20. veřejné slyšení

"Reforma soudnictví"

konané dne 5. 10. 2000

 

 

Úvodní slovo k 20. veřejnému slyšení

Karel Ledvinka

 

            Vážené dámy, vážení pánové!

            Dovolte mi, abych Vás, jménem výboru občanského sdružení ARCHA, přivítal na 20. veřejném slyšení, které tentokrát, po určité odmlce, pořádá občanské sdružení ARCHA za významné finanční pomoci Konrád - Adenauer - Stiftung. Děkujeme.

 

            Připomínám, že podnětem k založení občanského sdružení ARCHA byla zkušenost řady osob s aktivním zájmem o veřejné záležitosti, že celou řadu problémů a témat, která mají pro společnost zásadní význam, politické strany buď ignorují, nebo se jimi zabývají pouze takovým způsobem, jenž vyhovuje jejich momentálním mocenským nebo volebním zájmům. Tato skutečnost pak podstatně ovlivňuje i míru veřejné pozornosti a informovanosti o daných věcech.

 

            Hlavní cíl občanského sdružení ARCHA je tento stav alespoň do jisté míry změnit tím, že organizuje veřejné události, při nichž jsou jednotlivá témata projednávána právě bez zmíněných mocenských či volebních ohledů.

 

            Jako nejvhodnější forma veřejných událostí se k tomuto účelu ukázala veřejná slyšení. V roce 1998 jsme úspěšně organizovali prvních sedm slyšení. Ve druhé etapě – tedy v roce 1999 jsme připravili dalších dvanáct slyšení. Tento projekt získal podporu v rámci programu Phare. A díky tomu byl v 90 % plánovaných výdajů financován Komisí Evropského společenství. Po jejich ukončení Evropská komise vyhodnotila kladně tento grant. Pozitivně bylo především hodnoceno, že celé slyšení je zvukově nahráváno, nahrávka přepsána a vydána jako samostatný tisk a následně je celý přepis převeden na internetové stránky našeho sdružení. Stejně dobře bylo hodnoceno, že řečníci byli vybíráni tak, aby patřili ve věci daného tématu k rozdílným názorovým proudům, že hlavní řečník má 40 minutový prostor k přednesení svého názoru, oba oponenti každý 20 minutový prostor, že přímými účastníky slyšení byli nejen členové občanského sdružení ARCHA, ale i zástupci různých nevládních organizací, kteří se danou problematikou zabývají, zástupci sdělovacích prostředků, pracovníci diplomatických sborů a další hosté bez ohledu na stranické či názorové rozdíly, že se účastníci slyšení aktivně zapojují do diskuse a že veřejná slyšení, díky propagaci prostřednictvím Internetu měla příznivý dopad na českou společnost.

 

            Proto se výbor občanského sdružení ARCHA rozhodl zpracovat žádost na pokračování těchto prospěšných aktivit i v letech 2000 – 2001 a tudíž se přihlásit o grant Evropské iniciativy na podporu demokracie a lidských práv, vyhlášeném Evropskou komisí v Bruselu v září 1999.

 

            Mám to potěšení Vám oznámit, že jsme obdrželi grant na konání dalších 10 veřejných slyšení v období listopad 2000 až červen 2001, že smlouva je připravena k podpisům. A současně s radostí konstatuji, že máme předběžný příslib od Konrad-Adenauer-Stiftung na finanční pomoc při organizování dalších  tří veřejných slyšení ve 2. pololetí roku 2001.

 

            Věřím, že dnešní veřejné slyšení bude dobrým vykročením do další etapy, jménem výboru ho oficiálně zahajuji a předávám slovo presidentovi sdružení Pavlu Bratinkovi, aby se ujal úvodního slova dnešního jednání.

 

Pavel Bratinka

Rád bych přivítal dnešního hlavního řečníka pana JUDr. Otakara Motejla, dále bych chtěl přivítat dva jeho oponenty, či spolureferující, kteří budou mít dohromady stejný čas jako hlavní řečník. Je to především předseda mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny JUDr. Miloslav Výborný a dále předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR pan JUDr. Stanislav Rizman, který zastupuje nepřítomného místopředsedu Nejvyššího soudu pana JUDr. Kučeru. Tomu se v rodině přihodila velmi radostná událost. Tak radostná, že přetrumfla i účast zde, a proto se omlouvá. Ale musím konstatovat, že od počátku byl velmi nadšen myšlenkou účasti a byl velmi ochoten a vstřícný. Ale myslím si, že pan JUDr. Rizman bude vlastně zastávat stejné stanovisko nebo stejná východiska jako pan JUDr. Kučera. Téma „Reforma soudnictví“ je nesmírně důležité, protože mluví o jednom ze základním institutu civilizace, tj. o mechanizmu, jakým způsobem prosazovat spravedlivý řád ve společnosti. Toto téma je natolik závažné, že jsme neměli žádnou pochybnost, abychom ho do svého programu zařadit. Víme, že toto téma bylo také spojeno s bouřlivou  politickou diskusí, která přinesla v tomto smyslu negativní výsledek. Negativní výsledek z toho hlediska, že se reforma zatím nekoná, nebo velmi okrajovým způsobem. Nicméně to nás nemohlo odradit od pořádání této diskuse, protože politici přichází, odchází, ale témata zůstávají. Po skončení příspěvků našich vzácných hostů, bude samozřejmě prostor pro diskusi, tj. pro případné Vaše otázky z pléna a na závěr velí poctivost a vlastně slušnost, aby řečníci dostali ještě příležitost k závěrečnému slovu. Takže já si myslím, že nic nebrání tomu, abychom mohli naše veřejné slyšení zahájit. Prosím pane ministře, máte hlavní slovo.

 

