterými se třeba už Pekař vypořádával, např. že husitství mělo velký demokratizační smysl nebo aspekt, jsou jako mýty strašlivě pevné. A přitom i nejextremnější husitští ideologové ani ve snu nepomysleli na to, že by chtěli bořit onen náboženstvím zakotvený společenský řád oněch stavů, které byly stabilní, ale přesto se to udržuje a zejména prostřednictvím různých socialistických teoretiků traktuje jako jeden z historických faktů. Chtěl bych vztáhnout tuto celkem notoricky známou situaci, známá fakta nebo jejich interpretaci na situaci, které jsme byli všichni svědky. Dá se tedy zjednodušeně říci, že použitelnost přirozeno právních teorií pro odůvodnění různých sociálních revolucí nebo pohybů spočívá právě v jejich možnosti je vyprázdnit a nahradit nějakým novým obsahem. Souhlasím s tím, že obsahem, který je (a to byl zbytečný a hnidopišský střet) akceptován nebo lidmi obecně přijat. Mimochodem, když už mně provokuje první oponent, tak bych chtěl říci, že kdyby nějaký jeho vymyšlený teoretik  chtěl třeba vymýšlet jak postihnout případ, kdy někdo přemluví někoho ať mu odkáže velký majetek, pak ho zabije a pak dědí, tak by se mohl podívat do Občanského zákoníku z r. 1964, stvořeného tehdejšími šéfy Právnické fakulty, kde se na tento případ výslovně pamatuje. Ale děkuji mu za připomínku rozboření starého mýtu, který spočíval v tom, že klasická teorie dělby moci na moc soudní, zákonodárnou a výkonnou byla z velké části motivována bezprostřední revoluční potřebou a spočívala především v ochraně režimu před soudci a nikoliv v ochraně soudců před exekutivou či režimem. To je docela zajímavá myšlenka, kterou je třeba opakovat. Před soudci je třeba se bránit. Ale čím chci skončit? Souhlasíte jistě se mnou,  že základní kodifikace práv a svobod jsou starší než nový Český stát, že jsou jakoby samozřejmě bez velkých zdůvodnění, ale také bez velkých debat převzaty v době  vzniku základních ústavních dokumentů České republiky.  Že tyto dokumenty jsou založeny na přirozeno právní teorii. Kdyby tady byl nějaký nesouhlas, mohl bych to dokazovat. Dokazovat to zněním preambule české ústavy, ale zejména pak některých článků Listiny práv a svobod, kde se bez dalšího jakoby vychází ze samozřejmosti, že teď jsme všichni "just naturalisté". Ale pokud si vzpomínáte, nevedla se žádná velká debata o tom,zda jimi jsme a proč jimi jsme. Vyslovuji tedy takovou povrchní tezi, že to všeobecné "usebrání se" v závěru, že jsme všichni hluboce cítícími "just naturalisty", (tedy přirozeno právníky),  spočívá prostě a jenom v popření minulosti a minulých doktrín. Ničeho jiného. A to je to, k čemu se chci dostat jako k otázce spíše než k nějakému oponentnímu tvrzení. Ta teze spočívá v tom, že základní dokumenty našeho státního života jsou založeny na myšlence a odvolávají se na myšlenku přirozeno právní, která se pravda v posledních fázích vývoje těchto teorií hodně zredukovala jen na otázku lidských práv, případně nezadatelnosti lidských a občanských práv. Ale řekli jsme si také jako pracovní tezi, že tyto teorie v obecnosti jsou svého obsahu velmi proměnlivé. Ten obsah je nahraditelný. A já se nemohu dobrat ve veřejném životě České republiky v posledních 10 letech nějakého silného myšlenkového proudu, který by jakoby přirozeně naplňoval toto naše verbální přihlášení se k přirozenému právu, který by nějak definoval nebo alespoň naznačil jeho obsah. A začíná se mi zdát, že v tom tkví docela slušné riziko příštího vývoje našeho veřejného života. Není-li veřejně akceptováno, (a já se nedovolávám hlasu lidu jako kritéria, ale spíše se domáhám oné akceptace o tom, co je všeobecně vnímáno jako spravedlivé a správné),  pak se dá očekávat, že spolu s neukotveností našeho politického života se může i námi kdysi bezmyšlenkovitě přijatá a proklamovaná přirozeno právní teorie začínat plnit obsahem, nad kterým budeme v lepším případě krčit rameny. Chtěl jsem na tento aspekt těchto teorií poukázat a spíše učinit tuto otázku diskusní. Děkuji.

Diskuse

Oldřich Kužílek

Já se budu vyjadřovat v tom smyslu, že mně velmi konvenoval (a nenacházel jsem nějakého sporu ) projev Daniela Kroupy a stejně tak projev prof. Cepla. Oba tyto projevy mně nesmírně konvenovaly. A nyní mně zaujalo to, co říkal Jan Kalvoda, který je ve zrození štíra, čili správným způsobem vždy "šťouchne" do toho, kde by mohl býti nějaký zádrhel v budoucnu. Já to nezpochybňuji. Možná jeho cit pro tyto věci se ukáže oprávněným. Ale mně na tom zaujala ta relativizace, kterou zde provedl vůči obsahu toho, o čem zde pánové hovořili jako o přirozeném právu. Na mne to  působilo jako, že chce upozornit na to, že mu to připadá jako jakýsi výměnný šuplík, ve kterém se dá   měnit jeho obsah podle aktuálního foukání větru. A to mne přivedlo k tomu, abych vlastně  jenom referoval o jakési zkušenosti, v níž  zároveň porušuji to, co jsem teď řekl. Mně se přihodil příběh, ve kterém jsem spoluvytvářel konkrétní zákon o svobodě informací. A on má teď neuvěřitelný zajímavý život. A mně se navíc přihodilo, že veřejná poptávka si vyžádala obrovské množství školení, seminářů, diskusí apod. A dochází tam k jednomu hrozně zajímavému aspektu. Samozřejmě, že tvorba toho zákona spočívala  nikoliv v nějakém volném psaní, ale v pokusu zjišťovat spolu s mnohými experty a dalšími lidmi jak to vlastně je. A pak to nějak pomoci formulovat. Ale to, co chci říci je zajímavé v tom, že tato problematika, (tj. svoboda informací, která nepochybně má své kořeny především v té přirozeno právní koncepci moderního státu v Listině práv a svobod  v oblasti lidských práv v článku 17, který byl formulován velmi osvíceně k tomu r. 1991) vlastně způsobila zcela neuvědomělý, ve veřejné zprávě  naprostý převrat úhlu pohledu, kterým se na to díváme způsobem, aniž si to kdokoliv uvědomil. Jakoby z negativu pozitiv pro mnoho norem, do té doby platných. Jako jsou takové normy, jako je správní řízení, přestupkové řízení , stavební řízení a spoustu takovýchto zákonů. Svým způsobem jakoby je nasvítil novým způsobem a zcela obrátil. Tak to ukazuje jedna praktická záležitost. A tam já bych tvrdil, že lze oponovat relativizaci, kterou Jan Kalvoda zde naznačil. Ukazuje se, že vždy v rovině právní abstrakce je možné vytvořit šokující problém, který to vyvolává. Jak to budeme dělat? Jak se vyloží tato věc? A když se potom věc redukuje na reálný průběh v životě, tzn. když v diskusi, v seminářích apod. se pokoušíme analyzovat to, co nastane konkrétně,(tzn. někdo zaklepal na dveře kanceláře, vešel do kanceláře, vznesl takový a takový dotaz, je potřeba sáhnout tam, sáhnout onam), tak se vždy ukáže, že problém se rozplyne. Problém přestane existovat. Já mám tedy pocit, že pro mne je takový prožitý argument důvodem k tomu, že bych  oponoval tomu tvrzení, že to je nějaký výměnný šuplík. Já bych prostě tvrdil, pomocí nějaké své prožité zkušenosti, že to je něco, co drží pevně, co má přesné kontury a co vlastně všichni vědí. Ať je to třeba úředník, který je vůči té věci v odporu nebo přichází v té věci pozitivně naladěn. Neboť po určité diskusi  v podstatě nakonec všichni přijdou na to, že to je tak jako tak přirozené a že nemá cenu  někomu odepřít, podat nějakou informaci  třeba jenom z formálních důvodů. Promiňte, jestli jsem mluvil moc dlouho. Děkuji.