Otakar Motejl

Děkuji Vám. Vážené dámy, vážení pánové, vážený pane prezidente. Je pro mne velikou ctí, že jsem byl pozván na toto Vaše shromáždění občanského sdružení a přiznávám otevřeně, že v okamžiku, kdybych měl vítat možnost obhájit své myšlenky na tomto slovutném foru, přicházím v takové menší rozladěnosti, která nechť je považována jako nedostatečné uvědomění si významu této situace. Ta do jisté míry by měla být katalyzátorem benevolence vůči mým oponentům, kteří přichází  a netuší, čemu vlastně mají oponovat. Vzhledem k tomu, že jsem jim žádné předběžné teze nebyl schopen zredukovat. Nicméně, pokusím se v naznačeném časovém prostoru vydat své skutečně osobní svědectví o myšlenkách a úvahách, které vyústily v pokus o dílčí a nepříliš dokonalou reformu soudnictví. Reformu, která v nepřízni osudu a takovou tou ironií historie byla spojována s mým jménem a s výkonem funkce ministra spravedlnosti, kterou ještě několik hodin budu vykonávat. To mně uvádí do svého druhu, řekl bych, paradoxní situace. Měl bych především stále ještě po zbytek své funkce zastávat teze oficiální, teze ministerské. Ale nicméně se domnívám, že  mé hodiny jsou již skutečně sečteny. Mohu jít „mimo“ rámec půdorysu, na kterém byla idea reformy soudnictví postavena. Mohu snad jít dokonce dále než kam reforma docílila, také především proto, že přeci jenom chybí stupeň, jak se posléze ukázalo, nedostatečně citlivého  politického obrazu. Ten klade  určitá omezení nebo určité meze toho, co bylo k reformě připraveno a předloženo. Dovolte mi především pokus o jakousi historickou analýzu z vývoje našeho soudnictví. Zejména potom s přihlédnutím k událostem po roce 1989, neboť právě toto období bylo nejen startovacím iniciačním momentem změn,  ale zejména bylo obdobím střetu koncepcí, o kterých jsem se domníval a domnívám, že by měli vyústit v zásadnější korekce toho, čeho je, Evropa krásným svědkem. Soudnictví a soudní moc jako tradovaná třetí moc ve státě, prodělává na rozdíl od systémů ovládajících moc výkonnou a moc zákonodárnou, poměrně nejpomalejší vývoj. Dá-li se ve skutečnosti vůbec o vývoji hovořit. Je to institucionální zajištění výkonu suverenity státu, které přerůstá a vychází z moderních dějin lidských civilizací a současně nese sebou téměř až antickou tradici chápání jakési skupiny tak či onak kvalifikovaných jednotlivců, kterým přísluší právo víceméně neomylného rozhodování o tom, co je po právu a co po právu není.A kteří nadáni touto funkcí  užívají ve společnosti respekt, který je skutečně tradovaný  a vytváří z nich vrstvu nedotknutelných. Ta absolutní moc soudců vlastně i z dob biblických  doznala určité náznaky redukcí. Jednak v těch autoritativních režimech středověkých, kdy si tuto pravomoc osvojil panovník a přenášel ji skrze své úředníky na nižší post svého aparátu s tou absolutní výhradou práva korekce každého  výroku a v tom našem kontinentálním prostoru posléze vyústíla v instituci převážně chápavou jako úřednickou. Jakoby determinovanou kompetenci, delegovanou aparátu, který je centrálně řízen, ovládán, odborně připravován, vzděláván a pak postaven do faktické nebo do zdánlivé nezávislosti na ostatních produktech toho dotyčného státního zřízení. Jsouce si jisti tohoto zvláštního postavení  soudní moci,  potom  tím letem světem českými dějinami nebo československými dějinami (vlastně Československá republika v roce 1918 přebírala beze zbytku rakouský systém, rakouské postavení osobních podstat a  přebírala beze zbytku prakticky celý personál tehdejších soudů). Deklaruje tedy v ústavě Československé republiky soudcovskou nezávislost jako nepříliš jasně definovanou samozřejmost fungování státu. Deklaruje v jednotlivých právních předpisech svým způsobem výjimečnost soudcova postavení v  kariérové oblasti. Ovšem beze zbytku v přímé vazbě na exekutivní dispozice Ministerstva spravedlnosti jako dominantního činitele v této oblasti. Nikoliv tedy exekutivní, ale i v personální, ve vztahu k celému tomu systému. Stejně se zachová v podstatě i období v letech 1939 – 1945, které  přebírá systém Československé republiky v  protektorátním provedení u vědomí určité nedotknutelnosti a tradicionalismu. Buduje vedle toho autonomní systém mimořádného okupačního soudnictví, které se té tradice a systému mimochodem poměrně minimálně drží. Dokonce z důvodu pracovních nebo odbojových persekuovních  systémů tradičního československého soudnictví činí vlastně ten systém ve všech důsledcích nedotknutelný. Obdobně se zachová Československá republika po roce 1945, kdy zase přebírá  ten stále tradiční systém a buduje vedle něho v podstatě autonomní systém mimořádného lidového soudnictví. K řešení politických problémů restitučních. Ale ponechává  tradiční soustavu soudů nedotčenu tím, co je možno, zejména z právního hlediska, označit za akty práva revolučního. K té zásadní a radikální změně vlastně dochází až po roce 1948 a budiž tady konstatováno spravedlivě, že s velkými  rozpaky. Komunistický režim se zanáší myšlenkou kvalitativních změn tohoto soudnictví. Rozpaky vychází ze zřízení státního soudu. Opět to byla parafráze všech předcházejících režimů, které v okamžiku totalitní atmosféry jakoby  nedovolily pokusit se použít soudní režim stávající a tradiční a vytváří novou strukturu vypreparovanou a separovanou a založenou na jiných personálních vybaveních i na jiných profesních ustanoveních. A skrze tyto státní soudy vhání nebo vpouští do soudnictví  především formou dělnických prokurátorů  svůj revoluční elán. Státní soud posléze zaniká, neboť splnil svoje speciální poslání. Časem vzniká představa zlidovění soudnictví.  Počínaje rokem 1950 potom nastupuje československý tehdejší model. Svým způsobem unikátní cestou jakéhosi jiného soudnictví, opírajícího se o nové institucionální zakotvení, stojícího na  početní převaze lidových soudců a vycházející ze základní změny, tedy ze změny odborné kvalifikace profesionálních soudců. Když to bylo nutné, v několika „vlnách“ absolventy právnických škol nahradili pracující a fakticky v určitém období sehráli rozhodující roli v celé oblasti trestního soudnictví v Československé republice. A do značné míry částečně se dotknou i oblasti netrestní. Tento stav soudnictví degeneruje. Jako všechny autoritativní systémy se  postupně  vytrácí  představa lidového soudnictví. Soudnictví degeneruje svým vnitřním rozkladem, řekl bych, změšťáčtěním právě těch elementů, kteří měli býti nositeli té nejčistší revoluční tradice. Souběžně s tím ztrácí na jedné straně dělnicko - rolnický profil  a původ a na druhé straně si vytváří zase prostor pro jakési institucionální separování. Vývoj, který následoval potom v šedesátých a sedmdesátých letech vrací do soudnictví vysokoškolsky připravené kádry a snaží se tomuto soudnictví, (které v tom okamžiku již neodlišuje politickou část justice od obecné justice) vrátit opět homogenní  jednotnou  soudní soustavu. Snaží se přiblížit některými vnějšími atributy soudnictví, řekl bych, těm civilizovanějším rozměrům. Ústava z roku 1960 pochopitelně (stejně jako všechny předcházející ústavní dokumenty) deklaruje nezávislost soudní moci. Láme ten klíčový exekutivní vliv do ústavy tím, že soudci jsou voleni zákonodárnými sbory do svých funkcí, jejich funkce je časově vymezena desetiletými mandáty, s možností opakování a vytváří se tedy pocitově oblast soudnictví civilizovaného a moderního. Provádí se generační obměna. Revoluční "živlové" padesátých let se ze systému vytrácí. Jednak z důvodu generačního, jednak z důvodů různých  sebeočistných procesů, které stupeň sebekritického poznávání „vlastních chyb“ vedou k tomu, že odhalením některých chyb uvnitř systému dochází k určitým obměnám. V tomto směru skutečně, specielně československý režim vytvořil model, který nebyl ani tak výrazně parafrázovaný v ostatních lidově demokratických zemích a který se odlišoval i od do té doby přežívajících fašistických režimů Španělska a Portugalska. Neboť ty si stále udržovaly v pomyslném dlouhém fašistickém období  všeobecně  uznávaný systém separace politické justice od justice normální  do jisté míry odvozující svoji tradici z Napoleonské periody. Což dovoluje řešit po pádu fašistických režimů regeneraci soudního systému tím, že se vlastně politické tribunály ruší a zůstává k dispozici tradiční, z  konce osmnáctého nebo začátku devatenáctého století, vybudovaná soustava institucí. Sbory soudců zůstávají v normálním občanském provozu. Ten obměněný soudní a soudcovský režim, který v tomto státě byl k dispozici do roku 1989.  Jako určitá symbolika byl  označen za pokleslou justici v projevu prezidenta Václav Havla v jeho prvním novoročním projevu 1. 1. 1990. A toto stigma  podle mého soudu a odhadu stíhá ve svých důsledcích českou justici do dnešních dnů. Stíhá ji do značné míry právem. Protože právě ona chtěná či nechtěná promiskuita, řekl bych normálního právního života obsluhovaná soudy, stojí v podstatě zejména v sedmdesátých letech na tendenci kriminalizovat. To co se označovalo politicky nežádoucí nebo protistátní činnost vytvořilo dokonalý propletenec a dokázalo do značné míry posléze kompromitovat výkon soudnictví průřezově. Reakce české společnosti a českého soudnictva na toto kvalitativní a změnové období byla nám asi většině známá a spočívala v poměrně rozsáhlém exodu soudců z jejich funkcí. Připusťme, že jejich motivace, která znamenala v podstatě odchod téměř třetiny všech českých a slovenských soudců z talárů, nebyla pouze aktem úlevy jaksi sebeočistné a sebekritické vize, ale byla podpůrně dána i změnou nebo realitou ekonomické situace. K tomu tradičně sugestivně postavenému soudnictví ( a tady jest možno hledat jisté kořeny v  předcházející rakouské historii, kdy soudnictví skutečně nestálo nikdy příliš výrazně z hlediska  materielního ocenění soudců popsané v soustavě státních orgánů) socialistická éra celkem důsledně  zajišťovala jakýsi pocit skutečné degradace  svých soudců, kteří platově stáli v té soustavě donucovacích orgánů skutečně na nejnižším stupni žebříčku, měli a museli považovat jako faktickou situaci, že zdaleka nejvýše stály policejní sbory, pod nimi o něco nížeji byli honorováni prokurátoři a skutečně v této triádě  platy soudců byly nejnižší. Což navíc způsobilo v období, řekl bych kádrové renesance, výraznou feminizaci soudnictví. Z toho prostého důvodu, že v těch platových poměrech soudců soudce živitelem rodiny býti nemohl a plat soudkyně byl celkem významným přínosem do rodinného rozpočtu. Ale platy soudců rozhodně nemohly motivovat, aby se lidé soudcovství věnovali. Tedy ten ekonomický moment sehrál nesporně svoji roli v tom okamžiku zvratu.  V letech 1990 – 1992, kdy asi třetina soudců odešla a kdy stále před námi byla jednak fatální potřeba soudnictví postavit na nový funkční základ a pokusit se také definovat soudní postavení soudců na jedné straně a soudní soustavu na straně druhé tak, aby odpovídala požadavkům doby a společnosti. To naše vnímání pochopitelně bylo determinováno našimi představami a do jisté míry ohlednutím zpět na to, co jsme se víceméně tradičně domnívali, že patřilo k těm lepším fázím vývoje, něž nějakými uvědomělými úvahami z hlediska možnosti dalšího rozvoje a vývoje. A bylo navíc stále determinováno technickým prokletím, spočívajícím v  totálním rozpadu soustavy a  prokletím morálním, kterým byla stále vytýkána a někdy také vědomá vinna o pochybné nebo ne zcela důstojné roli některých soudců v některých procesech na minulém společenském vývoji. Za těchto podmínek nebylo nalezeno ničeho jiného, než do jisté míry provizorní řešení, které dostalo výraz v dílčích legislativních úpravách,týkajících se chodu soudnictví tak, jak je deklarováno v procesních předpisech, a týkajících se soudní soustavy tak, jak bylo deklarováno v zákoně o soudech a soudcích z r. 1991. Tento zákon  pochopitelně víceméně distribuoval to, co bylo možné předpokládat v tom okamžiku a jehož  největší a přitom nejvíce diskutovanou otázkou byla deklarace soudcovské nezávislosti deklarovaná třemi elementárními požadavky, tj. morální a odbornou kvalitou soudců, jejich doživotním jmenováním bez možnosti přeložení, (leč z kárných důvodů) a jejich přiměřeným materiálním zabezpečením. Sama soustava soudní potom (a tomu odpovídaly  do značné míry staré tradice), parafrázovala nebo snažila se řešit systém podle aktuálních možností a potřeby. Rozvíjela se ve stále se výrazněji projevujícím federativním uspořádání státu. Dala tedy vzniknout poměrně mnohačetné soustavě soudů, počínaje soudy okresními, přes krajské, republikové, nejvyšší až po nejvyšší federální a s velice rozpačitě a do jisté míry účelově přidělenými kompetencemi. I když právě tyto kompetence byly určovány nikoliv podle skutečného obsahu nebo relevance, ale podle jakýchsi nahodilých momentů. Dovolím si tady ještě trochu připomenout, že až do konce r. 1992 existoval stav, kdy v té čtyřčlánkové soustavě okresní soudy byly zásadním prubířským kamenem pro většinu věcí občanskoprávních a některé věci trestní. Ale pro většinu trestních byly prvostupňové krajské soudy. Tady, a to je do jisté míry symptomatické, došlo vlastně k převzetí tradice, která měla svůj logický charakter. Soudní soustava z roku 1950 deklarovala okresní (tenkrát se říkalo povinně lidové) soudy, jako soudy prvého stupně všeobecně pro veškerou agendu, krajské soudy jako odvolací ve všech případech a jediný Nejvyšší soud v Praze jako instance třetí a revizní pro celou Československou republiku. A tento systém byl prolamován v roce 1952 poprvé, kdy se najednou z důvodu evidentně autoritativního prosazení se v té poměrně těžko ovladatelné mase lidových soudců vypreparovala představa krajských soudů jako prvostupňových pro některé zvláště závažné a zejména i ty politické záležitosti trestní. Tak jako konečně se tak dělo vždy, když bylo potřeba do judikatury výrazně zasáhnout. A nám po roce 1990 zůstalo toto dědictví v oblasti trestní. My jsme krajským soudům nechaly  speciální pravomoci.  