Roman Joch

Děkuji za slovo. Musím s radostí   konstatovat, že všichni tři přednášející byli kritici právního pozitivizmu a že všichni tři měli tendenci se spíše řadit na  stranu přirozeného práva. Já si dovolím dvě poznámky. První k danému tématu. Pokusím se vyjádřit napůl skepsi, napůl naději, že přirozeno právní myšlení je v moderní západní společnosti řekněme silné. Všichni řečníci správně řekli, že je to o tom, zda právo má něco společné s morálkou nebo nemá společné nic. Já to řeknu ještě snad lapidárněji. Celý ten spor je o tom, zda státní autorita, ať již demokratická, monarchická nebo jakákoliv jiná smí dělat s občany cokoliv co chce a nebo nikoliv.  Právní pozitivisté říkají, že neexistují žádné objektivní normy dobra a správnosti a tudíž záleží pouze na legální státní autoritě co prosadí. Zatímco přirozeně právní stoupenci tvrdí, že jsou objektivní normy dobra správnosti a tudíž stát nesmí dělat cokoliv, co si zamane se svými poddanými  nebo občany. Takže celý spor je o tom, zda jsou objektivní normy dobra a zla, správnosti a špatnosti. Objektivní, tzn. dané (nikoliv vůlí většiny nebo tradicí, nebo zvolením vládce), nýbrž konstitucí bytí člověka, morálkou nebo lidskou přirozeností. A tady nastává kámen úrazu. V moderní západní liberální společnosti je nejsilnějším proudem v rámci liberalismu nebo v rámci svobody relativismus. Jehož "půvabným" i když velice "hříšným" představitelem v České republice je např. Václav Bělohradský. Oni říkají, že přesvědčení o pravdě, o objektivních normách dobra a zla je potenciálně nebezpečné, neboť můžeme vést k tomu, že vládcové se pokusí tuto pravdu vnutit všem a tudíž případné charakteristiky z hlediska té pravdy perzekuovat. Tudíž tito relativisté říkají, ať každý má tu svou vlastní pravdu podle které chce žít a tudíž ať má svobodu. Což z hlediska svobody zní samozřejmě skvěle. Ale ten problém je v tom, že když se ten samý princip aplikuje na vládce. To je problém relativistů. Oni to aplikují pouze na občany - a pak jim vychází svoboda. Ale když ten samý princip aplikují na vládce, tak jim vychází co? Prostě svévole vládců. Nejsou-li objektivní normy dobra a zla, správnosti a špatnosti, tak pak vládcové mohou vládnout jakkoliv, ať už jsou to demokratičtí nebo jakýkoliv. Takže, já bych neřekl, že přirozeno právní myšlení nějak převládá nebo nepřevládá v moderní společnosti. Převládá, nepřevládá -  tak půl na půl. Pokud se to vztáhne na vládce, tak málokdo v západní společnosti bude tvrdit, že vláda smí vládnout svévolně. V tomto smyslu skutečně činnost holocaustu byla tak silná, že zdiskreditovala právní pozitivizmus. Pokud ale ten samý  princip se vznese na to, zda existují objektivní normy lidského konání, tak mnoho lidí bude říkat - tak to asi ne, protože to je potenciálně nebezpečné. Ať si každý žije podle svého vlastního života. Takže tam je určitý vnitřní rozpor v západní společnosti, na který bych chtěl upozornit. A druhá věc je spíše otázka pro všechny tři řečníky a týká se toho, co zmiňoval Jan Kalvoda. My, kteří jsme stoupenci přirozeného práva tvrdíme, že jsou objektivní normy dobra a zla, správnosti a špatnosti. To znamená, že vláda nemůže vládnout svévolně a když tak činí, je nelegitimní. Konec argumentace. Čínský režim je nelegitimní. Konec argumentace. Čína shodou okolností má jednu legitimní vládu, ale ta je momentálně a doufejme dočasně i na Thajwanu. Ale momentálně čínský režim je nelegitimní. To není vláda, jako v České republice,  to je banda gangsterů, shodou okolností bohužel momentálně mocných. Ale ten samý princip, který nás opravňuje řekněme k revoluci proti totalitním režimům, který nás současně opravňuje k potlačení určitých revolucí, řekněme totalitních, tak tento princip je potenciálně velice subverzní a nebezpečný, když se naplní nesprávným obsahem. A myslím si, že na to upozorňoval Jan Kalvoda. Podívejte se, my budeme říkat, že když náhodou tady někdy bude režim, který řekne, že část obyvatel na základě rasového nebo třídního původu půjde do plynu, my prostě řekneme ne -  sorry pánové a budou "rozhodovat" zbraně. To znamená, že si budeme (a myslím, že po právu) vymiňovat právo na revoluci. A teď může být nějaká skupina  obyvatel, která řekne: podívejte se Váš režim je nelegitimní z toho důvodu, že nepřiznáváte práva zvířatům nebo obecně přírodě. A tudíž skupina ekologických anarchistů na základě tzv. veřejně právní argumentace vyhlásí revoluci v této společnosti. Tohle je samozřejmě problém. Jak stoupenci veřejně právní argumentace, ke kterým se řadím, budou sto přesvědčit obyvatele, že kdykoliv jejich subjektivní svědomí jim bude říkat, že nějaká norma je nespravedlivá, že nemají právo hned odmítnout se řídit tou normou? To je problém občanské neposlušnosti, Temelínu, atd. Ukončím to poukazem na veřejné slyšení o potratu. Tam jsem mluvil také o otroctví. John Braun, bojovník proti otroctví a otrokářství bojoval samozřejmě z pozice přirozeného práva. Celá tradice byla na straně otroctví. Otroctví bylo ve všech společnostech. On ale tvrdil, že otroctví je proti přirozenému právu, tudíž on má právo jakožto jednotlivec propouštět otroky a když otrokáři se staví proti, tak je zabije. Dnes je hrdinou. Má protipotratová skupina, která se odvolává na přirozené právo  na život každé  lidské bytosti porušovat platné zákony a "zablokovat přístup" do potratových klinik, případně "likvidovat" potratáře? To je problém. Děkuji.

Pavel Bratinka

Já bych chtěl upozornit, že problém pozitivizmu a totalitarizmu není jednoduchý. Za "totáče" byly největší zbraní režimu, pokud chtěl zachovat nějaké  formální dekorum, právě pravidla, která byla všechno jiné, jen ne pozitivní. Připomínám  paragraf 112 trestního zákona o šíření v zahraničí nepravdivých zpráv o poměrech v naší republice. Tam se dá vylustrovat jakoby největší "přirozeno právní" tvůrčí výkon tehdejší justice. Došlo totiž k tomu, že jakýsi člověk napsal dopis do zahraničí, kde se tvrdilo asi v tom smyslu, že všechno jde zde "do háje" a že to tady krachne. Jinými slovy, jeho tvrzení bylo vztaženo k budoucnosti. A nyní byl problém, jak to perzekuovat, protože tvrzení o budoucnosti se nedá dokázat, že není pozitivistické, že není pravdivé. Nakonec ho odsoudili. Vedlo to pak tomu, že se v tom výkladu toho trestního zákona objevila větička, že se nepravdivé zprávy mohou týkat i budoucnosti. To je myslím případ, který by se nemohl v přísně pozitivistické státě stát. Chci jen říci, že právě ty nejvíce zneužívané paragrafy nebo ty nejvíce používané neměly žádný obsah. Když se podíváte na paragraf o rozvracení republiky, tak vlastně se člověk nedoví, co je obsahem republiky nebo co je rozvraceno. Soud vždycky konstatoval, že k podvracení došlo a odříkal formulku příslušného zákona. Soud přirozeně právně zjistil, že režim je to, co zrovna vyšlo v Rudém právu  a pak vyřkl formulku, že se odsuzujete podle paragrafu atd. Takže v tomto smyslu byla v komunistickém režimu přítomná (a v tom je ta pekelnost) hrůzná "přirozenost" tehdejšího právního myšlení a nástroj nebyl čistě jenom pozitivistický, ale naopak používal nástroje, které neměly s pozitivizmem nic společného.