Paradoxně zrušením státní arbitráže a jejím převedením do obecného soudního systému se nám nahrnula ohromná lavina věcí obchodních do krajského stupně. Měli jsme tady poměrně složitou soustavu dvojích nejvyšších soudů a to všechno jsme přebírali s vědomím, že se jedná o účelová řešení bez nějakého ideologického nebo logického zakotvení. V tom období také soudnictví, hledající řešení doplnění prořídlých soudcovských řad, do jisté míry bylo nuceno slevit z kategorií odborných při instalování nových soudců. A navzdory deklarovaným požadavkům,  na jejich odbornou přípravu, se ustálil ve  již zmíněném zákoně o soudech a soudcích ve výjimečném období režimu zvůle, neboť současně deklaroval povinnost přezkoumání kvalifikace, zejména tedy z hlediska politické, prakticky všech soudců, kteří po roce 1990 režim převzal. Já jsem tento nástin, který nechci z časového důvodu  nějak rozebírat  naznačil proto, že to, co je skutečně dneska podkladem současného stavu českého soudnictví, je logický produkt poměrně exkluzivního a často protismyslného historického vývoje, který směšuje v sobě některé tradiční prvky. Řekl bych evropskou tradici s produkty komunistického režimu a s improvizacemi, které se snažily a nebo dokonce skutečně nahradily produkty minulého režimu a nějakým způsobem ho realizovaly.  Do tohoto souboru patří i stále přežívající a rozporně vnímaný prvek lidový, který se do našeho soudnictví dostal v roce 1949 a který aniž bychom ho dokázali nějakým způsobem jasněji teoreticky definovat, je součástí naší soudní soustavy v  podobě laických přísedících, kteří nesou plnohodnotnou účast v některých trestních věcech a dokonce v některých věcech pracovně právních.  Dosud existuje jakási schizofrenní role soudců na některých stupních, kteří fungují jako soudci prvostupňoví nebo jako soudci odvolací. Existuje zde celkem dosti nedůsledná otázka jakýchsi specializací nebo pseudospecializací , zakotvených v různé úrovni do ústavního principu, kde nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, která již léta zdobí Evropské ústavy od konce minulého století a jejíž obsah je někdy až humorně aplikován do formování některých procesních  předpisů. Přitom soudní moc ve svých důsledcích a výsledcích v současné době jakkoliv deklarovaná jako třetí moc ve státě, se stále potýká se svojí nejen ústavní, ale  patřičnou definicí ve své vlastní nezávislosti. A ve své podstatě je zcela regulovaně v rukou exekutivy a to hned ve všech možných aspektech  měření tohoto stavu. Ministerstvo spravedlnosti nejen že tvrdě a důsledně provádí hospodářské zajištění provozu všech soudů, ale ministr spravedlnosti je nadán jako jediný pravomocí navrhovat adepty soudnictví k jmenování soudců. V Ústavě právo jmenovací má prezident republiky, spolu s kontrasignací premiéra. Ministr má jediné právo jmenovat a odvolávat  všechny soudní funkcionáře na všech stupních soudů, s výjimkou Nejvyššího soudu, kde právo jmenovat předsedu a místopředsedy přísluší prezidentovi republiky bez kontrasignace vlády nebo premiéra. Ministr spravedlnosti jmenuje předsedy všech soudů, současně je zavazuje, že budou vykonávat administrativní správu soudnictví těchto soudů. Čímž dokonale degeneruje jejich autoritu jako prvních soudců na příslušném soudu, protože fakticky předsedové soudu, tak jak já tvrdím, jsou  dobře placenými zřízenci Ministerstva spravedlnosti. A přitom nesou plnou materielní a technickou odpovědnost za soudy jim svěřené nebo jimi řízené, včetně investiční politiky a veškeré personální politiky v servisu soudnictví. Soudci sami požívají dneska skutečně privilegovaného postavení nejen svojí doživotní titulaturou, ale v podstatě i velice úspěšně je na české poměry vyřešen systém jejich odměňování. Tady musím  spravedlivě konstatovat, že  naše představa o přepychových platech soudců, promítnuta do českých poměrů, je sice platná, ale ve srovnání s kterýmkoliv státem na západě odsud zjistíte, že  rozdíl mezi platem soudců a platem ostatních pracovníků  ve státní správě je ve světě mnohem větší a výraznější. A nominálně platy soudců jsou mnohem vyšší než platy našich soudců. Zákon z  roku 1991 potom nastolil systém nezodpovědnosti soudců, jako systém  samosprávní s tím, že tedy jediný, kdo má právo soudce potrestat, s výjimkou trestního zaviněného jednání, je kárný senát, složený ze soudců. Ta zdánlivě ideální situace má jednu vadu krásy, že kárný senát je sestaven rozhodnutím předsedy soudu. Tedy toho, kterého do  funkce jmenuje ministr spravedlnosti. Tento obraz takto definován vypadá bizarně, ale faktem ovšem zůstává, že není pravdou, že  předseda soudu jmenuje do kárného senátu své oblíbence. Naopak do kárného senátu zpravidla jmenuje své neoblíbence, protože výkon kárné pravomoci patří do služeb méně oblíbených. Ale fakticky zůstává ten řetězec propojení mezi tím efektivním dobrým mužem nahoře – ministrem,a těmi kárnými senáty téměř dokonalý. Do justice do roku 1993 – 4 přišli téměř zhruba dvě třetiny dnešního počtu soudců, z nichž zdrcující většinu tvoří mladí lidé. Lidé, kteří do politického života vstupovali až po roce 1990. Dnes již je to i řada lidí, kteří Právnickou fakultu absolvovali až v roce 1990 a kteří, ačkoliv jejich potenciál morální, ale i odborný je poměrně velice kvalitní a dynamický, řekl bych, že tiše zapadají do „vysezených pelíšků“ nebo „prohnilých bažin“ tohoto systému a s přirozeností, která je lidskému rozumu vlastní, si především osvojují ty horší  pracovní návyky. A to  postupně, pokud jim v tomto prostředí nic  nebrání. A pokud vlastně naše justice skutečně prodělala těžkou generační ztrátu, tak je to ztráta tradiční vrstvy dobrých  vzorů na pracovištích. V České republice působí kolem 98 okresních soudů, v nichž má třetina deset a méně funkcí na jednom pracovišti. Jsou to poměrně malé kolektivy. Druhá třetina  je početně uprostřed - tedy do dvaceti funkcí. A jenom pro porovnání a zasmání – v České republice zdaleka největší okresní soudy nejsou tak námi ostře sledované soudy pražské, ale zdaleka největší okresní soud v České republice je Okresní soud v Ostravě, druhý největší okresní soud v republice je Okresní soud v Karviné, třetí největší okresní soud je Městský soud v Brně a teprve dlouhou a dlouho za tím (teď mluvím o množství soudců a významu) jsou soudy pražské, které jsou středem zdánlivých a levných problémů českého soudnictví. I zrodila se představa o tom, že je nejvyšší čas, aby právě v okamžiku, kdy dochází k  radikální změně, byl českému soudnictví vtisknut při respektování  tradičních a vydobytých práv trošku jiný režim.  Trošku jiný režim, který chtěl zdůraznit určitou kolektivní odpovědnost soudců za stav českého soudnictví. Který chtěl determinovat exekutivní pravomoci ministerstva a exekutivy jako celku ve vztahu k soudnictví. Který chtěl separovat v podstatě hospodářsko-administrativní složku v řízení soudů od  soudcovské a který tedy měl (definován slovy vládních návrhů zákonů) zřídit po vzoru středomořských civilizací nejvyšší vládní soudnictví jako volený orgán složený rovným dílem ze zvolených soudců a druhým dílem z reprezentantů občanské veřejnosti, delegovaných nebo jmenovaných Parlamentem. Ten by, společně s justicí,  zajišťoval provedení, a ten by také  navrhoval prezidentovi republiky(místo ministra spravedlnosti) jednotlivé funkce ke jmenování a ten by také jmenoval soudní  funkcionáře namísto prezidentské pravomoci. Tím by tito soudní funkcionáři byli do svých funkcí jmenováni na určité, zákonem definované, období. Zatímco současná praxe je upravena zákonem tak, že současný soudní funkcionář je jmenován ministrem bez  jakékoliv definice jeho funkčního období. A tento orgán  by také produkoval jednotný kárný senát nebo kárný sbor, v jehož pravomoci by bylo postihnout nejenom kárná provinění soudců v tom klasickém kriminálním slova smyslu, ale vydávat i příslušná rozhodnutí o ztrátě soudcovské funkce v případě, že soudce prokáže svoji nedostatečnou soudcovskou zdatnost. To je jistě prvek, který je těžko pochopit, zejména v těch konstituovaných demokratických státech, ale který je skutečně v tomto směru aktuálním fenoménem našeho současného stavu. Protože každý z nás, co se soudnictvím trošku zabýváme, víme, že není našim dnešním ústředním problémem přebytek zdatných soudců z hlediska jejich lidských profilů nebo odborných zdatností, ale to, že se jim nedostává to, co z  normálního kvalitního  člověka a právníka dělá soudce, tj. umění a odvaha rozhodnout. A tvrdím, že velká část průtahů, které jsou tak univerzálně připisovány české justici, jsou dány nejenom tím, že skutečně velké množství věcí projednávaných na soudech enormně vzrostlo v některých těch odborných disciplinách. Ale je to především dáno tím, že s těmi věcmi pracují lidé usilovní, čestní, poctiví, přiměřeně vzdělaní, kterým ovšem to právo nebo to umění a  odvaha rozhodnout často chybí. Proto tedy ten okamžik svého rozhodnutí odkládají, nebo jsou ochotni obvykle spis odložit, přičemž na tom profitují nebo parazitují účastníci řízení. Protože je mimo jakoukoliv pochybnost, že v každé soudní věci hraje čas významnou roli a přinejmenším jedna z  procesních stran na  odkladu vydělává. Takže v každé soudní věci je to nejen spor o právo, ale je to také boj o čas, který by měl být jednoznačně ve jménu spravedlnosti jasně definován a který asi jasně definovat nelze. Odtud se tedy zrodily ty představy soudní reformy, které byly  vyjádřeny v nepříliš dokonalé legislativní formě s velkými ambicemi, že její základ se dostane do Ústavy. Tj. ta nejvyšší rada soudnictví, to je změna věkové hranice soudcovského mandátu z dnešního doživotního na navrhovanou hranici 65 let, což je všeobecně považováno za definici standardní. A což jsem já  osobně považoval za důstojné. I když upřímně řečeno, tady narážíme  na jedno specifické české drama. To spočívá v tom, že pochopitelně  čeští soudci žijí v režimu jednotného systému důchodového zabezpečení. A tady se najednou jaksi dramaticky promítá jako druhá stránka mince, kterou se nazývají vysoké platy. Protože v  našem systému důchodového zabezpečení i z relativně vysokého soudcovského platu (čím vyšší plat, tím menší relativně důchod) se odchází s ostudným důchodem (takže já odcházel z funkce předsedy Nejvyššího soudu a získal jsem důchod odpovídající skutečně 10 % mého platu). Proto jsem do jisté míry pochopil, že ten kategorický imperativ každému soudci v 65 letech oznámit: "vesele do penze", může, nebo dokonce musí narazit na odpor toho, čemu se říká soudcovská odborná veřejnost. A do jisté míry i to se na odporu proti změně systému podepsalo. Ještě bych se vyjádřil k definici další myšlenky, která se ukázala velmi kontroverzní a  stála v pozadí  neúspěchu reformy. Byla to vlastně myšlenka rehabilitace funkce předsedy soudu. Šlo o to, oprostit ho od administrativně hospodářských funkcí a udělat z něj opravdu funkcionáře, který svoji autoritou bude nejen garantem obrazu soudu, ale zejména bude tím, kdy bude určovat rozdělení práce mezi jednotlivými soudci, který bude řešit i  procesně významné konfliktní situace. A současně s tím pochopitelně stála i myšlenka, že soudní  funkcionář  – předseda soudu – bude jmenován  nejvyšší soudcovskou radou nebo nejvyšší radou soudnictví a že také bude definován na určité jedno nebo maximálně dvě časové období v této funkci. S tím, že po uplynutí tohoto období se zase stane normálním soudcem téhož soudu. I to se setkalo v tomto případě skutečně s velikým a vážným nesouhlasem a sehrálo to svoji roli při odmítnutí reformy.  Pokus o reformu soudnictví byl v podstatě v tomto okamžiku jaksi odstraněn. Pochopitelně vím, že situace je taková, že by se měl hledat nějaký (nechci říci kompromisní) projekt, který by se pokusil něco z toho regenerovat a vrátit, protože je to záležitost, který svým způsobem by měla  podchytit něco novějšího a modernějšího v soudní soustavě. My jsme byli kritizování i pro  systém Nejvyšší rady soudnictví. Což je skutečně vynález nikoliv celoevropský, ale nicméně celá Evropa s ním počítá. My jsme vycházeli z francouzské tradice, která není  příliš stará. Která začíná v roce 1958. Paradoxně s určitými potížemi to funguje v Itálii, která převzala tento model. I když posléze se ukázalo, že  element parlamentárního zastoupení vyvolává různé tendence zpolitizovaných "neplech". Ale faktem je, že stejný osud, jako naší reformu, do značné míry stíhá pokusy o reformy německého soudnictví. To skutečně žije z takových těch ponapoleonských tradic a soustav a hledá tedy řešení dohod, aby  soudnictví při plném respektování soudcovské nezávislosti okamžitě rozhodovalo v konkrétní věci. Aby to bylo přeci jenom věcí soudců a nebo jasně definovaných prostupů  vstupu ostatních mocí, ať již formou zákonných úprav a nebo především formou zákonných úprav a zákonných definicí do tohoto systému. Takže já jsem tímto bohatě vyčerpal čas, který mně byl věnován, omlouvám se, že jsem možná ne zcela vyváženě o některých problémech se rozhovořil zbytečně detailně a doufám, že třeba v diskusi se mi podaří trošku ten negativní obraz napravit.