Vladimír V. Ilič

Pohybuji se v oboru jaderné fyziky. Moje maminka a tatínek byli právníci. Ale právníci, kteří ukončili právní fakultu v Království Jugoslávie. Takže trošičku práva znám. Velice jsem byl překvapen přednáškou pana Daniela Kroupy, že se dotknul toho, čeho jsem se chtěl dotknout já. Jedná se o přirozený zákon a  Bůh. Jako jaderný fyzik nechápu Boha jako pána, který stvořil člověka k obrazu svému. K obrazu svému znamená něco jiného. Dát možnost myslet a posuzovat a dát prostor, nikoliv, aby vypadal jako on. Takže když jsem studoval fyziku, studoval jsem exaktní vědu, která nemá odpůrce zákonů. Zákon je jednou dán a je neměnný.  Samozřejmě právo a zákon jsou dvě velice rozlišné věci. Právo jako takové a zákon jako takový nemohou existovat v přírodě, pokud jsou měnitelné. Pokud jich někdo může měnit. Proč nemůžou existovat? Protože ve Vašem právu se také píše: Neznalost zákona neomlouvá. Ale jestli dnes má levice jeden zákon a zítra pravice druhý zákon, to neznamená, že každá jednotka této společnosti musí všechny zákony znát, akceptovat je a učit se je. Tam je základní chyba - neznalost neomlouvá. Neznalost musí omluvit toho, kdo nerozumí i toho, kdo rozumí. Jiná věc je přirozený zákon. Tam neznalost může být neomluvitelná. Protože ten je jednou daný a nemění se. Já budu bránit pana Kroupu. Jedná se o angloamerickou doktrínu a o dokonalosti práva. Tam existuje jediné právo. Právo, které existuje v přírodě, právo silnějšího. Nikoliv právo psané.Chtěl bych poděkovat panu D. Kroupovi, že se vyjádřil o přirozeném právu, jako o právu, které je neměnitelné a o kterém se může uvažovat. Pokud společenská práva nebo zákony budou proti přírodním zákonům, tak ty nemůžou dlouho trvat. I kdyby to byla totalita nebo demokracie. Demokracie není politický směr. Demokracie je "terorizmus" většiny nad menšinou. To znamená, že někdo někomu dá právo, aby rozhodoval jménem někoho jiného. Ale všechny jednotky v té společnosti s tím nesouhlasí. Děkuji za pozornost.

Jan Vůjtěch

Na mně ta debata působí tak, že víceméně všichni, kteří zde vystoupili, zastávají stejnou platformu v tom smyslu, že jsme příznivci přirozeného práva. Na druhé straně si myslím, že sbíráme zbroj nebo síly, abychom dokázali dobře vyvracet, v případě, že je to potřeba, argumenty pozitivního práva. Já jsem zažil několik debat, asi jako každý z nás na toto téma. A myslím si, že na obecné úrovni ta debata se odehrává v rozměrech apriorních a posteriorních hodnot. Myslím, že se dá říci, že zastánci přirozeného práva vycházejí z principu apriorit. Ať už je známe z německé klasické filosofie, v menší míře třeba z anglické empirické filosofie. A ta vychází z toho, že jsou tady určité hodnoty, které mají (jak už tady bylo několikrát řečeno) trvalý nebo objektivní obsah, který je člověku přirozený, kterému věří v tom smyslu jako třeba by měl mít svědomí, kterého vede k nějakému činění nebo chování.  Na druhé straně myslím, že často debata končí velice kontrastně v tom smyslu, že zastánci pozitivního prává a pozitivní právní filozofie argumentují tím, jak tedy vlastně  v podstatě můžete Vy tvrdit to, že právě to co tvrdíte, je ta absolutní hodnota, která je společná, objektivní. Toto je ten problém fungování civilního práva v oblasti revoluce. Jistě by bylo také třeba definovat, co to je revoluce. Já si myslím, že tyto debaty bohužel končí tak, jako mnoho debat, na velmi obecné úrovni, které se týkají víceméně metafyziky. Že totiž na jedné straně jeden druhého nemůže přesvědčit. Protože jeden vychází z toho, že některé hodnoty jsou dány a druhý říká, že má také některé hodnoty dány (to přizná), ale jsou to hodnoty jiné. Já jsem toto pojal jako příspěvek diskusní. Protože v tomto smyslu řada předcházejících příspěvků víceméně ne na tak obecné úrovni se odehrála, ale myslím, že jsme nedostali dostatečnou odpověď na tuto otázku a také se domnívám, že ji nedostaneme. Přesto jsem ji položil. Děkuji.