 

Pavel Bratinka

Děkuji Vám za pro nás velmi přínosné zasazení našeho národu do dějin našeho soudnictví. Já myslím, že to byla pro nás novinka nebo nové věci. Nyní bych požádal pana doktora Rizmana, který byl oznámen jako člověk na druhém pólu diskuse o soudní reformě, aby se ujal slova. Prosím.

 

Stanislav Rizman

Děkuji. Nevím tedy, proč na druhém pólu. Především se přiznám, že jsem trochu zaskočen touto situací. Když jsem sem byl vyslán doktorem Kučerou, tak mi bylo řečeno, že to bude diskuse o reformě soudnictví. A místo diskuse mám tady mít dvacetiminutové vystoupení. Jistě uznáte, že za čtvrthodinu si to nelze připravit. To je jeden moment. Druhý moment je, že jsem neměl v podstatě ani k dispozici určitý podklad, vůči kterému bych měl vystoupit jako oponent. Takže proto jsem se zájmem poslouchal. A třetí moment je, že jsem trestní soudce. A já jsem předpokládal, možná naivně, že pokud se bude mluvit o reformě soudnictví, tak se bude mluvit o všech oblastech, do kterých by ta reforma měla zasahovat. Pan ministr se po tom historickém vstupu, věnoval v podstatě jenom organizační reformě soudnictví. Takže, tak říkajíc, mně ten boxerský pytel, do kterého jsem měl mlátit, ani nedonesl. Takže trochu jinak. Já možná tím svým vystoupením zase vyprovokuji jeho odpověď. Protože já bych se skutečně chtěl věnovat tomu, co je moje, tedy reformě trestního procesu. Novelizaci trestního řádu.  Ale také si neodpustím jakýsi historický exkurz i když ne tak daleko do historie, ale jenom pár let zpátky. Jistě všichni víte, že již několik let se připravuje změna trestního řádu, že se připravuje rekodifikace trestního řádu a že bylo několik významných novel, zejména od r. 1993, které významně zasáhly do trestního řádu. Nepopírám, že současný trestní proces potřebuje změnu. Ta diskuse se odvíjí vlastně jenom kolem toho, jak by změna měla vypadat. Předposlední návrh, který byl podán do Parlamentu, neprošel. Je také faktem, že dosti rozhodným odpůrcem tohoto návrhu byl také Nejvyšší soud a mezi jinými i já jsem měl vůči tomu návrhu jisté výhrady, které jsem několikrát řekl a o kterých jsem i napsal do odborného časopisu. Abych upřesnil, co se mi na tom návrhu nelíbilo. Nelíbila se mi  radikální změna toho trestního řízení, která měla být u nás provedena. Tedy  přenesení dokazování na soud. A to jako všeobecný model toho procesu pro celý trestní zákon. S výjimkami zkráceného řízení by to mělo platit obecně. Tam jsem měl jisté obavy že by to vedlo, ne k tomu, co si ten návrh vytýčil jako cíl, tedy ke zrychlení řízení před soudem, (takto to bylo v důvodové zprávě), ale naopak, že by se řízení před soudem prodloužilo. Protože  práci, kterou nyní odvedou vyšetřovatelé, by museli odvést soudci. Já jsem říkal a na tom si stojím, že ten model by měl být trochu jiný. Že tento způsob by měl být aplikován pouze na část delikvence. S tím, že zejména u té nejzávažnější delikvence by se měl zachovat stávající model trestního řízení. Z jednoho prostého důvodu, aby se to tak říkajíc odzkoušelo. Vím, že to zní drsně – experimenty na občanech – ale jak to jinak udělat? Aby se to odzkoušelo a kdyby se tento systém procesu osvědčil, tak dá se pak použít jako model pro rekodifikaci. Nakonec i ten původní  materiál  to uváděl jako nakročení k rekodifikaci. K tomu nedošlo a návrh Parlamentem neprošel. Netvrdím, že z těchto důvodů. Nyní ministerstvo připravilo nový návrh, který je po pravdě řečeno samozřejmě aktualizací toho původního materiálu. Ale proč ne, proč by se nemohl aktualizovat, proč by se měl  likvidovat? Vždyť je s tím spousta práce. Musím říci, že u tohoto momentu se nacházím trochu  v takové schizofrenní situaci. Protože trestní kolegium (a to pan ministr ví), návrh novely projednalo a závěry trestního kolegia jsou rovněž k tomuto návrhu negativní. Já vám potom řeknu proč, z jakých důvodů a co k tomu kolegium vedlo. V kolegiu je 19 soudců. Musím říci, že já,na rozdíl od většiny svých kolegů, zas až tak kritický názor na ten nový návrh nemám. Proč? Z toho prostého důvodu, že se splnilo to, co jsem považoval za klíčové. Že v  novém návrhu skutečně Ministerstvo spravedlnosti vyšlo z koncepce, podle niž se u těch nejzávažnějších deliktů zachová stávající model trestního řízení. A ten navrhovaný, zase zjednodušeně anglosaský proces, ten by se aplikoval jenom na zbytek kriminality, pokud by tam nebylo tzv. zkrácené řízení, které je rovněž součástí toho návrhu. A protože toto byl můj názor, tak nemám nějaký důvod s novým návrhem nějak výrazně v tomto bodu polemizovat nebo mu oponovat. Kolegium má trošičku jiný názor i když obecně se konstatuje, že  novela přináší spoustu nových a užitečných institutů, různá upřesnění a je nepochybně potřebná. Kodifikuje některé věci v rámci vyšetřování, jako jsou rekonstrukce, vyšetřovací pokusy, ale i další záležitosti upravuje do zákonného rámce trestního řádu. Velice významné a podle mne pozitivní je omezení revizního principu v rámci řízení o ochranných prostředcích, posílení kasačního principu, na rozdíl od dnešního také příznivé v opravných prostředcích. Což je dosti významné, protože to česky řečeno znamená, že odvolací soud ve  druhém stupni, na rozdíl od současného stavu, kde ho zákon nutí, aby věc po projednání  (když zjistí pochybení), většinou pouze zrušil a vrátil k novému projednání soudu prvního stupně, tady bude mít víc možností, ale i povinnost rozhodnout meritum, tedy rychleji rozhodovat. Tedy i přes všechny tyto instituty se většina členů kolegia domnívá, že stále hrozí jedno nebezpečí a to nebezpečí nesmírného přetížení okresních soudů. Kolegové argumentují především tím, že se tedy  dokazování přenáší na soud, což bude dosti veliká zátěž a že vznikají další momenty, které povedou k přetížení, zejména okresních soudů. A dokud se návrh snaží  k tomuto řešení přiblížit, tak to řeší, podle názorů většiny trestních soudů Nejvyššího soudu, ne příliš přesvědčivě a ne příliš šťastně. Další důvod, který kolegium považuje za nebezpečí přetížení je, že se zvětšuje angažovanost soudců v přípravném řízení. Čímž hrozí zase nebezpečí, že budou ze zákona vyloučeni v rozhodování o meritu věci a tak podobně. Pokud tedy ten návrh zákona předpokládá jisté obtížení soudů, tak na to používá jaksi prostředek trestního zákona. Např., když nově definuje škody v § 89, tedy o výši škody, o které je jednání trestním činem a tu hranici stanovuje na 5 000,-- Kč a pak na násobky této sumy. To se zase zdá být jako příliš velká suma. Kolegové vycházejí z názoru, že od roku 1983, kdy byla výše škody, která je hranicí pro trestný čin definována, nedošlo tak k radikálním změnám (momentálně je hranice 2000,-- Kč), aby ta dekriminalizace byla tak prudká. To je jedna námitka. Druhá námitka je vysloveně právnická. Poukazuje se na rozpory, že  novela trestního řádu přináší s sebou změny, které nenacházejí adekvátní odraz v základních zásadách trestního procesu. Tak, jak jsou definovány v zákoně, tak jak je vlastně ponechává navrhovaný model. To jsou věci např. v § 2, odst. 5, podle něhož je státní zástupce povinen navrhovat a předkládat důkazy svědčící nejen v neprospěch, ale i ve prospěch obviněného -  to platí a má platit i po novelizaci. Ale na druhé straně ten samý návrh zákona říká, že státní zástupce navrhuje především provedení důkazů, které svědčí v neprospěch obviněného. V tom je ovšem jasný vnitřní rozpor. A poslední námitka je úprava mimořádných opravných prostředků, na kterém se kolegium shodlo. A v tomto bodu se vlastně ztotožňuji s tím názorem i já. Návrh novely předpokládá zavedení dovolání. S tím nelze, než souhlasit. Dovolání jako typ mimořádného opravného prostředku, který umožní stranám přístup k Nejvyššímu soudu. To, co momentálně platí v občanském soudním  řádu, který se uplatňuje při trestním řízení. To je v pořádku. Ale vyslovujeme jisté obavy z toho, abychom nedopadli tak jako kolegové na občansko právnímu kolegiu. Jen pro informaci. Měsíční nápad dovolání v občansko právním kolegiu je zhruba 280 věcí. To je obrovské meritum věcí, které dosti těžko lze zvládnout a pak se z Nejvyššího soudu stává „fabrika“ na rozsudky, - ale pak to není  Nejvyšší soud. Já si totiž nemyslím, že Nejvyšší soud je poslední spravedlivý. Myslím si, že základním úkolem Nejvyššího soudu je především sjednocovat rozhodování.  A to v takovém velkém množství věcí nelze. Samozřejmě pak to tak vypadá, že občansko právní kolegium má množství nedodělků a v  podstatě nemá perspektivu, jak to vyřešit. Důvod je zřejmě v nedostatečné nebo neúčinné úpravě. Prostě jsou tam slavné filtry pro přístup k Nejvyššímu soudu. Toho se ale obáváme i v trestním řízení.  Uznávám, že ten návrh novely proti tomu úvodnímu návrhu z loňska, zužuje prostor pro dovolání vysloveně tak, že by dovolání bylo opravný prostředek v mimořádných věcech, ne ve skutkových zjištěních. Tedy pouze na právní posouzení věc. To je plus. To je jeden moment, který k tomu institutu dovolání mám.  Domnívám se, že by to šlo ještě více zúžit, protože když to jednou pustíme, tak hůře se to bude zužovat. Restrikce je vždycky méně populární. Vždy se najdou oponenti, kteří budou poukazovat na všechno možné, proč by to mělo zůstat tak, jak to je. Pokud bychom to od začátku nastavili úžeji, tak to uvolňování pokud je únosné a potřebné, je vždy jednodušší. Další věc, která se mi nezdá na tom návrhu je to, že se ten návrh v podstatě nedotýká stížnosti pro porušení zákona. On tu stížnost pro porušení zákona víceméně ponechává ve stávajícím modelu. Stížnost pro porušení zákona jako mimořádný opravný prostředek, který má v ruce jenom ministr spravedlnosti, je svým způsobem jakýsi anachrom. To si myslím, že by do toho modelu patřit nemělo. Bylo by asi nejrozumnější, kdyby to bylo zrušeno. Z jednoho prostého důvodu. Když zavedeme dovolání, tak dovolání mají  obě strany. Jak obviněný, tak stát, zastoupený státním zástupcem. Tak k čemu pak ten stát zastoupený ministrem, má mít vlastně ještě výhodnější postavení proti obviněnému. Jsem schopen pochopit, že mohou být situace, zejména když to dovolání skutečně bude koncipováno tak, aby šlo napadat jenom právní vady pravomocného rozhodnutí. Takže mohou být situace, kdy potřebujeme tento mimořádný opravný prostředek, kterým by eventuelně šlo napadat i nedostatek ve skutkových zjištěních. Ale v tom případě si myslím, že by to měl být opravný prostředek, který by ministr spravedlnosti mohl používat pouze ve prospěch obviněného. Ne, tak jak je to teď a tak jak by to i zůstalo. To znamená, že by to mohl použít i v  neprospěch obviněného. Takže to je další námitka. A pak je ještě jedna a tu asi pan ministr nebude rád slyšet, protože to si ještě pamatuji, když jsme mu to říkali a to byl ještě předseda Nejvyššího soudu a měli jsme tam na připomínky nějakou novelu, tak jsme mu zvedli adrenalin, ale já si to přeci jen dovolím zopakovat. Oč jde? Stížností pro porušení zákona. To platí i pro ten návrh dovolání, kdy lze napadat  rozhodnutí soudu, ale lze jim napadat i rozhodnutí orgánů přípravného řízení. Tedy orgánů momentálně vyšetřovatelů a státních zástupců. Když si to promítnete, tak jaká jsou to rozhodnutí? Jsou to většinou rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Tedy jinými slovy, 99,9 % těchto stížností pro porušení zákona je v neprospěch obviněných. A teď v jaké situaci je Nejvyšší soud. My rozhodujeme o tom, že vyšetřovatel -policie (vezmeme si nejbanálnější případ) zastavil trestní stíhání v nějaké dopravní nehodě. Je tady stížnost. Ta nutně vychází z toho, že byl nedostatečně vyšetřen skutkový stav a eventuelně došla k dalšímu právnímu pochybení a že naopak občan XY se  svým jednáním zřejmě dopustil trestného činu, třeba ublížením na zdraví., kdybychom zůstali u nehod. Ale to mohou být loupeže, podvody, to může být leccos. A co s tím můžete jako Nejvyšší soud dělat? Musíte to projednat. Ale když to projednáte a uznáte, že ta stížnost pro porušení zákona má pravdu, (což většinou pravdu má, to musím připustit), tak jinými slovy do toho rozsudku, který nižší soud vydá, už předem dáváte názor na věc. Stanovisko, jak se má soudit. A on to zatím neviděl ještě ani sám soudce u okresního soudu. To si myslím, že to není v pořádku. A proto se domnívám, že o těchto věcech by neměl rozhodovat Nejvyšší soud. A takový  námět jsme dávali svého času, že by to mělo být skutečně v plné režii státního zastupitelstva. To by koneckonců odpovídalo i koncepci tohoto návrhu trestního řádu, protože to posiluje postavení státního zástupce. Podle tohoto návrhu, jediný kdo v přípravném řízení meritorně rozhodoval, byl právě státní zástupce. Takže i tento model, který navrhujeme nebo se domníváme, že by mohl být uplatněn pro  přípravné řízení, by posílil postavení státního zástupce. Konkrétně by to mohl být nejvyšší státní zástupce, který by měl k ruce nějaký obdobný mimořádný opravný prostředek, kterým by tato vadná rozhodnutí přípravného řízení mohl rušit. Co by se stalo? Nestalo by se v podstatě nic, protože pořád ještě je to před soudem.Jenom by se pokračovalo v řízení a byla by podána obžaloba. V konečném důsledku by rozhodoval soud. Ale popořádku, tak jak se má. Od prvního stupně až eventuelně po nejvyšší. Ale ne tak, že napřed Nejvyšší soud řekne svůj názor a pak je to už víceméně rozsouzené. A to je tedy i moje námitka proti tomu modelu trestního řádu, který se navrhuje. Ale jinak se domnívám, že asi by bylo vhodné a potřebné tu práci dotáhnout do konce i s modifikacemi, o kterých jsem tady mluvil. Dotáhnout do konce a novelu přijmout. Proč? Protože problém, který se tady řeší, je v podstatě v diskusích neřešitelný. Tady se vymezily dva protipóly. Zastánci inkvizičního, toho tradičního kontinentálního procesu, kterým se nelíbí model anglosaský a zastánci toho modelu, který pracovně nazveme anglosaský. A tady už přes diskusi cesta nevede. Někdo musí rozhodnout. Ten, kdo musí rozhodnout, je Parlament, protože nikdo jiný asi nemůže. Tady už žádné diskuse odborníků nepomůžou, ty už se minou cíle. Jsou příliš vyhraněny a nezbývá nic jiného, než nechat rozhodnout parlament. A pak nechat život ať ukáže, který model je životaschopnější, který je vhodný. Děkuji Vám za pozornost. To byla asi moje oponentura vůči zde přítomnému panu ministrovi.

 

Pavel Bratinka

Děkuji panu předsedovi a prosím pana předsedu JUDr. Miloslava Výborného, aby se ujal slova.

 

Miloslav Výborný

Dámy a pánové, hezký večer. Především děkuji za pozvání na toto veřejné slyšení. Za to, že tady mohu promluvit, byť musím říci, že jsem uvažoval, je-li to v tomto dni až tak vkusné krátce předtím, než ministr spravedlnosti odejde definitivně ze své funkce. Rád bych se zaměřil na  tři okruhy této debaty. Toto veřejné slyšení se jmenuje Reforma soudnictví, takže bych snad chtěl říci několik poznámek k tomu, jak já vidím, že se vyvíjela  koncepce reformy. O jaké dokumenty se opírala, jak ony dokumenty byly projednávány a prezentovány veřejnosti nejen odborné právnické, ale i široké veřejnosti a také Parlamentu před svým vznikem nebo krátce po svém vzniku. Chtěl bych mít několik základních poznámek k  hlavním pilířům reformy soudnictví. Protože to není jenom trestní řád a snad bych si dovolil říci něco o osudu této reformy. K tomu prvnímu. Začal bych citátem, (je to parafráze, není to úplně přesný citát). Svého času v Senátu místopředseda vlády pan doktor Rychetský prohlásil, že tato reforma je první ucelenou a systémovou reformou soudnictví od listopadu r. 1989. Já jsem ten výrok odmítl jako výrok více politický než věcný a myslím si, že ten výrok je nebezpečný v tom, že evokuje takovou představu, že se v naší justici vůbec nic za deset let nestalo. A to by nebyla pravda. V naší justici se stalo mnohé, to základní se událo před osmi až deseti lety. Justice se nezměnila jenom personálně, jak o tom mluvil pan ministr, ale změnila se v systému práce a získala nezávislost. A to je přeci klíčové pro postavení justice. To není justice státu, který by se za ní musel stydět. Protože jestliže máme velké pochybnosti o efektivitě naší justice, tak nemáme snad pochybnosti o její nezávislosti. A obávám se, že tomu tak není ve všech posttotalitních zemích. Že v tomto si můžeme dovolit jistá pochvalná slova na vlastní adresu. Koncepce, kterou vypracoval pan ministr Motejl nevznikala u „prázdného stolu“. Myslím, že je třeba poctivě říci, že pan ministr a jeho tým se mohli opřít o práci, kterou provedli jeho předchůdci. Čímž vůbec nesnižuji to, že právě pod řízením ministra Motejla se práce na této koncepci významným způsobem urychlily a objevily se již v dokumentech, které jsou osnovami zákonů. Nikoliv tedy jenom v dokumentech, které by byly pohádkou o tom, jak bychom si představovali, že to má být. V tom je velká zásluha stále současného ministra spravedlnosti. Ovšem tím, jak rychle vznikala tato koncepce, tak se nevyvarovala některých problémů. Protože se koneckonců i v přípravě objevovaly naprosto rozdílné představy, kudy se má koncepce ubírat. Takovým prvním dokumentem, který by se této koncepce týkal, by jistě bylo programové prohlášení vlády. Kromě obligátních formulací o tom, že vláda učiní vše pro to, abychom byli demokratickým právním státem, aby bylo právo vynutitelné, (taková prohlášení mají všechna vládní prohlášení všech vlád), už obsahovalo programové prohlášení této vlády řady prvotních rysů, o něž se měla reformní práce opírat a už dokonce konkrétních  představ, jak by měla reforma soudnictví vypadat. Tak např. vláda tehdy spatřovala hlavní příčinu nepřijatelného stavu ve vynutitelnosti práva v nepřehledném a nesystematickém právním řádu. A přislíbila, že už nebude předkládat neustále novelizace zákonů, nýbrž komplexní zákonné úpravy. Vláda také výslovně prohlásila, že se obnoví institut trestního stíhání ve věci, což je samozřejmě významný posun  v té historické úvaze zpět, což se naštěstí v té další koncepci pak neprojevilo. A vláda také už v programovém prohlášení se přihlásila k tomu, že bude podporovat vznik a rozvoj soudcovské samosprávy a na druhé straně, že nebude váhat před systémovými změnami a připraví novelu občanského soudního řádu a trestního řádu. Ty další věci, které jsou v této oblasti programového prohlášení vlády, bych teď nechal stranou. Řekněme, že bych si dovolil označit za druhý dokument, který se týká reformy soudnictvím tzv. zásady reformy soudnictví. Ty předložil pan ministr Motejl 31. 3. loňského roku vládě, jsa tomu vázán z usnesení z prosince r. 1998 a já si dovolím říci, že v některých oblastech už tyto zásady reformy soudnictví nerespektovaly programové prohlášení vlády. Např. tam už nebylo vůbec nic o tom, že by se vláda chystala  obnovit trestní stíhání ve věci a např. reforma správního soudnictví se objevila v tomto materiálu invariantně, zatímco v programovém prohlášení vlády byla variantně řešena. Ten materiál je podle mého mínění této zásady reformy významný v tom, že poměrně přesně, korektně a reálně popisuje stav české justice bez příkras a správně. Zajímavé na tomto materiálu je, že v rámci obvyklého a standardního mezirezortního připomínkového řízení se objevily výhrady proti některým částem tohoto materiálu a shodou okolností se objevily výhrady právě k těm částem, které potom byly velmi kritizovány i Parlamentem a nakonec Parlamentem odmítnuty. Už tehdy v tomto mezirezortním připomínkovém řízení např. Ministerstvo vnitra  - a já si dovolím citovat – brojilo proti závěru dále rozšířit autonomii soudcovské samosprávy. Ministerstvo práce a sociálních věcí poukazovalo na to, že ani zřízením soudcovské samosprávy se stát nemůže zbavit své zodpovědnosti za chod soudnictví. A Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy rovněž vyjádřilo určité pochybnosti o koncepci nejvyšší soudcovské rady, o jejich příliš širokých uvažovaných kompetencích. V těchto chvílích jsem citoval z označeného materiálu ze stanovisek tehdy oslovených ministerstev. Před tím dokumentem je právě koncepce reformy soudnictví, kterou v červenci r. 1999 Ministerstvo spravedlnosti vypracovalo a předložilo. Koncepce reformy soudnictví rozpracovala ony zásady a zdálo by se, že měla být podkladem pro legislativní práci, která se od této koncepce měla odvíjet. Já si troufnu odhadnout, že to tak úplně nebylo, protože ony legislativní práce, předpokládám musely tou dobou už probíhat velmi intenzivně a mít už i své konkrétní výstupy. Já to nevyčítám, já to jenom odhaduji. Zvláštní je, že se tu znovu objevily rozpory např. právě ve správním soudnictví. Již jsem oznámil, že v programovém prohlášení vlády, pokud jde o reformu správního soudnictví, vláda předkládala dvě varianty. Buď že zreformuje správní soudnictví tak, že se opravdu bude vitalizovat Nejvyšší správní soud, který máme pouze v Ústavě, nikoliv však v realitě a nebo, že bude správní soudnictví ponecháno v soustavě obecných soudů završenou špičkovým rozhodováním Nejvyššího soudu. Nikoliv Nejvyššího správního soudu. V této koncepci se vůbec s Nejvyšším správním soudem neuvažovalo a neuvažuje. Uvažuje se jediná varianta obecné soudy a Nejvyšší soud. Pikantní je, že v současné době projednává Parlament jiný materiál téže vlády, kde se pokud jde o reformu správního soudnictví, předkládají varianty tři. To samozřejmě není příliš příjemné. Pak je nutno klásti si otázku, kudy vlastně se reforma této části soudnictví chce ubírat. Nyní k těm čtvrtým dokumentům, které nejsou dokumenty v tom významu slova předcházejícím, ale jsou to již osnovy jednotlivých zákonů, o něž se reforma soudnictví má opírat. A to jsou ony tři pilíře reformy, které se tady už projevují konkrétními předlohami, konkrétními návrhy zákonů. Především je to hluboká novela civilního procesu, hluboká novela občanského soudního řádu. Připomeňme si, že byla drtivou většinou hlasů poslanců i senátorů  již schválena. Poté, co Ministerstvo spravedlnosti doplnilo jisté analýzy vyžadované poslanci a poté, co došlo k některým změnám v předloze. Ale troufnu si říci změnám pouze dílčím, nikoliv zásadním. Tou druhou částí měla být a má být reforma trestního procesu. Trestní řád jak víme v té novele přijat nebyl a já si troufnu říci, že tomu bylo mimo jiné proto, že předložení novely trestního řádu bylo poznamenáno přílišným chvatem a nepříliš velkou ochotou vlády projednávat některé zásadní rysy této novely předem, zejména také i s poslanci, jako je to v běžném připomínkovém řízení. To potom přineslo obtíže. Říkám, že byla předkládána s chvatem. Říkám to s plným vědomím toho, že byla dokonce tato novela projednávána již v PsP ČR. Já sám za sebe říkám, že jsem nikdy nepatřil k fanatickým odpůrcům, ale ani k fanatickým zastáncům této novely. Přesto jsem nebyl rád, když byla zamítnuta v Poslanecké sněmovně. Protože měl jsem obavu, že zamítnutí této novely může přivodit zakonzervování současného neefektivního stavu na dlouhá léta. V tuto chvíli ono zamítnutí nepovažuji za fatální chybu Parlamentu, protože i když mi bylo zamítnutí líto, tak krátce po zamítnutí této novely trestního řádu započala velmi seriózní a velmi korektní  debata poslanců a nejen poslanců s týmem pana ministra Motejla i s panem ministrem samotným. Ty diskuse trvají. Plodem těchto diskusí je verze, kterou kritizoval pan doktor Rizman. Já se do její kritiky pouštět nebudu, protože ji málokdo známe. To by byla věc, která by nás přivedla do situace, že diskutujeme o něčem, co není na stole. Je to na stole vládním. 2. 10. pan ministr spravedlnosti tuto předlohu podepsal. Ještě neprošla ani legislativní radou vlády, není ještě ani v Parlamentu . Ale reflektuje ve velké míře předcházející námitky i Nejvyššího soudu i námitky Poslanecké sněmovny. Chtěl bych upozornit, že ony námitky z Poslanecké sněmovny se sice při hlasování polarizovaly velmi politicky, ale před hlasováním a v rámci různých slyšení byly slyšet ze všech politických stran. Takže bych mohl citovat třeba  poslance a tehdejšího ministra Grulicha, který na veřejném slyšení v Senátu 3. 9. minulého roku uvedl, že bude velmi záležet na způsobu etapizace reformy trestního řízení, že urychlené nebo málo promyšlená opatření by mohla způsobit zvýšení trestné činnosti. Z téhož slyšení bych mohl citovat pana profesora Jičínského, který vyjádřil obavy z experimentu, který by mohl vést ke zvýšení zločinnosti a mluvil o tom, že naše společnost si tento experiment dovolit nemůže. A to úmyslně cituji poslance vládní strany, abych nebyl nařčen z toho, že  z tohoto setkání dělám politiku. Já tím chci naopak demonstrovat to, že odpor některých poslanců vůči této předloze byl také dán vážnými úvahami, zda neublížíme dané věci, namísto co bychom ji prospěli. Dost k trestnímu řádu. Jsem optimisticky přesvědčen, že ta nová verze po další diskusi přijata bude. Řekl bych, že nejtrapnější osud potkal ty legislativní iniciativy vlády, které se týkaly soudů, soudců, jejich postavení, také jejich kárné odpovědnosti a  jejich vlivu na chod soudní soustavy. Už jsem zmínil, že toto bylo součástí programového prohlášení vlády. Dovolil bych si poznamenat na okraj, že si myslím, že vláda v programovém prohlášení nepoužila příliš šťastnou formulaci, když mluvila o soudcovské samosprávě. Protože to, co jsme diskutovali, není soudcovská samospráva. To je nepřesná zkratka. To není žádná samospráva typu profesní stavovské organizace, která by jakoby odborářsky hájila zájem soudců. Nicméně vláda to neobratně  sama ve vládním prohlášení takto nazvala. Trapnost osudu této části osnov zákonů bych řekl vynikla o to více, že v této části se diskuse před podáním příslušných předloh Poslanecké sněmovně nekonala prakticky vůbec. A to vzdor tomu, že nutnou podmínkou přijetí tohoto modelu chodu soudnictví, byla novela Ústavy. A ta nepříjemnost, ta trapnost vynikla nakonec tím více, že i po té, kdy novela Ústavy byla v této věci Poslaneckou sněmovnou zamítnuta, setrvala vláda na svých představách vybudování chodu soudnictví a byla odmítnuta dost razantním politickým způsobem diskuse o jiných možnostech . Abych Vám řekl pravdu, já sám nejsem přesvědčen o nemožnosti existence soudcovských rad včetně nejvyšší rady soudnictví. Nemyslím si ovšem, že nutně k tomu musí být použit ten model, který předpokládal i novelu Ústavy. To si nemyslím, ale myslím si, že je třeba debatovat jiné možné modely toho, jak soudcovskou profesionální veřejnost vtáhnout do odpovědnosti za chod soudnictví. To bych rád řekl. Budu v této věci zvědav na pokračující diskusi. Shodou okolností včera Ústavně právní výbor PsP ČR diskutoval některé poslanecké předlohy, které přistupují k této záležitosti jiným přístupem. Tu diskusi neuzavřel a naopak nechal otevřenou s tím, že je žádoucí, aby i nový ministr spravedlnosti vyjevil své představy o tom, do jaké míry je připraven k diskusi o tomto pilíři reformy soudnictví. Dámy a pánové, pokud jde o osudy reformy, myslím, že jsem slíbil, že něco k tomu řeknu a myslím, že jsem k tomu už mnohé řekl. Chtěl bych ale velmi příkře vyvrátit představu a tvrzení, že reforma byla odmítnuta. Pavel Bratinka to dokonce tady sám řekl na začátku. Reforma se nekoná nebo se koná jen velmi okrajově. Já jsem přesvědčen, že toto je spíše mediální obraz. Reforma se koná, v jednom pilíři je schválena a v těch dalších dvou je diskutována. A to dokonce na úrovni, že reforma trestního řízení je už ve vládě v nové verzi předložena. Svým způsobem stihl trestní řád osud, který mu předvídal pan doktor Rizman, právě 3. záři minulého roku. On tvrdil, že je potřeba na tom zákoně ještě 12 měsíců odvést cizelérské práce. Dočkal se a mně je líto, že Nejvyšší soud a priori okamžitě i tu druhou verzi odmítá. Alespoň ve svém trestním kolegiu. A troufnu si říci, že bude třeba velmi pečlivě zvažovat, zda to není  konzervativnost soudní soustavy, která tyto reformy odmítá. Rád bych také řekl, že považuji za chybnou úvahu, že vláda předložila rozumnou reformu a nerozumný Parlament jí tuto rozumnou reformu nerozumně zamítl. A konečně bych poznamenal, že jsem optimista pokud jde o osud této reformy, i optimista, pokud jde o osud   těch dosud nepřijatých zákonů. A dovolil bych si zakončit svoje poznámky citací z vládního materiálu: Právě z koncepce reformy soudnictví z té části, kterou považuji za vynikající, přesnou, protože by byla chybná představa, že reforma soudnictví je pouze otázkou reforem zákonů. Správně v této koncepci, v tomto vládním  materiálu je uvedeno, že principiální podmínkou pro úspěšný start reformy soudnictví je standardní materiální, personální a finanční zajištění  současného rozsahu práce soudů a velmi správně je v tomto vládním materiálu uvedeno, že průběh a dosažení cílů reformy závisí na tom, jak ji přijme a bude prosazovat sama justice a všichni další, kteří se podílejí na výkonu spravedlnosti. Řada reformních opatření je životaschopná jen tehdy, když se soudci dobrovolně ztotožní s určitými mravními principy při výkonu své funkce a když pochopí, že výkon soudní moci je ve své podstatě poskytování zvláštních služeb občanům. A jejich specifickým a ojedinělým  je nezávislost soudce v rozhodování". Konec citátu. Děkuji také za tyto věty ministrovi Motejlovi, protože si myslím, že ty bychom si měli držet před sebou, když projednáváme ony parlamentní tisky. Jsou to věty zde přítomného pana ministra Motejla. Děkuji Vám za pozornost.