Jan Kalvoda

Děkuji za slovo. Já bych řekl spíše jen několik vysvětlivek chronologicky a pak si dovolím jeden názor. K Oldřichu Kužílkovi: trochu s údivem interpretoval to, co jsem říkal. Jakoby přirozeno právní teorie měla nějaký výměnný  šuplík nebo něco podobného. Já jsem to netvrdil jako svůj objev, ale jako popis vývoje historie této teorie. Tomu tak prostě bylo. Byla a dokonce u teoretiků ze stejného období. Byla naplňována poněkud jiných obsahem a dovozuji tedy tuto schopnost, tuto vlastnost a vyslovuji obavu. Trošku z postmoderního rozbití jakýchkoli hodnotových trendů, ale obavu z této vlastnosti těchto teorií. A souhlasím s tím, že jsou vítězné. Řekl bych ještě k tomu, co říkal Roman Joch, že jsou nejrůznější pozitivistické teorie nebo niance, že se dají definovat různě a zjednodušovat všelijak. Ale také se dělí na základě kriteria, jestli totiž psané právo je zdrojem toho co je spravedlivé, zdrojem pojetí o spravedlnosti nebo není, jestli je něco za tím nebo není. A tady možná na tomto jednoduchém kriteriu nám ten současný spor v současné podobě bude viditelný nejlépe a nejblíže. Ale to je jen takový komentář. To, co řekl Pavel Bratinka, je zajímavé téma, které mně zajímalo vždycky a nikdy jsem ho nevyslovil v obavě před obviněním ze zhrzenosti.  Co byste řekli takové paralele v tom smyslu, že socialistická doktrína práva je něco velmi analogického. Formálně vzato v přirozeně právní doktríně pouze v tom smyslu, že ona vytyčuje a vidí jako jakési imanentní bytostně vlastní nezadatelná práva kolektivu, třídy. Když si to trošku zmechanizujete tímto způsobem, tak je to přesně to, o čem mluvil Pavel Bratinka a znamená to, že v interpretačním pravidle  socialistického práva, které se tváří jako normální právní soustava, je zájem pracující třídy, či jak to nazvete. Zájem nějakého kolektivu, který interpretuje kdo, interpretuje předvoj a ideologický předvoj je jedna politická strana atd. Je to libovolně hratelná "perverze". Ale říkám to pouze pro ilustraci toho, že je-li někde něco nepopsatelného, něco co hledáme, něco, co se pokoušíme hledat historicky nebo z hlediska právní antropologie, je tady vždycky jistý moment nejistoty, že se najednou to všeobecné ponětí o tom, co je obsahem toho "za tím", zvrátí v  něco, co náhle všichni zjistí, že s tím vlastně nesouhlasí. Jen v tomto smyslu jsem vyslovil obavu z vlastnosti přirozeno právní konstrukce, nikoliv snad, že bych byl zastáncem nějakého nihilismu nebo něčeho podobného.  Třeba se Vám zdá, že příliš často tak "stařecky" nesnášenlivěji kritizuji český veřejný právní život včetně legislativních procesů a politických názorů na totéž. Ale ono se v něm děje skutečně spoustu věcí, které by neměly být normální. Když si vezmete, že my se vyrovnáváme se socialistickou doktrínou práva a verbálně jsme strašnými jejími odpůrci a potom najednou za potlesku rozhodující většiny politických sil ve státě sáhneme až k před tereziánským  nápadům co s legislativou v podobě např. onoho protidrogového paragrafu, tak mně vysvětlete, jestli se příště nedočkáme útrpného práva z téhož období. To je docela možné. Jestliže nějaký politický veřejný činitel vážně obhajuje blankytovou trestní normu nebo její dispozici s tím, že nebudeme určovat kolik že držení drogy je trestné a kolik ne, a že policie přece nejlépe ví, kdo je jenom experimentátor a kdo je gauner. Jestliže toto může veřejně zaznít a okamžitě "nepadají" vlády nebo se neděje něco strašného, jestli se porušuje princip moderních kodexů, tj. co není v zákoně, není trestný čin, tak se prostě nezlobte, já se obávám čehokoliv. Děkuji.

Daniel Kroupa

            Protože jsme spolu s mými oponenty vzbudili dojem, že spolu bezvýhradně souhlasíme, pokusím se na závěr tuto idylu trochu narušit.

            Vítám tvrzení, že přirozeno-právní teorie  vítězí na celé čáře, ale musím říci, že je tomu tak především v této místnosti. Venku to už tak moc neplatí. Dokonce i renomovaní právní teoretici tvrdí, že přirozeno-právní teorie je věc dávno odbytá a dnes v právní teorii téměř bezvýznamná. Nechci se sám povyšovat nad renomovaného právního teoretika, který má dokonalý přehled, proto podpořím své tvrzení například autoritou Otfrieda Höffeho a jeho knihou Politische Gerechtigkeit. Sám jsem nakloněn tomu,  abych souhlasil, že v právní teorii dnes skutečně jsou přirozeno-právní koncepce potlačeny téměř až k bezvýznamnosti. Domnívám se, že to souvisí s tím zvláštním jevem, na který jsem se snažil upozornit ve své přednášce:

            Přirozeno-právní teorie se stávají téměř samozřejmými v okamžicích velkých převratů, jako byl poválečný zvrat, kdy padla německá totalita, nebo jako byl pád komunistické totality. V Parlamentu se vedl určitý spor v souvislosti s Listinou základních práv a svobod, kterou krásně zmínil Jan Kalvoda, ale nikdo neprotestoval proti samotné doktríně přirozeného práva. Ta se všem jevila jako naprosto samozřejmá. Dokonce i těm právníkům, kteří byli formováni marxistickou teorií práva, jež byla "echt" pozitivistickou. V okamžicích převratu je tedy akceptována jako samozřejmost, ale když se rozběhne normální život demokratického právního státu - kdy se na parlamentní úrovni převádí myšlenky přirozeno-právní více či méně do forem pozitivního práva - pak se stále více jeví spíše psané normy jako to, co má být objektivně platnou normou. I právní teoretici soustřeďují svoji pozornost na to, co je platné právo. Na tom formují své exaktní pojmosloví. To je samozřejmě nesmírně potřebné, protože je nepochybně třeba platné právo cizelovat tak, aby mohlo být dobře uplatňováno. Pak se ale také stane, že v tomto pojmosloví dojde k posunu v pojmech právo a zákon. Pojem zákona se oproti tradici právní filosofie zúží na velmi přesně definovaný pojem. Jako zákon je označován pouze určitý typ právních norem, vedle toho jsou definovány i různé podzákonné normy apod. Tradiční doktríny, které tento pojem používaly ve zcela jiném smyslu, se potom stávají nesrozumitelnými.

            K otázce, kterou zde vznesl Roman Joch a nepřímo se jí dotkl  také pan Vůjtěch, bych rád poznamenal následující: Co nás opravňuje odvolávat se na přirozené právo oproti právu platnému, když se může jednat jen o náš subjektivní pocit? V této věci bych se já přikláněl ke klasickému pojetí tak, jak já mu rozumím. Nejdůležitější by potom nebylo, zda já jsem hluboce přesvědčen, že např. potrat znamená zabití člověka, a tedy to, co se legálně páše v tomto režimu, je věcí velmi zlou. Já jsem o tom hluboce přesvědčen, ale přesto neberu do ruky zbraň a nejdu proti tomu bojovat. Důležitá je totiž pro mne skutečnost, že žiji v prostředí demokratického právního státu, který mi neupírá právo o svém hlubokém přesvědčení přesvědčovat i druhé lidi. Mám možnost usilovat o prosazení tohoto svého přesvědčení prostředky diskuse a prostředky legálními. Naproti tomu, myslím, je přeci jen určitá hranice, odkdy člověk zbraň do ruky vzít musí. Člověk je oprávněn vzít do ruky zbraň, a dokonce ji vzít musí, v okamžiku, kdy je mu upíráno právo svobodně rozhodovat o sobě. Například  když se ocitne v režimu, který mu upírá právo být svobodně se rozhodující osobou. Rozdíl mezi relativisty a zastánci - jak Vy říkáte - objektivně platných norem je pak v následujícím. Relativisté popírají, že vůbec nějaké objektivně platné normy jsou. Popírají, že pro člověka vůbec platí nějaké dobro a zlo. To je pozice podstatně odlišná od pozice člověka, který ve vší pokoře říká:  Moje poznání je velmi omezené.  S velkými obtížemi poznávám, co je to dobro a zlo, ale uznávám svoji povinnost  se těmito objektivními normami na tolik, na kolik jsme je společně poznali, řídit a diskutovat o nich s druhými lidmi. V této odlišnosti spatřuji podstatu skeptického relativismu lidí, jako je Václav Bělohradský a lidí jako jsem já. Ale prosím, aby moje stanovisko nebylo zaměňováno s osobováním si práva rozhodovat o tom, co je objektivně platné. Ještě jednou opakuji, že já tvrdím pouze to, že poznání objektivně platného je možné a že jsme na cestě k němu.