 

Pavel Bratinka

Navazuji na úvodní slova a otevírám diskusi. Prosím o první soubor dotazů.

 

Diskuse

Ivan Menoušek

Mně trošku zarazila obava, že dokazování by se mělo přenést na okresní soudy, na soudy nižší instance., že by soudy měly něco dokazovat. Měl jsem pořád za to, že dokazovat má ten, kdo žaluje. Čili v tomto případě se jedná o trestní věci, měl by dokazování zařídit státní zástupce a ten by měl mít obavu z toho, že bude přetížen. To je jedna věc. A druhá věc  se týká  stížnosti pro porušení zákona. Tam myslím pořád zůstává ten model jestli má a nebo nemá a do jaké míry se tím má zabývat ministr spravedlnosti a myslím, že od té doby, kdy náš řád zná funkci ombudsmana, je to věc právě pro něj. Protože ten je neutrální z hlediska státu, z hlediska těch stran a myslím, že systémově by to patřilo právě této funkci.

 

Radko Kubičko – novinář

Mám konkrétní otázku na pana ministra. Slyšeli jsme tady o tom, že reforma není zaražena. Že je naopak rozjeta. Že dokonce novela trestního řádu je už opět ve Strakově akademii. Mluvil tady pan doktor Rizman z Nejvyššího soudu o tom, že jsou to věci vhodné k diskusi. Slyšeli jsme pana ministra i jeho náměstka pana Baxu, že se poučili a že trochu podcenili ten politický aspekt té věci. Slyšeli jsme pana Výborného, který byl k panu ministrovi velmi vstřícný a říkal, že reforma se nezastaví a že ty věci budou nadále v běhu. Takže já mám otázku, kterou si tady klademe jak novináři tak veřejnost – pane ministře, proč jste tedy rezignoval, když ty věci nejsou zaraženy a jsou na dobré cestě?

 

Libor Kudláček

Mně by zajímalo, o co se opírají alternativní návrhy řešení problému, který zřejmě tedy existuje a dvě podstatné instituce -  vláda a Parlament, se nějak chápou jeho řešení.  Mně by zajímalo, oč se opírá ten návrh alternativní, tedy to, co projednávají poslanci? Děkuji.

 

Stanislav Rizman

K otázce dokazování na soudu nebo před soudem, kdo má dokazovat? Vy jste pane Menoušek řekl, že se domníváte, že dokazuje v stávajícím procesu státní zástupce nebo prokurátor. Tak jste se prostě mýlil. Dokazuje soud. Je to povinností soudu. Respektive je to povinností všech orgánů činných v trestním řízení. Ale když se to dostane před soud, tak v tom soud v podstatě zůstává převážně sám. On  dokazování řídí, on dokazování provádí a pak rozhoduje. Pokud jde o tu novelu, tak ta v tomto směru zůstává,  popravdě řečeno, v půli cesty. To je také v tom našem materiálu. Zdá se nám, že v návrhu to je asi třetí cesta. Že to není ani čistý, tedy ten anglosaský proces a už to není ani ten stávající kontinentální neboli inkviziční proces. Protože i z dikce novely zákona plyne, že orgány činné v trestním řízení atd. působí tak, aby byl zjištěn skutečný stav věcí a že nejsou důvodné pochybnosti pro soudce k rozhodnutí. Tedy všechny orgány, tzn. i soud. A důvod na zproštění je formulován tak, že soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazu předloženém v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněném soudem. A to i v návrhu stran . Jinými slovy i tato novela stojí vlastně na tom, že dokazovat bude soud, i když má zřejmé tendence přenést tíhu dokazování na strany, a zejména na stranu státního zástupce. Ale já se Vám přiznám, já nejsem takový purista, že by mně tento smíšený model vadil. Je to jakýsi krok jistým směrem. Uvidíme, co se z toho lidově řečeno „vyvrbí“. Ale skutečně v tom máte pravdu, není to úplně čisté.Další otázka  byla: Jaké by to bylo, kdyby se skutečně důkazní břemeno přeneslo jenom na státního zástupce? Byli bychom asi trošičku v jiné situaci, kdybychom tady měli porotu. A kdyby státní zástupce byl nucen přesvědčit porotu. A jak by to vnímala veřejnost, pokud by tedy důkazní břemeno bylo na státním zástupci, ale rozhodoval by soud. Netroufnu si to odhadnout, ale myslím si, že nakonec tím špatným by byl soudce. Kolikrát jste slyšeli policajta, který se před televizní obrazovkou vyjádřil – "soudce nám ho nevzal do vazby i když byly všechny důvody". Prosím Vás, co je policistovi do důvodu vazby? O tom on nerozhoduje. Ale osobuje si to právo takto to říci. Já už vidím státního zástupce, jak říká: "Soud nám ho neodsoudil, i když jsme předložili všechny důkazy". Vinen bude soud. Takže  cesta, že soud má mít možnost dokazovat, nemusí býtí až tak zase slepou uličkou.Další otázka - že by stížnosti vykonával ombudsman? To víte, že to také některé kolegy napadlo.  Protože nejjednodušší je  hledat nějakého neutrála. Ne, že by stížnost měla jít za panem doktorem Motejlem. Ale rád bych ho viděl, jako ombudsmana, kdyby podával stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného. To bych skutečně chtěl vědět argumentaci, proč toto dělá ombudsman? To by totiž  muselo být pouze v tom případě,  že by stížnost šla  ve prospěch občana.

 

Otakar Motejl

Ta  principielní otázka, která zde zazněla se týká sporu o charakter trestního řízení a o tom, jak by důkazy byly prováděny před soudem, nebo také někde jinde. Ta je vlastně klíčovým sporem a jablkem úrazu. Domnívám se a říkám to zcela otevřeně,(i když jsem podepsán pod tou druhou variantou novely trestního řádu), že to bylo ryze z technických důvodů, neboť moje demise nebyla dosud formálně přijata a nebyl dosud nový ministr, který by to podepsal. Uvažoval jsem dokonce, že tam vsunu takový symbol, který jsem kdysi dávno viděl na protokolech sepsaných státní bezpečností. Lidem, obviněným skutečně asi na 80 stránkách estébáckého protokolu všude u svého příjmení napsal nepatrné "SV". Potom, když se ten spis po letech otevřel, tak skutečně prokázal, že každý ten podpis byl podepsán "s výhradou". Ten problém se pochopitelně  jmenuje skutečně jinak a tady nelze podle mého vnitřního přesvědčení dělat kompromisy a tady do jisté míry odpovídám, na dotaz, proč jsem rezignoval. Jistě jsou věci, které snesou určitým způsobem experiment. Ale chci-li dosáhnout změnu, tak musím nějakou změnu uskutečnit. A to, že se něco bude dělat systémem A,  něco systémem B, je skutečně hledáním zoufalého kompromisu. A já si dovolím, se vší vážností člověka, který brzy přestane býti ústavním činitelem, že pokud se podařilo něco změnit, podařila se změnit ta ustanovení, která se netýkala institucí a jejich představitelů. To jsou  občanskoprávní oblasti, obchodní zákoník, občanský soudní řád, dokonce i občanský zákoník. V okamžiku, kdy jde o  oblast veřejnoprávní, tam ty instituce se maličko vzepřely. Říkám to, protože jsem skutečně půl života strávil v justici, že jde o odpor soudců převzít na sebe odpovědnost za  řízení a riskovat  „přehřátí“, ke kterému stejně nakonec dochází. My máme dneska zhruba jenom o něco více trestních věcí než kolik jich bylo za starého totalitního režimu (na kusy). A přesto  trestní justice je skutečně přehřátá. Protože se stalo to, co zákon sice předpokládal, ale co se nikdy nerealizovalo. Že se totiž provádí dokazování skutečně před soudem. Že už odezněly ty idylické totalitní doby, kdy to všechno vyslechli policajti a před soudem se jejich protokoly se sklopenými hlavami pouze přečetly a nikdo ani necekl. To znamená, že my dneska máme trestní proces a  o to je to třeskutější, že to je v těch nejzávažnějších věcech. Kdy skutečně každý obžalovaný, každý aktér v důkazní oblasti je nejprve vytěžen operativními orgány, vypoví o všem do protokolu, který podepisuje. Potom je tedy vzneseno obvinění. Pokud není obviněný, je vyslechnut jako svědek. Opět se píše na policii protokol, který svědek podepisuje s jiným poučením. Potom se ukáže, jestliže je hmotně poškozen nebo jinak poškozen. Pak je na téže policii zpravidla ještě jednou vyslechnut jako poškozený. Opět se píše protokol. A jeho výpověď před soudem, která má být originálním a bezprostředním zdrojem informací o tom co bylo, se odehrává s přiměřeně dlouhým procesním odstupem jako třetí nebo čtvrtá repríza výkonu. Ten se  opakovaně provedl. Do jisté míry pak svědka stigmatizuje přinejmenším obava, že v předcházejícím protokolu jakákoliv odchylka bude zákonitě interpretována jako křivá výpověď buďto v původním nebo v pozdějším textu. A jestliže  tedy  současný model, který se zdá býti obecně přijatelný tuto proceduru odbourává u méně závažných trestních činů a  připouští  bezprostřednost informace,(řekl bych originální), která bude soudu předestřena, zůstává zakonzervován ten dosavadní systém v podstatě u těch nejzávažnějších trestních činů.  Pochopitelně důkazní hodnota a relevance toho procesu je podstatně vyšší a vlastně to, co upřímně řečeno v současné době justice zvládá, to je jen přiměřený průtah. Odbývá bagatelní trestnou činnost a to, co nezvládá, to je  v kratších než dvouletých, tříletých i čtyřletých lhůtách vyřizování těch nejzávažnějších trestných činů. Ty jsou také mediálně nejvíce vnímány a pro které také jsme s určitou dnes už rytmickou pravidelností posuzováni a odsuzováni Štrasburským soudem pro lidská práva. Tam vlastně ten formální proces, kdy soudní řízení zůstává tak, jak jsem se v padesátých letech učil, prověrkou přípravného řízení, kdy tento proces zůstává nepříjemně  petrifikován a zachován. K otázce ombudsmana? Prosím Vás jedna věc budiž tedy Bohu žalována a nechť vstoupí do podvědomí. Nikoliv jenom u nás, ale ombudsmanům evropským a dokonce i těm americkým a jihoamerickým nepřísluší právo vstupu do sféry soudnictví. Ombudsmani jsou akreditováni a nadáni pravomocí intervenovat ve prospěch občanských práv a fungování zejména správní, tedy exekutivní oblasti. Jsou oprávněni ntegrovat výrazným způsobem v oblasti redukcí občanských práv ve vojenském  a ve vězeňském prostředí. Ale podle kontinentálních nordických tradic ombudsman musí chodit po špičkách okolo každé soudní budovy. Kolega Rizman to zmínil. Tady je určitým způsobem (a připouštím, že i mnou) zaviněná situace režimu opravných a mimořádných opravných prostředků. Sám o sobě opravný prostředek je vynález zkázy a je to určité přiznání debaklů soudnictví,. Protože  historicky vzato býval zlatý věk, kdy se rozsudek ihned vykonával a padly debaty. Potom se do toho vmísily ty radostné chvíle, kdy se např.  panovníkovi narodil potomek, tendence nevěšet, a pod.  Leč v okamžiku, kdy panovník soudnictví předal písařům, tak si přeci jen vyhradil určité právo revize. Odtud se odvíjí právo opravných prostředků, existují apelační soudy a kde každým historickým"kiksem" fungování soudnictví, se nám generují nové soustavy řádných a posléze mimořádných opravných prostředků. Já smekám v neskutečné úctě před každým soudcem okresního soudu, pokud hluboce uvažuje o tom, jakým způsobem  má rozhodnout. Vědouce, že nad ním je odvolací soud, že nad ním je Nejvyšší soud, že nad ním je dokonce Evropský soud pro lidská práva ve Strasburgu. A že ty jeho starosti, ty skutečné útrapy a noční poty, vážení toho, jakým způsobem má rozhodnout, jsou do jisté míry neenergetickou úvahou. My jsme tedy převzali z totalitního režimu tu původně generálně prokurátorskou stížnost - tedy použití zákona jako instrumentu, jako bezbřehé revize trestních věcí programově proto, že jsme si byli vědomi toho, že po  40 letech  "úspěšného třídně politického soudnictví" je třeba mít  otevřené dveře do kteréhokoliv příběhu. Ať už byl staletý, nebo čtyřicetiletý, nebo pětiletý. Tedy  i v těch podmínkách, kdy nebyly známy nové skutečnosti, což je opravdu obnova řízení. Moje představa byla, že se  stížnost pro porušení zákona nahradí všeobecně ( stížnost pro porušení zákona je teď v rukách jediného mocného ministra spravedlnosti, který jediný je oprávněn tu stížnost pro porušení zákona podat.) Tentýž režim platil i pro občanské řízení. I tam byla stížnost pro porušení zákona, kterou jsme  „vyhnali“ z našeho právního řádu již v r. 1991 v novele občanského soudního řádu a vymysleli jsme institut poměrně široce založeného předinstančního přezkumu  dovoláním. To je  založeno poměrně dost široce a odtud se také odvíjí stížnost doktora Rizmana, že těch dovolání je 280 měsíčně, což Nejvyšší soud skutečně zavaluje. Pak také parafrázujeme dovolání i v  trestní oblasti a tady připouštím ne zcela domyšleným způsobem, že pokud v těch občanskoprávních věcech jich bylo 280, tak v trestní oblasti jich bude pravděpodobně mnohem víc. Protože civilní účastník ne vždycky má dostatečnou motivaci. Ale trestně odsouzený pachatel vždycky bude mít motivaci na Nejvyšším soudě to ještě zkusit. Přesto, nebo právě proto, že ne všechna trestní dovolání  tak, jak jsou založena  (podle mého názoru jsou skutečně nesmyslně  široce založena), tak to parafrázuje tu občanskoprávní věc. A i tam se nechává stížnost pro porušení zákona. Protože jak už to v životě skutečně bývá, tak  když  dáte něco do rukou výlučně účastníků, tak se velmi často stane, že to největší svinstvo tímto sítem propadne a zůstane trčet. Takže stížnost pro porušení zákona tam zůstává do jisté míry jako privilegovaný, skutečně výjimečně mimořádný opravný prostředek, byť působí trochu nesystémově. A proč jsem podal demisi? To je snad zřejmé z toho, co jsem tady nyní řekl. Já jsem předstoupil před vládu i Parlament s určitým projektem, o kterém jsem trošku ješitně přesvědčen, že měl hlavu a patu.  Neuspěl jsem. Což je ne příliš radostný zážitek pro  starého člověka, který  v demokracii narazí na demokratické prostředky, kdy většina rozhodne o tom co má být a co nemá být. Leč postrádám dostatek dalšího elánu pro to, abych hledal kompromis. Nepochybuji o tom, že ty moje koncepce mají jiná řešení. Ale já jsem do jisté míry vystoupil s vnitřním přesvědčením o svém moudru. Jsem přesvědčen, že se najde dostatek jiných lidí, kteří se svým moudrem si osvojí jiná řešení a ta nabídnou jako kompromisní  řešení. Skutečnost je taková, že  reforma soudnictví neskončila. A pokud se její vývoj zastavil, tak se nezastavily dějiny. Myslím, že společnost žádnou velkou újmu neutrpěla. Protože oproti tomu, jak je naše justiční realita vnímána v ČR tvrdím z pohledu člověka, který se deset let pohyboval na špičce a měl jedinečnou možnost zcestovat téměř celý svět, že téměř stejné problémy, které má česká justice, tzn. to přehřátí, ten určitý formální konservatismus, rozpor mezi množstvím práce a množstvím těch, kteří na tom mohou  pracovat, jsou problémy téměř všech civilizovaných států. Všude se hledají nějaké zázračné cesty, že se dokonce díky těm problémům stírají i  rozdíly mezi systémy. Já jako čtenář detektivek, mám stále idylickou představu o  široké paletě možností amerického soudnictví i o  tradici anglických soudců s těmi kouzelnými zadostiučeními v podobě "jedné penny" a kdesi cosi. A dneska Spojené státy kromě takových zákonných opatření jako "třikrát a dost", přecházejí vlastně na systém trestních sazeb. Minimální trest za drogy je tři roky a může se doznávat a může nevím jak co dělat. Jednoduše to, co se nám zdálo být  pro nás jako železné svěrací kazajky, že ty naše trestní sazby od – do, soudce determinují, tak my bychom rádi z toho občas vybočili. Takže ty problémy jsou skutečně univerzální a odpovědně tvrdím, že je naší justici jakoby trošku nasazována  s určitými vážnými dopady i mezinárodně trošku „psí hlava“, zejména v  systému měření průchodnosti práva a fungování nebo nefungování justice. Francouzská justice se potýká s enormním množstvím nevyřízených věcí na soudech. Francouzská justice se chystá k jakési reformě soudnictví, která byla před několika málo měsíci také jejich Parlamentem zamítnuta. Takže já nepovažuji naši reformu za ztracenou. Byť, mám-li se dnes osobně vyjádřit, já cítím pod pojmem reforma – její zásadní změnu. To, pro co je zvolený politický prostor a nakonec to i tady odeznělo z úst doktora Rizmana, je tedy cesta nikoliv reformní, ale cesta korekční. Zaplať pán Bůh za ní. Protože ta korekce znamená nápravu a svět nápravu vyžaduje. Pro náš justiční svět, byť právě pro tu generační strukturu soudnictví, o které jsem hovořil, tím svým procesem, neuvěřitelně profesně i věkově omládla a je to trošku promarněná šance. S těmi lidmi se dalo "hnout" dříve, než si osvojí takové ty rigidní  návyky. Tím ten proces zůstane takový trošku formální, nebo trochu přeformalizovaný. Tím se vytratí ta dynamika, kdy se tedy rozohňujou systémy těch mimořádných a řádných opravných prostředků a kdy zase běžné, hrdé a uvědomělé rozhodování zůstává poměrně redukováno na ty všechny věci okolo.

 

Miloslav Výborný

Já se pokusím na tu otázku odpovědět citlivě a stručně. Myslím, že pan Kudláček svoji otázku postavil tak, že v čem se vlastně liší poslanecká představa organizace soudů a soudnictví v tom třetím pilíři od té vládní?. Pro mne je to opravdu velmi citlivé odpovídání, protože já bych velmi nerad jakoukoliv příkrou odpovědí zmařil  diskusi, která skutečně včera začala a kterou bych nechtěl udusit hned na začátku tím, že prostě někde veřejně prohlásím, že toto bylo takhle úplně špatně a bojím se toho v tomto směru. Mám z těmi věcmi jisté zkušenosti, protože víme, že v květnu ten návrh novely Ústavy byl zamítnut sněmovnou. Z logiky věci by se zdálo, že vláda vládní návrhy zákonů, které se opíraly o novelu Ústavy, musí vzít zpět. Došlo ale  k jisté dohodě, že ty zákony nebudou vzaty zpět, ani nebudou zamítnuty, že budou propuštěny do druhého čtení a  v druhém čtení že budou probrány společně s poslaneckými. Nakonec došlo i k expertnímu jednání na Ministerstvu spravedlnosti. Ale nakonec to bylo všechno úplně jinak. A bylo to velmi zpolitizované. Já bych se nerad dočkal téhož u těchto poslaneckých tisků. V principu bych řekl: vládní představy vycházely z radikální změny, která jako nutnou podmínku považovala změnu Ústavy a zaváděla dvojkolejný systém správy soudnictví a to tak, že by onu hospodářskou finanční správu obstarávala státní správa, kdežto tu soudcovskou správu by obstarávaly rady soudnictví od těch okresních až po nejvyšší radu soudnictví, která by měla zcela mimořádné další úkoly, zejména v  personální oblasti, ve výběru a jmenování soudců a pod.