            Tím se dotýkám, na závěr, vlastního merita věci, lidské přirozenosti. Tento pojem, jak jsem se snažil v přednášce ukázat, je jinak chápán v antice a středověku a jinak je chápán v novověku. Když to hodně zjednoduším, novověk se soustřeďuje na úzce faktografické konstatování toho, co jako přirozenost můžeme prokazovat vědeckými prostředky. Činí tak proto, že zkoumání o lidské přirozenosti přenechává vědeckému poznání. Ale přirozenost v pojetí antiky a středověku v sobě zahrnuje nejenom to, co o člověku můžeme nyní, v této chvíli fakticky konstatovat, ale i to, k čemu člověk míří. Přirozenost zahrnuje také to, čím člověk může nebo čím má být. Jinými slovy, k lidské přirozenosti v antickém a středověkém pojetí patří to, že má vztah ke smyslu svého života, vztah k Bohu. Jestliže tento vztah zrušíme, pak samozřejmě nemůžeme nikdy prokázat žádnou myšlenku přirozeného práva. Když nám zůstane přirozenost v naturalistickém slova smyslu, pak pouze z toho, co člověk podle vědeckého zkoumání je, nelze vyvozovat to, co má být.

            Doufám, že se mi podařilo odpovědět na otázku Romana Jocha srozumitelně tak, jak jsem uměl. Nyní k otázce Pavla Bratinky, zda se totalitní režim vlastně nechoval podobně jako přirozené právo. Já si myslím, že ten příklad, o kterém hovořil Pavel Bratinka, naopak ukazuje, že sebedokonalejší teorie právního pozitivizmu v okamžiku, kdy se snaží uplatnit ve společnosti, nakonec ztroskotává na naprosto absurdních případech, a popírá tak svoji vlastní intenci. Nikdy jsem netvrdil, že se totalitnímu režimu jeho dílo podařilo. Jsem naopak hluboce přesvědčen, že  právě na lidské přirozenosti ztroskotal.

            Na závěr bych chtěl reagovat na poznámku Jana Kalvody, zda se přeci jenom marxismus-leninismus se svými socialistickými doktrínami nechoval stejně jako doktríny přirozeného práva, nebo alespoň velmi podobně. Já vidím hlavní rozdíl v tom, že aplikovaly své mravní myšlenky na kolektiv. Tato námitka má ale svoje velmi zajímavé jádro; marxismus a socialismus používaly jako nejefektivnější prostředek zápasu o moc morální kritiku stávajícího řádu. A to i přesto, že ve své teorii tuto morálku jako nadstavbovou morálku určitých tříd zcela popíraly. Je tady velký paradox, který by měl pro nás být velkým varováním. V okamžiku, kdy se politická praxe oddělí od morálky, stává se poměrně snadnou kořistí morálních kritiků, kterým samozřejmě může jít o pravý opak morálky, totiž pouze o moc. Děkuji.

 

Martin Dvořák

Dámy a pánové, chtěl bych říci na úplný závěr, že jsme možná zklamali každého, kdo sem přišel s představou, že teď tady dokážeme rozřešit spor, který se táhne dějinami dva tisíce let. Žádnou takovou ambici samozřejmě občanské sdružení nemá. Jenom opakuji, že my chceme pouze odkrývat prostor k diskusím na taková témata, která se z jakéhokoliv důvodu nezdají aktuální současným politickým subjektům. Třeba jen z důvodu, že se jim to nehodí do "krámu", protože na ně  sami odpověď neznají. Chceme nabízet různé možné přístupy k těm či oněm tématům a z toho pohledu si myslím, že svůj účel tento večer splnil. Dovolte mi, abych poděkoval našim řečníkům, hlavnímu řečníkovi senátoru Danielu Kroupovi, prof. Vojtěchovi Ceplovi a advokátovi Janu Kalvodovi. Poslední milou mou povinností je pozvat Vás na příští veřejné slyšení s neméně atraktivním tématem "Svoboda a odpovědnost", které se bude konat asi 21. 10. 1999 opět v Mánesu. Těším se s Vámi nashledanou a přeji Vám šťastnou cestu domů. Děkuji Vám za účast.

 

V Praze dne 21. 10. 1999

 

Přepsala: Brettschneiderová