 

Josef Effenberger

Pokusil bych se stručně snést tu debatu z  odborné úrovně, která se domnívám, že je pro laiky přeci jenom méně dostupná, na úroveň přeci jenom trochu lidovější. Nicméně jsou to věci, které  myslím, že by u každé reformy, pokud se o ní mluví,  by ji mohly právem přináležet. První věc, o kterou se chci zmínit, pane ministře,  je otázka  věkové hranice pro soudce. Já si skutečně myslím, že příliš mladý soudce je z podstaty věci daleko větší neštěstí pro veřejnost než třeba mladý senátor. Další věcí je otázka soudcovské definitivy (doživotní) a s tím související časté argumentace o nezávislosti soudce. Proti tomu mám jisté výhrady. Zvláště tam, kde společnost začíná něco nového,  jako naše po listopadovém převratu, kdy se probíjela k demokracii, pak si myslím, že jakékoliv definitivy jsou málo plodné. Vzpomínám na to, že tehdejší Parlament velmi rozumně si stanovil jenom dvouleté funkční období. Protože správně tušil, že bude velký myšlenkový pohyb a potřeba střídání. Pokud se týče požadavku nezávislosti – za prvé se mi tento obraz nepříliš líbí. Nezávislost ve mně totiž často vybudí takovou zvláštní asociaci. Stejnou, jako když slyším že ten a ten program připravila nezávislá televizní společnost NOVA. Já to nechci zesměšňovat, ale myslím si, že většinou mají lidé na mysli že soudce má být neúplatný a neovlivnitelný. Pokud to na mysli mají, tak by to tak měli říci. To je přesné vyjadřování. A teď ta souvislost s délkou funkčního období. Podívejte se, jak asi mravně pevný člověk bude tuto odpovědnou funkci  vykonávat, když bude zvolen nebo nominován jenom na rok. Já nechápu, jak to souvisí s jeho doživotní definitivou. A ještě k té nezávislosti připomenu jeden případ z loňského roku, kdy se jednalo o zrušení čtrnáctých platů ústavních činitelů. Tato otázka byla uvedena dokonce s politováním konstatuji: Ústavním soudem do této souvislosti: "Aby se neohrozila nezávislost soudců." Já bych byl rád, kdybyste krátce odpověděli na tento problém. Děkuji.

 

Ivana Dubnová - novinářka

Mám dotaz na pana ministra. Vy jste hovořil o nedostatku osobní odvahy učinit rozhodnutí. Možná, že se to bude týkat i těch mladých soudců, o kterých hovořil řečník přede mnou. Neuvažoval jste třeba o tom, že by soudci mohli být jmenováni až po nějaké právní praxi jako advokáti, abychom zabránili třeba té nízké věkové hranici. Protože člověk přijde do soudní síně a vidí tam s odpuštěním "pískle", o kterém se ten člověk může domnívat, že nebude mít tu odvahu. A už od pohledu tím a priori zastává jakousi nedůvěru právě v otázce toho věku.

 

Miloslav Výborný

Já budu velice stručný. Některé otázky si myslím, že už jsou zodpovězeny jednou větou nebo dlouhým výkladem. Věk soudce, tj. věk ve kterém se muž nebo žena mohou státi soudci? Potvrzuji, že v této věci se diskuse odvíjet nebude a potvrzuji, že ta situace zůstane taková, jaká je. Protože mladý věk soudci nevadí. Pan ministr si jistě vzpomíná, že jsme i v Ústavně právním výboru říkali při jedné takové debatě, že takto odbýt tuto vážnou otázku se podle mého mínění nesluší, protože to je vážná otázka a nežijeme již v situaci, kdybychom nezbytně nutně nemohli přikročit k tomu, že by se soudcem mohl dejme tomu  stát i  30letý absolvent Právnické fakulty. Potvrzuji, že tato debata již opravdu proběhla.  Doživotní jmenování soudců  na dobu neurčitou? Tedy tak, jak  chápeme doživotní jmenování.  Má to ale jeden háček. V tuto chvíli to nelze přece odebrat těm, kteří byli takto jmenováni. To by bylo tak neústavní, že tomu všichni rozumíme. Tím by se vytvořili dvě skupiny soudců. Jedni, kteří byli jmenováni doživotně a druzí, kteří by to měli jenom na několik roků. Ono se to teď hezky říká, že jsme to nemuseli dělat a že tenkrát jsme to mohli udělat jenom na deset let. Dobře. Já si myslím, že nám tenkrát v podstatě jako Parlamentu nic jiného nezbývalo. Protože justice byla v situaci, kdy opravdu hrozil personální kolaps 100 %. A kdybychom tehdy oznámili soudcům, že je "přejmenujeme" na dalších 5 let, protože se změnil politický režim, tak asi by jich odešlo ještě třikrát tolik. A neměl by  prostě kdo soudit ani ty rehabilitace. Takže já víceméně souhlasím s dnešní kritikou. Ale hezky se to říká v roce 2000. Hůře se to rozhodovalo v té době, kdy se to rozhodovalo. Platy soudců a nález Ústavního soudu?  Pikantní je, že jsou nálezy dva, jeden řekl že ano, druhý řekl že ne. Já se ztotožňuji s tím druhým.

 

Otakar Motejl

Já bych chtěl především upozornit vážné přítomné, že všichni právníci, jak tady sedíme,  jsme začínali ve svých funkcích po ukončení studia na Právnických fakultách.  Mnozí z nás jsme do dneška přesvědčeni o tom, že jsme v té době profesionálně odváděli nejlepší výkon. Měli jsme zápal, měli jsme informace, něco jsme věděli, měli jsme profesní ctižádost a nebyli jsme determinování nějakou ideologií. Chci Vás také ubezpečit, že tento model převládá v kontinentální Evropě. U našich sousedů v Německé spolkové republice se soudcem stává po druhé státnici na Právnické fakultě.  U nás po řádném ukončení 5letého studia a po 3leté čekatelské praxi, ukončené velice přísnou důslednou písemnou a ústní zkouškou. Teprve potom si obléká talár. Ten antologický model těch starých praktiků, kteří po té co nadobudou majetek a odchovají děti jsou advokáty, nebo  podnikatelé a odcházejí pak  do talárů, do jisté míry úpí proto, že skutečně do té britské i do té skotské soudní představy přicházejí lidé s lehce maličkou demencí. Více nebo méně ze svých advokátních profesí, angažováni nebo profilováni tím či oním způsobem. Kteří už jsou zdánlivě jaksi občansky vyzrálí, ale současně občansky determinováni tím, kde se profesně pohybovali a v jaké společnosti. Takže otázka, že bychom měli brát lidi jaksi o něco starší a současná justice  je mladá? Konečně já jsem se stal poprvé soudcem, když mi bylo 36 let. Podruhé jsem se stal předsedou Nejvyššího soudu, když mi bylo 56 let a mezitím jsem dělal advokáta. Ale ten návrh není skutečně řešení, to není model. To je jaksi volání, které já do jisté míry neuznávám. Ten člověk je tady 8 let systematicky připravován. Pravdou je, že v tomto selektivním období v současné době je zajímavé, že se snažíme vybírat už  čekatele na začátku té 3leté praxe. Že se nemůžeme zbavit  fenoménu určité feminizace, protože přeci jenom v těch 23 letech jsou děvčata zralejší než  mladí muži. A že tedy z tohoto hlediska je otázka určitého  výběru oprávněná.. Otázka definitivy – nedefinitivy? Zažil jsem dlouhá údobí budování socialismu, kdy  soudcovská definitiva byla omezena na 10 leté funkční období. Výsledkem toho byla komická procedura – Národní fronta navrhovala, Česká národní rada nebo socialistické Národní shromáždění volilo. To byla deformující role. Jinak – kdo bude po těch deseti nebo pěti letech toho soudce prověřovat nebo ověřovat?  Parlament? Ministr? Tady nastolíte jakýsi moment selekce. A kdo je tedy oprávněn tu selekci provádět? Můžeme si připustit, že soudci sami. Ale potom se  ten problém stejně neodstraní. To, co na tom bylo skutečně zhůvěřilé?  Byl to fakt, že i v těch klasických případech neúnosného skandálu, který ten soudce v tom svém 10letém intervalu udělal, se to tolerovalo a řeklo se, že ho tedy příště nezvolíme. Ten 10letý interval se používal vlastně k tomu, aby se soudnictví  "dočistilo". Ale se zvýšenou dávkou pokrytectví a do jisté míry s negativním dopadem na  průběh čekatelské doby. Takže já považuji za správný ten mandát nedefinovaný. Nebo takový, který já jsem chtěl teď definovat tou hranicí 65 let jako vyloženě otevřenou šanci. Buďto ji tu funkci "ustojíš" a potom ji budeš dělat celý život a nebo ji neustojíš. A v tom okamžiku, kdy selžeš, bez nějakého koketování odejdeš. Otázka nezávislosti? Připouštím to jako určitý eufemismus nebo anachronismus soudcovské nezávislosti. Samozřejmě ta soudcovská nezávislost je ústavní princip. Nechme ho v Ústavě. Ten musí obsahovat samozřejmě i tu neúplatnost, i tu svobodu zodpovědného rozhodování v  konkrétní věci. My se pohybujeme trošku na hranici toho, že  soudcovská nezávislost je vykládána poměrně extenzivně. Ale faktem je, že se nám trošičku  soudcovská struktura  v  pracovně právní morálce nebo v  kázni a odpovědnosti a určité solidaritě jaksi rozpadá. Také proto jsem chtěl skutečně do těch soudcovských zákonů zasáhnout. Protože přeci jenom ta soudcovská solidarita v  pracovních výkonech a určitá lepší organizace práce  soudů, jaksi není. Ta je potřebná a ta nemá nic společného s ohrožením soudcovské nezávislosti. Děkuji.

 

Pavel Bratinka

Takže mně připadá čestná role naše dnešní veřejné slyšení ukončit. Chtěl bych poděkovat všem účastníkům, kteří diskutovali. Každý ze svého hlediska a velmi pečlivě a dobře připraven. Myslím si, že je obzvlášť potěšitelné, že všechno to, co řekli, zůstane na věky "zavěšeno" na Internetu, takže se budeme moci k tomu vracet. A jiní lidé, zase budou rádi slyšet určité pozadí úvah a dohod o tom, co se odehrávalo a co většina obyvatel zná pouze z médií. Mají tuto možnost se k tomu vracet ve svých studiích. Chci též konstatovat fakt, jak jsem řekl již na začátku, že politici přicházejí, odcházejí, ale témata zůstávají. Takže skutečnost, že pan ministr je těsně před demisí, by neměla žádný vliv na našem případném rozhodnutí ho pozvat, protože má co do činění s tím tématem. Doufám, že mu mohu popřát jménem Vás všech v jeho budoucím postavení šťastnou ruku a veselou i lehkou mysl a vůli činit odvážná rozhodnutí. Chtěl bych ještě připomenout, že než potleskem vzdáme díky našim hostům, že máme nachystáno již dalších 10 slyšení. Témata jsou velmi žádaná a velmi nutná. Připomínám: Role médií v politice. Je Brusel nový Kreml? K čemu je dobrá politika? Tolerance v politice? K čemu je dobrá svoboda? atd. V okamžiku, jakmile podepíšeme smlouvu s Evropskou delegací Evropské komise, dostanete všichni jmenovité pozvánky s přesnými daty konání veřejných slyšení. Děkuji a těším se na další setkání při ostatních veřejných slyšení. Na shledanou.

 

 

V Praze dne 19. 10. 2000

 

Přepsala:         Brettschneiderová Věra